V nehostinné krajině súdánské pouště Atbaj objevili archeologové pomocí satelitního průzkumu 280 záhadných kamenných monumentů, které po tisíce let unikaly pozornosti vědců. Rozsáhlé kruhové stavby rozeseté mezi Nilem a Rudým mořem představují pozůstatky dávno zaniklé pastevecké kultury, jejíž život byl úzce spojen s chovem skotu.

Nová studie publikovaná v odborném časopise African Archaeological Review ukazuje, že tyto monumenty nebyly nahodilými pohřebišti, ale součástí pozoruhodné kulturní tradice, která v oblasti přetrvávala po tisíce let.

Monumenty ukryté v písku

Výzkumníci označují objevené stavby jako „ohrazené pohřební monumenty Atbaje“ (Atbai Enclosure Burials). Jejich velikost je různá: nejmenší mají průměr kolem pěti metrů, zatímco ty největší dosahují až 82 metrů. Většina z nich tvoří uzavřené kamenné kruhy, některé ale obsahují vstup nebo složitější soustavu více propojených kruhů.

Uvnitř monumentů archeologové zaznamenali různě uspořádané pohřby. Někde se nachází centrální lidský hrob obklopený zvířecími ostatky, jinde jsou pohřby rozloženy po celé ploše stavby. Některé monumenty působí téměř jako malé kamenné komplexy budované podle předem promyšleného plánu.

Samotná výstavba těchto staveb přitom musela představovat mimořádně náročný podnik. Autoři studie odhadují, že vytvoření průměrného monumentu s obvodem asi 60 metrů vyžadovalo zhruba 161 pracovních dnů pro jediného člověka. Skupina deseti lidí by stejnou stavbu dokončila za více než dva týdny, padesát lidí přibližně za tři dny. Taková organizace práce naznačuje, že šlo o kolektivní projekty celé komunity.

Poušť, která kdysi nebyla pouští

Dnes je oblast Atbaje vyprahlou krajinou, kde je život velmi náročný. Před šesti tisíci lety však vypadala úplně jinak. Region se tehdy nacházel v přechodné fázi mezi takzvaným africkým vlhkým obdobím a postupným vysycháním Sahary. Klima bylo vlhčí, monzunové deště zasahovaly mnohem severněji než dnes a krajinou protékaly sezónní vodní toky.

Výzkum ukázal, že monumenty byly téměř vždy budovány v místech s dobrým přístupem k vodě. Nešlo přitom o náhodu: tehdejší obyvatelé pečlivě vybírali lokality vhodné pro pastvu a napájení stád. Rozložení staveb proto odráží způsob života kočovných pastevců, kteří se pohybovali mezi jednotlivými zdroji vody.

Radiokarbonové datování naznačuje, že tradice těchto monumentů trvala přibližně mezi lety 4500 a 2500 př. n. l. Podobné kamenné stavby známe i z jiných částí Afriky, například z Džibutska nebo Libye, ale specifická podoba monumentů Atbaje se zřejmě vyskytovala pouze v této části severovýchodní Afriky.

Dobytek jako symbol moci i identity

Nejnápadnějším rysem této dávné kultury byla mimořádná role skotu. V prozkoumaných monumentech archeologové nalezli nejen lidské ostatky, ale i velké množství hrobů dobytka. Největší objevený monument obsahoval asi 18 hrobů krav či býků. Objevily se sice i pozůstatky ovcí, skot ale zjevně představoval středobod zdejší společnosti.

Význam dobytka potvrzují také skalní kresby nalezené v regionu, na nichž dominují právě motivy krav a býků. Podle autorů studie šlo o součást širší kulturní tradice rozšířené ve východní Sahaře během středního a pozdního holocénu. Pastevecké společnosti severovýchodní Afriky se sice navzájem lišily, sdílely však silný symbolický i ekonomický vztah ke skotu.

Spojení lidských a zvířecích pohřbů naznačuje, že dobytek nebyl vnímán pouze jako zdroj potravy nebo majetek. Mohl mít i významnou duchovní či společenskou roli. Krávy a býci pravděpodobně představovali symbol prestiže, identity i spojení mezi živými a mrtvými.

Konec zelené Sahary

Postupné změny klimatu však tuto kulturu nakonec donutily oblast opustit. Sahara se stávala stále sušší, monzunové pásmo ustupovalo na jih a zdroje vody mizely. Pastevecké komunity byly nuceny oblast postupně opustit a přesunout se do příznivějších regionů.

Kultura monumentálních pohřebišť v Atbaji přesto přetrvala poměrně dlouho – až do třetího tisíciletí před naším letopočtem. Mohlo by to znamenat, že oblast fungovala jako klimatické útočiště, kde se vhodné podmínky udržely déle než v jiných částech Sahary. Dalším možným vysvětlením je, že dopady klimatických změn na zdejší obyvatele nebyly tak katastrofické, jak se dosud předpokládalo.

Mnohé otázky ale zůstávají stále nezodpovězené. Současná politická nestabilita v Súdánu výrazně omezuje terénní archeologický výzkum a většina monumentů zatím nebyla odkryta. Některé mohly být navíc zničeny erozí, povodněmi nebo moderní těžbou zlata, která je v regionu rozšířená.

I tak však kamenné kruhy v poušti představují mimořádné svědectví o době, kdy dnes vyprahlá Sahara bývala krajinou pastevců, stád a sezónních dešťů.

V českých dějinách můžeme hladomory sledovat od raného středověku, protože nejstarší záznamy o nich pocházejí už ze začátku 11. století. Vůbec nejhorší v těch dobách byla patrně léta 1282–1283 vylíčená drasticky v latinské kronice Zlá léta po smrti krále Přemysla Otakara II. V nejisté éře bezvládí přerostla počáteční nouze v katastrofu obrovského rozsahu. Lidé umírali hladem po stovkách, množily se vraždy a loupeže pro pár nejskrovnějších zbytků potravin, docházelo ke kanibalismu.

Prameny hladu

Hladomory přicházely nepravidelně, čas od času, a někdy trvaly dva i více roků. Objevovaly se častěji v době válek, kdy plenění vojsk zbavovalo místní obyvatelstvo potravy i zásob osení na příští rok. K tomu docházelo v masovém měřítku zvláště za třicetileté války, která vylidnila celé oblasti střední Evropy, a po ní se dostavilo ještě několik hladových let menšího rozsahu. Připomínají se například roky 1704, 1714, 1730 a pak během sedmileté války s Pruskem 1757 a 1763.

Hlavní příčina hladových let však ležela jinde. Vyvolávaly je neúrody způsobené vlhkým a deštivým počasím, v menším počtu případů i suchem. Ty největší s nejhoršími následky pocházely z nadměrné srážkové činnosti, kdy podmáčená půda přestala rodit. Naši předkové se naučili sledovat bedlivě všechny zdroje vlhkosti půdy, mokřiny, zbahnělá místa a snažili se své zemědělské pozemky odvodňovat pomocí příkopů, struh a úprav vodních toků. V deštivých letech ale ani tyto zásahy do půdy nepomáhaly.

Už po sedmileté válce přišla v letech 1766–1769 klimaticky nepříznivá doba se silnými mrazy a častými průtržemi mračen nad celou střední Evropou. Velké hladovění však nastalo až roku 1770, kdy silné deště přivodily katastrofu, jež těžce zasáhla české země a zvláště Čechy.

