Je příznačné, že jen tři pětiny z tanků renault, které se zapojily do bojů na podzim 1918, nasadila francouzská armáda, zatímco víc než 200 patřilo US Army. Američané sice dosud neměli vlastní tanky, ale pro novou zbraň se nadchli, zakoupili francouzská vozidla a připravovali licenční výrobu, byť do reálného boje zasáhli jejich tankisté jen ve strojích vyrobených v zemi galského kohouta.

Zrození amerických legend

Na scéně již tehdy zářilo i jméno výjimečného muže, jenž se měl v budoucnu zařadit do panteonu nejslavnějších tankových velitelů všech dob. Od mládí hodně nekonvenční a svérázný George Patton působil ve štábu generála Johna Pershinga, jenž velel americkým expedičním silám, a který v roce 1916 organizoval trestnou výpravu do Mexika. Tam se vyznamenal i sám Patton, jenž se krátce poté dozvěděl o tancích a začal se o ně zajímat.

Pershing mu tedy v listopadu 1917 nabídl možnost postavit tankový sbor pro operace ve Francii. Patton se pustil do práce s charakteristickou vervou a na jaře 1918 mohl hlásit připravenost první brigády, byť se musel smířit s faktem, že se nestal velitelem celých obrněných sil US Army. Funkci získal plukovník Samuel Rackenbach, se kterým měl Patton, čerstvý velitel oné první tankové brigády, dosti složitý vztah.

Swintonovy pokyny pro taknisty

• Střílejte opatrně, šetřete municí a nesnažte se nepřítele zabít třikrát.
• Pečlivě miřte a střílejte, abyste zasáhli, nikoli abyste ztropili hluk.
• Střela vedle, která nepříteli vrhne prach do očí, je lepší než střela, která mu zasviští kolem uší.
• Sledujte a pamatujte si postup boje, pozici vlastních tanků i pěchoty, které pomáháte.
• Podle hluku, prachu a kouře vyhledávejte nepřátelská kulometná postavení a ostřelujte je.
• Žádná vaše zbraň (ani nenabitá) nesmí mířit na vlastní pěchotu nebo tanky.
• Děkujte Bohu, že jste neprůstřelní a že můžete pomáhat pěchotě, která taková není.

V čele svých tanků

Právě dynamický Patton však byl „motorem“ změn u nové složky a 12. září 1918 u Saint-Mihiel vedl první tankový útok v historii US Army, za což pak čelil kritice od Rackenbacha. Ten soudil, že by vysoký důstojník neměl osobně stát v čele ofenzivy, ale Patton trval na svém. Mezitím se na základně Fort Colt v Pennsylvánii budovala první americká tanková škola, jíž velel další později proslulý důstojník, kapitán Dwight Eisenhower.

TIP: Monstra pod drobnohledem: Jaký byl nejlepší tank Velké války?

Na začátku z toho nebyl příliš nadšený, ve skutečnosti mu však tato funkce v kariéře velmi pomohla, jelikož tak nasbíral mimořádně cenné zkušenosti. Stejně jako Patton se tak zařadil do nové generace velitelů, kteří se s tanky seznámili během první světové války a využili jejich potenciál o více než 20 let později.

Jihoamerická nutrie říční (Myocastor coypus), které se lidově říká také vodní krysa, bobr bahenní, bobr jihoamerický nebo také řekomyš americká, byla ve 20. století zavlečena na téměř všechny kontinenty světa, včetně Evropy. Dnes chybí jen v Austrálii a na Antarktidě. Může za to její kožešina. Za všemi nepůvodními výskyty tohoto hlodavce totiž stojí jeho náhodné úniky či záměrné vypouštění z kožešinových velkochovů. 

Zastaví ji jen mráz

Nepůvodní nutrie se zabydlela v teplejších oblastech severní polokoule. Najdeme ji například v Severní Americe, v Evropě, ve střední a severní Asii, v Japonsku, ve východní Africe a na Blízkém východě. Ve vhodných podmínkách se rychle množí a šíří na stále nová a nová místa. Jako vynikající plavec cestuje po vodě. Proplouvá od města k městu a úspěšně zakládá další a další kolonie. Pochopitelně nerespektuje ani státní hranice.

