Lepra provází lidstvo již stovky let a hlavně v minulosti platila za jedno z nejobávanějších onemocnění. Až do roku 1871, kdy byl norským mikrobiologem G. H. Armauer Hansenem objeven její původce – parazitická bakterie ze skupiny aktinomycet Mycobacterium leprae, se věřilo, že je tato choroba dědičná, případně že jde o trest Boží.

Navzdory obavám a předsudkům není lepra ve většině svých fází nijak extrémně nakažlivá. Udává se, že méně než 1 % populace, které s ní přišlo do styku, se nakazí. Přesto je na celém světě ročně hlášeno 500 000 až 700 000 nových případů lepry. U naprosté většiny lidí, kteří se bakterií Mykobakterium leprae nebo i nedávno objeveným a velmi podobným druhem Mycobacterium lepromatosis nakazí, se onemocnění vůbec nerozvine. V opačném případě je poměrně úspěšně léčitelné antibiotiky. Léčebný proces ale v takovém případě trvá několik měsíců a ve výjimečných případech může trvat i roky. 

Magická superschopnost

Známým přenašečem bakterií způsobujících lepru je pásovec devítipásý (Dasypus novemcinctus), a právě výzkum těchto zvířat přinesl zajímavé zjištění. Ukázalo se, že původce lepry má podivuhodnou schopnost „unést a přeprogramovat buňky hostitele“. Zejména pokud jde o játra. 

Pásovci jsou častými přenašeči lepry. Nedávná studie ukázala, že touto chronickou chorobou trpí přes 62 procent pásovců. (foto: Wikimedia Commons, John a Karen Hollingsworth, CC0) 

Samuel Hess z Edinburské univerzity a jeho kolegové nakazili leprou 45 pásovců, přičemž u 13 z nich nemoc nepropukla. Poté porovnali játra infikovaných pásovců s 12 dalšími pásovci, kteří nebyli nakaženi. Svůj výzkum badatelé zveřejnili ve vědeckém magazínu Cell Reports Medicine.

Srovnání ukázalo, že pásovci nakažení leprou mají podstatně větší játra. Šlo přitom o velká játra se zdravými a funkčními tkáněmi, včetně cév a žlučovodů. Jen byla celkově větší. Zdá se, že se mykobakterie během evoluce naučily stimulovat buňky jater k regeneraci a růstu. Pochopitelně to nedělají z dobrosrdečnosti či altruismu, ale kvůli sobě – v játrech se těmto bakteriím dobře žije.

TIP: Strašák jménem lepra: Nemoc, která se nevyhýbala králům ani chudákům

„Pokud přijdeme na to, jak mykobakterie dokáže přimět játra živých savců k intenzivní regeneraci bez nepříjemných vedlejších účinků, mohli bychom podobný postup uplatnit v léčbě poškozených jater lidských pacientů,“ vysvětluje význam objevu biolog Anura Rambukkana z Edinburské univerzity. Superschopnost kdysi tolik obávané bakterie by tak mohla milionům lidí s chronickým onemocněním jater zachraňovat zdraví a životy.

Na západ od Madridu se táhnou hřebeny pohoří Cordillera Central, které dosahují nadmořské výšky dvou a půl tisíc metrů a díky tomu jsou v zimě pokryté sněhem. Bělostné horské hřbety lze za dobré viditelnosti spatřit i přímo z města. Na úpatí jednoho z masivů – Somosierry – pramení řeka Duratón, která se o 106 kilometrů dál vlévá do Duero. Nejzajímavější část Duratónu začíná u města Sepúlveda, oblíbeného výletního cíle Madriďanů, z jehož křivolakých uliček dávná historie přímo sálá. 

Ornitologický ráj u meandrů

U města Sepúlveda se meandrující tok Duratónu zakusuje do skal, v nichž vykrajuje v průměru sto metrů hluboký kaňon. Zákruty řeky se vinou okolo skalních ostruh, z nichž se otevírají neuvěřitelné pohledy na hladinu řeky i okolní krajinu. Ne nadarmo byl okolo zhruba 27 kilometrů dlouhého úseku Duratónu pod Sepúlvedou vyhlášen přírodní park (Parque Natural de las Hoces del río Duratón), pokrývající rozlohu pěti tisíc hektarů. Právě v Sepúlvedě se lze v návštěvnickém centru parku připravit a načerpat znalosti o tom, co je zde k vidění.

Geologickým základem této krajiny jsou druhohorní vápence a dolomity růžovo-okrové barvy, která je charakteristická i pro zdejší budovy – pro stavební materiál nebylo třeba chodit daleko. Kaňon řeky byl vyhlouben kombinací mechanické eroze a krasových pochodů, které daly vzniknout i dalším fenoménům, jako jsou jeskyně a výklenky nebo velké skalní převisy. V jeskyních byly nalezeny pozůstatky dokládající, že lidé je od pradávna využívali k bydlení. Dnes jsou skalní stěny a jeskyně domovem především pro ptactvo – park je rájem ornitologů, určeno zde bylo na dvě stovky druhů.

Stavby zanechané mnichy

K nejzajímavějším ptačím obyvatelům oblasti bezesporu patří dravci: Na obloze krouží supi mrchožraví, orli královští a sokoli stěhovaví, emblematickým druhem je sup bělohlavý. Těchto supů zde při jednom sčítání napočítali necelých šest stovek. Poslouchat svist křídel desítek jedinců kroužících nad hlavou je silný zážitek. 

