To jméno je povědomé i lidem, kteří „královnu motorsportu“ příliš nesledují. Během své zářné historie zaznamenala Williamsova stáj 114 triumfů a na stupních vítězů stanuli její jezdci 313krát. Největší zásluhu na tom nesl muž, jenž přišel na svět uprostřed druhé světové války na severovýchodě Anglie jako Francis Owen Garbett Williams a 35 let života strávil na vozíku, kam ho v roce 1986 upoutala nehoda – jak jinak než automobilová. Paradoxně ho nepotkala na závodním okruhu, ale cestou na letiště. Jak ovšem Frank později přiznal v jednom z rozhovorů, jeho tehdejší jízda skutečně připomínala spíš závod: „V levotočivé zatáčce jsem byl příliš rychlý, vyletěl jsem ze silnice a auto trefilo kámen. Šli jsme několikrát přes střechu… Upřímně, jel jsem tak, že jsem si o ten karambol vysloveně koledoval.“

Já jsem auto!

Celý motoristický svět na okamžik zatajil dech – a vzápětí se všem hluboce ulevilo, když se ukázalo, že Williams bude žít. Již tehdy představoval ve světě rychlé jízdy na čtyřech kolech pojem a ani zdravotní hendikep ho od celoživotní vášně neodradil. Závodním automobilům definitivně propadl coby středoškolák: Láska k motorům a rychlosti se zrodila ve chvíli, kdy jej spolužák vzal na projížďku v Jaguaru XK 150, jednom z nejlepších sportovních modelů té doby. 

Už tenkrát měl Frank jasno, že jeho budoucí kroky povedou právě zmíněným směrem. Později v jednom z dokumentů o svém životě vzpomínal: „Jako malý kluk jsem lítal kolem bloku a předstíral jsem, že jsem závodní auto.“ Přímo v kokpitu legendárních formulí ovšem nakonec strávil jen minimum času: Když si uvědomil, že spíš než točit volantem mu vyhovuje pohrávat si s motorem, zahájil profesní dráhu jako řadový automechanik. Věděl, proč to dělá. 

Telefonáty z ulice

Jeho ambice totiž sahaly mnohem dál: Ve 24 letech začal podnikat a o tři roky později už sestavil první tým závodních profesionálů. Začínali na okruzích F2 a F3, kde se jim dařilo, takže ho přítel a zkušený jezdec Piers Courage nemusel dlouho přemlouvat, aby pro něj dělal manažera. Právě on také nakonec Williamse definitivně přilákal k nejprestižnější metě, velké „F jedničce“. A když závodník hned při prvním ročníku dvakrát dosáhl na stříbrnou příčku, vypadalo to, že mají dobře našlápnuto. 

Jenže o rok později se ukázalo, jak nevyzpytatelný svět rychlých aut bývá – Courage uhořel při nehodě na okruhu v nizozemském Zandvoortu. „Během jediného okamžiku jsem přišel o všechno. Byl jsem bez pilota, bez auta, a hlavně bez svého nejlepšího přítele,“ vzpomínal Williams později. Zdrcený konstruktér se ocitl na pokraji bankrotu a zažíval nejkrušnější okamžiky své kariéry. Neměl ani na placení běžných účtů, a když pak jeho provozovnu odstřihli od telefonního připojení, musel obchodní hovory vyřizovat z automatů na ulici. 

Předurčeno k vítězství

Obrat k lepšímu nastal v roce 1977, kdy Williams spojil síly se zkušeným automechanikem Patrickem Headem. Během předchozích let neztratil Frank nic ze svého někdejšího nadšení. Navzdory řadě podnikatelských nezdarů šel houževnatě za svým snem, tedy zapsat se do dějin F1. Když Heada najímal, údajně ho předem varoval: „Jsi připravený pracovat sedm dní v týdnu, čtyřiadvacet hodin denně?“ Odpověď zněla: „Ano.“ 

Spolupráce se ukázala jako trefa do černého. Šikovný mechanik nakonec strávil na pozici technického ředitele Williamsovy stáje 27 let a připsal si na konto řadu inovací, které se ve světě závodních vozů formule využívají dodnes. Pronajali si prázdný sklad koberců nedaleko Oxfordu a pod jejich rukama tam záhy vznikaly první prototypy vozidel předurčených k vítězství. 

Páni poháru

Debutovali na Velké ceně Španělska ještě v roce 1977, ovšem bez valného úspěchu. Čekání na první triumf se nakonec protáhlo na dlouhé dva roky, ale vyplatilo se. V červenci 1979 vyjel na okruh v britském Silverstone model Williams FW07 a jeho švýcarský pilot Clay Regazzoni zvedl nad hlavu pohár pro vítěze jako první jezdec jejich stáje. 

Uvedená výhra odstartovala dlouhou sérii úspěchů značky, s níž musel motoristický svět od té doby počítat: V letech 1980–1997 zopakovala tentýž triumf ještě šestkrát a přidala dalších devět prvenství v Poháru konstruktérů. Ve vítězné bilanci ji překonali pouze tři neméně znamenití konkurenti, Ferrari, McLaren a Mercedes. Mimochodem, pouze zmíněná trojice a stáj Williams dokázaly prolomit magickou hranici sta vítězství. 

Ve stínu tragédie

Suverénní sérii narušila druhá smrtelná nehoda, která se dotkla Williamsova nejbližšího okolí: V roce 1994 zahynul při Velké ceně San Marina brazilský závodník Ayrton Senna, považovaný za jednoho z nejtalentovanějších jezdců historie. Čtyřiatřicetiletý pilot a trojnásobný mistr světa narazil za volantem vozu Williams FW16 v rychlosti přes 300 kilometrů v hodině do nechráněné betonové zdi a na místě zemřel. Williams s několika dalšími funkcionáři firmy čelili obžalobě z vraždy, a třebaže byli po několika letech zproštěni viny, škraloup pochybností a otazníků se nad tragédií – nikdy upokojivě nevysvětlenou – vznášel dál. Sám Williams opakovaně vyjádřil lítost, na šasi svých vozů nechával od té doby přidávat drobné logo zesnulého závodníka a finančně podporoval brazilskou neziskovou organizaci Institut Ayrtona Senny. 

Jako by však ona smrt předznamenala začátek pozvolného konce – další léta se nesla ve znamení ústupu z výsluní a vítězství už nepřibývala takovým tempem jako dřív. Zatímco prvních 18 let na okruhu přineslo 103 triumfů včetně zmíněných sedmi mistrovských titulů jezdců, od roku 1997, kdy se sbírka rozrostla i o poslední Pohár konstruktérů, jich přibylo pouhých jedenáct. A od roku 2012 nevyhrála stáj, která kdysi okruhu dominovala, jediný závod.

Konec jedné éry

Neuspokojivé výsledky sice přidělávaly Williamsovi vrásky na čele, stárnoucí zakladatel však již zjevně neměl sílu vstávat z popela, a tak ještě téhož roku odstoupil z pozice předsedy představenstva. Setrval ovšem na postu šéfa týmu, díky čemuž přibyla do jeho bohatého životopisu další úctyhodná položka: Po 52 letech ve funkci mu náleží titul nejdéle působícího šéfa soukromé stáje F1. Žezlo předal dceři Claire (kromě ní měli s manželkou Virginií ještě syny Jonathana a Jamieho), nicméně těžko říct, zda svého rozhodnutí později nelitoval: Ani pod novým vedením se totiž strojům Williams nedařilo na okruzích lépe. 