Houževnatou vodní krysu zastaví jedině silný mráz, který může vyhubit až 90 % populace. Přestože většinu těla ochrání před mrazem hřejivý kožíšek, lysé končetiny a ocas snadno omrzají a nutrie pak hynou. Mráz navíc vyvolává potraty a tím výrazně omezuje, jinak nekontrolovatelné, množení. Pokud ale mrazivé počasí ustoupí, je zlomek původní populace schopen v krátké době obnovit dřívější stavy. 

Spoušť nejen na březích řek

Nutrii říční najdeme především podél řek, potoků, rybníků a jezer obrostlých mokřadním houštím. Jako zavlečený druh stávajícím mokřadním ekosystémům škodí. Nutrie často obývají kilometry říčních břehů, které doslova rozhrabávají, když si v nich hloubí nory nebo hledají potravu. Ničí také vodní díla. Značně tím přispívají k erozím, někdy se narušené břehy doslova bortí a vznikají lokální povodně. Škody mohou narůst do obrovských rozměrů. 

Nutrie plení i vegetaci kolem vod. Ve velkém spásají mokřadní, vodní, ale i pobřežní rostliny a nevynechávají ani jejich podzemní části (např. kořeny a oddenky), které usilovně vyhrabávají ze země. Kvantitativně likvidují především rákos, stulík žlutý nebo šťovíky. Kolonie nutrií je demoliční četou, která mokřadní houští srovná se zemí. Přemění ho na otevřenou krajinu a zároveň připraví o domov nespočet místních živočichů. Když se mokřadem bezohledně prokousává, poničí i hnízda vodních ptáků a někdy se dokonce přiživí na vejcích. Bohužel nevynechá ani ta, která patří ohroženým druhům. Když to parta vyhládlých nutrií vezme i přes pole poblíž řeky, dílo zkázy dokonává tím, že za místní zemědělce sklidí podstatnou část úrody. Přitom často vyhrabe a zkonzumuje jen podzemní části (zejména hlízy, oddenky a kořeny), zatímco ty nadzemní zpustoší a nechá ladem. Takhle řádívá například v cukrové řepě. 

Marný boj s nájezdníkem

Evropa dnes nutrii eviduje mezi stovkou škodlivých invazivních organismů (na portálu DAISIE, který informuje veřejnost o nepůvodních druzích a biologických invazích v rámci států Evropské unie). Její nejpočetnější populace již obsadily Francii, Itálii a část Německa a úspěšně se šíří i v dalších evropských zemích, včetně České republiky. 

Kvůli závažným škodám, které nutrie přírodě a lidské společnosti způsobuje, je snahou člověka její nepůvodní populace eliminovat. Ovšem, jak uvádí DAISIE, v boji s tímto vetřelcem dosud obstála pouze Anglie. Tam nakonec po zhruba deseti letech, především díky efektivní motivaci lovců a sérii extrémních zim, nutrii v celé zemi přece jen vyhubili. Ostatní státy, zejména ty jihoevropské, s ní bojují marně. Přestože například v Itálii během pěti let (1995–2000) dokázali odchytil více než 220 000 jedinců, přemnožená nutrie tu stačila napáchat škody na říčních březích v hodnotě přes 10 milionů eur a na polích téměř za milion. 

Bez přirozených nepřátel 

Jisté je, že v Evropě se nutrii vyloženě daří. Jako teplomilný tvor se totiž vleklým mrazivým zimám severu vyhýbá, z přechodných mrazů se záhy zmátoží a mírné zimy, zejména na jihu Evropy, ji vůbec neomezují. Navíc tu nemá hlavního přirozeného nepřítele, kajmana, a vzhledem k její velikosti tady jiného prakticky nepotká – místní lišky, toulaví psi nebo dravci ji loví zřídkakdy. A tak přes veškerá regulační opatření její počty nadále stoupají a den ode dne přibývají místa, kde je běžně k vidění. 

