Na začátku listopadu 1942 se americké a japonské velení přibližně ve stejné době rozhodlo posílit pozemní vojska na Guadalcanalu. Američané rozdělili síly na dvě skupiny a Juneau se dvěma křižníky a čtyřmi torpédoborci doprovázel svaz tří velkých dopravních lodí pod velením admirála Normana Scotta. Dne 10. listopadu však hydroplán z japonské ponorky tento konvoj spatřil, dvě hodiny kroužil kolem a Američané věděli, že brzy přijdou potíže.

Předchozí část: Tragédie pěti bratrů: Zkáza amerického křižníku Juneau (1)

Zpočátku se nic nedělo, ale jen co lodě přistály na Guadalcanalu a začaly vykládat materiál, na nebi se objevily japonské bombardéry. Lodním protiletadlovým dělostřelcům pomohli místní stíhači a japonští letci za cenu těžkých ztrát dosáhli jen poškození nákladní lodě Zeilin.

Drama pokračuje

Druhý den do přístavu dorazila další část posil a Juneau s křižníkem Atlanta a torpédoborci pro jistotu v okolí pátral po ponorkách. Místo nich se objevilo 24 bombardérů a tentokrát žádný zásah nezaznamenaly, zatímco Juneau si hrdě nárokoval šest z osmi sestřelených strojů. Pak přišla zpráva, že od severu se blíží silné seskupení japonských plavidel, v nichž nechybějí nejméně dvě bitevní lodě. Bylo zřejmé, že tentokrát nejde o běžnou zásobovací akci a americké námořní pěšáky čeká těžké námořní bombardování.

Lehce zranitelné a ještě ne zcela vyložené nákladní lodě zvedly kotvy a v doprovodu tří torpédoborců urychleně opustily prostor. Zbytek amerických lodí v podobě pěti křižníků (avšak jen dvou těžkých) a osmi torpédoborců se měl naopak pokusit japonský útok v noční bitvě zadržet. Velení víceméně improvizovaně složené eskadry se ujal admirál Daniel Callaghan, seřadil své skromné síly a vyrazil vstříc silnějšímu nepříteli. Na druhé straně japonský admirál Hiroaki Abe věděl, že u Guadalcanalu se pohybují americké křižníky, nicméně předpokládal, že večer se jako obvykle stáhnou.

Rychlý ústup

Bitva začala oboustrannou sérií chyb, které bez jediného výstřelu způsobily kuriózní přiblížení flotil na vzdálenost pouhých několika kilometrů. Potom Japonci statečně rozsvítili pátrací světlomety na bitevní lodi Hiei, osvítili křižník Atlanta a plavidlo rychle zasáhlo asi 30 granátů různých ráží. Na druhou stranu právě Hiei za rozsvícení světlometů zaplatil vysokou cenu, protože Američané na prozrazený cíl stříleli vším, čím mohli, a podařilo se jim jej zapálit.

Pak do boje zasáhly japonské torpédoborce a s klidem vypouštěly svá smrtonosná torpéda. Vyznamenal se především Amacukaze, jehož první salva okamžitě zničila torpédoborec Barton. Druhou salvu své lodi v roce 1967 popsal tehdejší velitel Amacukazeho kapitán Tameiči Hara: „Byl to snadný cíl, stačila na něj čtyři torpéda, ne obvyklých osm. Po třech minutách a čtyřiceti vteřinách vyšlehly z našeho cíle plameny. Byl to křižník Juneau. Moje posádka řvala radostí.“

Zmrzačený křižník

Dá se říci, že Juneau byl z boje vyřazen dřív, než do něj zasáhl. Kapitán Swenson měl od počátku problémy s identifikací vlastních a nepřátelských lodí, a když se konečně rozhodl střílet, do levoboku v prostoru přední kotelny vrazilo torpédo z Amacukazeho. Na místě zahynulo 17 topičů, v přední části lodi zhaslo osvětlení a hlavně – bez proudu se octly dělostřelecké věže.

Navíc se do podpalubí začala hrnout voda a zůstat na místě bitvy postrádalo smysl. Zchromlý Juneau se otočil k jihu a k ránu se připojil ke čtyřem americkým lodím, které ještě byly schopné pohybu. Plavidla zaujala protiponorkovou sestavu vpředu s torpédoborci Fletcher a Sterett, za nimi plul nepoškozený křižník Helena, rozstřílený San Francisco a nakonec Juneau. Svaz se pohyboval rychlostí 18 uzlů (33,3 km/h), což představovalo nejvyšší rychlost, jaké byl Juneau poháněný jen jednou lodní vrtulí schopen.

I-26 zasahuje 

Protiponorková sestava amerických lodí rozhodně měla své opodstatnění. Japonské ponorné čluny totiž kolem Guadalcanalu rády hledaly své cíle a v předchozích týdnech zaznamenaly poměrně solidní úspěchy. Ostražitost však neměla daleko k panice, když torpédoborce kolem deváté ráno zasypaly podezřelý kontakt hlubinnými náložemi. Ačkoli se jednalo o zbytečný útok – patrně na hejno ryb – jeho následky se ukázaly jako katastrofální.

Exploze hlubinných pum totiž v dálce zaslechla posádka ponorky I-26 a její kapitán Minoru Jokota už věděl, kde hledat kořist. O hodinu později periskopem zahlédl ploužící se svaz. Protože mohl vypálit jen tři torpéda (tři torpédomety se mu poškodily při nedávném nárazu na útes), rozhodl se zaútočit jen na nejbližší křižník San Francisco. Jenže Jokota cíl minul a dá se říci, že pro něj šťastně.

Jedno torpédo proplulo poblíž křižníku Helena, druhé těsně minulo San Francisco a třetí se zabořilo přesně do středolodí Juneau. Nešťastný křižník neměl sebemenší šanci, během 20 vteřin se s většinou posádky potopil a jen málokdo měl šanci se zachránit. Nakonec se v moři ocitlo 110–140 námořníků (odhady se různí) z 697 na palubě, část v záchranných prámech, část jen v plovacích vestách.

Bohem zapomenutí námořníci

Jenže tím jejich trápení vlastně začalo. Velitel seskupení kapitán Gilbert Hoover z křižníku Helena (admirálové Callaghan a Scott v bitvě zahynuli) totiž po krátkém rozmýšlení nařídil nikoho nezachraňovat. Nebezpečí dalšího torpédového útoku se mu zdálo příliš vysoké a pochopitelně nemohl tušit, že I-26 se s prázdnými torpédomety a posádkou vyděšenou z náhodného cinknutí sonarového signálu o plášť ponorky právě snaží co nejrychleji dostat pryč.

