Začátkem letošního srpna vzbudil velkou pozornost morbidní nález boty s lidskou nohou v horkém pramenu Abyss Poll, který je jedním z mnoha malebných jezírek v americkém národním parku Yellowstone. Bota s nohou zde plavala v téměř vroucí vodě, po zbytku těla ale nikde nebylo ani památky.

Správa parku zahájila doslova detektivní pátrání po osudu nešťastného majitele nalezené nohy, jehož součástí byly i forenzní analýzy DNA. Ta se navzdory extrémním podmínkám jezera uchovala v použitelné podobě. Právě DNA byla nakonec klíčovou v odhalení identity hledaného.

Smrt v horkém jezírku

Podle tiskové zprávy vedení parku Yellowstone patřila sedmdesátiletému muži z Los Angeles jménem Il Hun Ro. Vyšetřování dospělo k závěru, že pan Ro nejspíš zahynul při blíže neurčeném incidentu, k němuž došlo v ranních hodinách 31. července 2022. Není známý žádný svědek této události a cizí zavinění bylo vyšetřovateli prakticky vyloučeno.

Není to poprvé, kdy v Yellowstone někdo zahynul podobným způsobem. Během historie tam v horké a často žíravé vodě zemřelo více než 20 lidí. Naposledy k tomu došlo v červnu 2016, kdy zde zemřel 23letý muž. Sešel z cesty a následně spadl do jednoho z jezírek. Po vytažení z vody z něj nezbylo prakticky nic, kromě několika osobních věcí.

TIP: Gejzír Steamboat nečekaně obživl: Děje se něco pod Yellowstonským parkem?

Proč jsou jezírka v Yellowstone tak smrtící? Park se nachází na vrcholu dřímajícího supervulkánu, pod jehož povrchem se nachází velké množství žhavého magmatu. Vysoká teplota vody, v kombinaci s extrémní kyselostí horkých pramenů, je schopna rozpouštět i lidskou tkáň. Další nebezpečí představují divoká zvířata, včetně bizonů, medvědů a vlků, která rovněž mohou vážně ohrozit neopatrné návštěvníky parku.

Neutronové hvězdy představují velmi extrémní vesmírné objekty, jen o něco lépe představitelné než černé díry. Navzdory svým malým rozměrům (okolo 20 kilometrů) se neutronové hvězdy mohou pochlubit téměř 1,5násobkem hmotnosti našeho Slunce. Kostka cukru vyrobená z hmoty neutronové hvězdy by na Zemi vážila okolo sto milionů tun. O jejich vzhledu toho víme jen velmi málo a o jejich vnitřní struktuře téměř nic. 

Neutronové hvězdy byly objeveny před více než 60 lety a vědci se od té doby snaží zjistit, jak asi vypadají uvnitř. Největší překážkou jsou extrémní podmínky, které lze jen velmi obtížně napodobit v laboratořích. Vědci proto využívají komplikované modely, v nichž se pomocí stavových rovnic snaží popsat strukturu neutronových hvězd, od povrchu až do jejich nitra.

Extrémní vesmírné sladkosti

Tým astrofyziků, které vedl Luciano Rezzolla z německé Univerzity Johanna Wolfganga Goetheho ve Frankfurtu, nyní přišel s pozoruhodným zjištěním, které vědci zveřejnili v časopise Astrophysical Journal Letters. Výsledky více než milionu stavových rovnic ukazují, že neutronové hvězdy se zřejmě do značné míry podobají pralinkám. Zní to úsměvně, ale jde o pěkné přirovnání pro strukturu těchto extrémních objektů.

Vlevo model těžké neutronové „pralinky“, vpravo lehké. (ilustrace: Peter Kiefer & Luciano Rezzolla, CC BY 4.0)

Když se vědci „prokousali“ záplavou výpočtů, ukázalo se, že lehké neutronové hvězdy (lehčí než cca 1,7 Slunce) mají měkkou podpovrchovou vrstvu, tj. plášť a pod ním tvrdé jádro. Naproti tomu neutronové hvězdy těžší než 1,7 Slunce pod tvrdým pláštěm ukrývají měkké jádro.

TIP: Jak těžké mohou být neutronové hvězdy? Jako Himálaje v půllitru od piva

„Neutronové hvězdy jsou úplně jako čokoládové pralinky,“ popisuje italský profesor relativistické astrofyziky Luciano Rezzolla. „Lehké neutronové hvězdy jsou jako pralinky, v nichž čokoláda obklopuje lískový oříšek. Jejich těžké protějšky jsou zase jako pralinky, které mají uvnitř čokolády měkkou náplň.“

Badatelé rovněž dospěli k závěru, že bez ohledu na hmotnost mají neutronové hvězdy zhruba stejnou velikost. Jejich poloměr by měl být asi 12 kilometrů, což zhruba odpovídá proporcím Frankfurtu nad Mohanem, v němž probíhal tento výzkum.

Půl páté, celá, půl šesté, šest… Digitální čas na palubovce neúprosně posunul pomyslné ručičky časomíry na téměř osmou hodinu. Slunce už je moc vysoko a další chvíle pro fotografy přijdou až za pár hodin, při večerním západu slunce. Zamířil jsem ven z Luangwy, národního zambijského parku, do naší lodžie a vidina vaječné omelety mi přitlačila botu na plyn o něco víc. Minuli jsme místo, kde jsme včera téměř do deváté hodiny večer sledovali v úplné tmě hyenu, která porcovala impalu. Za chvíli budeme „doma“… 

Neobvykle pomíchaná skupinka

Už jsme odpočítávali kilometry k místu snídaně, když přes cestu přešla sloní matka. Za posledních čtrnáct dní jsme viděli slonů požehnaně, ale stejně nám to nedalo a zastavili jsme. Kromě slonů nás totiž zaujala tlupa paviánů posedávajících v bezpečné vzdálenosti od tlustokožců, či pobíhajících poté, co některý z chobotnatců prudce mávnul ušima.

Chvíli jsme se museli „rozšifrovávat“, co vlastně vidíme. To, že se poblíž slonů pohybují opice, stáda antilop, žirafy či dokonce zebry, není nic neobvyklého. Různé druhy zvířat, které si obvykle ani potravně nekonkurují, se sdružují kvůli bezpečnosti. Ve společném stádu se často pohybují pakoně, zebry a impaly, protože každý z těchto býložravců má rád jiný druh trávy.

