Instagram, který provozuje americká společnost Meta Platforms, je v Rusku nedostupný od pondělní půlnoci. Omezení oznámil minulý pátek ruský cenzurní úřad Roskomnadzor, který podobně zakročil i proti Facebooku nebo Twitteru. Po síti se podle něj šíří materiály obsahující nenávistné projevy vůči ruským občanům.

Ruská prokuratura k omezení přístupu na Instagram vyzvala po zprávě agentury Reuters, podle které společnost Meta umožní uživatelům v některých zemích vyzývat k násilí proti ruským vojákům v souvislosti s invazí na Ukrajinu. Prokuratura také požádala soud, aby označil firmu Meta za extremistickou organizaci.

TIP: Za duhového Putina hrozí v Rusku pobyt za mřížemi

Instagram byl velmi populární mezi ruskou mládeží. Pro mnoho ruských malých a středních podniků i umělců či řemeslníků se navíc stal klíčovým nástrojem pro internetový prodej. V Rusku jsou nyní dostupné i další podobné platformy – VKontaktě a Odnoklassniki. Skupina Gazprom Media loni v listopadu spustila aplikaci Yappy jako domácí konkurenci čínské platformy TikTok.

Na jihu Egypta v Rudém moři leží dnes již známá oblast, kterou si oblíbili nejen turisté, ale také mořské želvy karety. Při šnorchlování či potápění je máte díky tomu možnost zblízka pozorovat v jejich přirozeném prostředí. Mnoho ze života těchto želv nám kupodivu zůstává utajeno i dnes ve 21. století (stejně jako o většině mořských nebo vodních tvorů). Od okamžiku jejich narození a příchodu do moře až po jejich první, druhý a často i třetí rok nejsou informace o životě karet nikde vědecky podchyceny. Co o želvách vlastně víme?

Neproměněné evolucí

Na naší planetě bylo dosud určeno 270 žijících druhů želv, které osídlují sladkou vodu, moře i suchou zem v mírném tropickém pásmu. Želvy patří k nejstarším plazům na Zemi a jsou dokonce starší než ještěři a hadi. Suchozemské druhy se objevily před 210 miliony let a o nejstarších známých mořských želvách jsme byli donedávna přesvědčeni, že žily už před více než 160 miliony let a vyvinuly se patrně z raných typů obojživelníků. Jenže stáří nedávného nálezu vodní želvy Odontochelys semitestacea ze svrchního triasu v Číně se odhaduje na 220 milionů let!

V každém případě u želv za dobu známé existence proběhlo jen několik málo evolučních změn. Současné druhy jsou tak téměř stejné jako ty, které žily v dobách dinosaurů. Dnes obývá světová moře pouhých sedm druhů dvou čeledí: karetovitých (Cheloniidae) se šesti druhy a kožatkovitých (Dermochelyidae) s jediným druhem kožatkou velkou.

Slzy pomáhající od soli

Želvy máme zařazeny jako loudavé tvory, ale nemyslete si, že vodní želvy jsou podobně pomalé jako jejich suchozemští příbuzní. Mořské i sladkovodní želvy byste pod vodou jen stěží dohonili, tedy doplavali. Jednotlivé druhy se dokážou v mokrém prostředí pohybovat rychlostí 3 až 30 km za hodinu. Párkrát mávnou ploutvemi a jsou pryč. Naše podvodní pohyby jsou v porovnání s nimi směšně neohrabané a pomalé. Ale ve vodní říši jsou v poměru k ostatním obyvatelům, například rybám, opravdu těžkopádné. Proto některé vodní druhy, především ty žijící v kalných vodách, loví přepadením ze zálohy. Nehybně sedí na dně a čekají na kořist, která popluje kolem.

Želvy mají vynikající orientační smysl, k určení směru jim pomáhá odlesk světla od hladiny moře, hvězdy i slunce. Spoléhají ale také na schopnost vnímat změny v zemském magnetismu. Pro pobyt pod vodou jsou vybaveny záklopkami, které znemožňují proniknutí vody do nozder při ponoření. Mořské želvy se navíc pohybují v prostředí s velkým obsahem rozpuštěných solí a potřebují přebytečné množství vylučovat z těla ven. Činí tak prostřednictvím slz, i když jiní plazi mají pro tento účel speciálně vyvinutou žlázu. 

Teplota určuje pohlaví

Jednou z běžnějších želv, kterou můžete v oblasti Rudého moře spatřit, je kareta obrovská (Chelonia mydas). Dorůstá délky okolo dvou metrů a v dospělosti dosahuje hmotnosti mezi 90 až 140 kilogramy. Od ostatních mořských želv ji poznáte snadno díky jednomu páru štítků mezi očima. Kromě toho ji od karety pravé odlišíte i podle stravovacích návyků. Když uvidíte mořskou želvu pasoucí se na mořské trávě na dně, jedná se právě o karetu obrovskou. 

Tento druh žije kromě doby páření celý život v moři. Želvy pohlavně dospívají mezi pěti až osmi lety. V době rozmnožování samičky vystoupí na pláže, kde se samy narodily. Tady průměrně každé dva roky nakladou do vyhloubených děr v písku vajíčka, obvykle 50–160 kusů. Vejce zrají asi dva měsíce a jejich vývoj přímo závisí na slunečním záření. Pokud se teplota pohybuje pod 30° C, narodí se samci. Jestliže je teplota vyšší, obvykle se rodí samičky. 

Všežravec, který si nevybírá

Blízkou příbuznou karety obrovské je kareta pravá (Eretmochelys imbricata), momentálně jeden z nejohroženějších želvích druhů, i když v Rudém moři je to úplně nejběžnější druh karety. Poznáte ji podle čtyř kostěných destiček nad očima. Její krunýř má zubaté okraje a střední podélný kýl. Dorůstá velikosti něco málo přes jeden metr a hmotnosti 80 kilogramů. Má ostrý a zakřivený čenich připomínající zobák a dva drápy na každé ploutvi. 

Karetu pravou zastihnete nejčastěji na korálových útesech, jak vykusuje polypy z jejich vápenatých schránek. Živí se i dalšími bezobratlými živočichy, především žebernatkami a medúzami. Dokáže spořádat i velice nebezpečné druhy – například jedovatou měchýřovku portugalskou (Physalia physalis) nebo živočichy z třídy polypovců (Hydrozoa). Pochutná si i na mořských houbách. 

