Bangladéš vám zprvu bude připadat přelidněný, komplikovaný a zmatečný. Čím víc času však v zemi na jihovýchodě Asie strávíte, tím hlouběji pod kůži vám pronikne. Podobně nelichotivou výchozí pozici má i její metropole Dháka, o níž se tvrdí, že je skoupá na památky – a do jisté míry je to pravda. Co však hlavní město Bangladéše ztrácí oproti jiným protějškům nabitým historií, to dohání hustým labyrintem uliček, jež protkávají staré město. 

Právě tam se také nacházejí nejvýznamnější architektonické a kulturní poklady, například botanická zahrada Lalbagh. Zdobí ji nejkrásnější stavby města a stejnojmenná pevnost, dřív známá jako Fort Aurangabad. Ulice okolo vstupní brány do areálu ztělesňují ruch a spěch, hemží se rikšami i lidmi. Jakmile však vstoupíte do zahrad, každodenní shon se zcela rozplyne. 

Ukryto za mřížemi

Jako první vám jistě padne do oka pohádková hrobka Bibi Pari. Stojí přímo uprostřed zahrady a sbíhají se k ní všechny cesty. Bibi Pari přitom nikdy nebyla královnou, jež by se zapsala do dějin Dháky či Bangladéše: Dcera panovníka Shaisty Khana zemřela nečekaně roku 1684 a zdrcený otec uctil její památku vybudováním nejkrásnější hrobky ve městě. Dovnitř se sice nesmí, nicméně vstup je pouze zamřížovaný. Interiér si tedy alespoň zpovzdálí prohlédnout můžete a dýchne z něj na vás orient. Součást Lalbaghu tvoří i mešita se třemi kupolemi a panovnická rezidence Diwan-i-Aam, kde v letech 1628–1658 přebýval jeden z nejvýznamnějších mughalských vládců Šáhdžahán. 

Druhou nejznámější památku Dháky představuje palác Ahsan Manzil: Vznikal od roku 1859 a slavnostně jej otevřeli o třináct let později. Přebývali v něm suverénní vládci nawábové, jejichž moc se dala srovnat s tou královskou. Na konci 19. století ho bohužel téměř zničilo tornádo, a přestože se škody podařilo opravit, po smrti nawába Khwaji Ahsanulláha význam sídla upadal. Nakonec se jej ujalo město a zřídilo v něm muzeum. Zanedbává však údržbu, a zatímco tedy zvenku vypadá palác vznešeně, vevnitř je ostudně zchátralý. 

Řeka bez mostů

K nábřeží řeky Burigangy trefíte od Ahsan Manzil i poslepu, stačí poslouchat troubení lodních sirén na menší čluny. Břeh veletoku doslova posévají dřevěné loďky a každou chvíli se od něj nějaká „odlepí“, přestože většina míří pouze napříč řekou. Ani v nejrušnější oblasti toku nazvané Sadarghat totiž neexistuje mnoho mostů a nové se nestavějí, protože místní stejně raději skočí do lodi a za pár minut se ocitnou na druhé straně. 

Vedle bárek „odpočívají“ na břehu také stařičké barevné rikši. Jsou krásné a originální, zdobí je obrázky mešit či akčních výjevů z bollywoodských filmů. V pestrém davu však není nouze ani o ty oprýskané, místy rezavé, často přecpané zbožím i lidmi… Žádný jiný prostředek tak dokonale nezapadá do neuspořádaného života Dháky a ve městě jich jezdí tolik, že vytlačují ostatní formy dopravy.

Pokud se do zmíněných končin vydáte, připravte se, že se stanete obrovskou atrakcí – ostatně podobně jako ve zbytku Bangladéše. Neustále budete mít pocit, že vás pozorují stovky očí. Nenechte se však připravit o chuť k dobrodružství a rozhodně se svezte přes řeku, i když loďka pod vámi nejspíš zažila nejlepší roky již hodně dávno…  

Život začíná v noci

Nebudete-li mít všudypřítomného ruchu ještě dost, zamiřte do oblasti Chandni Chowk. Památky tam si nenajdete, ale v křivolakých uličkách narazíte na spoustu drobných podniků, kolem nichž se vznáší vůně kari a kde vám na přepáleném oleji usmaží všemožné „speciality“. Ulice lemují i drobné, tísnivě působící obchůdky a uvnitř obvykle spatříte rodiče s dětmi, které jejich řemeslo časem převezmou. 