V důsledku globálního oteplování lze navíc očekávat, že se bude invazivní šíření nutrií nadále stupňovat. Jediným skutečným nepřítelem tohoto nepůvodního kazisvěta evropských mokřadů tedy zůstává člověk. Každý jeho cílený zásah má nicméně v této fázi invaze už smysl pouze tehdy, pokud je nepůvodní populace nezkrotné nutrie izolovaná (např. na ostrovech Sardinie a Sicílie) a tudíž se šance na její totální vyhubení zdá být reálná. Rovněž v případě, kdy jsou způsobené lokální ekonomické škody a ohrožení biodiverzity příliš vysoké, se dá očekávat větší motivace a tudíž i větší možnost úspěchu. 

Kvalitní české nutrie 

V Čechách se nutrie kvůli kožešině chovají téměř 90 let. První chovné kusy k nám z Jižní Ameriky dorazily už v první polovině 20. století, ale chov se rozšířil teprve po válce a nejvyššího rozmachu dosáhl v 80. letech. Tehdy jsme produkovali i přes 500 000 jakostních kožek ročně a patřili jsme k předním producentům nutrií v Evropě. Typickou českou, tzv. „standardní“, nutrií je tmavě hnědá s oranžovými boky, která vyniká kvalitou srsti. Vyšlechtili jsme ale i další dva domácí barevné typy, „moravskou stříbrnou“ a „vícebarevnou přeštickou“. Česká nutrie byla zavedená značka! Z kvalitní, trvanlivé a lehké kožešiny se tu ve velkém šily kabáty, čepice a límce. 

Ceněno ale bylo i velmi jemné maso, chutí a kvalitou nejčastěji přirovnávané ke králičímu, kuřecímu nebo telecímu. Protože obsahuje málo tuku, hodně bílkovin a je lehce stravitelné, ve velkém putovalo i k pacientům do nemocnic. V důsledku nových trendů (ekologických a ekonomických) však prestižní chovy nutrií u nás přestaly být rentabilní a postupně téměř zanikly. 

Z chovů do volné přírody

Jedinci z neúspěšných chovů nakonec bohužel většinou skončili v přírodě a během teplých zim se rozmnožili. Dnes jejich potomci kolonizují města zejména v povodí Labe a Vltavy ve středních a východních Čechách. 

Jen v hlavním městě jich podél Vltavy pobíhají stovky. Proto se je lesníci pokoušejí odchytávat a umisťovat v zoo koutcích pražských lesoparků. Kolem pražské říčky Rokytky ve východní části metropole se to nutriemi doslova hemží. Není divu. Nutrii tu pravidelně vykrmují lidé ze širokého okolí. Zásobují hlodavce nejen pečivem, ale i obilím a zeleninou. Pobyt „all inclusive“ (bufetovou stravu a teplou lázeň) si nutrie užívá hlavně v zimě. Pro nezvaného hosta je to nečekaný luxus, který nám přemnožená nutrie „splácí“ devastací břehů. Tak přispívá k erozím a snižuje odolnost toku vůči povodním. Z břehů rozbrázděných norami se pak během povodňové vlny snadno uvolňují stromy a tvoří na řece zátarasy. Řeka přetéká a v náporu vodní masy se zátarasy občas protrhávají a vznikají další vodní vlny. 

Nahlodá i naše svědomí? 

Někde se krmení nutrií stalo atrakcí a chlupatá četa tam už svou „svačinu“ vyhlíží a valí se za ní nadšeně z vody na břeh. Ani chundelatá mimina nechtějí zůstat pozadu, ale nešikovné tlapky jim často podkluzují a padají tak zpátky do vody. Na břehu se nutrie k lidem přibližují na dosah ruky. Někdy o jídlo panáčkujíc vzorně prosí, jindy nedočkavě žadoní a na sousto se sápou. Občas ale nevydrží čekat ani minutu a dobrotu si prostě samy vydrápnou z vašeho batohu. 

