„Snímky pocházejí z Ústupek u Sečské přehrady. V noci sice velice silně foukalo, ale to neodradilo od vyhlížení úkazu, který byl velmi prchavý a dopředu jen těžce předpověditelný. Jediným indikátorem, že k tomu může v noci dojít, byly hodnoty na magnetometrech ze švédské Kiruny a také družice ACE,“ uvedl Petr Horálek.

Polární záře patří mezi nejkrásnější přírodní úkazy na obloze. Zatímco v polárních oblastech jsou celkem běžné, v nižších zeměpisných šířkách je jejich výskyt vzácnější. V Česku se přírodní podívaná vyskytuje málokdy, protože je k ní potřeba silná sluneční aktivita a vhodné pozorovací podmínky. Slunce teď pozvolna spěje do maxima své aktivity, jsou proto podle Horálka větší šance na silnější geomagnetické bouře.

TIP: Perly astronomie: Barevná symfonie nebes polární záře

„V posledních dnech ale také v Česku bylo dlouhodobě jasno, což v kombinaci s nedělní geomagnetickou bouří přineslo právě ty vzácné podmínky viditelnosti polární záře i z Česka,“ řekl Horálek.

Astronom uvedl, že není vyloučené, že polární záře v Česku bude vidět v příštích letech, případně ještě letos. „Největší šance na polární záře jsou kolem rovnodennosti, která se nyní blíží,“ dodal. Poslední výraznou polární záři spatřili lidé z území Česka v březnu 2015.

Mise amerického programu Apollo před 50 lety dopravily na Zemi celkem 2 196 vzorků měsíčních hornin. Odborníci NASA v těchto dnech zahájili otevírání jednoho z posledních, které záměrně nechali dlouho neotevřené. Důvod, proč byl vzorek tak dlouhou dobu uzavřený, je poměrně prostý. Podle Lori Glaze, ředitelky divize planetárních věd, v NASA v minulosti předpokládali, že: „se věda a technologie budou rychle vyvíjet, a v budoucnu budou k dispozici nové metody a přístroje, s nimiž bude možné zkoumat vzorky z Měsíce novým způsobem.“

Teď došla řada na vzorek číslo 73001, který na Měsíci odebrali astronauti Eugene Cernan a Harrison Schmitt z poslední mise celého programu, tedy Apollo 17, v prosinci 1972. Jde o dutý válec o délce 35 cm a šířce 4 cm, který astronauté zatloukli do povrchu Měsíce v údolí  Taurus-Littrow, kde přistáli.

Ochutnávka vakuově baleného Měsíce

Vzorek 73001 je výjimečný tím, že je jedním z pouhých dvou vzorků, které byly po celou dobu od odebrání na Měsíci uzavřeny ve vakuu. A teď se stane prvním z nich, který bude otevřen. Mohl by obsahovat plyny a těkavé látky, v původní podobě. Vědci si na ně pochopitelně brousí zuby.

TIP: NASA řeší dilema: Přišel už správný čas na odpečetění vzorků z Měsíce?

Jedním z hlavních cílů výzkumu vzorku 73001 bude tyto (předpokládané) plyny a těkavé látky získat a analyzovat. Nebude to ale jednoduché. Pokud jsou ve vzorku přítomné, tak zřejmě jen ve velmi malém množství. Otevírání vzorku bylo zahájeno letos počátkem února, kdy badatelé odstranili vnější kryt. Analýzy potvrdily, že neobsahuje žádné plyny z Měsíce, takže by obal původních vzorků měl být neporušený. Teď bude následovat velmi pomalé a opatrné pronikání dovnitř vzorku, které podle všeho zabere celé týdny.

Čína už nějakou dobu platí za šampiona v produkci obnovitelné energie. V roce 2020 byl instalovaný výkon této „zelené“ energetiky zhruba 895 GW. To je víc než má dohromady Evropská unie, USA a Austrálie. Svět sice postupně zrychluje přechod na obnovitelnou energii, kapacity Číny v tomto odvětví ale rostou rychleji než kdekoliv jinde.

