Roku 1191 zemřel při italském tažení císaře Jindřicha VI. Štaufského za sicilským dědictvím český kníže Konrád II. Ota. Jeho smrt vyvolala v Čechách další z řady bojů o knížecí hodnost. Jako vítěz z něj vyšel starší syn krále Vladislava I. z druhého manželství Přemysl, jemuž se v této záležitosti patrně dostalo podpory jeho bratrance, pražského biskupa Jindřicha Břetislava. Ten intervenoval (z dnes ne zcela jasných důvodů) v Přemyslův prospěch na úkor Konrádova oprávněného nástupce Václava u císaře Jindřicha VI.

Aby biskup docílil uznání pro Přemysla a jeho mladšího bratra Vladislava Jindřicha, jenž se měl stát moravským markrabětem, neváhal císaři přislíbit astronomickou částku 6 000 hřiven stříbra. Tento čin však zřejmě nebyl motivován rodinnou soudržností, ale spíše osobní záští vůči Václavovi. Přemyslův postoj k celé záležitosti i k bratranci Jindřichu Břetislavovi by mohl naznačovat, že znal jeho důvody a necítil se mu být ničím zavázán. Byl koneckonců synem někdejšího krále Vladislava a svou knížecí hodnost mohl považovat za přirozenou. 

Příliš samostatná politika?

Vůči biskupovu slibu zaplatit za potvrzení na knížecím stolci císaři tučnou sumu se Přemysl stavěl zcela odmítavě. To samozřejmě způsobilo biskupovi potíže, kterým se snažil uniknout poutí do Santiaga de Compostela. Na německém území však byl císařem zadržen a nucen zůstat v jeho blízkosti. O vztahu Přemysla k jeho bratranci vypovídá mnohé skutečnost, že jej tento akt nevyvedl z rovnováhy, ba co víc, nesnažil se Jindřichu Břetislavovi nijak pomoci.

K císaři Jindřichovi VI. zaujal Přemysl podobný postoj jako v počátcích své vlády jeho otec k Fridrichu Barbarossovi. Neprojevoval mu žádnou zvláštní úctu, ani se příliš nezajímal o potřeby Říše. Jeho hlavní zájem naopak patřil Čechám a jejich větší nezávislosti na Říši, což dokázal i tím, že bez ostychu vystoupil proti císařovu bavorskému spojenci a vyplenil část jeho území. Tato Přemyslova akce se císaři pramálo zamlouvala, neboť právě v bavorském Podunají měli Štaufové své politické zájmy. I když se Přemysl dostal do konfliktu se štaufskou územní politikou, nebyl to ještě důvod k tomu, aby byl zbaven knížecího titulu. Závažnější důsledky pro něj mělo jeho příbuzenství s míšeňskými Wettiny.

S podporou dvou lvů

Přemysl byl ženatý s Adlétou z rodu Wettinů a naopak Přemyslova neteř se provdala za wettinského markraběte Albrechta. Míšeňští Wettinové se kvůli sporu o stříbrné doly ve Freiburgu dostali do konfliktu s císařem Jindřichem, sužovaným velkými dluhy. Navíc sympatizovali s císařem zapuzenými Welfy v čele s Jindřichem Lvem. Zřejmě prostřednictvím Wettinů se tak Přemysl dostal do styku s proticísařským spolkem vedeným vévodou Jindřichem Brabantským, který vinil císaře z vraždy svého bratra. Vévoda se tak stal nejen hlavou proticísařské koalice dolnorýnských a severoněmeckých knížat, ale i protikandidátem na post římského krále.

Přední roli v tomto spolku hráli Welfové. Jindřich Lev, kterému byl roku 1180 odebrán titul vévody a byl zbaven Bavorska i Saska, vycítil příležitost. Tím, že přistoupil ke spolku brabantského vévody, se stala protištaufská koalice poměrně silnou a nebezpečnou. Díky příbuzenství Jindřicha Lva s anglickým králem Richardem I. Lví srdce bylo možné počítat i se silnou zahraniční podporou. Richard a Jindřich Lev byli také ve spojenectví s dalším císařovým nepřítelem, sicilským králem Tankredem. Vše tedy napovídalo tomu, že by proticísařské spiknutí mohlo mít úspěch. To byl zřejmě také jeden z hlavních důvodů, proč ke spolku přistoupil i český kníže Přemysl, který doufal ve větší nezávislost Čech na Říši. Jeho plán se však neměl zdařit.

Zadržení Lvího srdce

Velké naděje pro úspěch spolku byly vkládány do osoby anglického krále Richarda, který se tou dobou vracel ze třetí křížové výpravy. Na cestě domů chtěl využít svého spojenectví s Welfy, Wettiny i Přemyslem, a tak směřoval do Čech, odkud pak hodlal pokračovat přes Sasko do severních přístavů a do Anglie. Avšak na dosah českých hranic, před Vídní, byl před Vánoci 1192 Richard zajat vévodou Leopoldem V. Babenberským, který cítil potřebu odplaty za události během křížové výpravy v Palestině, kdy mezi nimi došlo ke sporu o rozdělení válečné kořisti po dobytí Akkonu.

