Plíseň obvykle vnímáme jako nepříjemnost, s níž se setkáváme třeba v koupelnách nebo ve sklepech. Plíseň ale může být i velmi nebezpečná a v některých případech dokonce smrtelná. Dokládá to i dva roky starý případ ze severozápadní Anglie, kde v důsledku vystavení nebezpečné „černé plísni“ druhu Stachybotrys chartarum, zemřel dvouletý chlapec. 

O nebezpečnosti plísní se přitom ví již velmi dlouho. V dnešní době jejich nebezpečnost roste hned z několika důvodů. Bujení plísní podporují klimatické změny, kvůli extrémním teplotám i vlhkosti a přispívá k nim i nejistota na trzích s energiemi, která nutí obyvatele šetřit na vytápění obytných prostor.

Plísně milují vlhko 

Plísním se nejlépe daří v místech, kde je hodně vlhkosti, jako jsou prosakující střechy, okna, vlhké zdi, vodovodní potrubí nebo celkově vlhké místnosti, jako jsou koupelny. Pro člověka jsou problematické například jejich mikroskopické spory, které plísně vypouštějí ve velkém množství do vzduchu. Mohou dráždit dýchací cesty a oči, případně vyvolávat záněty, což je nepříjemné a pro lidi s oslabenou imunitou, alergií nebo astmatem i velmi nebezpečné.

Ještě větší problém představují chemické látky, které plísně vylučují do prostředí. Nejde ani tak o antibiotika, s jejichž pomocí plísně bojují proti bakteriím. Velmi nebezpečné jsou mykotoxiny – látky, které plísně produkují z nejasných důvodů, a které mohou závažně poškodit zdraví člověka či domácích zvířat, nebo i zabít, pokud působí ve vyšších koncentracích.

TIP: Nevítaný příchozí: V Austrálii se objevila vražedná houba kyjovenka

Podle nedávných odhadů se ve Spojených státech nebezpečné plísně nacházejí téměř v polovině všech domácností. Pokud se lidé chtějí plísní zbavit, měli by především odstranit veškeré plesnivé předměty, včetně koberců nebo třeba tapet. Nestačí zlikvidovat jen viditelně napadené plochy, ale i neviditelné části v materiálu. Při odstraňování plísní je vhodné použít kartáč a mýdlovou vodu, případně k tomu určené dezinfekční prostředky. Poté je zásadní udržovat vzduch v místnostech postižených plísní tak suchý a větraný, je to jen jde.

Čína je již dlouho známá svou „pandí diplomacií“, která zahrnuje poskytnutí velevzácných medvědů jako daru zemím, které Čína považuje za spřízněné. Jak se ale ukazuje, nejde o úplně originální nápad. Ve slavném Teotihuacánu, který leží na předměstí dnešní metropole Mexico City, archeologové nedávno objevili pozůstatky opice, která se před 1 700 lety stala podobným diplomatickým darem. O objevu referuje vědecký časopis Proceedings of the National Academy of Sciences.

Archeoložka Nawa Sugiyama z Kalifornské univerzity v Riverside a její spolupracovníci se domnívají, že opici darovali vládcům Teotihuacánu před 1 700 lety vyslanci Mayů. Teotihuacánští později nebohé zvíře obětovali. Jde o samici chápana, kteří tehdy žili na území Mayů, tedy v džunglích jihozápadního Mexika a Guatemaly, a v Teotihuacánu byli považováni za exotické tvory.

Dar Teotihuacánu

Teotihuacán a Mayové koexistovali vedle sebe. V Teotihuacánu podle všeho vládl agresivní militaristický režim podepřený stálou armádou a značnou vojenskou silou, přinejmenším na středoamerické poměry. V roce 378 našeho letopočtu si vojensky podmanili území Mayů. Mayská civilizace ale přežila a ve výsledku existovala mnohem déle než Teotihuacán.

