Lednový vítr se opřel do okenic královy komnaty. Václav stál u okna a pozoroval zimní nebe. Jeho jediné zdravé oko teď na svět hledělo velmi chmurně. Mysl se obracela k Bohu. „Copak jsem ti postavil málo kostelů a kaplí? České království je silné, můj dvůr se vyrovná všem velkým dvorům okolo. Moje země kvetou. Zahnal jsem bezvěrce. A to všechno ve tvém jménu. A ty mě trestáš? Proč?“ 

Po smrti syna král na Pražském hradě mnoho měsíců nepobýval. Ukryl se jen s několika málo nejvěrnějšími do klidu svých loveckých hrádků a tišil melancholii a apatii lovem. Z letargie ho čas od času vytrhly básně, které vždy miloval. A občas také milovaná sestra Anežka. Když pak zemřela jeho žena Kunhuta, jako by to prostě jen patřilo k šedivým dnům truchlení.

Jako by Václav I. dobojoval. Neztratil jen svého prvorozeného dědice, ale i celá léta politického úsilí konečně získat Rakousy. Ano. Babenberské dědictví ho pálilo. Bojoval o něj dlouho, přičemž pečlivě připravoval každý tah. A teď bylo všechno pryč. 

Proti bojovnému vévodovi

Boj o Rakouské vévodství hořel v Evropě dlouho a stal se prvním významným globálním střetem střední a východní Evropy. Kromě bavorských Wittelsbachů, uherských Arpádovců a několika dalších mocných rodů natahovali po Rakousích ruce i Štaufové v čele s císařem Fridrichem II. Uherský král Béla IV. neváhal do boje zapojit i polská a ruská knížata. Zásadní roli ale v tomto vleklém zápasu sehrál český panovník Václav I.

Císař chtěl upevnit svou moc v této oblasti již delší dobu a pověřil Václava vedením války s nepoddajným rakouským vévodou Fridrichem II. Bojovným z rodu Babenberků. Přízvisko tohoto pána napovídá, že se občas snažil bojovat za každou cenu. Měl pověst bezohledného tvrdého vládce, který často porušuje dané slovo a bezdůvodně napadá své sousedy prostě proto, že si chce zaválčit.

Václav neměl důvod váhat. Ostatně to nebyl jejich první střet. V roce 1231 Václav využil jako záminku pro výpad do Rakous, že Fridrich zapudil svou manželku Žofii. Vzhledem k tomu, že vévodkyně Žofie byla uherskou šlechtičnou, stejně jako Václavova matka, byl to pro českého vládce dostatečný důvod k trestné výpravě. Fridrich později zase využil Václavova sporu s bratrem Přemyslem, markrabětem moravským. V roce 1233 se svým vojskem pro změnu zase on poznamenal Moravu. Na moravském tažení ovšem bojovný vévoda onemocněl, a tak se spěšně vrátil do Rakous.

Václav zprvu bojoval s vévodou hlavně proto, aby vyšel vstříc císaři Fridrichovi II. Ale postupem času se jak český král tak jiná říšská knížata právem obávali přílišného vlivu Štaufů v oblasti Rakous, a tak dojednal s babenberským vévodou mír.

Svatba a smrt

Václav I. využil zlepšení vztahů se svým jižním sousedem a neváhal na něj zatlačit, aby ho přinutil svolit k zásnubám Fridrichovy neteře Gertrudy s českým princem a dědicem trůnu Vladislavem. Zrádný Fridrich dle svého zvyku nedržel slovo a nabídl Gertrudu císaři, ale český král se nevzdal a právo pro Vladislava vybojoval. Svatba se konala na jaře roku 1246 a byl to od Václava prozíravý krok v poslední chvíli, neboť téhož roku v létě Fridrich II. Bojovný zemřel. Václav I. tak měl velké vítězství v boji o babenberské dědictví na dosah. Rakouská knížata mladého kralevice Vladislava přijala, avšak na začátku roku 1247 jeho životní pouť skončila, když podlehl ve dvaceti letech neznámé nemoci. A s ním jakoby odešla i síla českého krále na další boj.

Roku 1248 ztratil Václav i svou ženu Kunhutu. Ne snad, že by pro ni příliš truchlil. Kromě lovu jako by ho nic nezajímalo. Ne neprávem mu někteří šlechtici a duchovní opatrně vyčítali, že zanedbává vládu. Pro jinou část české šlechty to bylo ideální podhoubí pro vzpouru. A koho si našli, aby ji zaštítil? Přemysl (jak byl znám v českých zemích) Otakar (jak jej později poznala cizina) byl druhorozeným synem a jeho dráha měla původně směřovat k vysokým církevním funkcím. Byl však mimořádně ambiciózní, čímž se podobal svému otci. Po smrti Vladislava se náhle mladému Přemyslovi otevřela cesta na trůn.

Princova vzpoura

Nejprve po bratrovi zdědil titul markraběte moravského, ale ten mu záhy nestačil. Pro odbojnou českou šlechtu nebylo těžké využít mladého, tehdy patnáctiletého Přemysla, ke svým účelům. Snad doufali, že po první vlně překvapení se starý král s takzvaným „mladším králem“ smíří. Chvíli to tak vypadalo. Václav I. opustil Prahu, jakoby vyklízel pole svému synovi. To byl však hluboký omyl.

TIP: Když mladý vlk zuby cení: Čím si Přemysl Otakar II. znepřátelil královského otce?

Václav I. se synovou vzpourou nabyl na houževnatosti a síle. Jeho ústup byl pouze strategický. Potřeboval čas. Nezbylo mu mnoho českých spojenců, ale ti nejvěrnější se shromáždili kolem Boreše z Rýzmburka. Zahraniční pomoc dostal Václav z Míšně a ze Saska, ovšem nikoliv zadarmo.

Václav I. byl znám pro svou nelibost ke zlatu. Ale dobře si uvědomoval, jak libě na něj reagují jiní a štědrost k německým rytířům z politických důvodů nikdy netajil. Díky tomuto spojenectví vytvořil silnou alianci, o kterou se v bitvě u Mostu mladý kralevic rozbil i se svými odbojnými šlechtici. Nejedna urozená hlava padla a mladý Přemysl si pak pobyl v zajetí na hradech Přimdě a Týřově. 

Nezůstal tam však příliš dlouho. Roku 1249 se se značnou pomocí Anežky České, na kterou její bratr Václav I. vždy velmi dal, otec a syn usmířili. Tak akorát včas, aby český král získal silného spojence pro dokončení svého dlouhého boje o Rakouské vévodství. Babenberské dědictví totiž stále čekalo na svého nového vládce. A Václav už byl v této hře velmi zkušeným hráčem.