Náhlá pohroma

Jarní setba roku 1770 ve většině krajů proběhla úspěšně a všichni čekali dobrou úrodu. Začátkem června ale nastaly vytrvalé deště. Neustupovaly pět týdnů. Prudké lijáky rozmáčely půdu a vyplavily zaseté zrní. Na mnoha místech zůstaly vesnice i města pod vodou, což znemožňovalo polní práce. Úroda nevzešla a ceny obilovin vzrostly do závratné výše.

Stejná situace s mnoha srážkami se opakovala i následujícího roku, na polích ležel sníh ještě o Velikonocích a mrzlo v květnu. Naděje na novou sklizeň znovu vyšly naprázdno. Nejen obilí, ale veškeré potraviny pak ještě více podražily. Stodoly prostých poddaných i panské sýpky byly vymeteny, mlýny přestaly pracovat a nastal hlad. Začalo se nedostávat i píce pro dobytek, který pak hynul. Zvlášť těžce byly postiženy horské oblasti.

Pomoc v podobě obilních zásob narychlo přivezených z Uher lidé rychle zkonzumovali a začali se živit pochybnými náhražkami potravin, jen aby zaplnili žaludek. Nejdříve se spotřebovaly všechny slupky a košťály, chléb se pekl z nejrůznějších směsek včetně otrub a řezanky, pak došlo na žaludy a polévky vařené z trávy a všemožných bylin. Nakonec se lidé vrhali i na mršiny uhynulých zvířat. Hlad vyústil v hladomor.

Jako průvodní jev té bídy se dostavily otravy a nemoci. Do Vídně dorazila mimo jiné burcující zpráva z krajského hejtmanství v Jihlavě, podle které celé rodiny po požití škodlivých náhražek upadaly do stavu blouznění a omdlévaly.

Celou tuto katastrofální situaci je však nutné vnímat v širších souvislostech. Hlavní problém spočíval v tom, že český venkov byl zaostalý, obyvatelstvo bylo spoutáno nevolnictvím a sužováno poddanskými povinnostmi včetně roboty a dávek odváděných státu, církvi a vrchnosti. Přitom se zemědělství tehdy potýkalo se zastaralostí a malou výkonností. Všechny zemědělské oblasti Čech, Moravy a rakouského Slezska byly zralé pro reformu stávajícího systému a volaly po inovaci celého agrárního hospodářství. Rolníci, nejpočetnější složka obyvatel země, žili většinou v bídě a otřesných hygienických poměrech, v nuzných chalupách a často pohromadě s domácími zvířaty.

Francouzský osvícenský filozof Charles Louis de Montesquieu, který v roce 1728 na svých cestách projel Rakousko a Uhry, zaznamenal, že postavení českých poddaných rolníků je srovnatelné s poměry v Uhrách a je příkladem přetrvávání starověkého otrokářství v Evropě.

Reakce státních úřadů

S prvními pokusy zvládnout nastalou bídu přišly zemské úřady v Čechách. Nejvyšší purkrabí Filip hrabě Kolowrat Krakowský, jako hlavní představitel zemské vlády, si však s nastalou situací nevěděl rady – stačil jen ustavit komisi, která měla zmapovat krizi v zemi, a zastavil vývoz obilí z Čech do německých oblastí. Vídeň pak poslala do Prahy zplnomocněného radu Franze Karla Kressla von Gualtenberga, jenž vydal přísný zákaz vývozu obilí ze země a nařídil vizitaci obilních skladů za účelem zjištění stavu zásob. Na jeho základě pak došlo ke stanovení úředně zavedených cen obilovin, které ale při všeobecné bídě a nedostatku nebylo možné udržet. Na základě Kresslových informací byla vídeňská vláda vyburcována k aktivitě a začala organizovat dovoz obilí do českých zemí z Uher a z přístavu v Terstu.

Problémem zásobování potravinami do postižených oblastí se začal vážně zabývat císař Josef II. jako spoluvladař své matky Marie Terezie. Dne 7. ledna 1772 vydal patent, kterým pod vysokými tresty zakazoval veškerý vývoz obilí. To se přesto pašovalo hlavně do Bavor, kde také začal hlad. Hranici dal proto Josef II. hlídat pomocí vojenského kordonu.

V úřadu nejvyššího purkrabího vystřídal zestárlého hraběte Kolowrata roku 1771 schopný Karl Egon kníže von Fürstenberg, jenž se kromě potírání hladomoru musel potýkat i s epidemií nemocí, které propukly důsledkem hladu a hubily bez rozdílu chudé i bohaté. Je zajímavé, že mezi prostými lidmi se o každé epidemii téměř vždy mluvilo jako o „moru“, i když nešlo o tento případ.

Iniciativa Josefa II.

Pod dojmem burcujících zpráv přicházejících ze zemí Koruny české apeloval Josef II. neustále na svou matku, aby zasáhla ve prospěch trpícího obyvatelstva, zmírnila útisk poddaných na venkově a zorganizovala rozsáhlou pomoc hladovějícím. Takové úvahy však šly nad rámec uvažování Marie Terezie, a tak u ní osvícený syn nenacházel dost pochopení pro změny poddanského a nevolnického systému, který pokládala za Bohem daný a v podstatě jediný možný.

Držitelkou dědičných zemí monarchie byla Marie Terezie, takže zvolený císař římské říše Josef II. jí jako spoluvladař mohl jen asistovat, ačkoliv byl sám mnohem lépe informován o celkové situaci, mimo jiné na základě inspekčních cest, které podnikal po zemi. Vnitřní politiku monarchie držela v rukou jeho matka a radikálněji smýšlejícímu potomkovi všemožně bránila do ní vstupovat. Volnost mu dopřávala jedině ve vojenských otázkách, v nichž se příliš nevyznala. Dnes už je známo, jak často mezi nimi docházelo k těžkým sporům a hádkám o základní otázky politiky.

Během druhého roku hladové kalamity začal narůstat počet mrtvých hlavně v Čechách. Lidé padali jako mouchy ve svých domech i pod širým nebem a nebylo je ani možné řádně pochovávat. Končili většinou v hromadných hrobech.

Kromě podvýživy a hladu způsobovaly jejich smrt druhotně blíže neidentifikované epidemie. Odhaduje se, že od 1. ledna do 10. srpna 1772 zemřelo jen v Čechách 167 tisíc osob. Hrůzný obraz té doby podávají početné zápisy místních kronikářů (viz Svědectví o nemocích). Koncem léta se rozhodl Josef II. vypravit osobně do postižených oblastí, aby na místě zjistil skutečný stav věcí. Odhodlal se k tomu přes počáteční nesouhlas své matky, jež se hrozila nebezpečí epidemií, kterému by byl vystaven.