Podle nedávného prohlášení čínských představitelů nyní říše středu připravuje celou sérii mamutích projektů větrné a solární energetiky, které rozšíří výkon čínské „zelené“ energetiky o téměř půl terawattu. Jak uvedl Che Li-feng, ministr v čele Národní rozvojové a reformní komise ČLR: „Čína se chystá vybudovat největší kapacitu pro výrobu solární a větrné energie v poušti Gobi.“

Obnovitelné ambice Číny

V tuto chvíli je již zhruba 100 GW z této plánované kapacity obnovitelné energetiky ve výstavbě. Čínský prezident Si Ťin-pching se zavázal, že do roku 2030 Čína zvýší kapacitu větrné a solární energie nad 1,2 terawattu. Jde o součást úsilí Číny, aby v té době kulminovaly emise uhlíku a poté začaly klesat.

TIP: Sundrop: První farma, kde pěstují zeleninu na poušti jen ze Slunce a mořské vody

Čínská energetika má sice zelené ambice, ve skutečnosti ale stále v nemalé míře spoléhá na fosilní zdroje, především na uhlí. V dnešní době v Číně představují instalovaná zařízení na výrobu energie z obnovitelných zdrojů asi 43,5 procent celkové instalované kapacity. Přesto ale, z řady důvodů, Čína hojně využívá fosilní zdroje. Výsledkem je, že Čína ve skutečnosti vyrábí z obnovitelných zdrojů jen asi 26 procent potřebné elektřiny.

Pod slovem varhany si většinou představíme monumentální hudební nástroj na chrámovém kůru nebo v koncertním sále. Štíhlý tvar varhanních píšťal ale inspiroval také pojmenování jednoho z nejpůsobivějších přírodních výtvorů – kamenných „varhan“. 

Odlévání kamenných varhan 

Jako varhany jsou označovány výchozy sopečných hornin, vyznačující se dokonalou a mnohde velice působivou sloupcovitou (neboli hranolovitou) odlučností. Tvorba pravidelných sloupců je typickou vlastností čedičů i dalších vyvřelin a dochází k ní během ochlazování lávy. Tehdy se tuhnoucí tavenina postupně smršťuje, což je provázeno vznikem puklin, obvykle uspořádaných do pravidelných šestiúhelníků, případně i jiných „víceúhelníků“.

Sloupce jsou svojí delší stranou orientovány ke směru ochlazování, tedy zpravidla k zemskému povrchu. Čedičové „píšťaly“ dosahují délky až několika desítek metrů, některé jsou rovné jako podle pravítka, jiné různě zkroucené nebo uspořádané do obřích vějířů či milířů.

V učebnicích i pohádkách

Dokonalé ukázky přírodních varhan najdete i na území naší vlasti, ale samozřejmě pouze tam, kde v poměrně nedávné geologické minulosti (ve třetihorách) vydatně „bouřily“ sopky. Většinu tvarů sloupcovité odlučnosti odkryla dřívější těžba kamene, což platí i pro naše nepochybně nejznámější Kamenné varhany u Kamenického Šenova na severu Čech. Zdejší národní přírodní památka Panská skála patří k nejdéle chráněným geologickým výtvorům v Česku (od roku 1895) a její snímek nechybí snad v žádné učebnici geologie. Zdejší „pohádková“ scenérie nejednou přilákala také filmaře.

Přírodní památka Panská skála (foto: Wikimedia Commons, Chmee2, CC BY-SA 3.0)

Podobné přírodní varhany u nás najdete i na mnoha dalších místech, a to nejen v Českém středohoří, ale rovněž v Lužických a Krušných horách, dokonce i v moravském Nízkém Jeseníku. 

Z dílny ďáblů a obrů

Sloupcovitá odlučnost čedičů, případně dalších vyvřelin, samozřejmě není pouze výsadou našeho území a jejich výčet z rozličných vulkanických oblastí by byl téměř nekonečný. Mnohde je uspořádání kamenných sloupů a pilířů natolik neobvyklé a bizarní, že se stalo inspirací k dávným pověstem a nezřídka i lidovému pojmenování. 

