I na Mezinárodní vesmírné stanici se občas něco rozbije. Z astronautů se pak stávají opraváři, kteří se snaží uvést vše opět do pořádku. Ve středu 16. května se dva astronauti NASA vydali do kosmického prostoru, aby vyměnili vadnou pumpu.

Členové posádky Expedice 55 Drew Feustel a Ricky Arnold si navlékli skafandry pro výstup do kosmického prostoru přezdívané EMU (podle anglického Extravehicular Mobility Units). Před týdnem si to vyzkoušeli nanečisto a teď opravdu vyrazili ven.

Údržba na oběžné dráze

Výstup do volného kosmického prostoru trval 6,5 hodiny. Jejich hlavním úkolem bylo vyměnit porouchanou pumpu chladicího systému na ISS. Tato pumpa pohání kapalný amoniak, který proudí do velikých solárních panelů stanice a také do baterií, aby je chránil před přehřátím.

TIP: Úprava doků na ISS: Chystá se kotviště pro Boeing a SpaceX

Během výstupu astronauté rovněž instalovali nové vybavení pro komunikaci, díky němuž je teď ISS připravená na lety komerčních pilotovaných lodí, jako je například Dragon společnosti SpaceX nebo CST-100 Starliner od Boeingu. První pilotovaný Dragon by měl přitom absolvovat první testovací let už letos v srpnu.

Budete-li si někdy myslet, že jste smolaři, vzpomeňte si na Dylana McWilliamse, kterého při nedávné dovolené na Havaji kousl žralok tygří. Z patálie mladík vyvázl se sedmi stehy – zato když se mu loni při nocování venku zahryzl do hlavy medvěd, museli mu lékaři zachránit skalp rovnou devíti svorkami.

TIP: Indický mladík tvrdí, že ho za poslední měsíc již osmkrát kousl stejný had

„Asi jsem byl ve špatnou chvíli na špatném místě,“ postěžoval si Dylan, který v sebeobraně praštil chlupáče přes čumák a zapíchl mu prsty do očí, čímž se osvobodil. Nedá se přitom říct, že by zrovna panikařil: Řešení krizových situací v přírodě si totiž vyzkoušel už před třemi lety, kdy ho na výletě v Utahu uštknul chřestýš…

Montrealský protokol, který zakazuje výrobu a používání freonů kvůli ochraně ozonové vrstvy, je jedním z největších úspěchů lidstva v ochraně životního prostředí. Obsah těchto látek v atmosféře postupně klesá a ozonová vrstva se i díky tomu zvolna obnovuje.

Teď se ale ukázalo, že množství jednoho z klíčových freonů CFC-11 (trichlorfluormetanu) v atmosféře nejen že neklesá, ale naopak stoupá. Zatímco ještě v roce 2006 naměřili odborníci takřka nulové emise CFC-11, od roku 2013 koncentrace tohoto nebezpečného freonu stoupají. Aktuálně jeho hodnoty odpovídají době před 20 lety. Hladiny prakticky všech ostatních sledovaných freonů v atmosféře přitom klesají podle očekávání.

Podle Stephena Montzky z Národního úřadu pro oceán a atmosféru je možné, že látka vzniká jako vedlejší produkt chemického průmyslu. I v takovém případě by ale měla být zachycena a recyklována. Ross Salawitch z univerzity v Marylandu je naopak přesvědčen, že mnohem pravděpodobnějším zdrojem freonu je cílená ilegální výroba.

TIP: Mezinárodní dohoda funguje: Ozonová díra nad Antarktidou se zmenšuje

Dostupné údaje svědčí o tom, že se neznámé zdroje freonu-11 nacházejí někde na severní polokouli. Odborníci odhadují, že tyto zdroje vyprodukují přes 7 tisíc tun CFC-11 ročně. Zatím není úplně jasné, kde přesně se zdroj zakázaného freonu nachází, existují ale indicie, že by mohl pocházet z oblasti východní Asie.