TIP: S větrem o závod: Formule 1 jezdí už sedmdesát let

Výsledkový propad byl tak dramatický, že v posledních třech ročnících Poháru konstruktérů obsadila stáj pokaždé až poslední příčku. Právě to zřejmě nakonec přimělo jejího zakladatele loni, v 78 letech, souhlasit s prodejem firmy: Americká investiční společnost Dorilton Capital ji odkoupila za 152 milionů eur, tedy bezmála čtyři miliardy korun. „Jde o konec éry Williamsu jako rodinné stáje, ale víme, že je v dobrých rukou,“ uvedla k tomu Claire, která o dva týdny později na svou funkci rezignovala. Její otec zemřel 28. listopadu 2021, kvůli blíže nespecifikovaným „zdravotním komplikacím“... 

Moderní svět si užívá technický pokrok, o jakém se našim předkům nesnilo. Ne vždy jde však o přínos. K nejviditelnějším globálním problémům patří přemíra neúčelně směrovaného umělého osvětlení, jež škodí přírodě i našemu zdraví. A navíc nás připravuje o skutečné klenoty hvězdné oblohy.

Předchozí část: Klenoty temné oblohy: Co ve městech na obloze neuvidíte (1)

Zodiakální světlo a protisvit:  Nasvětlený prašný most

Zůstává ironií, že mezi nejvýznamnější „indikátory“ kvality tmavé oblohy patří jev, který se kdysi zkoumal přímo z velkých evropských měst. První sofistikovanější studium i popis zvířetníkového neboli zodiakálního světla přinesli na přelomu 17. a 18. století italsko-francouzský astronom Giovanni Cassini a švýcarský matematik Nicolas Fatio de Duillier. Oba vesměs správně předpokládali, že jde o sluneční světlo rozptýlené na prachu obklopujícím naši mateřskou hvězdu. 

Dnes víme, že se jedná o meziplanetární prach, který za sebou zanechaly drolící se komety či fragmentující asteroidy a podle nedávné studie i prašná planeta Mars. Rozkládá se v poměrně úzkém disku v rovině Sluneční soustavy, a to v její vnitřní části. A protože se nám do stejné roviny, označované jako ekliptika, při pohledu ze Země promítají zvířetníková souhvězdí, získalo zmíněné kosmické světlo přívlastek „zvířetníkové“ či „zodiakové“.

Záře ekliptiky

V místech s opravdu tmavým nebem daleko od aglomerací je zvířetníkové světlo nejvíc patrné tam, kde se někde pod obzorem nachází Slunce. Světelný kužel – po západu Slunce nad západním obzorem, před východem na opačné straně – se od horizontu tyčí i do půlky „nebeské klenby“ a plynule přechází do slabého mostu. Ten kopíruje ekliptiku a míří k vrcholu kužele na opačné straně oblohy. Na dokonale tmavém nebi tak zvířetníkové světlo nezmizí ani o půlnoci. Disk prachu obklopující Slunce v rovině naší soustavy totiž zasahuje rovněž za dráhu Země. Můžeme tak sledovat nejen nejhustší část disku, ale i tu řidší v opačném směru: Jako bychom stáli uprostřed přízemní mlhy a dívali se jak směrem ke vzdálené lampě, jež mlhu nasvětluje, tak na opačnou stranu.

U zmíněné analogie ještě chvilku zůstaňme, neboť nám objasní jednu velmi specifickou část zvířetníkového světla. Stojíte-li v mlze se zdrojem světla za zády, váš stín se v ní promítá do světlého protisvitu. I když se budete pohybovat doleva, doprava či poskakovat, váš stín bude stále obklopovat jasná aura, v mlze navíc barevná. Malé částečky v ní totiž nejvíc světla rozptylují zpětně, tedy ke svému zdroji. 

Totéž se děje na částicích v disku meziplanetární hmoty, a tak se po délce zvířetníkového mostu – na obloze přesně na opačné straně než Slunce – vyskytuje oválné zjasnění označované jako protisvit. Pokud jej spatříte za hluboké noci pouhýma očima, můžete si být jisti, že máte nad hlavou již poměrně tmavé nebe, o stupni 2–3. Ale teprve až uvidíte slabý neostrý světelný most táhnoucí se podél zvířetníkových souhvězdí, od východu na západ, je obloha nad vámi panensky tmavá.

Mléčná dráha: Stříbrná galaktická řeka

Na jedné besedě jsem si s žáky prvního stupně povídal o tom, co lze vidět na noční obloze. „Hvězdy! Měsíc! Planety!“ vykřikovali. Byli velice bystří, a tak jsem se zeptal, zda znají i nějaká souhvězdí. „Velký vůz,“ odpověděla jedna dívenka, a přestože jde o asterismus, shovívavě jsem přikývl. Děti pokračovaly: „Střelec! Vlk! Liška!“ V nadšení z jejich znalostí jsem se tedy s jistotou otázal: „A co Mléčná dráha? Můžeme ji vidět?“ Vtom třída ztichla a děti se nejistě rozhlížely, zda někdo z nich alespoň tuší. Nakonec se přihlásil chlapec, jehož slova mě dodnes naplňují jistým smutkem: „Ne, ta ze Země vidět není. Až z vesmíru.“

Krása na dosah

Dnešní střední či mladá generace tedy leckdy ani neví, že Mléčná dráha – pohled do roviny naší Galaxie – tvoří součást noční oblohy. Na severní polokouli si ji nejvíc užijeme v letních měsících, kdy se nám nad hlavou zjevuje její nejjasnější a nejspletitější úsek, od souhvězdí Labutě až po Střelce a Štíra. Tam pohlížíme k centrální výduti, a tudíž k nejvýraznější části Mléčné dráhy. Bohužel u nás popsaný úsek vychází jen velice nízko nad obzor, takže pokud nám ho nezastíní mraky či vzduch nasycený prachem, dokoná dílo zkázy právě přemíra světelného smogu. 

Abyste si vychutnali plnou krásu Mléčné dráhy – pásu opravdu vzdálených hvězd, jež se při pozorování ze Země slévají do členité stříbřité řeky – musíte vyjet daleko za město, u nás ideálně do hor. Vzduch ve větší nadmořské výšce již nekontaminuje smog a prach, na němž se městské světlo nejvíc rozptyluje, a obloha se tak jeví výrazně kontrastnější. Tehdy Mléčná dráha vynikne.

V místech s naprosto tmavým hvězdným nebem lze její pás, nachází-li se právě nad horizontem, pozorovat od obzoru k obzoru. Pouhýma očima v něm rozeznáte mnoho struktur a tmavých „cárů“, způsobených rozložením chladné mezihvězdné látky před dalekými stálicemi. Uvidíte také, i když bez barev, jasné mlhoviny, hvězdokupy, a dokonce další galaxie, jako tu v Andromedě nebo o dost slabší v Trojúhelníku. Nejkrásnější se Mléčná dráha samozřejmě zdá na jih od rovníku, kde vysoko nad obzor vystupuje i její centrum. Pohled do spletitých smyček temných mlhovin přímo před ním je na tmavé obloze nesmírně kontrastní, a tehdy teprve pochopíte, o co nás světelné znečištění vlastně připravuje.

Stín od Venuše i Mléčné dráhy:  Mýtus, nebo skutečnost?