Ke světově proslulým příkladům patří třeba mohutný znělcový „suk“ Ďáblova věž (Devil´s Tower) v americkém Wyomingu, Obrův chodník (Giant´s Causeway) na severoirském pobřeží, mořské útesy ostrova Skafa s unikátní Fingalovou jeskyní a řada dalších. 

Za brumlající ozvěnou

Nebývalou galerií nejrůznějších ukázek čedičových „varhan pod širým nebem“ se vyznačují i mnohé partie severského ostrova Islandu, tedy jedné z nejsopečnějších oblastí na světě. Za pozornost stojí především celé „varhanní skalní město“ nacházející se v chráněném území Jökulsárgljúfur, jež je součástí národního parku Vatnajökull na severu ostrova. 

Islandský název tohoto neobyčejně působivého skalního seskupení Hljódaklettar se dá přeložit jako Brumlající, Šeptající či Ozvěnové skály a inspirací k němu byla proměnlivá – jakoby brumlající nebo šumící – ozvěna peřejí z blízkého kaňonu. Jím se vine řeka Jökulsá á Fjöllum, napájená největším islandským ledovcem Vatnajökull a poblíž spadající mohutným vodopádem Dettifoss. 

Za trolly i do Kostela 

Zdejší soubor samostatných nebo různě propletených a pospojovaných skalních věží, hřebenů a úzkých zdí je vlastně členitou mozaikou rozličně uspořádaných čedičových sloupců. Ty jsou někde „ukázněně“ seřazeny jako píšťaly varhan na chrámovém kůru, ale většinou mají podobu obřích vějířů nebo působivých kamenných vln a sluncí.

Není divu, že některým útvarům zde dala lidská fantazie pojmenování. A tak se na stezce skalním bludištěm potkáte hned s několika bájnými trolly, samozřejmě „zakletými“ do kamene. Mohutná skalní věž Troll střeží už vchod do skalního města, při troše obrazotvornosti objevíte také trollí pár – Ženu a Muže. Poněkud nesourodá dvojice samostatných skal Karl a Kerling stojí i na dně kaňonu u břehu řeky. Zaslouženou pozornost budí také několik jeskynních útvarů. Většinou vznikly pod klenbou z vějířovitě uspořádaných čedičových sloupců, jejichž torza tvoří i neobvyklou výzdobu stěn a stropu podzemní dutiny. Největší jeskyně se nazývá Kirkjan (Kaple či Kostel), což je vzhledem k přítomnosti bezpočtu „varhanních píšťal“ vskutku přiléhavé pojmenování. 

Dílo barevné sopky

Mnohý z návštěvníků Brumlajících skal si možná položí otázku, kde se zde tato nevšední varhanní scenérie vlastně vzala. Za její vznik vděčíme nedalekému vulkánu Raudhólar (Červená kupa), který je díky pokryvu z pestrých sopečných hornin považován za nejbarevnější islandskou horu. 

Při někdejší erupci pronikala láva do souvrství sypkých sopečných uloženin (tufů) a během postupného tuhnutí a smršťování se v ní vytvořila síť pravidelných puklin – ploch sloupcovité odlučnosti. Tento složitý a rozsáhlý soubor sopečných žil se pak objevil na povrchu až poté, kdy blízká řeka a vydatné deště odplavily vrstvy méně odolných tufů.

Několik příkladů „vodních varhan“

Šeptající skály ovšem zdaleka nejsou jedinou ukázkou přírodních varhan na severském Islandu. Zvláště atraktivním způsobem se sloupcovitá odlučnost čedičů uplatňuje při vzniku a také vzhledu některého z bezpočtu zdejších vodopádů.

TIP: Kamenné Špičáky: Vyceněné zuby Krušných hor

K častým fotografickým objektům patří zejména Svartifoss (Černý vodopád) na území národního parku Skaftafell, který není pozoruhodný výškou ani množstvím spadající vody, ale nápadným převisem z kamenných varhan. Soubor štíhlých „píšťal“ tvoří též působivý rámec vodopádů Lítlanesfoss, Dettifoss, Hjalparffos a mnoha dalších.