Jestliže o někom řekneme, že je omšelý, asi se nebude cítit polichocen. Původní význam slova omšelý přitom znamená „mechem porostlý“ a mechy, či přesněji řečeno mechorosty, jsou docela zajímavé a okouzlující rostliny. Jejich skrytý půvab ale většina lidí nikdy neuvidí a tím pádem ani neocení.

Bohatství drobného světa

Zatímco byliny dorůstají většinou velikosti několika decimetrů a dřeviny až desítek metrů, velikost mechorostů měříme v milimetrech nebo centimetrech. Na první pohled jsou téměř všechny zelené a vypadají jeden jako druhý. Ale je to jen zdání. Jejich proměnlivost je ve skutečnosti ohromná.

Na celém světě zřejmě roste více než 20 000 druhů mechorostů. Jen malý zlomek z tohoto množství, asi 860 druhů, můžeme najít i v České republice. Jejich určování není vůbec jednoduché a často se při něm neobejdete bez mikroskopu. Ve školních učebnicích se mechorosty obvykle dělí na hlevíky, játrovky a mechy. Rostou na loukách, polích, v lesích, sadech, na vyprahlých stepích i pod vodou, mezi dlaždičkami chodníků, na střechách domů a také v korunách stromů, ve studních a jeskyních. Najdete je od nížin až po nejvyšší polohy našich hor. Ale zdaleka ne všechno, co považujeme za „mechy“, mezi ně skutečně patří. Občas k nim nesprávně řadíme povlaky řas, nebo lišejníky, které vlastně ani nejsou rostlinami v pravém smyslu.

Jedny z nejstarších rostlin

Mechorosty se na Zemi objevily již před stovkami milionů let a na rozdíl od plavuní, přesliček, kapradin a cévnatých rostlin zřejmě nikdy nedorůstaly větších rozměrů, než jak je známe dnes. Za dlouhou dobu existence osídlily všechny světadíly a s výjimkou moří a oceánů je můžete najít téměř všude.

Jsou částí přírody ale zároveň životním prostředím pro mnoho dalších skupin organismů. Mechy se podílejí na tvorbě rašeliny a jsou nepřehlédnutelnou složkou horských lesů. V podrostu severské tajgy a v tundře dokonce patří spolu s lišejníky k hlavním složkám těchto ekosystémů.

Tajnosnubné miniatury

Mechorosty jsou velmi malé. Některé mají lupenitou, řasám podobnou stélku, ale většina z nich je členěna na lodyžku, lístky a příchytná vlákna. Jsou to vlastně jakési zmenšeniny kvetoucích rostlin, ovšem s tím rozdílem, že nikdy nekvetou. Patří totiž mezi rostliny výtrusné, dříve se jim říkalo tajnosnubné.

V jisté fázi růstu vytvoří mechové rostlinky více či méně dlouhé štěty s výtrusnicemi. V jejich nitru pak vznikají výtrusy, jimiž se mechorosty rozšiřují. Výtrusy jsou unášeny nejčastěji větrem, méně pak vodou, ale také živočichy včetně člověka. Ano, i my lidé měníme areály druhů mechorostů, aniž bychom si to uvědomovali.

Tajemné i dávno známé

Věda ještě zdaleka nestačila popsat veškerou mnohotvárnost mechorostů. Také jejich význam a role, kterou hrají v přírodě, ještě nejsou příliš známé. V genetice jsou využívány jako modelové rostliny (např. čepenka odstálá – Physcomitrella patens) při studiu vlivu stresových zátěží na fotosyntetické procesy rostlin nebo jako indikátory atmosférického či vodního znečištění.

Málokdo ví, že u rostlin byly třeba pohlavní chromozomy poprvé nalezeny a rozpoznány právě u mechorostů. Naši předkové ovšem mechy používali v mnohem větší míře než my v současnosti. Svědčí o tom třeba archeologické vykopávky odpadních jímek středověkých měst. Ještě dnes mechy často využívají národy žijící v úzkém kontaktu s přírodou. A koneckonců, kdo by neznal naše typické podhorské dřevěnice s mechy nacpanými mezi trámy.

