Hypermasožravost, čili převážně či zcela masitá strava, není v dnešní přírodě mezi savci vzácností. Platí to pro lední medvědy nebo pro tygry a dost možná máte hypermasožravce doma v podobě přítulné kočky. V období eocénu, tedy ve starších třetihorách, se ale savci teprve učili, co obnáší být závislý na mase.

Jedním z nejstarších známých hypermasožravců mezi savci se stal šavlozubý Diegoaelurus vanvalkenburghae, který žil před 42 miliony let na území dnešní jižní Kalifornie. Tento dávný predátor byl příslušníkem skupiny stále poměrně záhadných machaeroidinů z příbuzenstva šelem, která v té době již vymírala a brzy úplně zmizela.

V současnosti známe jedinou fosilii druhu Diegoaelurus vanvalkenburghae. Jde o pěkně zachovalou část čelisti, která se dostala do sbírek Přírodovědného muzea v San Diegu již v roce 1988. (foto: San Diego Natural History Museum, CC0)

Přestože Diegoaelurus vanvalkenburghae byl součástí podčeledi vyhynulých machaeroidinů, výrazně se lišil od jiných zástupců této skupiny. Kromě horních a ze stran zploštělých špičáků, které jsou pro typické pro šavlozubce, měli ve své výbavě i ostré trháky.  Ty svým nositelům umožňovaly – díky ostrým střižným okrajům – odřezávat kusy masa.

TIP: Největší kočka historie: Nově popsaný americký šavlozubec dokázal lovit i nosorožce

Diegoaelurus vanvalkenburghae žil podle vědců ve světě, který byl podstatně teplejší než dnes. Jižní Kalifornii pokrýval vlhký les, ve kterém žili malí nosorožci, předchůdci dnešních tapírů, zvláštní oreodonti podobní ovcím, společně s neobvyklými primáty a vačnatci. „Tehdejší fauna představovala pro diegoaeluruse švédský stůl, díky čemuž se mohl stát jedním z prvních hypermasožravců,“ líčí paleontolog Ashley Poust.

Bylo krátce po půl osmé ráno 10. března 1948, když na místo neštěstí dorazil tým z pražské Kriminální ústředny. Na zásah ministra Noska a vysokého činitele StB Jana Hory však policejní lékař ukončil ohledávání těla předčasně. Stanovil, že smrt nastala zhruba před čtyřmi až pěti hodinami, v protokolu ale musel údaj opravit a přepsat na dvě až tři hodiny. Následně poslal Hora pryč kriminalisty s tím, že vyšetřování přebírá StB. 

Podezřelé nálezy

Kromě možných otisků vrahů či osob, které se zde mohly pohybovat v osudnou noc, se v ministrově bytě nacházela celá řada předmětů budících pochybnosti. Popelník přetékal nedopalky cigaret nejen amerických, které kouřil Masaryk, ale i sovětských. Komu patřily?

Na různých místech se povalovalo několik ampulek. Mělo se za to, že jde o utišující léky, podávané při nespavosti, jíž Masaryk trpěl. Jenže se objevilo i podezření na Pentotal, poměrně novou látku, kterou v zámoří jednak užívali jako narkózu, ale zároveň se hodila tajným službám u výslechů, jelikož otupovala mysl a činila zpovídaného povolnějším. Výhoda Pentotalu spočívala v tom, že měl rychlý účinek, byl šetrný k játrům, ledvinám a srdci, ale především se nedal zjistit při pitvě, protože se rychle rozkládá a vylučuje.

Tím výčet podivných nálezů nekončí. Byt se nacházel ve viditelném nepořádku, přítomné zaujaly především střepy a polštáře na podlaze v koupelně. V pyžamu, jež měl mrtvý na sobě v okamžik smrti, se našel vzorek stolice. Potřísněn zůstal i okenní rám. Ničemu z toho však vyšetřovatelé nevěnovali zvláštní pozornost. Nedůvěřivá veřejnost nedostala v roce 1948 jiné vysvětlení, než že Masaryk spáchal sebevraždu. 

Ministerstvo vnitra a státní bezpečnost si později uvědomily, že mohou ministrovy smrti lépe propagandisticky využít a zároveň ukojit touhu občanů po podrobnějších informacích. V říjnu 1951 uveřejnila StB analýzu, v níž spekulovala o možném zapojení tajných služeb, americké CIC a britské SIS, které mohly Masaryka otrávit jako mstu za to, že podpořil poúnorovou vládu. Paskvil se sice StB příliš nevydařil, ale ruch kolem Masarykovy smrti na čas utichl. Až během Pražského jara roku 1968 se rozeběhlo druhé vyšetřování, které ovšem přerušila okupace Československa. Vyšetřovatelé se tehdy spokojili s dvojím výkladem – sebevražda skokem či nešťastný pád.

Ve svobodných dobách

K dalšímu vyšetřování došlo teprve po sametové revoluci. Z pověření generální prokuratury byl k 11. březnu 1993 případ přidělen Úřadu vyšetřování a dokumentace zločinů StB. Mezi desítkami podnětů různé výpovědní hodnoty se objevilo zajímavé svědectví Rusa Leonida Paršina, podle něhož působila v poválečném Československu jeho matka Jelizaveta Alexandrovna Paršina coby agent-nelegál sovětské tajné služby. Synovi prý vyprávěla, že ministr Masaryk byl zavražděn sovětským komandem přímo na Stalinův rozkaz.

Vyšetřovatelé se proto pokusili o nemožné – získat potřebné materiály z moskevských archivů –, avšak neúspěšně. Po letech přešlapování na místě úřad 27. listopadu 1996 kauzu znovu odložil. Hlavní vyšetřovatel Jan Havel se přikláněl k verzi, že se Masaryk pokusil před nezvanými hosty kvapně uprchnout z bytu oknem v koupelně. Při tom buď podklouzl, nebo ztratil rovnováhu a spadl z téměř čtrnáctimetrové výšky na dlažbu.