Starat se o domácnost a plodit děti. K tomu snášet přezíravé až násilnické chování svého manžela. A také jeho četné milenky, které se před ní ani nepokouší utajit. Ona štíhlá, vysoká a klasicky krásná, on o hlavu menší, robustní a hulvátský. Když se křehká a půvabná žena Hitlerova osobního tajemníka Martina Bormanna výjimečně objeví ve společnosti, stojí raději mlčky stranou. Jakou bolest asi tají za zdmi manželova domu? 

Tak vnímá Gerdu Bormannovou většina z těch, kteří ji občas vídají na večeřích u Hitlera. Jak hluboce se však mýlí! Gerda je po boku svého manžela šťastná a nesmírně jej miluje. Stejně jako on ji. A že má milenky, kterými se před ní netají? Proč by to dělal? Vždyť jeho žena je velkou propagátorkou polygamie a krásky mu posílá přímo do postele. Je přece povinností „rasově čistých“ německých mužů plodit děti. Jenže když ono to s jedinou ženou jde tak zoufale pomalu…

Nacistická kráska a zvíře

Gerdin otec Walter Buch má v nacistické hierarchii vysoké postavení. Předsedá Vyšetřovací a smírčí komisi říšského vedení NSDAP. Jeho úkolem je řešit spory uvnitř strany. Toto poslání mu později vynese nepřátelství spousty vlivných lidí, včetně vlastního zetě. Koncem dvacátých let však patří k důležitým Hitlerovým nohsledům. Mnozí podezřívali Bormanna, že si jeho dceru vyhlédl, aby byl blíž „vůdci“. Opak však byl pravdou. Gerda si vyhlédla jeho.

Je jí devatenáct, když na přelomu let 1928 a 1929 s rodiči a sourozenci navštíví stranické shromáždění v cirkusu Krone, aby si vyslechla Hitlerovu řeč. Tady poprvé spatří o devět let staršího Martina Bormanna, celkem nevýznamného nacistického funkcionáře. Tehdy vedl podpůrnou pokladnu, která vyplácela rentu zraněným bojovníkům SA. V blízkosti Hitlera překypoval šarmem, což na Gerdu udělalo hluboký dojem. 

Bormanna však její ostýchavý zamilovaný pohled nechává zcela chladným. Gerda si musí až u otce vymoci, aby mladíka pozval na oběd. Otec není z volby své dcery vůbec nadšený. Bormann nemá dobrou pověst. Je hrubý a bezohledný a proslul také četnými milostnými aférami. Pozvání však přece přijde a dokonce se pravidelně opakuje. V září roku 1929 se slaví svatba a za svědka jde samotný Hitler. Sedm měsíců po ní se manželům Bormannovým narodí první syn Adolf Martin, pojmenovaný na počest Hitlera, který se ujímá role kmotra. Gerda svému muži porodí celkem deset dětí, z nichž devět se dožije konce války. 

Zatímco paní Bormannová se stará o domácnost a potomky, Bormann tráví co nejvíce času v ústředí strany, aby mu snad neunikla příležitost k povýšení. Když už je doma a výjimečně pozve hosty, ti stranou kritizují jeho hrubé zacházení s manželkou. Jeden z nich si poznamená: „Dcera, podobná svému otci zjevem i jemnou, zdrženlivou a ušlechtilou povahou, je svázána s jedním z nejbrutálnějších mužů, jemuž činí potěšení, že před cizími lidmi svou manželku ponižuje a jedná s ní jako s podřízenou bytostí.“ Jak však vyplývá z Gerdiných obdivných dopisů, vzhlížet ke svému manželovi bylo jejím celoživotním dobrovolným posláním. A ze vzájemné korespondence také víme, že Bormann svou ženu velmi miloval. I když na veřejnosti působil jako tyran a uzurpátor, který s manželkou nakládá hůř než s posluhovačkou, když Gerda jednou onemocněla, psal jí: „Kdybych alespoň mohl být u tebe a ošetřovat tě – nosit ti pití, včas ti přehodit župan, aby ses nenastydla, dávat ti obklady, ovinout tě láskou tak, aby ses už jenom tím uzdravila.“

Jedna žena nestačí

Bormann se mimomanželskými vztahy nijak netají a to vzbuzuje pobouření zvláště u ctnostných paniček nacistických pohlavárů. A navíc: své aférky se ani nesnaží skrývat před vlastní ženou! Jenže paní Borman­nová má v tomto směru zcela netradiční postoje. S dlouholetou milenkou svého muže si náramně rozumí. Je jí divadelní herečka Manja Behrensová. V polovině třicátých let si zahrála ve dvou filmech a stala se z ní populární hvězda.