Vítěz bere vše

Král má několik možností, jak rozšiřovat své panství. Mečem to bylo obvyklé, ale drahé. Spojenectvím a politickou cestou však mohl ušetřit zlato i železo, neboť jeho velkým pokladem na prodej byl on sám a jeho děti. Sňatková politika byla nejjistější možností, jak si někoho zavázat a získat při tom majetek i dědictví jiných rodů. Václav I. jen pokračoval v ověřené tradici svých předků. Gertruda Babenberská, vdova po Vladislavovi, na manžely zrovna štěstí neměla. Mladý Přemyslovec jí zemřel záhy po svatbě a ani další manžel Heřman Bádenský s ní příliš dlouho nepobyl. Říká se, že byl moc slabý, proto ho otrávila, aby si uvolnila ruce k dalšímu sňatku. Její nároky na dědictví tím ovšem slábly. A tehdy počal čas sklizně pro Václavy dlouholeté vojenské, politické i diplomatické tahy.

Roku 1251 přijelo za králem poselstvo s rozhodnutím vlivných rakouských knížat. Jejich země se zmítala v chaosu. Potřebovali konečně silného vévodu, který by zemi přinesl klid, ukončil násilnosti a několik let bezvládí. Přišli tedy za českým králem Václavem I., aby mu opuštěné vévodství nabídli. Nebylo by divu, kdyby se král o přízeň rakouských knížat zasloužil i značnými dotacemi z královské pokladnice. Nevíme to jistě, ale Václav I. vždycky užíval všech možných prostředků k dosažení svého.

Vévoda Přemysl

Král záhy věděl, koho čeká cesta do Vídně a po dalších rakouských městech a hradech. Co neuskutečnil Vladislav, zůstalo na Přemyslovi. Konečně poznal potenciál svého syna a nasměroval ho cestou, která z něj později učinila legendárního přemyslovského krále železného a zlatého. Přemysl svůj nově nabytý titul rakouského vévody zpečetil svatbou s Markétou Babenberskou, o třicet let starší vdovou po králi Jindřichovi, která mu zajistila dědičné právo na Rakouské vévodství. Čekal ho ještě další boj.

Gertruda se totiž poté vdala potřetí a své nároky uplatňovala skrze nového manžela, haličského knížete Romana, blízkého příbuzného uherského krále Bély IV. Uherský král zaútočil a až do podzimu roku 1253 musel Přemysl o své panství tvrdě bojovat, čímž trpěly nejen Rakousy a Štýrsko, ale i Morava. Mladý rakouský vévoda však své území uhájil a dokázal, že je připravený na budoucí roli českého krále. Právě včas. Babenberské dědictví bylo uchráněno a bezpečně připojeno k Českému království a boje utichly.

TIP: Přemysl Otakar II.: Král ctižádostivý a vzpurný

Právě během onoho podzimu Václav I. zemřel. Odešel z tohoto světa v době svých milovaných lovů na dvoře v Počaplech u Berouna. Jeho tělo pohřbili hned, jak se mohl Přemysl vrátit z Rakous. Uložili ho v Anežském klášteře, aby mohl odpočívat v blízkosti své milované sestry Anežky, která se stala jeho andělem strážným nejen za života. Dobojoval. A zemřel jako vítěz.

Otto Eisler přišel na svět roku 1893 v Bystřici nad Pernštejnem. Narodil se jako nejmladší z pěti synů Theodora Eislera, jehož židovská rodina měla v Bystřici menší hospodářství. Otec brzy zemřel a matka se s dětmi odstěhovala do Brna. Zde Otto po absolvování české obecné školy a státní reálky vystudoval architekturu na Německé vysoké škole technické. Úspěšně ji zakončil až v roce 1922, protože během první světové války musel studium přerušit.

Jako voják rakouské armády byl vážně zraněn v Bosně a na konci války dezertoval k srbským partyzánům. Ve Vídni pak ještě absolvoval praktickou stáž na Škole uměleckých řemesel a krátce také působil v ateliéru slavného architekta Waltera Gropia v německém Výmaru. 

Architekt purista

Po návratu do Brna si otevřel vlastní projekční kancelář. Nejprve navrhoval zahrady ke stavbám známého architekta Ernsta Wiesnera. Jeho dílem je tak například zahrada kolem dětské nemocnice v Černých Polích. Pak začal pro stavební firmu svých bratrů Artura a Mořice projektovat rodinné i obchodní domy. Tato firma byla velmi úspěšná a zaměstnávala více než tisíc řemeslníků, zedníků i stavebních odborníků.

Mezi její nejznámější stavební realizace patří hotel Avion architekta Bohuslava Fuchse nebo palác Morava od Ernsta Wiesnera. Vrcholem stavební činnosti bratrů Eislerových však byla nepochybně proslulá vila Tugendhat. S rodinnou firmou úzce spolupracoval ještě další Ottův bratr Hugo, který vlastnil dřevařský stavební podnik. 

Eisler ve své tvorbě kladl důraz na pohodlné bydlení, použití kvalitního materiálu a dával přednost jednoduchému výrazu bez jakýchkoli zdobných prvků. V tomto praktickém a elegantním stylu navrhl také v roce 1927 dvojdům na Lipové ulici v Pisárkách, který mu už v počátcích kariéry zajistil prestiž v odborných architektonických kruzích. Eislerův architektonický styl bývá někdy označován jako racionální purismus nebo puristický funkcionalismus. Na nedaleké Neumannově ulici pak nechal pro sebe a svého bratra Mořice v podobném duchu postavit bydlení, které příznačně pojmenoval Dům pro dva mládence, protože ani jeden z nich nebyl ženatý.  

V první polovině třicátých let navrhoval Eisler především nájemní bytové domy v ulicích Masarykova, Orlí, Údolní, Botanická nebo Cejl. Měly nízké ekonomické náklady a představovaly moderní a dostupné bydlení pro tehdejší střední třídu. Na Náměstí Svobody vznikl podle jeho projektu obchodní a bytový dům JEPA, který byl po druhé světové válce přejmenován na Dům nábytku. V osmdesátých letech byl z důvodu špatné statiky zbořen a dnes na jeho místě stojí nákupní centrum Omega. Významným Eislerovým dílem je také jediná dochovaná brněnská synagoga na ulici Skořepka z roku 1936. Tato moderní funkcionalistická stavba byla určena pro židovské ortodoxní Společenství bratří (Agudas achim), které tvořili hlavně uprchlíci z Haliče.

