Naše hvězda představuje gigantický nukleární reaktor, který spaluje přibližně 700 milionů tun vodíku za sekundu. Takto funguje už asi pět miliard let a před sebou má ještě další 4,5 miliardy roků života. Veškerou energii vyzařuje do všech směrů a pouze její nepatrná část – asi 45 miliardtin – dopadá na Zemi, na níž tak umožňuje existenci živých forem. V 50. letech minulého století vědci pochopili, že hvězdný vítr z naší stálice vane až na periferii Sluneční soustavy. Vůbec poprvé tak dospěli k závěru, že vlastně žijeme uvnitř atmosféry naší denní hvězdy.

V posledních letech se solární fyzikové věnovali vývoji velkých dalekohledů k pozorování Slunce. Jeden z připravovaných projektů, Daniel K. Inouye Solar Telescope, již pořídil první snímky a po uvedení do plného provozu zvládne poskytovat mimořádně detailní záběry, od povrchu stálice až po spodní vrstvy její atmosféry.

Pod jasnou oblohou

Daniel K. Inouye Solar Telescope (DKIST), postavený za přispění NSF’s National Solar Observatory a řízený prostřednictvím Association of Universities for Astronomy (AURA), vyrostl na vrcholu sopky Haleakala na havajském ostrově Maui, v nadmořské výšce 3 084 m n. m. Výběru lokality předcházelo posouzení 72 různých stanovišť, načež se jejich počet snížil na šestici poloh pro dodatečný průzkum. Z nich pouze Haleakala vyhověla všem požadavkům, mezi něž patřilo malé znečištění atmosféry, nejvyšší počet dní v roce s jasnou oblohou, nízká hladina prachu v ovzduší a nejmenší teplotní výkyvy.

Stavba dalekohledu započala v roce 2010 a 15. prosince 2013 se přístroj, dříve známý jako Advanced Technology Solar Telescope (ATST), přejmenoval na Daniel K. Inouye Solar Telescope. Nese tak jméno bývalého senátora za stát Havaj – neúnavného zastánce vědy, technologií, techniky a matematiky, zejména pokud to vedlo k obohacení života lidí na ostrovech.

Sehraná optika

DKIST disponuje primárním zrcadlem o tloušťce 75 mm a celkovém průměru 4,24 metru, přičemž využitelná optická plocha má průměr 4 metry. Z tzv. zeroduru jej vyrobily Schottovy závody a vyleštily laboratoře v Arizoně. Důležitou součást optické soustavy tvoří i sekundární zrcadlo s průměrem 65 cm. A aby bylo možné posílat sluneční světlo do jednotlivých vědeckých přístrojů, dostal teleskop do vínku dalších sedm menších pomocných zrcadel.

Primární zrcadlo konstruktéři opatřili dvěma hlavními podpůrnými systémy – osovým (axiálním) a postranním – které představují systém aktivní optiky. Jejich úkolem je kompenzovat měnící se prohnutí zrcadla v důsledku gravitačního působení během naklánění v průběhu dne, kdy se přístroj natáčí za Sluncem. Axiální soustava se skládá ze 120 elektromechanických aktuátorů uspořádaných do pěti koncentrických prstenců kolem jejího středu. Postranní systém tvoří 24 aktuátorů umístěných po obvodu zrcadla. Zrcadlo se nejméně deformuje při pozorování co nejvýš nad obzorem, poblíž zenitu.

Systém adaptivní optiky vyššího řádu bude zaostřovat obraz, a odstraňovat tak defekty způsobené zemskou atmosférou. Umožní to pozorovat detaily ve sluneční atmosféře s dosud nevídaným rozlišením. Konstrukce dalekohledu rovněž minimalizuje nepříznivý vliv rozptýleného světla. Ze vzdálenosti 150 milionů kilometrů dokáže DKIST na povrchu Slunce odlišit detaily o velikosti 30 km. „Bude tak působit jako mikroskop při sledování velmi malých útvarů v tamní fotosféře,“ vysvětluje Aparna Venkataramanasastry, sluneční fyzik z Georgia State University v Atlantě. „To je prostě vzrušující!“

Příslib spolupráce

Nový sluneční teleskop je dále osazen pěti vědeckými přístroji, které budou studovat světlo soustředěné primárním zrcadlem, v rozsahu od blízkého ultrafialového (350 nm) až po blízkou infračervenou oblast (5 000 nm). Mají přitom pořizovat snímky umožňující vědcům rozlišit intenzitu magnetického pole Slunce a jeho orientaci. Informace také badatelům nabídnou sondu do rozsáhlých struktur magnetických polí, jež v podobě oblouků propojují dvě různé oblasti na povrchu.