Bormann o průběhu tohoto vztahu svou ženu podrobně informuje už od samého počátku, jak víme z jejich vzájemné korespondence: „Ty víš, že mezi mnou a M. nebylo dlouho nic, jen jsem ji shledával atraktivní… když jsem se s ní loni v říjnu opět setkal, moc mě to potěšilo. Nedovedeš si představit, jak jsem byl bez sebe radostí. Nesmírně mě přitahovala. Přes její zdráhání jsem ji políbil… šíleně jsem se do ní zamiloval a pak zařídil, abych se s ní často viděl, a přes její odpor jsem ji svedl. Znáš sílu mé vůle, proti ní nemohla dlouho bojovat. Teď patří mně a já, šťastný chlapík, se cítím dvojnásobně a neuvěřitelně šťastně ženatý. Co soudíš, drahá, o svém bláznivém muži? Nedovedeš si, miláčku, představit, jak jsem s vámi oběma šťastný.“

Spokojená byla podle všeho i Gerda. Tento koncept přesně zapadal do jejích představ o manželství. Podle ní totiž nemá monogamie v nacistickém světě místo a propaguje zavedení polygamie. O Manje svému muži píše: „Mně je M. tak sympatická, že bych se nikdy nemohla hněvat. I všechny děti ji mají moc rády. Je také mnohem lepší hospodyně než já. Když byla posledně v Pullachu, pomáhala mi při balení celé bílé porcelánové soupravy. Ani jediný kus se při dopravě nerozbil!“

V jiném dopisu Martin Bormann své ženě vzkazuje: „Milá holčičko! Právě jsem mluvil s M. Ptala se, zda jsi dobře dojela, a zdůraznila, že se jí strašně stýská. Řekl jsem jí, že je milé, milované koťátko a že by měla zase brzy zajet do Obersalzbergu. Kdyby tam zůstala déle, také bych zas přijel.“

Gerdě vyhovuje toto pojetí manželství kvůli co nejrychlejšímu plození dětí. Jak píše v jednom z dopisů: „Musíš dávat pozor jen na to, aby M. měla dítě v jednom roce a já v příštím, tak, abys měl po svém boku stále jednu čilou ženu. Pak shromáždíme všechny děti v domě ve Schluchsee a budeme žít spolu. A žena, která nebude mít právě dítě, bude moci být vždy s tebou na Obersalzbergu nebo v Berlíně…“

Gerda jde ještě dál. Přemýšlí, jak tento systém polygamie po válce zavést v celé říši. Říká mu „manželství sloužící potřebám národa“. Každý muž by podle ní měl mít nárok na více manželství, stejně jako každá manželka na svou vlastní domácnost. Manžel by k ní měl docházet každý druhý týden. Cílem tohoto pojetí je však plození dětí, nikoliv nevázaný sex! Vzorem jí je polygamie v islámu. Odmítá diskriminaci neprovdaných matek a nemanželských dětí. Chce také úplně zakázat pojem manželská nevěra. Své myšlenky však stačí uvést do praxe jen ve svém vlastním životě. Zbytek „překazí“ prohraná válka. 

Poválečný osud

Po válce si Gerda změní jméno na Bergmannová a i s dětmi prchá do severní Itálie, kde svůj osud odevzdává do rukou americké armády. Záhy u ní však propukne zhoubná rakovina žaludku. O konci svého manžela nemá žádné informace, stejně jako většina světa. Gerda umírá 23. března 1946 v pouhých sedmatřiceti letech. Její děti dostane do opatrování katolický kněz, který ji provázel posledními týdny života. Vychová je pěstounská rodina v jižním Tyrolsku.