Renesanční osobnost

Otto Eisler měl velké množství zájmů a koníčků. Bez nadsázky ho tak můžeme označit za renesanční osobnost. Spolu s bratrem Mořicem se věnovali sběratelství výtvarných děl. Nakupovali například plastiky Josefa Kubíčka nebo grafiky Josefa Váchala. Podporovali též malíře Karla Němce, který stejně jako Eislerovi pocházel z Vysočiny. Němec vytvořil sgrafito na fasádě jejich zahradního domku a nástěnné malby na schodišti vily. Sám Otto měl výtvarné nadání. Výborně kreslil a maloval akvarely. Zobrazoval především krajinu, ale portrétoval třeba i své oblíbené psy. Byl také velmi zručným řezbářem, ze dřeva vyráběl například loutky. Hrál na flétnu a jeho zájem o hudbu se projevoval i častými návštěvami (především komorních) koncertů.

V meziválečné době se Otto hodně věnoval sportu. Rád lyžoval, běhal dlouhé tratě, plaval nebo boxoval. Na zahradě u své vily si nechal postavit tenisový kurt, kde pravidelně hrával. V padesátých letech ho raději odstranil, protože takový „buržoazní luxus“ pobuřoval brněnské komunisty.

Bratři Eislerovi také často cestovali. Otto se rád vracel do Švýcarska či do Egypta. Hodně jezdil na rodnou Vysočinu, kde fotografoval i kreslil zdejší krajinu. Celoživotně se teoreticky i prakticky zajímal o botaniku a zoologii. Ve skleníku pěstoval kaktusy, v teráriu zahradního domku choval aligátora a chameleona a ve voliéře na schodišti vily papoušky. Jeho nejoblíbenějšími zvířaty byli ovšem psi. Postupně choval několik kokršpanělů, kteří se vždy jmenovali Alan. 

Eislerova vila v Neumannově ulici se v meziválečném období stala jedním z brněnských kulturních center, kde se potkávala řada osobností. Každou neděli pořádal Otto ve vile karetní dopoledne. Scházela se zde pestrá společnost českých, německých i židovských intelektuálů. Při svých brněnských návštěvách ve vile pravidelně přespávali i Voskovec s Werichem. Hostem zde byl také významný americký architekt Philip Johnson. O Domu pro dva mládence pak napsal velmi pochvalný článek do katalogu Mezinárodní výstavy architektury, která se konala v newyorském Muzeu moderního umění v roce 1922.

TIP: Brněnský skvost: Vila Tugendhat patří k nejdražším stavbám u nás

V zahradním domku Eislerovy vily čtyři roky bydlel výtvarník a karikaturista německého satirického časopisu Simplicissimus Thomas Theodor Heine, který odešel do Československa před nacistickým režimem. Když se pak Heine odstěhoval do Norska, nezůstal rodině Eislerových dlužníkem.

Společnost Volkswagen vsadila nejen na elektromobily, ale také na infrastrukturu, která je nutná pro jejich provoz. V jejich pojetí je i nabíjení elektromobilů zcela autonomní záležitostí. Před rokem Volkswagen zveřejnil koncept mobilního nabíjecího robota. Nedávno se stal realitou a Volkswagen představil jeho prototyp.

Mobilní nabíjecí robot se skládá ze dvou modulů. Prvním je velká baterie na kolech, kterou obsluhuje druhý modul – nabíjecí robot. Tento robot přiveze baterii k elektromobilu, připojí ji a po ukončení nabíjení ji zase odpojí a odveze zpět do nabíjecí stanice. Celý proces by měl být plně autonomní.

TIP: Mobilní nabíjecí stanice Porsche obslouží 10 elektromobilů Taycan najednou

Systém s mobilními nabíjecími roboty je navržený tak, aby řešil jednu z hlavních překážek pro větší rozšíření elektromobilů mezi lidmi, čili absenci potřebné infrastruktury pro nabíjení elektromobilů. Počet nabíjecích stanic se sice neustále zvyšuje, jejich počet má ale k ideálu stále daleko. Komplikované a drahé je především jejich zabudování do již existujících parkovišť a podobných míst. Roboti od Volkswagenu tak umožňují budovat praktické stanice pro rychlé nabíjení prakticky kdekoliv. V provozu by se tyto autonomní stanice měly objevit již v roce 2021.

Jak krvavý byl středověk? Rozhovor s historikem Archivu hlavního města Prahy

V mysli mnoha lidí evokuje středověk vedle ušlechtilé rytířské kultury také epochu násilí, a to nejen kvůli častým válečným konfliktům, vraždám či exemplárně brutálním popravám. Bylo tehdy prolévání krve skutečně takřka na denním pořádku?

Odveta za peklo: Poválečný pokus Židů o pomstu na nacistech

Jeden z nejodvážnějších pokusů Židů o pomstu na jejich bývalých nacistických trýznitelích provedla skupina Mstitelé. Odbojáři na jaře 1946 potřeli na tři tisíce bochníků chleba ve sběrném táboře v Norimberku směsí arzenu. Cílem byla hromadná likvidace zajatých esesmanů…

Čína přiznává „mírné problémy“ na přehradě Tři soutěsky

Čína bojuje s nejhoršími záplavami za posledních několik desítek let a napjatá situace panuje i na největší přehradě světa – Tři soutěsky. Čínské úřady přiznávají, že extrémní přívaly vody zde způsobily mírné škody…

Skryté hrozby Země: Až se probudí tisíce let zmrzlé viry

Francouzští vědci zjistili, že i třicet tisíc let starý virus pohřbený pod ledem zůstává infekční. Jaká další překvapení na nás čekají v tajícím permafrostu?

Země tající pod nohama: Sibiřský permafrost taje a hrozí katastrofou

Sibiřské zimy se v důsledku globálního oteplování zmírnily, takže tamní řeky ani jezera pořádně nezamrzají. A co hůř: Permafrost taje, a do okolí se tak uvolňuje obrovské množství vody, která obratem podemílá terén a zcela mění ráz krajiny…

Jak poznat nákazu koronavirem? Britští lékaři našli překvapivý indikátor

Britští lékaři našli překvapivý indikátor nákazy novým typem koronaviru SARS-CoV-2. Jejich zjištění potvrzují i lékaři z USA, Francie, Íránu a severní Itálie… 

Dnešek je Dnem ženského orgasmu: K čemu vlastně ženám orgasmus slouží?

Na rozdíl od mužského orgasmu nemá ženský orgasmus žádný praktický důvod. K čemu tedy vlastně ženám je?