Poblíž skupiny antilop rádi pohybují i paviáni. Antilopy totiž mají mnohem lepší sluch než lidoopi a v případě výskytu predátora nastraží uši správným směrem a frknou na znamení, že poblíž je nebezpečí. Opičáci jsou naopak vybaveni skvělým zrakem a skřek či houknutí paviáního samce kopytníci velmi dobře znají a po takovém signálu jsou ve střehu. Jde zkrátka o docela běžný druh africké mezidruhové kooperace. Neobvyklá skupina slonů a opičáků nám ale zpočátku byla záhadou. 

Generační dělba práce

Dvanáct slonů se potulovalo pod vzrostlým stromem maruly (Sclerocarya birrea), v jehož koruně poskakovala dobře dvacítka paviánů a hlasitými skřeky se hašteřila a předháněla, kdo z nich si utrhne nejsladší plod. Na zelených větvích seděli jednotliví paviáni a mistrně trhali žluté ovoce. Někdy je hned rozpůlili a začali vykusovat sladkou dužinu. V mnoha případech, kdy nejzralejší plody vyrůstaly na konci nejtenčích větví a paviáni se museli držet všemi čtyřmi tlapami, jim ale nezbývalo než větví zatřepat, případně jednou rukou ovoce rychle utrhnout a shodit na zem. Poté ostrým zrakem zaměřili plod v trávě a rychle seběhli po kmeni dolů. 

Jenomže na sladký plod často čekala mláďata, která nebyla až tak hbitá a mrštná jako jejich starší chlupatí bratři a sestry, či se bála pádu z křehkých konců větví a raději sbírala padlé plody v bezpečí země. Pod korunou maruly však neposedávala jen mláďata, ale také staří samci, kteří byli dílem líní a dílem unavení životem, takže náročnou práci nechávali na obratnějších mladících. 

Vedle nenechavé konkurence

Tahle ranní sklizeň sladkých marulí přilákala i partu váhově nesrovnatelně těžší konkurence, která paviánům snídani poněkud zkomplikovala. Stáli jsme s džípem možná deset dvanáct metrů od stromu a z našeho pohledu to vypadalo spíš jako žluté krupobití, než jako organizovaná žranice u prostřeného stolu. Ze stromu pršel jeden plod za druhým. Někdy se na zemi ocitly i dosud zelené marule, to když některý opičák neopatrným pohybem uvolnil tenkou stopku. Jindy hodil pavián ovoce přímo pod sebe, ale většina zralých plodů padala dolů jen kvůli pohybu relativně těžkých opic v koruně stromu.

Křičící a neustále zuřiví paviáni se vztekali nad svými kolegy z tlupy, kteří jim bez námahy uzmuli jejich zaslouženou odměnu. Ještě více zlým pohledem ale sledovali slony, jak s pečlivostí převracejí chobotem malý plod. Když se ujistili, že je dostatečně zralý, zastrčili jej chobotem do úst. Paviáni se vztekali a občas jsme viděli plod letící nikoli kolmo dolů, ale šikmo – jako granát vržený na hřbet tlustokožce. Většinou se opice netrefily, ale když se jim to podařilo a slon dostal dobře mířenou ránu do zad, trhl sebou a polekaně uskočil. 

A tak sloni důsledně přebírali plod po plodu. Paviáni několikrát stačili seskočit a v klidu si sedli do suché trávy, kde se s chutí zakousli do zralé marule. Jindy si ale cpali do tlamičky jednu žlutou kouli za druhou. Rychle posbírali, co se dalo, a utekli do bezpečí. Pryč od slonů, co nejdál od nenechavé konkurence.

Bar „U sloního stromu“

Z plodů maruly se vyrábí Amarula, krémový alkoholický likér, který je chuťově podobný nám známému Baileys. Mezi Jihoafričany je Amarula velmi oblíbená a popularitu získává i mezi turisty. V rámci naší skupinky nalezl nahnědlý krém své příznivce zvláště mezi našimi něžnými polovičkami. Mužská část snad až příliš sladkým, sotva sedmnáctiprocentním alkoholem tak trochu opovrhuje, ale musím uznat, že štamprlička do kávy je příjemným zpestřením.

Lidé ale zřejmě nebyli první, kdo objevil kouzlo marulí. Svědčí o tom paviáni, kteří posedávají dvacet třicet metrů od stromu a vsedě poklimbávají. Hlava jim mnohdy padne až na prsa, nebo se nepřítomně kolébají ze strany na stranu. Zvířaty vyhledávaný kvasící plod není jen sladkou pochutinou, ale způsobem, jak se uvést stavu opilosti. 

Menším opičákům asi stačí pár kousků ovoce, aby ucítili účinky alkoholu. Nedokážu si představit, kolik by toho museli spořádat několikatunoví sloni, aby na ně ovoce mělo podobné účinky. Výjev pozorujeme téměř hodinu a při konkurenci dvanácti slonů a dobře padesáti paviánů se každý dostane jen k několika zralým plodům. Je možné, že by i tohle množství na sloní mohykány zabíralo?

Marula je v Africe stromem téměř posvátným a jeho síla prý dokáže ovlivnit pohlaví nenarozeného dítěte. V jižní Africe rostou marule opravdu hojně a sloni mají jejich ovoce nesmírně rádi. Ne náhodou se zde tomuto stromu říká „sloní strom“. 

Opilost ze zkvašeného ovoce

Trochu se dohadujeme, jestli si afričtí sloni opravdu rádi „přihnou“. Pro mnohé je to zábavný mýtus, pro jiné pravda pravdoucí. Britští biologové ale považují sloní opilost za prakticky vyloučenou. Spadané ovoce maruly obsahuje maximálně tři procenta alkoholu a této hodnoty navíc koncentrace lihu dosáhne až po třech či čtyřech dnech na slunci. Jenže o taková marulová padavčata sloni nejeví velký zájem. Mnohem raději mají plody čerstvě natrhané, tak jak jim je pod nos, respektive chobot, setřesou paviáni. 

Navíc odborníci z Británie navíc tvrdí, že i kdyby slon snědl celou hromadu zkvašených plodů, nikdy je nerozžvýká tak, aby se z nich dostal všechen alkohol. A z toho, co se z plodů uvolní, chobotnatec vstřebá opět jen část. Takže i kdyby se slon celý den necpal ničím jiným než zkvašenou marulou, nikdy do sebe nedostane tolik lihu, aby to jeho obří tělo nějak zaznamenalo. Mírnou špičku by si přivodil teprve tehdy, kdyby snědl čtyřikrát víc, než se mu vejde do zažívacího traktu. Navíc by musel celý den zůstat žíznivý, aby si vodou „neproplachoval“ žaludek. 