TIP: Děti vzala s sebou: Byla Magda Goebbelsová oběť doby, či krutá vražedkyně?

Po Martinu Bormannovi vytrvale pátrají lovci nacistů. Až v roce 1972 jsou v Berlíně nalezeny ostatky, jejichž totožnost později potvrdí genetické testy. Jak se ukázalo, spáchal sebevraždu už 2. května 1945. Podobný únik ze světa plánoval i pro svou početnou rodinu, stejně jako Joseph Goebbels. Své přání však už nestačil manželce sdělit. A Manja? Dožije se úctyhodných osmaosmdesáti let a až téměř do své smrti hraje s velkým úspěchem v divadle.  

Na první pohled by se mohlo zdát, že konzumace zeleniny může snížit riziko kardiovaskulárních onemocnění. Zelenina obsahuje karotenoidy a tokoferoly, což jsou všechno látky s významnými antioxidačními účinky chránícími buněčné membrány. Důkazy o celkových pozitivních účincích ve vztahu ke kardiovaskulárním onemocněním ale chybějí nebo jsou nekonzistentní.

Jasno se do této otázky rozhodli vnést badatelé z Oxfordské univerzity, Čínské univerzity v Hongkongu a Bristolské univerzity. Vědci analyzovali data o zdravotním stavu a stravovacích návycích téměř 400 000 lidí a našli jen málo, nebo žádné důkazy o tom, že by rozdíly v množství konzumované vařené nebo tepelně neupravené zeleniny ovlivňovaly riziko vzniku kardiovaskulárních onemocnění.

Zdraví prospěšná zelenina

Vědci se zaměřili na souvislost s rizikem hospitalizace nebo úmrtí na infarkt myokardu, cévní mozkovou příhodu a další kardiovaskulární onemocnění. V úvahu přitom vzali širokou škálu možných faktorů, včetně socioekonomického postavení, fyzické aktivity a dalších dietních faktorů. 

Průměrný denní příjem zeleniny byl u zkoumaného vzorku zhruba pět polévkových lžic na osobu, přičemž riziko úmrtí na kardiovaskulární onemocnění bylo asi o 15 % nižší u osob s nejvyšším příjmem ve srovnání s lidmi, kteří jedli zeleninu nejméně. Tento zdánlivý pozitivní přínos se ale podle vědců rozplynul, když do něj zahrnuli možné socioekonomické, nutriční, zdravotní a medicínské faktory.

TIP: Zdraví na talíři: Která zelenina má nejvíc vitamínů?

Přestože studie neprokázala přímý pozitivní dopad konzumace zeleniny na kardiovaskulární onemocnění, je podle vědců zelenina pro naše zdraví důležitá v mnoha dalších ohledech. Jíst vyváženou stravu a udržovat si zdravou váhu podle nich zůstává důležitou součástí k udržení dobrého zdraví a snížení rizika závažných onemocnění, včetně některých druhů rakoviny. Všeobecně se proto doporučuje sníst každý den alespoň pět porcí různého ovoce a zeleniny.

Litosférické desky tvořící svrchní vrstvu zemské kůry se permanentně pohybují, aniž bychom to dokázali postřehnout: Důsledky jsou totiž patrné teprve v horizontu desítek milionů let. Superkontinent Pangea, jenž existoval přibližně před 300 miliony roků, se postupně rozlámal na několik částí. Ty pak zformovaly současné světadíly a podle geologů lze očekávat, že se podobná situace, ovšem v opačném smyslu, odehraje v budoucnu znovu.

TIP: Interaktivní mapa: Podívejte se, kde byste bydleli před 750 miliony let

Asi za 50 milionů let se Afrika posune na sever a spojí se s Evropou, takže Středozemní moře zanikne. Za obdobně dlouhou dobu se k novému světadílu připojí nejprve Asie s Austrálií a zhruba za 250 milionů roků pak vznikne tzv. Pangea Proxima, až megakontinent splyne i s oběma dnešními Amerikami.