Astronomové doufají, že nová data pomohou rozluštit dlouholetou záhadu, proč je sluneční koróna – nejvzdálenější vrstva atmosféry, jejíž jasnost dosahuje pouze několika miliontin jasu disku hvězdy – o miliony stupňů teplejší než fotosféra. Data získaná dalekohledem DKIST zkombinují vědci s informacemi ze sond Parker Solar Probe (NASA) a Solar Orbiter (ESA), jež naši stálici studují ze vzdálenosti pouhých několika milionů kilometrů. Při přiblížení k ní dokážou měřit původní vyvržený materiál, a přinášet tak neocenitelné údaje.

V zájmu Země

Porozumění úloze magnetických polí ve vnějších oblastech Slunce je rozhodující, abychom pochopili fungování slunečního dynama, proměnlivost solární aktivity včetně erupcí a koronálních výronů hmoty, jež mohou významně ovlivňovat život na Zemi. Projevy činnosti naší hvězdy mohou mít zásadní dopad na pozemské telekomunikace a dálkové energetické soustavy, vyřadit z chodu telekomunikační družice a rovněž ohrozit kosmonauty, především ty, kteří se budou nacházet na cestě k Měsíci či Marsu, mimo ochranu zemské magnetosféry. Erupce na Slunci mohou ovlivnit leteckou dopravu, vyřadit z provozu různé kosmické technologie jako například GPS nebo elektrické rozvodné sítě, což může způsobit dlouhodobý výpadek proudu čili blackout.

Astronomové proto observatoř využijí k výzkumu změn ve sluneční aktivitě a jejich dopadů na tzv. kosmické počasí. „Tento dalekohled posune naše znalosti o tom, co řídí kosmické počasí, a nakonec pomůže zlepšit předpovědi slunečních bouří,“ popisuje ředitelka nadace National Science Foundation France Córdovaová. „Na Zemi můžeme velice přesně předpovědět, jestli bude někde pršet, ale u kosmického počasí taková přesnost dosud neexistuje,“ vysvětluje Matt Mountain, prezident Association of Universities for Research in Astronomy (AURA). „Jeho predikce zaostávají za běžnými předpověďmi o padesát let, možná i víc. Potřebujeme porozumět základní fyzice kosmického počasí, a to začíná na Slunci, které bude DKIST v příštích desetiletích detailně studovat.“

První světlo

„První světlo“ spatřil teleskop v prosinci 2019 a veřejnosti byly fotografie představeny letos v lednu. Snímky s vysokým rozlišením ukazují fotosféru naší hvězdy a mohou poskytnout důležité informace slunečním astronomům a fyzikům. Zachycují strukturu a turbulence „vařícího“ plazmatu, jež pokrývá celý povrch stálice. Zmíněná buněčná struktura představuje důsledek mocných proudů, které vynášejí teplo z nitra Slunce k povrchu. Horké plazma stoupá vzhůru v jasnějších centrech „buněk“ v procesu známém jako konvekce, pomalu chladne a následně klesá v tmavších okolních liniích. 

TIP: Nový největší solární teleskop světa pořídil první snímek sluneční skvrny

Rutinní vědecká pozorování započala letos v červenci, po ukončení zkušebního provozu a kalibrace jednotlivých přístrojů. Během prvních pěti let získá Daniel K. Inouye Solar Telescope o naší denní stálici mnohem víc informací, než kolik jich zahrnují všechna data shromážděná od roku 1612, kdy na ni svůj primitivní dalekohled poprvé namířil Galileo Galilei. „S největším průměrem mezi solárními teleskopy, s unikátní konstrukcí a nejmodernějším přístrojovým vybavením zvládne DKIST ta nejnáročnější měření Slunce,“ slibuje ředitel zařízení Thomas Rimmele. 