Brouci místo alkoholu

Zastánci „alkoholové teorie“ ovšem poukazují na to, že slonům alkohol chutná. Čas od času se prokazatelně probourají do skladů lihovin a pak nevědí, kdy mají dost. Známý je případ slonů indických, kteří se při ‚návštěvě‘ ilegální palírny rozdováděli tak, že v následném veselí srovnali se základy několik budov. Jeden slon indický prý dokonce vpadl do místní putyky, vypil, co se dalo a pak v opilecké euforii zabil několik vesničanů. Vědci z Británie tato fakta nepopírají, ale trvají na svém – konzumací zkvašeného ovoce se slon opít nemůže a platí to i pro populární marulu.

Jak si ale vysvětlit, že sloni bývají po konzumaci marulí evidentně rozjaření? Že by jejich organismus nedokázal spalovat alkohol tak účinně, jak by bylo třeba? Na vině je prý kůra stromu marula, kterou sloni rádi loupou a požírají. Mohou přitom konzumovat i larvy brouků, kteří pod kůrou maruly žijí. Jejich těla obsahují toxiny, které mají podstatně silnější účinky než alkohol a domorodci je s oblibou využívají k výrobě šípových jedů.

TIP: Opít se jako zvíře: Alkohol a opilecké stavy, jak je nejspíš neznáte

Po hodině tahanic s paviány o žluté sladké ovoce si každý odnesl svou část přídělu. Nezažili jsme žádnou sloní „opici“, jen opice mezi sloníma nohama. Sloní mžourání mohlo klidně být jen přivíráním víček před ostrým sluncem a sloní kolébání je přirozeným pohybem poutníků savan. Koneckonců i posedávání a polehávání opičáků mohlo být jen pravidelnou siestou, která nastává každý den s přicházejícím polednem. Sloní mohutnost a chytrost každopádně zvítězila nad snaživostí paviánů a v tomto klání, které se dá jen stěží nazvat symbiózou, ale spíše vyčůraností, těžkooděnci jasně dominovali. Jen doufám, že až přijde nejsilnější polední výheň, najdou si sloni nějaký velký stín a jejich „opice“ nenabude sloních rozměrů.

Planety a měsíce Sluneční soustavy představují víceméně nehostinné světy, na kterých panují z našeho pohledu extrémní a v některých případech i nestabilní podmínky. Nápadnou výjimkou je v tomto směru naše Země, která se může pochlubit dlouhodobě stabilním klimatem. Odborníci jsou přesvědčeni, že existují konkrétní mechanismy, které udržují podmínky na naší planetě v relativně úzkém rozmezí.

Constantin Arnscheidt a Daniel Rothman z amerického Massachusettského technologického institutu (MIT) prostudovali mechanismus, který zřejmě hraje v udržování stability klimatu významnou rolu. Jde o tzv. zvětrávání silikátů, při němž je díky chemickým reakcím v horninách vysáván z atmosféry oxid uhličitý.

Tlumič klimatických změn

Vědci v rámci výzkumu, který minulý týden zveřejnil odborný časopis Science Advances, využili počítačové modelování k analýze výkyvů klimatu v historii naší planety. V úvahu vzali časové měřítko desítek milionů let. Zároveň ale pracovali i na mnohem jemnější škále stovek tisíců let. Podle jejich zjištění teplota na Zemi v tomto jemnějším časovém měřítku sice kolísá, nahoru i dolů, ale výkyvy nepřesahují určitou mez.

Arnscheidt s Rothmanem si všimli, že čas, který naše planeta potřebuje k vyrovnávání zmíněných výkyvů, představuje asi 100 tisíc let, což je podle nich v souladu s rychlostí silikátového zvětrávání. Tento mechanismus je již dlouho považován za jednoho z kandidátů pro udržování stability pozemských podmínek. Arnscheidt a Rothman teď poprvé tuto představu podpořili reálnými daty. Z jejich výzkumu mimo jiné plyne, že by si Země zřejmě poradila i se současným oteplováním planety, pokud by k tomu měla dostatek času.

„Podle nás jde o silnou podporu myšlenky, že silikátové zvětrávání je výkonný stabilizátor klimatu,“ uvádějí autoři studie. „Naše výsledky rovněž podporují představu stabilního klimatu, stejně jako modely dlouhodobého vlivu antropogenních emisí uhlíku, a také myšlenku planetárních vědců, že mechanismus stabilizace klimatu zvětráváním hornin hraje významnou roli ve výsledné obyvatelnosti planety.“

TIP: Země odráží méně slunečního záření: Podle vědců jde o důsledek klimatických změn

Studie vědců tak na jedné straně přináší dobré zprávy – Země je schopna účinné regenerace, pokud k ní dostane dostatek času. Pokud však lidstvo nezpomalí svůj dopad na životní prostředí, nemusí naše planeta k této regeneraci vůbec dostat příležitost.

Jak to? Autoři životopisů totiž jen opakují to, co napsal téměř šedesátiletý Heinrich Schliemann ve své autobiografii z roku 1881. Jen poslední okamžiky svého života pod kontrolou zdaleka neměl…

Na Boží hod vánoční, 25. prosince 1890, se na Piazza della Santa Carità v Neapoli zhroutil starší, prostě oblečený muž. I když byl při vědomí, nedokázal ze sebe vypravit ani slovo. V nemocnici, kam ho dopravili, ho odmítli ošetřit. Neměl u sebe průkaz totožnosti ani peníze a podle vzhledu usoudili, že by nejspíš neměl na zaplacení. A byly Vánoce! Převezli ho tedy na nejbližší policejní stanici a teprve tam našli v jeho plášti vizitku známého neapolského lékaře. Doktor Cozzolini se dostavil bleskově a okamžitě zavolal drožku. Když se vozka zeptal, kdo to zaplatí, lékař mu odpověděl, že veze jednoho z nejbohatších lidí na světě.