V pořadí čtvrté vyšetřování pak bylo zahájeno v únoru 2001. Česká strana stále naléhala na ruské úřady, aby zpřístupnily konkrétní archivní dokumenty a požádala je navíc o výslech Jelizavety Paršiny. Po dlouhých průtazích přišla z Ruska zamítavá odpověď. Paršina mezitím zemřela. 

TIP: Rozhovor o okolnostech Masarykovy smrti: Sebevražda, náhoda, nebo úkladná vražda?

Vůbec poprvé požádali kriminalisté o znalecký posudek také odborníka z oblasti forenzní biomechaniky. Světově uznávaný vědec profesor Jiří Straus se dlouhá léta zajímal o lidskou chůzi a pády z výšky. Na základě podrobných měření nabyl přesvědčení, že ministr Masaryk v plném vědomí očekával, že jej někdo z okna vyhodí. K pádu tedy přispěla vnější fyzická síla minimálně jedné osoby. Vedle toho Straus jednoznačně vyloučil tři často zmiňované scénáře – aktivní skok, pasivní pád i nekoordinovaný pád bezvládného těla. Straus se navíc domníval, že po pádu či skoku bez cizí „pomoci“ by tělo dopadlo mnohem blíže stěny.

Také tentokrát byli vyšetřovatelé nuceni případ odložit, ale přece jen s významným posunem. Závěrečná zpráva totiž tvrdí, že Masaryk byl „zavražděn nezjištěnými pachateli“.

Muži mohou plodit děti do pokročilého věku, ale u žen tato schopnost po čtyřicítce vyhasíná. Prožijí pak dalších několik desetiletí bez toho, že by mohly mít potomky. Z našeho pohledu je to sice normální, ale mezi savci jde o unikátní fenomén. Dokonce i u našich nejbližších živočišných příbuzných – šimpanzů, bonobů, goril a orangutanů – rodí samice mláďata až do té doby, dokud neumřou. Je to pro ně výhodné, protože mohou celý život využívat k přenášení svých genů na další pokolení. Proč je tomu tedy u některých druhů, včetně lidského pokolení, jinak? 

Dlouhověké neplodné „vdovy“

Někdy se fenomén neplodnosti babiček vysvětluje tím, že ženy našich dávných předků umíraly v poměrně nízkém věku a jejich organismus nebyl k udržení plodnosti do vysokého věku evolucí nucen. Když pak moderní civilizace lidský život významně prodloužila, ukázal se tento jev výrazněji než kdy dříve a doba „období neplodnosti“ se výrazně prodloužila. Jenže i u etnik udržujících dodnes lovecko-sběračský způsob života je jasně patrné, že neplodné babičky sehrávají významnou roli v péči o vnoučata a v jejich výživě. Díky tomu mají mladé plodné ženy volnější ruce a mohou porodit víc dětí. To představovalo z evolučního hlediska zcela jistě výhodu.

Z přírody známe vedle člověka jen dva druhy savců, jejichž samice jsou ve vyšším věku neplodné. V obou případech jde o kytovce. Tím prvním je kosatka dravá (Orcinus orca), tím druhým pak kulohlavec Sieboldův (Globicephala macrorhynchus). Zvlášť u kosatek je období neplodnosti samic velmi výrazné. Poslední mládě přivedou na svět často už krátce po završení třicítky a samice jsou jen zřídka plodné ještě ve věku nad 40 let. Přitom se dožívají i stovky a prožijí tak obvykle víc než polovinu života bez toho, že by měly mláďata. Jejich požehnaný věk kontrastuje s průměrným stářím, jehož se dočkávají kosatčí samci. Ti jen výjimečně umírají až po padesátce a mnohdy hynou, aniž by dosáhli věku 30 let!

V kosatčích stádech společně s matkou žijí i její dospělí synové a dcery. Všechny členy tohoto uskupení tedy vážou těsná příbuzenská pouta. (foto: Shutterstock)

„Je to bizarní vlastnost. Z evolučního hlediska vlastně nedává smysl,“ komentuje fenomén neplodnosti starších kosatčích samic Lauren Brentová z University of Exeter, která se touto zapeklitou otázkou dlouhodobě zabývá. 

Babičky vědí nejvíc

Na stopu záhadě neplodnosti starých kosatek se vědci dostali poté, co nashromáždili obrovský soubor dat dlouhodobým pozorování několika stád těchto kytovců žijících ve spletitém systému zátok a průlivů při pacifickém pobřeží na pomezí USA a Kanady. Někdy je tato oblast označována jako Sališské moře. Ukázalo se, že babičky sehrávají v kosatčích společenstvích podobně důležitou roli jako v lovecko-sběračských tlupách lidí a mladší členové stáda těží z jejich dlouholetých zkušeností. 

Staré samice například vodí stáda a důležitost jejich role se naplno projeví především v dobách, kdy je nouze o potravu. V Sališském moři prožívají kosatky nejkrušnější časy při slabých tazích lososů. Staré „bezdětné“ samice ale i tehdy najdou místa, kde se ryby vyskytují poměrně hojně. O tom, že jde o velmi významný příspěvek do jídelníčku, který nejednou rozhoduje o přežití, výmluvně svědčí vysoká úmrtnost mladých dospělých kosatek ve stádech, kde stará, zkušená vůdčí samice chybí.

V čem jsou sloni jiní?

Kosatčí stáda mají na poměry panující ve zvířecí říši poněkud neobvyklé složení. Žijí v nich společně s matkou i její dospělí synové a dcery. Ti si partnery pro plození potomstva hledají v jiných stádech. Kosatky tedy žijí ve skupinách, v nichž všechny členy vážou velmi těsná příbuzenská pouta. Z toho plyne, že staré neplodné samice dávají své „know-how“ k dispozici výhradně „vlastní krvi“ a to hned ve dvou pokoleních – dětem a vnoučatům. 