Bylo 9. července 2010 a já jsem stál na dětském fotbalovém hřišti malého tichomořského ostrova Mangaia. Přecházel jsem po trávě pod rouškou noci, pod majestátní Mléčnou dráhou a velmi jasnou Venuší, a jediné zdroje světla široko daleko představovaly lampy v oknech vzdálených domků. Nacházely se příliš daleko, než aby oslňovaly. Moje oči si dávno zvykly na tmu, a tak jsem v dálce snadno rozlišil siluety stromů, budov i pohybujících se lidí. Ani pobyt v absolutní přírodní tmě totiž neznamená, že nic neuvidíte. Zkuste někdy nechat své oči pár minut přivykat temnotě, a zjistíte, co všechno záhy spatříte…

Když planety oslňují

Jak jsem obracel zrak od pohlcující krásy Mléčné dráhy k zemi, periferně jsem si všiml svého stínu. Vlastně dvou: Jeden byl velmi neostrý, na hranici viditelnosti a patrný pouze za pohybu, druhý o něco výraznější. A vtom mi to došlo – ten silnější vytvořila zářivá Venuše, jež se navíc utápěla v kuželu zvířetníkového světla. Kombinace dvou vesmírných zdrojů postačila na vržení dlouhého stínu v opačném směru. Druhý byl méně zřetelný, kratší a ležel mi pod nohama. Způsobil jej totiž svit centra Mléčné dráhy, které mi pomalu stoupalo nad hlavu.

Od tohoto úchvatného zážitku mi bylo teprve jasné, co znamená stanout pod přírodně tmavým nebem stupně 1 a nechat oči pořádně přivyknout tmě. Nad hlavou pak spatříte přes 3 500 hvězd. Cokoliv jasnějšího vám připadá oslnivé, zejména planety jako Venuše či Jupiter. Navíc dokážete rozeznat nezřetelné stíny, které vaše postava vrhá díky objektům se stonásobně, až tisícinásobně slabším jasem než Měsíc v první čtvrti. 

Komety, mlhoviny a galaxie:  Křehká nádhera

Vzpomínáte na předloňskou kometu NEOWISE a mediální haló, které zaslouženě vyvolala? Úchvatný pohled na dvouocasou vlasatici, jak jej zachytila řada snímků z celého světa, se však mnohým vůbec nenaskytl. Ne snad proto, že by nebyla tak jasná. Naopak: Výraznější a lépe pozorovatelnou kometu jsme na severní polokouli neměli už přes 22 let! Jenže za tu dobu, od krásky Hale–Bopp, vzrostla míra světelného smogu natolik, že bychom ani zmíněnou vlasatici z roku 1998 neviděli zdaleka tak dobře. Oproti NEOWISE nebyla o moc jasnější, jen se zkrátka objevila v době, kdy jsme ještě tolik neplýtvali světlem z pouličních lamp.

Zážitek na jihu

Problém tkví v tom, že ačkoliv mají nejvýraznější komety jasnou hlavu, jejich majestátní ohony jsou velmi neostré, mlhavé a přecházejí do ztracena. Abychom je tedy spatřili v plné kráse, potřebujeme nesmírně kontrastní tmavé pozadí. Ve městech jej ovšem nenajdeme a mimo jejich hranice je to velký problém nízko nad obzorem – kde většina vlasatic přelétá, neboť ty nejjasnější bývají blízko Slunce. A tak musíme za zcela kontrastní oblohou do hor, ideálně stovky kilometrů od lidských sídel. Kometu NEOWISE tudíž v plné kráse spatřili jen nadšenci, kteří za tmou cestovali daleko a vysoko. Právě v horách pak vznikaly nejpůvabnější snímky, plnící internetové portály.

Stejné je to i s ostatními mlhavými cíli, jež lze teoreticky sledovat pouhýma očima. Výhled na objekty vzdáleného nebe, jako jsou emisní a reflexní mlhoviny či jasné galaxie, nám na mnoha místech komplikuje „oblak“ světelného smogu. A to i desítky kilometrů od zdroje – což při hustotě osídlení v Evropě představuje maximální vzdálenost, jakou můžeme do tmy ujet.

TIP: Temná obloha jako opomíjené přírodní dědictví 

Například slavná Velká mlhovina v Orionu se jeví jako úchvatný objekt až na snímcích, přestože tomu tak nebylo vždy. A věděli jste, že z 20° jižní šířky lze od léta do podzimu i bez dalekohledu pohodlně spatřit hned pět hvězdných ostrovů najednou? Jde o Mléčnou dráhu, galaxie v Andromedě a v Trojúhelníku a dvě Magellanova mračna. Naštěstí není zmíněný zážitek cestovatelům zapovězen, neboť na mnoha místech uvedené šířky – na pacifických ostrovech a v jihoamerických a jihoafrických státech – panuje nulové světelné znečištění. Pokud by však byl podobný pohled reálný na severní polokouli, nemohl by si ho na většině dostupných lokalit dopřát ani nejnadšenější pozorovatel. 

Společnost Sapien Labs zveřejnila 2. výroční zprávu o duševním stavu světa (Anual Mental State of the World Report). Vyplývá z ní, že i v roce 2021 duševní kondice obyvatel světa zhoršila, stejně jako v roce 2020. Tentokrát ale nebyl pokles duševního zdraví tak dramatický jako v loni.

Během roku 2020 se průměrné mentální zdraví a duševní pohoda lidí na planetě propadly zhruba o 8 procent, především kvůli pandemii covid-19. Pokles pokračoval i během roku 2021, přičemž zpomalil na 3 procenta. Opět na tom má hlavní zásluhu pandemie, při které na lidskou psychiku působí lockdowny a další opatření. Zároveň podle této zprávy existuje těsná souvislost mezi duševní kondicí a počtem případů spolu s úmrtími.

Duševní zdraví a ekonomika

Podle mnohých k tomu přispěla zpackaná reakce většiny vlád, nejasné informování, nedostatek podpory jednotlivcům a soustředění se na záchranu ekonomiky namísto záchrany lidí. Ze zprávy také vyplynulo, že duševní zdraví lidí klesá s rostoucí ekonomickou silou dané země. Snad je to tím, že soudobá ekonomika je náchylná ke tvorbě velikých nerovností a nespravedlností.

Průzkum mapoval duševní pohodu 223 tisíc lidí ze 34 zemí. (foto: Mental State of the World)

Nejhůře dopadly anglicky mluvící země, které zpráva označuje jako „Core Anglosphere“, tedy USA, Kanada, Velká Británie, Irsko, Austrálie, Nový Zéland a společně s nimi ještě Jihoafrická republika. Zdá se, že tento propad duševního zdraví postihuje především mladé lidi. Problémy s dušením zdravím či pohodou mělo pouhých 7 procent lidí starších 65 let, zatímco u mladých to bylo nápadně více, asi 44 procent.

TIP: Hlasy, paranoia a sebevraždy: Znečištěný vzduch zhoršuje duševní zdraví teenagerů

Závěry studie a jejich vypovídací hodnota jsou v tomto případě omezeny postupem, jakým byl výzkum prováděn. Badatelé použili anonymní online dotazník Mental Health Quotient (MHQ), který vyplnilo asi 223 tisíc lidí ze 34 zemí. Evropský kontinent zastupovali respondenti ze Španělska, Švýcarska, Belgie, Francie, Irska a Velké Británie. V Česku výzkum neprobíhal. 

Kyrysnický pluk č.1 Kaiser patřil k elitě rakouské kavalérie, protože šlo o císařův osobní pluk. V osmdesátých letech 18. století byl umístěn v Brandýse nad Labem a tehdy u něj sloužil mladý polský kníže Józef Poniatowski (1763–1813), člen vlivné polské magnátské rodiny a synovec tehdy vládnoucího polského krále Stanislava Augusta. Jeho matka byla česká šlechtična hraběnka Terezie Kinská.

