Saturnovy vnitřní měsíce mají poměrně neobvyklé tvary – některé se podobají bramborám, jiné připomínají vesmírné ravioly. Podle švýcarských vědců je tvar vnitřních měsíců dán specifickým prostředím obří planety.

TIP: Cassini pořídila doposud nejdetailnější snímek Saturnova měsíce Pandory

Saturn je 95× hmotnější než naše planeta a obří gravitační síla plynného obra vytváří pro okolní objekty velmi specifické prostředí. Měsíce jsou díky ní udržovány v takřka dokonale kruhových drahách. Počítačové simulace švýcarských vědců ukázaly, že většina Saturnových vnitřních měsíců vznikla srážkou dvou a více menších těles.

Výsledkem čelních kolizí jsou tvary připomínající ravioly. Tento scénář vědci připisují například měsícům Pan a Atlas. V případě šikmých kolizí je výsledkem spíše protáhlý tvar, jaký známe například u měsíce Promethea. 

Na začátku letošního května se zvýšila aktivita sopky Kilauea, která leží na hlavním havajském ostrově Havaj. Ve skutečnosti jde o jednu z nejaktivnějších sopek na světě, která chrlí lávu nepřetržitě od osmdesátých let a aktivní je mnohem déle.

Erupce sopky Kilauea jsou většinou relativně poklidné a přispívají ke zvětšování plochy ostrova. Počátkem května se u sopky odehrála série stovek malých zemětřesení, otevřely se nové trhliny v okolí sopky a láva začala ničit silnice, auta a domy v oblasti Leilani Estates. 

TIP: Kolem hory St. Helens se třese země. Známá sopka se nabíjí na další výbuch

Obyvatele ostrova a turisty, pro které je erupce Kilauey atrakcí, policie varovala před rychlým postupem valící se roztavené horniny, z níž mohou „vystřelovat“ až několikametrové žhavé kusy. Jeden z nich těžce zranil muže, který z balkonu svého bytu živel pozoroval. Láva mu těžce poranila nohu. Na několika místech láva vytvořila „fontány“ vysoké až šest metrů. Situace se stále vyvíjí, takže není jasné, zda může dojít ještě k dalším zraněním či dokonce ztrátám na životech.

Jak se zdá, USA jsou pro konspirační teorie zemí zaslíbenou. Společnost Public Policy Polling provedla před několika lety průzkum, ve kterém se nejmocnějšího národa světa dotazovala, čemu všemu věří. Američané odpovídali jak na relevantní politické dotazy („Věříte, že Bushova administrativa otevřeně lhala o zbraních hromadného ničení Saddáma Husajna?“), tak na dotazy vyloženě spirituální nebo „záhadologické“ („Věříte, že vláda přidává do vody fluor, aby vám ničila zdraví, nebo že sleduje nějaké temné cíle?“). 

Ty nejabsurdnější dotazy získaly jen minimum pozitivních odpovědí, a nedá se tak říct, že by byli Američané bláznivější než kterýkoliv jiný národ. Přestože se však výzkumu zúčastnilo pouhých 1 247 lidí, a tudíž jej lze jen těžko prohlásit za relevantní vzorek, jeho výsledky místy přinejmenším překvapí… 

Všudypřítomní „ještěří lidé“  

Svět ovládají tajné organizace a 28 % dotázaných z výše uvedeného výzkumu věří, že jakési blíže neurčené elity neusilují o nic jiného než o nastolení nového světového řádu, samozřejmě podpořeného globální autoritářskou vládou. 

Ani šedé eminence však pravděpodobně nemají šanci proti vetřelcům z vesmíru, v jejichž existenci věří 29 % respondentů. Ze všeho nejhorší jsou přitom „ještěří lidé“, o jejichž výskytu na naší planetě nepochybují 4 % lidí. A že nevíte, kdo ještěří lidé vlastně jsou? Jedná se o původně mimozemské obyvatele Země, přičemž účel jejich pobytu na modré planetě je jasný – ovládnutí lidstva skrze postupné získání politické moci. Na pozemské politické scéně byl již z jejich řad identifikován například George W. Bush nebo celá britská královská rodina. 

Usáma žije!