Potrava pro ptáky a kraby

Rozmnožování karet pravých je stále zahaleno mnoha otazníky. Víme ovšem, že samice v sobě mohou uchovávat samcovo sperma a klást oplozená vejce až dlouho po páření. Tehdy každá samička naklade přibližně 100 až 180 vajec. Když se malé želvy vylíhnou, nedosahují obvykle ani hmotnosti 22 gramů a na délku měří zhruba 2,5 cm. Hned po vylíhnutí se instinktivně snaží dostat co nejrychleji do oceánu, kam je vede odraz měsíce ve vodě. Toto vodítko si karety bohužel na některých místech pletou s umělými světelnými zdroji, jako je třeba veřejné osvětlení. 

Želvy, které se do oceánu nedostanou do úsvitu, se stávají kořistí ptáků (hlavně bahňáků a racků) nebo nejrůznějších druhů větších krabů. V moři pak často skončí v žaludcích větších druhů ryb. Proto se snaží skrývat pod kameny nebo v korálech. Teprve až dorostou velikosti kolem 35 cm, je jejich karapax natolik pevný, že se v moři mohou cítit bezpečněji. Ti jedinci, kteří překonají kritická léta, se mohou dožít až padesáti let. V dospělosti totiž už nemají mnoho přirozených nepřátel, ačkoli se najde několik živočichů, kteří si dokážou s tvrdostí želvího krunýře – například žraloci, chobotnice, několik druhů větších krokodýlů a ryb.

Tajemství ohrožených želv

Karety tráví skoro celý život v oceánu a nad hladinu moře vyplouvají jen zhruba každých 15 až 20 minut, aby se nadechly. Proto je velmi obtížné studovat jejich život a migrační trasy, stejně jako u většiny mořských tvorů. Teprve v posledních desetiletích začínají vědci pomocí moderních technologií mapovat chování želv a jejich migrační trasy, které někdy vedou napříč oceánem.

Například některé karety obrovské žijící na pobřeží Brazílie se vydávají naklást vejce až na 4 500 km vzdálený ostrov Ascension na východě Atlantského oceánu. Není jasné, jak dokážou trefit na místo určení, ale vědci se domnívají, že využívají kombinaci zemského magnetického pole, znalost oceánských proudů, chemismu vody a také orientaci podle známých rysů mořského dna. Kožatky velké zase při sledování potravy (medúz) cestují z tropických moří až do arktických vod. 

TIP: Krásná želví nájezdnice: Cesta želvy nádherné z domácností do volné přírody

Mořské želvy jsou na Červeném seznamu ohrožených druhů uvedeny jako druhy „ohrožené“ nebo „kriticky ohrožené“. To znamená, že patří mezi nejohroženější zvířata světa a hrozí jim vyhynutí. Přitom o nich ještě zdaleka nevíme vše.

Žádná z geomagnetických bouří, které v minulých dnech zasáhly Zemi, nebyla příliš silná a nebezpečná. Nejviditelnějšími průvodními efekty zjitřeného chování Slunce byly polární záře, které byly viditelné i v oblastech, kde tak často k vidění nejsou – například v americkém Idahu a New Yorku. Efektní polární záře byla ostatně k vidění i na území Česka.

Odborníci z Národního úřadu pro oceán a atmosféru (NOAA) řadí nejčerstvější geomagnetické bouře do kategorie G2 (pondělní) a G1 (úterní). Maximem je stupeň G5. Při stupních G1 a G2 dochází k ojedinělým komplikacím u objektů na oběžné dráze, případně k rušení či krátkodobým výpadkům rádiového signálu. Ve vzácných případech může docházet také k výkyvům v rozvodných sítích. Bouří se stejnou intenzitou vědci evidují od 600 do 1 700 během jednoho 11letého cyklu. Skutečně silné geomagnetické bouře se naštěstí objevují jen vzácně. Během jednoho 11letého cyklu vědci evidují v průměru 4 bouře kategorie G5 a okolo stovky bouří kategorie G4.

Hrozba mateřské hvězdy

Geomagnetické bouře vznikají v důsledku uvolnění velkého množství materiálu ze sluneční korony do okolního prostoru. Vnějším projevem takové události je pak výron koronální hmoty, při kterém miliony tun horkého plazmatu vystřelí rychlostí přes 1 000 km/s do meziplanetárního prostoru. Pokud se erupce odehraje na přivrácené sluneční polokouli, víme o ní už za 8,5 minuty – tak dlouho trvá rentgenovým a ultrafialovým paprskům, než urazí 150 milionů kilometrů.

Největší problémy ovšem způsobuje zmagnetizovaný oblak plazmatu, jenž k Zemi obvykle dorazí do 20–72 hodin. Během cesty kosmickým prostorem si zachovává svoji integritu – nese si s sebou totiž vlastní magnetické pole. Magnetosféra Země nedovolí nabitým částicím přímo proniknout dovnitř a odkloní je. Reaguje však na přítomnost cizího magnetického pole a pružně vyrovnává (smrštěním nebo rozepnutím) účinky koronální hmoty. Impulzy prostupují celou magnetosférou a vzniká geomagnetická bouře. 

V klidových podmínkách sahá geomagnetosféra na straně přivrácené ke Slunci až do vzdálenosti 60 000 km, nicméně během popsané bouře může tato hodnota klesnout i na polovinu a geostacionární satelity pak musejí čelit přímému vlivu kosmického záření.

TIP: Geomagnetická bouře se stala osudnou pro 80 % nově vypuštěných satelitů Starlink

Při určité orientaci vlastního magnetismu nalétajícího oblaku může dokonce přechodně zeslábnout zemská magnetosférická ochrana. Sluneční částice se v tom případě dostanou hlouběji do atmosféry, excitují její atomy a molekuly a vyvolávají polární záře. Život na Zemi ovšem nalétávající částice přímo neohrožují: Buď je odstíní magnetosféra, nebo je pohltí srážky v zemském ovzduší. Ani porušené magnetické pole planety nepředstavuje pro biosféru velký problém.

