V současné době je již velmi obtížné najít ve střední Evropě místo s tzv. tmavou oblohou. Příčinou je jev, který nazýváme světelné znečištění nebo také světelný smog. Lidská obydlí, průmyslové areály, silnice – to vše jsou zdroje světla, jež je směřováno nejen na zem, kde je skutečně potřeba, ale bohužel i do stran a nahoru do atmosféry. Zde se rozptyluje a znemožňuje nám spatřit ty slabší objekty hvězdné oblohy. Ve velkých městech je situace tak špatná, že i za „nejlepších“ nocí je možné spatřit jen ty nejjasnější hvězdy. 

TIP: Světelné znečištění světa se stále zhoršuje: Mohou za to úsporné technologie

Odborníci proto sestavili tzv. mapu světelného znečištění. Ukazuje, kde jsou v České republice místa, v nichž si člověk ještě může téměř nerušeně užít té pravé hvězdné oblohy. Z mapy je patrné, že taková místa najdeme především v jihozápadních Čechách, zvláště na Šumavě. Tyto oblasti jsou řídce obydlené, bez významného průmyslu. Astronomové ve spolupráci s ochranáři přírody otevírají v místech s malým světelným znečištěním tzv. oblasti tmavé oblohy. V České republice byly vyhlášeny doposud tři (dvě jsou přeshraniční) oblasti tmavé oblohy: Jizerská, Beskydská a Manětínská.

Obecnou hranici pro život na Zemi představuje −20 °C, některé organismy ovšem odolají mnohem tužšímu mrazu: Tzv. psychrofilové zůstávají aktivní i při bezmála −40 °C, stále by si však neporadili s prostředím Uranu coby nejchladnější planety naší soustavy, a dokonce ani s odvrácenou stranou Měsíce. Zdálo by se, že v meziplanetárním prostoru v dosahu hvězdy, jako je Slunce, nebude zima. Problém však spočívá ve vakuu. Částic hmoty, jež by teplo přenášely, existuje totiž ve vesmíru extrémně málo: Reálná průměrná hustota látky v kosmu činí podle odhadů 0,2 atomu na 1 m³. Člověk bez skafandru by tak ve volném vesmírném prostoru zkrátka umrznul.

Živočišné říši z hlediska teplotního minima naopak vévodí želvušky: Zvládají až −273 °C, což se velmi blíží tzv. absolutní nule, při níž ustává veškerý pohyb částic a nedochází ani k přenosu tepelné energie. Je však sporné, zda teplota někde ve vesmíru na zmíněnou hranici vůbec klesá. Podle třetího termodynamického zákona totiž nelze absolutní nuly nikdy dosáhnout.

Když se zrodil vesmír

Lidské tělo se teoreticky může ohřát až na 44 °C, poté hrozí smrt či poškození mozku, šok a zhroucení kardiovaskulárního systému. Standardní průměrná teplota, jež se na Zemi slučuje s existencí živých forem, nepřekračuje 50 °C. Výjimku tvoří tzv. hypertermofilové, kteří prospívají i za hranicemi 100 °C: Například jednobuněčné organismy zvané Strain 121 se nepřestávají množit ani při 121 °C a želvušky odolají ještě o 30 °C teplejšímu prostředí. Žádný z uvedených organismů by však nepřežil na povrchu Venuše, kde by vřela i rtuť. Nemluvě o jádru Země či Slunce, kde se již pohybujeme v tisících, respektive milionech stupňů.

TIP: Proměnlivá tvář Země: 15 míst, kterým vládnou absolutní extrémy

Nejvyšší experimentálně dosažená teplota dalece překračuje vše v současnosti měřitelné nejen na Zemi, ale i v kosmu: Činila 10 bilionů stupňů Celsia a vyvolala ji srážka atomů olova v urychlovači LHC. Stále se však jedná o pouhý zlomek žáru, který ve vesmíru panoval těsně po Velkém třesku. Maximum, při jehož dosažení přestávají platit známé fyzikální zákony, pak stanovuje tzv. Planckova teplota v hodnotě 1,417 × 10³² °C.

Letos na jaře zažila Mezinárodní vesmírná stanice neobvyklou návštěvu. Se svými kolegy a ředitelem společnosti Aexa Aerospace Fernandem de la Peñou Llacou se na její palubu vypravil letový chirurg Josef Schmid. Skupina se po orbitální základně porozhlédla a potřásla si rukou s astronauty. Ve skutečnosti však nikdo z dotyčných v kosmu nebyl a zdvořilostní akt zprostředkovaly jejich hologramy vysílané z bezpečí Země: Došlo k tzv. holoportaci, tedy k přemístění člověka ve formě hologramu. Dřívější výsada vědecko-fantastických knih a filmů totiž v současné době získává reálné obrysy a díky spolupráci NASA s firmou Microsoft zvolna posouvá hranice možného. 

Zatímco Josef Schmid seděl v bezpečí studia na Zemi, jeho hologram cestoval do kosmu. (foto: ESA (European Space Agency) astronaut Thomas Pesquet, CC0)

Zmínění návštěvníci se na ISS dostali ze studia, kde jejich prostorový obraz snímala sada kamer, zatímco výkonné počítače pořízené záběry komprimovaly tak, aby se daly v reálném čase přenášet do kosmu. Astronauti na palubě pro změnu použili zařízení Microsoft HoloLens – poněkud rozměrnější brýle, jež pomáhají interaktivně rozšiřovat okolní realitu. Holografické záběry návštěvy pak přístroj promítl do interiéru stanice a posádka mohla s lidmi na Zemi interagovat skoro stejně, jako by se skutečně nacházeli ve vesmíru. Potřesení rukou bylo samozřejmě symbolické, neboť hmat zatím HoloLens simulovat neumějí. Přesto se jedná o gigantický krok k zářnější budoucnosti, jež skrývá ohromný potenciál. 