Simulace dvou superkontinentů budoucnosti. (ilustrace: NASA GISS, Michael Way, CC BY 4.0)

Někteří z nás si ještě vybaví, jak chodili spát za tmy a teprve časně ráno se na několik hodin zapínaly lampy pouličního osvětlení. Dnes už se svítí všude, i tam, kde to po většinu noci není potřeba. Jako argument zaznívá větší bezpečnost, ačkoliv statistiky zmíněný mýtus poměrně úspěšně vyvracejí. Tak či onak, ve výsledku je světla v noci přespříliš a kvůli neúčelnému směrování z něj velká část uniká pryč do horního poloprostoru. Tam ovšem jen tak nemizí, nýbrž se rozptyluje na prachu a molekulách vzduchu a vytváří jakousi světelnou záclonu, přes kterou nevidíme noční nebe. A to zdaleka nejen ve městech. 

Rozptýlené světlo totiž putuje i stovky kilometrů do stran, takže opravdu panensky tmavou noční oblohu posetou tisícovkami hvězd najdeme až velice daleko od civilizace. V Evropě, na východě USA či třeba v Japonsku už místa s pravou přírodní tmou neexistují. Může se zdát, že nejde o důvod k alarmu: Světlo v noci využíváme pro práci, ochranu majetku, dopravu i zábavu. Ale opravdu ho potřebujeme tolik? Nasvícené památky, zářící billboardy, přezářená, ačkoliv prázdná parkoviště supermarketů… 

A co hůř – jde o jasná světla bílé barvy, tedy s velkým obsahem modré složky spektra. Ta hraje pro organismus důležitou roli ve dne, jenže v noci je velmi nebezpečná, neboť zabraňuje vylučování potřebného množství hormonu melatoninu, který tělo během spánku udržuje v regeneračním módu. A tak se přebytečným, neúčelným a špatně chromatizovaným svícením dobrovolně vystavujeme zkázonosnému vlivu, což platí pro víc než 80 % globální populace. V Evropě a v Americe nezná život v noci bez světelného smogu dokonce 99 % obyvatel. 

U nás na vesnici…

Na svých přednáškách se často setkávám s „mýtem tmavé oblohy za městem“. Lidé popisují krásu nočního nebe u nich na vesnici, kde na obzoru jen „trošku“ svítí nějaké to větší město. Bohužel je zmíněná zkušenost stále daleko od reality tmavé hvězdné oblohy. Řečí čísel: Uprostřed největších aglomerací dnes za jasného počasí spatříme na žlutém nebi vybledlý úplněk a zhruba 5–10 nejjasnějších objektů, většinou planet a pár nejzářivějších hvězd. Na okraji velkoměsta či uprostřed okresních sídel se už může Měsíc na obloze docela vyjímat a napočítáme několik desítek stálic spolu s jasnými planetami. Za městem spatříme nejvýraznější souhvězdí, hvězd bude do stovky a rozeznáme kousek Mléčné dráhy, byť jen náznakem. 

TIP: Rytíři temna: Obyvatelé ostrova Niue jsou prvním národem „temného nebe“

Na většině českých vesnic panuje o poznání příznivější situace: Stálic bychom mohli napočítat i několik stovek až jeden tisíc. Horizont v noci svítí jasně do žluta, od rozptylu světla z měst vzdálených desítky kilometrů. V nadhlavníku už je vidět Mléčná dráha, zejména v létě. Ale o pravé tmavé hvězdné nebe se stále nejedná. 

Bortleho stupnice v podání astrofotografa Tomáše Slovinského. Oblohu zachytil na šesti různých místech Slovenska v prostředí s různou mírou světelného smogu, a to stejnou expozicí a při téže citlivosti fotoaparátu. Skutečně přírodní tmavé nebe stupně 1 už v Evropě nenajdeme.
(foto: Tomáš Slovinský ©)

Existuje totiž oficiální stupnice, nesoucí jméno amerického astronoma Johna E. Bortleho, která na devítistupňové škále sofistikovaně popisuje kvalitu oblohy: Té dokonalé patří číslo 1, nejhorší je 9. Ono úžasné vesnické nebe se nachází sotva mezi trojkou a čtyřkou, zatímco naprosto tmavá obloha pak mnohým zůstává zapovězena. Nebe poseté více než 3 500 stálicemi viditelnými pouhýma očima, Mléčná dráha klenoucí se od obzoru k obzoru, hvězdný koberec bohatý i nízko nad obzorem… Zdaleka přitom nejde o všechny klenoty, jež můžeme na tmavé hvězdné obloze zahlédnout…