Svaz ani nezpomalil a nikdo dokonce ani nehodil do moře další záchranné prámy. Hoover jen nechal odvysílat zprávu o zkáze Juneau a pozici trosečníků v naději, že ji zachytí a předá dál náhodně přelétávající bombardér. Jenže záležitost dopadla tak, že žádná loď pokyn k záchraně nešťastných námořníků nedostala, a to ani poté, co Hoover osobně předal hlášení ve štábu admirála Williama Halseyho.

Smrt v hlubinách

Ty tak čekaly těžké chvíle, které v drtivé většině skončily strašnou smrtí. První zahynuli zranění. Po nich následovali námořníci v kapokových záchranných vestách, které po dvou dnech v moři nasákly tolik vody, že ztratily vztlak, další vojáci podlehli žralokům. Jenže ani šťastlivcům na vorech a plovoucích troskách nebylo o moc lépe. Vystaveni slunci, únavě, vlnobití, žízni, hladu a beznaději začali pít mořskou vodu. Tím si ovšem způsobili hypernatrémii (příliš mnoho sodíku v krvi), jenž má postupně za následek smrštění mozkových buněk, šílenství, svalové křeče a smrt.

Tragédii Juneau nakonec přežilo jen deset mužů. Tři na záchranném voru dosáhli malého ostrova, kde se jich ujali přátelští Melanésané. Dalších šest námořníků zahlédla a zachránila posádka náhodně letícího hydroplánu a ještě dlouhých devět dní po zkáze objevil torpédoborec Ballard záchranný vor s jediným živým trosečníkem – protiletadlovým dělostřelcem Allenem Heynem.

Příběh otřásl i admirálem Halseym, který kapitána Hoovera okamžitě zbavil velení. Když vyšlo najevo, že za smrt trosečníků může spíš nefunkční administrativní moloch, Halsey své rozhodnutí změnil, nicméně dobrou pověst Hooverovi vrátit nedokázal. Smutné také je, že z tragédie Juneau se nikdo nepoučil a o dva a půl roku později čekal podezřele podobný osud trosečníky z křižníku Indianapolis. 

Navzdory předpisům

V moderní historii námořního vojenství se asi nikdy nestalo, aby během jedné bitvy na jedné lodi zahynulo pět sourozenců. Smutná výjimka patří právě křižníku Juneau, konkrétně rodině Sullivanových z města s příznačným jménem Waterloo ve státě Iowa. Dva nejstarší bratři Frank a George sloužili u námořnictva už před válkou a do civilu odešli v květnu 1941. Po Pearl Harboru se ke své zbrani vrátili a tentokrát je doprovodili také mladší bratři Joseph, Madison a Albert.

Přestože už v té době námořnictvo přísnými, leč ne vždy dodržovanými předpisy službu sourozenců ve stejné jednotce zakazovalo, Sullivanové si v duchu hesla „voják se stará – voják má“ nějakým způsobem zařídili společné zařazení na křižník Juneau. Bitvu u Guadalcanalu sourozenci přežili bez úhony, ale po finálním zásahu torpédem z ponorky I-26 zůstali na živu jen George a Albert. Oba se přidali ke skupině trosečníků kolem přeživšího námořníka Heyna a díky jeho pozdější výpovědi víme, co se s ním i Sullivany dělo v příštích dnech.

Rodinná tragédie

Oba bratři se účastnili marných pokusů o spřažení kruhových záchranných člunů za sebe a pádlování k nějaké pevnině. Albert však zemřel již druhého dne, a když nebožtíci ve člunech začali přibývat, navrhl kdosi pohřbít jejich těla do moře. George Sullivan, v té době už patrně z pití mořské vody pološílený, leč ostatními stále ještě respektovaný, však tvrdil, že nic takového udělat nemohou, protože pohřby do moře může nařídit jen kapitán nebo oblastní velitelství. Trosečníci George ještě poslechli, ale když jednomu nebožtíkovi utrhl žralok nohu, posledního Sullivana už nikdo neposlouchal a pohřby do moře doprovázené krátkou modlitbou se staly denním chlebem. Stejný osud nakonec čekal i samotného George.

TIP: Noční můra admirála Dönitze: Nespolehlivá německá torpéda G7

Rodina se o osudu svých synů dozvěděla až za dva měsíce. O tragédii nicméně bryskně informoval tisk, takže soustrast rodičům a sestře vyjadřoval kdekdo – od obyčejných lidí až po prezidenta Roosevelta, a dokonce i papeže. S veřejným míněním muselo námořnictvo něco dělat, a tak konečně začalo důrazně uplatňovat předpisy zamezující službě sourozenců ve stejné jednotce.

Ty byly navíc ještě doplněny a rozšířeny na všechny složky ozbrojených sil, když později během šesti měsíců v různých jednotkách padli čtyři bratři Borgstromové. Pozůstalým to samozřejmě nijak nepomohlo, ale námořnictvo se snažilo alespoň zmírnit jejich zármutek tím, že jeden z nových torpédoborců pojmenovalo The Sullivans.

Zkusme domyslet současné trendy a popustit uzdu fantazii: Koncem století budou téměř všechny ekonomické procesy automatizované a pod taktovkou umělé inteligence. Na mnoha tělesech Sluneční soustavy se budou těžit suroviny a vznikne tam další infrastruktura. Také na Zemi bude pro lidi místa dost – ať už se usadí v kilometry vysokých mrakodrapech, pod hladinou moří či uprostřed dnes neobydlených pouští. Pojem „nedostatek“ bude známý jen z učebnic dějepisu. Co se však stane s ekonomikou, až pomine nouze, z níž vyrostly zákony hospodaření? A jak bude vypadat cesta do zdánlivé utopie? Pokud lidé nebudou muset ani moct pracovat, jak se promění celá společnost? 

S rychlostí roste závrať

Technologický vývoj se neodehrává lineárně, ale spíš ve skocích, které přepisují všechna stávající pravidla: oheň, domestikace zvířat, zpracovávání kovů, střelný prach, parní stroje, automobily, štěpení jádra, počítače, internet… Čím víc toho víme, tím kratší odstup jednotlivé revoluce dělí – a prohlubují se také jejich důsledky. Trvalo tisíce let, než se rozšířila výroba zbraní a dalších předmětů z bronzu. Sociální sítě na druhé straně od základů proměnily způsob naší komunikace během jediné dekády.