Císařova okružní cesta

Dne 1. října 1772 opustil císař Vídeň a zamířil na Moravu. Zastavil se v Brně a v Olomouci a pak směřoval do slezské Opavy. Všude vyžadoval podrobné zprávy nejen o rozsahu katastrofy, ale i o tom, co místní úřady proti hladomoru vykonaly. Z Opavy pokračoval do Čech. Projížděl přes Hradec Králové, Pardubice, Litoměřice, Chomutov a Žatec do Plzně. Odtud do Klatov, Písku a Tábora. Zjišťoval, oč horší byla pohroma v českých krajích než na Moravě a ve Slezsku. Všude slyšel nářky na nouzi a hlad, ale také na útisk poddaných ze strany vrchností. Cestou rozdával velké částky peněz pro nejvíce postižené a napravoval neřády ve státní správě. Dne 24. října dorazil do Prahy, kde zůstal až do 10. listopadu.

Mezitím zajistil velký nákup obilí z Uher a z Banátu za čtyři miliony zlatých a přikázal všem formanům a povozníkům, aby pro ně pod trestem pokut jezdili do Uher. Z Prahy poslal své matce do Vídně první zprávy o výsledku své okružní cesty.

Při všech snahách centralizované státní moci měla výživa tak velkého množství obyvatel své meze a císařovy příkazy přinášely jen omezené výsledky. Z Prahy se Josef vracel přes Tábor, České Budějovice a Linec do Vídně, kam dorazil v polovině listopadu. V těch dnech psal svému bratru Leopoldovi do Florencie a stěžoval si na neschopnost a neochotu státních úředníků, kteří nezvládají své povinnosti při potlačování hladové pohromy. „Ubohé Čechy trpí,“ uvedl Josef, „a oni vedou papírovou válku, místo aby pomáhali“. Sám se stal svědkem toho, jak se jeho politika osvícenské filozofie a pořádku dostává do slepé uličky.

Konec hladu a sčítání ztrát

V roce 1773 se klima ve střední Evropě stabilizovalo. Po předchozí neúrodě byla sklizeň obilí i ostatních zemědělských produktů toho roku úspěšná. Skončila éra hladu a život se postupně vracel do starých kolejí. Nastal čas bilancování a také úvah o tom, kde hledat nápravu.

Obětí na lidských životech bylo mnoho, ale odhady o jejich počtu se různily. V zásadě se předpokládalo úmrtí 200 000 až 260 000 osob, v extrémních hodnoceních ještě mnohem víc. Sám císař Josef II. uváděl sumu pouze 30 000 mrtvých. V roce 1754 podle prvního soupisu obyvatelstva českých zemí žilo v Čechách okolo dvou milionů lidí, na Moravě a v rakouské části Slezska přibližně jeden milion. Celkem tedy asi přes tři miliony obyvatel. Pokles populace byl proto silný a trvalo patnáct let, než byl tento schodek vyrovnán.

Vídeňská vláda se snažila aspoň částečně vyjít vstříc postiženým krajům. V říjnu 1771 došlo ke jmenování takzvané urbariální komise za účelem urovnání sporů poddaných s vrchnostenskými úřady. Pro nákup osiva zavedl stát nižší, takzvané královské ceny. Ke slovu přišla nová potravina, dosud málo oblíbené brambory, jejichž pěstování se do budoucna stalo užitečným opatřením proti hladu. Začalo se s oséváním ozimým ječmenem, který uzrával dříve než žito, jako pícnina pro dobytek se rozšířilo ve velké míře setí jetele.

Už dříve zakládali poddaní na některých panstvích obecní sýpky, do nichž ukládali část obilní sklizně jako rezervu v případě přírodních pohrom. Josef II. jejich budování v českých zemích roku 1782 podpořil a později pro ně stanovil i podrobná pravidla.

Selské bouře

K řešení poddanských poměrů však vláda přistupovala váhavě. Výnosem vídeňské dvorní kanceláře z dubna 1774, který panovnice stvrdila podpisem, byla sice stanovena maximální délka robot, ale nebyla všude dodržována. Na českém venkově se prohlubovala majetková diferenciace, a tak robotní úleva přinášela některým poddaným tu více, tu méně výhod. Na venkově rostla nespokojenost poddaných už od sedmileté války a vystupňovala se v čase hladu. Docházelo k lokálním vzpourám proti vrchnosti, k odmítání placení daně a vykonávání roboty. Sedláci marně doufali ve zrušení poddanských dávek a povinné práce pro majitele panství. Bylo potřeba silnějšího impulsu k zavedení reforem.

Ten přišel na jaře 1775, tedy tři roky po hladomoru, kdy propuklo velké selské povstání v hradeckém kraji a rychle se šířilo do dalších krajů Čech. Houfy vzbouřených sedláků táhly k Praze a cestou plenily panská sídla, vrchnostenské kanceláře a často i fary. Mezi lidmi převládla fáma, že Marie Terezie vydala „zlatý patent“, jímž rušila robotu a nevolnictví, který však vrchnostenské úřady zatajily. Vzpoura byla sice potlačena vojskem, ale dvůr teď jevil větší ochotu jednat o úpravách poddanských poměrů.

Panovnice se zhrozila z představy, že by mohla nastat občanská válka, a přikláněla se k ústupkům. Proto došlo 13. srpna 1775 k zavedení nového robotního patentu, jehož hlavní zásadou bylo, že se robota vyměřovala poddaným pouze podle daňových povinností, a to na základě výměry jejich půdního majetku. Robota byla rozdělena do jedenácti tříd, vrchnost už nesměla do robotních povinností svévolně zasahovat.

Marie Terezie tak učinila první krok k reformám poddanských poměrů, ve kterých po její smrti v roce 1780 pokračoval císař Josef II. Vzpomínka na hladomor let 1770–1772 už pomalu patřila minulosti. Co se jen obtížně mohlo zvládat v podmínkách regionálně patriarchálního hospodářství staré habsburské monarchie, se s přechodem k liberální tržní ekonomice dalo řešit mnohem snadněji. 

Vstup USA do druhé světové války přinutil armádní velení přehodnotit zpravodajskou strategii. Dvě meziválečné dekády se nesly ve znamení koncentrace na udržení vlivu v Tichomoří a Latinské Americe, zatímco vůči evropským záležitostem panoval ve Washingtonu odtažitý přístup. Sílící vliv nacismu a rozšiřování konfliktu v Evropě nicméně přimělo Spojené státy hledat prostředky pro hrozící konfrontaci s Hitlerem.

Jako zásadní problém špionážní práce se ukazovala především nedostatečná znalost jazyka. Nově zřízená Vojenská zpravodajská služba (Military Intelligence Service, MIS), zformovaná na podzim 1941 v čele s generálem Hayesem Adlai Kronerem, proto usilovala o nábor osob, které by nejen ovládaly němčinu, ale také znaly německé prostředí, kulturu a mentalitu.

Jako ideální adepti se v tomto směru jevili emigranti, jež nikdo nemohl podezírat ze sympatií k nacismu. Šlo zejména o předválečné občany Německa a Rakouska, ale též Československa, Polska a dalších zemí. Převažovali u nich muži a ženy židovského původu, často též levicového či sionistického smýšlení. Nejednalo se však pouze o německy mluvící jedince, MIS současně pracovala na náboru mezi japonskou menšinou v USA.

Tábor Ritchie

Ve výcvikovém kempu ve státě Maryland se sešla pestrá směsice adeptů pro službu ve Vojenské zpravodajské službě. S ohledem na potřebné jazykové znalosti měli silné zastoupení reportéři, spisovatelé či učitelé. Někteří, jako saský žurnalista Stefan Heym, po nástupu Hitlera emigrovali do Československa a odtud následně za Atlantik. Uplatnění u MIS našel také dramatik, novinář a syn držitele Nobelovy ceny za literaturu Thomase Manna Klaus.