Osud

Heinrich Schliemann pocházel ze zapadlé meklenburské vesnice Neubuckow, kde přišel na svět roku 1822 jako syn chudého luteránského pastora. Už v útlém dětství si oblíbil Homérovu Illiadu, o níž mu nadšeně vyprávěl jeho otec, chudý luteránský pastor. Snil o tom, že nalezne místo, kde se odehrávala trojská válka. Když objevil pod vánočním stromečkem ilustrovanou historii světa pro děti, zajásal! Ač toužil po vzdělání a nastoupil na gymnázium, musel studií z mnoha, mimo jiné i finančních důvodů zanechat. Zlí jazykové ovšem tvrdili, že otec po smrti Heinrichovy matky peníze propíjel v kořalce s pochybnými ženštinami.

Heinrichovi nezbývalo než jít do učení k hokynáři ve Fürstenbergu, kde pět a půl roku prodával slanečky, mléko, máslo, sůl a kávu. Byl v jednom kole od pěti ráno do jedenácti večer a o nějakém vzdělávání nemohla být ani řeč. Nevydržel tu. Rozhodl se hledat štěstí v Americe. Vydal se tedy pěšky do Hamburku a nalodil se. Jeho loď ale ztroskotala u holandských břehů, a tak zůstal v Amsterodamu a uchytil se u velké obchodní firmy. 

Konečně začal myslet na své vzdělání – studoval účetnictví a za pouhé dva roky se naučil holandsky, anglicky, francouzsky, španělsky, portugalsky a italsky. Pak si přidal ještě ruštinu. Když majitel firmy zakládal filiálku v Petrohradě, poslal tam Schliemanna, který jako jediný rusky mluvil. Filiálka vzkvétala a Schliemann bohatl. Brzy z firmy odešel a začal podnikat samostatně nejen v Rusku, kde obchodoval zejména s indigem, ale také v Americe. 

Světoběžník

Do Ameriky poprvé odjel v roce 1850. Ve svém životopise sice tvrdil, že jel hledat ztraceného bratra, ve skutečnosti se tam ale vypravil, až když se doslechl o jeho úmrtí. Jel tedy zachránit jeho majetek. A nebyl by to ani Schliemann, kdyby nezačal podnikat i tam. Dařilo se mu! Do Ameriky zajížděl častěji, a získal tam dokonce americké občanství. To ale bylo až v roce 1869, i když on sám tvrdil, že ho získal už při své první cestě. 

Obchodně se mu dařilo skvěle. V Rusku zbohatl díky spekulacím během krymské války. V Americe za války Severu proti Jihu zdvojnásobil své jmění. Stal se z něj multimilionář a jeden z nejbohatších mužů v Petrohradu. Dokonce se stal čestným občanem Ruska. 

V osobním životě se mu zatím štěstí vyhýbalo. V Petrohradě se oženil s dvacetiletou neteří svého obchodního partnera Kateřinou Lyžinovou, s níž měl syna a dvě dcery. Bohužel i přes Schliemannovu snahu manželství spělo k rozvodu, a tak se rozhodl konečně si splnit svůj dětský sen – najít Tróju. Ještě dříve, než k tomu došlo, jeho žena usoudila, že promrhat peníze za jakési vykopávky je čirý nesmysl. Chtěla ho zbavit svéprávnosti a hlavně majetku. To se naštěstí nestalo. Schliemann jí zaplatil tučné odstupné a manželé byli rozvedeni.

Pravá žena

Díky svému bohatství mohl nyní uskutečňovat svůj sen. Fanaticky se pustil do práce. Nikdo a nic ho neomezovalo! Ale i přes nezměrné bohatství či archeologické úspěchy si Heinrich uvědomoval, že mu něco schází. Žena a rodina! Tentokrát neponechal nic náhodě či osudu. Po svých zkušenostech přesně věděl, jakou ženu si po své boku představuje. Měla pocházet z Řecka, být dostatečně mladá, aby mohla mít děti, samozřejmě krásná, vzdělaná, se zájmem o antické dějiny, zejména o Homérovo dílo. Měla mít pochopení pro jeho výzkumy a pomáhat mu v nich. Takto si představoval svoji ideální manželku. 

Úkolem pověřil svého učitele řečtiny, biskupa Theokleta Vimpose. Ze tří předložených fotografií si vybral shodou okolností biskupovu neteř, teprve sedmnáctiletou Sophii Engastrominos. Zalíbila se mu na první pohled, a tak začal pátrat, jestli skutečně splňuje jeho přísné požadavky. Dokonale si Sophii i její celou rodinu prolustroval a naznal, že bude pro něj ta pravá. Sophia pocházela z bohaté athénské rodiny. Byla nejen krásná jako Homérova Helena, ale na svůj věk i mimořádně vzdělaná. A jako Řekyně uměla Homéra zpaměti! 

Nová rodina

Když Schliemann pochopil, jak pozoruhodnou ženu může získat, neváhal. Svatba se konala v Aténách 24. září 1869 a v tomto městě se Schliemannovi také usadili. Měli spolu dvě děti, které dostaly jména podle hrdinů řeckých bájí: dceru Andromaché a syna Agamemnóna. Heinrich nadále pokračoval ve svých výzkumech a Sophia mu pomáhala. Nebylo to prý pro ni snadné. Byla zvyklá na komfort. Na vykopávkách se naopak potýkala s nepohodlím, nedostatkem pitné vody, nebezpečnými komáry způsobujícími horečku i vzpurnými dělníky, s nimiž musela komunikovat.

Skutečnost ale podle historiků vypadala malinko jinak. Sophia se výzkumů účastnila jen málokdy. Schliemann její roli ve svém životopise zveličoval a také prý vymyslel příběh, jak pašoval Priamův poklad z místa činu v jejím šálu. 

I když podle Schliemannova životopisu tvořili Sophia s Heinrichem dokonalý pár, tak úplně ideální to asi mezi nimi nebylo. Sophia trpěla na časté zdravotní komplikace a také mírné psychické problémy. Svou roli sehrál asi i velký věkový rozdíl. Mimořádně ctižádostivý, pracovitý a neskutečně úspěšný obchodník Schliemann měl na svou ženu i rodinu nejspíš přehnané nároky. Ve svých dopisech dost věcí manželce vytýkal – a pak toho vzápětí litoval. Uvědomoval si, že by určitě mohla být šťastnější s daleko mladším mužem. Přes všechno bohatství se snažil o šťastný život. Rodinné štěstí považoval za největší pozemské požehnání. A lepší ženu, než byla Sophia, si nemohl přát. 