Centrum staré Dháky zkrátka působí jako z jiného světa. Všude se obchoduje či smlouvá, zmatkem se proplétají rikši a spěchající lidé. Úzké uličky se vlévají do větších a ty zas pravidelně ucpává doprava. Nad dlažbou přitom visí miliony propletených elektrických kabelů. Klid navíc nepřichází ani s večerem, právě naopak: Tma doslova „nakopne“ uličky k životu a vše se odehrává ještě rychleji. 

Ostrůvek hinduismu

Pokud se rozhodnete navštívit Šankari, nejvýznamnější bazar Dháky, rozhodně cestou odbočte i na prohlídku koloniálního kostela sv. Tomáše. V roce 1821 jej postavili Britové a jeho učesaný styl působí ve všudypřítomné anarchii poměrně nenáležitě. Zároveň ho turisté příliš nevyhledávají, takže vás při rozjímání nebude nikdo rušit. 

Šankari patří k nejhustěji zalidněným částem staré Dháky. Jeho jméno se odvozuje od výrazu „šank“, označujícího mušle k výrobě náramků pro vdané hinduistické ženy. A právě s hinduismem se bazar spojuje: V převážně muslimské zemi jde o důležité místo vyznavačů uvedeného náboženství. Ve městě jej přitom doprovází ještě chrám Dhakeshwari a několik menších svatyň. 

Cestou z Persie 

Ve staré čtvrti Armanitola dodnes překvapivě stojí i vzácný arménský kostel. Arméni do regionu zavítali již v 17. století, kdy cestovali z Persie a posléze z Bengálska. V Dháce se pustili do obchodování, získali si prestiž a utvořili bohatou komunitu. 

TIP: Nevěstky z Daulatdie: Sexuální pracovnice, které neměly právo na „čestný“ pohřeb

Svůj svatostánek si postavili roku 1781 a dodnes jde o jednu z nejzajímavějších památek ve městě. Na nádvoří s několika náhrobky panuje takřka dokonalý klid. Zvnějšku je kostel vyveden v bílé a zlaté, v interiéru se snoubí katolické postavy s arménskými. V současnosti už tam příliš Arménů nepotkáte, ale s trochou snahy jejich stopy naleznete ve spletitém labyrintu města. A přesně v tom je Dháka jedinečná: Své poklady nevydává snadno, projevíte-li však opravdový zájem, zcela vás uchvátí. 

John Law se narodil se do rodiny skotských bankéřů, ale talent správně investovat a šetrně nakládat s penězi evidentně po předcích nepodědil. Studiu finančních systémů zasvětil celý svůj život, stejně jako hazardním hrám. A právě z toho plynula řada jeho problémů. Byl totiž ekonomickým snílkem, který usiloval o revoluci peněžnictví. Vlastní prostředky neměl, vždy hospodařil se jměním jiných důvěřivců. Současně však disponoval velmi chabým smyslem pro realitu a pro celou Francii by jistě bylo lépe, kdyby si své teorie ponechal jen na papíře. Bohužel se tak nestalo.

Světoběžník

Jak se ale mladík z edinburského Fife dostane až do Versailles? Lodí, přes Amsterdam. Když prcháte před zákonem, dlouho nepřemýšlíte. Law totiž kvůli jisté krásce v souboji zabil svého soka, což soudy vidí jako vraždu. Do Skotska se sice ještě po velkém útěku vrátí, ale pšenka mu tu nepokvete. Finanční teorie od odsouzeného vraha tu slyšet nechtějí. A tak se dál toulá Evropou, obráží večírky i kasina a nastřádaným rodinným penězům pouští žilou. Má pro to i zdůvodnění: „Musíte se přece objevovat tam, kde jsou peníze, ne?“ Osud mu v roce 1714 dá překvapivě za pravdu. Setká se totiž s vévodou Filipem Orleánským, kterého dočista okouzlí svými znalostmi a vybájenými dovednostmi.

TIP: Skandální Madame Deficit: Čím si Marie Antoinetta znepřátelila Francii?

Proč je to tak důležité? Za necelý rok totiž umírá Král Slunce Ludvík XIV. a následník trůnu, Ludvík XV. je ještě malý chlapec. Vládne za něj regent, správce. A tím je právě nový přítel našeho spekulanta, vévoda Filip. A stojí před nelehkou výzvu: státní dluh činí 2,4 miliardy livrů a Francie je v absolutním úpadku. Jen pro představu, o jak hlubokou krizi šlo: na daních se v celé zemi vybralo 160 milionů a v pokladně bylo jen nějakých 750 tisíc.

Královský dvůr se ocitl na mizině. Přitom 90 milionů livrů ročně padá jen na umoření úroků z dluhu. Je to situace, která potřebuje zázrak. Nebo dokonalého finančního experta. A regent Filip náhodou jednoho zná.