Jistě ale nešlo o motiv jediný. Rakouský vévoda Leopold byl loajálním vazalem císaře a pravděpodobně jednal na jeho přímý pokyn. Anglický král Richard se tak počátkem roku 1193 ocitl před císařem Jindřichem VI., který za jeho propuštění požadoval výkupné 150 000 hřiven stříbra, z něhož chtěl financovat své italské tažení. Za uvěznění bývalého křižáka Richarda byl císař dokonce exkomunikován papežem Celestýnem III., od jeho záměrů ho to ale neodradilo.

Richardovým zajetím ztratil protištaufský spolek ve hře s císařem svůj hlavní trumf a brzy se rozpadl. Poražen a zbaven svých držav byl také Jindřich Lev. Naopak císař slavil vítězství. Zadusil spiknutí již v zárodku a za Richardovo propuštění získal skvělé výkupné, které mu později pomohlo vyřešit problém se sicilskou korunou. V opačném postavení se nalézal český kníže Přemysl. Byl členem spiknutí, které mělo za cíl prosadit svého kandidáta na post římského krále a nepochybně měl v plánu přijmout, pohostit a podpořit nyní již císařova vězně, krále Richarda. 

Důsledek pro Čechy

Samotné české knížectví se mělo podle Přemyslových záměrů oprostit z vlivu Říše, výsledek byl ale opačný. Je patrné, že Přemysl nejednal v souladu se svým postavením a de facto se dopustil porušení lenní přísahy. To se jasně odráží ve slovech letopisce Jarlocha, jenž píše, že císař Přemysla odsoudil „pro uražení velebnosti a pro obmýšlené uražení osoby své“.

Ve chvíli, kdy říšské spiknutí ztroskotalo, na scénu opět vstoupil Přemyslův bratranec biskup Jindřich Břetislav. Ten se na jaře 1193 vydal k císaři a vyzradil mu Přemyslovu účast na spiknutí. Poté logicky následoval proces s věrolomným českým knížetem, jeho sesazení a předání léna novému knížeti, kterým se nestal nikdo jiný, než biskup Jindřich Břetislav. To vše za Přemyslovy nepřítomnosti. 

V tomto sledu událostí bývá spatřován bezbřehý oportunismus Jindřicha Břetislava, ba, jak píše historik Václav Novotný, dokonce mrzkost jeho povahy. Byly však biskupovy motivy skutečně tak nízké? Musíme si uvědomit, že Přemysl se dopustil vůči císaři felonie, tedy porušení lenní přísahy a přirozenou reakcí bylo jeho potrestání. Jindřich Břetislav lennímu slibu dostál, zachoval císaři věrnost a zároveň mohl mít zájem na tom, aby po bratrancově sesazení nenastal v Čechách zmatek.

Vědom si svých schopností i toho, že je v právu, se mohl nabídnout jako kandidát na českého knížete. Císař, ať už sám či na jeho popud, biskupovi na sněmu ve Wormsu v červnu 1193 knížectví skutečně udělil v léno. A nejen to. Dokonce mu odpustil dluh 6 000 hřiven, možná z osobních sympatií, snad v euforii ze zisku obrovského výkupného za krále Richarda. Silné pozici Jindřicha Břetislava by mohl nasvědčovat i další vývoj událostí.

Kníže ve vyhnanství

Zpočátku se Přemysl verdiktu z Wormsu příliš neobával. Čeští velmoži, popuzeni císařovým zásahem do svých výsostných práv, přísahali knížeti věrnost a podporu. V srpnu 1193 vpadl Jindřich Břetislav do Čech a přiblížil se ku Praze. Když však mělo mezi sesazeným a novým knížetem dojít ke konfrontaci, začali Přemyslovi „věrní“ hromadně přecházet na druhou stranu, takže původně mnohem slabší vojsko Jindřicha Břetislava získalo převahu. Stalo se tak u Zdic nedaleko Berouna. 

TIP: Od knížectví ke království: Jak rostla prestiž českého státu

Nelze vyloučit, že ti, kteří zprvu slibovali věrnost, později pochopili (nebo se dozvěděli), že právo je na straně knížete-biskupa, a že pokud by setrvali v Přemyslově táboře, mohl by je stihnout podobný osud, jako jejich pána. Oslabený Přemysl však boj nevzdával lehce. Uzavřel se za pevnými hradbami Pražského hradu, kde se po čtyři měsíce bránil. Před Vánocemi 1193 byl nakonec nucen opustit Čechy a hledat útočiště u příbuzných v Míšni. Je paradoxem, že panovník, který započal svou kariéru tak neslavně, měl o pět let později získat dědičný královský titul a vydobýt Čechám postavení první země v Říši.