Podobně jako u kosatek, i u slonů afrických (Loxodonta africana) těží stádo z životních zkušeností starých samic. Ty ale rodí mláďata až do konce života. (foto: Shutterstock)

Investice do příbuzných, s nimiž sdílí významnou část dědičné informace – s dětmi polovinu a s vnuky čtvrtinu – je pro kosatčí babičky evolučně výhodná. Tak úplně to ale nevysvětluje, proč se samice kosatek evolučně vzdaly rozmnožování. Například sloni afričtí (Loxodonta africana) rovněž těží z bohatých životních zkušeností starých samic, které vodí stáda, ale slonice přitom rodí mláďata až do konce života. 

Nevítaná konkurence

Nedávno vědci zevrubně analyzovali data o stádech kosatek dravých ze Sališského moře nashromážděná za více než 40 let. Narazili přitom na souvislosti, které pozornosti badatelů až dosud unikaly. Letité záznamy svědčí o notně napjatých vztazích v kosatčích rodinách a mezigeneračních konfliktech, které zřejmě významně přispívají k evoluci záhadné neplodnosti kosatčích babiček.

Když dospějí dcery vůdčí samice kosatčího stáda, rodí se ve stádě mláďata dvou generací. Mládě staré vůdkyně žije společně s mláďaty svých starších sester, tedy se svými de facto neteřemi a synovci. Za 43 let vědci zaznamenali u stád kosatek ze Sališského moře 525 narozených mláďat. Z toho plných 161 případů přivedlo novorozence do situace, kdy vedle sebe ve stádě žila mláďata dvou různých generací – „dítě“ vůdčí samice společně s jejími zhruba stejně starými „vnoučaty“. Téměř třetina těchto „dvougeneračních“ mláďat uhynula. Vyhlídky mláďat starých vůdčích samic na to, že se dožijí věku 15 let, byly 1,7krát nižší než u mláďat mladých samic.

O kosatkách je známo, že jsou nesmírně inteligentní, což se projevuje i v organizovaném způsobu lovu. Tady to ovšem vypadá spíše na zoufalý pokus vyhladovělé kosatky ulovit u břehu mládě lachtana. (foto: Shutterstock)

Vyšší úmrtnost mláďat starých vůdčích samic přitom není dána tím, že by jejich matky na stará kolena nezvládaly starat se o potomka. Pokud se mládě vůdčí samice nestřetlo ve stádě s přibližně stejně starým konkurentem, dospělo bez větších problémů. Přítomnost potomka dospělé dcery však věští mláděti vůdčí samice vážné trable. 

Elegantní východisko neplodnosti

Mateřství klade na kosatky vysoké nároky a samice s mládětem potřebuje v porovnání s „bezdětnou“ kosatkou asi o 40 % více potravy. Staré vůdčí samice sice najdou i v dobách nouze vydatná loviště, ale tam pak v konkurenci svých dcer často nedokážou nalovit tolik lososů, aby uživily své vlastní mládě. Mezi vůdčí samicí a jejími dospělými dcerami dochází k otevřenému soupeření a soubojům, v němž staré kosatky tahají za kratší konec. Navíc by pro vůdčí samici nebylo kdovíjak výhodné, ani kdyby v tomto zápolení vyhrávala. Pak by totiž ubírala z potravy svým dcerám a jejich potomkům. Nevyplácí se jí ani krátit na potravě dospělé syny, protože ti plodí mláďata se samicemi z cizích stád a šíří tak i matčinu dědičnou informaci mimo vlastní „rodinu“. 

Vůdčí samice tedy stojí před dilematem. Má upřednostnit své právě narozené mládě, nebo jeho starší sourozence? Elegantní východisko z této zapeklité situace nabízí neplodnost. Konflikt je tím zažehnán. Stará vůdčí samice se vzdá vlastního rozmnožování a tím se zbaví smrtelné hrozby pro své novorozené mládě. Zároveň se může taková kosatčí babička naplno věnovat podpoře dospělých synů, dospělých dcer a jejich mláďat. 

Společné znaky s lidmi? 

Ke vzniku dlouhého neplodného životního období starých samic mohlo evolučně významně přispět zvláštní složení rodin kosatek, kde s matkou zůstávají dospělí synové i dcery. U mnoha jiných druhů savců opouštějí zástupci jednoho pohlaví rodnou skupinu ještě před dosažením plné dospělosti. Například u slonů afrických odcházejí samci a vytvářejí jakési „mládenecké party“. U šimpanzů (Pan troglodytes) si hledají domov v jiné tlupě naopak samičky. 

TIP: Pravda o delfíní inteligenci: Jsou příliš chytří pro život v zajetí?

Ve stádě kosatek tvořeném jen pokrevně příbuznými jedinci panují příznivé podmínky pro intenzivní spolupráci, protože tu nikdo nedělá nic pro cizí. Na druhé straně je tak ale zaděláno na generační konflikty, což nakonec vede k tomu, že samice už nemají v druhé polovině života další mláďata. Lidská rodina se od té kosatčí v řadě ohledů liší. V obou však sehrává klíčovou roli shánění potravy a její rozdělování. A tak nelze vyloučit, že kořeny evoluce neplodných babiček jsou u lidí i kytovců aspoň v některých ohledech společné.

V každém z nás asi dříme duše malého chlapce, který se rád prohrabával starým harampádím na půdách a ve sklepích, doufaje, že objeví nějaký poklad. Dnes už jsou bohužel pryč časy, kdy se pod krovy mnoha domů (především v pohraničí) ukrývaly střelné i chladné zbraně. Neházejte však flintu do žita, a pokud budete mít možnost pořádně „prošmejdit“ podkroví polorozpadlé barabizny, rozhodně využijte příležitost.