K holoportaci připravit!

„Jedná se o zcela nový způsob kosmického průzkumu, při němž lidská bytost dokáže cestovat mimo planetu, aniž by ji opustila,“ vysvětluje Schmid. „Technologii využijeme třeba pro soukromé lékařské konzultace nebo abychom astronautům ‚přivedli‘ na palubu rodinu či slavné osobnosti,“ dodává v prohlášení NASA. Holoportace však skýtá mnohem rozmanitější a významnější možnosti: Pokud dokážeme v budoucnu zajistit, aby se virtuální návštěvník ze Země dokázal po vzdáleném prostoru ISS pohybovat a rozhlížet, bude moct přispěchat třeba k řešení krizových situací. 

Konstruktér zařízení, jež se na stanici porouchá, se tam pak jednoduše holoportuje a bude posádku směrovat při opravě. Sám sice ruku k dílu nepřiloží, ale fakt, že si závadu prohlédne zblízka, mu dovolí mnohem lépe zvážit možnosti a poradit. Podobná aplikace se přitom nemusí omezovat na situace ve vesmíru: K extrémním zákrokům by se přes celý svět mohli „přesouvat“ zkušení chirurgové, za mechanickými problémy by mohli cestovat technici, ale obecně by se zlepšila i komunikace s blízkými, jež by k nám místo plochého monitoru počítače či displeje telefonu promlouvali ve třech rozměrech. 

Se stovkou kamer 

Stejným způsobem by se pak dalo dorozumívat s posádkami na lunárních, či dokonce marsovských základnách. Zde už by se však vedle obvyklých technických překážek muselo počítat se zpožděním, k němuž při předávání informací dochází: V případě našeho souputníka se jedná o pouhé sekundy, ale mezi Marsem a Zemí putují zprávy v závislosti na postavení planet 5–20 minut. Než ovšem k nasazení popsané technologie dojde, vyžádá si ještě spoustu usilovné práce: Zatím je totiž velmi drahá a náročná na výpočetní výkon. 

Holografie představuje vyspělý záznam tzv. vlnoploch, tedy množin bodů, jež při vlnění kmitají se stejnou fází (velmi zjednodušeně řečeno se pohybují shodně). Technologie proslula hlavně schopností zachytit prostorový obraz, znázornění předmětu ve vysokých detailech ovšem vyžaduje specificky vybavené studio – přesně takové, jaké Microsoft postavil v San Franciscu: Jádro komplexu tvoří kruh o průměru pěti metrů, obklopený lešením. Na něm vedle četných světel spočívá i 106 kamer, které dění ve vytyčené oblasti snímají ze všech úhlů. Polovina z nich zaznamenává klasický obraz, zbytek pracuje v infračervené oblasti spektra. Vědci tak získávají záznam nejen samotných objektů, ale také textury jejich povrchu a barvy. Vše se přitom natáčí v 30 a 60 snímcích za sekundu.

Holografie pro každého

Pořízený materiál má obrovský datový objem okolo 10 GB/s, proto hologram prochází řadou procesů, které data optimalizují a zmenšují. Výsledný tok záznamu ve standardní kvalitě dosahuje zhruba 10 Mb/s, tedy asi osmitisíciny původní hodnoty. Takovou holografickou projekci si můžete nejen pustit, ale rovněž ji do značné míry upravit. Nevznikl totiž záznam, jaký byste pořídili klasickou kamerou, nýbrž prostorová simulace. Lze tedy například změnit barvu oblečení zobrazených lidí nebo si pohrát s nasvětlením scény. A při prohlížení nahrávky můžete okolo centra dění – třeba tančící dívky – volně „poletovat“, jako byste s ní byli před kamerami také. 

„Naším cílem je zpřístupnit zmíněnou technologii všem. Zajistit, aby byla stejně běžná jako focení nebo nahrávání videí,“ vysvětluje Steve Sullivan, který studio Microsoftu vede. V současnosti se však holografický záznam nachází ve fázi vývoje, a proto k němu mají přístup pouze pečlivě vybraní jedinci. 

Výkon na úkor kvality 

V případě návštěvy na ISS se ovšem nejednalo o pouhý záznam, nýbrž o přenos v reálném čase. Ke „smrsknutí“ datového objemu záběrů tak docházelo jen sekundy předtím, než se vysílaly na oběžnou dráhu. Jinak by totiž komunikace nebyla interaktivní a šlo by spíš o pomyslný prostorový vzkaz než o futuristickou verzi nehmotné návštěvy. Zároveň se musela zajistit zpětná vazba z brýlí HoloLens, a také proto hologramy působily značně kostrbatě: Kvalita zatím jednoduše ustupuje kvantitě a výpočetnímu výkonu, ale v blízkém budoucnu popsaná technická omezení zmizí. 