Člověk je však v jádru konzervativní a jen obtížně se přizpůsobuje novinkám. Čím rychleji se převratná technologie rozvine, tím bolestivější je proces adaptace. Nástup parních strojů a průmyslového věku trval mnoho desetiletí, během nichž se muselo změnit úplně všechno – především způsob myšlení a nahlížení na práci. Mimo jiné zmizela celá odvětví, jako například tkalcovství, a tyto proměny vedly i ke krvavým povstáním. Přizpůsobování se znamenalo také odchod do měst, kde se životní standard po odeznění prvotních šoků průmyslové revoluce výrazně zvýšil. 

Sliby populistů

Zda se přes zimu bude jíst, nebo hladovět, určovalo v zemědělských společnostech rozesetých po venkově především počasí, za jehož rozmary mohl Bůh. Jenže fabrika patří továrníkovi, tedy člověku jako každému jinému. Ve městě navíc platí světská pravidla, která je možné na rozdíl od těch nebeských měnit. Kola ekonomiky poprvé v historii nepoháněli vlastníci rozsáhlých území – osudy celých ekonomik se najednou ocitly v pevném sevření dělnických rukou, které udržovaly továrny v chodu. A proletariát si záhy uvědomil, že by se s ním mělo zacházet lépe. Dělníci se začali organizovat, žádali demokracii, podíl na zisku, a když se nedočkali, rozpoutali revoluci. Sto let hledání nového místa v době strojů nakonec vyvrcholilo dvěma světovými válkami.

Podobný práh překračujeme i dnes: Na přelomu průmyslového a digitálního věku se politické systémy zrozené v tom prvním stále víc otřásají. Veřejné instituce i národní státy navíc působí směšně tváří v tvář ekonomické moci korporací ze Silicon Valley. Zanikají tradiční průmyslová odvětví a rodí se nová. Lidé často tápou a nejsou ochotní se přizpůsobovat nové době. Populisté slibují, že vrátí včerejšek, zatímco na dveře už klepe divoký zítřek. 

Zaplatíme za mozek

Technologií, která v horizontu deseti až patnácti let od základu promění společnost i ekonomiku, je umělá inteligence. Urychlí totiž automatizaci v průmyslu, takže továrna, která měla před padesáti lety pět tisíc zaměstnanců a po nástupu prvních robotů pět set, jich brzy bude mít padesát a nakonec jen pět. Ulice mnoha metropolí již křižují autonomní automobily a autobusy, i když zatím jen v experimentálním provozu, a stroje už píšou jednoduché sportovní články či obracejí maso do hamburgerů. I jemnou manipulaci při šití šatů zvládají roboti stejně dobře jako lidé, jenže desetkrát rychleji. Nemluvě o tom, že umějí podobně rychle a kvalitně operovat lidský mozek. Negramotná švadlena z bangladéšské Dháky, nebo vzdělaný neurochirurg z pražského Motola – o práci se tak musí bát každý. 

Umělá inteligence zásadně změní pracovní trh už v průběhu příští dekády. Možná se prosadí i v oblastech, které si žádají intimitu, kupříkladu v péči o nemocné a přestárlé anebo na poli sexuálních služeb. V pracovním procesu se člověk stane skutečně nepotřebným – a právě proto v některých případech poroste jeho hodnota. Trafika či stánek s rychlým občerstvením se bez lidských zásahů obejdou. Mnozí spotřebitelé si však rádi připlatí za autenticitu: za luxus rukodělné výroby či lidského intelektu.

Ztraceni v programu

Již dnes platí, že jedinci s nižší nebo méně poptávanou kvalifikací těžko shánějí práci a často se musejí spokojit s nepříliš vyhovujícími podmínkami. V podobné situaci se ocitají také absolventi univerzit, navzdory praxi či studijním pobytům. Život je těžší než před několika dekádami. Lidé hůř nacházejí zaměstnání na plný úvazek a brigáda či „volná noha“ jsou stále běžnější; bez jistého příjmu je ovšem obtížnější dosáhnout na hypotéku či leasing. Střední třída vyspělých ekonomik stagnuje nebo se zmenšuje. Pokud dnešní situaci přeneseme do budoucna a zohledníme postupný, ale radikální úbytek pracovních míst, je současná podoba ekonomiky a sociálních systémů zjevně neudržitelná. 

Dřív či později bude nejspíš nutné zavést nějakou formu nepodmíněného příjmu. Stát bude občanům vyplácet určitou částku či alespoň zajišťovat jejich základní potřeby bez ohledu na to, jak se svým životem nakládají. Zájemci budou moct i nadále pracovat: Někdo se bude výdělečné činnosti věnovat pro přilepšení, jiný bude trávit čas jen tím, co ho baví. Podobná představa nám může být proti srsti, ale experimenty probíhají už teď jak v rozvinutých zemích – například v Norsku, Finsku a Kanadě –, tak v chudých oblastech, třeba v Namibii. 

Dokončení: Pohled do budoucnosti: Jak bude vypadat náš svět za 100 let?

Podle prvních výsledků by systém mohl fungovat, ovšem pouze za předpokladu, že se peníze „nevyčarují“ ze vzduchu, ale vezmou se byrokracii, která tradičně rozhoduje, kdo na sociální dávky má a nemá nárok. Jednoduše řečeno: Stát se zbaví úředníků a ušetřené finance rozdá rovným dílem občanům. Na trvalé udržitelnosti popsaného řešení se však zatím neshodnou ani ekonomové.

Cherches la femme! Ano, hlavní důvodem dobyvačných tažení Mongolů byly jejich ženy. Mít co nejvíce manželek bylo otázkou společenské reprezentace: další žena je příslibem pracovitých rukou, růstu rodu i majetku. Jenže taková kratochvíle něco stojí. Je třeba vyplatit věno a zařídit každé vlastní stan. Jejich „rovnoprávnost“ pak rostla z těchto kořenů: žena sice nemohla zasedat ve sněmu mužů, ale byla schopna zastat tu samou práci jako muž. A protože ten trávil dlouhé měsíce na dobyvačných výpravách, správa movitého i rohatého majetku byla čistě v její režii. Když se z válečníka stal opět pastevec, mohl jen doufat, že bude moci brzy vyrazit na další výpravu, aby své hospodařící manželky zajistil. 

Mongolská společnost také adoptovala striktní pravidla zakazující předmanželský sex a pošilhávání po ženě souseda vás mohlo stát krk nebo aspoň uřezané rty. Mladí muži si nemohli dovolit „pořízení“ manželky, a proto nejprve museli získat patřičný majetek na válečném tažení. Tam také mohli loupit cizí ženy, které byly zdarma! Manželky, respektive povinnost pečovat o ně, se také dědily. Pokud zemřela hlava rodu, jeho bohatství bylo rozděleno mezi mužské potomky.  Nejmladší, u kterého se předpokládalo, že bude žít nejdéle, sice dostal největší díl, ale také přejal povinnost zajistit většinu manželek svého otce. A těch mohlo být i třicet! Proto mu nezbývalo, než rychle osedlat koně a vyrazit do boje!