Švýcarský rodák Philip Glaessner, který na počátku války žil ve Velké Británii a živil se jako úspěšný hudebník a zdravotník, byl v roce 1940 kvůli svému zahraničnímu původu internován. Do USA se mu podařilo dostat až po několika pokusech o dva roky později. Další rekruti Vojenské zpravodajské služby pocházeli z řad amerických Židů, kteří se ve Spojených státech již narodili, nebo tam přišli jako děti.

Výcvikem v táboře Ritchie během války postupně prošlo přes 22 000 osob, z toho zhruba 2 000 tvořily ženy, následně zařazené k Ženskému armádnímu sboru (Women’s Army Corps, WAC) jako řidičky či spojařky. Dále se v něm školili také Američané japonského původu. Úkolem frekventantů pocházejících z Evropy se mělo stát překládání zachycených německých depeší, výslechy zajatců, ale též tvorba letáků a dalších propagandistických materiálů v němčině. Vybraných 900 mužů dále prošlo zvláštním zpravodajským a bojovým kursem v kempu Sharpe v Pensylvánii.

Ve vzpomínkách na poměry v Ritchie Klaus Mann později kritizoval rasovou segregaci mezi bělošskými vojáky a afroamerickým personálem. Koexistence osob z řady zemí a z různých sociálních prostředí také vedla k občasnému politickému napětí mezi mužstvem. Ačkoliv většina výcviku spočívala ve zpravodajské práci, frekventanti absolvovali také lekce boje zblízka. Ty vedl bývalý zápasník a veterán první světové války Frank Leavitt.

Hrozba předáním do SSSR

Menší část absolventů včetně Klause Manna prošla nasazením ve Středomoří. Většina se pak účastnila bojů ve Francii a Německu. Generál Oscar Koch, který se proslavil jako zpravodajský důstojník 3. armády, později prohlásil, že zpravodajské informace, jež Ritchie Boys získali výslechem zajatců a analýzou zadržených písemností, přispěly k tomu, že Spojenci dokázali odrazit útok třetí říše v Ardenách. K rozšířené taktice při vytěžování zadržených nepřátelských vojáků patřilo využívání strachu ze sovětského zajetí. Ten s blížícím se koncem války sílil. 

Tlumočníci proto internovaným příslušníkům Wehrmachtu a Waffen-SS s oblibou zdůrazňovali, že mohou pomoci i svým spolubojovníkům, aby skončili v rukou Američanů, a nikoliv Rudé armády. V případě potřeby překladatelé neváhali zajatcům dokonce hrozit předáním do SSSR. Když se fronta v posledních měsících války přesunula na území Říše, připravovali členové MIS letáky odrazující vojáky i civilisty od dalšího odporu.

Mimo frontovou linii

Vzhledem k povaze služby působili příslušníci Ritchie Boys většinou v týlu mimo frontovou linii. Ostatně v případě zajetí by jim jakožto občanům Německa či okupovaných oblastí hrozila smrt. Během nepřátelské ofenzivy v Ardenách se však několik mužů dostalo do rukou nepřítele a dva skončili před popravčí četou. Ostatním se naštěstí podařilo utajit svůj původ.

Klaus Mann prošel nasazením v severní Africe a Itálii, kde se kromě výslechů zadržených příslušníků Wehrmachtu a Waffen-SS zúčastnil také tvorby propagačních letáků a tiskovin. V závěru války a po jejím skončení pak mapoval poměry v osvobozených koncentračních táborech a shromažďoval podklady, později využité při stíhání válečných zločinců.

Právě příprava informací pro soudní procesy s nacistickými špičkami v Norimberku se stala dalším klíčovým úkolem Ritchie Boys. Mnozí překládali německé dokumenty a svědecké výpovědi pro potřeby tribunálu. Jiní se v prvních poválečných měsících podíleli na vydávání novin a časopisů v americké okupační zóně Německa, jako například Steffan Heym v Mnichově.

Skoro zapomenutí hrdinové

Zásluhy Ritchie Boys dlouho zůstávaly nepovšimnuty. Jednak mnohé detaily podléhaly utajení, a pak řada přeživších veteránů se po skončení války vrátila z Ameriky do svých domovských zemí nebo se vystěhovala do Izraele. Již v průběhu konfliktu řada emigrantů ve službách MIS zažádala o občanství USA. Někteří však čelili administrativním obstrukcím kvůli svým sympatiím ke komunismu, ať již skutečným, či domnělým. V éře studené války pak na ně veřejnost často nahlížela jako na podezřelé cizince.

Osudy veteránů po skončení války vypadaly dosti různorodě. Klaus Mann propadl depresím z poválečného vývoje i osobních problémů, což vedlo k jeho dobrovolnému odchodu ze světa v květnu 1949. Uznávaný fotograf polsko-židovského původu David Seymour zahynul v listopadu 1956 jako zpravodaj během Suezské krize. Při cestě přes frontu za reportáží o výměně válečných zajatců spolu se svým kolegou Jeanem Royem je zastřelila egyptská hlídka.

Pražský rodák Hanuš Burger se již v USA a později po návratu do Československa uplatnil jako respektovaný filmový režisér. V období normalizace opět emigroval, tentokrát do západního Německa, kde se nadále věnoval své profesi.

Novinář Stefan Heym zůstal ve Spojených státech, ale kvůli svému levicovému smýšlení musel odejít z armády. V roce 1952 na protest proti politice mccarthysmu (obvinění z podvratné činnosti nebo velezrady bez ohledu na důkazy) vrátil válečná vyznamenání a vystěhoval se nejprve do Prahy a poté do NDR. S tamním režimem se však záhy dostal do konfliktu kvůli cenzurním zásahům do své publicistické a románové tvorby. Po znovusjednocení Německa se pak v 90. letech angažoval jako umírněně levicový poslanec.

Příběh Ritchie Boys se dostal do širšího povědomí teprve zhruba v poslední dekádě. Roku 2011 se v památníku holokaustu ve Farmington Hills v Michiganu uskutečnilo první setkání dosud žijících veteránů. V následujících letech se pak jednotka dočkala několika ocenění. V roce 2022 senátor Paul Corderman oznámil záměr vybudovat v někdejším táboře v Marylandu muzeum. Ve stejné době vystoupil kongresman David Trone s návrhem, aby jednotka Ritchie Boys obdržela Zlatou medaili kongresu. 

Sluneční soustava a s ní i naše planeta se ve vesmíru nenacházejí stále na stejném místě. Ve skutečnosti se majestátně pohybují nezměrnými prostory Mléčné dráhy při oběhu kolem galaktického centra, kde dřímá naše supermasivní černá díra. Pro vědce je ale obtížné minulý pohyb Sluneční soustavy se Zemí ve vesmíru stopovat.

Pomocnou ruku jim nabízejí důkazy, které kdysi zamrzly do antarktického ledu. Antarktický led se ukazuje jako neocenitelný zdroj informací o historii naší planety za posledních 35 milionů let, kdy v Antarktidě rostou ledovce vrstvu za vrstvou. Vědcům stačí vyvrtat ledová jádra, která jako přírodní časová schránka obsahují vodu, ale také vzduch a prach z příslušné doby.