V té době se Józef seznámil se vzdáleným příbuzným knížetem Karlem ze Schwarzenberka, o osm let mladším kamarádem ve zbrani. Oba bojovali koncem osmdesátých let ve válce proti Turkům. Při obléhání pevnosti Šabac roku 1788 polský kníže dokonce zachránil Schwarzenberkovi život. Nikdo tehdy netušil, že se z Karla Schwarzenberka stane po letech velký vojevůdce a vítěz nad Napoleonem.

Osudová straka

Kníže Poniatowski, zvaný též „krásný Pepi“, byl bravurní jezdec a právě v Brandýse měla být jeho jezdecká dovednost podrobena zkoušce. Ve skupině důstojníků vznikl spor a jeho výsledkem se stala sázka. Kníže Josef se vsadil, že přeplave řeku Labe na koni a v plné zbroji tam i zpět. Sázku vyhrál. Na břehu prý seděla cikánka, která Poniatowskému věštila: „Dnes ses stal pánem Labe, ale dostane tě straka.“ Přítomní důstojníci se této podivné věštbě jen pobaveně zasmáli.

Kníže Poniatowski se stal později jedním z velitelů polského vojska, které bojovalo pod generálem Kosciuszkem v povstání proti Rusům. Po jeho porážce a zániku polského státu nakonec kníže přešel do francouzských služeb, kde byl jmenován vrchním velitelem polských jednotek v Napoleonově Velké armádě. S nimi se mimo jiné jako velitel sboru zúčastnil i Napoleonova nešťastného tažení do Ruska. Velel  také v bitvě národů u Lipska ve dnech 16. až 19. října 1813, kde byl raněn. Císař Napoleon ho 16. října přímo na bojišti povýšil na maršála Francie. Stal se tak jediným Polákem, který nesl tuto nejvyšší vojenskou hodnost. 

TIP: Napoleonovy otazníky: Skutečně byl zapáleným vlastencem a dokonalým stratégem?

V závěru bitvy, kdy francouzská armáda ve zmatku prchala před vítěznými spojenci, čerstvě jmenovaný maršál utonul před branami Lipska v řece Elster. Elster je současně německým výrazem pro straku. A tak se u Lipska naplnila cikánčina věštba. Mimochodem, vítězem bitvy u Lipska se nestal nikdo jiný než maršál Karel ze Schwarzenberka, vrchní velitel spojených armád protinapoleonské koalice.

Národní park Canaima se rozprostírá ve venezuelském státě Bolívar, který je z 23 tamních správních území největší – tvoří celou čtvrtinu rozlohy země. Park vznikl roku 1962 a v roce 1994 se především pro svou jedinečnou biologickou rozmanitost dostal na seznam světového dědictví UNESCO. S rozlohou 30 000 km² patří mezi nejrozlehlejší národní parky na světě. 

Téměř na 70 % jeho území se rozkládají stolové hory neboli tzv. tepui (v řeči domorodých indiánů „domovy bohů“), které se vynořují z džungle a stojí osaměle nebo tvoří dlouhé řetězce. Jejich vrcholky pak většinou halí mraky a smáčejí je proudy vodopádů. Asi tři stovky stolových hor jsou v parku rozmístěny nepravidelně, přičemž zasahují na území hned několika států. Utvářela je vodní a větrná eroze a jednotlivé vrcholy zůstaly oddělené – na každém z nich se tak vyvíjela jiná a jedinečná fauna a flóra. Až 33 % zdejších rostlinných a živočišných druhů patří mezi endemity, a nevyskytují se tudíž nikde jinde na světě. 

Nejznámější hory představují Roraima a Auyantepui, k nejnavštěvovanějším místům parku se pak řadí vodopád Salto Ángel, u nás nesprávně nazývaný Andělský (ve skutečnosti se jeho název odvozuje od jeho objevitele Jimmieho Angela).

Vzhůru na Ďáblovu horu 

Vrchol obrovské Auyantepui („Ďáblovy hory“) tvoří prostranství o rozloze 700 km², tedy větší než celá Praha. Hora připomíná obrovskou homoli odseknutou rukou obra: její povrch se naklání a stoupá od 1 600 m na severu až k vrcholu ve výšce 2 450 m, který permanentně ukrývají mraky. 

Panoramatický pohled na vodopád Salto Ángel a horu Auyantepui. (foto: Wikimedia Commons, Jlazovskis, CC BY-SA 3.0)

Uprostřed se nachází hluboká strž nazývaná Ďáblův kaňon, odkud se řítí dolů zmiňovaný vodopád Salto Ángel: dosahuje výšky 979 m, a drží tak světové prvenství. Voda zde navíc padá z několika stupňů, což představuje zcela unikátní úkaz. V období sucha se pak mění v mlhu ještě dříve, než dopadne na dno, a v období dešťů se naopak z mohutné skalní římsy řítí stovky vodopádů. Fascinující přírodní útvar má přitom velmi zajímavou historii. 

Andělé versus zlatokopové 

V roce 1921 se pilot Jimmie Angel setkal s hledačem zlata a geologem J. R. McCrackenem, který tvrdil, že se na jedné z venezuelských hor nachází obrovské množství zlatých nugetů. Muži pak na místo skutečně vyrazili a bájný poklad údajně objevili – alespoň podle pozdějších Angelových slov: při odchodu z hory měl prý McCracken batohy nacpané kusy zlata. O pravdivosti zmíněné informace můžeme pochybovat, faktem však zůstává, že McCracken po návratu zemřel a tajemství přesně polohy hory si vzal s sebou do hrobu. Pověstné „Eldorádo“ nikam nezakreslil a Angelovi jej ukázal pouze jednou z letadla. Jimmie ovšem neměl tak dokonalou paměť, a když se horu znovu pokusil sám najít, neměl štěstí. Pátrání po ní pak zasvětil zbytek života. 

Zlatou horu sice nikdy neobjevil, zato narazil právě na nejvyšší vodopád světa. Poprvé ho spatřil z letadla v roce 1935 a v roce 1937 k němu podnikl výpravu, neboť byl přesvědčen, že právě tam leží naleziště zlata. Když však přistál na vrcholu Auyantepui, odkud se voda řítí dolů, zlato nenašel, a navíc jeho letoun uvízl v bahnitém povrchu. Angel, jeho žena a další dva lidé nakonec objevili sestupovou cestu, ale trvalo jim jedenáct dní, než se dostali dolů. 

Po Angelově smrti v roce 1956 mu jeho syn splnil poslední přání a nad vodopádem rozprášil jeho popel. Letadlo z hory odvezlo vojenské letectvo až v roce 1970. Stroj se podařilo opravit a dnes je k vidění před letištěm ve městě Ciudad Bolívar, odkud se do Canaimy létá.

Ráj botaniků 

Roraima se považuje za nejvýznamnější ze všech stolových hor. Indiáni ji nazývají „matkou všech vod“ a s výškou 2 810 m představuje nejvyšší stolový masiv na světě. Na jejím vrcholu byste navíc našli značku v průsečíku hranic tří zemí – Brazílie, Venezuely a Guyany. 

Roraima je nejvyšší ze skupiny stolových hor známých pod názvem tepui v Jižní Americe. (foto: Wikimedia Commons, Paolo Costa Baldi, CC BY-SA 3.0)

V roce 1838 objevili němečtí bratři Schomburgkové pod Roraimou spoustu nových druhů orchidejí. Skvěle prosperující obchod s exotickými rostlinami do oblasti později přivedl mnoho botanických výprav z celého světa, které následně objevovaly a vědecky dokumentovaly dosud neznámé druhy. 