Strašliví, obávaní, a hlavně zapáchající

Pro bojovníky hordy nebývalo zvykem, aby se převlékali nebo umývali. Ve vodě, ostatně jako téměř ve všem okolo, totiž číhali duchové. A ty není dobré dráždit zbytečnou hygienou! Znečištěním vody byste na sebe totiž mohli přivolat jejich pomstu. Ta, například ve formě nenadálé smůly, mohla dopadnout i na kolegy. Proto v každé skupině vždy platila přísná Yasa čili válečnický kodex, který mytí plošně zakazoval. Na druhé straně, výrazný osobní zápach měl schopnost nejrůznější démony a zástupce zlých sil odpuzovat, takže nemýt se bylo vlastně výhodné. I proto si většina mongolských válečníků ponechávala stále tentýž oděv, dokud se na nich doslova nerozložil. Maximálně bylo přípustné občas vyprášit a protřepat svršky, aby se zbavily nenechavých vší.

Vydatný tělesný zápach, na který dnes pohlížíme jako na negativní jev, byl u Mongolů velkou předností. Po čichu je totiž poznal i vlastní kůň. A zdědit nebo být obdarován propocenou kazajkou nebo plesnivějícím pláštěm se považovalo za velkou čest, zvlášť když byl dárcem nějaký velmož nebo udatný válečník. Získali jste část jeho pachu, a tím i osobního kouzla! S otázkou osobní hygieny úzce souvisí i nepříliš estetická problematika vyměšování. Přeci jen, celý den v sedle… Mongolové opravdu nedělali přestávky. I mimo koňský hřbet si ale nemohli odskočit, kam se jim zachtělo: vynechat museli vodu, popel z ohniště, velké shluky kamenů a také vrcholky či úpatí velkých hor.

Strava? K obědu bude to co včera…

Jídelníček mongolských jezdců na válečném tažení byl pravým opakem vegetariánské diety. Postaven byl prakticky výhradně na živočišných bílkovinách z nejrůznějších zdrojů: ovčí lůj, zkvašené kozí nebo koňské mléko, kusy dušených vnitřností zabalených do dalších vnitřností, a hlavně spousta polosyrového masa. Nebyla to ale otázka dobrovolné volby. Nikde se totiž nezdrželi tak dlouho, aby si mohli vypěstovat nějakou zeleninu. Převážení zásob pak znamenalo nadbytečnou zátěž. V zimních táborech už byl jídelníček o něco pestřejší. 

TIP: Střet s krutými barbary: Kterak Mongolové vpadli na Moravu

Při stravování ve stanovém táboře jste si ale mohli být jisti, že váš aktuální pokrm bude chutí silně připomínat ten včerejší. To proto, že Mongolové své kotle a hrnce nikdy neumývali. Zbytky zaschlého jídla se nechali buď opršet, shnít, ale mnohem častěji se jednoduše „spojily“ s novým jídlem. Možná proto dávali přednost přípravě jídla bez nádobí. Postačila jim jen podříznutá a vyvrhnutá ovce, jejíž tělní dutinu zaplnili nasekanými vnitřnostmi, krví a žhavými kameny. Zvířecí papiňák pak nechali dusit ve vlastní šťávě, a po hostině už nebylo co mýt.

Původ názvu ostrova není zdaleka jistý. Podle jednoho z nejrozšířenějších vysvětlení je odvozen od starořeckého kapros, tedy výrazu pro divoká prasata. Antičtí Řekové totiž považovali místní skály za podezřelé místo, které je dobré právě jen pro tyto nečisté sudokopytníky. O moc lepší není ani druhá varianta, podle níž pochází jméno ostrova z latinského výrazu pro kozu. Dnes však stačí krátká projížďka, abyste zjistili, že o „zvířecí“ ostrov se určitě nejedná. 

Milovníci historie mohou prozkoumat zbytky několika starověkých římských vil, z nichž nejvíce proslula Villa Jovis. Na strmých skalách si ji nechal postavit císař Tiberius a kousek odtud se nachází místo, jemuž se říká Tiberiův skok. Z něj prý shazovali z útesů do vln nešťastníky, kteří císaři špatně sloužili. Dnes tvoří srdce ostrova náměstí Piazzetta. Malé prostranství zdobí radnice a kostel, ale především se tu nachází příjemné kavárny s restauracemi a lehce zde natrefíte na nějakou slavnou hollywoodskou hvězdu.  

Osmý div světa

Největším lákadlem Capri, které na rozdíl od okolních ostrůvků nevzniklo sopečnou činností, ale odtržením od Sorentského poloostrova, je Modrá jeskyně neboli Grotta Azzurra. Neoslní sice velikostí ani bohatou krápníkovou výzdobou, přesto jde podle místních o osmý div světa. Dostat se do ní lze jen na loďce, přičemž moře musí být klidné.

Vchod měří na výšku pouze metr, takže je nutné se sklonit. Pak vás ale uvítá zářivě modré světlo, jakoby prostupující z vody i skrze vás, a při zpěvu kapitánů si tak budete připadat jako v úplně jiném světě. „Efekt modré barvy vzniká díky světlu, které do jeskyně vniká druhým otvorem, pod hladinou. Je asi desetkrát větší než používaný vchod. Podloží je navíc vápencové, takže se od něj světlo v průzračné vodě krásně odráží,“ vypráví průvodce Guiseppe Ruggiero a doplňuje, že pro turisty je jeskyně otevřena už 150 let.

„Justine, takže domluveno,“ dloubnu černého štíhlého řidiče spíše evropských rysů. „Hledáme jen kočky, žádné impaly. Ty snesu jedině, když budou mít za zády levharta!“ usmívám se. Naši profesionální průvodci jsou muži činu a velkých zkušeností. Téměř ani nemusím upozorňovat, že zvíře musím mít po slunci, protože s mohutným džípem neidentifikovatelné značky se vždy precizně postaví k světlu zády. Podmínky vzájemných pracovních vztahů jsme si vyjasnili hned na začátku a k tomu mezi námi vzniklo příjemné přátelství. Ukázalo se, že pronajmout si na týden osobní rangery bylo sice drahé, ale rozhodně prozřetelné.

Z pozorovatelny do „úkrytu“

Justin a jeho stopař Bait křižují velkou, i přes období sucha stále zelenou planinu. Pod rozložitými ebeny se tady občas schovávají zebry či stádečko pakoňů. Vyplašili jsem pár zoborožců kaferských, kteří masivními zobáky přikrmovali svého nenasytného dorostence žábami. Slony už úplně přehlížíme.