Podle průzkumu není ani bilance důvěry v americkou vládu nijak růžová. Někde po světě se podle 6 % dotazovaných stále potuluje Usáma bin Ládin, jehož smrt ohlášená 2. května 2011 byla pouhou boudou na prostého amerického občana. Když ale uvážíme, že vláda Spojených států stejně celý útok na Světové obchodní centrum 11. září 2001 zosnovala sama (podle 11 % dotázaných), nejde zase o tak velkou katastrofu. Horší je fakt, že celých 13 % respondentů si o Baracku Obamovi myslí, že je Antikrist.

Ani útěk do slavné minulosti a holedbání se velkými činy současnou americkou skepsi nerozptýlí. Například v případě přistání na Měsíci šlo podle 7 % dotázaných o očividný podvod. Slavný výstup Neila Armstronga byl pak pouhou estrádou natočenou v ukrytém filmovém studiu. Na druhou stranu, skutečnou senzaci zametla vláda USA pod stůl – to když v roce 1947 poctili městečko Roswell svou návštěvou mimozemšťané, o čemž je přesvědčen každý pátý účastník průzkumu. 

Mysl pod kontrolou

Americké zdravotnictví patří k nejdražším na světě, je však pochopitelné, že si chce během krize společně s farmaceutickými koncerny také sem tam přilepšit. Občas tak vyvine a vypustí do světa nějakou tu nemoc, k jejíž léčbě je nutná drahá vakcína. Je o tom alespoň přesvědčen každý sedmý dotázaný Američan. 

TIP: Jak skoncovat s konspiračními teoriemi? Podnikatel chce zopakovat 11. září

Smutný je i fakt, že se americká vláda snaží své občany buď otrávit, nebo jim provést ještě něco horšího. Jak? Přidáváním fluoru do pitné vody (9 % dotázaných) či rozšířením dětských vakcín, které vyvolávají autismus (20 %). Vláda obecně nevychází z průzkumu dobře: podle 15 % respondentů totiž zařídila, aby se do televizních vysílacích signálů pomocí neznámé technologie podařilo vložit mechanismus, který kontroluje mysl.

Globální oteplování? Fáma! 

Z průzkumu tak vyplynula jediná dobrá zpráva – podle 37 % jeho účastníků je globální oteplování fáma, a tání ledovců a podobných „nesmyslů“ se tudíž nemusíme bát. Naopak 14 % dotázaných žije v radostné naději, že se jim v zasněžených amerických pustinách podaří s trochou štěstí narazit na tajemné ochlupené stvoření zvané Bigfoot, a pořídí si tak opravdu nevšední snímek do rodinného alba… 

Pokud jde o sílu svalů v čelistech jsou krokodýli opravdovými rekordmany. Zatímco lidské čelistní svaly mohou vyvinout sílu asi 600 newtonů (jako by na čelisti tlačila hmotnost 60 kg), u psů až 1 700 newtonů a třeba u žraloků asi tři tisíce newtonů, krokodýl dokáže vyvinout sílu šestnáct tisíc newtonů – avšak jen při zavírání tlamy.

Svaly sloužící k otevírání tlamy má naopak velmi slabé. Tak slabé, že zavřenou krokodýlí tlamu člověk skutečně snadno udrží jednou rukou. Když už ale krokodýl tlamu otevře, neváhá svými více než šedesáti špičatými zuby kousat a trhat. Žvýkat mu jeho tlama neumožňuje, proto svou kořist polyká celou nebo po velkých kusech. O své zuby krokodýl strach mít nemusí – podobně jako žralokům se i tomuto predátorovi chrup mění. Pod stávajícími zuby má už připraveny nové, které mu v případě potřeby ihned dorostou.

Jeho myšlenky se prosazují i dnes, zejména pak v alternativní medicíně. Philippus Theophrastus Bombastus von Hohenheim, zvaný Paracelsus, žil v době, z níž vzešla celá moderní éra západoevropské civilizace. Renesančním lidem byla magie skutečností, na nebi vládl Bůh a všude číhali démoni. Lidstvo ale právě začalo luštit velká tajemství přírody a mapovat geografii nebe i země.

Dětství nad propastí

Švýcarské městečko Einsiedeln nedaleko Curychu ještě spalo, když kolem domků roztroušených na svahu pod lesem procházela mladá žena. Mířila ke strži, jíž proudí řeka Sihl. Hnal ji strach, smutek nebo šílenství? Proč se vrhla do rozbouřené vody z dřevěného Ďáblova mostu už se nikdo nedozví. Ani manžel, městský lékař, ani její teprve devítiletý syn Theophrastus. Snad i díky ní se bude v budoucnu věnovat záchraně života a mírnění utrpení.