Chtělo by se možná namítnout, že technologie hologramů je s námi v praktické a funkční podobě již od roku 2012, kdy na jevišti po boku rappera Snoopa Dogga vystoupil jeho zesnulý kolega Tupac Shakur. Koncertních hologramů navíc od té doby vznikla celá řada: Na trůn krále popu znovu usedl Michael Jackson, dav opět uchvátil bouřlivák Dio a rozezpívala ho Whitney Houston. V Japonsku dokonce vyprodává haly hologram kompletně fiktivní hvězdy Hacune Miku. Rozdíl mezi návštěvou na ISS a zmíněnými koncerty spočívá v tom, že na jevišti nevystupuje skutečný hologram, nýbrž jen dvojrozměrná projekce. 

Živí mrtví 

Při popsaných estrádách se využívá technika známá jako Pepperův duch: Už roku 1862 ji prezentoval John Henry Pepper coby způsob, jak na jeviště přenést nadpřirozeno (viz Skrytý duch). V současnosti se sice daný princip opírá o moderní technologii, ale jinak zůstal zachován. Při „oživování“ jakékoliv postavy je vždy zapotřebí ji buď izolovat z historických záběrů, nebo s ní vytvořit zcela novou projekci. V takovém případě se najme herec, naučí se hýbat stejně jako daná celebrita a vystoupení následně před kamerami zahraje – načež se v postprodukci zamění jeho tvář. Pódium se pak opatří na první pohled neviditelnou odrazovou plochou a natočená postava se na ni promítá. Obraz potom vyvolává dojem prostorovosti a zesnulá hvězda před publikem ožije. 

TIP: Hvězdy vstávají z mrtvých: Čekají nás koncerty hologramů Freddieho Mercuryho a Franka Zappy?

Nejedná se však o trojrozměrnou projekci: Kdybyste na jeviště vyskočili, zjistili byste, že je prázdné. Skutečný hologram byste si naopak mohli prohlédnout ze všech stran. Aby ovšem bylo něco takového možné, musely by koncertní haly nainstalovat pokročilou zobrazovací techniku, jež by dokázala trojrozměrný hologram rekonstruovat – nebo by diváci, podobně jako astronauti na ISS, museli mít na očích chytré brýle. A taková investice do rozvíjející se technologie zůstává zatím v nedohlednu. 

Země Koruny české se jak známo proměnily na přelomu 16. a 17. století v sud plný prachu. Zdánlivý náboženský smír nikoho nepřesvědčil – konflikt mezi katolíky a evangelíky nepřestával doutnat. Císařové z rodu Habsburků patřili k pevným oporám katolicismu. Ne tak česká šlechta. Vše vyvrcholilo defenestrací v roce 1618 a následnými vojenskými konflikty, které se všeobecně považují za začátek třicetileté války.

Do tohoto soukolí se zapletl i český intelektuál Kryštof Harant, který se jinak paradoxně snažil být po většinu života spíše zdrženlivý a rozhodně měl daleko k jakémukoliv radikalismu. Přesto jej po Bílé hoře přišli na jeho hrad Pecka zatknout. Nakonec patřil k těm, kteří za českou rebélii zaplatili hrdlem, ačkoliv on sám se vinen necítil a mezi strůjce stavovského povstání rozhodně nepatřil. 

Přítel Habsburků

Harantovi předci sídlili původně v západních Čechách. Kryštof sám se narodil na hradě Klenová a jeho rodina rozhodně nepatřila k nejurozenějším, nejbohatším či nejmocnějším. Ale talentovanému synkovi se dostalo dobrého vzdělání a dokonce jej poslali na zkušenou ke dvoru Ferdinanda Tyrolského.

Zde se jeho obzor radikálně rozšířil. Nejen, že se zde zřejmě díky kontaktu s předními hudebníky své doby vzdělával v umělecké oblasti, ale především získal ambice. Od této chvíle se už český mladík nespokojil jen tak s něčím. Začal toužit po funkcích, penězích, po společenském životě v nejvyšších kruzích i po vlastní slávě a uznání. Zajímavé je, že muž, který se v budoucnu Habsburkům postaví s nebývalou drzostí, začal jako jejich přítel a věrný služebník. Jím také po většinu života zůstal. 

Dobrodruh

Na kariéru si mladý Harant musel teprve počkat, a tak se jeho touha po životním naplnění vrhla směrem, který v jeho věku neudivuje ani dnes. Zatoužil cestovat a poznávat nové země. K rysům jeho povahy patřilo, že toto své předsevzetí naplňoval důsledně a bez ohledu na nebezpečí. Přestože měl už za sebou vojenskou účast ve válce proti Turkům, rozhodl se vypravit do zemí, které právě Turci a muslimové ovládali. Riskoval, že ho někdo z bývalých nepřátel pozná. Do svaté země putoval raději v převleku a navštívil místa všem křesťanům nejdražší. Nešlo mu ale jen o dobrodružství a o to poznat svět vezdější. 

Systematické cestování po biblických místech ukazuje na to, že Harant patřil mezi renesanční intelektuály, kteří oplývali všestranným nadáním. Vždyť si po celou cestu dělal podrobné poznámky a náčrtky a uvažoval o otázkách víry a odlišnosti mezi národy. Hnala jej stejná touha po vědění, jakou měl třeba Leonardo da Vinci, pracující na svých dílech či vynálezech. Pokud vám toto přirovnání přijde přehnané, máte pravdu. Přesto je na místě.

Harant měl totiž o sobě celoživotně vysoké mínění. To, že převyšuje své současníky či krajany, dával bez okolků najevo. Víme to především díky jeho cestopisu, v němž později zážitky z cest zachytil. A snad věřil i na cosi jako prozřetelnost, jak to lidé dělávají, když svůj talent začnou považovat za poslání. Pokud s ním má bůh či osud veliké plány, jistě přece nedopustí, aby zahynul dřív, než své dílo vykoná. I proto se Harant vrhal do odvážných podniků, ve kterých mu mnohokrát hrozila smrt. Tento povahový rys se mu později stal osudným. 