Izotop železa z explozí supernov

Jaderný astrofyzik Dominik Koll z německého výzkumného centra Helmholtz-Zentrum Dresden-Rossendorf a jeho kolegové tímto způsobem narazili ve vyvrtaných ledových jádrech starých 40 až 81 tisíc let na vzácný izotop železo-60. Tento izotop je výjimečný tím, že vzniká za velmi specifických extrémních podmínek, jaké se na Zemi přirozeně nevyskytují, například při explozích supernov. Železo-60 má poločas rozpadu jen asi 2,6 milionu let. Pokud se nějaké dnes nachází na Zemi, muselo přiletět odněkud z vesmíru.

Kollův tým zjistil, že koncentrace železa-60 v ledu starém desítky tisíc let je výrazně nižší než v posledních desetiletích. Podle nich to odpovídá kosmickému prostředí, kterým naše planeta prolétá. Z tohoto úhlu pohledu je antarktický led vlastně záznamem putování Země.

Sluneční soustava momentálně prolétá Místním mezihvězdným mračnem, o němž se vědci domnívají, že vzniklo explozemi supernov. Mělo by tedy obsahovat prach se železem-60.

Díky studiu železa-60 v antarktickém ledu je podle Kolla a jeho kolegů možné odhalovat detailnější strukturu Místního mezihvězdného mračna. Ukazuje se, že v mračnu jsou oblasti, kde se nachází více nebo naopak méně kosmického prachu se železem-60. Záznam z ledových vrtů naznačuje, že Sluneční soustava prochází tímto mračnem nejméně 80 000 let. Nejprve se asi pohybovala řidší oblastí a pak vstoupila do hustší části, kde se podle všeho nachází dodnes.

V australských městech zažívají kurzy jízdy na kole pro dospělé nečekaný boom. Do sedel usedají lidé, kteří na bicyklu neseděli desítky let, ale i ti, kteří se jezdit nikdy nenaučili. Zájem roste zejména mezi ženami středního a vyššího věku, které v cyklistice hledají nejen levnější a ekologičtější dopravu, ale také nový pocit svobody, pohybu a sebevědomí.

Na nenápadné cyklostezce v parku na severu Melbourne se skupina žen učí zvládnout jednu z nejzákladnějších dovedností – udržet rovnováhu. Místo závodění nebo sportovních výkonů zde účastnice projíždějí pod pěnovou tyčí připomínající dětskou hru limbo. Právě podobná cvičení jim mají pomoci zvládnout koordinaci, zatáčení i reakce na překážky. Některé z žen přitom na kole neseděly celé dekády, jiné se jezdit nikdy nenaučily.

Od dětského kola k dospělé nejistotě

Instruktorka Mara Ferrarová vede kurzy pro školy, radnice i komunitní organizace a sama sebe s nadsázkou označuje za „babičku v lycře“. Podle ní je jedním z hlavních cílů podobných programů vrátit ženy zpět do veřejného prostoru a zvýšit jejich zastoupení mezi cyklisty. Domnívá se totiž, že čím více žen a starších lidí na kolech jezdí, tím bezpečnější a ohleduplnější jsou i samotné silnice. „Nikdo nechce přejet svou babičku, matku nebo sestru,“ říká Ferrarová pro The Guardian.

Ferrarová upozorňuje, že ještě před několika lety byla atmosféra vůči cyklistům v australských městech mnohem nepřátelštější. Situace se však mění díky budování nové infrastruktury, cyklostezek a širší podpoře takzvané aktivní dopravy. Radnice dnes investují do programů, které mají obyvatele motivovat k chůzi nebo jízdě na kole místo používání automobilů.

Podle instruktorky navíc zájem o cyklistiku posiluje i rostoucí cena pohonných hmot a obecně vyšší životní náklady. Kolo se znovu stává praktickým dopravním prostředkem, nikoliv jen sportovním vybavením.

Kolo jako forma péče o sebe

Mnohé účastnice kurzů ale nevnímají cyklistiku pouze jako dopravní prostředek. Pro některé představuje osobní výzvu nebo způsob, jak si osvojit dovednosti, na které dříve nezbyl čas. Devětatřicetiletá Oge například nikdy předtím na kole nejela. Po kurzech plavání se rozhodla naučit i jezdit na bicyklu jako součást péče o vlastní zdraví a psychickou pohodu.

Jinou motivaci měla čtyřicetiletá Rabia. Ke kurzu ji přivedla dcera se zdravotním postižením, která už dříve navštěvovala dětské lekce. Matka chtěla získat schopnosti, díky nimž by jí mohla při tréninku pomáhat. Zároveň ji lákaly zdravotní přínosy pravidelného pohybu. Sama přitom překvapila sebe i instruktory tím, jak rychle zvládla základní techniku.

Příběhy účastnic ukazují, že mnoho dospělých nevstupuje do kurzů kvůli sportovnímu výkonu, ale spíše kvůli obnovení důvěry ve vlastní schopnosti. To platí i pro ženy, které kdysi jezdit uměly, ale po letech zjistily, že jejich jistota v sedle zmizela.

Návrat ztracené jistoty

Sestry Vicki a Maria, kterým je téměř šedesát let, si uvědomily vlastní nejistotu během dovolené, kde bylo kolo hlavním dopravním prostředkem. Přestože jezdit technicky nezapomněly, chyběla jim jistota a schopnost reagovat automaticky, jako tomu bývalo v dětství.

Podobnou zkušenost popisují i ženy z kurzů pro seniorky pořádaných melbournskou radnicí Stonnington. Sedmašedesátiletá Jane zjistila, že známé úsloví „jezdit na kole se nezapomíná“ nelze brát úplně doslovně. Když po pandemii covidu znovu usedla na bicykl, nezvládla správně zařadit převod před kopcem a její jízda skončila pádem.

Právě zde se ukázala důležitost specializovaných kurzů. Instruktoři seniorkám znovu vysvětlovali techniky brzdění, správného zatáčení nebo práce s těžištěm. Dovednosti, které děti často získají intuitivně, totiž dospělí po letech ztrácejí nebo si je začnou příliš analyzovat. S věkem navíc přibývá obav z pádů a zranění.

Pětasedmdesátiletá Karen přiznává, že první návrat na elektrokolo byl psychicky náročný. Člověk podle ní ve vyšším věku mnohem více přemýšlí o tom, co všechno by se mohlo pokazit. Jakmile se však znovu rozjede, dostaví se známý pocit radosti a svobody.

Staré bicykly pro nový začátek

Instruktoři si všímají, že největší proměna často nenastává v samotné technice jízdy, ale v psychice účastníků. Naučit se udržet rovnováhu, bezpečně zastavit nebo projet zatáčku totiž pro mnoho lidí znamená překonat vlastní strach a nejistotu. Úspěch pak posiluje sebevědomí i v dalších oblastech života.

Kurzy zároveň ukazují, jak významnou roli může hrát komunita. Účastníci se vzájemně podporují, sdílejí obavy i malé úspěchy a zjišťují, že začínat znovu není ostuda ani ve vyšším věku.