Kanonýr z Terezína

Své by o tom mohl vyprávět pan Josef Vysloužil ze Zlína, jenž při třídění starých věcí v jednom starém domě objevil fotoalbum plné vybledlých fotografií. Jaké však bylo jeho překvapení, když se místo obrázků z dovolené na Jadranu ukázaly snímky z trošku jiného pobytu ve Středomoří. Ze zašlých snímků shlížely tváře rakousko-uherských důstojníků a vojáků a podle scenérií i několika málo popisků se jednalo o muže, kteří sloužili na italské frontě.

Z alba na pana Vysloužila vypadlo také několik nákresů a dokumentů, díky nimž se později podařilo identifikovat Stanislava Josefa Pachtu – příslušníka 4. baterie zeměbraneckého pluku polních houfnic č. 26 (k. k. Landwehr Feldhaubitzeregiment Nr. 26 – v některých dokumentech uváděn jako divizion) s posádkou v Terezíně. Dochované listiny a popisky některých fotografií nám sice prozrazují jméno majitele alba a jednotku, s níž prošel válkou, nicméně neumožňují jeho bližší identifikaci. Chybí v nich jméno a místo narození, takže zůstávají bílá místa před válkou i po jejím skončení.

Na italskou frontu

Hned první snímek z alba dokazuje, že Stanislav Pachta narukoval v červenci 1914 po vyhlášení mobilizace k dělostřelcům do Terezína, kde zůstal až do jara 1916. V květnu toho roku odešel se svým plukem na italské válčiště, kde vydržel po celý konflikt. Z dochovaných snímků i dělostřeleckého nákresu je patrné, že Pachtova jednotka působila v horském prostředí Dolomitů, díky čemuž jsou dochované fotografie vzácnější. Konkrétně se jednalo o oblast jižně od Bolzana, odkud se po průlomu u Caporetta (podzim 1917) přesunula ke Gardskému jezeru.

Na obrázcích jsou k vidění nejen jeho spolubojovníci v rámci baterie, ale také krajina, volnočasové aktivity vojáků i rozsáhlá sbírka dělostřeleckých zbraní – od archaických kousků z konce 19. století až po moderní kanony a houfnice. V albu se nacházejí také pohlednice, které mu zasílali přátelé a známí sloužící na jiných bojištích.

Dělostřelec i muzikant

Je patrné, že do rakousko-uherské armády narukoval v nejnižší hodnosti dělostřelec (Kanonier) a postupem času se vypracoval na četaře (Zugsführer). Při detailním zkoumání s lupou také poznáme, že za dobu své služby obdržel tři vyznamenání – bronzovou a malou stříbrnou medaili Za statečnost a také Karlův vojenský kříž. Ze dvou snímků zachycujících volný čas mužstva lze také soudit, že Pachta měl jistě mimořádné hudební nadání, protože je vyfotografován s tahací harmonikou a houslemi.

TIP: Rozbouřená řeka Piava: Každodennost Čechů na italské frontě (1)

Stanislav Pachta padl na podzim 1918 do italského zajetí, přesnější datum bohužel neznáme. Následně vstoupil do čs. domobraneckých praporů, konkrétně do III. roty 9. praporu, jak dokazuje pohlednice zachycující dva italské legionáře z května 1919. Pachtova stopa pak končí v červenci téhož roku, na poslední dvoustraně alba je snímek šestice mužů v domobraneckých stejnokrojích, na nichž má hodnost strážmistra

Jde o značně lákavou hypotézu: Krátce po Velkém třesku, když byl vesmír ještě mladý, horký a hustý, mohlo docházet k náhodnému nahloučení látky nad úroveň samovolné gravitační kontrakce. V takovém místě by se již v raných fázích vytvořily objekty s vlastnostmi černých děr. Mohly by mít téměř libovolnou hmotnost, avšak odborníci předpokládají, že by spíš převažovaly ty méně hmotné. 

TIP: Kolik typů černých děr známe a jak vznikají?

Pokud zmíněné primordiální černé díry skutečně vznikly, pak se ty opravdu málo hmotné již vypařily efektem Hawkingova záření. Nejmenší dosud existující objekty uvedeného typu by tak v současnosti mohly dosahovat hmotnosti přes 7 × 10²² kg, tedy ekvivalentu Měsíce, a jejich rozměr by činil kolem 0,1 mm. Primordiální černá díra s hmotností Země by potom měřila asi 1 cm. Podle některých astrofyziků by dané objekty mohly tvořit podstatu skryté látky ve vesmíru, popsaná teorie nicméně zůstává spíš na okraji odborného zájmu.

Když se roku 1896 vrátil Jiří Guth z Athén, okamžitě vyzval české sportovce, aby se začali připravovat na následující olympijské hry v Paříži v roce 1900 a využili tak příležitosti k propagaci národa. Trvalo nicméně celé tři roky, než 18. května 1899 zasedli v hostinci U černého koně delegáti dvanácti sportovních odvětví a založili Český výbor pro hry olympijské s hlavním úkolem zorganizovat tuto výpravu.

Prohry na sportovišti

Zpočátku výbor nevyvíjel žádnou činnost, zahájil ji až v lednu 1900. Z Paříže zatím přicházely poplašné informace a zdálo se, že se hry vůbec konat nebudou. Jiří Guth proto se svými kolegy počátkem března přistoupil k nevídanému kroku, z výboru ustaveného pouze pro pařížské hry (jako jinde ve světě) učinil výbor stálý, který „starati se bude o záležitosti her olympijských nyní i pro další budoucnost“. Víceméně bezděky se tak Český olympijský výbor (dále ČOV) stal prvním národním olympijským výborem, který se rozhodl pracovat nepřetržitě, bez ohledu na čtyřletou olympijskou periodu. 