V boji proti bakteriálním infekcím nám pomáhají antibiotika. Kvůli prudce se rozvíjejícím rezistencím vůči antibiotikům ale musíme hledat stále nové cesty, jak bojovat s infekcemi i bez jejich pomoci. Některé z cest se mohou jevit jako velmi překvapující.

Přesně to je i případ léčby pomocí mikroskopických polystyrenových kuliček. Je to jednoduchý a zároveň geniální nápad. Při léčbě infekcí se používají nepatrné kousky polystyrenu, které jsou potažené proteinem MAM 7 (podle anglického multivalent adhesion molecule 7). Jde o bakteriální adhesin, neboli protein, kterým se patogenní bakterie přichycuje na hostitelské buňce.

TIP: Zabijáci včel přelstili bakterie. Jejich antibiotika fungují miliony let

Polystyrenové kuličky vlastně fungují jako falešné bakterie, které obsadí spoustu volných míst na ohrožených buňkách. Na rozdíl od bakterií jsou ale kuličky neškodné a buňky chrání jako takový mikroskopický polystyrenový štít. Experimenty na zvířatech potvrzují, že léčba popálenin tímto způsobem funguje.

Sovětský kosmonaut Boris Volynov absolvoval první start do vesmíru v roce 1969 na palubě Sojuzu 5 společně s Aleksejem Jelisejevem a Jevgenijem Chrunovem. Jejich úkolem bylo spojit se s lodí Sojuz 4, která startovala o den dříve s Vladimirem Šatalovem. Kontakt plavidel se podařil: Jelisejev a Chrunov přestoupili ve skafandrech volným prostorem na palubu Sojuzu 4, který poté s rozšířenou posádkou přistál na Zemi, zatímco „pětka“ s Volynovem zůstala na oběžné dráze a na rodnou planetu se měla vrátit až následujícího dne. 

Volynov později vzpomínal na dramatické okamžiky svého návratu: „Brzdicí raketový motor byl v chodu a loď přešla na sestupnou dráhu. Před vstupem do hustých vrstev atmosféry jsem očekával oddělení návratové kabiny od orbitálního a přístrojového úseku. Oddělil se však pouze první z nich. V průzoru jsem uviděl nehybné antény na konci panelů slunečních baterií a pochopil jsem, že přístrojový modul zůstal na místě. Informoval jsem řídící středisko, ovšem označit situaci přímo jako havárii jsem na veřejné frekvenci nesměl. Z popisu události přesto muselo být odborníkům jasné, co se děje.“

Záznamy především

Problém spočíval v tom, že návratový modul měl vstoupit do zemské atmosféry nejvíce chráněnou částí s tepelným štítem – jelikož se však přístrojový úsek neoddělil, otočila se neúplná loď o 180° a kabina vnikala do atmosféry nechráněnou stranou. Orientační a stabilizační systém závadu „pochopil“ a snažil se modul natočit správně, přístrojový úsek jej ovšem vlivem aerodynamických sil směroval do opačné polohy. Takto se kabina střídavě natáčela až do vyčerpání pohonných hmot.

S klesáním do hustějších vrstev atmosféry se návratový modul na nechráněném místě rychle zahříval. Volynovovi se dýchalo stále obtížněji, v kabině se navíc objevil kouř: Jak se později ukázalo, prohořívalo gumové těsnění vstupního otvoru. Každou chvíli tak mohlo dojít k dehermetizaci – a kosmonaut na palubě neměl skafandr! Volynov se každopádně ze všech sil snažil zachránit výsledky mise. Mimo jiné nahrával popis událostí na magnetofon. Byl si totiž vědom, že pilotované lety jsou v začátcích a získané zkušenosti budou pro konstruktéry velmi důležité. Z palubního deníku také vytrhl stránky zaznamenávající spojení se Sojuzem 4, vložil je doprostřed a pevně vše svázal. Jestliže by při návratu došlo v kabině k požáru, deník by ohořel zvnějšku, ale listy v jeho středu by se možná podařilo zachránit. 

Bez korunek, ale živý

Ve výšce 80–90 km nad zemským povrchem došlo k explozi, při níž byl přístrojový úsek kosmické lodi konečně odhozen. Návratová kabina se rychle dostala do správné polohy a začala se otáčet kolem podélné osy. Ve výšce 10 km se uvedl v činnost padákový systém, jenže při uvolnění hlavního padáku se kvůli rotaci kabiny nosné popruhy zamotaly. Pak se otáčení zastavilo a ozval se skřípot kovových úchytek popruhů. Loď se následně začala otáčet opačným směrem a tak to pokračovalo až do přistání. Důsledkem se stal poměrně tvrdý dopad: Volynov se udeřil do ramen a do zátylku takovou silou, že si zlomil korunky zubů v horní čelisti – ale zůstal na živu. Rychle otevřel vstupní otvor, neboť v lodi se již nedalo dýchat. Dovnitř se vsypal popel – zbytek těsnicí gumy – a na krytu otvoru se vytvořila „čepice“ z přetaveného kovu.