Organizátoři kurzů se snaží odstranit i praktické překážky. Jednou z největších bývá samotné pořízení kola. Nové bicykly jsou drahé a začátečníci často nevědí, jaký typ si vybrat. Proto účastnice kurzu ve Whittlesea dostávají po skončení lekcí repasovaná kola z druhé ruky. Opravy zajišťuje místní komunitní dílna. Starší bicykly sice nejsou nejmodernější, ale pro začátečníky představují dostupnou možnost, jak pokračovat v jízdě i po skončení výuky.

Právě dostupnost a jednoduchost mohou podle organizátorů rozhodnout o tom, zda si lidé nově získaný návyk udrží. Jakmile získají první zkušenosti a jistotu, mohou později přejít na lehčí nebo kvalitnější modely.

Rozmach kurzů pro dospělé odráží širší proměnu městského života. Cyklistika se v Austrálii stále více stává symbolem zdravějšího, levnějšího a ekologičtějšího způsobu pohybu po městě. Zároveň ale představuje i něco osobnějšího – možnost začít znovu bez ohledu na věk.

Pro mnoho účastnic není největším úspěchem samotná technika jízdy, ale okamžik, kdy se po letech znovu rozjedou a pocítí stejnou lehkost a svobodu jako kdysi v dětství.

NASA představila mimořádně ambiciózní plán, který má během příštích let přeměnit lidskou přítomnost na Měsíci z krátkých návštěv v trvalé osídlení. Program Artemis už nemá být jen sérií jednotlivých misí, ale rozsáhlým „ekosystémem“ infrastruktury, dopravy, energetiky a průmyslu. Pokud vše půjde podle představ americké kosmické agentury, vznikne do roku 2036 na jižním pólu Měsíce stálá základna poháněná jaderným reaktorem.

Plán počítá s téměř 80 starty raket, více než 70 lunárními landery, deseti vozidly pro pohyb po povrchu a desítkami dalších zařízení. NASA chce nejprve dostat astronauty zpět na Měsíc do roku 2028 a následně vybudovat základnu u jižního pólu. Od roku 2032 by měly k základně putovat astronauté každého půl roku. Vyvrcholením má být trvale obydlená stanice fungující podobně jako polární výzkumné základny na Zemi.

Nová strategie

Za zrychlením programu stojí i politické rozhodnutí. Administrativa prezidenta Donalda Trumpa vydala v prosinci 2025 exekutivní příkaz, který NASA nařídil soustředit hlavní úsilí na Měsíc. Agentura má nejen obnovit pilotované lunární lety, ale také zahájit budování trvalé základny.

Nový administrátor NASA Jared Isaacman označil dosavadní kosmické projekty za příliš pomalé, drahé a neefektivní. Kritizoval roky zpoždění, miliardové překročení rozpočtů i hardware, který se nikdy nedostal do vesmíru. Řešením má být mnohem větší zapojení soukromých firem, v čele se společnostmi SpaceX a Blue Origin.

NASA proto opouští některé starší projekty, například plánovanou orbitální lunární stanici Gateway, a snaží se využít už existující technologie i rozpracované moduly. Cílem je zkrátit vývoj a snížit náklady.

Proč právě jižní pól Měsíce?

Budoucí základna má vzniknout v oblasti jižního pólu Měsíce, která je z vědeckého i praktického hlediska mimořádně zajímavá. Důvod souvisí s geometrií měsíčního povrchu i dávnou historií Sluneční soustavy.

Před asi 4,3 miliardy let zasáhl jižní polokouli Měsíce obrovský asteroid a vytvořil gigantickou pánev širokou přibližně 2 600 kilometrů, jednu z největších impaktních struktur ve Sluneční soustavě. Náraz pravděpodobně odkryl hlubší vrstvy měsíčního pláště a rozmetal materiál po širokém okolí. Oblast jižního pólu tak představuje unikátní geologický archiv rané historie Měsíce i Země.

Současně zde existují mimořádné podmínky. Kvůli malému sklonu měsíční osy zůstávají některé krátery v permanentním stínu, zatímco vyvýšené okraje jsou osvětleny téměř nepřetržitě. V hlubokých stinných oblastech panují extrémně nízké teploty, klesající pod minus 200 stupňů Celsia. Právě tam vědci očekávají zásoby vodního ledu, který by mohl posloužit k výrobě vody, kyslíku i raketového paliva.

Obavy ze „zlaté horečky“

Perspektiva využívání lunárních zdrojů však vyvolává i geopolitické napětí. Dohody Artemis Accords, k nimž se postupně připojují desítky států, umožňují využívání kosmických surovin. Kritici se ale obávají, že to může rozpoutat závod o nejcennější oblasti Měsíce.

Astronomové upozorňují, že jižní pól představuje unikátní vědecké prostředí, které lze snadno poškodit. Jediná rozsáhlejší průmyslová aktivita může navždy změnit oblast obsahující stopy nejstarších dějin Sluneční soustavy. NASA proto tvrdí, že se snaží hledat kompromis mezi výstavbou základny a ochranou vědecky cenných lokalit.

V pozadí navíc stojí soupeření Spojených států a Číny. Američtí politici stále častěji označují lunární program za součást strategického závodu velmocí. Měsíc už není pouze vědeckou destinací, ale také potenciálním geopolitickým prostorem budoucnosti.

Náročný návrat

Přestože od programu Apollo uplynulo více než půl století, bezpečné přistání na Měsíci stále představuje obrovskou technickou výzvu. Povrch pokrývá vrstva jemného regolitu tvořeného ostrým vulkanickým prachem, úlomky hornin a balvany. Zejména oblast jižního pólu je velmi členitá a plná kráterů.

Právě proto astronauti programu Apollo přistávali v relativně hladkých oblastech poblíž rovníku. Moderní mise se ale musí vyrovnat s mnohem složitějším terénem. Statistiky jsou přitom neúprosné: v 21. století uspěla jen přibližně polovina pokusů o automatické přistání na Měsíci.

NASA zatím nemá k dispozici plně funkční pilotovaný lander. O zakázku soupeří SpaceX se svou lunární verzí Starshipu a Blue Origin s vylepšeným landerem Blue Moon. Obě společnosti budou muset prokázat schopnost nejen bezpečně přistát, ale i tankovat palivo na oběžné dráze Země – technologii, která zatím nebyla v praxi ověřena.

Nebezpečný měsíční prach

Jedním z největších problémů budoucí základny je lunární prach. Na rozdíl od pozemského prachu není obroušený větrem či vodou, a jeho částice jsou proto extrémně ostré. Navíc se elektrostaticky nabíjejí a ulpívají téměř na všem.

Během programu Apollo způsoboval astronautům podráždění očí i dýchacích cest. V budoucnu ale může představovat mnohem větší problém: dostává se do mechanických částí strojů, poškozuje senzory, optiku i skafandry. Ve slabé gravitaci navíc prach po přistání dlouho zůstává vznášet nad povrchem.

Inženýři proto musí vyvíjet speciální maziva, odolné materiály i nové navigační systémy. Na Měsíci nefungují klasické kompasové přístroje a optické senzory mohou být rychle zaneseny prachem. NASA proto experimentuje s konceptem navigace využívající GPS a evropský systém Galileo.