Zatímco dnes si většina rodin pochutnává na Štědrý den na cukroví, následovaném smaženým kaprem s bramborovým salátem, dříve se na stolech prostých lidí objevoval houbový kuba. Stačilo pár základních ingrediencí a slavnostní pochoutka byla na stole.

Staročeský recept

K přípravě tradiční štědrovečerní dobrototy jsou třeba kroupy, houby, cibule, česnek a sádlo. Příprava je snadná a jídlo je v různých krajích oblíbené už stovky let. Vařené kroupy, dušené houby, to vše provoněné sádlem a společně zapečené. Dnes toto menu nabízí mnoho dobových restaurací. Jeho tradice ale sahá až k pohanům. Ti houbami často nahrazovali maso, kterého byl nedostatek. A jak běží čas, upravuje se i recept. Chvíli se kuba připravuje z krup, chvíli z jáhel. Zkrátka z toho, čeho je v kraji dostatek.

Traduje se, že toho nejlepšího kubu ochutnáte v jižních Čechách. A důvod? Kubovi se taky část říká Černý kuba a to díky speciální houbě. Jmenuje se stroček trubkovitý a roste hlavně v listnatých lesích. A právě na jihu Čech jich je požehnaně.

V některých krajích se toto jídlo podává o Štědrém večeru. Tradice praví, že do večera se nesmí jíst maso. Kdo chce, může tedy bojovat s hladem, aby viděl zlaté prasátko, ale ti už moc hladoví houbovým kubou jistě nepohrdnou.

TIP: Štědrovečerní hostina v lidovém prostředí: Co všechno patřilo na vánoční stůl?

A proč vlastně byly houby v minulých stoletích tolik oblíbeným a využívaným pokrmem? Kraje sužovaly války a plenění nepřátelských vojsk. Místní hledali úkryt v hlubokých lesích. Ale co tady jíst? Co jiného, než plody přírody. Houby nasytí a dají se připravit na mnoho způsobů. Mnozí králové dokonce požadovali z každého košíku nasbíraných hub část pro zámeckou kuchyni. Jestli z nich ale taky připravovali houbového kubu, to nikdo neví.

V průběhu vývoje letadlově lodi Charles de Gaulle se v souvislosti s lodními vrtulemi vyskytl nečekaný problém. Při testovací plavbě v Atlantiku se jedna odlomila. Závada se ukázala jako velmi vážná, protože při bližším zkoumání měla náhradní vrtule stejné fatální vnitřní strukturální vady a nejspíš by také dlouho nevydržela.

Předchozí část: S reaktorem kolem světa: Francouzská letadlová loď Charles de Gaulle (1)

Dodavatel hliníkovo-měděných vrtulí a slitiny pro letadlovou loď, firma Atlantic Industrie, nedokázala dodat lepší materiál. Naštěstí se ve skladech našly nikdy nepoužité rezervní lodní vrtule pro stará letadlová plavidla Foch a Clemenceau, byť při jejich použití maximální rychlost Charlese de Gaulla klesla o 1,8 uzlu (3,3 km/h). Potíž se podařilo vyřešit až v roce 2008, kdy Charles de Gaulle dostal dvacetitunové vrtule Rolls-Royce Naval Marine o průměru šest metrů.

Tak ještě jednu?

Nová loď nastoupila do služby v dubnu 2001. Snad každý Francouz byl znenadání hrdý na to, že jeho vlast provozuje největší evropskou válečnou loď, z níž může kdekoli na světě operovat 35–40 moderních letounů. Nečekaný zájem veřejnosti pro své účely využila politická scéna.

Stavba dalšího letadlového nosiče se dostala do programu gaullistického prezidentského kandidáta Nicolase Sarkozyho, který po zvolení do funkce skutečně inicioval debatu o stavbě nového nosiče letounů. Pohon měl mít s ohledem na ekologickou lobby tentokrát konvenční, nicméně na konkrétní činy se Sarkozyho tým nezmohl a dobře placené teoretické úvahy „odborníků“ roku 2013 v tichosti odpískal nový socialistický prezident François Hollande. Navzdory všem problémům představuje ale Charles de Gaulle mimořádně účinnou válečnou loď.