Podle dat NOAA se s přibližujícím se vrcholem 11letého slunečního maxima, kterého by naše mateřská hvězda měla dosáhnout v roce 2025, objevují výrony koronální hmoty takřka denně. Ne všechny ale naštěstí míří k Zemi.

Kdo někdy viděl špionážní film z období studené války, ví, jak Moskva vypadá – tmavě šedé moře betonu, kde je neustále zataženo, prší, sněží anebo všechno dohromady. Západ si takový obraz udělal o srdci „říše zla“ s gustem, protože dokonale odpovídal sovětské zahraniční politice. Ty časy však dávno minuly. Ruská metropole od pádu komunismu na svém megalomanství nic nezměnila, ale přetřela ho zářivými barvami luxusu a prosperity, jež se pohledem ze vzdálených sibiřských regionů jeví téměř jako fata morgána. 

Pochopit ruskou duši 

Moskva je centrem země, Rudé náměstí je středem Moskvy a pupkem Rudého náměstí je chrám Vasila Blaženého. Hned vedle stojící Kreml tvoří samozřejmě sídlo moci celé federace, ale opravdové duchovní srdce a zřejmě i nejfotografovanější budovu v zemi představuje právě zmíněná katedrála z 16. století. Za svou fotogeničnost vděčí unikátnímu architektonickému stylu, který dovedl až do absurdity tradiční ruskou zálibu v baculatých cibulových věžích a ornamentální zdobnosti. Svatostánek nechal zbudovat car Ivan Hrozný jako oslavu vítězství nad Kazaňským chanátem: Šlo o definitivní tečku za staletími střetů s mongolskými a turkotatarskými nájezdníky, kteří Rus nejednou zdecimovali. 

Architekt Postnik Jakovlev se do díla skutečně ponořil a vytvořil stavbu, která nemá v celém ortodoxním a byzantském světě obdoby – podobný chrám nestojí nikde jinde. Co však zvenku působí jako gigantický čelní střet svatebního dortu s výlohou cukrárny, je zevnitř až překvapivě uměřené a fresky na zdech nabízejí výhradně paletu tlumených barev. Návštěvník odchovaný lehkostí francouzských gotických katedrál či italských renesančních dómů si však možná odnese nepříjemný pocit stísněnosti, až klaustrofobie. Tam, kde katolictví pracuje se světlem a barvou vitráží, využívá pravoslaví odlesk zlata ve tmě: Okna jsou malá a meditativní příšeří obaluje stavbu zevnitř jako pavoučí síť. Kontrast nevyrůstá jen ze srovnání dvou architektonických přístupů, ale ze střetu dvou mentalit a způsobu nazírání na svět. Kdo chce pochopit ruskou duši, musí vejít do chrámu Vasila Blaženého, nechat fotoaparát v batohu a rozjímat. 

V sídle moci

Moskevský Kreml patří mezi několik málo dochovaných historických staveb ve městě, osamělost komplexu však plně vyvažuje jeho architektonický i symbolický význam. Je relativně „mladý“: Hlavní město země se totiž v průběhu staletí několikrát přesouvalo, nejdřív z Ladogy do Novgorodu, posléze do Kyjeva, Vladimiru a teprve v 15. století padla volba na do té doby zanedbávanou Moskvu. 

Když tam Ivan III. roku 1475 přenesl své sídlo, musel se spokojit s chátrajícím opevněním a žalostně obyčejnými staveními. Plány na velkolepou obnovu však nedokázali místní architekti uvést do života, a tak panovník povolal specialisty z Itálie. Ti sice respektovali lokální vkus a estetické zvyklosti, zároveň však jejich revoluční technická vylepšení umožnila vztyčit věže a chrámy nevídaných rozměrů. Na ploše téměř 28 hektarů tak začaly na svou dobu raketovou rychlostí růst světské i duchovní stavby, jež záhy inspirovaly celé Rusko. Kromě opevnění a řady kostelů – včetně ohromujícího Uspenského chrámu – najdete v Kremlu také paláce, muzea či zbrojnici, kde si můžete prohlédnout carské zbraně a poklady.

Historie srovnaná se zemí

Pro milovníka historie odchodem z Rudého náměstí radost končí. Většinu významných památek nechal na Stalinův příkaz srovnat se zemí Lazar Kaganovič, přezdívaný „železný Lazar“ – energická a nesmírně výkonná úřednická mašina, která se každého úkolu zhostila s neohroženou zarputilostí. Muž, jenž dovedl kolektivizaci ruského a ukrajinského venkova do krvavého finále, se pustil se stejnou nemilosrdností i do modernizace metropole, která potřebovala nové bulváry a honosné stavby. K zemi se tak mimo jiné poroučel milovaný, čtyřicet let budovaný chrám Krista Spasitele, otevřený teprve roku 1883. Vznik gigantického Paláce sovětů, jenž se měl na jeho troskách tyčit do výšky 415 metrů, však přerušila německá invaze. Vysněná ikona stalinistické architektury, které by vévodila stometrová socha Lenina, tedy zůstala jen na papíře. Dnes na zmíněném místě opět stojí chrám, obnovený a vysvěcený v roce 2000. 

Jinde se však Stalinovy plány naplnily. Ve městě vzniklo sedm mrakodrapů, dnes známých jako „sedm sester“, o jejichž estetické kvalitě vedou historici umění spory: Zatímco jedni je považují za anachronické obludy a symboly represe, pro jiné představují unikátní vyjádření ducha doby. Vznikly mezi léty 1947 a 1957 coby sídla významných institucí, hotelů či ministerstev a skutečně nezapřou společný základ. Většina z nich shlíží ze břehů řeky Moskvy a nejmajestátnější „sestra“, Lomonosovova univerzita, trůní před botanickou zahradou a hlavním zákrutem řeky se stadionem Lužniki. Ať se ovšem v centru města ocitnete kdekoliv, váš zrak je vždy zachytí. 