Výstavba v šestinové gravitaci

Vybudovat základnu na Měsíci znamená řešit problémy, které na Zemi prakticky neexistují. Nízká gravitace komplikuje pohyb vozidel i manipulaci s materiálem. Těžké stavební stroje známé ze Země zde nelze jednoduše použít.

NASA plánuje budovat ochranné valy z regolitu kolem přistávacích ploch a obytných modulů, aby chránily zařízení před prachem a troskami vyvrhovanými při přistání raket. Jenže přesouvání měsíčních hornin je ve slabé gravitaci mnohem složitější, než se původně očekávalo.

Dalším problémem je samotná logistika. Program vyžaduje desítky startů, dopravu obrovského množství nákladu a přesnou koordinaci mnoha soukromých firem. Podle představitelů NASA bude klíčové zvládnout takzvanou „kadenci“ – pravidelný rytmus startů, zásobování a přistání.

Jaderný reaktor na Měsíci

Trvalá základna má být energeticky soběstačná. Solární panely by kvůli dlouhým obdobím tmy nestačily, NASA proto počítá s nasazením jaderného reaktoru o výkonu 20 kilowattů. Právě energie bude jedním z rozhodujících faktorů dlouhodobého pobytu lidí na Měsíci. Elektřina bude potřeba nejen pro obytné moduly, ale také pro těžbu ledu, výrobu kyslíku, komunikaci či nabíjení vozidel. 

Vývoj takového systému je však teprve v počátcích. Mnoho technologií potřebných pro dlouhodobý provoz na Měsíci zatím vůbec neexistuje nebo nebylo otestováno v reálných podmínkách.

Skepse i opatrný optimismus

Řada odborníků pochybuje, že NASA dokáže splnit termín pilotovaného přistání do roku 2028. Program Artemis už byl několikrát odložen a problémy se týkají prakticky všech klíčových komponent – landerů, skafandrů i nosných raket.

Současně ale roste zájem investorů i průmyslu. Firmy zabývající se těžbou surovin, energetikou nebo kosmickými technologiemi začínají vnímat Měsíc jako budoucí ekonomickou příležitost. Důležitou roli hraje i přesvědčení, že Spojené státy nebudou chtít přenechat strategicky významnou oblast lunárního jižního pólu Číně.

Podle některých expertů je současný plán spíše počátečním návrhem než definitivní podobou budoucí kolonizace Měsíce. Stejně jako historické výpravy do neznámých oblastí Země se i lunární program bude muset přizpůsobovat novým překážkám a objevům. Jisté je pouze to, že návrat lidstva na Měsíc už nebude připomínat krátké výpravy éry Apollo, ale začátek dlouhodobé přítomnosti člověka mimo Zemi.

V dnešní době je pro nás skon člověka něčím dramatickým, tragickým a vzdáleným, co běžný život obvykle neprovází. Staří lidé umírají v nemocnicích a hospicech vyděleni z „normální“ společnosti, a tak se se smrtí obvykle nesetkáme dříve, než se nás začně bezprostředně týkat.

U našich předků tomu bylo jinak. Smrt byla všudypřítomná a každý banální úraz či nemoc mohly být jednosměrnou jízdenkou na onen svět. Nebezpečný byl dokonce i spánek, protože vždy hrozilo, že se spáč už neprobudí. Maminky houpající své děti si tudíž musely dát velký pozor, aby u ukolébavky dodržely správnou formu. Snadno by se totiž mohlo stát, že by děťátko ukonejšily ne ke spánku, ale rovnou k věčnému odpočinku. Právě proto se dětem zpívaly ukolébavky a ne jakékoli písně a také proto se u těchto písní nesmělo improvizovat. 

Jak uctít mrtvého?

Stejně jako smrt byli všudypřítomní i mrtví, a tudíž bylo nutné jim všemožně vycházet vstříc. Podle církevních regulí existují tři způsoby, jak jim ulevit, a totiž modlitby, slavení eucharistie a almužny vybírané v jejich prospěch. Na základě této triády bychom snadno mohli dojít k závěru, že církev u nebožtíka zajímala jen nehmotná duše. To však není pravda.

Konečně s péčí o mrtvé se setkáváme již v pravěku a minimálně od dob starověku existovala obava, že se mohou vrátit a trápit živé. Křesťanství na antickou tradici v mnohém navázalo, ale zavedlo jasná pravidla. Novými hrdiny se tak stali světci, objektem úcty měly být pouze jejich hroby a vezdejší a nebeský svět spolu měly komunikovat skrze jejich přímluvu. Tím také definitivně padla hranice mezi sférami živých a mrtvých.

Téma ještě přiživily velké epidemie ve 14. století, v jejichž průběhu se jedineční a milovaní zesnulí doslova ztratili v záplavě jiných těl. Svět mrtvých náhle převládl a do umění se dostali tančící kostlivci a obrazy tlení a zmaru.

Nejznámějším dokladem je příběh Tři živí a tři mrtví, který vypráví o krásných a rozmařilých mladících, kteří si vyjeli na lov kance. Cestu jim však nezkřížilo štětinaté zvíře, ale tři tlející těla, ve kterých s hrůzou poznali sami sebe. Ostatky jim řekly:

„A stejnými, běda, budou vaše těla
vizte se, soustem pro červy
nahá a mrtvá, smradlavá a shnilá
co jsme, budete i vy.“

Jinoši tak pochopili, že musí zanechat prázdných radovánek a opustit zahálku a hřích. Ve Francii je zase na hrobce kardinála Jeana de la Grange optimistický nápis: „Brzo budeš to co já, odporná mrtvola, pastva červů.“

Vampýři a revenanti

Existovala však těla, která rozkladu vzdorovala a i po smrti se vracela, aby trápila živé. To jsou případy takzvaných vampýrů. Často to byly oběti nějakého násilného činu či předčasné smrti, jako třeba padlí vojáci, sebevrazi, nepokřtěné děti a tak dále. Zatímco my se bojíme především dlouhého umírání a bolesti, středověk děsila především náhlá a rychlá smrt, na kterou se nešťastník nemohl připravit. Takové úmrtí v sobě totiž neslo riziko, že věřící zemřel zatížen hříchem, což znamenalo cestu do pekla.

Neklidní mrtví měli poměrně složitou typologii od revenantů (z latinského „znovu jdu“), kteří na živých často žádali přímluvu (mši, almužnu či modlitbu), až po hromadně vraždící upíry. Všichni nemrtví však měli společné to, že jejich těla ani po smrti nepodléhala rozkladu. Mrtvá pleť byla i po otevření hrobu svěží a růžová a z místa věčného odpočinku nevstával nějaký pomstychtivý duch, ale celá tělesná schránka.

Krvesajové v pramenech

I když útoky podobných bytostí nejsou v našich pramenech úplně časté, přesto bychom jich několik našli. Pro 16. století je zaznamenáno několik případů ze Slezska a jeden z okolí Turnova, v 17. století se jich pár událo na Moravě a ve Slezsku a na bohumínském panství se jeden datuje dokonce do 19. století.