Míjíme jedno z mnoha jezírek zarostlých rákosem a papyrem. Zdá se, že je příliš malé, než abychom u něj něco podstatného přehlédli, a tak Justin pomalu stáčí auto vysokým porostem jinam. Vtom nad ostrou trávou švihne vzduchem ocas.

„Lev!“ houkne Bait téměř ve stejném okamžiku, kdy jsem lví oháňku zaznamenal i já. Justin zastavuje a nechává stopaře přesednout z miniaturního sedátka na levé straně předního blatníku na místo spolujezdce – z pozorovatelny do relativního bezpečí otevřeného auta.

Temná hostina

V bažině za vysokým rákosem se rýsuje mohutné tělo uhynulého hrocha, nad nímž znovu zavlaje lví ohon. Obrovské tělo hrošího samce leží napůl ponořené ve vodě zřejmě teprve krátkou dobu, možná od dnešního rána. Justin hledá cestu močálem a nakonec se mu podaří dostat na deset metrů k mrtvole. Majestátní tělo mrtvého tlustokožce je tak obrovské, že predátora ležícího ve vodě téměř úplně zakrývá. Nad nafouklým břichem se objevuje hlava mladé lvice. Prohlíží nezvané účastníky hostiny, nedůvěřivě si měří náš vůz a zároveň kontroluje okolí. Vždyť o agresivní lví samce, smečku vždy nenažraných hyen či drzou tlupu divokých psů tady není nikdy nouze.

Kroužíme okolo mršiny, ale auto se propadá do močálu a slunce je až příliš hnědě rudé – to je známka finálního západu. Do pár minut někdo nahoře otočí imaginárním vypínačem a nad savanou se snese šero, ihned následované temnou nocí. Když se konečně dostáváme do vhodné pozice a můžeme pořídit pár snímků, slunce nám již nedává šanci. Věčná škoda. Lvice se zrovna ostrými zuby pokouší roztrhnout hrochův penis a dostat se tak přes silnou kůži k vnitřnostem – vyhledávané lví pochoutce. Zatímco ona je v nejlepším, my to pro dnešek musíme vzdát.

Žádné hračky s hroší tlamou

Je něco po páté hodině ranní. Zima. Oblečeni do bund a mikin opět míříme k „hrošímu“ jezeru. Nechceme propásnout šanci. Lvice se možná k mrtvole hrocha vrátila nebo od ní vůbec neodešla.

„Justine, tu včerejší lvici už si ji tady viděl?“ vyzvídám. „Jo, známe ji. Pohybuje se v tomhle teritoriu a teď má tři mláďata. Žije mimo smečku,“ vysvětluje mi vždy ochotný řidič. „Dnes ráno budeme mít slunce za zády,“ říkám spíš sám sobě a pevně doufám, že zodpovědná matka se bude zdržovat poblíž. Musí přece zajišťovat dostatek masa pro své potomky nebo jen pro své tělo, které teď musí vyrábět dost mléka pro tři kočičí hladovce.

„Mohla ho skolit?!“ navozuji řeč s průvodci. „Vždyť sama nemá proti takovému obrovi šanci. To je práce možná tak pro silnou smečku,“ přemýšlím nahlas a nevybavuji si, že by hroší tělo bylo nějak výrazně zjizvené a potrhané od lvích drápů a zubů.

„Spíš to vypadá to, že se pobili dva hroší samci,“ uvažuje nahlas Bait. „Taky si myslím, že ho nezabili lvi.“ V hlavě se mi honí obrazy neuvěřitelného souboje býložravých kolosů. Neohrabané telátko, které se dokáže rázem proměnit ve smrtící stroj a svými až půlmetrovými zuby zasazovat smrtící rány. Jak krutý a nekompromisní musí být duel několikatunových obrů…

Dva za jednu

Sluneční kotouč, nejvytíženější zaměstnanec vyprahlé savany v období sucha, vystrkuje první rudé prsty a ohmatává jimi vzdálené akácie. Buš pohltila nachová záře a žlutý křehký porost jakoby vzplál obrovským požárem. Ve světle slunce líně propluje silueta žirafy. Jindy bych se od ní celý den nehnul, ale dnes ženu řidiče i stopaře k atraktivnějšímu cíli.

Rozhlížím se a snažím se identifikovat ulomené větve, zborcené stromy mopane, termitiště a malá jezírka ze včerejšího večera. „Tam za těmi stromy?“ ptám se nejistě Justina. „Hroší jezírko? Jo, tři minuty…,“ odvětí řidič a průvodce v jedné osobě. Včera večer u ohně jsme neřešili skoro nic jiného. Byl jsem překvapen, když mi rangeři prozradili, že ani oni takzvanou „žranici“ nevidí častěji než tak jednou za měsíc. Máme zkrátka kliku.

Přijíždíme k místu a nikdo ani nedutá. Všichni si přejí, aby u hrocha byla včerejší lvice, ale ta se zřejmě ještě věnuje mateřským povinnostem. Zklamáni ale rozhodně nejsme, naopak mezi námi propuká euforická šeptanda. Až po břicha ponoření v bažině ohryzávají mrtvolu hrocha dva lvi. Žádní dorostenci, ale dva dospělí, mohutní, silní a viditelně zdraví vládci Afriky.

Jako řeznickým nožem

Těžký objektiv, i když na stativu, mi neustále poskakoval a já nedokázal zaostřit. Málem bych už na Justina houknul, aby auto konečně zastavil. Najížděl džípem hluboko do bažiny, posunoval vůz metr po metru a kola postupně ohýbala a drtila pod sebou stonky papyru. Nášlapný rám mizel ve vodě a řidič pomalu zastavil. Vypnul motor, otočil se dozadu a omlouval se mi, že dál to už nepůjde. Musel si dělat legraci, i když z jeho tváře nešlo vyčíst vůbec nic. Postavil totiž otevřené auto jen asi pět metrů od lvů.

Samec na levé straně okusoval hroší kýtu a s vrzavým doprovodem, jak se zuby občas svezly po hladké kůži, odtrhával kousky podkožního tuku. Pravý samec s výrazně tmavší hřívou zase hodoval tam, kde včera lvice zkoušela „otevřít“ hroší břicho. Penis byl už pryč a lev vytrvale, pomalu a jistým pohybem pravé strany čelisti seřezával jako ostrým řeznickým nožem hroší kůži. Jen chvilku jsem si říkal, jak je kůže uhynulého hrocha silná, že ani tak obrovské tesáky ji nedokáží z lehkostí rozříznout, ale lvi mě brzy vyvedli z omylu. Po dvaceti minutách ohryzali celou kůži okolo břicha.