Bankovky jsou kryty

John Law jej znovu oslní svým nekomplikovaným návrhem. „Francie není na dně! Má přeci pozemky, zámky, majetky. Samotné peníze nejsou ničím, jsou jen prostředkem směny.“ A dál? Když tedy hmotné statky využije jako pevnou jistinu, může jimi krýt novou měnu. Jakou? Přeci papírové cedulky, bankovky.

Není to zase tak úplně jednoduché. Nejprve tu musí být nějaká banka, která bude mít onu hmotnou jistinu pod kontrolou. A ta bude také vydávat ony bankovky a uvádět je do oběhu. Na první pohled to dává smysl, a tak je inovativní vize přijata. V květnu roku 1716 je založena Banque Générale čili Všeobecná banka.

Jeden problém tu ale je. Kdo kontroluje jistinu, tisk oběživa, výdej akcií a vlastně i výběr daní a státní finance? Jeden jediný člověk: John Law. A právě nedostatečná kontrola a tok peněz soustředěný do jeho banky zadělal na budoucí neradostný vývoj.

Nápad s papírovými penězi se zprvu moc neujal, nepanovala k nim žádná důvěra. Regent ale zařídil, aby se všechny „úřední platby“ včetně daní odehrávaly právě v papírové měně. Lidé se tak nemohli moc rozmýšlet. Bankovky zvolna pronikaly na trhy a Všeobecné bance se začínalo dařit. Vydala také vlastní akcie, které za první rok poskočily o 15 procent. Zatím dobré? Bude hůř…

Víc peněz! 

Law chtěl totiž zrychlit tempo, a tak vypouštěl do oběhu stále více bankovek. Mnohem víc, než kolik by stačila obsáhnout jistina. Byla to vlastně jen hromada potištěných papírů, za kterými už nic pevného nestálo. Ke smůle Francouzů se ale za svého oblíbence postavil Filip Orleánský. Banka se tak mění ze všeobecné na Královskou a stát je jediným oficiálním akcionářem. Důvěru v nejisté machinace pana Lawa to ale mezi lidem silně upevnilo. Jak ovšem vyřeší, že zemí kolují bankovky, které nekryje nic než tiskařská barva na jejich povrchu?

Naštěstí je tu Severní Amerika, kterou Francie velmi zvolna kolonizuje. Law věří, že tu pod zemí leží neskutečné poklady: zlato a drahé kameny. Jen se k nim dostat. Zařizuje proto svou Compagnie des Indes occidentales – Západoindickou společnost. S ní hodlá bohaté zdroje kolem Mississippi vytěžit a celou oblast kolonizovat. Jak na to? Připomíná to špatně napsaný vtip: Law buduje monopol, protože jeho vůle je i vůlí regenta a celé Francie. Nemá tedy konkurenci. Jak platí? Penězi, které si sám může tisknout v libovolném množství. Čím za ně ručí? Tím, co si za ně teprve pořizuje!

Kolonizovat Nový svět

Aby toho nebylo málo, tenhle nevýnosný obchod je možné realizovat pouze v měně, kterou Law propaguje. A přitom každý obchod v této měně zvyšuje akcie „jeho“ banky. Je to prostě začarovaný kruh, na kterém Law rozhodně netratí. A osidlování Nového světa? S tím mu už pomůže Filip Orleánský. Čerstvě sezdaní novomanželé? Šup s nimi za oceán! Kriminálník, dlužník, galejník? Vzhůru do Ameriky! 

Law na reklamě nešetří. Nechá třeba Paříží pochodovat tisícovku zemědělců s motykami, o kterých bude tvrdit, že to jsou budoucí kolonisté. Vydají se za oceán těžit zlato! Není divu, že město New Orleans, tedy La Novelle Orleans, brzy překypuje životem. Všechno jde podle plánu a akcie společností Johna Lawa strmě rostou. Z hodnoty 500 livrů za kus se vyšplhají až k 18 tisícům!

Konec iluzí 

To už se stroj na peníze začne zadrhávat. Law, který tiskne další laviny bankovek a vlastních akcií, naráží na strop svých možností. V okolí Mississippi se totiž zlato ani drahé kamení nenašlo. Východoindická společnost tedy navzdory očekávání nepřináší očekávané zisky a jen bobřími kožešinami se vydělat nedá. Akcionáři si kladou otázku, jaká je skutečná hodnota jejich mnohatisícových akcií. Jenže výplatu za ně dostanou jen v papírových bankovkách, které už dávno vlastně nic nekryje. Rána je to děsivá a následky bolestivé. 