Ostatky samice chápana, kterou před 1 700 lety dopravili Mayové do Teotihuacánu. (foto: UC Riverside, Nawa Sugiyama, CC0)

Nalezená samice chápana byla podle vědců darována a obětována před uvedeným datem – radiokarbonové datování ukázalo, že opice žila mezi léty 250 a 300 našeho letopočtu. Podle badatelů šlo nejspíš o strategický dar, který měl utužit vztahy mezi dvěma významnými mocnostmi tehdejší Střední Ameriky. Obětování exotických zvířat bylo běžnou praxí, o čemž svědčí současně nalezené pozůstatky obětovaného orla skalního a několika chřestýšů.

TIP: V Teotihuacánu našli pozůstatky dravců, kteří požírali lidské oběti

Chemické analýzy zubů nalezené samice chápana odhalily, že její stravu tvořilo hlavně pralesní ovoce, v posledních dvou letech života ale dostávala k jídlu především kukuřici a chilli. V zajetí zřejmě nebyla úplně šťastná, o čemž svědčí zuby vylámané okusováním klece, ve které ji podle všeho drželi.

Pokud analyzujeme emoce provázející vymačkávání akné, pak kromě uspokojení z odstranění nehezké vady na kráse nelze pominout ani pocit znechucení. Ten se u člověka vyvinul jako ochrana před potenciálními toxiny, jež se mohou skrývat například v plísních či shnilé potravě. Uvedeným způsobem reflexivně reagujeme i na tělní tekutiny a vyhýbáme se například cizím lidem, kteří smrkají či kašlou.  

Slast versus odpor

V otázce nehezkých pupínků pak vstupují do hry dva faktory: již zmíněné znechucení a dále potěšení, jejichž vzájemný poměr se přitom individuálně liší. Mnoho lidí sice nerado „rýpe“ do vlastního akné, ale sledování stejné činnosti u ostatních jim nevadí, případně si ho doslova užívají. Jejich mozek totiž v takové chvíli ví, že mu nehrozí reálné nebezpečí, a dokáže si udržet racionální odstup. Právě pocit kontroly hraje stěžejní roli – vymačkávání hnisu představuje cílenou aktivitu, nikoliv náhlou život ohrožující situaci, při níž by uspokojení okamžitě ustoupilo do pozadí pod vlivem adrenalinu. 

Za vším stojí mozek

Vědci z univerzity v rakouském Grazu nechali osmdesát dobrovolníků sledovat video zobrazující vymačkávání akné a pomocí magnetické rezonance měřili jejich mozkovou aktivitu. U těch, kdo záběry sledovali se zájmem, se přitom výrazněji zapojovaly oblasti zodpovědné za pocit odměny, zejména tzv. nucleus accumbens. Dané jádro zřejmě stojí i za faktem, že zmíněné osoby dokázaly snáz potlačit svůj odpor.

TIP: Co jsem to jenom chtěl? Proč při průchodu dveřmi tak často zapomínáme?

Podle neurologů je u nich totiž popsaná oblast lépe propojena s tzv. insulou, která se aktivuje mimo jiné při regulaci pocitů znechucení. U druhé skupiny dobrovolníků se pak uvedené části mozku při sledování videa nezapojovaly vůbec, nebo jen nepatrně. 

Co do celkového počtu mrakodrapů (tedy budov vysokých 150 a více metrů) patří americkému New Yorku třetí místo na světě hned za Hongkongem a čínským Šen-čenem. Drtivá většina těchto moderních staveb je ale v New Yorku koncentrována na Manhattanu.

Brooklynská supervěž

Poslední dekáda zjevně přeje expanzi těchto staveb i do dalších částí New Yorku – hned 10 nejvyšších budov Brooklynu totiž vzniklo v posledních 10 letech a výjimku tvoří jen 156 metrů vysoká ikonická budova Williamsburghské záložní spořitelny z roku 1929. Ve srovnání s Manhattanem je brooklynská výšková zástavba stále ještě pouhým chudým příbuzným – hranici 200 metrů zde převyšuje jen jediná – City Point Tower III (219 metrů). 