Zážitek z jiného světa

Oba lvi jen občas s mlaskáním zvedli hlavy a polykali kousky tuku. Hromadu mastnoty potřebovali zapít, což byl uprostřed jezírka ten nejmenší problém. Lev se světlou hřívou se otočil směrem k nám, přivřel oči proti rannímu světlu a mírně se prohnul. Pozoroval každý náš pohyb, i když jediné, co se v autě v tom okamžiku hýbalo, byly uzávěrky fotoaparátů. Nakonec naklonil vousatou bradu do vody, z jazyka udělal misku a s každým hltem rozstříkával vodu okolo tlamy.

Byl bych nadšen, kdyby se žranice odehrávala někde na písku či v trávě. S neuvěřitelnou vodní kulisou a vzhledem k tomu, že jsme u všeho úplně sami, se ale z výjevu stává neopakovatelný, až skoro nereálný zážitek.

Vzduch prořízne syčivý zvuk, jak se samcům podařilo prokousnout břicho a uvolnit tak vzduch nashromážděný za dva dny v útrobách mrtvoly. Zápach, který zavanul i k nám, s sebou přinesl tisíce muších příživníků, kteří se na hostině přikrmovali. Lví samci je ocasem neustále odháněli, a tak si hmyzáci občas přiletěli omrknout podivné tvory na ještě podivnějším dvoustopém vozidle. Díky jejich pozornosti jsem si alespoň vzdáleně dokázal představit, jaké pocity by měl pod ostrými lvími tesáky ještě živý hroch.

Po hostině odpočinek

Uplynuly dvě hodiny a přecpaní predátoři se s těžkým oddychováním brodí ven z bažiny. „Černá hříva“ si to zamířil rovnou k autu, a když přišel těsně k nám, důkladně si osádku prohlédl. V tom okamžiku přistál na otrhaném hroším těle první odvážný sup, což černohřívákovi neuniklo. Otočil hlavu, sklonil ji a prohnul se na kočičí způsob. Vrhl se na supa několika energickými skoky, ale ten nečekal a vzlétl do bezpečných výšin. Při lvím běhu voda stříkala na všechny strany a já drtil spoušť fotoaparátu.

TIP:  Problémy krále zvířat: Někdejší africký vládce bojuje o holé přežití

„To jsou ti dva samci, o kterých jsi nám včera vyprávěl?“ vybavuji si část hovoru od včerejšího ohniště. Stopař Bait jen přikyvuje: „Ano, mají tak šest sedm roků. Jsou tady víc jak tři roky. Víme tady přibližně o dvaceti lvech v různých smečkách, ale tihle dva jsou samotáři. Jsou ale silní a v nejlepší kondici. Sundají cokoliv.“

Nenasytný a možná spíš lakotný lev se s chutí dal znovu do žraní. Možná mu po krátkém běhu vytrávilo, ale spíš se nechtěl dělit s mrchožrouty. Před desátou hodinou, kdy už slunce bylo téměř na obzoru, dali lvi odpočinout i nám. Znaveně se svalili pod mohutný strom, zívli, několikrát se přetočili, podrbali si záda o suchou trávu a usnuli s přecpanými břichy zdravým spánkem mocných šelem.

V případě komet je třeba mít na paměti, že těleso vykazuje kometární aktivitu až v okamžiku, kdy prolétá dostatečně blízko Slunce. Jen v té chvíli dochází k sublimaci těkavých látek, nejčastěji vodního ledu, který se mění v plyn a současně uvolňuje uvězněná prachová zrnka. 

U komety se nejprve zformuje plynný obal – koma, jež později uniká do volného prostoru. Obvykle pozorujeme dva chvosty – plynný, který sluneční záření strhává směrem od Slunce, a prachový, jenž je strháván méně, a proto bývá nejčastěji zahnutý od naší centrální hvězdy a současně proti pohybu komety. 

Pokud má vlasatice nízkou aktivitu (prochází například daleko od Slunce), může se vytvořit pouze koma, a nikoliv chvost; nebo vznikne jen velmi obtížně pozorovatelný ohon, nejčastěji plynný. Naproti tomu, je-li kometární aktivita velmi nerovnoměrná s výraznými přetrvávajícími výtrysky v určitých směrech, může mít vlasatice ohonů několik, každý se zdrojem v aktivním centru: Například velká kometa z roku 1744 jich pozorovatelům nabídla hned šest.

Pozoruhodný experimentální konvertoplán společnosti Bell V-280 Valor má za sebou významný milník. Před pár dny se poprvé proletěl s horizontálně sklopenými motory a vrtulemi vpředu, takže připomínal klasické vrtulové letadlo.

Historický let se odehrál v zařízení společnosti Bell v texaském Amarillu. Konvertoplán při něm dosáhl maximální rychlosti 325 kilometrů v hodině. Jde o nejvýznamnější událost ve vývoji tohoto stroje, hned po úplně prvním letu, k němuž došlo 18. prosince 2017.

TIP: Američtí vojenští vývojáři DARPA představili nový letoun s kolmým startem

Valor je výsledkem spolupráce společností Lockheed Martin, GE, Moog, IAI, TRU Simulation & Training, Astronics, Eaton, GKN Aerospace, Lord, Meggitt a Spirit AeroSystems, které ho vyvíjejí pro americký Pentagon v rámci programu Joint Multi Role Technology Demonstrator (JMR-TD). Valor by se měl stát lehčí, jednodušší a hlavně levnější variantou transportního konvertoplánu Bell Boeing V-22 Osprey, který od léta 2007 létá v amerických ozbrojených silách.

Kamenné peníze jsou vyrobené z aragonitu (uhličitanu vápenatého), který se na Yapu nenachází a musel se dovážet z ostrovů Palau nebo Guam, jejichž obyvatelům se za právo těžby platilo kokosovými ořechy. Obtížnost transportu zaručovala hodnotu měny a bránila inflaci. Měří od několika centimetrů, největší ale mají průměr až čtyři metry a váží okolo pěti tun. Ve středu mají vysekán otvor, který sloužil k provlečení klády pro snadnější přenášení. 

Peníze kryté dřinou

Kamenné peníze raay se používaly při převodu pozemků nebo k placení věna, výkupného a podobně. Byly umístěny na veřejných prostranstvích, ty největší se ani nepřenášely a změna majitele se vyjadřovala zvláštní značkou. 