Dassault, který rafne

Kapacita hangáru činí 20–25 strojů, zbytek parkuje na nekryté letové palubě. Celkem může nést až 40 letounů a vrtulníků. Jejich skladba a počet se liší v závislosti na misi, do které se plavidlo zapojí. Avšak základ tvoří víceúčelové stíhačky Dassault Rafale, byť v prvních letech se letci ještě museli spokojit se starším jednomotorovým stíhacím strojem Dassault Super Étendard. Dále na palubě nikdy nechybí aspoň jeden stroj včasné výstrahy Grumman E-2 Hawkeye a nějaký typ vrtulníku.

TIP: Dlouhá cesta staré dámy: Bitevní loď Jeho Veličenstva Warspite

Pro průzkum se v prvních letech používal Eurocopter AS565 MA Panther, k transportu a protiponorkové službě se používal Aérospatiale SA 321 Super Frelon, nahrazený v roce 2005 německým modelem NH90. V současnosti se na letové palubě nejčastěji nacházejí stroje firmy Eurocopter, konkrétně AS365 Dauphin, EC725 Caracal a AS532 Cougar. Charles de Gaulle ale nese i jiné zbraně.

Dokončení: S reaktorem kolem světa: Francouzská letadlová loď Charles de Gaulle (3) (vychází ve čtvrtek 31. prosince)

Vědci se nezabývají jen a pouze složitými metafyzickými problémy. Někdy může jít o věci veskrze přízemní. Ani to jim ale nebrání přistupovat k řešení problému s příslovečnou vědeckou důkladností. Například již před stoletím navrhl bratranec Charlese Darwina – britský psycholog, antropolog a matematik Sir Francis Galton způsob, jak nejlépe krájet dort. 

Slovutný vědec přitom řešil problém, jak zajistit, aby při krájení dortu nedocházelo k jeho zbytečnému vysychání. Pokud se totiž dort krájí obvyklým způsobem od středu k okraji, dochází k obnažení poměrně velké vnitřní plochy dortu, který pak rychleji vysychá.

TIP: Sváteční záhada: Proč se na Vánoce rodí tak málo dětí?

Francis Galton proto doporučuje při krájení vyříznout úzký pruh zprostřed dortu, od kraje ke kraji a ten dále naporcovat. Pak stačí přiložit k sobě zbylé dvě části dortu, otočit dort o 90 stupňů a pokračovat v krájení stejným způsobem – vždy kolmo na řez předešlý. Díky tomu nezůstávají vnitřní plochy dortu obnažené, což zajistí jeho větší výdrž v maximálně příznivém stavu. Dobrou chuť!

První Polynésané na ostrov dopluli v 9. století a postupně vytvořili 16 osad. Jenže jak se mohl udržet život na ostrově, který prakticky nemá říčky či potoky? Nacházejí se tu jen dvě malá, obtížně dostupná jezírka sycená dešťovou vodou a jeden jediný nevydatný pramen.

S překvapivým řešením přišel antropolog Carl Lipo z newyorské univerzity Binghamton, který vidí souvislost mezi zdroji pitné vody a fenomenálními zamračenými sochami. Odpovědí je brakická, tedy polo-slaná či polo-sladká voda, která vzniká například v ústí řek do moře. 

Naředěná voda

Lipo vycházel z podrobného hydrogeologického průzkumu ostrova. Podloží ostrova je masivem rozpraskané vulkanické horniny, která je pro vodu neprostupná. Co naprší, to se vsákne do půdy. A když voda při vsakování narazí na čedičový masiv, postupně protéká (spíše se sune) pod porézním povrchem ze svahu dolů a při pobřeží vniká do moře. I když tedy Rapa Nui nemá řeky, v některých příbřežních lagunách disponuje brakickou vodou. Co to znamená? Že při pobřeží Velikonočního ostrova existují místa, kde můžete s klidem pít „naředěnou“ mořskou vodu. Není nijak kvalitní, ani chutná, ale pořád se vejde do přípustných zdravotních limitů (9 000 ppm). Můžete jí tedy dlouhodobě konzumovat, aniž byste ublížili svému zdraví.

Ochrana zdroje

Zprávy archeologů potvrzují, že původní obyvatelé na daných místech nejspíš skutečně budovali kamenné zábrany a podporovali existující tvar lagun. Dosud byl účel těchto struktur nejasný. Vize, že tím chránili svůj zdroj vcelku pitné vody, však dává jejich počínání smysl. První zprávy evropských objevitelů tuto praxi přímo potvrzují, když o ostrovanech tvrdí, že „pijí mořskou vodu“.