Inspirace pro Ztracený svět 

I přes strmé a obtížně přístupné svahy představuje Roraima první tepui, kterou kdy zdolal bílý muž. V roce 1884 na ni vystoupal britský dobrodruh a botanik sir Everard Im Thurn společně se svým kolegou Harrym Perkinsem. Do deníku si tehdy zapsal: „Na vrcholu nás obklopily skalní útvary neuvěřitelných tvarů. Zdálo se nám, že popírají gravitační zákony. Skalní věže vytvářely bezpočet bizarních scenérií připomínajících podobou lidi a zvířata. Útvary lze přirovnat k želvám, kostelům, dělům i dalším nedefinovatelným objektům.“ Právě jeho přednášky po návratu do Londýna inspirovaly A. C. Doyla k napsání známého románu Ztracený svět. Stejná cesta, kterou tehdy muži zvolili, se pro výstup používá dodnes. 

TIP: Strmé stěny ztraceného světa: Jihoamerická tabulová hora Roraima

Podmínky panující na vrcholu lze označit za velmi drsné – horu sužuje vítr, silný déšť, který přinášejí větry od Atlantiku, prudké slunce, chlad, bouře a mlhy. V prasklinách přežijí pouze mechy a lišejníky a na vyprahlých skalách občas rostou orchideje. Kvůli vysoké nadmořské výšce byste zde narazili jen na minimum živočichů. Jedním z nich je dvoucentimetrová černá žába Oreophrynella quelchii, kterou se podařilo objevit již při druhém výstupu v roce 1894. Neumí sice skákat ani plavat, ale zato dokáže dokonale barevně splynout s kameny, po nichž se pohybuje. 

Byl horký letní den. Slunce stoupalo po obloze a jeho paprsky rozehrávaly na hladině nedalekého Eufratu záplavu třpytivých záblesků. Žena si setřela hřbetem ruky pot z čela a zadívala se proti proudu řeky, kam před několika dny vyrazila většina mužů ze vsi na lov gazel. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se už vraceli. Žena usedla před chýši z cihel ze sušené hlíny. Chvíli ještě pozorovala děti, jak se s výskáním přetahují o kus oslí kůže. Pak nasypala na plochý kámen semena travin a začala je ohlazeným říčním valounem drtit na mouku. 

Oslnivý záblesk a zaburácení ji donutily vzhlédnout od práce a podívat se k obloze. Kde by se za jasného dne vzala bouřka? Valoun jí úlekem vypadl z rukou a s třesknutím padl do napůl namletých semen. Na nebi plála ohnivá koule a řítila se k zemi. Žena měla pocit, že míří přímo na ni. Vzápětí žhavé těleso s ohlušivým rachotem explodovalo a jas výbuchu zastínil slunce. Země se otřásla. Tlaková vlna srazila ženu k zemi. Než si stačila uvědomit, co se děje, udeřil ji do obličeje spalující žár. Vše kolem ní vzplálo a rychle se měnilo v popel. Nic z toho však už žena nevnímala…

Tak nějak mohly vypadat před 12 800 roky poslední chvilky lovců a sběračů obývajících pravěkou osadu v Abu Hureyře na březích Eufratu, zhruba 120 kilometrů východně od dnešního syrského města Aleppo. Zánik vsi se snažili vědci vysvětlit bezmála půl století. Spekulovali i o tom, že ji dobyla jiná skupina lovců a srovnala ji se zemí. Nejnovější výzkumy dokazují, že vesnici zničila exploze úlomku velké komety.

Z lovců zemědělci 

Lidé natufienské kultury se usadili v lokalitě Abu Hureyra na pískovcových terasách nad Eufratem zhruba před 13 500 lety. Byli to lovci a sběrači. Okolní krajina jim nabízela tolik potravy, že se nemuseli neustále stěhovat z místa na místo. Vybudovali si kruhové chýše z cihel ze sušené hlíny a zastřešili je větvemi křovin a rákosím. Každý příbytek zahloubili do pískovce a uvnitř vytesali do skály prostory pro skladování potravy. Ukládali do nich nasbíraná semena plané pšenice, žita, šťovíku, rdesna, hrachu a čočky i sušené maso gazel, divokých oslů, ovcí a turů. Řeka jim nabízela nepřeberné množství ryb. V dobách hojnosti si dokázali natufienští lovci a sběrači vytvořit dostatečné zásoby na období, kdy byla krajina kolem nich na potravu skoupější.

Po mnoho generací obývaly Abu Hureyru zhruba dvě stovky lidí. Před 12 800 roky však ves zanikla a lidé zmizeli. Když pak Abu Hureyra znovu ožila, její obyvatelé už nespoléhali na lov a sběr. Byli to zemědělci. Seli a sklízeli. Základem jejich jídelníčku se stalo žito, pšenice a ječmen. Semena šťovíku a rdesna už jim sloužila jen jako doplněk stravy. Také lov gazel a dalších zvířat rychle nahradili chovem ovcí a koz. 

Přechod od nomádského lovu a sběru k usedlému životu a následně k zemědělství se odehrál před 12 000 roky na Blízkém východě v oblasti tzv. úrodného půlměsíce. Ten zasahoval na západě do dnešního Izraele, na severu do oblastí jižního Turecka a na východě až do Íránu a Iráku. I když je přechod od lovu a sběru k zemědělství označován jako neolitická revoluce, probíhal postupně a pozvolna. V Abu Hureyře jej však podle nejnovějších výzkumů výrazně urychlila přírodní pohroma. 

Svědectví minulosti

Abu Hureyra se dostala do popředí zájmu archeologů v druhé polovině 60. let minulého století, kdy se Sýrie rozhodla postavit na Eufratu přehradu Tabqa. Vzniklé přehradní jezero mělo zaplavit krajinu na ploše 610 kilometrů čtverečních. Údolím Eufratu „procházely dějiny“ a bylo jasné, že přehrada jednou provždy pohřbí pod vodou jedinečná archeologická naleziště. Vědci z celého světa se proto o překot pustili do záchranného průzkumu. Do Sýrie dorazili archeologové ze Spojených států, Velké Británie, Německa, Francie, Nizozemí, Švýcarska či Belgie.

Britský tým pod vedením Andrewa Moorea, působícího dnes na newyorském Rochester Institute of Technology, zkoumal počátkem 70. let vyvýšeninu Abu Hureyra. Jde o takzvaný tel. Tak se označuje mohylovité návrší vzniklé poté, co lidé vystavěli nová sídla na troskách sídel svých předků. Tel Abu Hureyra měl průměr asi pět set metrů a tyčil se nad okolní krajinu do výšky osmi metrů. Dnes leží pod hladinou Assadova jezera vzniklého za přehradou Tabqa. 

Na důkladný průzkum nezbývalo Mooreově expedici dost času. Proto se vědci snažili nabrat na lokalitě co nejvíce materiálu, který od té doby zpracovávají. S nástupem modernějších metod se jim otevírají nové a nové možnosti. Také poslední objevy přinášející zvrat do představ o zániku vsi lovců a sběračů v Abu Hureyře učinil Moore se svými spolupracovníky díky analýzám materiálu získaného z telu na břehu Eufratu před bezmála půlstoletím. 

Ve studii publikované ve vědeckém časopise Scientific Reports vědci dokazují, že se dávní obyvatelé Abu Hureyry stali před 12 800 lety oběťmi kolize Země s kometou. Jejich studie je jen jednou z mnoha vědeckých prací, které razí názor, že srážka naší planety s kometou či jiným kosmickým tělesem poznamenala před 12 800 zemské klima a ovlivnila zásadním způsobem nejen přírodu, ale také lidstvo. 