Srdce moderní Moskvy však tepe ve skle a v oceli. V moskevském „city“ napočítáte 13 staveb vyšších než 200 metrů a například věž Federace se svými 374 metry držela do roku 2017 evropský rekord – než ji vystřídal 462 metrů vysoký petrohradský mrakodrap Lachta Centr. Právě v city sídlí ekonomická elita země a dává to najevo: Na tamních parkovištích zřejmě spatříte největší koncentraci aut značek BMW, Mercedes a Lexus na světě. 

Ticho carevniných zahrad

Moskva však neznamená jen stres a dopravní chaos. Pokud si domácí i turisté potřebují odpočinout, míří třeba do kouzelného parku Caricyno, tedy doslova „carevnino“. Rozlehlé zahrady na jihu města totiž obklopují rezidenci, jež vznikla pro Kateřinu Velikou. Panovnice si lokalitu zamilovala, když kolem projížděla v kočáru, a její přání pozemky koupit nemohl samozřejmě místní šlechtic odmítnout. 

Záhy tam vyrostl luxusní palác – i když s ním carevna nebyla spokojená a několikrát ho nechala přestavět, aniž by se dožila jeho dokončení. Zahradám se každopádně dostalo unikátní péče a krásou se mohly směle měřit s poklady francouzského dvora. Park je doslova posetý rybníky a fontánami, které propojují cestičky vedoucí skrz udržované lesíky. Altánů, pavilonů, arboret, mostků, grott a pergol tam pak najdete nepočítaně. 

TIP: Město na vodě: Sen Petra Velikého na bažinách a kanálech

Obzvlášť krásné jsou zimní zahrady a skleníky, jež navozují letní pohodu i uprostřed pověstných ruských mrazů. A pod hustým příkrovem stromů vám na chvíli zmizí z dohledu i jinak všudypřítomné bytové komplexy, jimiž město nechvalně proslulo. Caricyno stojí za návštěvu už proto, že do centra je odtud daleko a místo davů turistů bloumajících v moderně vyšperkovaných parcích – jimž vévodí Zarjaďje v přímém sousedství Kremlu – potkáte v jeho zákoutích především Moskvany. 

Přibližně před 541 miliony let došlo na samotném počátku prvohor k prudkému rozvoji života na Zemi. V té době se například objevila celá řada živočišných kmenů, které dnes známe, a další významné skupiny organismů. Byl to začátek období kambria a této události se podle toho říká „kambrická exploze“.

Andrea Giuliani ze švýcarské Spolkové vysoké technické školy v Curychu a jeho spolupracovníci nedávno zjistili, že tato exploze života zanechala stopy i tam, kde to nikdo příliš neočekával – hluboko v zemském plášti. Badatelé prostudovali vzácné horniny zvané kimberlity, v nichž se nalézají diamanty. Tyto horniny vznikají hluboko v zemském plášti. Když se dostanou k povrchu, představují pro nás nejen cenný zdroj diamantů, ale také informací o tom, co se děje v plášti.

Uhlík v diamantech

Giulianiho tým analyzoval složení uhlíku v celkem 144 vzorcích kimberlitu, které byly odebrány na 60 lokalitách po světě. Geologové si doposud mysleli, že složení izotopů uhlíku, který je obsažen v diamantech z kimberlitu, se v průběhu stovek milionů let pozemské historie příliš nemění.

TIP: Titanokorys: Slavné naleziště z počátku prvohor vydalo nové monstrum

Výzkum ale ukázal, že v kimberlitu, který vznikl asi před 250 miliony let a mladším, došlo k výraznému posunu poměru izotopů uhlíku. To zhruba odpovídá době, kdy se do hlubin zemského pláště dostaly sedimenty z období kambrické exploze, které byly ovlivněny masivní přítomností života.

„Tato pozorování potvrzují, že biogeochemické procesy na zemském povrchu mají dalekosáhlý dopad, až do hlubin zemského pláště. Ukazuje se, že cykly uhlíku na zemském povrchu a v hlubinách jsou těsně propojené,“ uvádějí autoři studie.

Slíbili si, že budou svá díla podepisovat P. R. B., a bavili se tím, že budou zkratku vysvětlovat jako „please ring the bell“ (prosím, zazvoňte) nebo „penis rather better“ (spíše lepší penis). Smysl pro humor i vášně (jak ještě uvidíme) jim věru nechyběl.

V roce 1850 Illustrated London News napsaly: „P. R. B. znamená iniciály slov Pre-Raffaelite Brotherhood. K tomuto spolku patří duchaplní pánové, kteří se vyznávají, že jsou zastánci „raného křesťanského umění“. Odmítají (…) Raffaely, Guidy, Tiziany a všechny takové nevýznamné packaly. Věnují své úsilí reprodukci světců, vyvedených dokonale mdle.“ 

Krása a Pravda

Takhle si svůj vstup do dějin umění Preraffaelitské bratrstvo asi nepředstavovalo. Když v roce 1849 poprvé předvedli své obrazy na výstavě Akademie, nikdo si jejich revoluce nevšiml. O rok později označila kritika jejich díla za rebelantská, barbarská, nepříjemná, nesmyslná a ohavná. Preraffaelity zachránil John Ruskin, nejvlivnější umělecký kritik viktoriánské doby v Anglii, který je nejdříve odmítal, ale později pochopil, že jejich tvorba odráží jeho vlastní estetické zásady, a napsal do Timesů oslavnou recenzi na jejich umění. O mnoho let později se ukáže, že tvorba preraffaelitů připravila cestu symbolismu a secesi. 

„Jestliže obecný vkus den ode dne stále více upadá a jestliže tisk vede národ k tomu, aby sympatizoval se vším, co je teatrální, afektované a v umění falešné […] začíná být neodkladnou povinností všech, kdo mají v Anglii ještě nějaké povědomí o tom, co je v umění opravdu velké, a přejí jeho rozvoji, aby šli nebojácně vpřed […] a ukazovali podstatu a moc Krásy a Pravdy,“ napsal John Ruskin ve své knize Moderní malíři (1843).