„Ačkoliv je tento rezervoár podzemní vody unikající do moře kvality nevalné, je stále dostatečný na to, aby početnou populaci domorodých obyvatel udržel při životě,“ říká Lipo. „Pokud nepanoval příliv, byla tu voda víceméně pitná.“

TIP: Mlčení kamenných obrů: Kdo postavil sochy moai na Velikonočním ostrově?

A jak s tím vším souvisí sochy moai? Dlouhou dobu byly považovány za objekty náboženského významu, součást pohřebních rituálů či politického soutěžení mezi kmeny. Často se však nacházejí na vyvýšených místech svahů, ze kterých shlíží na zdroje pitné vody při březích oceánu. „Když známe umístění zdrojů pitné vody, a vidíme, jak na ně shlíží sochy, mohou nám tyto monumenty dávat i trochu jiný význam,“ podotýká antropolog Lipo.

Řada lidí by nejraději na podzim zalezla do pelechu a v něm prospala celou zimu. Náš druh ovšem, na rozdíl od některých jiných živočichů, nemá schopnost hibernovat. Alespoň jsme si to až doposud mysleli. Nový výzkum ale ukazuje, že naši předkové před statisíci let tuto schopnost mohli mít.

Například medvědi tráví zimu ve stavu hibernace, v němž je jejich tělo v útlumu a vydrží tak po dlouhou dobu. Jejich kosti a svaly jsou přitom na konci hibernace v téměř takovém stavu, v jakém byly na začátku. Ne vždy jde ale všechno podle plánu. Pokud medvěd nenashromáždí dost velké zásoby tuku, tak ho může postihnout křivice, hyperparathyreóza, čili nadměrná produkce hormonu příštítných tělísek a postižení kostí osteitis fibrosa. Vše to jsou projevy odpovídající postižení ledvin. 

TIP: Nečekaná inspirace: Zimující medvědi grizzly nám pomohou se svalovými atrofiemi

Španělští paleontologové nedávno nalezli stopy, odpovídající takovým poškozením způsobeným komplikovanou hibernací, v pozůstatcích našich předků druhu Homo heidelbergensis. V tomto případě jde o fosilie staré asi 430 tisíc let, které byly objeveny na významné lokalitě Sima de los Huesos v pohoří Atapuerca.

V té době panovala na zemi doba ledová. Vědci se domnívají, že se tito lidé snažili z velké části prospávat nepříznivá zimní období. Pokud se jim ale nepovedlo pořádně se vykrmit, mohli trpět podobnými problémy, jako medvědi. To se projevilo na jejich kostech, což dnes můžeme zjistit ve fosilním záznamu.

V roce 2008 přiletěl k Zemi asteroid o hmotnosti přibližně 80 tun, který dostal jméno 2008 TC3. 7. října pronikl do atmosféry a velkolepě explodoval ve výšce 37 kilometrů nad Núbijskou pouští v Súdánu. Z pozůstatků této exploze jsme zatím objevili asi 600 malých meteoritů o celkové váze 10,5 kg.

Tyto meteority jsou souhrnně označované jako Almahata Sitta a řada z nich má velmi zajímavé složení, především pokud jde o atypické minerály. Tým, který vedla Vicky Hamilton z amerického Southwest Research Institute detailně prozkoumal složení jednoho z úlomků meteoritu Almahata Sitta. Šlo o vzorek, který vážil pouhých 50 miligramů.

Neznámý asteroid

Výsledky výzkumu přinesly pozoruhodné informace o tom, jak vypadalo původní těleso, kde meteorit Almahata Sitta vznikl. Tento nám neznámý asteroid musel být velký. Jeho průměr vědci odhadují na 640 až 1 800 kilometrů. Takové těleso by bylo velikostí podobné trpasličí planetě Ceres, dnes největšímu objektu hlavního pásu planetek. Také se ukazuje, že šlo o uhlíkatý chondrit a ještě ke všemu bohatý na vodu.