Čerstvou novinkou, která do značné míry mění panorama Brooklynu, je budova označovaná jako Brooklyn Tower – 327 metrů vysoká budova, která svou výškou překonává kategorii mrakodrapů, je nejen nejvyšší budovou v Brooklynu, ale i druhou nejvyšší newyorskou budovou mimo Manhattan. Nový supermrakodrap je dílem architektonického studia SHoP Architects, z jejichž pera vzešla například originálně řešená hala Barclays Center, kde hrají své domácí zápasy basketbalisté Brooklyn Nets.

TIP: V Japonsku má vyrůst nejvyšší mrakodrap světa: Burdž Chalífu překoná dvojnásobně

Brooklyn Tower je koncipována jako multifunkční – vedle kancelářských a obchodních prostor nabídne i rezidenční plochy – konkrétně 150 osobních bytových jednotek a 400 nájemních bytů, z nichž má být 30 procent vyčleněných pro středně příjmové zákazníky. Kromě rekordní výšky je nový supermrakodrap zajímavý i z jiného ohledu – součástí jeho základny je známá budova Dime Savings Bank of Brooklyn, která vznikla již v roce 1908.

Budova Dime Savings Bank of Brooklyn jako součást nového newyorského supermrakodrapu. (foto: SHoP Architects)

Fakt, že se první podrobnější zprávy o dětech, které se českým panovníkům narodily mimo manželský svazek, objevují až v případě „krále železného a zlatého“, nemusí samozřejmě znamenat, že by dřívější králové a knížata nemanželské děti neměli – dobové prameny o nich pouze mlčí. Svou roli mohl sehrát i měnící se pohled na samotnou instituci manželství, protože levobočkem byl o dvě a půl století dříve i zcela legitimní český kníže Břetislav, kterého jeho otec Oldřich zplodil s prostou dívkou Boženou. 

Kromě prvorozeného syna Mikuláše kronikář Přibík Pulkava z Radenína zmiňuje hned tři dívky, jež jejich královský otec provdal za urozené muže a dal jim dobré věno. Ve světle dalších pramenů se ale zdá, že Přemyslových dětí narozených mimo manželské lože bylo ještě o něco víc. Přestože zmínky o nich jsou jen útržkovité, pokusme se jeho nelegitimní potomstvo zrekapitulovat.

Prvorozený Mikuláš 

Nejznámější z Přemyslových nemanželských potomků se v dějinách rozhodně neztratil, ba naopak – stal se dokonce zakladatelem vedlejší rodové linie. Takzvaní opavští Přemyslovci v severovýchodním cípu českých zemí vládli ještě dávno poté, co hlavní rodová větev smrtí Václava III. vymřela. Jejich poslední mužský příslušník Valentin Hrbatý skonal až v roce 1521.

Král se k Mikulášovi vždy hlásil, protože šlo o jeho vůbec prvního syna. Na svět přišel pravděpodobně v roce 1254, zatímco oficiální dědic Václav II. jej následoval až o sedmnáct let později (* 1271). Mikulášovou matkou, o níž psal František Pražský, snad mohla být Anežka z Kuenringu. Šlo o Přemyslovu údajnou dlouholetou milenku, jejíž jméno však zmiňuje až pozdější tradice. Jisté je, že šest let po narození levobočka se Přemyslovi podařilo ho legitimizovat. Z listiny, kterou jej papež Alexandr IV. uznal coby králova syna, na druhou stranu vyplývalo, že žádné z nemanželských dětí (tehdy byly na světě ještě dvě dcery) nemá nárok na otcův trůn.

Mikuláš vyrůstal poblíž dvora a král se postaral o jeho výchovu i hmotné zajištění. K tomu druhému mělo posloužit právě Opavsko, které Přemysl Otakar II. vydělil z Moravského markrabství v samostatný celek, jehož vládcové zůstávali leníky českého krále.