TIP: Největší tunel českých dějin: Vypečená měnová reforma

John Law přichází v roce 1720 o své pověření a kvapem mizí za hranice. Davy nespokojenců jej chtějí lynčovat. Kat na pařížském náměstí veřejně pálí jeho bankovky a pobočky bank a úřadů, které zakládal, vyhoří do základů. Následuje obří inflace a obrovský pocit nespokojenosti, který významně přispěje k budoucí Velké francouzské revoluci. Bude trvat dlouhá desetiletí, než se Francouzi naučí znovu důvěřovat papírovým bankovkám.

Astronomové z projektu Breakthrough Listen, který ve vesmíru pátrá po mimozemském životě, studují zatím nejzajímavější signál, jaký se jim podařilo zachytit. Signál zřejmě pochází ze směru Proximy Centauri. Podle vědců jde v tomto směru o nejzajímavější objev od 70. let, kdy byl zachycen slavný Wow! Signál.

Zkoumaný signál zachytil australský Parkesův teleskop už na jaře roku 2020. Od té doby ho vědci analyzují. Doposud se jim nepodařilo odhalit běžný zdroj, jímž by mohlo být například rušení na Zemi nebo v jejím bezprostředním okolí. Pozoruhodné je především zdrojové místo signálu – vypadá to, že pochází ze směru Proximy Centauri.

Proxima Centauri je po Slunci druhou nejbližší hvězdou. U tohoto červeného trpaslíka, vzdáleného 4,2 světelných let od Země, se nachází hned několik planet, přičemž nejméně jedna z nich – Proxima b se nachází v obyvatelné zóně. Zachycený signál měl podle vědců frekvenci 980 MHz a posun, který odpovídá pohybu planety u této hvězdy. Vědci z projektu nyní pracují na studii, ve které hodlají signál detailně popsat a vyložit nejrůznější možnosti jeho interpretace.

TIP: Americký profesor přišel s vysvětlením legendárního Wow! signálu z vesmíru

Podle Lewise Dartnella, astrobiologa z Westminsterské univerzity, jde o ohromující objev. Nicméně šance, že objevíme mimozemskou civilizaci tak blízko, je podle něj vysoce nepravděpodobná. V podobném duchu se vyjádřil i Pete Worden, výkonný ředitel mateřské společnosti Breakthrough Initiatives, podle nějž je pravděpodobnost, že se ve skutečnosti jedná o pozemský signál 99,9 %. Je tak velmi pravděpodobné, že jde o signál produkovaný některou z pozemských kosmických lodí či vesmírných sond. 

Faerské ostrovy tvoří 18 samostatných ostrovů a ostrůvků. Dva největší z nich – Streymoy a Eysturoy nově spojuje 11,2 kilometru dlouhý podmořský tunel. Stavba, která odstartovala v roce 2016 a jejíž náklady se vyšplhaly na 1,3 miliardy dánských korun (v přepočtu zhruba 4,5 miliardy českých korun), vede v nejnižším bodě 187 metrů pod hladinou moře. Podmořská spojnice zkrátí cestování mezi Tórshavnem a Runavíkem z dosavadních 74 minut na pouhých 16 minut.

TIP: V Norsku vznikne první tunel pro lodě: Bude měřit 1 700 metrů a stát 8 miliard

Minulý týden skončil testovací provoz a nyní je podmořská cesta otevřena běžné dopravě. Až do 10. ledna mohou místní využívat tunel zdarma, poté bude průjezd zpoplatněn 75 dánskými korunami (260 Kč). Zajímavostí tunelu je vedle jeho technického provedení i jeho výzdoba. Stěny centrálního kruhového objezdu, nacházejícího se pod fjordem Skálafjørður, jsou umělecky nasvícené podle návrhu místního umělce Tróndura Paturssona.

Ačkoli britské ponorkové loďstvo v první světové válce zaznamenalo řadu úspěchů, v meziválečném období se dostalo na okraj zájmu. Na vině byl vynález asdicu (sonaru), o němž Britové soudili, že dokáže ponorky najít s pravděpodobností až 80 %. Podmořské čluny potenciálních nepřátel se tudíž považovaly za předem vyřízené a námořnictvo vlastní ponorky provozovalo s trochou nadsázky jen proto, že mohly válčit proti mocnostem, které sonar zatím neměly.