TIP: Meteorit z Antarktidy ukrýval nečekaný poklad: Úlomek komety

Badatelé k těmto závěru dospěli díky analýzám minerálního složení zkoumaného vzorku. Klíčová byla především přítomnost amfibolů, což jsou složité křemičitany, obsahující především vápník, draslík, železo, hořčík a hliník. Amfiboly jsou přitom v meteoritech tohoto typu nesmírně vzácné. Doposud jsme je nalezli jen v jednom případě a ještě pouze ve stopovém množství.

Nejrůznějšího příslušenství pro naše domácí mazlíčky je na trhu takřka nepřeberné množství – ať už jde o designové obojky, postroje či oblečky, chytré misky a dávkovače jídla, nebo třeba luxusní pelíšky a boudičky. Jak ale zabavit mazlíčky v době, když nejste doma?

TIP: Vybíráme si my mazlíčky, nebo oni nás? A skutečně platí, že jaký mazlíček, takový pán?

Také v tomto „zábavním odvětví“ je naštěstí z čeho vybírat. Novinkou je například robot Rocki, navržený tak, aby zabavil vašeho zvířecího společníka v čase, kdy jste třeba v práci. Rocki je čtyřkolový robot ovládaný přes internet. Je vybavený kamerou s vysokým rozlišením (včetně režimu nočního vidění), laserovým ukazovátkem, reproduktorem a mikrofonem. Komunikovat tak můžete třeba se svou kočkou na dálku pomocí chytrého telefonu.

Na rozdíl od svých dřívějších předchůdců má Rocki jedno zajímavé vylepšení – integrovaný dávkovač pamlsků. Za dobré chování tak můžete svého mazlíčka odměnit jeho oblíbenou pochoutkou.

„Tygr chrání les, les chrání tygra.“ Prastaré bengálské přísloví dnes musíme brát s velkou rezervou. Ani les (ani nikdo jiný) totiž nezabránil nekontrolovatelnému úbytku tygří populace, která ještě v roce 1900 dosahovala počtu cca 50 000 jedinců. Hon na tygra byl v Indii natolik „úspěšný“, že roku 1972 zde bylo napočítáno jen 1 850 kusů. Díky důsledné ochraně se později podařilo populaci navýšit alespoň na dvojnásobek.

V roce 1973 totiž nastartoval Světový fond na ochranu přírody společně s indickou vládou (tehdy v čele s premiérkou Indirou Gándhíovou) tzv. Projekt tygr, který zahrnul několik národních parků a rezervací po celé Indii, Bangladéši a Nepálu. Parkům se tak konečně dostalo nezbytné finanční injekce pro navyšování počtu lesní stráže (Forest Guard) a zajištění co možná nejpřesnějšího monitoringu a sčítání tygrů pomocí odlitků stop.

Pytláctví? U nás ne!

Přibližně 20 let dosahoval projekt nepopiratelných úspěchů a celkový počet tygrů v Indii narostl až na necelé 4 000. V parku Ranthambore bylo např. dle nařízení zástupců projektu přesunuto 12 vesnic až za hranice parku, což vedlo k ohromujícímu výsledku – jednotliví tygři byli stále častěji pozorováni (a studováni) i ve dne a dokonce začali lovit ve vodě, což byla věc dosud nevídaná. Parku tato „atrakce“ přinesla patřičnou pozornost a věhlas po celém světě.

Sčítání také hovořila jasně – počty tygrů stoupaly. Někdy kolem roku 1993 ale zájem a nadšení organizátorů projektu a samotné indické vlády značně ochably. Přišly první známky pytláctví v parcích Sariska, Panna i Ranthambore, vše bylo ale ze strany organizace striktně popřeno.

„Chce-li člověk zabít tygra, nazývá to sportem. Jestliže chce tygr zabít člověka, říká se tomu zuřivá krvelačnost. Neexistuje větší rozdíl mezi zločinem a spravedlností.“

[George Bernard Shaw]

V roce 1996 byl v NP Panna zahájen moderní vědecký výzkum za účelem sčítání zdejší populace tygrů pomocí moderních metod (obojky s vysílačkou, atp.). Výsledek byl velmi povzbudivý, populace se zde vyšplhala z pouhých několika jedinců na 35 kusů. Jenže už v roce 2002 dostal park těžké KO – 80 % zdejších tygrů kvůli pytláctví zmizelo. Zástupci projektu měli však nadále „hlavy v písku“ a nelegální zabíjení tygrů ve „svých“ parcích popírali (tolerovali). Stejná situace panovala i v Sarisce a problémy se nevyhnuly ani slavnému Ranthamboru.