I mladí „bratři“ měli teatrálního akademického umění dost, a když přemýšleli o příčinách jeho stagnace, objevili je u Raffaela a jeho nástupců. Pokud akademie tvrdí, že reprezentuje Raffaelovy tradice a to, co se označovalo za „vznešený způsob“, pak – má-li dojít k obrodě umění – je třeba jít dál, před Raffaela. Ano, u něj začalo „idealizování“ a umění se stalo pokryteckým. Je nutné vrátit se k období, kdy umělci byli ještě „poctivými řemeslníky“ a na svět pohlíželi očima upřímné víry. K umění italských „primitivů“, jak se umělcům rané renesance před Raffaelem tehdy říkalo.

Rossetti a jeho Lizzie

Uznávaným vůdcem preraffaelitů byl Dante Gabriel Rossetti (1828–1882). Básník a malíř, ale zdá se, že snad více než talent mu jeho výjimečné postavení zajistilo sebevědomé a osobité vystupování. Byl synem italského emigranta, profesora italštiny na King´s College, jehož vášní bylo rozebírat Dantovu Božskou komedii (odtud tedy zvláštní umělcovo jméno i jeden z inspiračních zdrojů jeho tvorby).

V sedmnácti začal studovat na Královské akademii, kde se potkal s Williamem Holmanem Huntem a Johnem Everettem Millaisem, s nimiž založil ono Preraffaelitské bratrstvo. Už předtím ale Rossetti akademii opustil a nedokázal pak snášet ani vyučovací metody Forda Madoxe Browna, kterého si zvolil za svého učitele. Tento malíř, o sedm let starší než Rossetti, se k bratrstvu nikdy nepřipojil, přestože k němu měl svými názory, stylem i náměty velmi blízko – také on čerpal z bible, Shakespeara a středověké anglické historie. 

V roce 1850 potkal Rossetti svou múzu – Elizabeth (Lizzie) Siddalovou, oslňující krasavici z londýnské nižší třídy, kterou jistý člen spolku objevil v kloboučnickém krámku. Její bledá tvář s dlouhým nosem figuruje na řadě preraffaelitských pláten. Pózovala i Millaisovi pro Smrt Ofélie, při čemž hrozně nastydla, protože strávila hodiny oblečená ve vaně plné vody, která vychladla. Rossetti, jenž ovšem miloval taky svoji svobodu a rád si odskočil za jinými děvčaty, si ji vzal až po desetileté známosti (zřejmě ze soucitu) v době, kdy u ní propuklo vážné stádium tuberkulózy.

Rok nato porodila Lizzie mrtvé dítě a už se z toho nikdy nevzpamatovala. V roce 1862 zemřela na předávkování opiátem. Rossettiho její smrt zlomila a trpěl výčitkami svědomí. Na poslední cestu jí proto do vlasů zamotal své básně, kvůli nimž však sedm let nato nechal tělo exhumovat. Odchod múzy však natrvalo poznamenal Rossettiho tvorbu, která jako by ochabla.  

Staré příběhy s novým obsahem

V roce 1850 konečně zveřejnilo prozrazené bratrstvo své ideály:

„1. Mít ryzí ideje k vyjádření;

2. pozorně studovat přírodu a osvojit si tím schopnost takové ideje vyjádřit;

3. procítit a pochopit v předcházejícím umění všechno bezprostřední, závažné i upřímné a vyloučit to, co je konvenční, samolibé a rutinérské; a za

4. – což je vůbec ze všeho nejméně postradatelné – vytvářet od základu dobré obrazy.“ 

Námětovou studnicí preraffaelitů se staly zejména biblické příběhy a středověká literatura – artušovské legendy, Dante, ale i Shakespeare. Neměli však v úmyslu imitovat dávné umění, ale naplnit staré příběhy novým obsahem, a proto je také zasazovali do dobového kontextu. Po stránce formy měla být obrozena technika malby na bílém podkladě, která rozzařovala obrazy raných italských a vlámských mistrů jasnými barvami, zatímco Královská akademie učila napodobovat vyvolené mistry i s hnědým odstínem, které jejich obrazy časem získaly. Nepopiratelně byl z umění bratrstva cítit i archaický gotický tón.

Obraz Paní ze Shalott od Johna Williama Waterhouse (foto: Wikimedia Commons, CC0)

Skálopevné bratrství ale nevydrželo dlouho. K roku 1853 někteří členové vystoupili, Hunt, který hledal autentické scenérie pro své náboženské obrazy, se chystal odjet do Palestiny a Egypta. A Millais? Ten byl zvolen mimořádným členem Královské akademie! Rossetti truchlil, že „celý kulatý stůl se rozpadl“ a jeho sestra nazvala jeden ze svých sonetů „P. R. B. prožívá dekadenci“.

Druhý dech

Téhož roku se na Oxfordské univerzitě setkal William Morris s Edwardem Burne-Jonesem. Nemajíce o nějakých preraffaelitech v Londýně ani tušení, založili si s přáteli skupinu zvanou Bratrstvo. Také oni se zaujetím četli Ruskina. O italských primitivech nevěděli, zato nadšeně studovali středověké rukopisy a iluminace. V Londýně, kam Morrise přivedla jistá zakázka, se dvojice setkala s Rossettim a Bratrstvo preraffaelitů chytlo druhý dech. V roce 1857 společně pracovali na nástěnných malbách o životě krále Artuše v Union debating hall Oxfordské univerzity. Přestože projekt nikdy nebyl dokončen a fresky brzy vzaly za své, neboť pánové neměli s jejich prováděním žádné zkušenosti, představoval tento podnik v dějinách preraffaelitů zcela ojedinělou společnou aktivitu. A v Londýně také Morris objevil svůj nevšední talent pro vytváření vzorů a návrhů, který udá nový směr uměleckému řemeslu a dekorativnímu umění. 

Po smrti své ženy Lizzie se Rossetti zamiloval do Morrisovy manželky Jane Burdenové, která se Siddalové velmi podobala a byla přímo zosobněním ideálu prerafaelitské krásy – splývající vlasy, smutné oči, dlouhá štíhlá šíje… Mnohokrát ji maloval a trávil s ní spoustu času, což Morris mlčky trpěl. Holt, krásné ženy jsou u prerafaelitů podstatným jevem… Ostatně na vlastní kůži to poznal i jejich guru John Ruskin, který vzal svou půvabnou ženu Efii a malíře Millaise na společný výlet do Skotska a doplatil na to rozvodem.