TIP: Ruský Sojuz: Pohnutá historie nesmrtelné kosmické loď

V nemocnici lékaři Volynovovi řekli: „Zůstal jsi na živu, ale takovou psychickou zátěž zatím nikdo neprodělal. Proto už nebudeš létat ani do vesmíru, ani v letadlech.“ Stal se tedy velitelem oddílu kosmonautů čekatelů, i když nakonec se do vesmíru ještě jednou vrátil v Sojuzu 21.

Badatelé zkoumali vzorky z 27 různých nářadí a strojů ze tří tělocvičen a výsledek je šokoval. Navzdory doporučením, aby sportovci dezinfikovali nástroje před použitím i po něm, obsahovala některá zařízení až 362krát víc bakterií než sedátko toalety. 

Specialisté z laboratoře EmLab P&K podrobili testům tři běžecké pásy, tři tréninková kola a činky různých hmotností. Výsledky stanovili podle počtu životaschopných bakteriálních buněk, respektive podle míry „jednotek tvořících kolonie“ neboli colony-forming units (CFU). Na každém zkoumaném zařízení tak detekovali zhruba milion bakterií na 6,5 cm² neboli na palec čtvereční.

TIP: Experiment hledá odpověď na citlivou otázku: Jsou ženy čistotnější než muži?

Šlo přitom především o kmeny způsobující infekce kůže a řadu dalších nemocí, z nichž některé již odolávají antibiotikům. Na běžeckém pásu se nacházelo 1 333 432 CFU, tedy 74krát víc než na kohoutku veřejné toalety, a podobný údaj vědci zjistili také u tréninkového kola. Na volných činkách číhalo 1 158 381 CFU, což je 362násobek oproti prkénkům veřejného WC.

Izraelské hranice patří mezi ty nejstřeženější a teroristé tak mají stále větší problém přepravovat na území židovského státu zbraně, výbušniny, ale i atentátníky. V minulosti Palestinci využívali tunely vedoucí pod hranicí s Egyptem, v poslední době ale izraelské bezpečnostní složky odhalily několik podzemních stezek vedoucích z Pásma Gazy. Během rozsáhlé operace bylo zničeno až 32 tunelů, jimiž proudili do židovského státu palestinští ozbrojenci.

Zajímavý snímek pochází 30. července 2014, kdy izraelští parašutisté zlikvidovali tunel ústící jen 800 m od kibucu Ein-Hašloša. Stezku pravděpodobně zbudovali příslušníci hnutí Hamás a je dlouhá několik stovek metrů. Poté, co Izraelci tunel zabezpečili, následovalo jeho vyhození do vzduchu. Už samotné "čištění" je ale velice nebezpečné, protože Palestinci zde připravují pro nezvané hosty nástražná výbušná zařízení. Podle některých expertů Hamás v budování podzemních komplexů dávno předčil příslušníky Vietcongu a posunul jej na zcela novou úroveň.

Možná, že znáte několik vtipů na téma „pít jako Rus“. Než člověk zavítá do Ruska, nedokáže si představit, co pojem vodka v této zemi znamená. Průhledná tekutina se zde pije všude a za jakékoli denní doby. Její cena není vysoká, láhev té dobré pořídíte za podobnou cenu jako butelu levného vína a na výběr tady mají desítky druhů, a to i v obyčejné malé samoobsluze.

Pokud dorazíte v Rusku na oslavu narozenin – a lidé tu slaví neustále a rádi – s vodkou se neminete. Nemělo by vás také zarazit, že když zajdete v neděli odpoledne do restaurace na kávu, narazíte tam na tři mladíky kolem třiceti let s lahví vodky na stole. V Rusku totiž netroškaří a proč si objednávat po kalíškách, když stejně vědí, že vypijí celou lahev?

Ruský standard: aspoň panák denně

Odhady, kolik se vypije v Rusku vodky, se liší. Oficiální jsou jasné, o neoficiálních lze jenom spekulovat. Ještě v roce 2009 to mělo být 18 litrů čistého alkoholu na hlavu, to znamená včetně kojenců. Podle loňské zprávy Světové zdravotnické organizace (WHO) klesla spotřeba na 14,5 litru, což je zhruba stejné množství, jaké vypijí Češi. Jen pro srovnání - celoevropský průměr je 10,2 litru čistého alkoholu na hlavu a rok.

Sporné je, jestli lidé nezačali místo tvrdého alkoholu pít více piva. To dokazují například čísla z Petrohradu, kde sice klesla spotřeba vodky ze 13 na 10 litrů, ale lidé tu zase vypijí na hlavu 150 litrů piva za rok. Ve městech se prý spotřebu podařilo snížit, ale horší je to v „odříznutých oblastech“, což je pojem, který může být krapet zavádějící. Zatímco u nás totiž najdete například ve stotisícovém městě skoro veškeré vyžití – sportovní areály, hřiště, divadla, kina, cyklostezky nebo koupaliště − v ruském stotisícovém městě se musíte připravit na lajny paneláků, pár obchodů či obchodních center a park. Tenisový kurt nebo golfové hřiště jsou jen z říše snů. Co chcete dělat jiného než pít?