Jejich hodnota se odvozovala nejen od velikosti, ale také od kvality opracování nebo od zvláštních příhod, které byly s jejich získáním spojeny. Fungovaly tak spíše symbolicky: dokonce se jako „platné“ uznávaly i kameny, které při přepravě utonuly v moři a nebyly tak fyzicky dostupné. Když domorodci získali od Evropanů kovové nástroje, začali vyrábět více raay, ty však měly nižší hodnotu než původní, protože vyžadovaly méně práce.

Tradice kamenných peněz je stará nejméně pět set let a její vznik je spojován s mýtickým hrdinou Anagumangem. Od třicátých let 20. století, kdy se kamenné peníze přestaly vyrábět, se na ostrovech nacházelo přes třináct tisíc raay, řada z nich však byla zničena za druhé světové války. Nadále však slouží nejen jako symbol tradiční místní kultury, ale také jako ekvivalent oficiální měny: například při ručení za bankovní půjčku. Raay je také vyobrazen ve státním znaku Yapu.

Kdy se následník rakousko-uherského trůnu František Ferdinand d´Este setkal s krásnou Žofií Chotkovou poprvé? Zdá se, že někdy v letech 1888 – 1890, kdy se, coby voják sloužící v Praze, často stýkal s českou aristokracií, ke které Žofie patřila. Jisté ale je, že spolu protančili skoro celý večer na plese českého místodržitelství v září 1894. Jiskra zapálila plamen…

Vzdělaná hospodyňka

Krásná, štíhlá, hnědooká a vzdělaná Žofie Marie Josefína Albína Chotek hraběnka z Chotkova a Vojnína prince naprosto uchvátí. A to i přesto, že už není nejmladší. Být v šestadvaceti letech neprovdaná, to se za Rakouska-Uherska příliš nenosí. Františkovi Ferdinandovi je to ale fuk. 

Žofie se narodila v německém Stuttgartu 1. března 1868 do rodiny někdejšího českého místodržitele říšského hraběte Bohuslava Chotka. Její maminka byla hraběnka Vilemína Kinská z Vchynic a Tetova. Celý rodokmen sahá až do 13. století. Taková rodina samozřejmě dbá na výchovu i vzdělání.

Žofie ovládá několik jazyků. Je katolička a umí vzorně pečovat o domácnost a je šetrná. Vzhledem k tomu, že Chotkové neoplývají velkým majetkem, ani to jinak nejde. Fakt, že se o ni zajímá sám d´Este je pro ni naprostým štěstím. František Ferdinand patří mezi Habsburky k nejbohatším. Jeho majetek se odhaduje na osm milionů zlatých.

Dvorní dáma

Je vysoce nepravděpodobné, že by císař Franz Josef Žofii uznal za nevěstu vhodnou pro svého synovce. Následník trůnu se smí oženit pouze s příslušnicí panovnické dynastie. Mladí milenci se proto stýkají tajně. Příležitostí je ale málo. Franci, jak mu Žofie důvěrně říká, proto přemýšlí nad tím, jak milou ubytovat poblíž Vídně, kde by ji mohl nenápadně navštěvovat. Díky shodě náhod zrovna arcivévodkyně Isabela z Croy žijící v Bratislavě hledá dvorní dámu a Chotková je vhodnou kandidátkou. Navíc má Isabela 6 dcer, návštěvy nejžádanějšího ženicha říše jsou tedy žádoucí. 

Nějakou dobu se zdá, že jeho vyvolenou je nejstarší arcivévodkynina dcera Marie Kristina. K prozrazení dochází v letovisku Opatija. Budoucí císař v koupelně zapomene hodinky s dvojitým pláštěm, které skrývají Žofiinu podobiznu. Isabela vyvolá příšernou scénu, kterou Franci ukončí prohlášením: „Žofie je má nevěsta!“ 

Rozhádaná monarchie

Princ má před sebou nejtěžší úkol – představit svou vyvolenou císaři. Jeho osobní sluha Karel Mikula vzpomíná, že František Ferdinand chvíli přiznání dlouho odkládal, až koncem října 1898 se konečně odhodlá: „Tenkrát čekal následníka snad nejtěžší okamžik v životě, jel k císaři se zpovídat a prosit o povolení k svatbě.“ Císař je striktně proti: „Absolutně vyloučeno!“  Synovec ale nechce nic slyšet. Franz Josef mu dá na rozmyšlenou 8 dní, Franci trvá na svém. Panovník tedy prodlouží lhůtu na celý rok. Franci nechce povolit. Raději se vzdá trůnu!

K celé „aféře“ se vyjadřují šlechtické rody a rádci, dvůr, příbuzní, státní i církevní činitelé. Papež Lev XIII., ruský car Mikuláš II. i německý císař Vilém I. píší k císaři žádosti ve prospěch mladých milenců. Spor mezi císařem a jeho následníkem destabilizuje celou monarchii…

Franci na jaře 1900 píše strýci: „V tísni a strastiplné situaci, ve které se již dlouho nacházím, obracím se ještě jednou na otcovské srdce Vašeho Veličenstva s nejvřelejší prosbou… Manželství s hraběnkou je jediný prostředek, abych se stal tím, čím chci a musím být: mužem, který je věren svému povolání, šťastným mužem…“

Snad si Franz Josef vzpomene na své vlastní nepodařené manželství, snad ho přesvědčí princova tvrdohlavost, snad nátlak okolí. V každém případě nakonec ustoupí… 

Při audienci odpoledne 25. června 1900 neochotně svolí k morganatickému sňatku – tedy nerovnorodému manželství s přísně určenými pravidly. Žofie nedostane žádný z titulů, který by jí jako císařovně náležel, ani její děti nebudou mít v žádném případě právo na trůn! Franci celou dohodu potvrdí potupnou veřejnou přísahou v pravé poledne 28. června před celým habsburským dvorem shromážděným v Hofburgu. 

Láskyplná rodina

Svatba se koná 1. července v Zákupech, na zámku Franciho nevlastní matky Marie Terezy Portugalské, která ho vždy milovala jako vlastního. Kromě ní byly z habsburského rodu přítomny ještě její dvě dcery, jinak se účastnili Žofiini příbuzní a přátele.

Před koncem slavnostní hostiny však přichází spolu s vzácným diadémem také telegram sdělující, že Franz Josef povýšil Žofii do knížecího rodu – stává se z ní tak kněžna Hohenbergová a její předepsané oslovení zní „knížecí Milosti“. 

Ani tak se ale Žofii nedostává patřičné úcty. Naopak – u dvora je stále ponižována, při oficiálních příležitostech nesmí sedět vedle svého manžela u jednoho stolu, nesmí s ním sdílet lóži v divadle, její postavení je horší než má nejmladší arcivévodkyně. I když jí později císař udělí titul vévodkyně, nic se nezmění. 