TIP: Velký spáč sysel obecný: Jediná „zemní veverka“ v Česku

Svůj příděl si přidržují v tlapkách a hbitě ho ohlodávají mohutnými oranžovými hlodáky. Někdy hlodají poklidně a synchronizovaně, jindy si vjedou do kožichů. Jejich zuby vzbuzují patřičný respekt, ale zatím ještě nenahlodaly lidské svědomí. Nepůvodní nutrie říční totiž do přírody mimo svůj domov rozhodně nepatří a není tedy nejmenší důvod pro to, aby volně žila u nás v Čechách. Nesnažme se ji tedy v invazivním chování jakkoli podporovat. Vždy, když v nás hladové nutrie začnou vzbuzovat soucit, vzpomeňme si, že jde o škůdce, kterého jsme si do přírody sami dobrovolně vysadili. Teď nevíme, co s ním, a ještě mu nosíme proviant!

Sidonie Amalie svobodná paní Nádherná z Borutína (1885–1950) byla především to byla okouzlující žena, vzdělaná, nekonvenční, inspirující. Lákalo ji vše nové a moderní, nejvíce si ale vážila své svobody. Ráda cestovala, projela téměř všechny kontinenty. Jako jedna z prvních žen u nás si koupila auto a získala řidičský průkaz. Vášnivě ráda kouřila, prý až 100 cigaret denně!

Sepsala dějiny Vrchotových Janovic, které zejména ve 20. a 30. letech díky ní žily čilým společenským životem. Mezi návštěvníky patřila spousta osobností – architekt Adolf Loos, jeho třetí žena Klára, která dělala Sidonii umělecké fotografie, Anna Masaryková, vnučka našeho prvního prezidenta, i Karel Čapek.

Všechny lásky Sidonie Nádherné

Idylické dětství na zámku skončilo náhlou smrtí tatínka, vše pak zůstalo na bedrech krásné maminky, která svým třem dětem rozšiřovala kulturní obzory. S ní se Sidonie vydala do Paříže. Zde navštívily i ateliér největšího sochaře té doby Augusta Rodina. Provázel je tehdy Rodinův osobní sekretář, německy píšící pražský rodák Rainer Maria Rilke. Sidonie ho sotva zaregistrovala. Osudový vztah Sidonie s Rilkem vznikl o pár let později, kdy básník navštívil Vrchotovy Janovice. 

Je jí okouzlen. Sidonie se stává jeho múzou, přítelkyní i mecenáškou. To hlavně! Říká se sice cokoli, ovšem vztah Sidonie a Rilka byl jen platonický, jeho jádro spočívalo v dopisech, které Sidonie později ve finanční nouzi prodala. 

Na krátkou dobu vstoupil do jejího života malíř Max Švabinský. Původně ji jako „zbohatlici“ odmítl portrétovat. Když se s ní ale setkal, zcela ztratil hlavu, stejně jako ona! A vytvořil jí hned tři nádherné portréty. Max byl ale vážený pan profesor a navíc ženatý. Tajná láska brzy skončila, i když Sidonie poprvé uvažovala o dítěti, právě s ním. Tolik ho milovala! 

Nejosudovější i nejdelší se stal vztah s obávaným vídeňským kritikem Karlem Krausem. I když ji opakovaně žádal o ruku, vždy ho odmítla. A proč? Nebyl totiž šlechtic.

Stavovsky přiměřené manželství, které tajně uzavřela s hrabětem Maxem von Thun-Hohensteinem, nemělo dlouhého trvání. Vrátila se ke Krausovi. Happy end se však nekonal. Na jaře 1936 ho při procházce po Vídni srazil cyklista. Banální zranění s fatálními následky – v červnu zemřel. 

Sidonie zůstala sama. Čekalo ji ještě čtrnáct nepříliš šťastných let. Když jí komunisté vyvlastnili zámek, s baťůžkem tajně překročila hranice. Hned v roce 1950 těžce nemocná, ale hlavně zlomená žena tesknící po Vrchotových Janovicích a vlasti zemřela v Londýně na rakovinu plic…

V dřívějších dobách žádné právní dokumenty řešící postavení žoldnéřů neexistovaly, to se stalo výsadou až 20. století. Za studené války byl typický žoldnéř ziskuchtivý dobrodruh, který za peníze pomáhal s partou sobě podobných při puči nebo občanské válce jedné ze stran konfliktu v některé zemi třetího světa. Proto se část mezinárodních právníků přiklonila k tomu, aby žoldnéřství samo o sobě bylo považováno za protiprávní.