Zatím je ale zvídavému chlapci jediným přítelem a učitelem jeho otec. Zasvěcuje ho do filozofie i tajů vědy. Když ho poprvé zavede do alchymistické dílny, má hoch hned jasno. Zasvětí život léčení nemocných a hledání nových léků...

Toulavý student

Humanisté dávali rádi najevo svou lásku a obdiv ke starověku a vybírali si proto latinská či řecká jména. Theophrastus von Hohenheim, zvaný nyní Paracelsus končí studium ve Ferraře a vydává se na pouť napříč Evropou. Vedle klasické medicíny se učí ozkoušeným fíglům mastičkářů, cikánů a porodních báb. Proti zkostnatělému učení univerzit staví tradiční lidové metody. Se souhlasem akademiků se pochopitelně nesetkává. Roztěkaná duše i nevybíravé způsoby mu znemožní zakotvit na jednom místě.

V Basileji sice získá lukrativní práci lékaře a univerzitního učitele, ale odmítá přednášet v latině. Místo v taláru chodí v alchymistické haleně a po nocích se věnuje divokým pitkám. Poslední kapkou je, když na přednášce o největším tajemství lékařské vědy, odhalí nádobu s lejnem, aby demonstroval fermentaci. Z města prchá před vězením za urážku soudního dvora a městské rady.

Zázračná uzdravení

Deset let tráví Paracelsus na cestách. Provozuje lékařskou praxi, přednáší i vyučuje. Putuje po Německu, Itálii, Francii, Holandsku, Dánsku, Švédsku a Rusku. Na osm let je zajat Tatary a doprovází syna tatarského chána do Konstantinopole. Touží tam objevit kámen mudrců.

Navazuje kontakty s vynikajícími filozofy a alchymisty z Blízkého východu a Indie. Cestuje po balkánských a podunajských státech. V Itálii slouží jako chirurg císařské armády a účastní se mnoha tažení. Ve třiceti dvou letech se vrací zpět do Německa a proslaví se několika zázračnými uzdraveními. Lékaři a profesoři ho nenávidí jako šarlatána, církev ho obviňuje z kacířství a spolku se satanem.

Démoni mysli

Vzdělaný a pokorný Paracelsus má i své temné stránky. A není jich málo. Jeho asistent na něj vzpomíná: „Nehledě na jeho zázračné a úspěšné léčení všech typů chorob, jsem u něj nezaznamenal žádnou učenost ani zbožnost. Dva roky jsem pobýval v jeho společnosti: trávil dny a noci popíjením a přejídáním se. Nebylo možné jej najít hodinu nebo dvě střízlivého. Často přicházel domů namazaný po půlnoci, a hrozil mi mečem, který prý dostal od kata. Někdy jsem se bál, že mě zabije…“ Bez ohledu na pravdivost jeho tvrzení faktem zůstává, že u Paracelsa zemřelo dvacet jedna sluhů! 

Poslední z mágů

Čím tedy Paracelsus vědě tolik přispívá, že je ochotna přimhouřit oči nad jeho chováním? Po vzoru Číňanů nepovažuje za prvotní cíl alchymie výrobu zlata, ale hledání prostředku k léčbě nemocí. Lékař-alchymista má podle něj umět léčivou substanci v přírodě najít a následně upravit k podávání. A podpořit tak přírodu, aby zacelila rány sama.

Nejslavnějším Paracelsovým lékem je laudanum: tajemný elixír, pravděpodobně alkoholický extrakt opia, který předepisuje v nejtěžších případech. Ústředním tématem paracelsovské léčby je léčení podobného podobným. Podáním malého množství příčiny lze nemoc vyléčit. Pro tyto postupy je někdy označován za autora homeopatie. Jeho léčba chemickými prostředky zase dala základ dnešní farmacii.

Smrt čeká v Salcburku

Záznamy o sklonku Paracelsova života jsou plné báchorek a legend. Znepřátelil si nejen učence, ale i církev. O jeho skonu se tak šířily rozporuplné dramatické zprávy. Podle jedné se předávkoval svým elixírem života. Podle jiné jej otrávili, přepadli najatí vrazi, byl svržen ze skály, zabit v hospodské rvačce. Nebo ho dokonce odnesl ďábel! Paracelsus ale vyčerpán a znaven světem umírá 24. září 1541, ve věku 48 let v posteli. Pravděpodobně na rakovinu nebo cirhózu jater způsobenou trvalým kontaktem se rtutí a arzénem.