TIP: Pablo Picasso: Geniální provokatér a záletný otec kubismu

Rossetti zemřel v roce 1882 po mnohaletém boji s depresemi. Nespavost léčil chloralhydrátem a kombinoval ho s whiskey. V roce 1872 se pokusil o sebevraždu. Pak už se nikdy nezbavil halucinací a stával se čím dál větším samotářem. Rozptýlení mu skýtala soukromá zoo v rozlehlé zahradě jeho domu, především ale australský vačnatec vombat, který s ním bydlel v domě a spal na jídelním stole. V zahradě nechyběl klokan, zebu, pásovec, chameleón nebo bílý býk, kterého koupil proto, že měl oči jako Jane Morrisová. 

Ačkoliv tradiční vyprávění známá z oblíbených sbírek bratří Grimmů (viz Praotcové z Německa) či jejich českých následovníků Karla Jaromíra Erbena a Boženy Němcové vznikla přibližně před dvěma sty lety, doboví sběratelé jen literárně orámovali příběhy, jejichž kořeny lze vysledovat doslova k úsvitu dějin. Prapůvod některých pohádek leží zřejmě ještě v době bronzové, jsou tedy starší než první písemné záznamy a mohou poskytnout poměrně cenné svědectví o evoluci člověka. Typickou ukázku tvoří motiv vlka v příběhu o Červené karkulce: Šelma v něm hraje roli obávaného predátora, který ještě v raném středověku znamenal pro lidi smrtelné riziko. Nikoliv náhodou lze v jiných částech světa narazit na obdobné příběhy, v nichž místo vlka vystupuje třeba tygr.

Starší než Bible

Ve srovnávací studii z roku 2016 se antropoložka Sara Graça da Silva a její kolega Jamshid Tehrani vydali po stopách bezmála tří stovek příběhů: Vybrali je zhruba ze dvou tisíc pohádek, jež se v indoevropském regionu tradují, a soustředili se přitom na tzv. magická vyprávění, v nichž se objevují kouzla a nadpřirozené bytosti. Za vůbec nejstarší pohádku na světě lze podle nich označit příběh známý jako Kovář a ďábel, který dle lingvistických analýz koloval na starém kontinentu přibližně před šesti tisíci lety. Vznikl tak dlouho předtím než nejstarší báje a mýty, ale třeba i Starý zákon a další náboženské texty. Tehdy lidé na území severně od Černého moře začali poprvé zpracovávat kovy a podle předpokladů se příběh postupně rozšířil do celé Evropy díky kočovným kmenům. Napomohl tomu i fakt, že se tehdy indoevropský prajazyk ještě nečlenil do různých skupin. 

Motiv vyprávění je prostý: Čert nabídne zručnému kováři, že ho naučí pojit k sobě jakékoliv materiály – výměnou za jeho duši. Kovář kývne, ale jakmile se tajemnému umění naučí, čerta převeze: V nestřežené chvíli ho přiková ke skále, a svému osudu tak unikne. 

Prastará paměť lidstva

Popsaná zápletka o kováři v lecčems připomíná motivy známé z pozdějších literárních děl: Nejde o nic jiného než o zaprodání duše nadpřirozené bytosti, kterou hlavní postava následně přelstí. V českém folkloru najdeme tentýž námět například v Dařbujánovi a Pandrholovi či v Neohroženém Mikešovi od Boženy Němcové. 

Konkrétní ztvárnění se sice u různých etnik odlišuje, princip však zůstává stejný. Podle antropologů tak můžeme v pohádkách vysledovat jakousi archetypální paměť lidstva – dochované příběhy symbolicky ztvárňují události, jež se nezávisle na sobě opakují v různých koutech světa od nepaměti. Postavy, které v nich vystupují, pak plní univerzální a snadno srozumitelné role: Například jeden z členů rodiny opouští domov, hrdina porušuje zákaz, nepřítel se snaží oklamat svou oběť... Ruský lingvista Vladimir Propp v roce 1928 spočítal, že daných funkcí existuje celkem dvaatřicet.

Mládeži nepřístupno

Mezi žánrové charakteristiky současné pohádky patří šťastný konec, v minulosti však rozhodně zaručen nebyl. Ačkoliv se zmíněné příběhy zpočátku předávaly pouze ústně a s nabalováním staletí či geografických rozdílů doznaly značných proměn, původně nešlo o žádné mírumilovné vyprávění vhodné jako poklidná četba před usnutím. Strašidelné a syrové scény by dnes dokonce možná spadaly mezi mládeži nepřístupné a místo toho by se dobře vyjímaly na poličce s horory: Nezřídka se v nich objevoval sex, násilí, nebo i vraždy. Se záměrem potěšit děti ostatně nevznikly ani proslulé pohádky bratří Grimmů, které autorská dvojice sepisovala během Napoleonova obléhání Pruska, ve snaze uchovat německý folklor. 

Rodiče kanibalové

• Jeníček a Mařenka | 14. století

Bez nadsázky celý svět zná příběh dvou sourozenců, kteří utečou před zlou macechou a zabloudí v lese, kde se málem stanou kořistí ježibaby žijící v perníkové chaloupce. Od roku 1812, kdy spatřil v Německu světlo světa první výtisk Pohádek bratří Grimmů, už se vyprávění dočkalo překladu do více než 160 jazyků – nehledě na to, že jej v regionální verzi zahrnuje folklorní historie většiny evropských zemí. V drobných detailech se sice příběh liší: Například místo macechy v něm někdy vystupuje samotná matka a někde hází Mařenka na zem kousky perníku, zatímco jinde popel či kamínky. Jeden motiv se však opakuje vždy, a sice opuštěné děti a hrozící smrt hladem.

Bratříček k večeři

Právě odtud se lze také odrazit, vydáme-li se po stopách původní verze pohádky. Její kořeny lze vysledovat do počátku 14. století, kdy se Evropa ocitla v sevření hladomoru. Šlo zřejmě o důsledek vulkanické činnosti v jihovýchodní Asii a související klimatické změny, jež postupně zasáhla celou planetu. Zejména starý kontinent čelil mimořádně špatné úrodě a v letech 1314–1322 kvůli tomu zemřela čtvrtina populace. Mnohým rodičům tehdy skutečně nezbylo než ponechat své děti osudu, neboť pro ně nedokázali sehnat jídlo. 