V současnosti je tímto termínem mnohdy označována nejen výše zmíněná činnost, ale i působení kontraktorů v soukromých vojenských společnostech, které mají uzavřené řádné obchodní smlouvy se státy a mezinárodními vládními nebo nevládními organizacemi. Jejich potřebnost na druhou stranu uznává velká část globální bezpečnostní komunity, a proto existuje snaha kontraktory odlišit od žoldnéřů a dát jejich činnosti odpovídající právní rámec

Historické peripetie

Žoldnéřství provázelo vojenské konflikty od pradávna, přičemž v určitých obdobích dominovalo. Z právního hlediska bylo považováno za zcela normální věc a ve středověku i novověku mezi sebou představitelé státních útvarů a žoldnéřští velitelé běžně uzavírali smlouvy. Rozvoj mezinárodního práva v první polovině 20. století však tuto oblast příliš nezohledňoval a důraz se kladl především na to, aby verbování žoldnéřů nenarušovalo suverenitu států.

TIP: Příběh Boba Denarda: Konec univerzálního válečníka

Zásadní změnu přinesla až neklidná doba africké dekolonizace – právě státy černého kontinentu prosazovaly tvrdší mezinárodněprávní postupy proti žoldnéřství. Hlavně v důsledku jejich tlaku se v prvním dodatkovém protokolu z roku 1977 k Ženevským úmluvám o ochraně obětí mezinárodních ozbrojených koniktů objevila definice. Ta mimo jiné uvádí, že žoldnéř nemá nárok na status kombatanta ani válečného zajatce. Uvedené ustanovení mezinárodního práva tak žoldnéřství přímo nezakazuje, nicméně umožňuje, aby tato osoba byla trestána podle vnitrostátních předpisů. Uvedený protokol ratifikovalo i Československo a je jím vázána i Česká republika.

Žoldnéř je...

Vymezení žoldnéře v Dodatkovém protokolu k Ženevským úmluvám z 12. srpna 1949 o ochraně obětí mezinárodních ozbrojených konfliktů (Protokol I) (168/1991 Sb.)

Žoldnéř je osoba, která:

• a) je speciálně najata v místě nebo v zahraničí k tomu, aby bojovala v ozbrojeném konfliktu;
• b) skutečně se přímo účastní nepřátelských akcí:
• c) svoji účast v nepřátelských akcích motivuje hlavně osobním ziskem a stranou v konfliktu nebo jejím jménem je jí skutečně slíbena materiální odměna podstatně převyšující odměnu slíbenou nebo placenou kombatantům podobných hodností a funkcí v ozbrojených silách této strany;
• d) není občanem strany v konfliktu ani nemá trvalé bydliště na území kontrolovaném stranou v konfliktu;
• e) není příslušníkem ozbrojených sil strany v konfliktu a
• f) nebyla vyslána státem, který není stranou v konfliktu k plnění oficiálních úkolů jako příslušník jeho ozbrojených sil.

Dokončení ve čtvrtek 24. června

Když na konci roku 2019 a na začátku roku 2020 viditelně zeslábla jasná oranžová hvězda Betelgeuse ze známého souhvězdí Orion, byli vědci v rozpacích. Astronomové nyní zveřejnili nové snímky této hvězdy pořízené dalekohledem ESO/VLT, které dokumentují, jak se její jasnost měnila. Provedený výzkum odhalil, že hvězda byla částečně zakryta oblakem prachu. Podařilo se tak vyřešit záhadu ‚Velkého pohasnutí Betelgeuse‘.