Tragédie a vzestup

Jak si Harant vedl v soukromém životě? Příliš štěstí ho nepotkalo. Jeho první žena Eva Černínová z Chudenic brzy zemřela a zůstaly po ní dvě malé děti. Neposedný cestovatel dal ovšem před domácím životem přednost výpravě do Svaté země. Když se šťastně vrátil a zdálo se, že nastane rodinná idylka, obě děti několik dní po sobě zemřely. Objevují se teorie, že to zavinil mor, jistě to ale nevíme. Harantovi se každopádně nic nestalo a navíc se před ním konečně otevřela lepší perspektiva. 

Během pobytu císaře Rudolfa II. v Plzni se dostal do těsné panovníkovy blízkosti. A dokonce se mu zřejmě na rozdíl od jiných podařilo prolomit ledy a získat důvěru podivínského císaře, který se jinak lidí stranil. Harant se staral o pokrmy jeho vladařské milosti. Do chuti melancholického vládce, který trpěl střídáním nálad, se jen tak někdo trefit nedokázal. Harant zřejmě ano, i když pravděpodobnějším se jeví, že za jeho úspěchem u dvora stála vzdělanost. Co ho mohlo s habsburským císařem spojovat víc než láska ke vědě a k poznání? Ovládal jazyky, procestoval svět a přečetl mnohem více knih, než jiní dvořané. Rudolf zřejmě uvítal společnost zajímavého diskutéra. Harantovi svítalo na dobré časy. Když mu chyběly peníze, pomohl sňatek. Přiženil se na Pecku, kterou si s ním dnes spojujeme a která se vedle Prahy stává od této chvíle hlavním dějištěm našeho příběhu.

Pod pantoflem

V osobním životě šlechtice žijícího před 400 lety se samozřejmě dostáváme na pole spekulací. Přesto se zdá, že v Barboře Škopkové ze Stropčic našel oporu. A dokonce jím také trochu vládla. Nová paní Harantová projevovala nadání starat se o finanční otázky rodiny. Měla i dostatečně silný žaludek na to, aby vedla o Pecku vleklé soudní spory s vlastními příbuznými. Možná i pod jejím vlivem psal Harant císaři ostré žádosti, v nichž se domáhal dlužných peněz za svoje služby. Rudolf se kupodivu nerozčílil a alespoň částečně dluh u svého dvořana zaplatil. 

Po smrti paní Barbory by se zdálo, že Harant se doma stane pánem. Vždyť tentokrát pojal choť o řadu let mladší – Annu Salomenu Hradišťskou z Hořovic. Jenže do života se mu naopak začala plést tchyně. Když zeť neuspěl, vložila se do vymáhání pohledávek u císaře sama. Harant si to zřejmě nechal líbit, protože tchyně oplývala opravdu mimořádným bohatstvím, které mu mělo po jejím skonu spadnout do klína. A taky že se dočkal. Konečně měl, co chtěl: majetek, vlivný úřad i uznání současníků. K tomu mu pomohlo jak vydání cestopisu, tak i hudební nadání. Coby skladatele jej muzikologové oceňují dodnes. Vynikal především značnou zručností při psaní vícehlasů. Renesanční všuměl zde jako by předznamenal barokní cítění a vkus. Kdo ví, čeho všeho by Harant dosáhl, kdyby jeho život nepřetla osudová politická srážka.

Životní obrat

Ve sporu o trůn zůstával Harant až do poslední chvíle na Rudolfově straně, dokonce i tehdy, kdy jej skoro všichni opustili. Na to, že by se stal českým hrdinou a nepřítelem Habsburků, to v té chvíli opravdu nevypadalo. Ale pomyslným kolem dějin nepootočil. Na trůn se dostal Matyáš. A ten nejen, že mířil ke střetu s českými stavy, ale také se zbavil Rudolfových úředníků. Vlivu pozbyl i Harant. A zde se dostáváme k jedné z nejzáludnějších otázek české historie. Co zapříčinilo Harantův obrat? Uražená ješitnost? Touha po další kariéře? Přesvědčení? 

Víme s jistotou jen to, že celoživotní katolík náhle přestoupil k protestantismu. A přijal funkci, po níž marně toužil už za Rudolfa – titul „prezident české komory“. Na svou počest vydal pamětní minci, na níž velikášsky zvěčnil sebe i svou rodinu. Cítil se být na vrcholu, ačkoliv prozřetelně právě nejednal. Velel dokonce dělostřelectvu během útoku českých vojsk na Vídeň. Tuhle drzost mu Habsburkové neodpustili. 

Musel zaplatit

Po Bílé hoře to šlo rychle. Haranta zatkli přímo na jeho hradě Pecka. Přijel si pro něj pluk Albrechta z Valdštejna. Tušil zatčený, že jde na smrt, nebo věřil, že se mu nemůže nic stát? Roli, kterou sehrál při útoku na Vídeň, se snažil před soudci zlehčovat. Hájil se také tím, že ve funkci se vždy choval ke katolíkům korektně a že v úřadě, který zastával, pouze plnil svoje povinnosti. Habsburkové však potřebovali vzbouřence exemplárně potrestat. A protože některé špičky povstání zmizely včas za hranicemi jako třeba Jindřich Matyáš z Thurnu, odnesl to Harant za ně.