I když krajina skalního kaňonu působí nehostinným dojmem, lidé zde zanechali své stopy. Jedním z obyvatel jeskyní byl v 7. století poustevník (později svatořečený) Fructus, jehož památku uctívá v 11. století benediktýny postavený kostel Ermita de San Frutos. Stavba v románském stylu je dnes napůl zřícenina, ale s funkčními zvony a hlavně na krásném místě na jednom ze skalních ostrohů. Pěkné výhledy na kostel se naskýtají i z druhé strany řeky, jež se v této části už rozšiřuje díky přehradě Embalse de Burgomillodo. Naopak hluboko v kaňonu stojí zřícenina další stavby – kláštera Convento de Nuestra Señora de los Ángeles de la Hoz del Río Duratón. Ten založili v roce 1231 františkáni a vydrželi zde až do roku 1835.

Cuenca – město visících domů

Na druhou stranu od Madridu, blíže vycházejícímu slunci, se mezi městy Cuenca a Teruel zvedají z planin kraje Castile–La Mancha hřebeny hor souhrnně označovaných jako Serranía de Cuenca. Toto (také převážně vápencové) pohoří nevyniká mohutnými horami, ale spíše bizarními skalními útvary, strmými útesy, vodopády a hustými borovými lesy, které poskytují útočiště divokým zvířatům. 

Na skalách ostatně vyrostlo i největší město oblasti, Cuenca, proslulé svými „Visícími domy“ – Casas Colgadas – balancujícími na hraně skalních útesů údolí Huécar. Krásné pohledy na domy se naskýtají z vyhlídek u hradeb Barrio del Castillo na úpatí kopce Cerro de San Cristóbal, bývalého kláštera sv. Pavla. Další kulturní zajímavostí je majestátní katedrála Catedral de Santa María y San Julián de Cuenca. Stavba ve stylu normanské gotiky (připomínající tedy třeba slavnější pařížskou katedrálu Notre-Dame) byla dostavěna v polovině 13. století.

Kraj čarovných vodopádů

Vydejme se ale do hor. Serranía de Cuenca má charakter náhorní plošiny s táhlými, plochými hřebeny – kuestami, které na svých strmých vrstevních čelech spadají do údolí řek prudkými útesy. Pohoří odvodňují tři hlavní řeky – zatímco Cuervo a Escabas odtékají do Atlantiku, Júcar svádí vodu na opačnou stranu do Středozemního moře. Krásnou ukázkou kuestových hran jsou vyhlídky Miradores del Tío Cogote, dostupné po lesních cestách z vesničky Las Majadas. Skalní hrana nabízí tisíc a jednu variantu výhledů a fotografických kompozic do údolí řeky Júcar, tekoucí o 300 metrů níže. Skalní hrany jsou oblíbeným útočištěm supů bělohlavých, kterých zde krouží desítky. Supi rádi sedávají na stromech pod skalními hranami, takže je možné pozorovat je relativně zblízka.

Pokud budete pokračovat od známých vyhlídek dále po hřebeni, dojdete až na skalní hranu nad Laguna de Uña. Ve vodách několikahektarového jezera v údolí Río Júcar žijí pstruzi potoční, endemická ostroretka jucarská nebo pestrobarevná slunečnice pestrá. S vodou jsou spojeny ještě další zajímavosti, lákající návštěvníky: vodopády. Například dvanáct metrů vysoký vodopád na řece Cabriel u vesničky San Pedro spadá přes relativně širokou hranu v několika proudech. S trochou opatrnosti lze po zablácených skalách projít do skalního výklenku za vodními proudy, odkud se naskýtá nevšední pohled na vodopád zezadu. 

Vůně španělských lesů

K dalšímu z vodopádů – El Molino de la Chorrera, který leží kousek za vesničkou Tragacete na Río Júcar sotva pár kilometrů od jejího pramene – vede od parkoviště stezka lemovaná cedulkami upozorňujícími na druhy zdejších rostlin a keřů. A že jich je požehnaně. Zdejší lesy totiž tvoří (spolu s porosty nedalekého Parque Natural del Alto Tajo) jeden z nejrozsáhlejších lesních komplexů Španělska. V nejnižších partiích převládají duby cesmínové a borovice přímořské, mezi 1 000 až 1 500 m n. m. je hlavní lesnaté pásmo s borovicí černou, dubem portugalským a jalovcem kadidlovým. Do nejvyšších poloh (nejvyšší vrchol pohoří je La Mogorrita s 1 864 m n. m.) vystupuje borovice lesní a jalovec chvojka.

Právě kvůli lesům je velká část pohoří vyhlášena přírodním parkem. I když podle tabulek dosahuje lesnatost Španělska 26 %, z velké části se jedná o řídké lesy parkového charakteru, a hustých lesů – jaké pokrývají právě Serranía de Cuenca – je v zemi s výjimkou pyrenejského úpatí pomálu.

Město zkamenělých duchů

Pohoří tvoří vrstvy křídových, 90 milionů let starých vápenců, které eroze a krasové procesy vymodelovaly do nejrůznějších tvarů. Asi nejnavštěvovanější lokalitou celého parku je Ciudad Encantada – Město duchů, skalní město plné opravdu bizarních útvarů. Po zaplacení vstupného je možné projít asi tříkilometrový okruh vedoucí mimo jiné kolem útvarů pojmenovaných Lodě, Souboj krokodýla se slonem, Medvědi, Milenci z Teruelu, škrapové Kamenné moře, nebo symbolu zkamenělého města – dvacet metrů vysokého skalního hřibu El Tormo Alto.

Jiným exemplárním příkladem krasové činnosti jsou závrtová jezera Lagunas de Cañada del Hoyo – největší z pětice velkých jezer je Laguna del Tejo, která dosahuje 150metrového průměru a asi 30metrové hloubky. Nejefektnější jsou sice pohledy ze vzduchu, při nichž nejlépe vyniknou skoro dokonale kruhové tvary krasových jezer, za návštěvu stojí ale i vyhlídky dostupné pěšky.

