supernova

Ve středu hvězdné porodnice Sh 2-106 v souhvězdí Labutě sídlí mladá obří stálice, z jejíchž pólů vyzařují paprsky horkého plynu, a vzniká tak bipolární struktura.

Pipirima z jižního souhvězdí Štíra. (foto: ESO, Digitized Sky Survey, CC0)

Ilustrace zachycuje dvojhvězdný systém, ve kterém může dojít k explozi mikronovy. Jak materiál dopadá na horký povrch bílého trpaslíka, dojde v blízkosti jednoho z pólů k zažehnutí exploze mikronovy.

Díra do nebe

To, co jejich předchůdci kdysi považovali za díru v obloze, znají dnešní astronomové jako molekulární mrak: Vysoká koncentrace plynu a prachu absorbuje prakticky veškeré viditelné světlo vydávané hvězdami v pozadí. Temné okolí činí vnitřek molekulárních mračen jedním z nejchladnějších a nej­izolovanějších míst ve vesmíru. K nejpozoruhodnějším tmavým absorpčním mlhovinám patří mračno v souhvězdí Hadonoše, nesoucí označení Barnard 68. Od Země jej dělí asi jen 500 světelných let a měří 1,5 světelného roku. Odborníci dosud přesně nevědí, jak podobná molekulární mračna vznikají, zřejmě se v nich však rodí nové hvězdy. A také mlhovina Barnard 68 nejspíš kolabuje za vzniku hvězdného systému. Mračno si můžeme prohlédnout prostřednictvím infračerveného světla. 

Nová vizualizace jedné z nejextrémnějších hvězd.

Zimní krajina zázraků

Obraz evokující zimní krajinu je ve skutečnosti komplex několika emisních mlhovin a domov nejhmotnějších hvězd, jaké jsou v naší Galaxii k vidění. Některé z nich jsou až 100× hmotnější než Slunce. V oficiálních katalozích tuto vesmírnou oblast, ležící zhruba 5500 světelných let od Země, najdeme pod označením NGC 6357. Spletité tvary této nádherné části vesmíru opracovávají mezihvězdné větry a energetické záře mladých a nově vznikajících hmotných hvězd.

Pac-Man ve Velkém Magellanově mračnu

Krabí mlhovina (vpravo) představuje zřejmě nejslavnější pozůstatek supernovy (SN 1054). Její explozi zaznamenali čínští hvězdáři v roce 1054. Vlevo dole pozůstatek Tychonovy supernovy (SN 1572), jež byla jako jedna z mála viditelná pouhýma očima. Vlevo nahoře Cassiopea A, nejjasnější zbytek po supernově (v radiovém oboru). Světlo z výbuchu k nám dorazilo zřejmě před 350 lety.

Až vybuchne Betelgeuze, nejbližší známý červený veleobr, bude hrát několik týdnů hlavní roli na noční obloze a nakonec po sobě zanechá možná podobný obraz (ve výřezu).

Z materiálu supernov vznikají molekulární mračna a z nich se zas po čase rodí nové hvězdy i planety.

Zvětšený pohled na vesmírnou dutinu ukazuje molekulární mračna Persea a Býka (modrá a červená) na jejím „povrchu“.

Galaxie Arp 148. Ve výřezu supernova, která byla patrná pouze v infračervené oblasti.

V hypernově se jádro hvězdy hroutí přímo do černé díry a z pólů její rotace vytrysknou dva extrémně energetické proudy plazmatu, dosahující takřka rychlosti světla.