Nešťastný rok 

Heinrich Schliemann byl aktivní muž, který neuměl odpočívat. O svých zdravotních problémech se nešířil, případně je bagatelizoval. Ačkoli se ví, že prodělal například malárii, v jeho denících o tom zmínku nenajdeme. Marodění shledával něčím nepatřičným. Vypadalo to, že se i po šedesátce nacházel v dobré kondici a těšil se relativně dobrému zdraví. 

Přesto se u něj už ve středním věku začaly projevovat problémy s ušima a nedoslýchavost. Trvalo ovšem dlouho, než si toho všimli i jeho spolupracovníci. V roce 1890 už ale situace dospěla do krize. Sužovaly ho velké bolesti a na levé ucho už téměř neslyšel. Přesto se neúnavně účastnil vykopávek v Tróji. Na radu mezinárodně uznávaného vědce, archeo­loga a lékaře Rudolfa Virchowa však práce zastavil. Vypravil se na univerzitní kliniku do Halle, aby tam podstoupil ušní operaci. 

Komplikovaný zákrok provedl 13. listopadu 1890 profesor Schwartze. Po důkladném vyšetření se rozhodl operovat obě uši zároveň. Několikadenní nařízený pobyt na klinice však Schliemann přes varování lékaře i navzdory dalším bolestem ukončil. Měl tolik cestovatelských plánů, které musel splnit! Na Vánoce už chtěl být doma v Aténách se ženou a dětmi. Všechno to byly neodkladné cesty! 

A tak odjel přes Lipsko do Berlína a 15. prosince se na pár dní zastavil i v Paříži, kde zrovna panoval třeskutý mráz dosahující minus 18 stupňů. To jeho zdraví rozhodně neprospělo! Pak už podle plánu odjel do Neapole prohlédnout si přírůstky v tamním muzeu. Prudké bolesti mu nedovolily nastoupit na loď do Atén, a tak telegrafoval domů, aby kvůli němu oslavu Vánoc odložili. Svůj stav konzultoval s doktorem Cozzolinim a po několika injekcích se mu zjevně ulevilo, poněvadž spolu navštívili vykopávky v Pompejích.

Poslední hodiny

Štědrý den strávil Schliemann sám v hotelové jídelně a na Boží hod si pravděpodobně šel pro další injekci. Do ordinace už nedorazil. Když ho doktor Cozzolini vyzvedl na policejní stanici, zavezl jej nejdřív do hotelu. Tam nemocný dokázal pozřít jen trochu masového vývaru a kávu. Nemluvil, pouze gestikuloval, pravou polovinu těla už měl téměř ochrnutou. Cozzolini tedy zavolal německého chirurga von Schroena žijícího v Neapoli. Ten levé střední ucho otevřel a vyčistil. Zjistil však, že mezitím už došlo k zápalu mozkových blan a hnisavé meningitidě. 

Druhý den zhoršila Schliemannův už tak kritický stav ještě akutní bronchitida. Konzilium osmi lékařů rozhodlo, že bude třeba provést trepanaci – operativně otevřít lebku. Zatímco se radili, přišla ošetřovatelka a oznámila, že Heinrich Schliemann před chviličkou zemřel…

TIP: Všeuměl v hlubinách: Jindřich Wankel učinil na Macoše průlomová zjištění

Svéhlavý Schliemann se řídil pouze svým názorem a nepočítal s nezdary. Jeho smrt však způsobil jinak nezhoubný tukový nádor cholesteatom, který se obvykle vyskytuje v oblasti středního ucha a utlačuje a ničí okolní tkáně. Byl workoholik, pro práci zanedbával své zdraví. Kdyby odjel hned po operaci domů do Atén, aby se zotavil v mírnějším klimatu, nemuselo to tak dopadnout… 

Pásový crawler-transporter neboli Missile Crawler Transporter Facilities slouží už přes padesát let, a pořád se nechystá do důchodu. Je přitom stejně impozantní jako stroje, které za tu dobu přepravil na rampu. Respektive přepravily, protože NASA si nechala legendární vozy vyrobit dva. Každý stál 14 milionů dolarů a v době svého vzniku šlo o největší pásová vozidla na světě. Dnes zmíněný primát drží německé rypadlo Bagger určené k těžbě uhlí. Podobná monstra však mají externí zdroje energie, proto Crawler stále zůstává největším pásovým vozidlem světa s vlastním pohonem. 

Výroby transportérů se ujala společnost Marion Power Shovel, návrh vypracovala Bucyrus International. Původně byla vozidla navržena k převážení Saturnu IB a Saturnu V – tedy rakety, jež dostala člověka na Měsíc – a to z konstrukční budovy Vehicle Assembly Building alias VAB na rampu LC-39A nebo LC-39B Kennedyho vesmírného střediska. Oba vozy, které místní pracovníci pojmenovali Hanz a Franz, se tedy zapojily do programů Apollo, Skylab i Apollo–Sojuz. Od roku 1981 pak po tři dekády přepravovaly raketoplány, včetně pojízdné odpalovací plošiny a v případě Saturnu i včetně 120metrové odpalovací věže s několika rameny. 

Dva kolosy

Každé vozidlo je 40 metrů dlouhé, 35 metrů široké a bez nákladu váží 2 721 tun. Má osm pásů – na každém rohu dva – jež se skládají vždy z 57 plátů o hmotnosti 900 kg. Celá jednotka tak váží 51,3 tuny a všechny pásy dohromady úctyhodných 410 tun. Výška vozidla se pohybuje v rozmezí 6–8 mtrů a na každé straně se dá upravit nezávisle na ostatních. O pohon se stará 16 trakčních motorů vybavených čtyřmi generátory, vždy o výkonu 1 000 kW. Ty jsou napájeny dvěma dieselovými motory ALCO 251 V-16 o výkonu 2 × 2 750 koňských sil, tedy 2 050 kW. Celková spotřeba činí asi 296–350 litrů na ujetý kilometr, což vyžaduje nádrž o objemu 19 000 litrů paliva. Maximální rychlost v provozu činí 1,6 km/h a nenaložený crawler dosahuje rychlosti asi 3,2 km/h.

Doprava raketoplánu Discovery na startovací rampu 39-A. (foto: NASA, George Shelton, CC0)

Za svou existenci se „titáni“ pohybovali vždy pouze po dvou trasách, nazývaných crawlerways neboli „cesty pro přepravník“. Vedou z haly VAB na rampu LC-39A a LC-39B, měří 5,5 km, respektive 6,8 km, přičemž i s travnatou středovou částí jsou široké 40 metrů. Kratší z nich zdolá crawler asi za pět hodin. 