Práce pro kriminalisty

V této době bylo asi největší slabinou systému sčítání zvířat podle zastaralé techniky odlitků tygřích stop. V roce 2004 byla např. touto metodou „zjištěna“ přítomnost až osmnácti tygrů v Sarisce – vzápětí zde ovšem indický institut na ochranu zvířat provedl rozsáhlý výzkum, při němž v parku doslova a do písmene nenašel „ani stopu“. Měsíc nato indická vláda vydala oficiální prohlášení, že z národního parku Sariska tygří populace definitivně vymizela. Stejně jako na počátku celého projektu, kdy byla důležitou hybnou silou Indira Gándhíová, se do situace znovu vložil indický premiér, který pověřil špičkové indické kriminalisty prošetřením celé situace.

Oficiální zprávy z vyšetřování hovoří o silně nadsazených počtech tygrů a zastaralé technice sčítání. Projekt tygr absolutně selhal, liknavý postoj indické vlády a organizátorů nesl spoluvinu na nejnižším počtu populace tygrů indických vůbec – z asi 3 700 jich na území Indie podle odhadu odborníků zbylo maximálně 1 500!

V září roku 2006 byl Projekt tygr oficiálně ukončen a nahrazen „Národním úřadem na ochranu tygrů“. Ten má ale velice omezené pravomoci a veškerá odpovědnost byla přesunuta na úroveň okresů a vlastních samospráv parků a rezervací. Na mezinárodní úrovni je stále nejaktivnější světový fond na ochranu přírody (WWF). Ten v posledních letech opět nalil trochu optimismu do žil všem milovníkům tygrů, když zveřejnil informaci, že od roku 2010 se stavy tygrů opět vzpamatovávají. Podle této organizace se v roce 2013 počty tygra indického pohybovaly kolem 2 200 jedinců, aktuálně prý v Indii žije 2 967 tygrů. Doufejme, že tento trend nebude opět obrácen.

Pohyb v rozdělených zónách

Stát Rádžasthán, severní Indie, národní park Ranthambore. V místech, kde kdysi lovil maharádža jsme se s otcem a kamarádem Martinem rozhodli začít pouť za „pruhovaným“ a za pomoci místního průvodce jsme pátrali po jakémkoli náznaku jeho přítomnosti. Park samotný je poměrně rozlehlý (1 310 km² včetně tzv. „vyrovnávací oblasti“), nicméně pouze zlomek je turisticky přístupný. Oblast je rozdělena do deseti zón, které jsou střídány a přidělovány jednotlivým vozům každé safari – přejíždění mezi zónami je zakázáno!

Každá část je trochu jiná a v každé můžete z rozsáhlé indické fauny a flóry vidět něco trochu jiného, ačkoli třeba stáda jelenů axisů, sambarů nebo divokých prasat jsou téměř v každé samozřejmostí. Často zde můžete zahlédnout i krásné antilopy nilgau nebo indické gazely-činkary, o množství ptactva ani nemluvě. Velice vzácně k vidění je pak karakal, hyena žíhaná nebo medvěd pyskatý. Asi nejmenším predátorem, kterého jsme zde vcelku často pozorovali je mangusta, indický zabiják hadů.

Královská dcera z Ranthamboru

Přes nesporné přírodní bohatství celého parku, má oblast pochopitelně i svoje „nej“. Tím je jezero Padam Talao a pevnost, které dala celému parku jméno – Ranthambore. Nachází se v zóně 3, která je celá poseta starobylými chrámy a jejich ruinami. Fantazie mi při pohledu na celou scenérii běžela naplno a chtě nechtě jsem se neubránil myšlenkám na vysněný snímek – jen ten tygr tam chyběl.