Pokles jasnosti Betelgeuse na konci roku 2019 byl dobře patrný i volným okem, proto vědci zamířili na tuto hvězdu dalekohled VLT. Snímek pořízený v prosinci 2019, při srovnání s předchozím záběrem z ledna téhož roku, jasně ukázal, že povrch hvězdy je především na jižní polokouli výrazně temnější. Astronomové si však nebyli jistí proč. Členové týmu ve svém pozorování pokračovali, v lednu a březnu 2020 pořídili další dvojici dosud nepublikovaných záběrů. Během dubna 2020 se hvězda vrátila ke své normální jasnosti. 

Exploze Betelgeuse se (zatím) nekoná

V nové studii publikované v časopise Nature vědci popisují, že záhadné slábnutí Betelgeuse způsobilo zastínění hvězdy závojem prachu, který se vytvořil následkem poklesu teploty v její atmosféře.

Povrchové vrstvy Betelgeuse procházejí neustálými změnami, obrovské bubliny horkého plynu se pohybují z nitra hvězdy, vzdouvají se a zase ustupují. Členové týmu dospěli k závěru, že krátce před výrazným slábnutím hvězda vyvrhla velký oblak plynu pohybující se směrem pryč. Když následně část povrchu ochladla, teplota poklesla natolik, že některé dosud plynné složky zkondenzovaly do podoby pevných prachových částic. 

Snímky pořízené přístrojem SPHERE na dalekohledu VLT zachycují povrchové vrstvy rudého veleobra Betelgeuse během období výrazného snížení jasnosti na konci roku 2019 a začátku roku 2020. Jasnost Betelgeuse se vrátila k normálu v dubnu 2020.

„Prožili jsme období formování hvězdného prachu,“ upozorňuje Miguel Montargès, jehož studie poskytla důkazy, že ke vzniku prachových částic může docházet velmi rychle a v blízkosti samotného povrchu hvězdy. „Prach produkovaný chladnými hvězdami v pokročilém stádiu vývoje, jak jsme pozorovali v tomto případě, se může stát základním stavebním kamenem terestrických planet a také života,“ dodává spoluautorka studie Emily Cannon.

TIP: Vědci pátrali po částicích temné hmoty v okolí veleobra Betelgeuse 

V době slábnutí Betelgeuse se objevily dokonce spekulace, že by se nemuselo jednat pouze o následek uvolnění prachu, ale o signál blížícího se zániku hvězdy v podobě působivé exploze supernovy. Supernova v naší Galaxii byla naposledy pozorována na začátku 17. století, takže současní astronomové si zdaleka nejsou jistí tím, co očekávat od hvězdy směřující k takovému výbuchu. Tato nová práce však potvrdila, že ‚Velké pohasnutí Betelgeuse‘ nebylo časnou známkou blížícího se dramatického konce jejího života.

Nevšední podívaná se naskytla obyvatelům jihovýchodní části australského státu Victoria. Miliony pavouků zde pokryly krajinu obřími sítěmi. Podle místních měřil pavoučí závoj mezi městy Sale a Longford okolo kilometru. Podivné „krajinářského umění“ je podle odborníků důsledkem nedávných silných dešťů. Pavouci se tímto způsobem snaží uniknout vodě a dostat se do bezpečí korun stromů a keřů. Podobné pavoučí „kejkle“ jsou v Austrálii známé a zaznamenány byly i jinde ve světě. 

Značnou část státu Victoria trápil v minulých dnech silný déšť a vítr. Bleskové povodně způsobily značné škody a vyžádaly si dva lidské životy. Stovky domácností zůstávají stále bez proudu.

Půlku života strávíme ve tmě, přinejmenším bez slunečního svitu. Každý si jistě vybaví situace, v nichž by se hodilo mít schopnost vidět ve tmě. Příroda k nám v tomto směru bohužel nebyla příliš štědrá a dosavadní technologie pro noční vidění nebývají úplně praktické. Vědci z Australské národní univerzity se to rozhodli změnit. 

Z neviditelného viditelné

Australští vědci vyvinuli nesmírně tenký film tvořený nanometrovými krystaly, který je možné nanést na optická zařízení nebo třeba na obyčejné brýle. Speciální film poté funguje jako filtr a poskytuje schopnost nočního vidění. Je to poprvé, kdy se něco podobného povedlo s tenkým filmem, což slibuje mnoho zajímavých aplikací.