Zlaté střevíce

Po ukončení letů raketoplánů v roce 2011 se však transportéry neodebraly do zaslouženého důchodu. Crawler s označením CT-2 prošel největší modernizací za svou historii a v roce 2016 dokončila NASA jeho přípravu pro využití v programu Artemis: Na odpalovací rampu dopravuje obří raketu SLS, a s nejtěžším nákladem za dobu své služby tak opět překoná sám sebe. Jeho nosnost se výrazně navýšila z původních 5 400 tun na 8 200 tun, dostal nové brzdy, hydraulický systém, elektro­niku, a protože je velmi hlučný, tak i nové tlumiče a výfuky.

TIP: Rekordní jeřáby: Oceloví obři na těžkou práci

CT-1 má být potom dle dostupných informací k dispozici pro komerční sféru. Například společnost Northrop Grumman ho měla využívat pro přepravu své rakety OmegA. Ta však byla zrušena, a tak je budoucnost tohoto kusu nejistá. Dohromady už oba transportéry na kosmodromu najezdily přes 5 500 km, a není divu, že si NASA investici do nich chválí. Právě kvůli relativně nízké ceně a dosaženým úspěchům si pásové dopravníky vysloužily přezdívku „zlaté střevíce“. 

Moderní svět o existenci okapi dlouho nevěděl. Živočichové s pruhovaným tělem o velikosti antilopy žijí ve skrytu deštného pralesa, a tak je teprve roku 1901 spatřila výprava britského cestovatele sira Harryho Johnstona. Na rozdíl od žiraf, na něž lze narazit ve většině subsaharské Afriky, obývají okapi pouze úzký pás území v Demokratické republice Kongo. A zhruba pětina uvedeného teritoria, nedaleko hranic s Ugandou, se v roce 1996 dostala na seznam UNESCO coby pátý a zatím poslední přírodní unikát zmíněného státu. 

V ráji zoologů

Vedle ochrany okapi, jejichž počet se odhaduje na dvacet tisíc kusů (pro srovnání, žiraf žije na černém kontinentu až třikrát víc), se hlavním důvodem pro zápis na prestižní listinu stali i další zástupci tamní pestré fauny. Jde mimo jiné o 370 druhů ptáků, což z regionu dělá jednu z nejvhodnějších afrických lokalit pro ornitologická pozorování. 

V deštném pralese Ituri, jehož součást rezervace tvoří, navíc zoologové napočítali třináct druhů primátů – tedy vůbec nejvíc, kolik jich dosud na jednom místě v Africe našli. Právě bohatá biodiverzita parku, který se proměnil i v domov domorodých Pygmejů, však zároveň znamená největší úskalí: Stejně jako vědce a ochránce přírody totiž přitahuje pytláky. 

Cíl krvavých útoků

Nelegální odstřel zvířat, jakož i nepovolená těžba dřeva a zlata v lokalitě často nabývaly gigantických rozměrů. Pytláci cílí zejména na rychle mizející populace slonů, kterých tam v roce 1996 žilo kolem 5 700 kusů, nicméně za poslední dekádu jejich počty klesly o 80 %. Vedení rezervace proti ozbrojeným gangům bojuje se střídavými úspěchy: V 90. letech komplikovala situaci uprchlická krize a následná občanská válka. Ještě v roce 2012 zažil park krvavé útoky rebelů, jež si vyžádaly životy šesti lidí a čtrnácti okapi.

TIP: V boji proti pytlákům by mohla významně pomoci umělá inteligence 

Naopak v roce 2015 se při 195denní akci podařilo zadržet 53 pytláků, 365 těžařů zlata a rozbít desítky jejich tábořišť. Díky iniciativě správy národních parků ve spolupráci s armádou se následně povedlo pro rezervaci zajistit dva trvalé strážce, přičemž do budoucna by jich mělo být několikanásobně víc. 

Klimatická krize, environmentální žal… ryze současné termíny stačí poněkud zjednodušit a máme tu problém, který rozhodně nevyvstal až s 21. stoletím. Hrozili se ho už vikinští nájezdníci – a měli důvod!

Mezi světlem a tmou

Prvním důkazem o strachu Vikingů z prudké klimatické změny má být podle švédských vědců text na věhlasném Rökském kameni z 9. století. Toto první písemné dílo švédské literatury líčí s pomocí více než sedmi stovek run sto let staré bitvy, ale také přírodní jevy, které byly považovány za zlověstná znamení blížících se katastrof. Ačkoli text patrně nechal vyhotovit muž jménem Varin po smrti svého syna a na jeho počest, nemluví jen o svém žalu nad ztrátou potomka, ale také o úzkostech z podobné klimatické krize, jakou země prodělala v 6. století. Tu sice Varin nezažil, přetrvávala však ve vzpomínkách dalších generací. 

Co se tehdy stalo? Změnu podnebí patrně vyvolaly sopečné erupce. Protože se na polích neurodilo, nastal mezi lidem hladomor. Populace ve Skandinávii se prý ztenčila na polovinu! Líčení na Rökském kameni tak lze vnímat i jako odvěký boj na hranici mezi životem a smrtí, jako boj mezi světlem a temnotou, teplem a zimou. A právě dlouhé kruté zimy se Varin obával nejvíce. Tři roky trvající Fimbulwinter totiž v severské mytologii předznamenává příchod Ragnaröku, tedy konce světa, v němž padnou téměř všichni bohové a zem nakonec pohltí plameny.

Led a záplavy

S klimatickou krizí ostatně bojovali i Vikingové v Grónsku. Ona další doba ledová totiž skutečně přišla – byť o čtyři století později. Když Erik Rudý kolem roku 985 osídlil jižní Grónsko, možná nazval ostrov Zelenou zemí z propagačních důvodů, aby přilákal více nových osadníků. Nepopiratelně tu ale panovaly příjemnější teploty než v dobách, kdy se Vikingové z Grónska stahovali. Průměrná roční teplota se podle vědců pohybovala o dva až tři stupně výš než dnes. V 15. století se vše změnilo. Nástup malé doby ledové znamenal i nárůst ledovců. Stále tlustší ledový příkrov stlačoval půdu tak, že pobřežní oblasti doslova klesaly pod jeho tíhou. Masy mořského ledu zase vytlačovaly k pobřeží více a více vody. Kombinace obou faktorů způsobovala rozsáhlé záplavy podél pobřeží – tam, kde měli Vikingové své farmy, pole a pastviny. Mořská voda pohltila na 140 čtverečních kilometrů půdy.