Samohonka versus oficiální pití

I když dnes je standardem v samoobsluhách vodka se čtyřiceti procenty alkoholu, v minulosti proběhlo několik pokusů o jeho snížení na pouhých dvacet procent. To mělo za následek skokový rozvoj ilegálních palíren, které po návratu k „normálu“ jejich majitelé samozřejmě nezavřeli, a proto se dodnes neví, kolik se v Rusku vodky vlastně vyprodukuje. Oficiální čísla z roku 2016 říkají, že to bylo přes 600 milionů litrů. Ve skutečnosti je to asi o třetinu více.

Podle institutu dohlížejícího na ruský trh s alkoholem pochází 20 až 30 % vodky z nelegálních zdrojů. A tím se myslí jak od domácích kutilů, kteří si pálí vodku doma, tak i z oficiálních továren, které obcházejí stát a krátí jej na daních tím, že prodávají více vodky, než kolik oficiálně přiznávají.

Nejlevnější vodku můžete koupit už za 180 rublů (cca šedesát korun). To je nejnižší stanovená cena půllitrové vodky od června 2016. Ty dražší stojí kolem 300 rublů. Pro srovnání − obyčejná lahev ruského piva stojí kolem 70 rublů (asi 20 korun), ale například české originály více než stovku. A pozor na piva, která se tváří jako česká, mají dokonce české nápisy, ale jsou podezřele levná. Ta nepochází z Česka, ale vyrábí se přímo v Rusku. Jednoduchým srovnáním cen dojdete k tomu, proč místní nejvíce pijí tvrdý alkohol.

Nejen čirý alkohol

Pokud se rozhodnete navštívit Rusko, pak vězte, že neochutnat vodku je jako nedat si klobásu v Maďarsku nebo pěkně orosené a natočené pivo v Česku. A když už jsme u piva – ochutnat to ruské také není špatné. Plechovkové a lahvové seženete v každém obchodě, i v menších městech ale narazíte na piva ze stáčíren. Nejsou to klasické hospody, stáčírny spíše připomínají naše vinotéky.

TIP: Nová studie: Jeden z osmi Američanů má problémy s alkoholem

Jestli se vám honí chutě, nezapomeňte na ruské pochutiny, které na stole vedle vodky či piva nesmějí chybět. Sušené ryby mají opět v každé samoobsluze, dostupné jsou podobně jako u nás klasické brambůrky. Ve specializovaných obchodech si můžete koupit na ochutnání od malých sušených rybek po velké kousky, nebo ryby přímo uzené. Kousek o velikosti natažené dlaně i s prsty vás vyjde v přepočtu na patnáct korun.

Protože je vodka v Rusku národní pití, má také své muzeum. To nyní sídlí v Moskvě, kam se přemístilo z Petrohradu. Prohlédnout si zde můžete na šest stovek exponátů. Třeba krásné historické lahve, nejmenší a největší flašku nebo nejstarší recepty na výrobu. Nejstarší a zároveň plná lahev je tu z roku 1862. V jednom místě tam máte zkrátka historii i současnost pití, které zatím zůstává denním chlebem průměrného Rusa. 

Majestátní nosorožci dvourozí dříve žili v celé subsaharské Africe. Dnes obývají několik málo oblastí na území Keni, Tanzanie, Namibie, Zambie a dalších částí jižní Afriky. Ve středoafrickém Čadu vymřeli před půl stoletím, když je tam vybili pytláci.

Z Čadu teď ale přišly dobré zprávy. Vlády příslušných afrických zemí a ochranáři domluvili přesun celkem šesti nosorožců dvourohých, dvou samců a čtyř samic, z jejich domova v Jihoafrické republice do Čadu. Ve chvíli, když nosorožci urazili 4 830 kilometrů a dostali se do Čadu na místo určení, tak tam v národním parku Zakouma vznikla nová a nejsevernější populace tohoto kriticky ohroženého druhu. Všichni doufají, že se jim tu bude dařit.

TIP: Poslední samec svého druhu zachraňuje nosorožce účtem na Tinderu

Jihoafrická republika je dnes domovem asi 80 procent všech nosorožců této planety. Žije tam přibližně 18 tisíc nosorožců tuponosých a 2 tisíce menších a zároveň vzácnějších nosorožců dvourohých. Proto právě tady v dnešní době začínají snahy o obnovení populací nosorožců.

Šlo o premiérový let raketoplánu postaveného v Kalifornii za dvě miliardy dolarů. Nový stroj měl nahradit Challenger, ztracený o šest let dřív, a hlavní úkol zněl: zachránit družici. 