Pootevřená dvířka

Věříme, že vám tento text a fotografie pootevřou dvířka do světa méně známých a neprávem opomíjených rostlin. Poznáte alespoň zlomek „poněkud omšelé krásy“ mechorostů – rostlin, které jsou všude kolem nás. Ty nejvzácnější z nich většinou nikdy nespatříte, ale to nevadí. S poznáváním přírodního bohatství je to podobné, jako když se v cizí zemi učíte nový jazyk.

TIP: Kapradí žijící na stromech – Vzdušný život rostlin, které přežijí i naprosté sucho

Jen pomalu začínáte rozumět tomu, co si lidé kolem říkají. A tak je to i s mechorosty – když poznáme alespoň několik z těch nejběžnějších a nejnápadnějších druhů, pak ty nenápadné zelené povlaky na kůře stromů, na skalách či v lesích dostanou konkrétní jména. Zase o něco více porozumíme naší přírodě. Jinak řečeno – nebudeme už slepí k drobné zeleni, která nás obklopuje u nás doma nebo na opačném konci zeměkoule. Když totiž o něčem více víme, získáme k tomu nějaký vztah a po čase to začneme mít i rádi. A co máme rádi, to nedokážeme už tak snadno ničit.

Všechny zobrazené druhy rostou na území České republiky. Některé jsou skutečně velmi vzácné, jiné jsou naopak běžné.

Jména – cesta do povědomí

Všechny známé, v Česku rostoucí mechorosty mají česká jména, což zdaleka neplatí pro všechny u nás žijící organismy. Nepřekvapí jména jako dvouhrotec, bělomech, měřík, ploník, zkrutek, prutník, omšenka, mechovec nebo rokyt. Některá si ještě možná pamatujete z učebnic přírodopisu.
Další možná vyvolají lehký úsměv – šikoušek, štíhlík, psízubec, chudozubík, mrtník, ždírnice, nalžovka či pařezníček. Řada z uvedených jmen pochází již z poloviny 19. století, jiná naopak vznikla teprve nedávno. A proč se vlastně jména tvoří? No přece proto, abychom ty rostlinky nějak rozlišili, pojmenovali, lépe poznali a ony tak mohly přejít do širšího veřejného povědomí.

Proč se někteří lidé podřizují příkazům a konvencím, zatímco jiní jim vzdorují? Odpověď na tuhle otázku není jednoduchá. Švýcarští neurovědci ji hledali v lidském mozku pomocí experimentu s dobrovolníky, které sledovali na magnetické rezonanci.

Experimentu se účastnilo 51 univerzitních studentů, kteří podstupovali klasický behaviorální test s rozdělováním peněz mezi dotyčným studentem a další osobou. Vědci sledovali, jak se který student při rozdělování peněz chová, a ptali se na motivace a důvody, které je k jejich chování vedly. A po celou dobu také sledovali činnost jejich mozku na magnetické rezonanci.

TIP: Proč jsou teenageři tak hrozní? Jejich mozek nepozná, co je důležité

Badatelé očekávali, že chování studentů bude ovlivňovat mnoho různých faktorů. Ukázalo se ale, že o tom, zda je člověk rebel, nebo jestli se chová poslušně podle očekávání, do značné míry rozhoduje jedno konkrétní mozkové spojení. Čím silnější toto spojení je, tím větší je člověk rebel.

Konkrétní spojení propojuje dvě poměrně vzdálené oblasti mozkové kůry nazývané inferiorní parietální lobule a dorzolaterální prefrontální kortex. Jejich jména něco řeknou nejspíš jen specialistům na anatomii mozku, nám ostatním by mohlo stačit vědomí, že i sklony k rebelství jsou ve své podstatě „zadrátované“ v mozku.