Soudobé přístroje pro noční vidění využívají optoelektronické zpracování obrazu. Detekují infračervené záření a zpracují ho do digitální podoby přízračně nazelenalých stínů, které pak můžeme vidět. Taková zařízení přitom bývají těžká a objemná. Tenký film australských badatelů pracuje úplně jinak. Obsahuje nanokrystaly arsenidu galia, které fungují jako polovodiče. Výsledný film dokáže přeměnit fotony infračerveného záření na fotony o vyšších energiích, které můžeme vidět.

Image

Čtěte také

Jak přelstít Predátora? S důmyslnou infračervenou kamufláží!

Britské impérium žilo z koloniál­ního dovozu, ale v případě Austrálie učinilo drobnou výjimku. Na tento relativně čerstvě objevený kontinent exportovalo své provinilce a odsouzené trestance. Elegantní a přitom odstrašující řešení snižovalo míru recidivy kriminálních živlů, ale poměrně záhy poukázalo na své vlastní limity. Copak snad ve staré dobré Anglii zločiny nepáchají i ženy? Odpověď na tuto otázku jste si mohli názorně prohlédnout během procházky londýnským East Endem: pochybné existence, které měly k nějakým křehotinkám daleko, se tu stejně jako jejich mužské protějšky zapojovaly do hazardu, krádeží a loupeží. Tropily výtržnosti i rvačky a samozřejmě – jejich nejčastějším zaměstnáním byla prostituce. 

Potřebujeme ženy

Nápad s odsunem takových žen se jevil praktický z několika hledisek. Předně, australské dominium už začalo být muži-odsouzenci přeplněné. Pokud by se ta vzdálená souš měla skutečně kolonizovat, bez žen to nepůjde. Dobrovolně by do téhle jámy lvové žádná nešla, ale trestankyním nikdo na výběr nedal. Odsun nehodných žen ulice by tedy vyčistil bulváry a zároveň by dal kolonii perspektivu. Navíc to celé vyšlo levněji, než otevírat další specializované kriminály a trestanecké konventy. V koloniích se už navíc poněkud rozmáhala sodomie, což ženy měly trochu utlumit.

Je tu jen jedna drobnost: ženy do vyhnanství nemohou putovat na té samé lodi jako mužští vrazi a násilníci. Jak by to asi v podpalubí vypadalo, že? Strůjce přesídlovací ideje už ovšem pokukovali po momentálně nevyužívané lodi Lady Juliana, která se první trestaneckou lodí, převážející do Austrálie čistě ženy, stát klidně mohla.

Plující nevěstinec

Náklad? Kromě zásob potravin pro kolonie ho tvoří především 226 trestankyň v řetězech. Provoz lodi zajišťovala posádka 35 mužů. Zmínit musíme hlavně dva: kapitána Thomase Edgara (který se dříve plavil s kapitánem Jamesem Cookem) a lodního lékaře Richarda Alleyho. Bude to totiž hlavně jejich zásluha, že tahle cesta dostane hodně netradiční průběh. A ne nadarmo bude ještě dlouho nazývána tou nejhříšnější plavbou vůbec. Z Plymouthu loď vyrazila 29. července 1789 na Tenerife, odtud do Rio de Janeira a nakonec přes mys Dobré naděje k Austrálii. Zatímco jiné trestanecké lodi (s nákladem mužů) zvládly tuto cestu v průměru za 160 dnů, Lady Juliana dorazila do cíle po 309 dnech – 6. června 1790. 