Mikuláš otce doprovázel i do osudné bitvy na Moravském poli v roce 1278, kde sám padl do uherského zajetí, z něhož se vrátil až po třech letech. Opavské knížectví si mezitím přisvojila královna-vdova Kunhuta se svým novým partnerem Závišem z Falkenštejna. Mikuláš však nakonec Opavsko získal pod svou kontrolu a do dějin vešel také jako ten, kdo nechal v roce 1290 Záviše před hradem Hluboká zkrátit o hlavu. Neshody s místní šlechtou donutily Mikuláše v závěru života Opavské knížectví opustit a uchýlit se do Brna. Zde dožil v klášteře minoritů, kde se po smrti v roce 1318 nechal také pohřbít, a to i se svou ženou Adelaidou, příbuznou Habsburků.

Legitimizovaná Anežka

Svou nejstarší dceru Anežku Přemysl zplodil s některou z dvorních dam královny Markéty Babenberské. Anežka se musela narodit ještě v padesátých letech 13. století, protože o ní hovoří listina papeže Alexandra IV. z října 1260, která tři tehdy žijící královy potomky legitimizovala.

Její jméno známe z jiných listin pocházejících z počátku 14. století, přičemž v roce 1318 se o ní hovoří již jako o zesnulé. Provdala se za vlivného šlechtice Bavora II. ze Strakonic, který po čas držel i úřad českého maršálka, a měli spolu minimálně tři syny.

Bezejmenné dcery

Papežská listina z roku 1260 zmiňovala dcery celkem dvě, před tímto datem a stejné matce jako v případě Mikuláše a Anežky se tedy musela narodit ještě jedna. Dívka, kterou neznáme jménem, se provdala za českého pána Oldřicha z Drnholce. Ten byl krátce znojemským purkrabím a poté hejtmanem Korutan, Kraňska a Vindické marky – tedy oblastí na území dnešního Rakouska a Slovinska, které během své vlády získal Přemysl Otakar II. Svou dceru král zjevně svěřil člověku, na kterého sám spoléhal. Oldřich z Drnholce padl během bojů s Uhry v roce 1273, ještě za Přemyslova života. 

Druhá z Přemyslových dcer, již neznáme jménem, přišla na svět až po říjnu 1260. Zmiňuje se o ní pouze Přibík Pulkava z Radenína ve své kronice, kterou ale psal až ve 14. století. Ještě za otcova života si tato žena měla vzít českého šlechtice z rodu Benešoviců, Voka z Kravař, který zastával úřad komorníka opavského soudu.

Probošt Jan

Druhý nemanželský syn Přemysla Otakara II. Jan udělal skvělou církevní kariéru, ač možná nikdy nepřijal kněžské svěcení. Narodil se někdy po roce 1255 a roku 1288 získal úřad vyšehradského probošta, s nímž se tradičně pojila i prestižní funkce kancléře českého království. Jako takový se stal úzkým spolupracovníkem svého nevlastního bratra Václava II., zasedal dokonce v jeho královské radě.

Panovníka podpořil při jeho cestě za polskou královskou korunou, což mu Václav „oplatil“ po smrti pražského biskupa Tobiáše z Bechyně v roce 1296. Jan byl i díky němu horkým kandidátem na nejvyšší církevní funkci v českých zemích, kapitula ale nakonec zvolila pro ni přijatelnějšího uchazeče, jímž byl Řehoř z Valdeka. Krátce poté, v srpnu 1296, Jan zemřel.

Kuenringova Alžběta

Přemyslova dcera Alžběta se v roce 1275 provdala za rakouského šlechtice Jindřicha z Kuenringu. Nemohla tedy být dcerou Přemyslovy milenky Anežky, protože by si brala vlastního strýce, což podmínky kanonického práva nedovolovaly. Někteří historikové Alžbětu ztotožňují s onou bezejmennou dcerou, která se vdala původně za Oldřicha z Drnholce, v jiných výkladech se jedná o dvě různé osoby.

Jindřich z Kuenringu svého tchána doprovázel do bitvy na Moravském poli, za což mu Rudolf I. Habsburský později zabavil jeho rakouské majetky. Zchudlý šlechtic se následně i s manželkou uchýlil do Opavy k vévodovi Mikuláši, kde později zemřel.