Mezinárodní tým astronomů se zaměřil na vzdálenou galaxii s katalogovým označením MACS1149-JD1. Vědcům se podařilo detekovat velmi slabé záření emitované ionizovaným kyslíkem přicházející z této galaxie. Na dlouhé cestě vesmírem byla vlnová délka tohoto původně infračerveného záření protažena více než desetkrát v důsledku expanze vesmíru. 

Vědcům se podařilo zjistit, že signál byl ze zdroje vyslán před 13,3 miliardami let (tedy asi 500 milionů let po Velkém třesku). V současnosti se tady jedná o detekci kyslíku na největší vzdálenost. Přítomnost kyslíku je však neklamnou známkou, že v této galaxii musela existovat ještě starší generace hvězd, která ho vyrobila.

Krátce po Velkém třesku se totiž ve vesmíru nevyskytoval žádný kyslík. Tento prvek vytvořily až první hvězdy prostřednictvím termojaderných reakcí ve svém nitru a následně ho na konci svého života vyvrhly do okolního prostoru. Detekce kyslíku v galaxii MACS1149-JD1 tak dokazuje, že tyto rané generace hvězd vznikly a také zanikly dříve než 500 milionů let po Velkém třesku.

Hledání kosmického úsvitu

Otázkou však zůstalo, kdy přesně k prvním procesům formování hvězd v této galaxii došlo. Aby nalezli odpověď, pokusili se vědci rekonstruovat ranou historii MACS1149-JD1 na základě pozorování v infračerveném oboru spektra, která pořídily kosmické teleskopy Hubble a Spitzer. Vědci zjistili, že pozorovanou jasnost galaxie je nejlépe možné vysvětlit modelem, ve kterém prvotní formování hvězd začíná pouhých 250 milionů let po Velkém třesku.

TIP: Metuzalém: Objevili vědci nejstarší hvězdu ve vesmíru?

Se stupněm vývoje hvězd, jaký pozorujeme v galaxii MACS1149-JD1, tak vyvstává otázka, kdy se z naprosté temnoty raného vesmíru vynořily první galaxie. Jinými slovy, kdy nastalo období, které astronomové romanticky nazývají „kosmický úsvit“. Stanovením stáří galaxie MACS1149-JD1 se vědcům podařilo demonstrovat, že galaxie existovaly ještě ve starším období, než jsme dnes schopni přímo pozorovat.

Simulace vzniku hvězd v galaxii MACS1149-JD1

Spoluautor článku astronom Richard Ellis (UCL) k tomu dodává: „Určení počátku kosmického úsvitu je svatým grálem současné kosmologie a teorií formování galaxií. Díky pozorování galaxie MACS1149-JD1 jsme se přiblížili přímému spatření světla prvních hvězd. A jelikož všichni jsme stvořeni z hmoty, která prošla nitrem hvězd, jde v podstatě o hledání našeho kosmického původu.“

Poslední dubnový den se naplnil osud zajímavého satelitu NASA Rossi X-ray Timing Explorer (známého též pod zkratkou RXTE). Po více než 20 letech strávených ve vesmíru se satelit Rossi vrátil zpět do pozemské atmosféry, kde shořel.

Až do svého vyřazení ze služby v roce 2012 se Rossi věnoval měření černých děr a neutronových hvězd v oblasti rentgenového záření. Přispěl tím k výzkumu těchto pozoruhodných kosmických objektů.

Rentgenový satelit Rossi

Specialitou satelitu Rossi bylo pozorování rentgenových fenoménů s velmi přesným rozlišením času. Svého času to Rossi zvládl nejlépe ze všech existujících observatoří. Podle prohlášení NASA satelit Rossi dalece předčil původní očekávání a zanechává po sobě významný vědecký odkaz.

TIP: Konec mise Kepler? Slavnému lovci exoplanet dochází palivo

Satelit se vydal do vesmíru v prosinci 1995, kdy odstartoval z kosmického střediska Cape Canaveral Air Force Station na Floridě. Mise původně nesla označení XTE, ale v roce 1996 byla přejmenována na počest zesnulého astronoma a odborníka na plazma ve vesmíru MIT Bruna Rossiho.