Díla z červeného pískovce

Jednou z částí Serranía de Cuenca je hřeben Sierra de Albarracín. Krajina mezi městy Tragacete a Frías de Albarracín má charakter náhorní plošiny, která působí tak trochu sibiřským dojmem – kamenná moře, sem tam osamělé stromy, zbytky sněhu, neustále vanoucí ledový vítr…

Albarracín (název pochází od berberské dynastie Banu Razin, která na počátku 2. tisíciletí celý kraj ovládala) je považován za nejhezčí španělské město, za což mohou nejen tamní památky – katedrály, středověké domy a náměstí i mohutné hradby nabízející krásný výhled na město, ale taky poloha. Albarracín totiž stojí na skalnatém ostrohu v meandru Río Guadalaviar.

Hlavní přírodní atrakcí jsou tady červené pískovcové skály rezervace Pinares de Rodeno s nejvyšším vrcholem Cruz de Montoyo dosahujícím výšky 1 602 m n. m. Erozí zde vznikly nejrůznější bizarní tvary, jako jsou tafone, prohlubně gnammas nebo Liesegangovy struktury – koncentrické pásy, vznikající nejspíše reakcemi při zvětrávání oxidů železa. 

Badlands kousek od Toleda

I turisté zrovna neholdující geologii se ale ve Sierra de Albarracín mají čím kochat – pískovcové vrstvy na mnoha místech tvoří vysoké kolmé útesy s nádhernými výhledy. Jako trochu přerostlé bonsaje se v nepatrných skalních škvírách a puklinách drží borovice přímořské, nejtypičtější dřevina zdejších lesů. Skály také ve velkém přitahují lezce a zejména vyznavače boulderingu, kteří zde najdou bezpočet možností.

TIP: Hrdé Baskicko: Nezkrotná země skvělých kuchařů

A ještě poslední zastávka, tentokrát jižně od španělské metropole. Kousek od královského města Toleda se nad hladinu přehrady Embalse de Castrejón tyčí útesy Barrancas de Burujón. Hluboce zaříznuté kaňony a soutěsky vznikly v měkkých, jen lehce zpevněných horninách a jsou typickou ukázkou badlands – krajiny totálně ovládnuté rychlou a silnou erozí.

Jedna z „emigračních cest“ vyvedla první lidi Homo sapiens přes jih Asie a Velké a Malé Sundy až do Austrálie. Na nejmenší světový kontinent přišli zhruba před 50 tisíci let a osídlili jej od tropického severu až po Tasmánii na jihu. Jednalo se o předky dnešních domorodých Australanů, kteří si uchovali tmavou pleť, vlasy i oční duhovky pravěkých Homo sapiens z Afriky: ve vyprahlém australském vnitrozemí se jim hodily, zatímco slabost pro světlejší kůži by tam měla – na rozdíl od Evropy – neblahé následky.

Předchozí část článku: Pravda o evoluci: Všichni jsme Afričané (1)

Asie nabídla pravěkým přistěhovalcům z řad Homo sapiens obrovský prostor. Lidé ji osídlili od pobřeží Severního ledového oceánu až po tropické ostrovy a zároveň se stala východiskem pro jejich další expanze: z jihovýchodu vyrazili do rozlehlých dálav Pacifiku a postupně kolonizovali většinu ostrovů, které nabízely příhodné podmínky k životu. Z nejvýchodnějších výsep asijské pevniny se pak lidé dostávali až do Nového světa. 

Do Ameriky suchou nohou

Někteří obyvatelé Asie přešli do Ameriky suchou nohou po pevninském mostě tzv. Beringie. Tato souš spojující dnešní Čukotku a Aljašku se vynořila z vln v ledových dobách, kdy velké množství vody vázaly ledovce a hladina světových moří byla nižší. Později oceán opět stoupl, Beringie zmizela, a pevninská cesta do Ameriky se uzavřela.

Migrace na americký kontinent však proběhla i po moři: Pravěcí lidé se plavili podél pobřeží Asie, útočiště před nepřízní počasí nacházeli v četných zátokách a živili se lovem ryb a lachtanů. Velmi rychle pak postupovali i podél amerických břehů a relativně brzy dosáhli nejjižnějšího cípu Nového světa – dnešní Ohňové země.

Postup lidí Homo sapiens při osídlování světa.

Člověk přizpůsobivý

Jak lidé pronikali do nových oblastí, museli se přizpůsobovat nejrůznějším podmínkám, přičemž řada takových adaptací měla ryze technický ráz. Naši předci se naučili vyrábět oděvy, stavět obydlí a opatřovat si potravu v nížinách i horách, v tropech i polárních krajích, na mořském pobřeží i hluboko ve vnitrozemí. U dávných osadníků docházelo v malé míře také k evoluci, která jim dovolovala vypořádat se s nároky prostředí.

Například pobyt vysoko v horách vystavil lidi silnějšímu UV záření, a do výhody se tak dostávali jedinci s tmavší pletí. Proto mají třeba Tibeťané nebo indiáni žijící v Andách tmavou pokožku. Tak trochu záhadou zůstává temnější odstín kůže Eskymáků, kteří ukrývají většinu těla pod oděvem. Mohl by jim tak hrozit nedostatek vitaminu D, Inuité si jej však doplňují konzumací velkého množství masa a živočišných tuků.

Do zimy i do horka

Život v drsném klimatu polárních oblastí zvýhodnil jedince s menší, rozložitější postavou a poněkud kratšími končetinami, protože snáz udrželi tělesné teplo. Předností se stala i dispozice k ukládání podkožního tuku, který sloužil jako dobrá izolační vrstva chránící před prochladnutím – příkladem mohou být grónští Eskymáci.