Olympijské hry v Paříži se ale nakonec konaly a čeští sportovci na nich při své první účasti získali jednu stříbrnou medaili zásluhou diskaře Františka Jandy-Suka, k níž můžeme přiřadit i dvě bronzové medaile „soukromé tenistky“ Hedwigy Rosenbaumové.

František Janda-Suk a Hedwig Rosenbaumová – první čeští medailisté z Olympijských her. (foto: Wikimedia Commons, CC0)

Na další boje o olympijské stupně vítězů však museli Češi čekat až do roku 1908, kdy se IV. olympijské hry uskutečnily v kolébce moderního sportu, v Londýně. Přijelo tam 19 českých sportovců, výsledkem ale byly pouze dvě bronzové medaile šavlistů: v jednotlivcích Viléma Goppolda z Lobsdorfu a v družstvech. I když se o čtyři roky později V. olympijských her 1912 ve Stockholmu zúčastnilo dokonce 43 sportovců, odjeli s prázdnou.

Guthova představa z roku 1896, jak čeští sportovci budou svými vítězstvími dávat hlasitě vědět o českém národě a jeho státoprávních požadavcích, tak vzala za své! Více se v tomto ohledu dařilo Maďarům, kteří se do roku 1914 zúčastnili všech pěti olympijských her a vybojovali na nich celkem 32 medailí, z toho 11 zlatých. Poněkud horší bilanci vykazovali reprezentanti Rakouska, kteří získali celkem 20 medailí, z toho 4 zlaté.

Diplomatické výhry

Daleko více se dařilo českým funkcionářům v olympijské diplomacii. Vedle Jiřího Gutha se v ní angažoval zejména Josef Rössler-Ořovský, který už v roce 1899 navrhoval Pierru de Coubertinovi zařadit do olympijského programu také bruslení a lyžování. Dokonce nabízel, že v roce 1900 zorganizuje lyžařské soutěže v Krkonoších. Zatímco bruslení se dostalo na pořad olympijských her už v roce 1908 v Londýně, lyžování si muselo počkat až do roku 1924. A byl to milovník sněhových plání Rössler-Ořovský, kdo se o rok později na VIII. olympijském kongresu v Praze zasloužil o to, aby byl Týden zimních sportů z Chamonix 1924 zpětně prohlášen za první zimní olympijské hry! 

V Paříži 1900 vystupovali čeští sportovci pod hlavičkou Čech, do Saint Louis v roce 1904 pro nedostatek peněz nejeli. Nicméně po zasedání MOV v Londýně v září téhož roku vyšel ve vídeňských novinách Allgemeine Sport-Zeitung komentář jejich vydavatele Victora Silberera: „Dávejte dobrý pozor: Rakousko nezastoupeno, ani Rakousko-Uhersko, nýbrž Uhersko samo a jen za sebe a – to je ovšem nejzajímavější – Bohême. Také jen za sebe jako samostatná říše mezi ostatními velmocemi a světovými národy jako Francie, Anglie, Německo a Rusko! Co na to říkají pánové ministři z Rakouska?“

Následující rok 1905 vyšel Coubertin Vídni vstříc a do MOV přijal prvního zástupce Rakouska prince Alexandra Solms-Braunfelse. Jeho úkolem bylo vystrnadit Jiřího Gutha a tím i Čechy z olympijského hnutí. Solms-Braunfels ustavičně hrozil demisí, a to se stále stejným argumentem: „Nemohu absolutně uznat, aby Čechy měly zvláštního zástupce, poněvadž jsou jen provincií Rakouska.“

Coubertin dlouho jeho výhrůžky přecházel a argumentoval svou teorií takzvané sportovní geografie. Podle ní byly za samostatné uznány i ty země, které sice představovaly součást většího státního celku, ale jejich rozvoj tělesné výchovy dosáhl takového stupně, že si i v mezinárodním měřítku vydobyly respekt a uznání. To byl díky sokolům též případ Čech. Počátkem roku 1909 došla Coubertinovi trpělivost a Solms-Braunfelsovu demisi přijal. Jeho avizovaný pokračovatel Gustav Magg však náhle zemřel, a tak i nadále zůstal Guth jediným zástupcem předlitavské části habsburské monarchie.

Proti samostatnosti české

Roku 1911 byl ovšem za člena MOV přijat princ Otto Windischgrätz, příslušník rodiny císaře Františka Josefa I. To byl protivník daleko většího formátu, protože spolu s ním vstoupily do hry mocenské zájmy Rakouska. Windischgrätz navíc velmi rychle nabýval v olympijském hnutí na autoritě a vlivu, ba začalo se o něm uvažovat jako o budoucím nástupci Coubertina. Svůj útok proti české samostatnosti v olympijském hnutí nezaměřil proti Guthovu členství v organizaci jako Solms-Braunfels, ale proti suverenitě ČOV. Vedl ho elegantně a graciézně, ale zároveň soustavně a nemilosrdně. 

Už na V. olympijských hrách 1912 ve Stockholmu se Windischgrätzovi podařilo prosadit, aby Češi při slavnostním nástupu kráčeli sice jako samostatná skupina s vlastním označením, ale ne podle abecedního pořádku jako v roce 1908 na hrách v Londýně, nýbrž bezprostředně za Rakouskem, a aby používali předlitavskou černožlutou vlajku. Rovněž Guth byl v seznamu členů MOV zařazen do kolonky Rakousko s dodatkem u jména C.O.T. (Comité Olympique Tchèque, tedy Český olympijský výbor).

Koncem roku 1913 napsal Windischgrätz Coubertinovi, že je nutné, „(abychom) jednou provždy rozťali tento gordický uzel, a to zejména pro dobro Čechů samých“. Prostřednictvím pražských Němců se v lednu 1914 dokonce pokusil jako protiváhu ČOV vytvořit Německý olympijský výbor v Čechách v čele s Karlem Werflem. Závěrečný tlak na samostatnost Čechů v olympijském hnutí pak zahájil na olympijském kongresu v Paříži v červnu 1914, který měl mezi jiným vytvořit jakousi „olympijskou ústavu“ platnou do budoucna. 