Záhadný mladší dryas

Před necelými třinácti tisíciletími došlo na Zemi k výraznému ochlazení, které klimatologové označují jako mladší dryas. Planeta se tehdy na 1 300 roků vrátila do poměrů panujících v poslední době ledové. O příčinách této klimatické změny vedou vědci už dlouho spory. Někteří ji dávají do souvislosti s explozí vulkánu, jehož kráter zaplavily vody německého jezera Laacher. Jiní jsou přesvědčeni, že šlo o důsledky exploze supernovy v souhvězdí Plachet. V poslední době získává velkou publicitu teorie, podle které mladší dryas odstartovala kolize Země s vesmírným tělesem. 

Původní teorii o meteoritu, který explodoval nad zemským povrchem, vystřídala v roce 2018 představa o srážce Země s rozpadající se kometou o průměru více než sto kilometrů. To je mezi běžnými kometami „kapitální kousek“. Obří kometa se při průletu atmosférou roztrhala na tisíce kusů o velikosti od několika metrů až po jeden kilometr. Některé dopadly na zemský povrch, jiné explodovaly nad zemí. Na mnoha místech světa vzplály rozsáhlé požáry, jimž padla za oběť desetina všech lesů. Saze, které se při tom dostaly do ovzduší, po čase spadly na zem a vytvořily v usazeninách dodnes patrnou vrstvu, jíž se přezdívá „black mat“ čili „černá rohož“. Ta obsahuje neklamná svědectví o vysokých teplotách a tlacích při explozích a kolizích částí komety. Vznikaly při nich mikroskopické diamantové částice a nepatrné „kuličky“ z roztavených minerálů. V „černé rohoži“ odhalily citlivé analýzy nápadně zvýšená množství platiny, iridia a niklu, což jsou kovy typické pro mimozemská tělesa.

Uhlíkatou vrstvu „černé rohože“ s nanodiamanty, mikroskopickými kuličkami skla a zvýšeným obsahem vzácných kovů ve vrstvách starých 12 800 let nacházejí vědci na značné části severní polokoule. Vyskytuje se v celé Severní Americe s výjimkou Aljašky a na jihu se táhne přes Střední Ameriku až na sever Kolumbie. Nachází se i v jižní části Grónska a v Evropě na jih od Skandinávie. V Asii pokrývá poloostrov Malá Asie a oblast Blízkého východu.  

Zastínění slunce prachem a sazemi zvednutými do ovzduší dopadem či explozí fragmentů komety mělo za následek pokles globálních teplot o 10 °C a drastický úbytek srážek. Změny klimatu dopadly tvrdě na faunu i flóru a také na lidskou populaci.

Ohnivé peklo

„Když jsme v roce 1973 prováděli vykopávky, všiml jsem si v jednom místě spáleniště. V té době mi ale nepřišla na mysl nějaká spojitost s kometou či asteroidem,“ vysvětluje Andrew Moore. „Teď se ale ukázalo, že celá ves shořela v důsledku exploze vysoko nad zemí.“

Vědci prozkoumali vzorky půdy odebrané v roce 1973 během záchranného archeologického průzkumu a zjistili, že obsahují maličké kousky skla vzniklého poté, co se půda vysokou teplotou odpařila, následně přešla do kapalného skupenství a její kapénky ještě před dopadem zpět na zem ztuhly. Skleněné granule o průměru jeden až dva milimetry se nacházely všude – mezi zrny uskladněnými v chýších i na povrchu hliněných cihel. Vedle částic skla narazili vědci i na krystalky diamantů mikroskopických rozměrů a také na částice uhlíku vzniklé spálením organického materiálu. 

Vše se shoduje se stopami, jaké po sobě zanechá kolize s kosmickým tělesem. Abu Hureya leží na východním okraji oblasti poznamenané dopadem tělesa, jemuž je přičítán nástup ochlazení mladšího dryasu. Moore je přesvědčen, že jeden z úlomků komety padl právě sem a způsobil tu ohnivé kataklyzma. 

„Našli jsme maličké kuličky skla nalepené na kostech ležících vedle ohniště, takže jsme si jisti, že sem kapičky roztaveného skla dopadly v době, kdy vesnici obývali lidé,“ říká člen Mooreova výzkumného týmu Allen West. 

Složení skleněných částic vypovídá o vysoké teplotě. Vznikly z minerálů, které se taví až při teplotách od 1  700 do 2 200°C. Většina přírodních procesů, jako jsou požáry nebo sopečné erupce, generuje podstatně nižší teploty. Úder blesku sice dokáže roztavit minerály podobným způsobem, ale elektrický výboj po sobě zanechává ve ztuhlé tavenině neklamnou magnetickou stopu. A ta se u skleněných částeček v Abu Hureyře nenašla. 

„K roztavení tohoto skla bylo zapotřebí enormně vysokých teplot, jakých tehdejší lovci a sběrači nebyli s to dosáhnout,“ zdůrazňuje Moore. „Tyhle teploty by proměnily auto v louži roztaveného kovu během necelé minuty,“ dodává k tomu West. 

Zemědělci z nouze?

Dřívější výsledky datování naznačovaly, že po zničení vsi lovců a sběračů zůstala Abu Hureya opuštěná asi tisíc roků. Novější radiouhlíkové analýzy ale dokazují, že ves byla obnovena velmi rychle. Její obyvatelé navíc používali stejné typy kostěných a kamenných nástrojů jako jejich předchůdci. „Z hlediska kultury těchto lidí se absolutně nic nezměnilo,“ říká Andrew Moore. Podle něj obnovili ves její původní obyvatelé. Někteří mohli uniknout katastrofě, protože v kritickém čase pobývali jinde. Muži se možná vydali na lov do míst, kudy migrovala stáda gazel. Ženy snad sbíraly semena planých travin v místech, kde tyto rostliny dominovaly místní flóře a nabízely bohatou úrodu.

Pozoruhodné je, že obyvatelé obnovené vsi už nebyli lovci a sběrači. Začali pěstovat primitivní obilniny a stali se z nich zemědělci. S největší pravděpodobností k tomu byli donuceni změnou klimatu. V chladném a suchém počasí ubylo planých travin a stejně tak se z krajiny vytratila i zvěř. Lov a sběr by lidi uživil jen po krátkou dobu a pak by se museli stěhovat jinam. Obyvatele Abu Hureyry zvyklé na usedlý život však už nomádské migrování nelákalo. Museli si proto najít jiný zdroj obživy.

TIP: Co zničilo Sodomu a Gomoru: Po staletích dohadů se podařilo objasnit záhadu biblické katastrofy

„Nemuseli to nutně být právě lidé z Abu Hureyry, kdo vynalezl zemědělství,“ říká Andrew Moore. „Ale Abu Hureyra je nejstarší místo, o němž můžeme říct, že se tu lidé začali zemědělstvím systematicky zabývat. Po drastické změně klimatu začali farmařit. Obdělávali pole s žitem a později i s ječmenem a pšenicí. Nakonec chovali i ovce a kozy. S postupem času se jejich ves rozrůstala v sídlo, kde žily tisíce lidí. Stala se dominantou celé rozsáhlé oblasti v dnešní Sýrií.“ 

Některá zvířata vynikají dobou, jakou pravidelně věnují spánku. Množství prospaných hodin je závislé na době, kterou stráví sháněním a konzumací potravy a odvíjí se i od kalorické vydatnosti jídla. Toto obecné pravidlo má však své výjimky i četné otazníky. 