Džungle uprostřed města: Když se zelené bydlení změní v černou můru…

Obytný komplex Qiyi City Forest Garden v čínském Čcheng-tu měl být pro své obyvatele zeleným rájem, po dvou letech se ale koncept vertikálního lesa změnil v noční můru…

Popel a kosti: Polský fotograf navštívil indickou kanibalskou sektu Aghóríů

Žijí poblíž hřbitovů, pojídají maso z mrtvých těl a do kůže si vtírají popel z lidských kostí. Seznamte se s hinduistickou sektou Aghóríů…

Co jste opravdu za člověka? Vyzkoušejte si osobnostní MBTI test

Carl Gustav Jung rozdělil osobnosti lidí do několika kategorií. Na základě tohoto zaškatulkování Isabel Briggsová Myersová vytvořila osobnostní test, který odborníci využívají dodnes…

Hubbleův vesmírný dalekohled funguje již třicet let. Přesto stále pořizuje úžasné snímky vesmíru, které mají nejen značnou vědeckou, ale také estetickou hodnotu. Platí to i pro nedávno zveřejněný snímek prstence GAL-CLUS-022058s z jižního souhvězdí Pece, který si mezi astronomy získal přezdívku „Roztavený prsten“. Roztavený prsten je krásný příklad takzvaného Einstenova prstence, vytvořeného světlem vzdáleného objektu, které deformovala gravitační čočka.

Gravitační čočky umožňují astronomům pozorovat nesmírně vzdálené objekty, které by byly pro nás a pro naše přístroje za normálních okolností neviditelné. Zdrojem světla pro tento prstenec je velmi vzdálená galaxie, jejíž světlo ohýbá mnohem bližší kupa galaxií.

Kouzelné prstence

Einsteinova obecná teorie relativity říká, že hmota svojí přítomností deformuje prostoročas kolem sebe. V takto zakřiveném prostoru se pak chod paprsků světla odchyluje od přímého směru. Pokud nastane velmi vzácná situace, kdy se vzdálený objekt, hmotné těleso působící jako gravitační čočka (například hvězda) a pozorovatel ocitnou v jedné přímce, vzniknou zdánlivé obrazy vzdáleného zdroje ve všech směrech kolem gravitujícího tělesa – utvoří se tedy jakýsi světelný prstenec. Zároveň platí, že čím je mezilehlý objekt hmotnější, tím více je jev patrný.

Albert Einstein tento jev popsal již na počátku 20. století, nevěřil ale že jej spatříme. Tehdejší dalekohledy byly pro podobné pozorování málo citlivé a případná hvězdná čočka by se tak jevila jen jako rozmazaný bod.

Einsteinovu teorii ale rozvinul švýcarsko-americký astronom Fritz Zwicky, který si uvědomil, že jako gravitační čočky mohou fungovat nejen hvězdy, ale i mnohem hmotnější galaxie. Až do konce svého života proto Zwicky vyzýval k hledání gravitačních čoček. První byla nicméně nalezena až v roce 1979, tedy pět let po Zwickyho smrti – jednalo se o „Dvojitý kvazar“ v souhvězdí Velké medvědice.

TIP: Einsteinova teorie funguje: Vědci úspěšně provedli doposud nejpřesnější test

Dnešní dalekohledy mají mnohem lepší prostorové rozlišení než přístroje Einsteinovy éry. Pozorují tedy hned několik režimů gravitačních čoček. Silné gravitační čočky vytvářejí dobře pozorovatelné, Einsteinem předpovězené prstence, které jsou natolik symetrické, že je vědci v dřívějších dobách považovali za artefakty na fotografických deskách. Silné gravitační čočky mohou zesílit světlo a zvětšit obraz vzdálených galaxií do té míry, že se z nedosažitelného bodového zdroje stane jasný plošný objekt, u nějž lze studovat strukturu. 

O obranu francouzské letadlové lodi Charles de Gaulle se starají čtyři osminásobná odpalovací zařízení Sylver A43 a řízené střely Aster 15. Protileteckou a protiraketovou ochranu dále posilují 4 vrhače klamných cílů CSEE Sagaie, přičemž vše je koncipováno tak, aby se plavidlo dokázalo bránit útoku minimálně jednoho ruského „lovce letadlových lodí“ – raketové ponorky Projekt 949 Antěj. Proti klasickým útočným ponorným člunům nese Charles de Gaulle výstražný protitorpédový systém SLAT, jehož součást tvoří pasivní a aktivní sonar.

Stabilní i ve vlnách

Pro ničení menších vzdušných i námořních cílů na krátkou vzdálenost nechybí na palubě osm rychlopalných kanonů Giat F2 ráže 20 mm s kadencí 720 ran/min a odpalovací zařízení Sadral pro střely Mistral. Kromě zmíněného střeleckého radaru nese plavidlo ještě pět systémů. O vzdušné vyhledávání se nyní starají typy Thales SMART-S MK2 a Thomson DRBV 26D Jupiter, hladinové a vzdušné pátrání obstarává Thomson Sea Tiger Mk 2.

Celý radarový systém uzavírá dvojice navigačních radiolokátorů Racal 1229. Do obranného systému se dá zařadit také tvar nástavby s lomenými plochami, které do jisté míry eliminují radarové odrazy. Hlavní útočnou sílu tvoří bojové letouny. Aby mohly bezpečně vzlétat a přistávat, nese Charles de Gaulle stabilizační systém SATRAP, které umí loď „srovnat“ i při šestém stupni Beaufortovy stupnice – tedy při vlnách vysokých až čtyři metry.

Proti al-Káidě a Tálibánu

Domovským přístavem plavidla se stal středomořský přístav Toulon. Krátce po zařazení do služby a jedné cvičné misi dostal Charles de Gaulle 21. listopadu 2001 rozkaz, aby se zapojil do operací souvisejících s konfliktem v Afghánistánu. Francouzským silám velel kontradmirál François Cluzel a jeho flotila se kromě Charlese de Gaulla skládala z jaderné ponorky, tří fregat,protiponorkové fregaty a tankeru. Útočnou sílu tvořilo 16 modernizovaných letounů Super Étendard se dvěma rafaly.

Seskupení se včlenilo do formace kolem amerických nosičů Theodore Roosevelt, John C. Stennis a italské letadlové lodi Giuseppe Garibaldi a podléhalo ústřednímu spojeneckému velení v Bahrajnu. Piloti k průzkumným a bombardovacím misím poprvé vzlétli 19. prosince 2001 a v příštích dnech se rozhodně nenudili. Celkem provedli 140 bojových letů, v průměru 12 denně, a i když ztráty nakonec neutrpěli, pětkrát museli vymanévrovat ruční protiletadlové rakety Stinger.

Letci si vysloužili od spojenců uznání a francouzským námořníkům za dobrou práci poděkoval i americký prezident George W. Bush. Do Toulonu se loď vrátila zpět v červenci 2002. V roce 2005 Charles de Gaulle reprezentoval Francii v Portsmouthu při oslavách 200. výročí bitvy u Trafalgaru a o dva roky později nastoupil do prvních plánovaných oprav. V roce 2010 se odehrály dvě mimořádné události – nejdřív zkratovala a shořela rozvodná skříň pohonu, což vyřešily dvoutýdenní opravy, a potom jeden z pilotů nezvládl start a jeho Dassault Rafale skončil v moři. Jednalo se o první ztrátu letounu.