Nejstarší doklad však přináší Neplachova kronika a jedná se o podrobně popsané kauzy až z hlubokého 14. století. K roku 1336 se zde dočteme: „(...) ve vsi řečené Blov zemřel jakýsi pastýř jménem Myslata. Ten každou noc vstával, obcházel všechny vesnice v okolí, strašil lidi, vraždil a mluvil. A když ho probodli kůlem, řekl: ‚Velice mi uškodili, neboť mi dali hůl, abych se bránil přes psy‘: a když ho vykopávali, protože musel být spálen, nadmul se jako býk a hrozně řval. A když ho pokládali na oheň, kdosi popadl hůl, bodl do něho a hned se vyřinula krev jako z hrnce. Nadto, když už byl vykopán a položen na vůz, spojil nohy k sobě, jako by byl živý. Když byl spálen, všechno zlo se uklidnilo.“

Další případ následuje o pouhých osm let později a to roku 1344: „Jakási žena v Levíně zemřela a byla pohřbena. Po pohřbu však vstala, zardousila mnoho lidí a nad každým z nich tančila. A když byla probodnuta, vytékala z ní krev jako z živého tvora. Také pozřela více než polovinu vlastního závoje, a když jí byl vytržen, byl celý zkrvavělý. Když měla být spálena, nemohlo se dřevo jinak rozhořet než od tašek z kostela, podle poučení nějakých stařen. Ačkoli byla probodnuta, stále ještě vstávala, ale jakmile byla spálena, tu všechno trápení ustalo.“

O slovo se hlásí věda

I když jsou oba případy popsány poměrně podrobně, neobsahují dostatek detailů na to, aby nás opravňovaly k nějakým jednoznačným závěrům. Přesto však vidíme celou řadu společných rysů. Především obě těla po době strávené v hrobě působila čerstvě a svěže. Postupný rozklad mohla zpomalit celá řada faktorů, jako například těžká půda, věk zesnulého nebo nízká tělesná hmotnost nebožtíka. Navíc se v zimě tělo rozkládá pomaleji a při pohřbení v zimních měsících je vzhled mrtvoly i po celé čtvrtině roku poměrně svěží. Na krytých místech je kůže dokonce zdravě růžová. To by, v kombinaci se zjitřenou obrazotvorností a jistě pohnutou náladou v průběhu exhumace domnělého vampýra, mohlo mnohé vysvětlit.

Další možný důvod je pak ještě konkrétnější a je jím sněť plynatá. Jedná se o prudce probíhající infekci měkkých tkání vyvolanou takzvanými histotoxickými druhy klostridií. Ty se vyskytují ve střevním traktu člověka i zvířat a dokonce i v půdě. Jejich spóry jsou vysoce odolné vůči zevním vlivům a vydrží i desítky let. 

Banálně řečeno tělo zůstává působením těchto toxinů zdánlivě čerstvé a jeho obsah se postupně mění na kapalinu a metan. Po vyjmutí z hrobu a probodení pak snadno vznikne dojem, že krvácí, a může dokonce dojít ke slyšitelnému zvuku. To by pak snadno mohlo vysvětlit oba případy, stejně jako pohyb těla.

Rčení „jsi to, co jíš“, platí od počátku lidské historie. Potrava, kterou jíme, těsně souvisí s tím, jaké máme tělo a jaký ho řídí mozek. Když porozumíme tomu, jak naši předci jedli a jak získávali kvalitní stravu, může nám to poodhalit, jak se vyvíjel náš mozek a spolu s ním i naše sociální chování.

Bioantropoložka Frances Forrestová z Univerzity ve Fairfieldu nedávno vedla výzkum, který ukázal, že naši předci nebyli jen mrchožrouty, kteří se dostali se štěstím k nějakému masu. Byli to také zdatní sběrači potravy, kteří neustále využívali živočišné zdroje v různých prostředích.

Zkušení řezníci z Koobi Fora

Vědci k tomuto závěru dospěli díky výzkumu 1,6 milionu let starých fosilií ze slavné lokality Koobi Fora v severní Keni, kde se našlo značné množství fosilií zvířat i raných zástupců rodu Homo. Jak se zdá, dávní lidé tehdy nejedli jen to, na co náhodou narazili. Jídlo, k němuž se dostali, systematicky porcovali, přenášeli a důkladně zpracovávali.

Vědci analyzovali přes 1 000 fosilních kostí, převážně antilop a dalších býložravců. Detailně prozkoumali rozmanité mikroskopické stopy na kostech, aby zjistili, zda pocházejí od zubů predátorů nebo kamenných nástrojů.

V některých případech objevili výrazné řezy uprostřed dlouhých kostí nohou, což naznačuje, že dávní lidé zpracovávali mrtvá zvířata ještě v době, kdy na nich zbývalo hodně masa. Nejspíš šlo o přenesené končetiny, k nimž se masožravá zvířata dostala jen zcela minimálně. Lidé si tehdy přenášeli nejcennější kusy masa na bezpečnější místa, kde je mohli v klidu sníst.

Úctyhodný 25cm těžký minomet (25 cm schwerer Minenwerfer) byl vyvinut v prvním desetiletí 20. století pro německou císařskou armádu. Zbraň byla přepravována na dvoukolové lafetě, při instalaci do palebné pozice se kola sundala. Obsluha pak musela vykopat jámu hlubokou nejméně 1,5 metru, která chránila jak minomet, tak dělostřelce.

I přes relativně krátký dostřel (540-970 metrů) šlo o velmi efektivní zbraň používanou především proti opevněním. Jeho granáty byly téměř stejně účinné jako střely „Tlusté Berty“, houfnice o ráži 42 cm, která měla více než 50krát vyšší hmotnost než minomet. Bylo to dáno především tím, že granát minometu mohl být díky nízké úsťové rychlosti naplněn větším množstvím výbušniny. Na začátku války měli Němci 44 těchto zbraní, na jejím konci už 1 234 kusů.

Výbušná služba

Vývoj této zbraně výrazně ovlivnila rusko-japonská válka z let 1904–1905, zejména obléhání Port Arthuru. Právě zde se ukázalo, jak účinné mohou být těžké minomety při ničení bunkrů a opevnění, proti nimž si běžné dělostřelectvo často nedokázalo poradit. Německá armáda proto začala podobné zbraně vyvíjet především pro ženijní jednotky, které potřebovaly účinný prostředek pro boj v opevněném terénu a později i v zákopové válce první světové války.

25cm schwerer Minenwerfer byl drážkovaný minomet nabíjený ústím hlavně a využíval hydropružinový brzdovratný systém tlumení zpětného rázu. Střílel buď téměř stokilogramové granáty, nebo lehčí o hmotnosti kolem 50 kilogramů, přičemž oba typy munice obsahovaly mimořádně velké množství výbušniny. Nízká úsťová rychlost totiž umožňovala používat tenčí stěny granátů a více prostoru vyhradit pro nálož.

Němci navíc kvůli nedostatku TNT často používali levnější směsi na bázi dusičnanu amonného. Ty však byly méně stabilní a občas způsobovaly předčasné exploze, takže služba u těchto minometů byla pro obsluhu výrazně nebezpečnější než u běžného dělostřelectva.

V roce 1916 se začala vyrábět modernizovaná verze s delší hlavní označovaná jako 25 cm schwerer Minenwerfer neuer Art (n/A), která nabízela větší dostřel. Původní kratší varianta pak získala označení alter Art (a/A). Existovala i meziverze nazvaná 25 cm schwerer Minenwerfer 16a, která vznikla prostým prodloužením hlavně starších minometů o půl metru.