TIP: Bizarní léčebné postupy: 5 slepých uliček k lidskému zdraví

Na vlastní přání jej pochovali na hřbitově chudých u kostela sv. Šebestiána. Téměř všechna jeho důležitá díla se dočkají vydání až po jeho smrti. A jen potvrzují Paracelsovu výjimečnost. Zahájil revoluci v lékařství a založil jeho chemickou tradici, z níž čerpáme dodnes.

Na konci druhé světové války dosáhly americké ozbrojené síly zcela nevídaného rozmachu. Po skončení bojů ale nastal čas vrátit se do mírových poměrů. Miliony mladých mužů mířily domů a jen málokdo z nich chtěl zůstat v armádě. Místo výcviku a kasárnám dali přednost raději civilnímu životu a snažili se na válku zapomenout. Divize snižovaly počty na mírové stavy a výcvik stagnoval.

Pozemní síly se proto v druhé polovině 40. let příliš nerozvíjely. Jednotky rozmístěné v Japonsku a Evropě plnily spíše policejní a okupační úkoly. Z toho důvodu se většina inovací, ať technických nebo taktických, týkala letectva, v němž nastupovaly do služby proudové letouny. Pozemní jednotky používaly vybavení z válečných rezerv a generalita neviděla důvody k větším investicím do nových zbraní. Důstojníci a seržanti sice měli bojové zkušenosti, ale zvláště v Japonsku nebyl prostor na nácvik boje s podporou dělostřelectva a letectva.

Začátek konfliktu 

Po pěti letech míru se ve východní Asii znovu rozhořela válka. Dne 25. června překročila severokorejská vojska hranice a vpadla do Jižní Koreje. Jihokorejská armáda zaostávala za tou severokorejskou jak ve výcviku, tak i v technice. Naproti tomu komunističtí vojáci dostali zbraně od Sovětského svazu, který se sice oficiálně ze země stáhl, ale nadále ji považoval za svoji sféru vlivu.

Nejdůležitější severokorejskou zbraň představovalo 150 tanků T-34/85 nasazovaných k prolomení obrany nepřítele a k rychlému postupu do jeho týlu. Když severokorejské jednotky zaútočily přes 38. rovnoběžku na jih, nebylo prakticky v silách jihokorejské armády se jim postavit. Celá obrana se rozpadla a demoralizovaní vojáci spolu s civilisty utíkali na jih.

Obr se probouzí

Po vyhlášení bojového poplachu se americké jednotky v Japonsku urychleně připravovaly k leteckému přesunu do Koreje. První Američané se dostali do boje 5. července 1950 u Osanu jižně od Soulu, když vojáci plukovníka Smithe zaujali postavení protitankové léčky. Čtyři stovky mužů podporované dělostřeleckou baterií použily sice správnou taktiku, ale zklamalo zásobování – děla měla pouze šest průbojných nábojů na hlaveň a pěchota disponovala pouze 60mm bazookami. Američané brzy zjistili, že to na pancíře T-34 nestačí, a pěšáci se proto snažili zasahovat pojezdová kola a pásy, aby obrněnce alespoň zastavili.

Několik jich sice poškodili, ale většina tanků minula jejich postavení a postupovala dál, proto se museli Američané rovněž stáhnout. Při ústupu se objevily fatální nedostatky v komunikaci s vlastním letectvem, tedy v oblasti, kterou měla US Army za předchozí války dokonale propracovanou. Taktické letectvo omylem útočilo na vlastní kolony a neexistovala žádná možnost, jak je odvolat, takže vojáci se vztekle ptali, na které straně vlastně letectvo bojuje.

Pusanský perimetr

Území držené Jihokorejci a Američany se stále zmenšovalo, až v září 1950 kontrolovali jen oblast širokou několik desítek kilometrů okolo přístavu Pusan, kam mířily lodě a letouny se zásobami a vojáky. Američané kolem města urychleně budovali obrannou linii, protože jeho pád by vedl k úplné porážce. Důstojníci, kteří prošli světovou válkou, se spoléhali spíše na pružný manévrový boj než na souvislou obrannou linii, pro jejíž udržení stejně neměli dostatek vojáků. 