Jak to? Řekněme, že s lodí plnou povětrných ženštin nikdo k cíli moc nepospíchal. Už na Kanárských ostrovech bylo patrné, že ženy mohly dát před stísněným zamřížovaným podpalubím přednost pohodlí v postelích námořníků, kteří se milé společnosti nikterak nebránili. Plavba se tak změnila na konstantní večírek, jen lehce usměrňovaný kapitánem. A ne vždy bylo jasné, kdo na lodi vlastně velí. Během cesty na jih Ameriky byly vypity veškeré přepravované zásoby alkoholu, určené pro australské kolonie. Jak to administrativně vykázat? Kapitán dá možnost žíznivým ženám, aby ztrátu odčinily. Pětačtyřicet dní bude loď kotvit v Riu a kdokoliv z námořníků v přístavu může tento plovoucí nevěstinec navštívit. Několik prostitutek si během pracovní zastávky v Riu dokázalo vydělat na lístek ke svobodě, respektive vyplatit se z trestu vyhoštění.

Do chomoutu

Teprve až vnadná těla vydělají na dokoupení vypitého alkoholu, pokračuje se dál k Austrálii. Navzdory oněm choulostivým excesům patřila plavba mezi jedny z nejpokojnějších. Doktor Alley zařídil ženám volný pohyb po palubě a zajišťoval jim vyrovnané příděly potravin a vody. Velký důraz kladl na osobní hygienu a očistu – posádky i lodi. Svým způsobem tak byla Lady Juliana „nejčistší“ lodí královské flotily. Zatímco jiné trestanecké lodě přivezly obvykle vězňů o pětinu méně (kvůli epidemiím, podvýživě nebo násilí mezi vězni), tady zemřelo žen jen pět. Mnohem víc jich ale otěhotnělo. Spousta námořníků si tu během dlouhé plavby našla manželky.

TIP: Cena krysího ocásku: Marný boj guvernéra Doumera s hlodavci v Indočíně

V Austrálii na „loď plnou prostitutek“ ale nečekali s otevřenou náručí, raději by uvítali pořádnou porci zásob. Názor ale rychle změnili, protože vybouřené ženy dokázaly velmi rychle „civilizovat“ dosavadní život. Jediný problém měl kapitán Edgar: mnozí z mužů jeho posádky tu se svými novými ženami vystoupili na pevninu a reputace hříšné lodi utlumila snahy o opakování projektu. Lady Juliana už nadále převážela jen čaj a podobně nezávadné věci. 

Bolsa Chica Ecological Reserve je cenné chráněné území na kalifornském pobřeží, poblíž města Huntington Beach. Jde o jeden z posledních velkých pobřežních mokřadů v Kalifornii. Na zhruba 5 kilometrech čtverečních tam žije velké množství živočichů i rostlin. Mezi více než 800 druhy je i řada ohrožených a vzácných. Na jaře a na podzim se v Bolsa Chica zastavuje velké množství tažných ptáků.

Jsou mezi nimi i severoameričtí rybáci západní z příbuzenstva racků, kteří žijí na ve velkých koloniích na pobřežích nebo ostrovech. Tito ptáci jsou citliví na vyrušování během hnízdění. Podle odborníků jsou ze všeho nejhorší drony, což se nedávno potvrdilo. 12. května došlo v Bolsa Chica k nehodě malého dronu, ze které se vyklubala ekologická katastrofa značných rozměrů. Dron se zřítil do kolonie rybáků, pro které to zřejmě byl naprostý šok.

Katastrofa kolonie rybáků

Přibližně tři tisíce rybáků se zvedlo a odletělo pryč. V Bolsa Chica přitom nechali celou letošní snůšku, která čítala okolo dvou tisíc vajec. Po krátké době zahynula prakticky celá budoucí generace zdejších rybáků západních. Místní vědci za celý svůj život nepamatují, že by došlo k tak rozsáhlému opuštění vajec hnízdícími ptáky. 

TIP: Po vybití krys se na britský ostrov Lundy vrátila spousta mořských ptáků

Rybáci západní jsou na podobné věci zřejmě velmi citliví. Tento druh rybáků se sice neřadí k ohroženým, ale v současné době známe jen čtyři místa na planetě, kde hnízdí. Kromě Bolsa Chica to je ještě v Los Angeles Harbor, v San Diegu a v kalifornské části Mexického zálivu. Osud populace z Bolsa Chica je teď ve hvězdách. Vědci navíc stále nevědí, kde uprchlí rybáci z Bolsa Chica vlastně jsou.