Ochlazení ale nesvědčilo ani ostrovní flóře – a hospodářská zvířata tak přicházela o pastviny. Osadníky však paradoxně v 15. století ohrožovalo také stále sušší klima. I kvůli tomu rosto na pastvách méně trávy – což znamenalo i méně sena na zimu. Zvýšené množství ledu v moři zase ztěžovalo lov tuleňů a mrožů, ale také samotný přístup na ostrov a obchodování s cizinou. I dřevo na stavbu lodí, domů a k topení se muselo dovážet – a plavby víc a víc řídly. Izolovaná populace se nerozrůstala – a noví osadníci logicky nepřicházeli. Klimatická krize tak Vikingy z Grónska postupně úplně vyhnala – žít zde se zkrátka zásadně nevyplácelo.

Uchlácholit bohy

Podobnost klimatických změn s mytickým Ragnarökem nejspíš není náhodná. Přírodní katastrofy znamenaly pro Vikingy varovný signál. Jako Damoklův meč však nad nimi visely nejen kruté zimy. Ohnivý obr Surtr na samém konci finální bitvy Ragnaröku zabije boha Freye a zemi potom pohltí plameny. Tato vize má mnoho společného se sopečnou činností, kterou mohli vikinští osadníci běžně pozorovat na Islandu.

K tomuto ostrovu připluly vi­kinské lodě v roce 874. Zakotvili tu natrvalo především Norové. Křesťanství se ale podařilo vnutit místním osadníkům až na konci 10. století. Norský král Olaf Tryggvason ostatně přinutil ke konverzi poddané ze všech svých území. Jenže ještě zhruba půl století předtím Islanďané nenechávali nic náhodě a svůj životní prostor si chránili – pohanskými rituály. Směřovali je k bohům severského pantheonu a vše souviselo právě s vizí kolabujícího světa topícího se v plamenech.

Jeskyně Surtshellir se nachází na lávovém poli Hallmundarhaun. Jde o více než kilometr a půl dlouhý tunel přirozeně vytvořený v tuhnoucí lávě. Na šířku měří až patnáct metrů, maximální naměřená výška dosahuje deseti metrů. Erupce, která jí dala vzniknout, proběhla v dobách, kdy se Vikingové na Islandu teprve usazovali, a jistě se jim vryla do paměti. Když láva vychladla, objevili osadníci i jeskyni. V souladu s legendami se domnívali, že právě zde na čas pobýval ohnivý Surtr a že je nadále s místem nějakým způsobem spojen. A jako strůjce budoucí katastrofy si ho raději hodlali předcházet – co kdyby se jim podařilo ho uchlácholit.

V jeskyni proto z kamenů vybudovali nízkou zídku ve tvaru lodi a uvnitř poté rituálně upalovali zvířecí obětiny – kosti ovcí, koz, koní či prasat. Možná se tím skutečně pokoušeli zvrátit příchod obávaného Ragnaröku. A nemuseli se pokoušet jen uchlácholit Surtra. Zvířata mohou coby symbol plodnosti přírody souviset s bohem Freyem, Surtrovým protivníkem. A oběti pak měly Freye posílit, aby se dokázal obrovi postavit a porazit ho.

Křesťanství, nebo realita?

Podívejme se ale blíže na onen tajemný Ragnarök. V norské mytologii jde o sérii událostí, které zahrnují jak předznamenání budoucích tragédií v podobě tříleté zimy, tak velkou bitvu, jíž se účastní všichni živí i mrtví bohové a základní bytosti. Dá se říct, že tato severská apokalypsa obsáhne i téměř všechny živly. 

Na straně zla v ní bojuje obří vlk Fenrir, který jakoby ztělesňoval zemi sužovanou zemětřesením. To totiž roztrhne půdu podobně, jako když vlk zakousne do masa oběti svou smrtící čelist plnou ostrých zubů. Dále v ní vystupuje vodní had Jörmungarndr, nespoutaná síla mořských vln přinášejících povodně. Na konci pak Surtr podobný sopce máchnutím svého ohnivého meče zahalí zemi do plamenů.

TIP: Mezi Kristem a drakem: Stavkirke propojují vikingskou mytologii s křesťanstvím

Zda si tvůrci legend „přetvořili“ křesťanský Poslední soud, nebo šlo o přímou inspiraci zejména přírodními podmínkami na Islandu a klimatickými katastrofami zachycenými ve vzpomínkách předchozích generací, nelze přesně říci. Nejspíše to nelze ani přesně oddělit, vzhledem k tomu, že legendy v průběhu času doplňovaly další motivy. S přírodou se ale Vikingové potýkali velmi bolestně. A svůj boj s ní vyhrát nedokázali. 

Když naši předkové v průběhu historie přišli na to, že je skvělé připravovat jídlo na ohni, byl to významný posun v naší obživě. Až doposud jsme měli nejstarší důkazy o vaření na ohni z doby přibližně před 170 tisíci let, kdy si na ohni vařili lidé našeho druhu a také neandertálci. Nedávný objev izraelských odborníků ale posouvá využívání ohně k přípravě pokrmů mnohem hlouběji do minulosti.

Výzkumný tým, který vedla izraelská odbornice Irit Zoharová ze Steinhardtova přírodovědného muzea při Telavivské univerzitě, zkoumal fosilní vrstvy na lokalitě Gesher Benot Ya'aqov, která se nachází v Chulském údolí na severu Izraele. V biblických dobách se zde rozkládalo jezero Meróm, dotyčný výzkum ale mířil mnohem hlouběji do minulosti, do období středního pleistocénu.

Nejstarší pochoutky z ryb

První vodítko archeologové našli na místě, kde nebyly téměř žádné rybí kosti, ale jenom rybí zuby. To poukazuje na vaření ryb, protože rybí kosti se na rozdíl od zubů při teplotách nižších než 500 stupňů Celsia rozpadnou. Konkrétně zde vědci narazili na pozůstatky parmy jordánské (Luciobarbus longiceps) a parmičky palestinské (Carasobarbus canis), přičemž oba tyto druhy stále žijí v Izraeli a okolních zemích. Jeden z kolegů Zoharové pak ve stejné oblasti našel důkazy o tom, že zde bylo ohniště.