Blízký spolupracovník a vzdálený příbuzný Jana Bati, Ferdinand Menčík, o okamžiku, kdy Jan převzal řízení firmy, v knize „Poskokem u Jana Bati“ napsal: „A tak se Jan vrhl s velkou energií do práce. […] Nutno říci, že celá řada Janových iniciativ […] byla velmi úspěšná. Vyhnul se předně tomu, aby se držel jenom bot, pustil se do různých oborů podnikání průmyslového i jiného.

Tak vznikaly satelitní podniky, jako Batizovce na Slovensku, kde se vyrábělo umělé hedvábí na výrobu punčoch, chemické závody, závody na výrobu strojů, bicyklů a dokonce letadel, byly tu doly, byly tu dopravní prostředky včetně dráhy Zlín – Vizovice, pneumatikárny a jiné.V této době se ukázal důstojným nástupcem Tomáše, vedl podniky od úspěchu k úspěchu a brzy si získal důvěru svých spolupracovníků.“ 

Zahraniční sesterské společnosti

Rok 1932 bývá pokládán za nejkritičtější v celém dosavadním vývoji firmy Baťa a to nejen proto, že právě tehdy zemřel její zakladatel a šéf. Domácí trh byl již v podstatě nasycen, jen stěží se dala ještě najít nějaká skulina, která by odbyt zvýšila. A exportu se ostatní státy bránily nejrůznějšími omezeními a celními bariérami, které měly zahraničním firmám (včetně Baťovy) pronikání na jejich trhy co nejvíce ztížit. Ještě za Tomášova života přišel Jan s nápadem: když nemůžeme vyvážet boty, vyvážejme továrny! Starší bratr se na jeho nápad zpočátku díval s nedůvěrou, ale nakonec ustoupil a Janova myšlenka se osvědčila.

První zahraniční sesterskou společností firmy Baťa, která měla i vlastní továrnu, byla „Deutsche Schuh A. G. Bata“ v Ottmuthu v Německu v roce 1929. Pak následovaly další: v lednu 1930 „Polska Spólka Obuwia Bata“ se sídlem v Chełmku u Osvětimi, ve stejném roce „Bata Schuh A. G.“ v Möhlinu ve Švýcarsku, která zahájila výrobu v roce 1932, společnosti ve Švédsku, Holandsku, Francii, Rumunsku, Rakousku, Jugoslávii a dokonce v Egyptě. Ke koordinování činnosti nově vznikajících zahraničních společností založil Tomáš Baťa v roce 1931 ve Švýcarsku holdingovou společnost „Leader A. G.“ se sídlem v St. Moritzu. Její činnost řídilo konsorcium v čele se švýcarským advokátem dr. Georgem Wettsteinem, Baťovým důvěrníkem. Jan Baťa později v jedné ze svých knih napsal, že Wettsteina objevil a s Tomášem Baťou seznámil on sám.

Baťovské město v Indii

Od roku 1931 zakládal Tomáš Baťa nové a nové zahraniční společnosti, které byly majoritní držbou přičleněny k jeho holdingové společnosti „Leader A. G.“. Jen v roce 1931 jich vzniklo 13 – v Britské Indii, v Holandské Indii, v Malajsku, Palestině, Jihoafrické republice, Belgickém Kongu atd. U jejich vzniku vždy stál Jan Antonín, v té době obchodní ředitel firmy. A když se po bratrově smrti ujal jejího řízení, dostala tato strategie ještě větší dynamiku.