Mezinárodní telekomunikační platforma Intelsat VI odstartovala do kosmu v březnu 1990 na komerční raketě Titan. Vinou částečného selhání nosiče však nedosáhla geostacionární orbity a zůstala pouze na nízké oběžné dráze, kde byla prakticky k ničemu. Společnost Intelsat proto oficiálně požádala NASA o záchranu automatu s využitím raketoplánu. Ve hře byla dokonce varianta, že by jej sedmičlenná posádka Endeavouru uložila do nákladového prostoru a přivezla zpět na Zemi. Z ekonomických důvodů však tato možnost padla – jeden satelit by vyžadoval dvojí vypuštění. Místo toho měli astronauti Intelsat zachytit a vybavit ho přivezeným motorem na pevné palivo, který by se postaral o vynesení na geostacionární dráhu ve výšce asi 36 000 km. Odtud měla družice přenášet komunikační frekvence, televizní vysílání a data, s plánovanou životností 10 let. 

Start Endeavouru se původně plánoval na 4. května 1992 ve 20:34 floridského času. NASA ovšem nechtěla, aby zbrusu nový raketoplán vzlétal za tmy, neboť hodlala vizuálně kontrolovat jeho reakce na aerodynamické namáhání. Start byl tedy odložen na 7. května před setměním, v 19:06, a okno bylo nutné sladit také s parametry dráhy Intelsatu. 

Na třetí pokus

Instalace pomocného motoru na družici vyžadovala nejdřív její zachycení robotickou paží raketoplánu, jenže s podobnou akcí se u Intelsatu vůbec nepočítalo. Posádka proto musela vystoupit ve skafandrech do prostoru a během přiblížení připevnit k satelitu rám se záchytným mechanismem pro robotický manipulátor. To se však ukázalo jako velmi obtížný úkol. 

„Jdu na věc,“ ohlásil při výstupu po dosažení Intelsatu Pierre Thuot. Pomalu zvedal k družici záchytnou tyč a současně musel zacvaknout dvoje čelisti kleští na okraje její kuželové příruby. „Už ji mám!“ zvolal o chvíli později vzrušeně. Jenže se mýlil: Čelisti sklouzly a po marném pokusu se satelit o hmotnosti 4,5 t v prostoru rozhoupal. „Kýve se to,“ vykřikl Thuot. „Pryč, rychle pryč!“ 

Bruce Melnick sledující scénu okénkem z kokpitu stáhl obratně robotickou paži, na jejímž konci Thuot stál, do bezpečné vzdálenosti od Intelsatu. Velitel Daniel Brandenstein současně pro jistotu zapnul manévrovací trysky a odlétl se strojem dál od rozpohybované družice. Obdobně neslavný výsledek přinesl i výstup následujícího dne. Letová kontrola se pomalu chystala záchranu zrušit, protože šlo o nebezpečný podnik a mise STS-49 měla i jiné úkoly. 

Úspěšná instalace záchytného mechanismu si nakonec vyžádala ještě třetí výstup a šest rukou – Thuot, Richard Hieb a Thomas Akers, s podporou přesného manévrování velitele Brandensteina s raketoplánem, satelit bezpečně zachytili. Dokonce k tomuto účelu postavili v nákladovém prostoru malou pomocnou konstrukci: Původně s Intelsatem nesouvisela a tvořila součást experimentu ASEM pro testy procedur při výstavbě americké modulární stanice Freedom, z níž se nakonec vyvinula ISS. 

Po instalaci nové pohonné jednotky a uvolnění robotickou paží se Intelsat VI se zpožděním 2,5 roku dostal na své operační místo na geostacionární dráze. A Endeavour po devíti dnech ve vesmíru bezpečně přistál. 

Politickým pučem, označovaným až do roku 1989 jako Vítězný únor, pro Gottwalda a spol. nic nekončilo. První dějství dramatu bylo sice úspěšně za nimi, ale další a neméně obtížné výzvy na ně teprve čekaly. Pod kontrolou a za pomoci velkého vzoru na východě, Sovětského svazu, chtěli odstartovat rozsáhlý experiment, který měl Československo přetvořit v zemi socialismu a v blízké budoucnosti také komunismu. Začala hektická doba radostného realizování utopických vizí provázená terorem proti vybraným skupinám obyvatelstva a politickými procesy.  

Vševědoucí strana

Noví mocipáni hovořili o KSČ jako o vševědoucí superstraně tvořené puritánskými, uvědomělými a aktivními straníky. Hesla o KSČ jako revoluční avantgardě vycházela z Leninových tezí sepsaných ještě před první světovou válkou, v nichž tato vůdčí osobnost bolševismu po revolucionářích požadovala jednak trvalou zanícenost, jednak až vojenskou semknutost do dobře fungující, vysoce centralizované a disciplinované organizace. Sám Gottwald si uvědomoval, že k tomuto ideálu má poúnorová KSČ možná ještě dál než tomu bylo dříve. KSČ ve skutečnosti nebyla dokonale fungující soustrojí tvořené bezchybnými a poslušnými lidmi. 