Pamětnice Eliška

Patrně nejmladší nemanželská dcera Přemysla Otakara II. Eliška si vzala Vikarta z Polné, který na počátku 14. století vykonával úřad brněnského purkrabího. Píše o ní Petr Žitavský ve Zbraslavské kronice v souvislosti s králem Václavem II., kterého uvádí jako jejího bratra.

TIP: Zločin a trest: Osudy nechtěných a nemanželských dětí v raném novověku

Eliška měla žít ještě deset let po jeho smrti a Petrovi osobně vyjevit události z králova života, kterou pak kronikář ve svém díle zaznamenal. To by znamenalo, že žila nejméně do roku 1315. Zemřela pravděpodobně před rokem 1326, neboť k tomuto datu už prameny jako Vikartovu manželku uvádějí jakousi Giselu.

Dne 5. října 1962 podepsalo pět států dohodu o založení ESO – Evropské jižní observatoře. Dnes, o šest desítek let později a s podporou 16 členských zemí i dalších strategických partnerů, spojuje ESO vědce a inženýry z celého světa pracující na vývoji a provozu pokročilých pozemních observatoří v Chile, které umožňují dosáhnout přelomových astronomických objevů. 

Při příležitosti 60. výročí založení ESO uveřejnila pozoruhodný nový snímek mlhoviny Konus (někdy též označované jako mlhovina Kužel). Na snímku je zachycena centrální část sedm světelných let dlouhého útvaru. Jedná se o součást rozsáhlejší oblasti s probíhající tvorbou hvězd, která dnes nese označení NGC 2264 a objevil ji William Herschel již na konci 18. století. Na obloze mlhovinu najdete v souhvězdí Jednorožce, což je vzhledem k útvaru, který obsahuje, překvapivě příhodné místo. Záběr byl pořízen na začátku letošního roku pomocí jednoho z dalekohledů ESO/VLT (Very Large Telescope).

Pozice otevřené hvězdokupy NGC 2264 na nočním nebi. (zdroj: Stellarium)

Mlhovina se nachází asi 2 500 světelných let od nás. Je tedy relativně blízko, což z ní dělá hojně zkoumaný objekt. Tento nový záběr je však dramatičtější než snímky starší. Zachycuje temné pro světlo neproniknutelné oblaky prachu v mlhovině takovým způsobem, že objekt vypadá jako mytologické monstrum.

TIP: Nejkrásnější perly: Výjimečné vesmírné úlovky Evropské jižní observatoře

Mlhovina Konus je dokonalým příkladem útvarů připomínajících pilíře, které se vyskytují v obřích oblacích chladného molekulárního plynu a prachu, známých tvorbou nových hvězd. Struktury tohoto typu vznikají, když nedávno zformované hmotné modré zářivé hvězdy svým hvězdným větrem a intenzivním ultrafialovým zářením odfukují hmotu ze svého okolí. Jak je materiál odtlačován pryč, plyn a prach se ve větší vzdálenosti od hvězdy zformuje do hustého tmavého a dlouhého útvaru – pilíře. A právě tento proces pomohl vytvořit temnou mlhovinu Konus orientovanou pryč od jasných hvězd ležících v centru NGC 2264.

Indonésie zařadila do výzbroje první tanky PT-76 v roce 1962, námořní pěchota jich dostala 170 kusů. Po roztržce se Sovětským svazem v polovině 60. let ale musela ostrovní země zapomenout na další dodávky i náhradní díly a nezbývalo než některá vozidla kanibalizovat, aby další zůstala funkční.

TIP: Sovětský obojživelný tank PT-76: Dobrý plavec, ale slabý bojovník

V 90. letech došlo s pomocí Izraele k modernizaci zbývajících jednotek, jež zahrnovala kromě výměny elektrických zařízení také nový motor a výzbroj. Díky pohonné jednotce o výkonu 224 kW vzrostla rychlost tanku na silnici na 58 km/h. Dělo Cockerill Mk 3M-A2 ráže 90 mm a nový systém řízení palby s laserovým dálkoměrem výrazně zvýšily bojové schopnosti tanku. Tato verze dostala označení PT-76(M). Indonésie provozuje modernizované plovoucí obrněnce dodnes a chystá jejich další vylepšení s pomocí Ukrajiny.