Postrach Islámského státu

Sotva se loď vrátila do Toulonu a doplnila zásoby, čekaly ji v březnu 2011 vzdušné operace nad Libyí, zaměřené proti silám tamního vládce Muammara Kaddáfího. Nyní se jednalo opravdu o mimořádné nasazení, protože desítka rafalů a šest super étendardů s pěti vrtulníky provedla 1 380 bojových letů, z toho přes 800 bylo čistě bombardovacích a 120 průzkumných. Po další údržbě, na přelomu let 2013 a 2014, Charles de Gaulle operoval v severním Indickém oceánu, kde nacvičoval spolupráci s americkým námořnictvem.

To se brzy velice hodilo, protože už od února do dubna 2015 francouzská letadlovka operovala v Perském zálivu a bojovala s Islámským státem. Následovalo společné cvičení s indickým námořnictvem a další boj proti islamistům. Charles de Gaulle hrál vůdčí roli v mezinárodním svazu, v němž nechyběly britské či německé lodě. Pro tento účel nesl mimořádnou výzbroj, když z jeho paluby operovalo 32 útočných letounů a pět vrtulníků. Charles de Gaulle bojoval proti ISIS až do konce roku 2016 a pak následovala další údržba.

TIP: Královská obrněná pomsta: Britské bitevní lodě třídy Revenge

Tentokrát se jednalo o celkem rozsáhlou opravu včetně výměny palivových tyčí v jaderném reaktoru. Do služby se plavidlo vrátilo v květnu 2018 a v říjnu téhož roku se francouzské ministerstvo obrany nechalo slyšet, že zadá práce na studiích nových letadlových lodí, které by měly Charlese de Gaulla v budoucnu nahradit. Vzhledem k tomu, že konstruktéry nepochybně čeká dlouhá a klopotná práce, Charles de Gaulle bude určitě brázdit mořskou hladinu ještě hodně dlouho.

Jak a kdy vám Afrika učarovala?

Už dřív jsem jezdil na sever Afriky na dovolenou, byl jsem v Egyptě, Tunisku, Alžírsku i Maroku. Ale na východní pobřeží, konkrétně do Keni, jsem poprvé zavítal až v roce 2005. Je to úplně jiná Afrika – zcela odlišní lidé i kultura. Protože nerad jen tak ležím na pláži, objednal jsem si vyjížďku na safari v národním parku Masai Mara. Tehdy jsem také začal fotografovat zvířata. A když jsem poprvé spatřil levharta a on se mi podíval do objektivu, nemohl jsem už přestat… 

Od té doby létám do Afriky, kdykoliv mi to čas a peníze dovolí, většinou třikrát nebo čtyřikrát do roka – dohromady zhruba na šest týdnů, někdy i víc. Jen letos jsem bohužel kvůli koronakrizi musel cesty omezit, takže jsem tam zatím byl jen dvakrát. Přesto jsme stihli pokročit v programech na ochranu přírody, které jsme v místě rozběhli.

Ovlivnila nějak pandemie stavy divokých zvířat?

Například v případě nosorožců jsme zaznamenali velmi dobré zprávy. Jejich nelegální odstřel letos poklesl až o pětasedmdesát procent, zhruba na tři sta kusů. Důvodem je útlum letecké dopravy, takže letadla nemohla převážet jejich rohy do Číny a Vietnamu coby hlavních odbytišť. Je však docela smutné, že aby se takto snížilo jejich zabíjení, musel přijít virus…  

Podle statistik bylo nosorožců před sto lety čtvrt milionu, dnes jich zbývá desetina, konkrétně dvacet devět tisíc. Podobně dramaticky klesají i populace mnoha dalších druhů. Kteří živočichové čelí nejkritičtějšímu ohrožení? 

Seznam je bohužel opravdu dlouhý a asi nemáme prostor vyjmenovat všechny. Pokud bych měl zmínit jen některé, tak například goril zbývají ve volné přírodě už jen asi dva tisíce, goril nigerijských dokonce pouze dvě stovky. Ale netýká se to jen Afriky: Napadá mě třeba sviňucha kalifornská, mořský savec, jehož populace čítá posledních deset kusů. Kriticky ohrožený je nosorožec sumaterský s osmdesáti jedinci a zhruba stejně jsou na tom levharti skvrnití amurští. Pak tu máme orangutany tapanulijské v počtu osmi set kusů nebo posledních dva a půl tisíce slonů sumaterských… A tak bych mohl pokračovat celý den.  

Vy se však věnujete především ochraně šelem, konkrétně gepardů. Daří se jejich počty zvyšovat?

Gepardů zůstalo na celém světě asi jen sedm a půl tisíce. Naší nadaci se v národním parku Masai Mara podařilo zvýšit jejich populaci z padesáti pěti kusů v roce 2015 na současných dvaasedmdesát – což se může zdát málo, ale jde o víc než pětadvacetiprocentní nárůst. Z toho máme obrovskou radost. V ostatních částech Afriky panuje podobná situace: Třeba ve známé oblasti Serengeti žije pouze tři sta padesát gepardů. Proto se může stát, že když je nebudeme chránit, za třicet let už je uvidíme jen v zoo.

V rámci projektu ochrany gepardů se věnujete výzkumu jejich komunikace. Co zajímavého jste objevili? 

Za čtyři roky jsme zachytili a rozpoznali devatenáct různých zvuků, jimiž si dokážou sdělit vše potřebné: Určité signály vydává třeba samice, když jde na lov a chce, aby mláďata zůstala ukrytá na místě, nebo když se pak vrací s úlovkem a volá je k sobě, aby se nažrala. Jiné zvuky zas gepardi používají, aby upozornili na nebezpečí v podobě lva, levharta či hyeny. A samozřejmě spolu „mluví“, když matka učí mláďata lovit nebo se blíží samec a chtějí se pářit. 

Nejúžasnější však pro mě bylo pozorovat takzvané koalice gepardů při lovu. Tehdy se umějí domluvit, kdo kam půjde a kdo zaútočí jako první, což je až neskutečné. Jednou jsem sledoval, jak šla matka se čtyřmi mladými lovit prase bradavičnaté a pomocí zvuků jim dávala pokyny, kam má které zamířit a jak postupovat. Příroda je v daném ohledu neuvěřitelná.