Předchozí část: Nejlepší ponorkoví kapitáni druhé světové války (1): Otto Kretschmer

To v praxi znamenalo, že neexistovaly žádné oficiální taktické postupy. Všechny nedostatky se projevily v prvních měsících války. Britské ponorky bojovaly statečně, dosáhly jistých úspěchů, ale kvůli špatnému výcviku utrpěly velké ztráty. Kapitáni se učili za pochodu a není divu, že britská ponorková taktika vykrystalizovala do poměrně opatrné podoby. Ať už britské čluny operovaly kolem Norska nebo ve Středomoří, kvůli blízkosti nepřátelských leteckých základen zůstávaly přes den ponořené a na hladině se plavily jen v noci.

Flegmatický bojovník

Útok spočíval ve vypálení salvy, a to buď několika torpéd současně s rozptylem pár stupňů, anebo v „hadicovém“ odpalu bez rozptylu, ale s časovou prodlevou, přičemž o kýžený rozestup torpéd se postaral pohyb napadeného plavidla.

David Wanklyn se k ponorkové flotile dal z čistě pragmatických důvodů. Když v roce 1933 skládal zkoušky na poručíka, zemřel mu otec a matka se octla zcela bez prostředků. Služba u ponorek nabízela nezanedbatelné příplatky, takže milující syn mohl rodinu lépe finančně podporovat. Přesto se dá říci, že Wanklyn zvolil dobře. Spolubojovníci jej charakterizovali jako sice flegmatického, zároveň ale přátelského, systematického a trpělivého muže, který dělal svou práci, jak nejlépe uměl.

Masakry ve Středomoří

Přesnou mušku Wanklyn prokázal v červenci 1940, kdy jako velitel obstarožního člunu H.31 odmítl roli lovené zvěře a v Severním moři zničil německý stíhač ponorek. Krátce nato získal velení ponorky Upholder, která v lednu 1941 zamířila na Maltu. Středozemní moře v té době představovalo oblast, z níž se ponorky zpět do Británie takřka nevracely. Životy jejich posádek se počítaly na týdny až měsíce a i ty nejlepší si takřka vždy našlanějaká mina, letoun nebo torpédoborec.

Přesto se všichni námořníci snažili ze všech sil a Wanklyn nebyl výjimka. Z nějakého důvodu ale nedokázal naplnit očekávání. Na cíle útočil z nesmyslné vzdálenosti, jindy špatně odhadl rychlost či úhel odpalu torpéd a jeho výsledky po celé tři měsíce tak byly nulové. Pak ale Wanklyn začal „úřadovat“.

Neznámý osud

V dubnu 1941 poškodil velký francouzský parník v německém nájmu a dorazil dvě nákladní lodě poškozené útokem britských torpédoborců. O tři týdny později se zbavil torpédoborce a dvěma torpédy potopil silně chráněný velký italský transport Conte Rosso s 2 729 vojáky na palubě. Tohoto úspěchu navíc dosáhl bez fungujícího asdicu. Ani zdaleka se nejednalo o ojedinělý čin. V příštích měsících Upholder vyplouval k italským, sicilským a africkým břehům, ničil nepřátelskou dopravu a kličkoval v palbě hlubinných bomb.

TIP: Duel na bouřlivých vlnách: Posádky britských a německých rychlých člunů

Wanklynovým torpédům neunikl ani poškozený křižník Giuseppe Garibaldi či transporty Neptunia a Oceania, na nichž zahynulo 800 německých vojáků a dalších 7 000 mužů přišlo o veškerou výzbroj. Pomyslnou třešničku na dortu představoval zničený torpédoborec a tři italské ponorky, ale štěstí Wanklynovi nemohlo přát věčně. Na poslední plavbu se Upholder vydal počátkem dubna 1942 a zmizel beze stop. O osudu člunu koluje mnoho dohadů, nicméně má se za to, že slavný člun i se svým velitelem podlehl náletu dvou bombardérů Do 17 z KG 26, které 14. dubna svrhly pumy na stín připomínající ponořenou ponorku.

Už dávno víme, že zemský povrch není nehybný. Tvoří ho skupina tektonických desek s kontinenty i oceány, které se neustále pohybují, jako gigantická plovoucí mozaika. Někdy jsou kontinenty od sebe všechny více méně oddělené. Taková situace panuje například právě teď. Z fosilního záznamu a geologických výzkumů ale víme, že se na Zemi, v určitých intervalech, které zahrnují pár set milionů let, objevují superkontinenty. Už se to stalo několikrát.

Návrat do budoucnosti

To je situace, kdy se prakticky všechny kontinenty a naprostá většina souše spojí do jednoho jediného obrovského kontinentu, čili superkontinentu. Takový svět je velmi odlišný od toho našeho. Superkontinent ovlivní mořské proudy, podnebí bývalých kontinentů i globální klimatické poměry. Michael Way z amerického institutu NASA Goddard Institute for Space Studies a jeho spolupracovníci zjišťovali, jak asi bude vypadat ten příští superkontinent, který se vší pravděpodobností v daleké budoucnosti opět vznikne.