Válečné intermezzo

Účastníci kongresu rozhodli o úplném uplatnění státního principu v mezinárodním olympijském hnutí. Do budoucna přijali pravidla organizace olympijských her, jež vypracoval organizační výbor berlínské olympiády 1916 a jejichž součástí byl i seznam 35 států, kterým byla účast na olympiádě umožněna. Češi mezi nimi vzhledem ke svému nesamostatnému státoprávnímu postavení uvnitř habsburské monarchie chyběli. Proti své eliminaci z mezinárodního olympijského hnutí ČOV okamžitě protestoval jak u Coubertina, tak i v Berlíně, avšak marně. V Berlíně lpěli na principu účasti států, takže předseda MOV nemohl usnesení kongresu, které odmítli jen Češi a delegáti USA, nerespektovat. Omezil se proto na chlácholení Čechů s tím, že časem se jejich záležitost urovná.

TIP: Sokolové všech zemí, sleťte se: Zimní sletové hry roku 1937

Během dvou měsíců se však svět ocitl uprostřed požáru první světové války a mírová zápolení na sportovních kolbištích byla odložena na „potom“. Pod policejním nátlakem se počátkem října 1916 Český olympijský výbor „dobrovolně rozešel“ a Jiří Guth rezignoval na své členství v MOV. Jelikož z války vzešel samostatný československý stát, problém „státních“ či „národních“ olympijských výborů už Češi nemuseli řešit.

Pro vědce a lékaře v oboru infekčních chorob přenášených členovci je již dlouho vysněnou metou úspěšná diagnostika a léčba záludného bakteriálního onemocnění lymské boreliózy, přenášené klíšťaty. Zásadní roli v tom hraje testování pacientů, které by umožnilo detekci této choroby v rané fázi, sledování průběhu léčby a odhalování případné reinfekce.

Odborníci z medicíny americké Tuftsovy univerzity objevili mechanismus, který by se mohl stát základem pro takové testy. Vystopovali specifické protilátky, které vytváří tělo hostitele, na něhož se přisálo klíště nakažené boreliózou, proti vlastním fosfolipidům. Tyto fosfolipidy přitom využívá původce boreliózy, spirochéta Borrelia burgdorferi, jako zásadní zdroj potravy. Zmíněné protilátky jsou takzvané autoprotilátky, čili protilátky, které nedopatřením míří na pacientovy tkáně či orgány a poškozují je.

Testování boreliózy

Podle vedoucího výzkumu Petera Gwynneho dnes sice existuje testování boreliózy, ale má svá omezení. „Tradiční testy boreliózy mohou u pacienta zůstat pozitivní dlouhé roky nebo i celý život,“ říká Gwynne. „Výsledkem je, že když někteří lidé mají symptomy, které připomínají dlouhodobou infekci boreliózy, lékaři si nemohou být jistí, zda jde o chronickou formu boreliózy, reinfekci boreliózy anebo jinou chorobu, kterou dotyčný dostal po vyléčení boreliózy.“

TIP: Nová léčba brání chronickým projevům obávané lymské boreliózy

Jak uvádějí badatelé, zmíněné autoprotilátky se u nemocných vyvíjejí velmi rychle. Původce boreliózy si totiž dotyčné látky, fosfolipidy, zabudovává do svého povrchu, což vede imunitní systém nakaženého ke tvorbě autoprotilátek. Když infekce pomine, autoprotilátky zase velmi rychle mizí, protože jsou pro tělo nebezpečné a mohou poškozovat vlastní tkáně. Z těchto důvodů jsou autoprotilátky proti fosfolipidům velmi vhodné k testování boreliózy.

Poprvé na existenci tajného, neviditelného písma upozorňuje ve svém pojednání starořecký spisovatel Aeneas Tacticus ve 4. století př. n. l. V jeho práci Jak přežít v obléhání se zmiňuje neviditelné písmo jako jeden z velmi užitečných prostředků, jakými mohou obránci města komunikovat s vnějším světem. Triků tajné komunikace, šifer a slovních hříček souhrnně popisuje přes dvacet druhů, ale konkrétní směs či složení inkoustu si nechává pro sebe.

Zábavná kombinace

To Filón z Byzance, jinak proslavený autor Sedmi divů světa, je o dvě století později s recepturou sdílnější. Nadšený badatel a pionýr inženýrství, který sám sebe tituloval Mechanicus, letmo složení zmínil. Pochvaloval si totiž „nečekaně zábavný efekt“ inkoustu kombinujícího duběnky a ředěný vitriol, tedy slabou kyselinu sírovou. Filón zjistil, že text napsaný jednou substancí po zaschnutí lidskému zraku zmizí, a po přidání druhé substance se znovu objeví. Přesný postup výroby z jeho informací úplně rekonstruovat nelze, rozhodně však nešlo o novinku.

Medová i kyselá

Písmo, které se zjeví jen povolaným, nabízí nespornou taktickou výhodu. Ale nemusí sloužit jen v době války. Publius Ovidius Nasó proto v roce 43 př. n. l. vřele doporučuje ve svém Ars Armatoria čili Umění milovat tajné inkousty jako prostředek skryté komunikace mezi milenci. K tomu stačily velmi nenáročné pomůcky: důvěrné psaní bylo třeba sepsat čerstvě nadojeným mlékem. Zviditelnilo se, pokud se list papíru posypal najemno drceným uhlím. 

Plinius starší, autor fenomenálního encyklopedického pojednání Naturalis historia, zase nedal při konspiraci dopustit na „šťávy organické a rostlinné“. Na ně zase působilo teplo – žárem plamene se text stal znovu čitelný.