Tato taktika kladla velké nároky na koordinaci dělostřelectva a letectva. Ve vybrané oblasti se na vyvýšeninách zakopaly jednotky pěchoty, aby kontrolovaly co největší území a udržovaly spolu spojení vysílačkami. Tyto obranné uzly se vzájemně mohly krýt střelbou. V určité vzdálenosti za nimi zaujalo pozice dělostřelectvo, které podporovalo palbou několik obranných uzlů a dostávalo palebné prvky a korekce od předsunutých pozorovatelů.

Protitanková děla byla rozmístěna za pěchotou tak, aby dokázala rovněž vést palbu do několika sektorů. Jako mobilní záloha sloužily jednotky středních tanků a samohybných děl, které měly při průlomu do obrany zaútočit z boků na útočící proudy, průlom uzavřít a proniknuvšího nepřítele zničit v manévrovém boji.

Nepřítel zastaven

Když obránci první sled zastavili a nepřítel se chystal nasadit posily, přivolal americký velitel letouny, které zaútočily na nástupní oblasti vojsk a rozvrátily jejich svazky ještě předtím, než vyrazily do útoku. Taková byla teorie, jenže během ústupových bojů se zjistilo, že dělostřelci jen s obtížemi zasahují určené cíle, systém spojení se rozpadal a koordinace s letectvem také příliš nefungovala. Naštěstí pro Jihokorejce však vstoupilo do hry několik neočekávaných prvků.

Pokračování: Válka na 38. rovnoběžce (2): Američané v Koreji 1950–1953

Vojáci dostali nové protitankové zbraně M20 „superbazooka“ ráže 88,9 mm, které už spolehlivě ničily severokorejské tanky. Obávané tanky T-34/85 stále častěji vyřazovaly poruchy, s nimiž si osádky nevěděly rady, navíc Severokorejcům chyběly opravárenské dílny. Konečně také začínaly přicházet zásoby protitankové munice, bezzákluzové kanony a hlavně nové tanky M26 Pershing, které byly sovětským strojům důstojným soupeřem. Obranná linie před Pusanem vydržela.

Podle portálu TeslaFan je na současném trhu s elektromobily ideální volbou pro lámání podobných rekordů právě Tesla Model X. Jedná se totiž o vůz, jehož síla v pohodě stačí například na tažení kamionu na zcela zamrzlé a zasněžené vozovce, což dokázalo například video z Norska. Automobil si s celým náklaďákem poradil velmi snadno i v tak obtížných podmínkách.

Model X za to umí vzít

Že má automobil skutečně takovou sílu, která je navíc využitelná i v reálném prostředí a těch nehorších podmínkách, nám dokázalo video ze Severní Karolíny. Na něm můžeme vidět uvízlý kamion na zasněženém a zamrzlém kopci, který je tažen právě Modelem X. Automobil si i s tímto problémem poradil poměrně snadno a řidič kamionu se tak ještě večer dostal domů:

A do třetice se síla Modelu X ukázala na videu sdíleném přímo Elonem Muskem, ve kterém Model X vytáhnul z tunelů společnosti Boring Company nákladní vozíky o celkové hmotnosti přesahující 100 tun:

X vs Dreamliner

Novou výzvu Modelu X předložila letecká společnost Qantas, která jej nechala táhnout Boeing 787-9 Dreamliner na pojezdové dráze letiště v australském Melbourne. Hmotnost tohoto létajícího drobečka je 126 tun, pokud je letoun prázdný a 253 tun je maximální vzletová hmotnost. Ani to však Model X v konfiguraci P100D nezastavilo a bez problémů uvedl letoun do pohybu. Tím stanovil světový rekord zapsaný v Guinnessově knize rekordů jako nejtěžší břemeno, které plně elektrický, sériově vyráběný, elektrický automobil, kdy utáhnul.

Celý tento test byl především o točivém momentu a trakci. Jakmile se věc tažená Modelem X dá do pohybu, nic jej již nezastaví. Automobil disponuje točivým momentem 9 500 Nm, tedy takovou sílou, že by mohl lámat skály, samozřejmě obrazně řečeno. Nic takového zatím nikdo s Modelem X nevyzkoušel, ale kdo ví. Test nicméně dokazuje, že elektromobily rozhodně nejsou žádná ořezávátka a troufnou si bez problémů i na takovéto výkony.