Badatelé si modelovali pohyb a vývoj kontinentů do vzdálené budoucnosti. Pohyb tektonických desek přitom nelze předpovědět do detailů, takže je ve hře více možností. Tým testoval dva scénáře. V jednom z nich se za zhruba 200 milionů let vytvořil superkontinent „Amasia“ na severní polokouli, který zahrnoval všechny kontinenty kromě Antarktidy. Ve druhém scénáři za 250 milionů let ode dneška vznikl superkontinent „Aurica“ v oblasti rovníku, ze které přesahoval na sever i na jih.

TIP: Východoafrický rift se rozpadá a trhá Madagaskar na kusy

Vědci také analyzovali důsledky, jaké bude mít vznik superkontinentu na pozemské klima. V případě „severního“ superkontinentu „Amasia“ předpovídají, že by jeho vznik mohl odstartovat extrémně dlouhou dobu ledovou. Nikoliv desítky tisíc let, jak jsou ledové doby dlouhé dnes. Řeč je o ledové době, která by trvala 100 nebo možná 150 milionů let.

Gorila horská (Gorilla beringei beringei) žije v nadmořský výškách až do 4 300 metrů. Jelikož teplota v horách často klesá pod bod mrazu, jsou tato zvířata vybavena silnější srstí, která je také odlišuje od ostatních gorilích poddruhů. Ani tato tepelná izolace je však někdy neochrání před krutou zimou vyšších poloh, kam jsou postupně vytlačovány člověkem.

Nebezpečné tesáky býložravců

Blízké příbuznosti gorily s člověkem si je možné všimnout na první pohled. Gorily se objímají, hrají si, smějí se a když jsou rozzlobené, hážou po sobě čímkoli, co zrovna mají po ruce. Kočovné skupiny goril horských průměrně čítají deset jedinců. Každou takovou tlupu vede dominantní samec, jehož přítomnost má pro ostatní členy zásadní význam. Když tlupa o svého vůdce přijde, dochází k rozvratu společenství.

Velikost a síla goril kontrastuje s jejich plachou, mírumilovnou povahou. Agresi lze pozorovat pouze při střetu dvou dominantních samců z různých skupin nebo ve chvíli, kdy tlupa přijde o vůdce a jeho místo přebírá nepříbuzný samec. Ten pak někdy zabije všechna mláďata původního vůdce (tzv. infanticida). V okamžicích vyostřených soubojů se samcům hodí ostré tesáky, které při běžné konzumaci potravy příliš nevyužijí. Živí se totiž různorodou vegetací, zahrnující kolem stovky druhů rostlin.

Turismus – spása, nebo zkáza?

Populace horských goril roste pomalu, protože samice rodí jednou za tři až pět let. Za 30 až 40 let života tak jedna samice přivede na svět pouze tři až osm mláďat. Po objevení gorily horské v roce 1902 čekaly tohoto primáta roky trápení. Občanská válka, pytláci, ztráta prostředí a nemoci znamenaly tak vážné ohrožení, že vědci nedávali gorile téměř žádné šance. Mělo se za to, že druh vymizí do konce 20. století. Přestože ale válečné konflikty i pytláctví pokračují, počet goril stoupl.

Nárůst jedinců se týká jak populace z pohoří Virunga na rozhraní Rwandy, Ugandy a Konga, tak goril žijících v ugandském národním parku Bwindi. V současnosti se odhaduje, že počet žijících jedinců přesahuje tisícovku, což je zhruba o 400 kusů více než v 90. letech minulého století. Navzdory stoupajícím stavům patří tento živočišný druh stále mezi ohrožené. Klíčovým faktorem pro jeho záchranu je turismus, který je zdrojem financí pro ochranářské projekty. Vědci se ale zároveň obávají, že lidé na gorily přenesou nemoci, s nimiž si jejich organismus neporadí.

Hrozba lidské populace

U goril ještě nebyla problematika možné nákazy lidskými chorobami dostatečně zdokumentována, v případě šimpanzů má však přenos nejrůznějších nemocí katastrofální následky. Jen onemocnění dýchacích cest pro ně bývá smrtelné. Naštěstí se zatím zdá, že gorily pod lidským dozorem prospívají lépe než ty, které nejsou sledovány. Je to dáno především vyšší mírou ochrany.