Koalice, o kterých hovoříte, jsou samy o sobě zajímavé. Z dosavadních zoologických pozorování spíš vyplývalo, že gepardi žijí samotářsky…

O tom byla i odborná veřejnost přesvědčena ještě v osmdesátých letech a mnohé zdroje to stále považují za nezpochybnitelný fakt. Malé koalice se přitom dařilo pozorovat už před třiceti lety. Dnes víme, že ačkoliv většina gepardů opravdu žije samotářsky, jejich koalice jsou běžné. Mají tak větší šanci ulovit potravu a souvisí to s tím, zda se všechna mláďata z vrhu dožijí dospělosti. V Masai Maře sestávají koalice pouze ze samic nebo samců; jedna má dokonce pět samců, což představuje unikát. Je nepopsatelné tyto šelmy sledovat, jak loví velkou kořist, například zebry či pakoně. Jednou jsem dokonce viděl, že skolily žirafí mládě. Vzniklo o nich už několik dokumentů, vysílaných i na BBC, National Geographic Wild a podobně.

Kromě gepardů monitorujete ještě populace levhartů…

Ano, momentálně se snažíme zmapovat jejich přesný počet v národním parku Masai Mara a z toho pak chceme odvodit přibližnou populaci v celé Africe. V oblasti Triangle, kde jsme výzkum prováděli, jsme zatím zaznamenali třináct levhartů, z toho sedm nových, o nichž se dosud nevědělo. V databázi však máme už třiapadesát kusů, jež v rezervaci žijí. 

Třináct mi připadá jako velice nízké číslo. Jak se tento druh liší z hlediska ohrožení od gepardů?

Situace levhartů je příznivější. Jejich přirozené prostředí se totiž dost odlišuje od ostatních šelem – pohybují se hlavně v houští a je dost těžké je najít. Obecně levharty v Masai Maře neohrožují ani tak lidé, tedy zejména pytláci, jako spíš sloni, nosorožci nebo lvi. Dokážou se rychle a dobře adaptovat a Masai Mara jim nabízí velmi dobré podmínky. Podle mých zkušeností a na základě pozorování odhaduju, že tamní populace zahrnuje minimálně dvě stě padesát až tři sta kusů, v celé Keni možná sedm tisíc. Jsem přesvědčen, že pokud v budoucnu dojde k vyhubení jiných šelem, levharti zůstanou. 

Jejich nejstarší africké zkameněliny dosahují stáří 3,2 milionu let a kočkovité šelmy jako takové se na kontinentu vyskytují už třicet milionů roků – což ovšem neznamená, že si levharti nezaslouží ochranu. Jejich počty totiž klesají i kvůli lovcům, kteří chtějí získat trofeje všech zvířat z takzvané velké pětky, čili lvů, nosorožců, slonů, buvolů a právě levhartů.

Opakovaně zmiňujete pytláctví. Jde v Africe stále o velký problém? 

To je samo o sobě téma na několik rozhovorů. Uvedu jediné číslo: Za poslední století klesla populace všech zvířat v Africe o devadesát procent. Z původního čtvrt milionu lvů jich dnes zbývá dvacet pět tisíc, u slonů se jedná o deset milionů versus čtyři sta tisíc, u gepardů o sto padesát tisíc a dnešních sedm a půl tisíce… A tak bych mohl pokračovat. 

Za vším stojí obyčejná chamtivost, protože obchod se sloními kly a nosorožčími rohy, případně prodej živých zvířat jako mazlíčků je pro pytláky nesmírně lukrativní. Na černém trhu stojí kilogram sloních klů až tři tisíce dolarů, kilogram rohoviny z nosorožce dokonce šedesát tisíc (v přepočtu okolo 1,5 milionu korun), přičemž skoro všechno se vyváží do Číny. Když tedy člověk s platem zhruba dva a půl tisíce korun dostane nabídku zabít slona či nosorožce, nemá obtížnou volbu. Dovolím si říct, že zmíněný byznys ovládá zvířecí mafie. 

Jaký přístup zaujímají k ochraně přírody domorodci?

Řekl bych, že je to tak půl napůl. Na jednu stranu si uvědomují, že tato zvířata podněcují zájem o cestovní ruch, což znamená nová pracovní místa, zvyšování gramotnosti a vzdělanosti. Na druhé straně se nechtějí vzdát svých rituálů při zabíjení lvů a nezdráhají se je usmrtit, pokud jde o ochranu majetku. Lvi totiž často loví krávy a sloni ničí úrodu. Jde o nekonečný boj, nicméně během posledních let pozoruju, že povědomí o důležitosti ochrany přírody roste a situace se výrazně zlepšuje. Z některých bývalých pytláků se dokonce stali strážci parků. 

Bohužel letos velmi zasál koronavirus, který dramaticky omezil příliv turistů. Pokud už nějací přijíždějí, tak pouze z řad bohatých Afričanů. Na safari dřív jezdilo tři a půl milionu lidí ročně, letos jde o jedno procento z uvedeného čísla. Skoro všichni místní tak ztratili nebo ztratí práci a jinou bohužel nenajdou. Obávám se, že v příštích letech můžeme očekávat velký nárůst pytláctví. 

Dá se proti tomu nějak bojovat?

Téměř vůbec, je to nesmírně náročné. Například lvy ohrožuje i fakt, že je Masajové mohou legálně zabíjet, pokud napadnou jejich stáda. Proto spolupracujeme se švédskou zooložkou Ingelou Janssonovou, která vede projekt na záchranu těchto zvířat v kráteru Ngorongoro a jeho okolí. Masajové dostali mobily, takže v případě usmrcení dobytka zavolají na příslušné kontakty a obdrží finanční náhradu. 

Součást programu tvoří rovněž snaha přesvědčit domorodce, aby upustili od svých tradičních rituálů spojených s dospíváním. Chlapci po dosažení čtrnácti let musejí v rámci „přerodu v muže“ vlastnoručně zabít lvího samce, což dál snižuje už tak malé počty zmíněných živočichů. Obecně se však v podstatě můžeme pouze snažit zvýšit vzdělanost a přesvědčovat místní, že zabíjení zvířat jim nakonec víc ublíží, než pomůže. Mimo jiné i proto financujeme dvě školy v Tanzanii: Naším cílem je, aby se děti odmala učily, jaké bohatství jim jejich příroda poskytuje. 

Afričané tedy vidí ve zvířatech pouze zdroj příjmů? Nemají vyvinutý jakýsi přirozený cit, úctu k přírodě jakožto hodnotě, kterou je třeba chránit? 

Mnozí z nich přírodu a životní prostředí chrání a snaží se je návštěvníkům ukazovat tak, aby se tam vraceli. Všechno to však dělají proto, aby se sami měli líp a mohli si dovolit podporovat vzdělání svých dětí. Je ovšem nutné dodat, že velmi záleží na lokalitě: Třeba v Jihoafrické republice je dokonce povolen obchod s rohy nosorožců a Botswana nedávno znovu umožnila odstřel slonů. 