Variací existuje mnoho: pokud napíšete sladce zamilované psaní medovou vodou, po zahřátí se díky krystalizaci cukru na karamel objeví v plné kráse. Tepelně-chemickou přeměnou z rostlinných kyselin na estery se vyznačuje šťáva jablek, cibule nebo pomerančů. 

Anebo citronů, které patřily k povinné výbavě špehů na Blízkém východě po tisíc let. Psát a vyjevit teplem zprávu je možné i s neviditelným inkoustem ze silně zředěného vína. Možnosti jsou i ryze chemické: bramborovým škrobem napsaný dopis zviditelníte roztokem jódu (soli). Papír totiž zmodrá a písmo z něj bíle vystoupí. A octem sepsané tajnosti se stanou čitelné, pokud dopis ponoříte do láku z červeného zelí.

Pořád málo?

Někdy to prostě nestačilo. Například Marie Stuartovna ve svém zajetí rutinně psala důležité zprávy neviditelným inkoustem z kamence nebo ořechových slupek a navíc je šifrovala. Nepočítala ovšem s tím, že se zrádce – znalý složení inkoustu i jejích šifer – nachází mezi jejími nejbližšími sluhy a důvěrníky. Důkazy pro svůj vlastní rozsudek smrti tedy věznitelům poskytla ona sama. Tehdy se papír popsaný kamencem před čtením namáčel do mýdlové vody a „vývojkou“ inkoustu ořechových slupek byl roztok síranu železnatého.

Žádné pomeranče?

V roce 1597 se za mřížemi ocitl i jezuitský kněz John Gerard, neboť v protestantské Anglii organizoval hnutí katolického odporu. Jeho identita se ovšem záhy prozradila a místo podzemního hnutí skončil v podzemí mučíren v Toweru. Přišel tu o ruku, i tak ale dokázal přímo z vězení zorganizovat svůj útěk. Jak? Skrze svého katolického spoluvězně, který měl povolenou korespondenci s rodinou. S pomocí pomerančové šťávy pak do dopisů rodině připisoval i zprávy o Gerardově situaci pro jeho tajné podporovatele.

Možná právě takové dobrodružné historky přiměly spoustu dobrodruhů k experimentům s novým složením tajných inkoustů. V 18. století se tak stává populární šťavelan celeru, který je možné zviditelnit roztokem síranu manganičitého a peroxidu vodíku. A také obyčejná mořská voda, která se stane viditelná po lázni v roztoku dusičnanu stříbrného. 

Špatně to ale dopadlo se směsí hašeného vápna a orpimentu (poměrně vzácného sulfido-arzeničitého minerálu). Právě s ní totiž roku 1736 experimentoval Jean-Jacques Rousseau, aniž by si byl vědom možných důsledků. Dostavila se výbušná chemická reakce, která jej na šest týdnů zbavila zraku.

Citronoví spiklenci

S tajným inkoustem, vyrobeným z kyseliny tříslové z macerovaných ořechových slupek, přežili válku za americkou nezávislost i „spiklenci“ George Washingtona, pracující v utajení z New Yorku. Přímo z týlu anglických nepřátel přinášely jejich dopisy psané neviditelným písmem důležité taktické informace. Nutno ale dodat, že si skutečně dávali pozor a dodržovali všechny zásady konspirace. 

TIP: Zrození kryptografie: První šifry používal už Julius Caesar v dopisech Kleopatře

Ty naopak houfně porušovali pro-němečtí špioni, zadržení během 1. světové války ve Velké Británii. Z jedenácti císařských agentů, popravených v roce 1915 v Toweru, se hned čtyři nechali nachytat doslova s citronem v kapse. A ti zbylí pak s listy citronovou šťávou popsanými. Znovu tak dokázali, že jen samotný neviditelný inkoust k úspěšnému utajení nestačí. 

Ve Sluneční soustavě máme zkušenost s jedinou hvězdou, kterou obklopuje jeden planetární systém. Ve skutečnosti ale mnoho hvězd existuje ve dvojhvězdných i vícehvězdných soustavách a jejich planetární systémy mohou být velmi odlišné od toho našeho a pro nás mnohem exotičtější.

Tým astronomů, který vedla Ana Karla Díaz-Rodríguez z britské Univerzity v Manchesteru, nedávno jednu takovou dvojhvězdu prozkoumal a rozhodně to stálo za to. S využitím radioteleskopů soustav Very Large Array (VLA) v Novém Mexiku a chilské ALMA detailně prostudovali dvojhvězdu SVS 13, která je od nás vzdálená asi 980 světelných let.

Tři disky kolem dvou hvězd

Obě hvězdy systému SVS 13 jsou podle astronomů velmi mladé a obklopuje je materiál v podobě protoplanetárního disku prachu a plynu, ze kterého časem vznikají planety. Při detailním průzkumu hvězdného systému ale vyšlo najevo, že soustava SVS 13 je poněkud zvláštní. Každou z dvojice hvězd podle vědců obklopuje disk hmoty a k tomu ještě zároveň obě dvě hvězdy a jejich disky obklopuje velký třetí disk.

Hvězdy systému SVS 13 dělí zhruba dvojnásobek vzdálenosti Slunce a Neptunu. Dohromady mají hmotnost menší než naše Slunce, takže nikdy nebudou příliš zářivé. V každém případě jde ale o impozantní strukturu – jejich společný vnější disk má podle astronomů průměr několika stovek astronomických jednotek a obsahuje tolik hmoty jako 50 Jupiterů. Naproti tomu disky obou hvězd jsou menší, než je obvyklé u osamocených hvězd a je v nich mnohem méně hmoty.