Rozhodující důkaz přinesl výzkum zubní skloviny, při kterém vědci zjistili, že nalezené zuby byly vystaveny teplotě mezi 200 až 500 stupni Celsia. Právě v tomto rozmezí se rybí maso podle vědců nejlépe propeče. To svědčí o přípravě dávných ryb na ohni podobným způsobem, jaký odhalili experimentální archeologové, když se pokoušeli napodobit prastaré metody vařením. Fosilní nálezy neukázaly, zda si naši předkové kapry pekli, grilovali, vařili nebo smažili. Podle studie ale pravděpodobně využívali nějaký typ zemní pece.

TIP: Naši předci mohli před objevem ohně využívat k vaření horké prameny

„Velké množství pozůstatků ryb na studované lokalitě prokazuje jejich častou konzumaci dávnými lidmi, kteří, jak se zdá, již používali pokročilé způsoby přípravy jídel, k nimž využívali oheň,“ vysvětluje archeoložka Zoharová. 

Předpokládá se, že oheň si poprvé osvojili zástupci druhu Homo erectus před zhruba 1,7 milionem let. „Umět ovládat oheň, abyste se zahřáli, ale není to samé jako ho používat k vaření,“ připomíná archeoložka a dodává, že předkové lidí mohli také jíst ryby u ohniště a do plamenů pak zahazovat zbytky.

Rok 1942 nezačal pro ozbrojené síly Jeho Veličenstva dobře. Na starém kontinentě se nenacházely, snad s výjimkou Gibraltaru, žádné britské jednotky, singapurská pevnost padla a ostrovní monarchie se ocitla nepříjemně blízko ekonomickému kolapsu i vojenské porážce.

Londýnská vláda zoufale hledala způsob, jak obnovit otřesenou morálku svých bojovníků, a částečnou odpověď poněkud překvapivě nalezla též v kvalitním černém čaji. Ministři se na poradách dohodli, že monarchie skoupí veškeré dostupné zásoby této voňavé suroviny.

Důležitější než munice

Britští politici si důležitost čaje pro příslušníky ozbrojených sil uvědomovali dávno před druhým globálním konfliktem. Povzbuzující nápoj pěstovaný v koloniích symbolizoval velikost i výlučnost impéria a jeho konzumace měla často pozitivní dopad na morálku mužstva. Podle dochovaných svědectví distribuovaly úřady čaj ve velkém už k jednotkám chystajícím se roku 1815 na bitvu u Waterloo. Právě jejich protivníkovi – francouzskému císaři Napoleonovi – bývá připisován výrok: „Armáda bojuje podle toho, jak má plný žaludek.“ V případě královských vojsk by však tento citát bylo nutné upravit tak, že se budou bít jen za předpokladu, pokud jim důstojníci zajistí pauzu na čaj.

Symbolický význam horkého moku pro ostrovní monarchii potvrdil v jednom ze svých projevů z roku 1939 poněkud nadneseně i Winston Churchill: „Čaj je pro nás nyní důležitější než munice.“

V praxi se tento postoj projevil už dva dny po vypuknutí války, kdy londýnský kabinet převzal kontrolu nad veškerým čajem na ostrovech a nařídil zastavit obchodní transakce s touto surovinou. Ministři se totiž obávali, že očekávané nálety Luftwaffe na metropoli by mohly cenné zásoby zničit. Zatímco ve městě ponechali asi 40 000 tun, dalších 30 000 tun raději nařídili ukrýt do tajných skladů na venkově. 

Čaj na příděl

Ani tím dostatek zlatavého nápoje nezajistili, protože skutečnou hrozbu představovaly nedostatečné dodávky ze zámoří. Vysokou daň si v tomto ohledu vybíraly především útoky německých ponorek na konvoje mířící do britských přístavů. Ministerstvo potravin už v roce 1940 zareagovalo přechodem na přídělový systém, kdy měl každý Brit starší pěti let nárok pouze na dvě unce (57 g) čaje týdne. Omezení trvalo až do konce války, nicméně ze zmíněného množství šlo připravit až tři šálky denně. V porovnání s masem, sýry či cukrem šlo tedy o podstatně velkorysejší příděl.

Když se Británie v roce 1942 dostala do zmíněné nezáviděníhodné situace, přeměnil se čaj ve strategickou surovinu a ministerstvo potravin schválilo nákup všech exportovatelných přebytků z Cejlonu, indického státu Ásám i Afriky v čele s Keňou. Důvod volby těchto lokalit byl jednoduchý – čínský vývoz kýžené komodity se v daném období blížil nule a japonský čaj zase Britové odmítali, protože s Japonci válčili.

Miliony tun zásob

Ačkoliv se přesná čísla nedochovala, Londýn tehdy zřejmě zakoupil neuvěřitelných 698 milionů liber (349 000 tun) čaje. Šlo o tak nedozírné množství, že se akvizice zařadila mezi pět největších nákupů ostrovní monarchie za rok 1942 – hned za střelivo do ručních zbraní a před dělostřeleckou munici, pumy a výbušniny. Až do roku 1945 objem importu voňavé suroviny nepoklesl a někteří ekonomové tvrdí, že v žádném okamžiku války se její množství na ostrovech nesnížilo pod 30 milionů tun.

Podle části historiků lze zase – samozřejmě s jistou nadsázkou – považovat tuny černého čaje za britskou tajnou zbraň. Vojáci i civilisté jej totiž vnímali jako doklad jednoty válčícího národa a všeobecně akceptovanou hodnotu. Pro muže na frontě znamenala vůně horkého nápoje kousek domova, pro jejich příbuzné v zázemí představoval čaj příležitost, jak alespoň na chvilku zapomenout na všechny strasti.

Dokončení: Tajná zbraň britského impéria: Když byl čaj důležitější než munice (2)

Cenu, kterou Britové čaji přikládali, výmluvně ilustrovala například jistá speciální operace královského letectva. Royal Air Force svrhlo nad okupovaným Holandskem neuvěřitelných 75 000 kontejnerových „pum“, které místo smrtonosné trhaviny obsahovaly nedostatkové potraviny a sáčky s čajem. Pocházel z Nizozemské východní Indie a v každé „bombě“ jej doprovázel leták se vzkazem: „Holandsko opět povstane, hlavu vzhůru.“

O šálek milovaného nápoje nebyli ochuzeni dokonce ani britští váleční zajatci – dostávali totiž prostřednictvím Červeného kříže balíčky, v nichž nalezli mimo jiné čaj slavné značky Twinings.