Ježibaba, která hodlá pozřít svou lidskou kořist, rovněž nemusí představovat ryzí fantazii: Podle historiků existují doklady, že se někteří lidé v nouzi uchýlili ke kanibalismu, a například jedna z irských kronik zaznamenala případy, kdy zoufalí obyvatelé vykopávali z hrobů mrtvoly a pojídali zetlelé maso. K nejdrsnějším národním variantám Perníkové chaloupky patří ta rumunská: Po návratu dětí domů zlá macecha Jeníčka zabije a Mařenku přinutí uvařit jeho tělo k večeři a naservírovat jej nic netušícímu otci. Dívenka poslechne, ale ukryje bratrovo srdce a kosti ve stromě, o čemž následujícího dne zahouká kukačka. Rozčilená macecha se po ptákovi ožene hroudou soli, ta se však odrazí od kmene a ženu zabije.  

Násilník v rouše babičky

• O Červené karkulce | 1. století

Na světě existuje nejméně 58 variant příběhu, který známe jako pohádku O Červené karkulce, případně O neposlušných kůzlátkách – v obou případech hraje důležitou roli záporná postava vlka, jenž se v přestrojení pokouší oklamat důvěřivé malé hrdiny. Původně se literární vědci domnívali, že stejně jako v případě Popelky i kořeny tohoto příběhu leží v Číně, odkud se do Evropy dostal po hedvábné stezce. Moderní analýzy však prokázaly, že se děti v říši středu nejspíš s nebojácnou dívenkou nesetkaly jako první. Námět se patrně zrodil zhruba v 1. století v Evropě a do Číny, kde se do babiččina šátku halí místo vlka většinou tygr, pronikl až později. Na různé regionální modifikace lze potom narazit v Africe a zmíněná verze s kůzlátky je dost možná původně egyptská. 

Jak si ovšem celý příběh vyložit? Nabízí se samozřejmě poměrně jasné poselství, že není radno se vydávat do nebezpečných končin. I zde je však pozadí vyprávění daleko složitější a opět nikoliv právě vhodné pro děti. Zatímco grimmovská verze mu ponechala šťastný konec, kdy babičku s vnučkou vysvobodí ze spárů vlka hodný myslivec, mnohé původní varianty si „neberou servítky“: Nezřídka se v nich objevuje motiv kanibalismu, kdy vlk naservíruje Karkulce babičku jako hostinu a následně holčičku sežere sám.

Výstraha pro dívky

Hypotéz o možném prapůvodu pohádky existuje víc. Někteří badatelé se přiklánějí k názoru, že osud dívenky symbolicky znázorňuje proces proměny: Ať už jde o přerod Karkulky v ženu, jakmile se vynoří z rozpáraného břicha, nebo o nové zrození slunce poté, co jej pozře noc. 

Není pochyb, že právě červená barva, zdůrazněná i v názvu pohádky, má svůj význam: Podle řady názorů představuje skrytý prvek sexuality. Jistě nikoliv náhodou je hlavní postavou dívka v pubertálním či předpubertálním věku, která se na počátku dohaduje se svou matkou. Německý psycholog Erich Fromm dokonce červenou čepičku – karkulku – vykládá jako symbol menstruace. Vlkovo jednání je pak de facto aktem znásilnění, a pohádka tak měla znamenat varovný prst před zlými muži, potažmo ztrátou panenství.

TIP: Pravda o Červené Karkulce: Výstraha před prostitucí a feministický manifest

Pozdější výklad v ní zase spatřuje svéráznou výstrahu před prostitucí: Červený pláštík patřil ve Francii 17. století ke znakům kurtizán. Právě z té doby také pochází nejstarší známá tištěná verze pohádky, kterou v roce 1697 publikoval pod názvem Le Petit Chaperon Rouge francouzský spisovatel Charles Perrault ve sbírce Pohádky matky husy a zřejmě jako první položil důraz právě na pokrývku hlavy. 

Už to bude téměř rok, kdy nad pustinami Západní Austrálie prosvištěl meteoroid a dopadl na zem jako meteorit. Jeho průlet zachytila pozorovací síť Desert Fireball Network. V tu chvíli nastoupil tým, který vedl Seamus Anderson z australské Curtinovy univerzity. Cílem australských vědců bylo tento meteorit vypátrat a vyzkoušet při tom pokročilé technologie, včetně použití dronů a umělé inteligence.

Meteorit dopadl do rozlehlé a zcela pusté pouště Nullarbor. Badatelé nejprve odhadli výslednou hmotnost meteoritu a určili oblast jeho dopadu, která měla rozlohu 5,1 kilometrů čtverečních. Následně oblast čtyři dny prohledávali. Jejich úsilí nakonec přineslo ovoce a 70 gramů těžký meteorit opravdu nalezli.

Drony a počítačové algoritmy

V pátrání sehrál klíčovou roli dron, který nejdříve nasnímal celou oblast. Získané snímky pak přímo na místě analyzovala umělá inteligence. Speciální software byl vyzkoušený na datech z předchozích podobných pátrání. Aby vědci zvýšili své šance na úspěch, dopravili do místa pátrání dříve nalezené meteority a pořídili jejich snímky v místní krajině. Těmito snímky pak dodatečně „vyzbrojili“ umělou inteligenci.

TIP: Odkud vlastně pocházejí meteoroidy, které dopadají na Zemi?

Umělá inteligence vytipovala nadějné kandidáty, které navštívil menší dron a detailněji je prozkoumal. Ty nejslibnější nakonec osobně prohlédli vědci a objevili mezi nimi předmět svého pátrání. „Nová řešení, jako je naše pátrání po meteoritu s drony, dělají z výzkumu meteoritů a obecně z vědy o vesmíru více efektivní a také působivou záležitost,“ pochvaloval si po úspěšném lovu Seamus Anderson.