TIP: Velmi těsná dvojčata: Novorozené hvězdy dělí pouhých 4,5 miliard kilometrů

U obou hvězd přitom mohou vzniknout obyvatelné zóny, takže by se tam, přinejmenším teoreticky, mohly objevit exoplanety s podmínkami přívětivými pro život. Ostatně kolem obou protohvězd vědci identifikovali téměř třicet různých molekul, včetně třinácti komplexních organických molekul tzv. prekurzorů života (sedm z nich bylo v tomto systému detekováno poprvé).

V květnu 1982 zahájili Britové vylodění u přístavu San Carlos na Falklandech. Výsadkovou flotilu tvořil zaoceánský parník Canberra, specializovaná plavidla Fearless a Intrepid, torpédoborce a fregaty. Pobřeží a okolní vody se zaplnily plavidly a vojáky. Argentinci věděli, že jde o nejkritičtější fázi operace, a britští  vojáci s obavami vzhlíželi k obloze. Mezitím nad svazem hlídkovaly sea harriery, zatímco harriery RAF kryly útočící jednotky. Jeden z nich byl sestřelen a pilot zajat.

Vylodění pod palbou

Zanedlouho se neblahé očekávání naplnilo a udeřila první vlna daggerů, které poškodily několik lodí. Odpověď promptně doručily sea harriery, které sestřelily jeden vrtulový bitevní stroj FMA IA 58 Pucará a jeden skyhawk. Argentinské letectvo posílalo do prostoru vlnu za vlnou. Sea harrier z 800. perutě zlikvidoval jeden z daggerů, avšak skyhawky mezi hlídkami pronikly a zasáhly dvěma pumami fregatu Argonaut. Piloti zbylých daggerů poškodili fregatu Ardent, tutéž loď trefily i skyhawky.

Rozzuření piloti dvou sea harrierů pak nad západními Falklandami sestřelili trojici daggerů. Dvakrát skóroval pomocí sidewinderů poručík Steve Thomas, jednou velitel 801. perutě podplukovník Nigel Ward. Mezitím zaútočily na těžce zkoušenou Ardent další tři skyhawky. Ani jeden se však domů nevrátil. Formaci srazily z nebe sea harriery 800. perutě, přičemž dvě vítězství si připsal poručík Clive Morell (jedno raketou a druhé kanonem). Tečku za dvěma dny bojů udělala fregata Ardent, která se v noci po sedmi zásazích potopila.

Sea harriery: vítězství i ztráty

Ačkoli sea harriery nebyly zkonstruovány pro vybojování vzdušné převahy, nadále plnily roli tažného koně letecké obrany i útoků na pozemní a námořní cíle. Hned 22. května dvojice strojů potopila hlídkový člun, následujícího dne zlikvidovala čtyři nepřátelské vrtulníky. Malý počet letounů na bojišti však způsoboval v obraně mezery, kterými téhož dne pronikly skyhawky. Dvojice pum dopadla na fregatu Antelope, a ačkoli ani jedna neexplodovala, plavidlo bylo stejně ztraceno. K výbuchu totiž došlo později, při pokusech o odstranění bomb uvízlých v trupu.

Sea harrier 800. perutě 23. května zničil osamělý dagger. Datum 25. května se stalo pro britské loďstvo černým dnem. Torpédoborec Coventry dokázal zničit jeden skyhawk raketami Sea Dart, avšak zatímco loď znovu nabíjela odpalovací zařízení, z radarového stínu se vynořila další čtveřice skyhawků. V tu chvíli bezbranný torpédoborec zasáhly tři pumy, loď se převrátila a potopila. To ale nebylo všechno.

Už ráno argentinští radaroví operátoři dle letových tras určili pravděpodobnou polohu jedné z britských letadlových lodí. Odpoledne pak dvojice super etendardů odpálila dva exocety na největší z radarových cílů, který piloti považovali za Invincible. Britové stihli podniknout protiopatření, i tak jedna ze střel zasáhla zásobovací loď Atlantic Conveyor. Požár zničil plavidlo i náklad včetně 10 vrtulníků.

Povinné vítězství

Potopení transportní lodi bylo poslední kapkou do číše trpělivosti britské vlády, která se nyní obávala, že veřejnost se začne k válce stavět odmítavě. Vládní činitelé potřebovali urychleně dosáhnout jakéhokoliv vítězství. A tak 26. května dostal brigadýr Julian Thompson, dočasný velitel pozemních sil na souostroví, rozkaz napadnout Argentince při první příležitosti. Jako cíl se nabízela údajně slabá posádka v obcích Darwin a v Goose Green. Thompson nesouhlasil – tvrdil, že když padne Port Stanley, padne i Goose Green. Politici však byli neoblomní. A tak 450 mužů 2. výsadkového pluku mělo zaútočit téměř bez dělostřelecké podpory, jejíž prostředky shořely na Atlantic Conveyoru. 

Útok začal ráno 28. května. Ačkoli si výsadkáři počínali agresivně, brzo byla zřejmá jejich nejistá situace. Všechny roty byly v otevřeném prostoru zastiženy připraveným nepřítelem, který odpověděl palbou dělostřelectva a minometů. Jeden z velitelů později prohlásil: „Nebylo možné se přiblížit k jejich kulometným hnízdům a po pěti hodinách boje nám docházela munice.“

Dokončení: Slavná hodina britských harrierů: Legendární letouny ve válce o Falklandy (5)

Nakonec se přes značné oběti, kdy padl i velitel pluku podplukovník Herbert Jones, podařilo kulometné a raketometné palbě argentinské pozice umlčet. Hlavní opěrné body však odolávaly. Jonesův nástupce major Chris Keeble si vyžádal posily i dostupnou dělostřeleckou podporu a vyzval velitele posádky ke kapitulaci. Argentinci po konzultaci s velením souhlasili a užaslým parašutistům se vzdalo přes 1 000 mužů. Vlastní ztráty činily 17 padlých a 35 raněných. Britové však po obsazení prvních vesnic na Falklandách neměli vyhráno...