Jan Baťa byl sice stejně dobrým organizátorem výroby jako jeho bratr, ale ještě navíc skvělým obchodníkem, který uměl zboží výborně prodat, doslova i obrazně. Kupříkladu koncem roku 1932 koupil zaoceánskou loď, dal jí jméno Morava a nechal na ni naložit obuvnické stroje, boty a zařízení prodejen, vše baťovské výroby, k tomu 43 baťovských Mladých mužů  (absolventi Baťovy školy práce) a pod vedením čtyřiatřicetiletého (!) Jana Bartoše ji vyslal do Britské Indie, aby tam vybudovali nejen novou továrnu na boty, ale také nové baťovské město. Celý svět plavbu sledoval s údivem a obdivem.

V dalších letech se počet poboček firmy Baťa v zahraničí zvětšoval. V roce 1933 vznikly v Sýrii, Iráku, Maroku, Alžíru, Tunisu a USA, později i v jiných částech světa. Postupem doby nabývaly stále více na důležitosti. Roku 1935 vzrostla kupříkladu výroba v továrnách Baťovy společnosti ve Velké Británii na 3,1 milionu párů a v Holandsku na 1 milion párů, v roce 1936 vyráběl Baťa v Jugoslávii 5,4 milionu párů obuvi, ve Francii 4,1 milionu párů a v Polsku 1,6 milionu párů.

Stejně jako v Československu budovala firma Baťa také v cizině síť vlastních prodejen: např. ve Francii jich měla v roce 1935 již 441, v Jugoslávii 348 a v Německu 142. Stejně jako ve vlasti expandovala i do blízkých výrobních odvětví, např. v Holandsku vybudovala závody koželužské, chemické, strojírenské a papírenské a také pneumatikárnu a punčochárnu. Největším podnikem firmy Baťa v zahraničí se stala továrna v Batanagaru u Kalkaty v Indii, která zahájila výrobu v květnu 1935. 

Svit, Rapid, Kotva, …

Nové metody, které Janu A. Baťovi dovolily obejít ochranářská cla, vedly k novým ziskům. Ty zase firmě umožnily další růst a pronikání do jiných průmyslových odvětví, nově i do oblastí těžkého průmyslu. Roku 1934 vznikla „Zlínská letecká akciová společnost“, která měla původně provozovat pouze leteckou dopravu, jejíž program však byl v roce 1936 rozšířen o výrobu leteckých motorů a dokonce celých letadel. V červenci 1935 byla zřízena nová sesterská společnost „Fatra, a. s.“ v Napajedlích, která vyráběla plynové masky, ohnivzdorné a protiplynové výstroje, chemikálie, dýchací aparáty, filtrové vložky, hadice atd., čímž reagovala na stále viditelnější růst napětí v mezinárodních vztazích.

Na podzim téhož roku založil Jan A. Baťa další společnost, která dostala název „Svit, a. s.“ a která sídlila v Batizovcích u Popradu. Zaměřovala se na výrobu celulózy, umělých vláken a celofánu. V následujícím roce založil Jan A. Baťa mezinárodní dopravní společnost „Rapid, s. r. o.“ se sídlem v Hamburku a v roce 1937 obchodní společnost „Kotva“, která zajišťovala vývoz zboží do zahraničí, zpočátku jen Baťova, ale časem se stala exportérem, jehož služby vyhledávali a využívali i další českoslovenští výrobci. 

Gigantický koncern

Obchodní strategie Jana A. Bati byla úspěšná. Jeho firma vyvezla jen v roce 1937 gumového zboží včetně pneumatik za 40,4 milionu Kč, punčoch a textilního zboží na 24,7 milionu Kč a hraček za 3,3 milionu Kč. Pro potřebu svých sesterských společností v zahraničí vyvezla jen v roce 1937 stroje, nástroje a další zařízení za 17,1 milionu Kč, usně za 23,4 milionu Kč, chemikálie za 2,6 milionu Kč atd. Celkový obrat firmy Baťa dosáhl v roce 1937 závratné výše 1,8 miliardy Kč.

TIP: Jak vylepšit republiku: Proč se Jan Antonín Baťa nestal prezidentem?