TIP: Ugandský park Bwindi: Na návštěvě u horských goril

Další riziko představuje rostoucí hustota obyvatelstva v afrických zemích. Místní rodiny potřebují čím dál více půdy, čímž ohrožují vegetaci nutnou pro život goril. Objevuje se nelegální pasení dobytka, kácení stromů na výrobu uhlí i pytlácká oka nastražená na zvěř, která gorilám způsobují nebezpečná zranění. Mláďata jsou odchytávána a prodávána na černém trhu bohatým zákazníkům. Přes všechny tyto překážky se gorily posunuly v červené knize o stupínek níž k druhům, jež jsou označeny pouze jako „ohrožené“ a stanuly tak bok po boku gorile východní.

Na počátku výroby bot stojí kopyto – dvě dřevěné formy vysoustružené přesně podle nohy zákazníka. Erik Lawart se řadí k absolutní ševcovské špičce, první obuv na míru zhotovil před dvaceti lety a začínal jako samouk, který se posouval dál díky vlastním chybám. Část odkoukal od starých ševců a zkušených brašnářů, něco našel v knihách a hodně mu v řemesle pomohl internet. Dnes patří k hrstce těch, kdo u nás dokážou ušít celou botu v ruce. „S nástupem internetu se dalo rychle nahlédnout do světa. Miliony lidí ukazují své technologie, jak šijí oni,“ vysvětluje. 

Za kožené boty na míru u něj zaplatíte padesát tisíc korun, což je sice cena za dva páry, ale zůstane vám jen jeden. Ten druhý tvoří zkušební boty s cílem zjistit, zda bude finální výrobek pohodlný. Ondřej Bartoš v nich chodil týden a všímal si, kde ho tlačí nebo kde jsou naopak příliš volné.

Utrpení za luxus

„Boty se šijí přímo na rozměry zákazníka, které se ovšem vždy trochu liší od jeho pocitů. Takže když v nich chodí, budou ho různě tlačit, ale nakonec nám řekne: ‚Tady jsem měl malíček odřený, tady mi byly těsné.‘ Já ty boty pak víceméně rozřežu, podívám se do nich a zjistím, kde přesně to bylo. Následně na kopytech přidám v místech, kde tlačily,“ vysvětluje švec. 

Zatímco u zkušebního páru se drobné nedokonalosti tolerují, u finálního už nikoliv. Proto vrchy bot svěřuje mistr do rukou své učednice Anety Gretzové, jež má tu nejlepší průpravu a taky nekonečnou trpělivost. Než zakotvila u ševcoviny, přičichla v Paříži ke krejčovskému řemeslu a zkušenosti sbírala rovněž u našich předních brašnářů.

Smysl pro detail

„Fascinuje mě ten soubor řemesel. Vrchy bot dělají často právě ženy, protože mají asi větší trpělivost a smysl pro detail, kdežto spodky, to je hrubá mužská síla,“ usmívá se Aneta. Ostrá jehla proniká kůží a nechává za sebou přesné drobné švy. Jediné zaváhání nebo vybočení stranou a může se jít řezat nová kůže. „Jakmile člověk do kůže píchne, ta díra tam zkrátka je a už se s ní nedá nic dělat,“ líčí. 

Navlhčené vrchy bot nasadí švec na kopyto, vyztuží opatky a špičky a začne kůži napínat tak, aby nikde nevznikl faldík – v ševcovské hantýrce se mluví o cvikání. Nakonec se kůže vyrovnává hladkou dřevěnou tyčí, tzv. fidlovačkou. V továrně by poté vzali lepidlo a zbylé vrstvy jednoduše přilepili. Erik se místo toho chopí šídla a pustí se do šití: Obšije přední část, přičemž klenbu i patu přichytí javorovými floky, tudíž se bota hned tak nerozpadne a při dobré péči vydrží celý život. 

„Dá se to ušít i na stroji, jenže ten nedělá v každém stehu uzlík jako já, ale jen to kříží. Takže když se jeden steh předře, všechno se rozpáře,“ dodává Erik. Následuje půdování neboli vyrovnání prostoru, který vznikl po šití.

Dokonalý pár

Aby se u boty nezačala při chůzi propadat klenba, musí ji mistr nejprve vyztužit klenkem, tedy dvěma bukovými dřívky přilepenými k sobě. Teprve přes ně přijdou vrstvy kůže a do došlapné části korek, který špičku tepelně izoluje a také usnadní „vyšlápnutí“ obuvi. Vše završí kožená podrážka, jež se nejdřív přilepí a poté ještě ručně přišije. „Kůže nakonec překryje steh, který tam bude. Proto u luxusních ručně šitých bot není steh vidět,“ dodává Erik. 