Nejdetailnější údaje o spánku zvířat pocházejí ze studií, které zkoumaly tvory držené v zajetí. Podle nich jsou současnými spánkovými rekordmany pásovec štětinatý (Chaetophractus villosus) s hodnotou 20,4 hodin spánku denně a malý hlodavec pytlouš drobný (Perognathus longimembris), který prospí 20,1 hodin denně.

Velmistři spánku

Je ovšem třeba si uvědomit, že jde o údaje získané v prostředí, které je zvířatům úplně cizí. Z volné přírody odchycení tvorové jsou umístěni do potenciálně nepřátelské laboratoře. Stres a skutečnost, že mají dostatek potravy a tudíž nemusejí bdít a jídlo shánět, může naměřené hodnoty zásadně ovlivnit. Dokládá to třeba případ vakoplcha drobného (Cercartetus nanus), který dokáže skvěle šetřit energií.

TIP: Géniové zimního spánku: Proč nemají medvědi proleženiny a neochabují jim svaly?

Když má vakoplch dostatek potravy, budí se ze spánku asi každých dvanáct dní a během hibernace činí jeho energetický výdej 2,5 % obvyklých hodnot. Je to bezesporu mimořádný lenoch, ale normálně by určitě nespal tolik, jako během pokusu, který s těmito australskými vačnatci provedl před několika lety zoolog Fritz Geiser z University of New England v australském Armidale. Zásobil vakoplchy jídlem a sledoval, co se bude dít. Přecpaná zvířata prospala v průměru 310 dní a nejdéle chrupající jedinec se dokonce probral až po 367 dnech!

98 metrů vysoká a 2,6 milionu kilogramů vážící raketa SLS (Space Launch System) zamířila na startovací rampu floridského Kennedyho vesmírného střediska. Zhruba šestikilometrový úsek z budovy Vehicle Assembly Building (VAB) na odpaliště Launch Pad 39B raketa zvládne za 11 hodin. Raketu, která má v květnu nebo v červnu letošního roku vynést kosmickou loď Orion k nepilotované misi Artemis I, zde čeká „mokrý test“ – Wet Dress Rehearsal, zkušební naplnění nádrží rakety palivem, po kterém nenásleduje zážeh, ale opětovné vypuštění.

Těžkotonážní pásovec

Na historické odpaliště raketa putuje na pásové plošině crawler transporter CT-2. Jde o impozantní stroj, který NASA používala například k transportu raket Saturn V a Saturn IB během programů Skylab a Apollo-Sojuz. Obří dopravník za 14 milionů amerických dolarů byl v době svého vzniku (1965) největším pásovým vozidlem na světě – na délku měří 40 metrů a široký je 35 metrů.

Crawler Transporter 2 (CT-2) na cestě z odpaliště zpět do budovy VAB (foto: NASA, Leif Heimbold, CC BY-SA 4.0)

Hlavní předností crawleru není rychlost, ale jeho síla – dokáže se pohybovat rychlostí 3,2 kilometru v hodině, pokud je prázdný, s nákladem okolo 1,6 km/h. Impozantní je jeho spotřeba – na šest a půl kilometru dlouhou cestu z budovy Vehicle Assembly Building k odpališti Launch Pad 39B spořádá přibližně 2 500 litrů nafty. Přestože vyjížďky crawleru jsou poněkud monotematické, rozhodně se nefláká – k dnešnímu dni má podle údajů NASA na svém tachometru úctyhodných 3 806 kilometrů. Svou obvyklou trasu tak musel urazit bezmála 300×.

TIP: Zpoždění NASA: Přistání na Měsíci v roce 2024 zřejmě nebude možné

Raketa SLS má na odpališti strávit zhruba měsíc, přičemž samotný palivový test ji čeká zhruba za 14 dnů. Poté ji těžkotonážní pásovec CT-2 opět přepraví do Vehicle Assembly Building, kde proběhnou poslední kontroly před plánovaným startem.

Planeta se otepluje. Razantně se to projevuje především v polárních oblastech, kde mizí led a taje dlouhodobě zmrzlá země – permafrost. Rychlé změny krajiny se neprojevují jen na souši, ale i na mořském dně. Kvůli tajícímu permafrostu se propadají a hroutí kusy mořského dna.

Geolog Charlie Paull z kalifornského výzkumného střediska MBARI (Monterey Bay Aquarium Research Institute) a jeho kolegové zjistili, že se na mořském dně Beaufortova moře v kanadské Arktidě otevírají obří závrty, které by dokázaly pojmout celé městské bloky. 

Průzkum dna Arktidy

Arktický permafrost se na dně Beaufortova vyskytuje zhruba 12 000 let, od konce poslední doby ledové, kdy oblast zaplavila voda z tajících ledovců. Až doposud byly tyto části mořského dna skryty před zraky vědců. V posledních letech zde ale kvůli postupujícímu oteplování došlo k vymizení ledu a oblast se stala dostupnou pro plavidla. Badatelé tak s pomocí radaru na palubě lodi a autonomního podvodního plavidla mohli prozkoumat detaily mořského dna.

Tato obrovská jáma na dně u kanadské Arktidy vznikla během pouhých 9 let. (foto: MBARI, Eve Lundsten ©)

„Věděli jsme, že v krajině Arktidy dochází k rozsáhlým změnám“, říká Charlie Paull, „ale teď je to poprvé, kdy jsme mohli nasadit technologii, díky které jsme viděli tyto změny i pod hladinou moře.“

TIP: Země tající pod nohama: Sibiřský permafrost taje a hrozí katastrofou

Pozorované útvary vznikají podle vědců tak, že postupující oteplování vede k tání permafrostu mořského dna. Místa, kde byla doposud pevná hmota, jsou najednou vyplněná kapalným materiálem. Do něj se pak zhroutí okolní povrch a vznikají obří závrty v mořském dně. Největší závrt, který vědci zmapovali, je 225 metrů dlouhý, 95 metrů široký a 28 metrů hluboký. Průzkumy také ukázaly, že se tyto závrty postupem času stále zvětšují.

Přesněji pak v roce 1841, kdy si Charles Cunningham, rodák z malé vesničky u anglického Norfolku, nechal změnit své poněkud zženštilé kocourkovité příjmení Boycat na drsněji a vznešeněji znějící Boycott. Měl to zjevně zapotřebí, hodlal totiž udělat kariéru v britské armádě. Jenže podobně jako s příjmením, i celá jeho vojenská dráha byla jen pro efekt. 

Z Královské vojenské akademie ve Woolwich byl v průběhu studia vyřazen, neboť nesplnil fyzické zkoušky. S vysněným důstojnickým postem u sapérů a vojenských stavitelů se tedy musel rozloučit a ještě byl rád, že se mu široká rodina složila na místo s hodností u 39. pěšího regimentu z Dorsetshire. Stálo je to 450 liber. U armády dlouho nevydržel. Když pluk vyrážel v roce 1854 bojovat na Krym, byl už Boycott pár měsíců civilistou.

Kde velet

Dědictví z něj totiž udělalo relativně movitého muže a brzy se oženil. S nápadem na farmaření ale úplně nepochodil. Jeho statek a půda pronajatá na Achillově ostrůvku u Irska neprosperovala, jak by si přál. Z dluhů jej dostal přivýdělek pro zdejší ostrovany typický: prodej zboží ze ztroskotaných lodí na veřejných aukcích. Má z toho procenta z obratu, ale také pár nepříjemných soudních sporů. 