Jaké jsou náklady na jednotlivé záchranné programy? 

Například náš čtyřměsíční projekt na záchranu levhartů vyšel zhruba na tři čtvrtě milionu korun. I to však znamená spaní ve stanu a šetření po všech stránkách. Navíc pandemie samozřejmě přinesla problémy v mnoha oblastech a i my se budeme muset zamyslet, který program nadále financovat a který možná na nějakou dobu utlumit.

V Africe se rovněž věnujete fotografování divokých tvorů. Jak složité je se ke zvířeti přiblížit tak, aby neuteklo?

Záleží, kde se nacházíte a jak jsou tamní zvířata zvyklá na turisty. Každé má navíc jinou povahu: Někdy před vámi levhart klidně hodinu leží, jindy hned uteče. Obecně bych ovšem řekl, že i jako amatér nafotíte skoro všechno. Jde o trpělivost a vášeň. Někdy stojí stádo slonů od vašeho auta jen metr, a přesto se nemusíte bát.

Která zvířata představují při fotografování největší výzvu?

Podle mě například malé kočky jako serval nebo karakal. Dají se jen těžko najít a bývají hodně plaché. Naopak velmi snadno se fotí velká denní zvířata jako sloni, zebry, antilopy, pakoně, žirafy a tak dál. 

Hrozí při tom nějaké nebezpečí? 

Je třeba dávat pozor, když fotíte z loďky hrochy či sloní stádo, které má v blízkosti velkého samce v říji. To pak někdy zažijete docela krušné chvíle. Nikdy nezapomenu na focení hrochů v Botswaně, kdy se mi jeden z nich s otevřenou tlamou náhle vynořil těsně vedle člunu. Je zázrak, že jsem ještě tady… Od té doby chovám k hrochům mnohem větší respekt. A jednou nás při focení velkého sloního stáda napadl samec, ale naštěstí nás chtěl jen postrašit. Obecně na vás zvířata nezaútočí, pokud se chováte opatrně a respektujete jejich přirozené prostředí.  

Na jaký snímek jste nejvíc hrdý?

Je jich víc, ale momentálně jsem nejvíc hrdý na fotku levhartice, která přenáší v ústech své mládě. Určité věci spatří fotograf možná jednou za život. Pokud se navíc přidá perfektní světlo i vhodné místo a levhart se vám dívá přímo do objektivu… Nevím ani, jak to popsat.

Existuje něco, co byste rád zachytil, ale zatím se to nepovedlo?

Rád bych vyfotil útok lvů na buvola anebo lov psů hyenovitých. Musíte mít štěstí a být ve správnou chvíli na správném místě, což se mi zatím nepoštěstilo. 

Často vyprávíte, že na konkrétní snímek čekáte i několik hodin. Vyrážíte fotografovat s přesným cílem, nebo se necháváte překvapit, co se vám před objektivem naskytne?

Na začátku kariéry jsem fotil skoro všechno, ale postupně jsem „dospěl“, a teď už mám přesnou představu, co chci. Jenže zvířata nejsou lidé, které postavíte do správné polohy a světla. Proto někdy čekám na jednom místě i několik hodin, a přesto se snímek nepodaří: Levhart třeba nepřijde, lvi se po čtyřech hodinách rozhodnou, že si místo lovu půjdou zase lehnout… Ale nikdy nelituju – jsem přece v Africe, takže se mezitím můžu rozhlížet, kochat se a obdivovat jiná zvířata.  

Vakcinace je nejúčinnějším způsobem ochrany před infekčními onemocněními. Využívá seznámení imunitního systému organismu s oslabeným nebo mrtvým mikrobem (nebo jeho částí) a následným rozvojem imunitní odpovědi. Imunitní systém má totiž i paměťovou funkci a při pozdějším skutečném kontaktu s daným mikrobem je schopen vyvolat účinnou a rychlou reakci, která mikrob zničí ještě před rozvojem choroby. Část populace má v poslední době z očkování navzdory jeho neocenitelné pomoci v boji s nakažlivými nemocemi bohužel obavy. V mnoha ohledech však jde o neopodstatněný strach vytvořený konspiračními teoriemi a touhou po slávě jednoho britského lékaře.

Co musím a co můžu?

Děti jsou v České republice povinně očkovány proti devíti infekčním chorobám. Jako nepovinné je v očkovacím kalendáři označeno takové očkování, které sice není státem vyžadováno, hradí ho ale zdravotní pojišťovny. Během prvních 18 měsíců života by mělo každé dítě dostat tři dávky takzvané hexavakcíny (kombinované očkování proti původcům záškrtu, tetanu, černého kašle, dětské obrny, žloutenky typu B a onemocněním vyvolaných Haemophilem influenzae typu B) a kombinovanou vakcínu proti virům zarděnek, spalniček a příušnic.

Druhá jmenovaná vakcína vyžaduje jedno přeočkování do 6 let věku, dítě dále musí dostat do 11 let dvě dávky vakcíny proti původcům záškrtu, tetanu a černého kašle a jedno přeočkování proti viru dětské mozkové obrny. Rizikové skupiny jsou kromě toho v novorozeneckém věku očkovány povinně proti tuberkulóze procesem zvaným kalmetizace. Tu lze provést i na vlastní žádost, například při častém kontaktu s osobou z rizikových zemí nebo pokud rodina cestuje. V takovém případě je nutné kontaktovat takzvané kalmetizační středisko.

Nepovinné, ale pojišťovnou hrazené očkování dětí zahrnuje vakcinaci proti pneumokokům, lidským papilomavirům (HPV), které způsobují mimo jiné rakovinu děložního čípku, a nově také proti meningokokovým onemocněním.

Za hranicí dospělosti

U dospělých je situace složitější, pojišťovny zpravidla hradí očkování jen některým skupinám. Plošně je z veřejného zdravotního pojištění hrazeno přeočkování proti tetanu, které by se mělo provádět jednou za deset až patnáct let, respektive po rizikovém úrazu i dříve. Očkování proti chřipce je hrazeno u rizikových skupin – tedy u všech osob nad 65 let, pacientů se závažným chronickým onemocněním včetně diabetiků, osob s vážnou poruchou imunity, po odebrání sleziny nebo transplantaci kostní dřeně, u těch, co prodělali vážnou pneumokokovou nebo meningokokovou infekci a u klientů léčeben dlouhodobě nemocných (LDN), domovů pro seniory a podobných zařízení.

U všech osob nad 65 let, klientů LDN a domovů pro seniory je hrazeno také očkování proti pneumokokům vakcínou Prevenar 13. Závažně chronicky nemocní s poruchou imunity mají hrazené očkování proti meningokokům, pneumokokům a Haemophilu influenzae B. Všichni ostatní se po konzultaci s lékařem proti uvedeným onemocněním mohou naočkovat také, vakcínu a její aplikaci si ale musejí zaplatit sami.