TIP: Veliké theatrum v Městě pražském: Jak probíhala poprava 27 českých pánů? 

Než předstoupil před kata, projevil se jako uvědomělý evangelík a o totéž žádal rodinu. Možná už věděl, že nemá co ztratit. Když prohrál v reálném životě, bojoval aspoň o své místo v pantheonu českých dějin. Manželka ho každopádně neposlechla. I s dětmi rychle přestoupila zpět ke katolicismu. Tím ironie nekončila. Vzala si muže, který Haranta provázel na cestě do Svaté země – Heřmana Černína z Chudenic. To vše tři měsíce po popravě, jíž ostatně náhradník v loži nestálé Anny Salomeny osobně přihlížel. Tento společensky obratný a prozíravý muž si mimochodem celoživotně vedl v kariéře lépe než Harant. Lze soudit, že větší mírou talentu to rozhodně nebylo. Ale tak už to ve vysokých patrech politiky chodí...

Mosasauři představují podivuhodnou skupinu druhohorních mořských plazů čeledi Mosasauridae, kteří Zemi obývali jen poměrně krátce – pouze ve svrchní křídě, před zhruba 95 až 66 miliony let. Osudným se jim stalo masové vymírání po dopadu meteoritu v Chicxulubu. 

Přestože mosasauři vymřeli společně s neptačími dinosaury, nejsou jim blízce příbuzní. Patřili mezi šupinaté plazy a v dnešní přírodě jim jsou nejbližšími příbuznými hadi a varani. S jistou nadsázkou lze říct, že šlo o obrovské mořské hady s velkou tlamou plnou ostrých zubů. 

Byli to velcí, někdy až obrovští predátoři křídových moří, kde plnili podobnou roli jako dnešní kosatky (Orcinus orca) nebo třeba velcí bílí žraloci (Carcharodon carcharias). Otázka maximální velikosti mosasaurů je stále předmětem dohadů – největší z nich zřejmě dorůstali délky okolo 15 metrů.

Nemilosrdný mořský obr

K těm větším patřil i mosasaurus, jehož části lebky, čelisti a dalších fosilních pozůstatků objevili paleontologové poblíž Kasablanky v západním Maroku. Podle badatelů mohl měřit okolo 10 metrů. Vědci mu dali jméno Thalassotitan atrox – pojmenování má původ v řečtině a vychází ze slov „thalassa“ a „titan“, což znamená „mořský obr“. Druhové jméno atrox lze přeložit jako „krutý“ nebo „nemilosrdný“.

Na rozdíl od většiny mosasaurů měl Thalassotitan atrox širší tlamu a krátké kuželovité zuby, které mu umožňovaly vyvinout velkou sílu při útocích na kořist. Z fosilních nálezů vyplývá, že kořistí těchto mořských obrů se vedle dalších mořských plazů, například plesiosaurů, nezřídka stávali i mosasauři.

TIP: Malý mosasaurus Xenodens lovil hlavonožce: Jeho čelist připomínala pilu

„Objev thalassotitana nám opět ukazuje, jak bohatý a pestrý byl život na Zemi těsně před koncem éry neptačích dinosaurů. Řada tehdejších druhů byla vysoce specializovaná k životu v ekosystémech na konci křídy,“ uvádí paleontolog Nour-Eddine Jalil z francouzského Paleontologického výzkumného centra Národního přírodovědného muzea v Paříži.

I  když druhá světová válka přinesla celou řadu inovací v taktice a vojenské technice, rozhodující slovo v drtivé většině kampaní měla vždy stará dobrá pěchota. Ta dodnes představuje bezpochyby nejpřizpůsobivější a co do použitelnosti nejuniverzálnější zbraň a ne nadarmo platí poučka, že území není dobyto, dokud na něj nevkročí noha pěšáka.

Skupina kamarádů

Také v rámci Wehrmachtu představovala pěchota úhelný kámen úspěchu prakticky všech tažení. Základní a nejmenší jednotku německých pozemních sil představovalo družstvo, jehož příslušníci měli v ideálním případě tvořit soudržný celek ne nepodobný rodině – měli se velmi dobře znát a mít mezi sebou kamarádský vztah.

Poddůstojník Friedrich Bertenrath to popisoval takto: „Nejhorší věc, která se vojákovi mohla stát, bylo umístění do družstva, v němž nikoho neznal. Byli jsme přátelé, kteří si vždy vzájemně chodili na pomoc. Bránili jsme své kamarády, aby mohli jít domů ke svým ženám, dětem a rodičům. To byla naše největší motivace.“

Tuto skutečnost podporoval i fakt, že většina pěších divizí (a tedy i jejich nižších součástí) byla stavěna na teritoriálním principu. Znamenalo to, že vojáci pocházeli zpravidla ze stejného regionu, a pokud to situace umožňovala, pak na tuto skutečnost velení pamatovalo také při přidělování nováčků a náhradníků k frontovým útvarům.

Kdo je kdo

V předválečném období dělily německé příručky družstvo do dvou menších sekcí: kulometné a střelecké. Ještě před vypuknutím konfliktu však vyšlo najevo, že efektivnější je jejich kompletní propojení, a tak bylo od takového rozlišování rychle upuštěno. Během tažení do Polska se předpisové pěší družstvo Wehrmachtu skládalo ze 13 mužů, nicméně v průběhu války se jeho složení několikrát změnilo – v obecné rovině lze říci, že počet mužů v družstvu, potažmo četě, klesal, nicméně tento fakt kompenzoval nárůst palebné síly spojený s postupným zaváděním automatických zbraní.