Dokončení: Klenoty temné oblohy: Co ve městech na obloze neuvidíte (2)

Již delší dobu víme, že některá zvířata mají pozoruhodné biodetekční schopnosti. Známí jsou tím hlavně psi, kteří dovedou čichem odhalit u lidí nejen narkotika nebo výbušniny, ale také některá onemocnění, včetně nádorů, malárie nebo i covidu-19. Potíž je v tom, že chov a výcvik takových detekčních psů není rychlý, jednoduchý ani levný.

Z tohoto důvodu se vědci a lékaři, kteří sázejí na biodetekční živočichy, obracejí k menším a méně náročným tvorům, jako jsou myši, včely nebo třeba sarančata. Francouzský tým, který vedl Baptiste Piqueret z Univerzity Paříž XIII, si vybral jako biodetekční tvory mravence otročící (Formica fusca).

Mravenci jako biodetektory

Dřívější výzkum u mravenců ukázal, že jsou schopni rozeznávat určité těkavé organické látky. Také se už vědělo, že určité typy nádorů je možné identifikovat právě díky specifickým těkavým organickým látkám. Piqueretův tým v nové studii zjišťoval, zda mravenci rozliší dva typy buněk nádoru prsu od zdravých buněk.

TIP: Psi dokážou s 90% přesností odhalit covid-19 i u asymptomatických jedinců

Ukázalo se, že to mravenci zvládají stejně dobře jako psi. V některých ohledech jsou dokonce ještě lepšími „biodetektory“. Jejich zásadní výhodou je, že je lze vycvičit za pouhých 30 minut. Výcvik psa se srovnatelnými schopnostmi biodetekce přitom trvá 6-12 měsíců. Nemluvě o nákladech na chov mravenců, které jsou oproti chovu psů prakticky zanedbatelné. Mravencům stačí med a mražený hmyz dvakrát týdně. Jak se zdá, diagnostická oddělení nemocnic budou možná zakládat chovy mravenců.

Arachnofobie může značně komplikovat život: Osminohé spolubydlící najdeme téměř v každé domácnosti, a o hysterické scény tak není nouze. V klinické praxi se fobie zpravidla řeší tzv. expoziční terapií, kdy se dotyčný postupně vystavuje objektům svého strachu. Aplikace Phobys, kterou vytvořila skupina vývojářů z univerzity v Basileji, pracuje na stejném principu – namísto skutečných členovců se však „pacient“ setkává pouze s virtuálními modely ve 3D. 

Přistoupit blíž

Terapie probíhá v deseti krocích, kdy telefon postupně promítá pavouky na různých místech v simulovaném prostředí. Na každé úrovni se uživatel dostává o něco blíž a následně vyhodnocuje míru pociťovaného strachu. Na základě jeho zpětné vazby pak aplikace sama posoudí, zda je připraven na další kolo, kde si může nechat fiktivního osminohého tvora vyobrazit třeba přímo na dlani. 

TIP: Strach nemusí být racionální: Panickou hrůzou z pavouků trpí až 3,5 % lidí

Výsledky prvních studií prováděných na skupině 66 arachnofobiků přinesly slibné výsledky. Dobrovolníci se rozdělili do dvou skupin, přičemž jedna dostala za úkol čtrnáct dnů „trénovat“ zvládání strachu pomocí aplikace Phobys. Když se pak měli přiblížit k teráriu se skutečnými pavouky, nejenže dokázali přistoupit mnohem blíž než členové kontrolní skupiny, ale zažívali i mnohem méně nepříjemných emocí. 

Aplikaci lze nyní stáhnout pro mobilní telefony s operačním systémem Android a iOS. Autoři studie však varují, že pro skutečně závažné formy arachnofobie se doporučuje raději terapie pod dohledem zkušeného odborníka.