Naopak u lidí žijících v horkých oblastech, třeba v pouštích a polopouštích, zvyšoval podkožní tuk riziko přehřátí, a dispozice k jeho ukládání je tudíž u těchto populací slabá. Původní obyvatelé tropické Afriky mají proto často velmi tenkou kůži, pod níž se jim rýsuje každý sval.

Sprinteři a vytrvalci

Svou roli sehrál i životní styl: Například obyvatelé západní Afriky žili usedle a potřebovali velkou sílu. Postupem času se jim k tomu uzpůsobilo složení muskulatury, která obsahuje přednostně tzv. rychlá svalová vlákna. Jejich kontrakce jsou rychlé a silné, ale jen málo úsporné, a vyžadují tedy zvýšené množství kyslíku i paliva. Navíc se zmíněné svaly poměrně záhy unaví. K dědictvím z těchto dob patří i dnešní rychlost černých sprinterů.

Obyvatelé východní Afriky zase žili na náhorních plošinách, kde migrovali se svými stády, což vyžadovalo extrémní vytrvalost. Proto se v tamních etnikách častěji vyskytují štíhlí lidé s převládajícími pomalými svalovými vlákny, která dokážou pracovat efektivně po dlouhou dobu. Uvedené dispozice se pak staly základem úspěchu keňských či tanzanských běžců na dlouhé tratě. 

Vysoko v horách

Řada adaptací proběhla opakovaně a nezávisle na sobě v různých částech světa. Jako příklad může posloužit přizpůsobení se životu ve velké nadmořské výšce, kde se ve vzduchu vyskytuje málo kyslíku. Obyvatelé vysokých pohoří mají zvýšenou produkci červených krvinek, aby jejich krev pojala co nejvíc životodárného plynu. Zároveň se u nich však vyvinula pojistka proti nadměrnému zhoustnutí rudé tělní tekutiny: přílišný obsah červených krvinek totiž neúměrně namáhá srdce a krev obtížně proniká do tenkých vlásečnic, což zvyšuje riziko vážných zdravotních problémů.

Uvedená adaptace představuje výsledek změny v aktivitě hned několika genů a proběhla třeba u himálajských Šerpů nebo u původních obyvatel Etiopské vysočiny. Dnešní špičkoví sportovci přitom dokážou zmíněnou mutaci simulovat.

Trpaslíci z pralesa

Život v nitru pralesa vždy přinášel řadu obtíží. Husté porosty rovníkové Afriky paradoxně nabízejí jen velmi málo zdrojů potravy a tamní půda je navíc chudá na vápník, což s sebou nese jeho nízký obsah v jídle. Obyvatelé pralesů tak nemají dost bílkovin na růst svalů a dalších orgánů ani dost vápníku pro kosti. Ti, kteří začali v důsledku genetických změn produkovat menší množství růstového hormonu a navíc se stávali vůči jeho účinkům „imunními“, potřebovali pro vývoj méně živin. Drobnější jedinci se také snáz proplétali hustou vegetací.

K významným výhodám malé postavy patří i dřívější pohlavní dospělost: v pralesích se totiž umírá brzy a lidé, kteří stihli zplodit potomky dřív, než je zahubila nějaká choroba, úraz či jiná nepřízeň osudu, šířili své geny do dalších generací.

Příkladem pralesních „trpaslíků“ se mohou stát nejen dobře známí Pygmejové z rovníkové Afriky, ale i filipínští Negritové. Drobní T’rungové zase obývají pralesy na pomezí Číny, Myanmaru a Indie. V lesích severní Austrálie žijí Djabungayové, kteří jsou rovněž menšího vzrůstu než jiná etnika původních obyvatel tohoto kontinentu.

Všichni jsme Afričané

Současné lidstvo se dělí do mnoha národů, etnik a jazykových skupin. Drtivá většina vzájemných rozdílů má však sociální charakter. Lidé mluví různou řečí, používají jiná písma, vyznávají odlišná náboženství, dodržují své charakteristické zvyky, nosí specifické oděvy atd. Fyzické rozdíly jako typ postavy, barva kůže, vlasů nebo očí přitom stojí až na druhém místě.

Toho, co má všech sedm miliard obyvatel Země společného, je ovšem neskonale víc než případných odlišností. Není divu – všichni jsme Afričané. Jen je to na některých z nás na první pohled vidět víc než na jiných.

Dosud nejtěžším objeveným zástupcem druhu Tyrannosaurus rex byl jedinec přezdívaný Scotty, který za svého života vážil okolo 8 800 kilogramů. Model kanadských vědců ale ukázal, že největší zástupce tohoto druhu mohl mít hmotnost zhruba o 70 procent vyšší, pro Livescience to alespoň tvrdí palaeobiolog Jordan Mallon.

Mallon společně s kolegou Davidem Honem nejprve prozkoumali fosilní záznamy, podle kterých na Zemi kdysi žilo okolo 2,5 miliardy těchto masožravých dinosaurů. Nalezeno bylo ale dosud jen 32 fosilií dospělých jedinců, které nepředstavují dostatečně široký vzorek.

Větší než jsme si mysleli

Autoři na základě počtů těchto dinosaurů a jejich průměrného věku dožití vytvořili dva modely, podle kterých určili maximální velikost. V jednom z modelů vzali v potaz i možné rozdíly mezi samci a samicemi. Pokud by se tyto rozdíly projevovaly u tyrannosaurů, vědci odhadují, že by vážili až 24 tun. „Tento model jsme nakonec zavrhli, protože kdyby odpovídal realitě, tak už bychom našli i mnohem větší jedince,“ uvedl Mallon. Druhý a z pohledu vědců realističtější model naznačuje, že obávaný prehistorický predátor mohl dosahovat hmotnosti až 15 tun. To je téměř dvojnásobek odhadované hmotnosti T-rexe Scottyho.