Jeden ze zásadních problémů spočíval v tom, že se z ní stávala velmi početná masová strana. V květnu 1945 měla asi 250 000 členů, kdežto koncem roku 1948 jich už bylo 2 300 000. Nebyla tudíž už poměrně malou skupinou věřících komunistů, ale vstupovali do ní různí lidé včetně těch, kteří byli donedávna organizováni v jiných politických uskupeních. Noví straníci neměli zažité dlouholeté zkušenosti s prací uvnitř komunistického hnutí, a proto jim byla vzdálena leninsko-stalinistická praxe podřizování se tuhé disciplíně.

Ta byla postavena na osobní sebekázni a absolutní poslušnosti k rozhodnutím nadřízených stranických orgánů v čele s předsednictvem ústředního výboru. Proto byl již na podzim roku 1948 nábor do KSČ zastaven a koncept všelidové masové strany opuštěn. Slánský to zdůvodňoval jednak potřebou vrátit straně punc organizace pro nejlepší z nejlepších, jednak nebezpečím rozdání stranických legitimací kariéristům a lidem neschopným či charakterově pokřiveným. 

Zpět ke kořenům

Špičky KSČ se chtěly vrátit k leninskému pojímání strany jako elitářské až sektářské organizace, z centra řídící a kontrolující chování a jednání svých členů. Semknutá, jednotná a disciplinovaná strana pak mohla efektivněji vést stát a celou společnost. Cesta k takové KSČ byla odstartována již zmíněným zastavením přijímání nových členů, paralelně však začaly být podnikány další, ještě zásadnější kroky. Především se jednalo o rozsáhlé a dlouhodobé kampaně zaměřené na všechny členy a funkcionáře: školení, prověřování a dohled na plnění stranických povinností. Všechny tři vzájemně provázené akce byly organizovány za účelem ukázňování straníků s cílem udržet KSČ akceschopnou a očistit ji od lidí nehodných legitimace s pěticípou hvězdou. 

Vnitrostranické školení cílilo na zkáznění myslí straníků, kteří si měli osvojit a zvnitřnit zejména základy marxismu-leninismu, stát se bezvýhradně věřícími komunisty. Byla to jakási hra na školu. Existovali žáci, učitelé, třídy a učebnice. Byla sledována docházka, pokroky i neúspěchy. Byly vypracovány osnovy, zkušební otázky a různé multimediální pomůcky. Byly organizovány povinné kurzy i kroužky pro zapálené dobrovolníky. Konala se průběžná a závěrečná přezkoušení. Byly zřizovány takzvané Gottwaldovy knihovny, poradny marxismu-leninismu i speciální školy pro vybrané funkcionáře. 

Školit a prověřovat

Se školením všeho členstva se začalo na podzim roku 1948. Od školního roku 1949/1950 nesla akce název Rok stranického školení a v ústředí do ní byly vkládány velké naděje. Stranický tisk pracoval na plné obrátky a pravidelně otiskoval ideologicky laděné články typu výkladu Leninových pouček, ve velkém začaly být vydávány brožury věnované například dějinám Všesvazové komunistické strany (bolševiků). O to větší bylo následné zklamání. Z archivních materiálů lze vyčíst, že kampaň se od počátku míjela účinkem a postupně, zhruba od druhé poloviny padesátých let, byla výrazně redukována.

Nedostávalo se dobrých a zkušených učitelů, ale hlavním problémem byl fakt, že běžní straníci chtěli po práci odpočívat, bavit se nebo se věnovat svým rodinám. Řadě z nich připadala látka příliš teoretická, složitá a nudná, a na školení se dostavili nebo zpozorněli jen při probírání poutavých či praktických věcí (stranické čistky, válka, združstevňování). Z toho plynula vysoká absence na hodinách nebo pozdní příchody a brzké odchody, což přinášelo až překvapivou neznalost reálií světa komunismu a pouze povrchní ovládání marxismu-leninismu, jež se omezovalo ne reprodukování nabiflovaných pouček. 

Vnitrostranické prověrky představovaly narozdíl od trvalého dohlížení jednorázové, časově omezené akce. Účel byl ovšem stejný: kontrola plnění stranických povinností. Prověřování všeho členstva bylo vždy předem vyhlášeno stranickým ústředím, jeho realizace však ležela na bedrech základních stranických organizací. Ty mohly mít desítky i stovky členů a byly zřizovány jak v místech bydliště, tak na pracovištích.

Prověrky probíhaly před komisí složenou s funkcionářů příslušné základní organizace, jejichž práci předtím prověřil nadřízený stranický orgán. Jednotliví straníci předstupovali před komisi, která je podrobila jakémusi výslechu, když si předtím prostudovala jejich osobní spisy, takzvané kádrové materiály. Pomocí ústředím vypracovaných otázek bylo zjišťováno, zda dotyčný plní dané povinnosti typu placení členských příspěvků, aktivní účast na schůzích či absolvování stranického školení. Pokud straník prověrkou prošel, byla mu do členské legitimace vlepena známka prověřen. 