V polovině roku 1938 zaměstnávala firma Baťa a. s. 65 064 osob, z toho 41 814 v Československu a 23 250 v zahraničí. Její zahraniční společnosti (či spíše pobočky) byly pevně spjaty s mateřskou společností ve Zlíně na základě společné finanční závislosti na Janu A. Baťovi, jakožto předsedovi správní rady firmy Baťa a. s. Zatímco holdingová společnost „Leader A. G.“ v St. Moritzu koordinovala pouze finanční operace sesterských zahraničních společností, byl skutečnou řídící centrálou celého podniku v Československu i v zahraničí mateřský podnik Baťa a. s. ve Zlíně. Janovi Antonínu Baťovi se během pouhých šesti let podařilo firmu, zděděnou po starším bratrovi, přivést do pozice zcela jedinečného hospodářského subjektu, schopného zásadním způsobem ovlivňovat vývoj celé republiky.

Elon Musk sdílel na svých sociálních sítích video z tunelu hloubeného jeho společností Boring Company. Pod video pak přidal poměrně obsáhlý komentář, ve kterém informuje o tom, že společnost je se svým dílem téměř hotova a momentálně se čeká na konečné schválené celé stavby. Jak uvádí portál TeslaFan.cz, Elon Musk také prozradil, že společnost již brzy umožní zkušební jízdy tunelem pro širokou veřejnost, která za ně navíc nebude muset platit. 

Nudný tunel hotov! 

Musk navíc nezapomněl pochválit všechny, kteří se na tomto projektu podíleli. Chválil si, jak silnou podporu ze strany široké veřejnosti, tak také spolupráci vládních úředníků a kontrolorů. Práce a důvěra všech těchto lidí byly prý pro dokončení projektu klíčové.

Jak Musk naznačil již ve svém březnovém prohlášení, společnost bude jako cestující preferovat dojíždějící osoby, které nedisponují svým vlastním vozem. Tito lidé budou tunel využívat prostřednictvím podzemního autobusového systému nazvaného Urban Loop, jehož využívání bude dle jeho slov ještě levnější než jízda klasickou MHD.

Z Washingtonu do New Yorku za půl hodiny

Musk navíc prozradil, že Boring Company má nyní před sebou velice ambiciózní plán. Tím je propojení New Yorku a Washingtonu tunelem, který by zprostředkoval cestu z jednoho města do druhého za pouhých 29 minut. Společnost chce navíc razit ještě jeden tunel, který bude spojovat Los Angeles a San Francisco. Jak tunel propojující hlavní město s New Yorkem, tak tunel na západním pobřeží budou využívat technologie projektu Hyperloop.

Urban Loopem na odpal rakety

Pojďme se však ještě vrátit k právě finišovanému tunelu v Los Angeles. Elon Musk by pod celým městem rád vybudoval celou síť tunelů, které by měly husté pokrytí zastávek na povrchu. Musk byl vyzván, aby jednu takovou zastávku vybudoval i u Vandenbergu, odkud by se mohli diváci dívat na starty raket SpaceX. Na to Musk zareagoval, že něco takového bude skutečně možné. Dle jeho slov je na designu tunelu skvělé to, že je možné protkat i menší město celou řadou ramen tunelu, aniž by byl omezen provoz v hlavním tunelu.

Společnosti Boring Company je na trhu necelé dva roky, ale za tu dobu se jim podařilo zahájit malou revoluci v dopravním průmyslu. V současné době společnost zaměstnává projekt Chicago-O´Hare a projektování dopravních zařízení, které budou využívat elektromotory společnosti Tesla. Doufejme tedy, že inovativní Boring Company na svém tempu nepoleví a skutečně nám přinese pohodlnější městskou i meziměstskou dopravu. Jak by mohla vypadat, se můžete podívat na tomto videu:

Článek zveřejňujeme s laskavým svolením portálu TeslaFan.cz - magazínu pro fanoušky vozů Tesla.