TIP: Existoval jen jeden Tyrannosaurus? Slavný predátor měl možná bratříčky

Odborníci i přes výsledky modelu upozorňují, že dokud se nenajde Tyrannosaurus rex, který by byl velikostně porovnatelný s jejich výpočty, jsou závěry o velikosti těchto dinosaurů čistě spekulativní. „Jde čistě o myšlenkový experiment, byť podložený čísly,“ vysvětluje palaeobiolog Mallon.

Orion se k povrchu Měsíce přiblížil těsně – nejblíže v rámci celé mise. O výsledku manévru, který modul pomůže umístit na oběžnou dráhu přirozené družice Země, se řídící středisko v texaském Houstonu kvůli půlhodinovému výpadku komunikace nedozvědělo, dokud se modul nevynořil zpoza Měsíce.

Měsíc se na záběrech z palubních kamer, které americký Národní úřad pro letectví a vesmír (NASA) vysílal živě, neustále zvětšoval. Když se loď vyhoupla zpoza Měsíce, kamery zachytily Zemi – modrý bod obklopený nekonečnou černí. Dráha letu Orionu vedla nad místy přistání misí Apollo 11, 12 a 14 - prvních tří přistání člověka na Měsíci.

Země pohledem kosmické lodi Orion. (foto: NASA, CC0)

Orion musel kolem Měsíce prolétnout, aby získal dostatečnou rychlost pro vstup na jeho retrográdní oběžnou dráhu. Pokud vše půjde podle plánu, další zážeh motorů OMS-E na evropském servisním modulu umístí Orion na lunární orbitu v pátek. Na této oběžné dráze stráví přibližně týden a čas využije k otestování svých systémů. Následně zamíří zpět domů – dopad do Tichého oceánu NASA plánuje na 11. prosinec. V nejzazším bodě své oběžné dráhy bude kosmickou loď od povrchu Měsíce dělit více než 92 tisíce kilometrů.

O víkendu by měl Orion také pokořit rekord vesmírného plavidla navrženého pro posádku ve vzdálenosti od Země, který v roce 1970 stanovil let Apollo 13 – maximální vzdálenost od naší planety, které v dubnu 1970 dosáhli Lovell, Swigert a Haise, činila 401 tisíc kilometrů. V pondělí 28. listopadu by se měl Orion dostat do vzdálenosti 432 tisíc kilometrů.

TIP: NASA úspěšně odstartovala program Artemis, který má vrátit člověka na Měsíc

Cílem testovací mise Artemis I je plně vyzkoušet vše – od rakety a modulu přes fungování řídicího střediska na Zemi, po dopady na budoucí posádku. Systémy modulu se NASA snaží zatížit na maximum. Celý program Artemis pak kromě návratu astronautů na Měsíc cílí na založení dlouhodobé lunární kolonie jako odrazového můstku pro ještě ambicióznější budoucí lety na Mars.

Na podzim 1942 se americký námořní důstojník John Bulkeley – nyní již s hodností korvetního kapitána – ocitl v USA, kde se zapojil do propagačního turné s cílem přimět Američany k nákupu válečných dluhopisů. V newyorském hotelu Plaza se setkal s někdejším velvyslancem ve Velké Británii Josephem Kennedym a přesvědčil jeho syna Johna k zápisu do výcvikového střediska torpédových člunů na Rhode Islandu.

Předchozí část: Americký kapitán John Bulkeley: Nepolapitelný mořský vlk (1)

Torpédovky v Normandii

Mladý poručík se za čas proslavil odvážným velením plavidla PT-109 a služba u US Navy mu po válce pomohla při nastartování politické kariéry, která vyvrcholila až v Bílém domě. Na evropské válčiště čerstvě povýšený fregatní kapitán Bulkeley poprvé zavítal v červnu 1944 v souvislosti s invazí v Normandii.

Vedl skupinu torpédových člunů a minolovek, jejíž hlavní úkol spočíval ve vyčištění přístupových tras k pláži Utah. „Pétéčka“ zároveň bránila svým německým protějškům zvaným Schnellboot v úderech na vyloďovací plavidla. Posádky měly plné ruce práce i se záchranou tonoucích spolubojovníků. 

Zachránce námořníků

Hned v úvodu invaze – 6. června kolem 6.30 – se torpédoborec Corry zapojil do ostřelování německých pozic. Před odvetnou palbou jej měla chránit kouřová clona položená letounem, který ale nepřítel sestřelil, a tak se plavidlo jasně rýsovalo v zaměřovačích pobřežních baterií. Corry inkasoval několik zásahů 210mm projektily, strojovny přestaly vyrábět páru a loď se zastavila. Záhy se zlomil kýl a torpédoborec se začal potápět.

Torpédoborec USS Corry (DD-463) zachraňující přeživší z potopené německé ponorky U-801, březen 1944. (foto: Wikimedia Commons, CC0)

Přeživší bojovali s vlnami dvě hodiny, než k nim skrz neutuchající palbu dorazila záchrana v podobě dalších torpédoborců a člunu PT-199. Ten se na rozdíl od větších plavidel dokázal přiblížit až k záchranným vorům a ihned bral trosečníky na palubu. Z posádky o 276 mužích se jich podařilo zachránit 252. Tím Bulkeleyho „záchranná mise“ zdaleka neskončila.