Kamenný monolit Uluru, známý též jako Ayers Rock, náleží k přírodním dominantám Austrálie a pro domorodce jde od nepaměti o posvátné místo. Podle legend uvnitř sídlí mocní duchové a o vzniku skály vyprávějí četné mýty související se stvořením světa. Pískovcový útvar zapsaný na seznam UNESCO ční nad plochý terén okolní pouště do výšky 348 metrů a proslul specifickým oranžovým odstínem, který se během dne mění s putováním slunce po obloze. Od roku 1985, kdy australská vláda monument oficiálně navrátila do rukou původních obyvatel, usiloval kmen Ananguů o omezení přístupu turistů. A před třemi lety jim úřady vyhověly. 

Striptýz na skále

Než se v říjnu 2019 domorodci dočkali přelomového zákona, navštívilo Uluru každý rok na 300 tisíc lidí. Mnozí z nich přitom ani zdaleka nerespektovali posvátný význam monumentu a na jeho vrcholu se nechali zvěčnit, například jak odpalují golfové míčky, nebo dokonce močí… V roce 2010 jistá francouzská turistka pobouřila domorodé úřady, když zveřejnila video, na němž se nejprve svléká do bikin a následně tančí a pózuje v bílých kozačkách. Své představení v tisku hájila tím, že chtěla vzdát skále hold, neboť Ananguové v minulosti také chodili nazí. Rozhořčení domorodci však tehdy požadovali dokonce její vyhoštění ze země. 

Masovému turismu na Uluru je konec. Zatím poslední ilegální návštěvník si v srpnu vysloužil tučnou pokutu. (foto: Shutterstock)

Původní obyvatelé věří, že zneuctění Uluru přináší smůlu a toho, kdo posvátný klid naruší, stihne trest. O „prokletí hory“ hovoří i někteří turisté, kteří si z ní odvezli kameny na památku a poté je prý potkala série neštěstí. Přestože za odnášení suvenýrů hrozí pokuta přesahující v přepočtu 145 tisíc korun, mnozí propašovali domů alespoň drobné kousky pískovce – a později se je rozhodli pro jistotu vrátit. Místní pošta tak až do roku 2019 obdržela ročně na 350 balíků plných suti. 

První pokuta

Skálu si lze nyní prohlédnout pouze zpovzdálí, čímž turisté přicházejí o mírný výšlap a ceněný originální zážitek. Asi jen deset kilometrů od Uluru se však rozkládá park Valley of the Winds, z jehož pískovcových vrcholků se otevírají překrásné výhledy – ačkoliv i tam se turistům doporučuje, aby skály samotné nefotili, protože jsou pro lid Anangu posvátné. Provozovatelé místních ubytovacích zařízení si ovšem stěžují na dramatický odliv klientely, který ještě zhoršily předloňské požáry buše. 

Ani turisté se navíc se zákazem nehodlají jen tak smířit, a zůstávalo tudíž zřejmě jen otázkou času, než některý z nich nařízení poruší. Nakonec k tomu došlo koncem letošního srpna, kdy strážci národního parku přistihli 44letého Australana při pokusu posvátnou horu zdolat. Provinilec pak musel zaplatit pokutu v přepočtené výši 42 tisíc korun.

Země Koruny české patřily k nejdůležitější opoře panovnického trůnu. Právě sem tedy zamířila hned první návštěva panovnického páru v červnu 1854. Teprve nedávno zbudovaná železnice zajistila dopravu Františka Josefa s Alžbětou z Vídně do Brna za „sotva čtyři hodiny“.