Dění na ruské frontě a potažmo v celé Evropě se stalo častým námětem pro filozofování, do kterého se poslední červnový den roku 1916 pustil účetní poddůstojník František Culka: „Letošní léto bude ještě hodně horké, konec toho všeho bude dozrávat ještě přes zimu a možná i přes příští léto.“

Předchozí část: Jsem zdráv a daří se mi dobře: Lístky rakousko-uherské polní pošty (1)

Svým dětem se pak svěřil: „Připadá mi, že prožíváme napoleonské doby, tedy zatím periodu jeho úspěchů. Obdobná bude však také perioda, kdy bude likvidováno toto evropské neštěstí. Nesmím moc porokovat, je to teď věc zakázaná, ale snad není dosud zakázáno myslet. Útrap duševních zažil jsem již věru, že by stačily na celý život. Ale co je život jednotlivce? Teď přece trpíme pro blaho národů!“

Úpadek na Piavě

Četař Antonín Nečesaný od plukovní hudby c. k. zeměbraneckého pěšího pluku č. 15 popsal v červenci 1918 svému děvčeti neutěšenou situaci rakousko-uherského vojska na italské frontě: „Naše muzika řeže a štípe pracně sehnané dřevo a nosí vodu na dezinfekci šatstva a odvšivování mužstva našeho pluku. Máme hlad. Pomocí bajonetů tlučeme v helmách pšenici a vaříme si kaši.“ O měsíc později se zmínil také o náladě mužstva: „Jsem zdráv a při chuti, ovšem jen k jídlu. Chuť k válčení tady není u nikoho. Ubývá nás jako za ofenzivy, a to kvůli horečce a malárii. Je to jednak kvůli počasí, jednak z těch dobrých životních poměrů…“

Počátkem října nabyla vidina konce války zřetelnějších obrysů. Nečesaný s neskrývanou radostí napsal: „Denně s velkou zvědavostí čekáme na noviny. Očekáváme však další ofenzivu, což nám kalí radost z nastávajícího brzkého světového míru. Kdybychom už během zimy přišli domů…“ Příprava na blížící se italský útok je i příčinou konce jeho plukovní hudby, která se 4. října 1918 rozpadla: „Dnešním dnem jsem bez práce. Deset mladších kolegů je v předních liniích, kde staví kaverny. Snad přijdou nazpět, abychom mohli opět zkoušet. Denně nám sem však dopadají granáty…“

Co uniklo cenzuře

Veškeré zásilky posílané prostřednictvím polní pošty podléhaly kontrole, kterou prováděl zpravidla nejbližší nadřízený pisatele, jenž přečtení lístku stvrzoval svým podpisem. Proto většina korespondence z fronty začíná obligátní větou „Jsem zdráv a daří se mi dobře“. Přesto je však možné, zejména v dopisech důstojníků či důstojnických čekatelů, nalézt informace, které by řádná cenzura pravděpodobně odeslat nepovolila.

„Co mi kazí náladu, jsou stížnosti na mé kanonýry,“ stěžuje si v dopise z února 1917 svým rodičům jednoroční dobrovolník, kadet aspirant c. a k. horského dělostřeleckého pluku č. 25 František Drbálek. „Tam, kde jsou ubytovaní, ukradli dva pytle kukuřičné mouky. Je to darebáctví. Nejenže ukradli nějakou mouku, ale ještě při tom vyhrožovali karabinou a jedno děvče chtěli znásilnit. Leží nyní, chudák, nemocná. Takovými věcmi já se tu musím také zaobírat a ještě se za chlapy u velitele pluku přimlouvat…“ Celou záležitost odnesli všichni čtyři viníci „přivázáním“ dvakrát po dvou hodinách a mimořádnou službou při budování předních linií. Nebyl to však jediný prohřešek neposlušných dělostřelců. O pár dnů později jednoročák Drbálek rodičům suše oznamoval: „Vše je v nejlepším pořádku, jen dnes jsem musel nechat zase jednoho chlapa přivázat. Stále se opíjí, až si hlavu rozbil…“