Trojnásobný spasitel

Nazítří ráno vyrazila minolovka Tide do sektoru nedaleko ostrovů Îles Saint-Marcouf, aby v minových polích vytvořila koridory pro plavidla poskytující palebnou podporu. V 9.40 ji proudy zanesly mimo vyčištěnou oblast a narazila na minu, jejíž exploze loď o výtlaku 900 tun vyzdvihla nad hladinu. Výbuch zlomil kýl, vyrval díru ve dně a zničil většinu vodotěsných přepážek. Ostatní minolovky se pokusily vzít Tide do vleku, ale zmrzačené plavidlo se rozlomilo vedví. Šéfem eskorty nebyl nikdo jiný než Bulkeley, který zareagoval okamžitě, a jeho PT-509 se pustil do naloďování členů posádky. Díky rychlému zásahu se podařilo evakuovat všechny přeživší těsně předtím, než se za nešťastnou Tide zavřela voda.

TIP: Přistání na jiném místě: Jak probíhalo vylodění spojenců na pláži Utah

Do třetice pomohla „pétéčka“ posádce eskortního torpédoborce Rich, který 8. června v 9.20 zasáhla exploze miny asi 50 m od pravoboku. Poškození nebylo velké a loď se záhy vrátila ke své práci, avšak posléze druhá mina vybuchla přímo pod trupem. Utrhla patnáctimetrový kus zádě a Rich se začal potápět, přičemž zkázu dokonala třetí mina pod přídí. Kapitán dal rozkaz opustit hořící vrak, k jehož boku dorazilo několik Bulkeleyho torpédových člunů. Bez ohledu na ostřelování pobřežními bateriemi nabraly trosečníky a zachránily je před jistou smrtí. 

Dokončení: Americký kapitán John Bulkeley: Nepolapitelný mořský vlk (3)

Bezpečnostní kamera zachytila bizarní chování stáda ovcí na farmě v severní Číně. Poblíž města Pao-tchou zde několik dnů pochodovalo ovčí stádo čítající mnoho desítek zvířat v téměř dokonalém kruhu. Znepokojivý obraz pořádně zamotal hlavy laikům i odborníkům. Na přetřes přišly teorie o vlivu magnetického pole na chování zvířat, zazněly ale i hlasy, které v podivném chování ovcí viděly varování před blížící se přírodní katastrofou nebo rovnou apokalypsou.

S poněkud prozaičtějším vysvětlením přispěchali veterináři, kteří podivné chování ovcí spojují s infekčním onemocněním, způsobeným bakterií Listeria monocytogenes. Onemocnění, známé jako listerióza, se může přenášet kontaminovanou potravou, půdou nebo zvířecími výkaly.

Podle odborníků způsobuje širokou škálu příznaků, včetně nechutenství, skleslosti, ospalosti a také – nekoordinovaných a někdy i cyklicky opakujících se pohybů. Listerióza ale obvykle způsobuje smrt infikovaných zvířat do 48 hodin, takže není jasné, jak by mohly ovce pokračovat v chůzi po dobu 12 dnů.

Nevyhovující podmínky?

Britský profesor Matt Bell ze zemědělské katedry Hartpury College v Gloucesteru proto nabízí pro podivné chování ovcí jiné vysvětlení – zvířata podle něj mohou být frustrována z dlouhého pobytu v nevyhovujících nebo příliš malých stájích. „Pokud zvířata nemají vyhovující podmínky, rychle mohou získat nežádoucí stereotypní návyky a chování. Ovce jsou navíc stádová zvířata a snadno se nechají strhnout i několika kusy,“ přibližuje profesor Bell své vysvětlení pro magazín Newsweek. Bellovo vysvětlení podporuje i tvrzení chovatelky, která pro britský deník Metro uvedla, že na počátku se podivné chování týkalo jen několika kusů jejího stáda. Později se přidaly další kusy, a nakonec v kruhu pochodovalo celé stádo.

Ani vysvětlení profesora Bella ale nepřináší odpovědi na úplně všechny otázky. Bizarní chování se totiž týkalo pouze jediného stáda z celkem 32, které čínská farmářka chová. Bylo by tak poněkud zvláštní, kdyby pouze jedno stádo mělo nevyhovující podmínky.

Za kolébku současného lidstva lze považovat východní Afriku, kde se zhruba před 300 tisíci let vyvinuli první lidé našeho druhu Homo sapiens. Tam někde žili „genetický Adam“ a „genetická Eva“ – muž a žena, jejichž dědičná informace stála u vzniku všech variant současného lidstva. Neznamená to však, že východní Afriku obýval jen tento pár. Muži a ženy nesoucí stejné genetické vlohy jako zmíněná dvojice sdíleli životní prostor také s jinými jedinci. Jejich varianty dědičné informace však měly tu smůlu, že se ani v pozměněné podobě nedochovaly.

Genetický keř zavátý sněhem

Lidstvo si tak můžeme z genetického hlediska představit jako velmi košatý keř zasypaný sněhovou závějí: Mnohé větve ani nevyčuhují a reprezentují genetické řady, jež vymřely bez potomků. Jiné větvičky ze sněhu naopak vyčnívají a představují lidské linie, které přežily dodnes. Budeme-li z těchto větví odhrabávat sníh dostatečně dlouho, dostaneme se až do místa, kde se všechny sbíhají do jediného silného kmene – a tam bychom mohli v lidském evolučním stromu před 140–190 tisíciletími najít „genetického Adama“ a „genetickou Evu“. Jiné, srovnatelně silné větve z nejrůznějších důvodů vymřely.