Přesto je manželství harmonické. A Žofi nejenže dělá svého manžela šťastným, ale také perfektně vede jeho domácnost i jeho… Druhý muž říše je zkrátka tak trochu „pod pantoflem“. Nijak mu to ale nevadí a rozmazluje jak svou ženu, tak i děti, které se rychle za sebou narodí. Nejstarší Žofie, Max i Ernst jsou prý nejlépe a nejláskyplněji vychovávané „habsburské“ děti. Franci pro svou rodinku nákladně přebuduje zámek Konopiště. 

Žofi a Francimu ale není dáno vedle sebe zestárnout… Ve slunném nedělním dopoledni 28. června 1914 v Sarajevu oba manžele zasáhnou střely studenta Gavrila Principa… Oba jsou prakticky na místě mrtví. Pochováni jsou však bok po boku, v nově vybudované hrobce na zámku v Artstettenu. Tak si to Franci přál ve své poslední vůli… 

Lehké křižníky americké námořnictvo stavělo už na počátku 20. století a původně se jednalo o relativně rychlé, leč nevalně vyzbrojené lodě pro průzkumné mise. Jenže v letech 1913–1915 Britové do služby zařadili lehké křižníky třídy C. Nové jednotky, v podstatě jen zvětšené torpédoborce, nesly pouze symbolický pancíř, což jim ovšem současně dávalo takovou rychlost, že mohly vyztužit svazy malých torpédových plavidel slušnou palebnou silou. Zkušenosti z první světové války pak ukázaly, že se jedná o velmi užitečné lodě, a o vývoji podobných jednotek začaly uvažovat i jiné námořní mocnosti. 

Nepovedený kříženec?

Japonsko reagovalo experimentálním křižníkem Júbari, americké námořnictvo kontrovalo třídou Omaha. Ve 30. letech Američané ve stavbě lehkých křižníků pokračovali a v roce 1941 zahájili stavbu třídy Atlanta, do níž jako druhý v pořadí patřil i Juneau. Třída se vyznačovala úctyhodným počtem 16 děl hlavní baterie, byť s ráží 127 mm měla oproti japonským konkurentům se 140mm děly nezanedbatelný handicap.

Velký počet děl a s ním související nárůst hmotnosti způsobil také jistý úbytek rychlosti, takže s torpédovými plavidly už nové lehké křižníky operovat nemohly. Třída Atlanta se výzbrojí, pancířem, ba ani rychlostí nemohla měřit ani se standardními těžkými křižníky, a když k tomu připočteme fakt, že pro protiponorkový boj byla zbytečně velká, zdálo se, že Američané stvořili hodně nepovedený hybrid. Jenže zdání klame.

Platforma protiletadlového dělostřelectva

Dělostřelečtí specialisté totiž krátce před válkou v tajnosti dokončili speciální roznětku protiletadlových granátů, kterou iniciovalo magnetické pole blížícího se cíle. Hodně si od ní slibovali a věřili, že pokud granáty vypálí hodně hlavní, některé projektily z výsledné salvy útočící letouny smetou do moře.

Křižníky třídy Atlanta tak vlastně byly jakousi plující platformou pro protiletadlové dělostřelectvo, jehož palebná síla měla hrát svou úlohu při ochraně letadlových lodí; s klasickými souboji děla proti dělu konstruktéři a admirálové vůbec nepočítali. Reminiscence na minulost vůdčích lodí torpédoborců ale ještě zůstala – třeba v podobě torpédometů a protiponorkových zbraní.

Vlk se nažral...

Kýl křižníku Juneau položily loděnice v Kearny ve státě New Jersey 27. května 1940. Prvním (a posledním) velitelem se ještě před dokončením plavidla stal kapitán Lyman Swenson. Hotové plavidlo zařadilo námořnictvo do služby 25. října 1941, a zatímco Juneau podnikal testovací plavby, Spojené státy vstoupily do války. Křižník sloužil nejdřív v Atlantské flotile, konkrétně v blokádní skupině u břehů Martiniku. Právě tam totiž kotvily poměrně silné námořní síly vichistických Francouzů v podobě letadlové lodi Béarn s těžkými křižníky Emile Bertin a Jean d´Arc, které by zřejmě zvládly zničit zdymadla v nedalekém Panamském průplavu.

Záležitost se na jaře 1942 nakonec vyřešila diplomatickou cestou. Vichistický guvernér Martiniku totiž o střet s Američany neměl nejmenší zájem a ochotně souhlasil s demontáží důležitých strojních součástek z lodí i letadel, čímž se pomyslný americký vlk nažral a francouzská koza zůstala celá. Juneau se ještě do srpna 1942 pohyboval kolem východního pobřeží Spojených států, ale protože v té době stále více vřela situace v Tichém oceánu, odplul na nové bojiště. 

Smrt číhá na Guadalcanalu 

Dne 10. září 1942 se Juneau začlenil do svazu admirála Leigha Noyese a jeho úkolem se stala přímá podpora letadlové lodi Wasp. Jenže už za pět dní prošel křižník hodně nepříjemným bojovým křtem, když na americký svaz vypálila ponorka I-19 kapitána Takakazua Kinašiho salvu šesti torpéd. Z nich tři potopily Wasp, jedno poškodilo bitevní loď North Carolina a další způsobilo takové škody na torpédoborci O‘Brien, že šel ke dnu cestou do oprav.

Námořníci z Juneau pomohli aspoň se záchranou trosečníků a křižník se vrátil na základnu Espírito Santo v Nových Hebridách. Během příštích týdnů podporoval letadlovou loď Hornet, když podnikla smělý výpad proti nepříteli s cílem útočit palubními letouny na japonská postavení na ostrovech Bouganville, Buin a Guadalcanal. Křižník Juneau chránil Hornet také v bitvě u Santa Cruz (25.–27. října 1942), a když útočná vlna 27 japonských bombardérů napadla svaz kolem Hornetu, Juneau s jinými plavidly vytvořil tak účinnou protileteckou baráž, že většinu útočníků byla buď sestřelena, nebo se dala na ústup.

Jenže japonští piloti se neobětovali zbytečně. Dvě torpéda a dvě pumy svůj cíl našly, a když se na palubu Hornetu zřítil ještě poškozený japonský bombardér, záchranné čety měly plné ruce práce. Další vlny nájezdníků se na nepohyblivou loď slétly jako sršni a po dalších dvou zásazích posádka potápějící se vrak opustila. Juneau se přesunul do svazu kolem Enterprise – v té době poslední americké letadlové lodi v jižním Pacifiku.