TIP: Na návštěvě u mistra nožíře: Jak se vyrábí exkluzivní nože

Už jen několik finálních úprav a Ondřeji Bartošovi se splní sen – nasadí si své první ručně šité obutí na míru. „V době, kdy se všechno vyrábí, aby se to za tři měsíce zahodilo, jsem si chtěl pořídit něco, co vydrží dlouho a co v sobě má zároveň velký podíl lidské práce a řemesla,“ usmívá se. Osmdesát hodin hrubé síly i delikátního zacházení, spoustu prvotřídní hovězí kůže a metry festovních nití, svatou trpělivost a řemeslnou poctivost – to vše v sobě skrývá pár dokonalých oxfordek. 

Z hlubokého vesmíru na nás svítí vzdálené galaxie a kupy galaxií. Nejsou ale jen tak rozházené v prázdnotě. Jsou navěšené na vláknech nezměrné kosmické pavučiny z mezigalaktického horkého plynu, která opřádá celý vesmír. Tato vlákna se přitom táhnou vesmírným prostorem na neuvěřitelné vzdálenosti.

Tým německých astronomů, který vedl Thomas Reiprich z Rheinische Friedrich-Wilhelms-Universität Bonn, teď vystopoval vlákno kosmické pavučiny o délce 50 milionů světelných let. Tak velké vlákno jsme zatím ještě neviděli. Vlákna kosmické pavučiny jsou přitom nejen enormně velká, ale i nesmírně řídká. Zřejmě obsahují jen asi 10 částic na metr krychlový prostoru. To je mnohem prázdnější vakuum, než jaká dokážeme vytvořit na Zemi.

Excelentní eROSITA

Přesto máme k dispozici přístroje, kterými dokážeme detekovat i tak řídkou hmotu na nesmírnou vzdálenost. Německý tým k tomu využil nový rentgenový teleskop eROSITA, který pracuje na palubě vesmírné observatoře Spektr-RG. Jeho výhodou je, že zabírá relativně velkou část oblohy s úžasným rozlišením, což mu dovoluje pozorovat i velmi velké struktury.

TIP: Astronomové objevili galaxie polapené v síti superhmotné černé díry

Reiprich s kolegy pozorovali soustavu tří kup galaxií, označovanou jako Abell 3391/95. Ta je od nás vzdálená asi 700 milionů světelných let. Snímky teleskopu eROSITA mají takové rozlišení a jsou natolik kvalitní, že jsou na nich patrné kupy galaxií i jednotlivé galaxie, ale i vlákna kosmické pavučiny mezi nimi. Badatelé naměřili 50 milionů světelných let, prý to ale nemusí být konečná délka vlákna. Možná totiž zatím pozorovali jen jeho část.

Výšková zástavba se v brazilském Santosu rodila v padesátých letech minulého století. Panoráma města, které je známé jako rodiště slavného Pelého, čítá 651 budov, z nichž jsou všechny nějakým způsobem nakloněné. U některých činí náklon sotva pár centimetrů a není tak pouhým okem patrný, u jiných jde ale o metry. Nejde pochopitelně jen o problém estetický – u některých nakloněných budov nejdou dovřít nebo otevřít dveře a okna a problémy se objevují i u instalatérských sítí. Lidé, kteří v nich trvale bydlí, pociťují problémy s rovnováhou.

Na šikmé ploše

Vše začalo již na počátku výstavby. Santos leží na měkkém, převážně písčitém podloží, hlubokém několik metrů. Náklady na pevné základy budov, které by sahaly až ke skalnatému podloží, činily 15 až 20 % finančních nákladů na celou stavbu. Stavební firmy proto zvolily mělčí a levnější základy. V průběhu času hmotnost budou vytlačila z písku vodu a došlo tak k postupnému naklánění budov. Většina lidí, kteří jsou za stavby odpovědní již nežijí nebo si užívají důchodu. Úřady tak každoročně měří a posuzují stav propadajících se domů – zatím vždy s výsledkem, že jsou bezpečné. Pouze u dvou nejvíce postižených budov byla provedena jejich sanace. Celý proces, zahrnující hydraulické zvedáky, byl ale technologicky natolik náročný a drahý, že se od dalších oprav upustilo.

TIP: Džungle uprostřed města: Když se zelené bydlení změní v černou můru…

Přestože život v nakloněných domech má svá specifika, většina starousedlíků si na těžkosti zvykla. „Ano, pokud položíte doma na zem míč, odkutálí se ke zdi,“ okomentoval život na nakloněné rovině jeden z místních. Nic jiného, než brát situaci jaká je, mu ale nezbývá – byty v nakloněných domech jsou jen obtížně prodejné a jejich cena je kvůli zhoršujícímu se stavu každým rokem nižší.