Velitel družstva – poddůstojník – měl jít svým mužům příkladem v boji i mimo něj – jen tak si mohl získat jejich důvěru a potřebný respekt. Aby toho docílil, musel mít větší vůli a silnější odhodlání než řadový pěšák a v akci prokazovat nadstandardní odvahu. Jeho hlavní úkol spočíval ve vydávání rozkazů, dále na bojišti určoval palebná postavení, vybíral cíle pro kulomet i střelce z pušek. Zároveň musel dbát na to, aby měli jeho muži potřebné vybavení a dostatek munice. Na počátku války byl velitel družstva ještě vyzbrojen opakovací karabinou K98k, nicméně to se brzy změnilo se zavedením samopalu MP 40.

Trojice s kulometem

Dalším klíčovým členem družstva byl kulometčík. Ten nesl kulomet MG 34 nebo později MG 42 a pro osobní obranu měl ještě pistoli. Zodpovídal za obsluhu a bezvadné fungování své zbraně a spolupodílel se na budování střeleckého postavení. K ruce měl dva další vojáky – pomocníka a nosiče munice. Úkolem prvně zmíněného muže bylo zejména doplňování střeliva do zbraně během palby, výměna hlavně, kterou u sebe nosil, a pomáhal také s odstraňováním závad. I on měl k osobní ochraně pistoli.

TIP: Znovuzrození německého obra: Wehrmacht na počátku války

Naproti tomu nosič munice disponoval karabinou a jeho hlavní práce tkvěla v přenášení nábojových schránek nebo pásů, které doplňoval jednotlivými náboji. Zbytek družstva představovali střelci vyzbrojení puškami, v pozdějších fázích války se ale zvyšoval podíl automatických zbraní. Nacházel se mezi nimi také další poddůstojník, který plnil funkci zástupce velitele. Na starost měl zejména komunikaci a koordinaci činnosti se sousedními družstvy.

Pokračování v neděli 4. září

Podle převládajících teorií se voda dostávala na Zemi s uhličitými planetkami. Jenže voda nalezená na asteroidech složením izotopů příliš neodpovídá té pozemské, která oproti ní obsahuje méně deuteria – iontů těžkého vodíku. Přinejmenším část životodárné tekutiny na modré planetě tudíž musí mít jiný původ. Nižší poměr deuteria než na Zemi se přitom vyskytuje v samotném Slunci. Je možné, aby vodík z pozemské vody pocházel právě z naší hvězdy? 

Nepatrné kousky 

V roce 2010 se na Zemi vrátila japonská sonda Hajabusa, s nepatrnými vzorky horniny z planetky Itokawa. Vědci pomocí atomové sondové tomografie APT mimořádně detailně prozkoumali svrchních asi 50 nm povrchu vzorků. Objevili tak vrstvičky bohaté na hydroxylovou skupinu OH, obsahující atom kyslíku a vodíku, a – což je velmi důležité – vodu H₂O, složenou ze dvou atomů vodíku a jednoho atomu kyslíku. Šlo o velmi neočekávaný nález: Podle našich dosavadních znalostí by totiž měly být dané minerály z povrchu asteroidu vysušené „na troud“...

TIP: Proč je Mars tak suchý? Podle vědců může být vysvětlení poměrně jednoduché

Nejpravděpodobnější zdroj atomů vodíku, nutných k pozdějšímu vytvoření nalezené vody, představuje sluneční vítr neboli proud elektricky nabitých částic – většinou vodíkových iontů. Podle astronomů zmíněné ionty v raném období naší soustavy zasahovaly zrnka prachu na planetkách a balvanech nejrůznějších velikostí a utvářely na nich vodu. Ta se pak při dopadu kosmických objektů a prachových částic dostávala na povrch mladé Země. 

Z prachu i balvanů

Podle odborných odhadů může metr krychlový prachu z planetek obsahovat více než dvacet litrů vody. Veškerý kosmický prach, který se na Zemi v průběhu dlouhých věků dostal, tedy znamená spoustu vody vzniklé s přispěním Slunce (s menším množstvím deuteria), jež sem pronikala společně s těžkou vodou z velkých asteroidů. Izotopickému složení pozemské tekutiny by podle astronomů odpovídala směs pocházející přibližně napůl z velkých planetek a z prachu bohatého na vodu.

Nacistické špičky byly přesvědčeny o vlastní výjimečnosti a vyvolenosti, s politickými nepřáteli zacházely krutě, projevovaly nepředstavitelnou nenávist vůči Židům a „méněcenným“ národům. Též zneužívaly moc, pohrdaly lidskými právy a neštítily se lží, brutality ani vyvraždění milionů nevinných lidí. Současně však usilovaly o šťastný rodinný život a doma se láskyplně věnovaly výchově svých dětí. 

Dědicové těchto vůdců vyrůstali v luxusu, pohodlí, převážně stranou válečné vřavy a bez vědomí toho, co jejich rodiče páchají. Po letech života ve zlaté kleci však se spojeneckými vojsky přišel „soumrak bohů“ a pro většinu dětí nacistických vůdců také společenský propad. Jejich otcové spáchali sebevraždu, zmizeli nebo byli zatčeni a čekala je poprava či vězení.