Nejmilostivější královna

Všude po cestě čekaly na císaře s císařovnou jásající davy, slavobrány a malé děti s mávátky. V moravské metropoli pak setkání s nejrůznějšími delegacemi obou zemských národů. Krojovaný průvod s ozdobenými koňmi a vozy předal Sissi dar v podobě bzeneckého vína z roku 1746. Ta se na oplátku ujala svých povinností první dámy a navštívila několik sirotčinců, škol a útulků pro chudé. 

Dva dny na to následoval příjezd do Prahy špalírem horníků, cechů a řemeslníků. Pár se ubytoval na Hradčanech, u Františkova strýce, dřívějšího císaře Ferdinanda Dobrotivého (1835–1848). Také v matce měst následoval kolotoč audiencí, návštěv nejrůznějších institucí a položení základního kamene jednoho z kostelů.

Noviny se předháněly v líčení královniny laskavé povahy. Podařilo se například zaznamenat údajný rozhovor s vyslancem z Krušných hor: „Když jejich představitel dojemnými slovy líčil nouzi horských obyvatel, zalily se krásné oči půvabné panovnice slzami a Její Veličenstvo jen stěží potlačovalo vnitřní pohnutí. Nedá se popsat, jakým dojmem zapůsobil na přítomné tento nový důkaz andělské dobroty na nejmilostivější císařovny – byl to slavný okamžik.“ 

TIP: Rodinné tragédie císařovny Sissi: Co musela ustát nejkrásnější žena Evropy?

Česká aristokracie poctila císařský pár monumentální jízdní přehlídkou bohatě vyzdobených vozů a slavnostním turnajem ve středověkých kostýmech v jízdárně Valdštejnského paláce. Mimo to se Sissi musela zúčastnit ještě vojenské přehlídky a polních manévrů. Celou cestu završilo setkání se saským králem Friedrichem Augustem II. (1834–1854) a jeho pruským protějškem Friedrichem IV. (1840–1861) na zámku hraběte Thuna v Děčíně. 

Japonsko a Německo pojí dlouhá historie vědecké spolupráce. Před lety tyto země založili Společný výbor pro spolupráci v oblasti vědy a technologie, který má za sebou celou řadu úspěchů. Nyní je cílem vědců Phobos – malý, ale velmi zajímavý měsíc planety Mars. V roce 2024 k němu, a také ke druhému měsíci rudé planety Deimosu, má zamířit mise Martian Moons eXploration (MMX).

Misi vysílá japonská vesmírná agentura JAXA. Sonda by měla proletět kolem Deimosu, hlavním cílem ale bude Phobos, kde by měla sonda jednou, možná dokonce dvakrát přistát, a poté se vrátit na Zemi se vzorky. Na misi MMX se zároveň podílí Německé středisko pro letectví a kosmonautiku DLR, které připravuje rover pro průzkum Phobosu.

Rover pro Phobos

Přibližně 25 kilogramů vážící čtyřkolový robotický rover MMX Rover má být na povrch Phobosu shozen z výšky okolo 50 metrů. Vzhledem k mizivé přitažlivosti měsíce nebo spíše měsíčku by to nemělo rover nijak vážně ohrozit. Přistání MMX Roveru bude ale každopádně napínavé.

„Během volného pádu po jeho oddělení od sondy, uskuteční MMX Rover ve vesmírném prostoru několik kotrmelců. Pak by měl dosednout na povrch Phobosu bez poškození,“ popisuje Markus Grebenstein z Institutu robotiky a mechanotroniky DLR v německém Oberpfaffenhofenu. „Poté se autonomně připraví na průzkum a rozloží své solární panely. Po Phobosu se bude muset pohybovat jen velmi opatrně, rychlostí několika milimetrů za sekundu, aby zase neodletěl do vesmíru.“

TIP: Japonsko dalo zelenou misi MMX k měsícům Marsu. Přiveze vzorek z Phobosu

Pro vědce představuje výsadek malého roveru významné prvenství. „MMX Rover představuje průlom v kosmických technologiích. Doposud nikdy jsme nevyslali robotické vozidlo na průzkum malého nebeského tělesa, jehož gravitace představuje zhruba tisícinu té pozemské,“ upřesňuje Grebenstein.