Nedávné výzkumy například prokázaly, že v minulosti měla v lidstvu nejpočetnější zastoupení skupina, jejímiž potomky jsou dnešní obyvatelé jihozápadu Afriky označovaní jako Khoisané. Mnozí z nich dosud žijí podle tradic svých předků jako lovci a sběrači, jejich stávající stotisícová populace však představuje pouhou kapku v moři sedmi miliard pozemšťanů.

Dědictví neandertálců

Homo sapiens se nakonec zhruba před 70 tisíci let vydal ze své africké domoviny na cestu a postupně osídlil celý svět. Původem jsou tedy všichni současní lidé Afričané, ať už žijí v australské poušti, himálajských velehorách, sibiřských lesích, jihoamerických pralesích, nebo severoamerických prériích. 

Z Afriky zamířil Homo sapiens zřejmě na dnešní Blízký východ, kde se potkal s lidmi, jaké do té doby ještě nikdy neviděl. Měli menší a robustní postavy, mohutné vystouplé čelisti a silné nadočnicové oblouky, lovili velká zvířata a základ jejich stravy tvořilo maso. Dnes je vědci označují jako neandertálce: jednalo se přitom o potomky staršího, primitivnějšího člověka Homo erectus, který se vyvinul v Africe ještě před člověkem Homo sapiens.

Také Homo erectus zamířil z černého kontinentu do světa a osídlil rozsáhlé oblasti Evropy a Asie. Zatímco pro nás představují neandertálci synonymum hrubých primitivů, naši předkové z řad Homo sapiens na ně určitě pohlíželi s podstatně větší shovívavostí – a právě na Blízkém východě se s nimi zkřížili.

Dnešní obyvatelé Evropy a Asie tak nesou ve své dědičné informaci malý podíl neandertálských genů, přičemž mnohé z nich se našim evropským předkům hodily: dopomohly jim například k odolnější kůži či chlupům a vlasům, které je chránily před nepřízní počasí. Dále naši předchůdci zdědili po neandertálcích geny pro silnější imunitní systém, což jim také přišlo vhod, protože na nových územích mohli narazit na původce neznámých infekčních chorob.

Sexy bílá kůže

Mezi dnešními Evropany se vyskytuje poměrně velký podíl lidí se světlou pletí i vlasy a se světlými duhovkami. Původně si však naši předci nesli kompletní výbavu Afričanů – tmavou pokožku, vlasy i duhovky. V africké kolébce lidstva, kde neustále pálí slunce, poskytuje takové zbarvení kůže, vlasů a očí ochranu proti škodlivému ultrafialovému záření. S tmavou pokožkou se člověk na slunci nespálí a nehrozí mu rakovina – přesto pochytá dost paprsků, aby si jeho organismus vyrobil potřebnou porci vitaminu D nezbytného pro správný růst kostí i pro fungování mnoha dalších orgánů.

Vědci se dlouho domnívali, že jak pravěcí lidé postupovali dál na sever Evropy, kde přijímali stále menší dávky slunečního svitu, stávala se ochrana kožního pigmentu proti UV záření zbytečným luxusem a populaci s tmavou pletí začal scházet vitamin D. Proto se lépe vedlo jedincům s o něco světlejší kůží, a postupně tak naši původně černí předci „vybledli“.

Analýzy DNA získané z kostí pravěkých lidí však naznačují, že si naši předchůdci udrželi tmavou pleť hodně dlouho, a to i v severnějších oblastech. Jedna z nových teorií proto předpokládá, že jim začala světlejší pokožka připadat víc „sexy“: o světlejší jedince byl větší zájem, plodili víc dětí, a jejich barva se tak rozšířila. 

Záhadný člověk v naší DNA

V rozlehlém prostoru Asie narazili první přistěhovalci z řad Homo sapiens na jiného „starousedlíka“. Tohoto záhadného člověka známe jen na základě dědičné informace izolované z malé kůstky a několika zubů nalezených v roce 2008 v sibiřské Denisově jeskyni, podle níž dostala zmíněná populace označení „denisované“. Nevíme, jak tito lidé vypadali, kde všude žili, jaké vyráběli nástroje. Můžeme si však být jisti, že i s nimi se pravěcí Homo sapiens zkřížili. Některá současná etnika – například Melanésané – nesou ve své dědičné informaci příměs denisovanských genů.

Každopádně i tyto nově získané geny mohly lidem Homo sapiens pomoct při osídlování některých teritorií. Nedávno se například ukázalo, že Tibeťané vděčí za svou odolnost k velkým nadmořským výškám kromě jiného genu, který původně nesli právě denisované.

Pokračování: Jakým způsobem Homo sapiens dobyl dnešní Ameriku? A jak se přizůsobil podmínkám v různých koutech světa?

Indonéská metropole málokoho nadchne během prvních hodin pobytu. Čím delší dobu tam však strávíte, tím snáz podlehnete jejímu prazvláštnímu kouzlu. Moderní Jakarta do puntíku splňuje klišé o místě plném protikladů: Tamní nejbohatší vrstvy žijí v těsné blízkosti nuzáků, kteří veškerý svůj majetek nosí na sobě, a historické budovy pomalu ustupují nové zástavbě. Desetimilionové sídlo, obklopené aglomerací s dalšími dvaceti miliony lidí, představuje po Tokiu druhé nejrozlehlejší město planety. Trápí ho katastrofálně znečištěné ovzduší, hluk i nekonečné zácpy – daleko palčivější je ovšem fakt, že se pomalu, ale jistě potápí. 

Podle prognóz se více než 95 % severní části megapole ocitne do poloviny století pod hladinou Indického oceánu a vláda se situaci rozhodla řešit tím, že hlavní město v blízké budoucnosti přesune na sousední ostrov Borneo. Letos v lednu schválila zákon o výstavbě sídla uprostřed džungle s tím, že první úřady by se mohly na novou adresu přesunout již v roce 2024.