Osudoví rodiče

Co pociťovaly děti nacistických pohlavárů, když se po válce dozvídaly fakta o holokaustu a válečných zločinech, jež se vymykaly všem dosavadním představám o zlu? Jak se vyrovnávaly se skutečností, že odpovědnost nesli jejich otcové? Například Rolf Mengele (* 1944), syn osvětimské zrůdy Josefa Mengeleho, uvedl: „Je to prostě můj osud být jeho synem.“ 

Potomci čelných nacistů se nemohli vyhnout materiálním ani psychickým důsledkům svého původu. Jeden z nich o pocitu každodenního útěku před vzpomínkami napsal: „(…) já, věčně dětská zombie, uháním pryč, pořád a pořád uháním pryč.“ Americký novinář Gerald Posner konstatoval, že „hříchy otců poznamenaly druhou generaci Němců způsobem, který dokáže málokdo pochopit“. Děti čelily velkému tlaku i zájmu veřejnosti, jelikož jejich původ vyvolával značné emoce. Některé z nich například nepřijali do škol či zaměstnání s vysvětlením, že jejich jméno vzbuzuje negativní vzpomínky na éru, kterou se Němci snaží vytěsnit.

Stigma příjmení

Psychologové prokázali, že poprava či odsouzení k odnětí svobody otce či matky má na děti zničující vliv: Ačkoliv nic neudělaly, trpí a nesou negativní následky činů svých rodičů. V důsledku odloučení, omezení nebo úplného přerušení osobního kontaktu a vzniklých sociálních i společenských změn se u nich zpravidla projeví stres, trauma, agrese, výchovné problémy či specifické poruchy učení. Navíc je složité se vyrovnat s představou, že milující otec, který se o ně vzorně staral, by měl být zločincem a vyvrhelem. 

Důsledky této psychické zátěže se však odvíjejí od mnoha proměnných: Záleží například, kolik je potomkovi v době krize let nebo do jaké míry fungovaly „normální“ rodinné vztahy. Důležitou roli hraje také otázka, kdo se za odsouzeného ujme péče a výchovy nebo jaká je ekonomická a sociální situace zbylé či nové rodiny. Vliv má rovněž míra společenského stigmatu, jež může vést k izolaci a k šikaně „dětí kriminálníků“. Proto se mnozí z potomků nacistických vůdců snažili na sebe neupozorňovat, nebo se naopak pokoušeli vyniknout a dosáhnout co nejlepších výsledků. 

Sladkohubý slizoun

Jak konkrétně se děti nacistických elit s těžkým dědictvím vyrovnávaly? Zdá se, že většinu z nich pronásledoval pocit hanby a viny. Mnohé se za působení svých otců styděly, snažily se zapomenout, vyhnout se zájmu veřejnosti, nejitřit staré rány a vést normální život. Některé se svých otců zřekly, jiné sice nacistické zločiny neobhajovaly, ale rodičům zkoušely pomoct: Například synové vůdce německé mládeže Baldura von Schiracha se všemožně snažili, aby byl jejich otec předčasně propuštěn. 

Mnozí si změnili jméno a odmítali o svém původu hovořit. Stávalo se, že podrobnosti o nacistické minulosti někdy neznali ani jejich životní partneři. Jiní se pokoušeli hříchy rodičů odčinit, ale jen málokdy měli potřebu je veřejně odsoudit, distancovat se od nich či se omlouvat obětem. Nejdál zašel Niklas Frank, syn popraveného „kata Poláků“ Hanse Franka: Napsal o něm knihu, v níž s šokující otevřeností vylíčil neobyčejnou nenávist i opovržení a otce vykreslil jako „nekritického sladkohubého slizouna, ‚udělaného‘ do Hitlera“.

Zatímco mnohé recenze autora chválily, že nestrká hlavu do písku, český badatel Jaroslav Čvančara se vyslovil velmi kriticky: „Tolik vyžadované ‚účtování s rodiči‘, jak je předvádějí někteří potomci nacistů, například Niklas Frank (…), považuji za teatrální a hloupé. Jsem přesvědčen, že nikoliv mediální sebemrskačství, ale pouze vnitřní a hluboká katarze může dojít k upřímnému vyrovnání se s minulostí.“

Vina se nesmí dědit

Našli se však i tací, kteří nad zkázou způsobenou svými otci zavírali oči nebo jejich provinění bagatelizovali. A v neposlední řadě nechyběly ani ratolesti, jež své rodiče hrdě obhajovaly a ztotožňovaly se s myšlenkami nacionálního socialismu. Například pěstounka Eicke Bormannové vzpomínala na dceru Hitlerovy pravé ruky Martina Bormanna takto: „Velice dobře se na otce pamatovala a stále ho považovala za velkého muže. O jeho vině nechtěla vůbec nic vědět. Byla zvyklá na přepych a domnívala se, že na něj má stále nárok. Eicke měla pocit, že je něco lepšího.“ Zcela nekriticky se o svých otcích vyjadřovali též Wolf Rüdiger Hess, Edda Göringová, Gudrun Himmlerová či Ursula Dönitzová.

Není pochyb, že děti nacistů za zločiny svých rodičů nemohly a neměly za ně nést morální vinu. Jeden z vnuků říšského vůdce mládeže von Schiracha uvedl: „Vina mého dědečka je vina mého dědečka. Spolkový soudní dvůr říká, že vina je to, z čeho lze vinit konkrétní osobu. Neexistuje kolektivní trest, dědičná vina, a každý člověk má právo na vlastní biografii.“ Rolf Mengele si dále posteskl: „Otec dělal, co dělal, a já se teď za něj musím zodpovídat. To dědictví nemůže přejít na mé děti, musí skončit se mnou.“

Pokud jde o léčbu depresí, úzkostí, posttraumatického stresového syndromu nebo třeba závislostí, sklízejí v poslední době halucinogeny jeden úspěch za druhým. Potvrzují to i výsledky nejnovější klinické studie zveřejněné v odborném recenzovaném časopise JAMA Psychiatry, která ukazuje, že psychoaktivní psilocybin je slibný při léčbě závislosti na alkoholu.