Jenže vraků je na pobřeží jen omezený počet, a tak se rozhodl přesunout na irskou pevninu. A tady konečně získal příhodné místo jako správce půdy u třetího hraběte z Ernu, Lorda Erneho. Přesvědčil ho odkazy na svou anglickou hrdost, vojenskou minulost, praxi úspěšného majitele půdy a podnikatelské zkušenosti. Hodně si přimyslel, ale konečně dosáhl svého. 

Na cizím majetku se teď sám mohl tvářit jako velký pán. Tedy spíše jako „střední pán“. Boycott respektoval přirozený řád věcí: v Irsku vládli angličtí lordi. Jejich majetky, tedy původně irskou půdu, zkonfiskovanou v 17. století, spravovali další Angličané. A na polích a statcích se dřeli katoličtí Irové, v tomto uspořádání až druhořadí lidé, kteří si od Angličanů museli svou někdejší půdu pronajímat. 

Boycott řídil vybírání nájmu, rekrutování sezonních dělníků a dozoroval přijímání nových pracovních sil. Coby Angličan a protestant se ani nesnažil dělat si mezi místními přátele. S nájemci jednal vojensky rázně. A pokud si na jeho manýry chtěl někdo stěžovat nebo měl problém ho respektovat, mohl snadno přijít o práci nebo střechu nad hlavou.

Nerovnost

Hodí se zmínit, že Lord Erne tu a tam něco o výstřelcích správce své půdy zaslechl. Ale v podstatě mu to nevadilo, přišlo mu totiž, že Boycott jen „dělá pořádek“. Na Ernových majetcích žilo přes 40 tisíc Irů. Vlastnil dva hrady, desítky statků, 160 kilometrů čtverečních zemědělské půdy, obchodní společnost a domy v Dublinu. Od svého správce žádal jen, aby mu každý rok zajistil 500 liber vybraného nájemného. Jak, mu bylo celkem jedno. Koneckonců, kdo by se staral o irskou chudinu, ne? 

Tak to bohužel fungovalo v celém Irsku. Polovinou veškeré půdy a pozemků kolem roku 1870 vlastnilo 750 rodin anglických šlechticů. Anebo ještě jinak, veškerou půdou a pozemky Irska tehdy disponovala 0,2 % populace, a to vesměs bohatnoucích Angličanů. Pronajímat si půdu přišlo místní Iry hodně draho. Nájem tu byl vlastně o 80 až 100 % dražší než v Anglii. Aby to mohli utáhnout, museli se upsat k setrvalé povinnosti „pracovat na panském“. 

A i když si dokázali pronajmout pole, nemohli si na něm pěstovat, co chtěli. Britové totiž prioritně vykupovali brambory a vyváželi obilí, bez ohledu na to, že právě to ve čtyřicátých letech 19. století přispělo k vyvolání Gorta Mór – Velkého hladomoru. V době, kdy na Lough Mask „panoval“ správce Boycott, šlo sice už o minulost, ale rozhodně ne zapomenutou a pořád dost bolestnou. Na milion mrtvých se lehce zapomenout nedalo. 

Platí všichni!

A právě tato tíživá minulost se připomenula v roce 1880, kdy úroda znovu nestála kvůli špatnému počasí za nic. Sice neřádila bramborová plíseň jako před lety, ale objevila se cholera drůbeže. Irům znovu hrozilo, že buď nebudou mít co jíst, nebo přijdou o střechu nad hlavou. Nájemníci na půdě Lorda Erneho proto žádali snížení nájemného o čtvrtinu. 

Nevrlý Boycott jim tehdy řekl, že 10 % je maximum, které jim může nabídnout. Jinak se můžou sbalit a jít. Že se v Irsku dají najít tisíce lidí, kteří rádi zaplatí plnou výši nájmu – a bez řečí. Dokonce z panství demonstrativně „vykázal“ prvních jedenáct rodin. Dalším sedmnácti odeslal příkaz k zaplacení nájmu – pokud neuposlechnou, budou okamžitě vystěhováni. A už za ně hledal i náhradníky.

Ukáže se ale, že Irové si přece jen vzali z hladomoru poučení. Znovu se dobrovolně do pasti vehnat nechali. A projevili i vzájemnou solidaritu. Na Iry, kteří přišli zasídlit vybydlené domy po vystěhovaných rodinách, čekala sprška kamenů a metaného hnoje. Výsledek? Boycott se sice zbavil nespokojenců a neplatičů, ale neměl za ně kde sehnat adekvátní pracovní síly a nové nájemníky. Úroda „na panském“ přitom potřebovala sklidit. Situace spěla do patu. Celému ožehavému případu navíc věnoval značnou pozornost britský tisk. Irská šeptanda se rozjela na plné obrátky. A ke všemu ještě začínali všichni místní Irové nesmlouvavého anglického správce Charlese Cunninghama Boycotta bojkotovat.

Jako stávka

Jak se to projevuje? Kovář je Ir a Boycottova koně rozhodně kovat nebude. Ať si pan správce roznáší vykazující listy irským rodinám třeba pěšky. To by Boycott nakonec nejspíš musel udělat, ale asi by si brzo prošlapal boty. Ty mu ovšem místní irský švec nespraví. Ani irské pradleny najednou nemají čas. Sluha nenese čaj o páté, protože jako správný Ir beze slova odešel. Pošťákovi cestou přes vesnici místní vysvětlili, že na Lough Mask netřeba zajíždět. Boycott je tedy bez novinek a spojení se světem. Prodavač v Ballinrobe odmítavě vrtí hlavou: „Tady vás, pane správce, neobsloužíme. Nechceme se dostat do problémů.“ 

Tyto projevy bojkotu si netřeba nějak přehnaně idealizovat. Ze 40 tisíc irských obyvatel regionu patřila k „radikálům“ jen asi pětina. Ale i to stačilo. Kdo snad chtěl nějak správci pomoci, musel se potýkat s jejich hněvem, pěstmi, rozbitými okny. A to nechtěl nikdo. Boycott si pro šatstvo a zásoby potravin jezdil lodí až do 30 kilometrů vzdáleného Congu, což mu na náladě nepřidalo. Nakonec smluvně sehnal padesátku „stávkokazů“, až z Monaghanu. Měli pomoci se sklizní úrody, jenže se přirozeně obávali o svou bezpečnost. Tehdy do rozehrané partie vstoupili další angličtí boháči. Bojkotování by se totiž brzy mohlo týkat i jich. Založili fond, který hradil cestu oněch dělníků, včetně jejich přepravy vlakem a početného vojenského doprovodu.

Prodražilo se

Jednotka vojenských dobrovolníků z Ulsteru čítala 900 mužů, což z ní dělalo malou armádu. V katolickém kraji taková protestantská milice vyvolávala patřičné pozdvižení. Stejně jako v Londýně. Aby byla úspěšně sklizena úroda v hodnotě 485 liber, bylo zapotřebí vynaložit přes 10 tisíc liber! Z takové ostudy se Boycott už nemohl jen tak vymluvit. „Jsem tu utopen mezi Iry,“ posteskl si. Lord Erne jej po takovém debaklu nadále zaměstnávat nehodlal.

TIP: Chléb nad zlato: Hladomor na začátku 19. století vyhnal Brity do ulic

A tak se Boycott zřekl sídla na Lough Mask v hodnotě dalších 6 tisíc liber a dal do dražby své pozemky na Achillově ostrově (kde už místní Irové o jeho počínání také věděli). Z panství, které spravoval, odjížděl zpět do Anglie v sanitním voze taženém koňmi a chráněn početným zástupem vojáků. Prohrál. Termín vytvořený z jeho jména se ale nesmazatelně zapsal do historie.