Právě ve „trojce“ jsme ovšem později tygra (tygřici) opravdu viděli. Nebylo to sice přímo na mnou vysněném místě, ale atmosféru indické džungle místo rozhodně nepostrádalo. Ukázala se nám dominantní samice této oblasti Krishna (označení T19), která právě před pár dny přivedla na svět čtyři mláďata. Takový počet v jednom vrhu je u tygrů obvykle maximum a matce dá výchova pořádně zabrat. Jsem ale přesvědčen, že zrovna tato samice to s přehledem zvládne – má pro to tak trochu rodinné předpoklady. Pro zasvěcené dodám, že T19 je dcerou legendární tygřice Machali, která tomuto přepychovému teritoriu vládla dlouhé roky, do dospělosti úspěšně odchovala devět mladých a právem si vysloužila titul „královna Ranthamboru“.

Bojovníci v srdci Indie

Druhou zastávkou a krátkým domovem při putování za tygry se nám stal NP Bandhavgarh ve státě Madhjapradéš (střední Indie), park s nejsilnější populací tygrů (v přepočtu na čtvereční kilometr) v Indii. Turistická oblast je i zde dělena, tentokrát na čtyři hlavní zóny – jmenují se Tala, Magdhi, Khitauli a Panpatta. V době naší návštěvy byly dostupné pouze první tři.

Tala je zejména z hlediska biodiverzity nejbohatší a dá se o ni mluvit jako o „prémiové“ zóně parku. Podařilo se nám zde během jednoho dopoledne, v rozmezí necelé hodiny, vystopovat a fotografovat hned dva tygry. Oba to byli dospělí samci – jedním z nich byl dominantní, dvanáctiletý krasavec jménem Bamera. Druhý samec měl osm let a soudě podle jizev a škrábanců na těle pravděpodobně šlo o vyzyvatele v boji o pomyslný trůn.

Další chyby budou poslední

V Bandhavgarhu nás rozhodně nezklamala ani zóna Magdhi, kde jsme při svém vůbec prvním safari v tomto parku fotili téměř dospělého tygřího samce v úžasném, večerním protisvětle. Navíc se nám v této zóně „zadařilo“ ještě jedno odpoledne. Těsně před šestou hodinou, kdy park neúprosně zavírá své brány jsme „narazili“ na odrostlé tygří sourozence (staří odhadem 13 měsíců): Samička nám pouze na kratičký okamžik přeťala cestu, ale její bráška si o kousek dál spokojeně užíval chladného stínu bambusového houští a dovolil nám pár snímků. Potom se i on ztratil v na první pohled neproniknutelné džungli.

TIP: Tygr versus člověk: Rizika tygřího návratu

Po spatření několika pruhovaných šelem v obou parcích by se mohlo zdát, že se vše v dobré obrací. Pravda ovšem je, že budoucnost indických tygrů visí již delší dobu na pomyslném vlásku a přehnaný optimismus není na místě. Je dost dobře možné, že přicházejí poslední roky, kdy bude možné tyto překrásné šelmy a národní symbol Indie pozorovat nebo fotografovat ve volné přírodě. Lidem už nezbývá prostor ani čas na další chyby…

Dopady všudypřítomných plastů na populace mořských želv, ptáků a dalších zvířat jsou dostatečně známé. Plasty ale ohrožují i tvory žijící na souši. Potvrzuje to i nový výzkum veterinárních laboratoří Central Veterinary Research Laboratory (CVRL) ve Spojených arabských emirátech. 

Podle výzkumu, který vedl Marcus Eriksen, zemře zhruba jedno procento velbloudů v Arabském zálivu kvůli pozřeným plastům. Z 30 tisíc uhynulých zvířat mělo 300 velbloudů žaludky a střeva plná plastového odpadu. V mrtvých velbloudech vědci objevili takzvané polybezoáry, útvary vytvořené nestravitelným materiálem, které tvořily především plasty z igelitových sáčků a provazů. Tyto útvary běžně dosahují velikosti basketbalového míče, vědci ale zaznamenali i útvary výrazně větší. 

TIP: Největším plastovým zabijákem mořských ptáků je oblíbená dětská hračka

Polybezoáry, z nichž největší vážil 63,6 kilogramů, u velbloudů ucpávají trávicí trakt, což vede k rozvoji zánětů a sepse, podvýživě a dehydrataci. V otevřené pouštní krajině, kde velbloudi žijí, se plastový odpad snadno dostává ze skládek do velkých vzdáleností. Badatelé doporučují zlepšit zacházení s plastovým odpadem, a pokud je to možné, předcházet jeho tvorbě pomocí alternativních systémů balení zboží.