Vedoucí výzkumu Michael Bogenschutz, ředitel amerického výzkumného centra Langone Center for Psychedelic Medicine Newyorské univerzity, se svými spolupracovníky prozkoumal uplatnění psilocybinu při terapii těžkých alkoholiků. Během obvyklé terapie dostalo 93 účastníků experimentu dvě dávky psilocybinu, nebo antihistaminika Benadryl v roli placeba. Kromě medikace měli účastníci studie možnost absolvovat i několik psychoterapeutických sezení.

Léčba houbičkami

Experiment trval 32 týdnů, přičemž u obou skupin došlo k výraznému poklesu konzumace alkoholu – míra nadměrného pití ve skupině užívající psilocybin klesla zhruba o 83 procent, ve srovnání s mírou konzumace alkoholu před zahájením léčby. U skupiny medikované placebem byl tento pokles přibližně 51 procent. 

Po osmi měsících od zahájení experimentu přestalo úplně pít 48 procent psilocybinem medikovaných pacientů, zatímco ve skupině užívající placebo jen 24 procent. Terapeutický účinek přidání psilocybinu ke stávající terapii je podle Bogenschutze výrazný. Zdá se, že taková léčba je podstatně účinnější než u dnes používaných léků proti alkoholismu. „Pokud se tyto účinky potvrdí i v dalších experimentech, psilocybin by mohl přinést průlom v léčbě alkoholismu,“ věří Bogenschutz.

TIP: Tažení lysohlávek medicínou pokračuje: Deprese léčí lépe než antidepresiva

Jedinou kaňkou na úspěchu klinické studie je skutečnost, že drtivá většina účastníků správně odhadla, zda jim byl podán psilocybin, nebo placebo, pravděpodobně kvůli odlišným účinkům obou preparátů. Tato na první pohled drobnost, která vlastně nic nemění na výsledcích, do jisté míry výsledky studie devalvuje. Ta totiž nebyla podle pravidel dvojitě zaslepená – terapeuti ani účastníci experimentu by správně neměli poznat, jakým preparátem jsou medikováni. Podle doktora Bogenschutze by v úvahu připadala varianta nahrazení placeba antihistaminikem (difenhydramin), které má podobně jako psilocybin mírně psychoaktivní efekt.

Nejnovější výzkumy dokazují, že hroši sehrávají v africké přírodě klíčovou úlohu v koloběhu živin. Hroch za den zkonzumuje kolem 40 kilogramů potravy. Většinu jí spořádá na souši při noční pastvě. Ráno se vrací do vodního živlu, kde pobývá prakticky celý den a přitom vylučuje do vody velká množství trusu a moči. Působí tak jako výkonný transportér živin ze suché země do řek a jezer.

Nebezpeční sprinteři

Hroši mají velmi vyhraněné teritoriální chování, a proto dokážou být nebezpeční až zákeřní. Dokonce mají na kontě víc lidských životů než kterékoli jiné africké zvíře včetně velkých šelem. Rovněž jsou známí svou nevyzpytatelností a často útočí i na zvířata, která se přišla k vodě napít.

Navzdory své velikosti a hmotnosti jsou nesmírně rychlí a na pevné zemi dokážou na vzdálenost několika set metrů vyvinout rychlost kolem 30 km/h. Býložravci zabijí v Africe každý rok mnohem více lidí než dravá zvířata. Po hroších jsou nejnebezpečnějšími africkými zvířaty buvoli a sloni. 

Kdo je tady pánem

Hierarchie uspořádání v hroším stádě je zdrojem neustálého poměřování sil mezi vůdčím samcem a jeho vyzyvateli. Vůdčí samec hájí své právo na páření ve stádě a nestrpí konkurenci. Jiní samci se musí podřídit, nebo ze stáda odejít. Hroší stádo má mnohdy až 150 kusů a v závislosti na stavu vody se mění i velikost prostoru, který mají zvířata k dispozici.

V období sucha jsou samci namačkáni víc na sebe a teritoriální půtky se vyostřují. Souboj začíná hlasitými zvukovými projevy a poměřováním velikosti tlamy a zubů. V případě, že jeden ze soupeřů rovnou neuzná převahu druhého, může potyčka při vyrovnaných silách pokračovat i celé hodiny. 

Býložravci i kanibalové

Základ jídelníčku hrochů tvoří nízké traviny, které spásají během nočních výletů. Od vody se zatoulají až na vzdálenost čtyř kilometrů a ráno se vrací do vody, kde stráví celý den. Ve vodě se nekrmí, protože vodní rostliny jsou na živiny chudší než traviny rostoucí na souši. K jejich konzumaci se uchylují jen v nouzi.

Řada vědců i amatérských pozorovatelů přírody přistihla hrochy i při konzumaci masa a vnitřností z mršin velkých zvířat od slonů přes buvoly a různé druhy antilop až po pakoně a zebry. Výjimkou nejsou ani případy, kdy hroši hodují na tělech mrtvých hrochů. V případě, že zvířata uhynou na infekční choroby, pak smrt vybírá krutou daň i mezi hrochy.