Koření známé jako šafrán, jsou vlastně čnělky pestíků v elegantních květech šafránu setého (Crocus sativus). Jsou drobné, v každém květu bývají tři, a je nutné je sbírat ručně, což je velice pracné. Kvůli tomu je šafrán nejdražším běžně používaným kořením na světě. Na jedno kilo tohoto pozoruhodného koření je třeba posbírat čnělky z 15 až 16 tisíc květů, což zabere cca 370 až 470 člověkohodin. Cena za kilo šafránu se přitom pohybuje mezi 1 300 a 10 000 dolary (cca 30 tisíc až 230 tisíc Kč).

Jak to v podobných případech bývá obvyklé, pěstuje se již dlouho, dnes je rozšířený na mnoha místech světa, jeho původ ale obestírá tajemství. Ludwig Mann z německé Technické univerzity v Drážďanech a jeho spolupracovníci pátrali po tom, kdy a kde byl šafrán vlastně domestikován. Sledovali přitom dvě linie důkazů, které si nejsou příliš blízké – genetiku šafránů a archeologické nálezy dávného umění se zobrazeními šafránu.

Řecké kořeny

Na vědce se usmálo štěstí, obě linie směřují ke stejnému období a stejné oblasti vzniku domestikovaného šafránu. Jde o Řecko doby bronzové, kde se šafrán setý pěstoval nejméně 1 700 let před naším letopočtem, možná i dříve. Nebylo to snadné zjistit, zvláště v případě genetiky. Pěstované plodiny mají ve zvyku mít velmi rozsáhlé a komplikované genomy, z nichž se jen obtížně získávají nějaké informace. Šafrán v tomto ohledu není výjimkou.

TIP: Voňavoučké koření: Rostlinky, za které se kdysi platilo zlatem

Autoři studie potvrzují jednu z dřívějších hypotéz, že nejbližším příbuzným domestikovaného šafránu je šafrán Cartwrightův (Crocus cartwrightianus), který roste v pevninském Řecku a na Krétě i dalších ostrovech. Pokud jde o umění, pěstování domestikovaného šafránu dokládá například freska z ostrova Santorini, která vznikla kolem roku 1600 před naším letopočtem.

Navýšit mobilitu dělostřelectva se generálové pokusili už za třicetileté války, kdy se uskutečnily první experimenty s jízdní artilerií. Obsluha vyrážela do boje v sedlech koní, kteří za sebou táhli lehký polní kanon. Dělostřelci dokázali rychle sesednout, odpřáhnout zbraně a poskytnout ostatním oddílům palebnou podporu.

Během 18. století zavedly podobný typ „samohybného dělostřelectva“ i ozbrojené síly carského Ruska. Ačkoliv tyto baterie zahrnovaly jen kanony s projektily o váze 2–3 liber (900–1 360 g), za sedmileté války (1756–1763) způsobily nepříteli vysoké ztráty. Neblahá zkušenost přiměla pruského krále Friedricha Velikého zformovat vlastní obdobné oddíly a do konce století se artilerie tažená koňmi objevila u všech velmocí. V popsané formě se samohybné dělostřelectvo uplatňovalo až do 20. století, kdy jej technologický pokrok učinil zastaralým.

Rychle přes zemi nikoho

Za první opravdovou samohybku považují experti britský Gun Carrier Mark I, který se zrodil za Velké války (a konstrukčně vycházel z tanku Mark I). Myšlenky na jeho vznik vyplynuly ze situace na západní frontě. Když už se pěchotě za těžkých ztrát podařilo probít zemí nikoho a obsadit nepřátelské zákopy, ocitla se bez dělostřelecké podpory. Za takových okolností by i slabší protiútok mohl vrhnout infanterii zpět.

Odrazit by jej pomohla vlastní artilerie, jenže v krajině přeorané granáty se traktorové tahače i koně pohybovali pomalu. Jako řešení se nabízelo dělo na pásovém podvozku, které by s pěšáky udrželo krok a poradilo by si s náročnějším terénem. Nápadu se ujal konstruktér John Greg, který se v březnu 1916 spojil s jedním z autorů tanku Mark I majorem Walterem Wilsonem.

První svého druhu

Prototyp měl délku 9,1 metru a jeho 27 tun uváděl do pohybu zážehový šestiválec o výkonu 78 kW. V porovnání se zdrojovým tankem se vyznačoval sníženými bočními rámy, po kterých obíhaly pásy, a šestipalcovým (152mm) dělem na přídi. Po stranách zbraně se nacházely oddělené pancéřované kabiny velitele a střelce, u motoru dlela dvojice strojníků měnících rychlostní stupně. Gun Carrier přepravoval k houfnici i veškeré příslušenství včetně kol, takže Britové mohli pálit buď přímo ze samohybky, nebo dělo sejmout a použít jej klasickým způsobem.

Gun Carrier Mk. I, vyzbrojen šedesátiliberním dělem. (foto: Wikimedia Commons, Imperial War Museum, CC0)

Osmičlennou obsluhu stroj převážel v pancéřované nástavbě na zádi. Během roku 1917 se služby dočkalo 50 exemplářů, z nichž dva vznikly ve vyprošťovací verzi osazené jeřábem. Protože až do konce války nedošlo k průlomu takových rozměrů, aby pěchota potřebovala samohybky v zádech, Gun Carrier Mark I se v původní roli takřka neuplatnil. Sloužil jako zásobovací vozidlo, ovšem vojáci si jej přesto oblíbili, protože dopravil na frontu stejné množství materiálu jako 290 nosičů. 

Hledání cesty

K dalším milníkům se zařadil Birch Gun zkonstruovaný roku 1925 v Královském arzenálu ve Woolwichi. Vznikl pro potřeby jednotky Experimental Mechanized Force, která měla testovat a vyvíjet vybavení i taktiku obrněných sil. Stroj pojmenovaný po generálu Noelu Birchovi kombinoval podvozek tanku Vickers Medium Mark II a 83,8mm kanon QF 18-pounder, který se díky značnému náměru mohl uplatnit i v protiletadlové roli.

Pokračování: Od kavalerie k jadernému věku: Vývoj samohybných děl (2)

Zkušební jednotka testovala samohybky při moderním stylu boje, kdy působily společně s tanky, artilerií i pěchotou. Ačkoliv se Birch Gun osvědčil, sériová produkce nezačala – zkostnatělí generálové jej považovali pouze za předraženou hračku.