Problematické výsledky

Hned první poúnorová prověrka probíhající na podzim 1948 se nevyhnula zásadním potížím. Jednak nebylo vše dostatečně organizačně zvládnuto a celá akce se o několik měsíců protáhla, jednak nebyla nouze o nebolševickou, na známostech založenou benevolentnost. Vše se tak leckdy neslo v duchu pouze formální kontroly a vzájemného krytí chyb a nedostatků. Generální tajemník ÚV KSČ Rudolf Slánský nebyl spokojen s příliš nízkými počty po prověrkách vyloučených straníků, ani s příliš velkým množstvím kandidátů na členství nedělnického původu. Také proto bylo záhy přistoupeno k druhé prověrce, která probíhala v létě a na podzim roku 1950. 

Tehdy však již stranou hýbala podezřívavá a napjatá atmosféra související se zintenzivněným hledáním vnitřních nepřátel. Plošná prověrka jen přilila olej do ohně. Na jedné straně byly požadovány přísné tresty pro „odhalené“ zrádce a špiony, na straně druhé byli silně kritizováni i nejvyšší straničtí představitelé – mluvilo se o jejich zkorumpovanosti, neschopnosti či aroganci. Prověrka z roku 1950 tak spíše přispěla k rozšíření pesimistických nálad mezi členy KSČ a také k rozsáhlým změnám na funkcionářských postech, jež se posléze odrazily na první hluboké krizi komunistické diktatury vrcholící v letech 1952–1953.  

Ideál a realita

Mezi základní povinnosti člena KSČ patřilo zachovávání „jednoty a čistoty“ strany. Další povinností byla pravidelná a aktivní účast na stranických schůzích, poradách či kurzech marxismu-leninismu. Straník měl mít v pořádku zaplacené členské příspěvky, řada členů ale do stranické pokladny přispívala buď málo nebo pozdě. Rovněž v členském průkazu, který byl vnímán jako vizitka přístupu ke straně, často chyběly příslušné kontrolní známky či správně vyplněné údaje. Každý straník měl být pracovitý, poctivý a obětavý, ale vnitrostranickou kázeň narušovaly dlouhotrvající rozepře mezi jednotlivci i většími klikami. 

TIP: Dědictví zlé doby: Jak se žilo v poválečném Československu?

Dohled na dodržování vnitrostranické kázně byl spojen s možností udělit disciplinární trest. Nejnižším bylo napomenutí, nejvyšším vyloučení ze strany, ke kterému mělo docházet při vážných proviněních (například kriminálních deliktech) a nulové šanci na nápravu. K vyšetřování straníků byly zřízeny disciplinární komise, jejichž členové připravovali rozhodujícím stranickým výborům podklady a navrhovaly výše trestů. Na počátku padesátých let, v době vrcholícího stalinismu a proměny KSČ v rigidní orgán moci, však byly disciplinární komise jako příliš nezávislé nebo zčásti nefunkční postiženy omezením pravomocí.

V nových poměrech

V polovině padesátých let československou společnost ovládala již jiná KSČ. Nebyla to už strana entuziastických bolševiků – Rudolf Slánský byl spolu s dalšími deseti funkcionáři popraven na konci roku 1952 a Klement Gottwald zemřel nedlouho poté, v březnu 1953. Prosazovali se v ní méně výrazní technokraté typu Antonína Novotného. Léta provoněná snem o vybudování komunismu vyvanula, ale vizionáři všech odstínů z KSČ nezmizeli. Byli to bývalí nadšení stalinističtí svazáci, kteří přežili stranické čistky a pokusy o trvalé zkáznění, jimž se později v hlavách zrodila nová utopie: bolševismus s lidskou tváří. 

V poslední době si konečně děláme zálusk na kolonizaci Měsíce. Co tam ale kolonisté najdou, až tam přiletí? Pokud by tam byl vodní led, bylo by to skvělé, neboť voda je pro kolonie zásadní surovinou. NASA dokonce před časem nechala na Měsíc spadnout kosmickou loď, aby zjistila, jak to s vodou na Měsíci je.

Debaty o dostupnosti vody na Měsíci teď rozvířil nový objev japonských vědců. Masahiro Kayama z Tohoku University a jeho spolupracovníci prostudovali 13 lunárních meteoritů, objevených v severozápadní Africe, a v jednom z nich našli moganit.

Moganit a voda na Měsíci

Moganit je specifická forma oxidu křemičitého, která podle našich znalostí vzniká jen a pouze v zásadité vodě. Odborníci se teď dohadují, co to vlastně přesně znamená. Důkazy prý přesvědčivě ukazují, že moganit z meteoritu vznikl na Měsíci a nikoliv až během cesty na Zemi. Zároveň se zdá, že voda asi nebude na povrchu Měsíce nijak běžná, když moganit obsahoval jenom 1 meteorit ze 13.

TIP: Dobrá zpráva: Na budoucí kolonisty čekají na Měsíci ohromné zásoby vody

Na druhou stranu, pro kolonizaci našeho souputníka nepotřebujeme, aby pod povrchem Měsíce byl celý ohromný zmrzlý oceán. Podle vědců úplně postačí, pokud na Měsíci tu a tam narazíme na podpovrchové kapsy s vodním ledem.