Qantas chce změnu k lepšímu

Australský Qantas celý tento test pojal především jako PR na svůj nový program o lepším přístupu k životnímu prostředí. V rámci tohoto programu dostanou od společnosti speciální výhody například právě majitelé vozů Tesla. Ti si budou moci zdarma nabíjet své vozy na letištích v Melbourne, Brisbane, Adelaide či Sydney a budou mít i zvýhodnění během svých letů se společností Qantas, jako například levnější letenky či lepší komfort přímo na palubě letadel tohoto leteckého přepravce. Společnost chce tímto probudit u svých pasažérů zájem o ochranu životního prostředí a do této snahy je i zapojit. Kdyby měli podobný přístup všechny letecké společnosti, bylo by to jen dobře.

Článek zveřejňujeme s laskavým svolením portálu TeslaFan.cz - magazínu pro fanoušky vozů Tesla.

Rostliny tabáku v dnešní době vnímáme spíše jako zdroj zdravotních problémů. Dost možná se ale blží doba, kdy nás tabák bude naopak zachraňovat před rezistentními mikroby.

Vědci se dnes snaží hledat nové látky, které by fungovaly jako antibiotika, všude možně. V poslední době jsme byli svědky objevů zajímavých sloučenin například v chřestýším jedu, mléku ptakopysků, medu, javorovém sirupu, houbách nebo kůži žab. Teď se k těmto neobvyklým zdrojům léčiv přidaly i květy tabáku.

TIP: Neobvyklý zdravotník: Mléko ptakopysků v boji s rezistentními bakteriemi

Okrasný tabák křídlatý (Nicotiana alata) totiž obsahuje pozoruhodný peptid NaD1, který je velmi účinný proti zákeřným kvasinkám kandidám. Vědci věří, že by se mohl stát základem celé nové třídy antibiotik, která by byla účinná proti mnoha různým problematickým mikrobům.

Trpasličí nepravidelnou galaxii IC 4710 ze souhvězdí Páva známe už od roku 1900, kdy ji objevil astronom DeLisle Stewart. Na detailním snímku Hubbleova vesmírného dalekohledu je zřetelně vidět, že jde o krásnou a blyštivou galaxii, plnou jasných barevných hvězd.

V tomto kosmickém ostrově, vzdáleného asi 25 milionů světelných let od Země, jsou k vidění četné hvězdokupy s mladými modrými hvězdami, které jako diamanty obklopují nazlátlou centrální oblast galaxie.

Trpasličí galaxie nejasného tvaru

Trpasličí nepravidelné galaxie, jako je IC 4710, vypadají jako chaotické cáry hmoty, které nemají jasně vytyčená spirální ramena anebo galaktická centra. Je na nich zřetelně patrné, že se značně liší od spirálních i od eliptických galaxií.

TIP: Výjimečná trpasličí galaxie ukazuje, jak to vypadalo v raném vesmíru

Experti si zatím s podobnými galaxiemi příliš nevědí rady. Mohou to být galaxie, které zdeformovala gravitace při setkáních s jinými galaxiemi. Zároveň je ale možné, že galaxie, jakou je i IC 4710, připomínají nejranější galaxie, které se objevily v našem vesmíru.

Nový typ miniaturního létajícího robota RoboFly je tak drobný a lehký, že může bez potíží přistát na lidském prstu. Ke svému létání přitom využívá převratný pohon pomocí laserového paprsku.

Miniaturní létající roboti jsou obvykle limitovaní zdrojem energie. Buď si ho musejí nést sebou ve formě baterie anebo bývají připoutáni kabelem k externímu zdroji energie. RoboFly má lehký fotovoltaický článek, který přeměňuje energii laseru na elektřinu potřebnou k pohonu miniaturních součástek.

TIP: Zemědělství budoucnosti: Zastoupí včely robotičtí opylovači od Walmartu?

Časem by kolem nás mohla létat spousta robotického hmyzu. Miniaturní roboti by mohli hledat nebezpečné látky. Využití by mohli najít například v detekci úniků metanu. Dá se ale čekat, že zajímavé využití jim najdou i vojáci nebo zemědělci, kterým by robohmyz mohl hlídat plantáže nebo i opylovat plodiny.