Výkladní skříň Holandska

Vzhledem k bohaté historii si Jakarta dodnes uchovala nádech koloniálního šarmu, jímž se pyšnila po celá staletí coby výkladní skříň Nizozemské východoindické společnosti. Například čtvrť Kota Tua stále nabízí pohled na pozůstatky architektury ze 17. století, kdy tam Holanďané vybudovali hlavní město svých zámořských držav a obchodní centrum pro zmíněnou námořní společnost. Nepustili se však do výstavby na zelené louce: Rozhodli se využít a rozšířit přístav fungující již od 12. století, založený pod názvem Sunda Kalapa. 

Pojmenování Jakarta znamená v překladu „vítězná“ a poprvé se objevilo roku 1527 (viz Metropole mnoha jmen). O necelé století jej však Nizozemci nahradili názvem Batavia odvozeným od domorodého kmene, který obýval území dnešního Nizozemska v dobách starého Říma. Dobytí Jávy každopádně otevřelo Holanďanům zlatý důl: Cizokrajné plodiny jako hřebíček a muškátový oříšek slibovaly pohádkové zbohatnutí a v rychle se rozvíjející Batávii se setkávaly lodě plující z menších indonéských ostrovů, Bornea nebo Číny, aby zamířily na měsíce trvající plavbu přes Indický oceán do holandských přístavů. 

Nizozemí v tropech

Zbytky původní Sunda Kalapy lze na okraji města spatřit dodnes, jde však více méně o smutný pohled. Před pár desítkami let totiž na jejích troskách vyrostly čtvrtě podobné slumům, v nichž drží polorozpadlé domy pohromadě jen silou vůle. Příběhy námořníků, kteří tam o čtyři staletí dřív obchodovali s exotickým zbožím, si tak připomenete spíš při procházce okrajovými ulicemi zmíněné čtvrti Kota Tua. 

Najdete tam kanál, který Holanďané kdysi využívali pro přepravu do centra Batávie, přičemž si některé dochované mosty nijak nezadají s nizozemskými originály. Nicméně tím většina srovnání s evropským státem končí: Na Jávě panuje zcela odlišné klima, takže Nizozemcům trvalo dlouho, než přivykli tropickým teplotám a vlhku. Nenechali se však odradit a dnes uprostřed města narazíte na řadu připomínek jejich přítomnosti. Je ovšem třeba být neustále ve střehu před všudypřítomným chaosem tuktuků, motorek, aut a vozíků, plně naložených nejrůznějším zbožím. 

Prezidentská kavárna

Podaří-li se vám alespoň na chvíli odtrhnout oči od hemžení na vozovce, váš pohled okamžitě upoutají architektonické skvosty lemující náměstí Fatahillah v srdci koloniální Jakarty. Podle ilustrací ze 17. a 18. století víme, že ještě tehdy prostranství obklopovaly vysoké stromy vrhající vítaný stín, dnes tam už ovšem nestojí ani jeden. Zato se dochovala původní radnice neboli Stadhuis z roku 1710, přestože již neslouží prvotnímu účelu: Proměnila se v muzeum a ke zhlédnutí nabízí historické mapy, malby, keramiku, dobový nábytek či mince.

Zpátky do přítomnosti vás pak přenese menší muzeum domorodé jávské kultury. Ostrov si získal proslulost díky tradičním loutkám wayang, jež ožívají při stínovém divadle zapsaném i na seznam UNESCO. K ikonickým místům náměstí Fatahillah patří rovněž Cafe Batavia, sloužící svému účelu již od roku 1837. Kavárna sídlí v jedné z nejstarších budov historického centra a její návštěva patří k povinným zastávkám všech turistů. Jak ostatně dokládají portréty na stěnách, nenechala si ji ujít ani řada státníků, prezidentů a známých osobností. 

Mekka obchodu

Podobně jako ve většině světových velkoměst, i v Jakartě se mísí kulturní vlivy z nejrůznějších koutů planety. Jakmile opustíte nevelké centrum z koloniální éry, zcela plynule vás vtáhne čínská čtvrť Glodok: Ulice jsou znenadání plné čínských znaků a klid historického jádra vystřídá bzučící město zahalené smogem. Z všudypřítomných zácp se dokážou vymotat pouze zkušení řidiči tuktuků, kteří vás ochotně zavezou na některé z tržišť. Zmíněné mekky obchodu se postupem času rozlily po celé čtvrti a jejich pulty se prohýbají pod exotickým zbožím. Seženete tam takřka vše, od domácích potřeb, bot, látek či amuletů přes pestrou nabídku čerstvých ryb a mořských plodů až po ovoce, chilli papričky a sušené maso. 

Odlišnou tvář Jakarty pak spatříte v moderním centru, jemuž vévodí velkolepé náměstí Merdeka. V jeho středu se tyčí národní památník, 132 metrů vysoký obelisk zvaný Monas, symbolizující indonéskou nezávislost. V roce 1961 ho dal vybudovat prezident Sukarno, ke slavnostnímu odhalení však došlo až o čtrnáct let později.

TIP: Potápějící se metropole: Kdy zmizí indonéská Jakarta pod hladinou oceánu?

Nová část Jakarty se od té starší v mnohém liší: Ulice jsou širší, silnice víceproudé a zástavba není tak hustá, aby působila stísněně. Mezi tamní pozoruhodné cíle jistě patří i katolická katedrála zasvěcená Panně Marii, tyčící se od roku 1901 jen kousek od Merdeky. Výstavbu svatostánku s impozantním interiérem, jenž si nijak nezadá s evropskými chrámy, umožnil na území převážně protestantského Nizozemska až pozdější příchod Francouzů.