pozorování

Soustava evropských teleskopů

V provozu od roku: 1998–2001
Průměr: každý ze čtyř dalekohledů 8,2 m

Soustava dalekohledů VLT (Very Large Telescope) představuje vlajkovou loď evropské astronomie pro pozorování vesmíru ze zemského povrchu. Jedná se o největší systém evropských teleskopů: Vyrostl na hoře Cerro Paranal na severu Chile, v centrální části pouště Atacama, která je nejsušším místem na světě. Dalekohledy spravuje Evropská jižní observatoř (European South Observatory, ESO), k jejímž členům se od roku 2007 řadí i Česká republika. 

Základ observatoře tvoří čtyři dalekohledy, každý o průměru 8,2 m: Antu (v provozu od roku 1998), Kueyen (1999), Melipal (2000) a Yepun (2001). Kromě toho do soustavy patří i čtyři pomocné přístroje o průměru 1,8 m. Mohou pracovat všechny společně, a vytvořit tak obří interferometr VLTI, který astronomům umožní sledovat až 25× jemnější podrobnosti než v případě každého teleskopu zvlášť.

Do vybavení dalekohledů jsou zařazovány stále nové a dokonalejší detektory i kamery. Například zařízení GRAVITY pro interferometr VLTI provedlo první přímé pozorování exoplanety prostřednictvím optické interferometrie. Díky této metodě se podařilo odhalit komplexní atmosféru tělesa, v níž oblaka železných a křemičitých částic víří v bouři planetárních rozměrů. Použitý postup nabízí jedinečnou možnost průzkumu dnes známých planet mimo Sluneční soustavu.

Přístroj GRAVITY rovněž přinesl další důkaz dlouho předpokládané přítomnosti superhmotné černé díry ve středu naší Galaxie. Nová pozorování zachycují shluk plynu obíhající po kruhové dráze těsně nad horizontem událostí, a to rychlostí odpovídající až 30 % rychlosti světla. 

Galileův primitivní dalekohled

Sestaven v roce: 1610
Zvětšení: 30×

Historicky první dalekohled si nechal 2. října 1608 patentovat holandský optik Hans Lippershey. O rok později jeho poznatky využil známý Ital Galileo Galilei a pomocí zdokonaleného teleskopu, složeného ze spojky a rozptylky, učinil na svou dobu řadu převratných astronomických objevů.

Prvním objektem, na který namířil svůj jednoduchý přístroj, se stal Měsíc. Na základě pozorování stínů vypočítal Galilei výšku hor na jeho povrchu, a spustil tak skutečnou revoluci v astronomii. Sedmého ledna 1610 potom nasměroval vylepšený teleskop s 30násobným zvětšením na Jupiter a spatřil v jeho blízkosti tři malé jasné „hvězdy“: jednu západně od kotoučku planety, zbývající dvě východně a všechny v jedné linii. Následujícího večera našel zmíněnou trojici západně od plynného obra, opět v jedné přímce, a později spatřil ještě čtvrtou „stálici“ – objevil tak první čtyři měsíce Jupitera. 

Dalším cílem Galileova pozorování se stal Saturn a jeho prstence v podobě „skvrn“ po stranách planety, sluneční skvrny a také Venuše, u níž astronom identifikoval střídání fází od úplňku po úzký srpek. Zjistil rovněž, že stříbřitý pás Mléčné dráhy utvářejí hvězdy.

Betelgeuse na snímku soustavy ALMA a vizualizace zobrazující obrovský oblak plynu o přibližné velikosti naší Sluneční soustavy.

Dlouhodobým pozorováním a pečlivými zápisky Chaldejci dospěli k objevům, jimiž předčili svou dobu

Nalevo klidná galaxie typu LINER, napravo galaxie v podobě kvasaru

Stále záhadná Tabbyina hvězda

Zásah plynného obra meteoroidem, 7. srpna 2019

Barnardova galaxie náleží společně s naší Galaxií, M31 v Andromedě, M33 v Trojúhelníku a řadou dalších, mnohdy trpasličích hvězdných ostrovů do tzv. Místní skupiny. Nenápadná zůstává dokonce i na fotografiích z obřích astronomických dalekohledů. Mezi její nejvýraznější detaily patří načervenalé mlhoviny na periferii (ve žlutých rámečcích). Jde o rozsáhlé hvězdotvorné oblasti sestávající zejména z molekulárního vodíku, který budí k záření světlo mladých a velmi horkých stálic.

Maximim meteorického roje Perseid připadá na noc z 12. na 13. srpna. Podívanou ale bude rušit takřka úplňkový měsíční kotouč.

V noci z 16. na 17. července se odehraje částečné zatmění Měsíce.

Éta Aquaridy jsou meteorický roj asociovaný s Halleyovou kometou. Roj je viditelný každý rok s vrcholem aktivity kolem 5. května.

Na konci února (27. a 28. 2.) bude k vidění zajímavé seskupení Měsíce, Jupitera, Saturnu, Venuše a jasné hvězdy Antares ze souhvězdí Štíra na ranním nebi nad jihovýchodem.

Ilustrace průběhu úplného zatmění Měsíce 21. ledna 2019 znázorňuje postup měsíčního kotouče zemským polostínem (tzv. penumbra) i plným stínem (tzv. umbra). Všechny časové údaje odpovídají středoevropskému času (SEČ)

Hvězdokupa RCW 38 obsahuje stovky mladých, horkých a hmotných hvězd. Nachází se asi 5500 světelných let od nás a na obloze ji naleznete v jižním souhvězdí Plachty.

Zimní slunovrat je spojen s nejkratším dnem a nejdelší nocí v roce – 21. prosince se v naší zeměpisné šířce Slunce vyhoupne nad obzor na pouhých 8 hodin. Během letního slunovratu je to více než 16 hodin.