Jako zvláštní očkování se označuje povinná vakcinace u vybraných osob, například očkování proti žloutence typu B u zdravotníků, mimořádné očkování zahrnuje třeba vakcinaci proti žloutence typu A po povodních. V obou případech hradí očkovací látku stát a aplikaci zdravotní pojišťovny.

Selhávající imunita

Ačkoliv by celá populace měla být v dětském věku naočkována, řadě dospělých již mohla imunita „vyvanout“. Po několika dekádách totiž množství (neboli titr) protilátek klesá a vakcinace ztrácí na své účinnosti. To se děje především u neživých vakcín – tedy takových, které k navození imunitní odpovědi používají usmrcené patogeny, zpravidla pouze části jejich těla. Takových očkovacích látek je většina, včetně již zmiňované hexavakcíny. I proto je nutné v ní obsažený tetanus pravidelně přeočkovávat.

Stejně jako proti tetanu klesá titr protilátek i proti (například v České republice poměrně rozšířenému) černému kašli. Černý kašel je nepříjemná nemoc, při níž vyvolává bakteriální toxin záchvaty úporného suchého kašle, a to často až do zvracení. Kašel může trvat i půl roku a nelze ztlumit ani účinnou antibiotickou léčbou. Jedinou možností je v těžkých případech hlavně u malých dětí uvedení do umělého spánku a napojení na dýchací přístroj. Novorozenci a kojenci mohou na černý kašel zemřít. 

Hrátky s ohněm

Druhým typem očkovacích látek jsou vakcíny živé, mezi které patří i očkování proti původcům spalniček, zarděnek a příušnic. Ty obsahují oslabené, ale stále živé mikroorganismy. Nesmějí se proto podávat například v těhotenství (kojení nevadí) nebo u osob s těžkou poruchou imunity, u nichž by i oslabený patogen mohl vyvolat příslušnou chorobu. I po naočkování živou vakcínou může imunita postupně „vyvanout“, zpravidla to ale trvá výrazně déle.

TIP: Návrat spalniček: Proč se vrací již téměř vymýcená choroba?

Vzhledem k větší zátěži organismu živou vakcínou a častějším nežádoucím účinkům se zpravidla doporučuje spíše nejprve změřit protilátky v krvi než přeočkovávat naslepo. Také o této možnosti by měly zauvažovat hlavně osoby, které plánují reprodukci. Zarděnky v těhotenství mohou totiž velmi vážně poškodit plod, příušnice u dospělých mužů zase způsobují neplodnost. I živé vakcíny lze podávat společně (například spojení vakcín proti virům spalniček, zarděnek a příušnic a proti planým neštovicím), po aplikaci je ale nutná měsíční pauza.

Chraňte sebe a své děti

Kromě vyloženě povinného očkování se můžete rozhodnout především pro vakcíny proti pneumokokům a meningokokům. Jako pneumokok je označována bakterie streptococcus pneumoniae, která způsobuje hlavně zápaly plic, zodpovědná ale může být i za otravu krve nebo infekci centrální nervové soustavy. Ještě v roce 2008 bylo podle Světové zdravotnické organizace pneumokokům přisuzováno celosvětově 5 % všech dětských úmrtí. V zemích se zavedeným očkováním úmrtnost dramaticky klesla.

Pneumokoky jsou nebezpečné hlavně pro malé děti a staré lidi a dále například pro osoby s chronickým onemocněním plic nebo imunity. Kojenci jsou zdarma očkováni třemi dávkami přípravku Synflorix, který chrání proti 10 nejběžnějším kmenům pneumokoka, s příplatkem kolem 600 Kč za dávku je možné podat přípravek Prevenar 13, chránící proti třinácti kmenům.

Také meningokoky způsobují otravu krve a závažné meningitidy. Jejich nebezpečí spočívá hlavně v rychlosti postupu choroby. Od prvních příznaků do úmrtí uplyne nezřídka méně než 24 hodin. Proti meningokokům bohužel neexistuje jedna vakcína, která by kombinovala očkování proti všem pěti nejběžnějším kmenům.

Dalším nepovinným, ale pojišťovnou hrazeným očkováním u dětí je vakcinace proti HPV, nepřesně označovaná jako vakcína proti rakovině děložního čípku. Podává se ve věku 13–14 let, a to jak u dívek, tak u chlapců. HPV totiž kromě rakoviny děložního čípku způsobují zhoubné nádory i v jiných lokalizacích, jako je například anální otvor, vulva nebo hrtan. Některé kmeny HPV zodpovídají za růst genitálních bradavic nebo papilomů, tedy nezhoubných, ale lokálně destruktivních nádorů například hlasivek. Očkování chlapců navíc chrání před nákazou HPV i jejich budoucí partnerky.

Očkování kojenců

V šesti týdnech věku je možné kojencům podat očkování proti rotavirům, které způsobují nepříjemná, ale v rozvinutých zemích nefatální průjmová onemocnění. Vakcína potřebuje jedno přeočkování a stojí kolem 1 650 Kč za dávku. 

Vakcínu proti virům spalniček, zarděnek a příušnic lze podle souhrnu údajů o léčivém přípravku (závazný dokument pravidel pro podávání) aplikovat již od devíti měsíců věku dítěte. To je zejména výhodné u kojenců, kteří se často pohybují v dětském kolektivu, mají starší sourozence v dětském kolektivu nebo cestují. Předností tohoto postupu je, že dítě získává imunitu o mnoho dříve než ve standardním termínu očkování do osmnácti měsíců. Nevýhodou je, že se jedná o dávku navíc, pro dostatečnou imunitní odpověď je nutné standardní dávku nevynechat.

Tuto mimořádnou dávku zdravotní pojišťovny nehradí, cena se pohybuje kolem 800 Kč. Od devíti měsíců je možné také očkování živou vakcínou proti planým neštovicím, které není v České republice příliš rozšířené. Když už se podává, tak většinou u dospělých, kteří v dětství infekci neprodělali a chtějí se vyhnout horšímu průběhu v dospělosti. Výhodou očkování je, že dítě sice relativně mírnou, ale vysoce nakažlivou a nepříjemnou infekci neprodělá a nepřenese ji ani na své okolí. Největším rizikem je přitom nakažení těhotné ženy, prodělání planých neštovic v graviditě totiž může způsobit těžké poškození plodu. Nutné jsou dvě dávky, jedna vyjde asi na 1 750 Kč.

Očkování na hřiště i do lesa

Od jednoho roku věku je možné očkovat proti viru klíšťové encefalitidy. To má význam u aktivních jedinců, kteří chodí často do přírody, infikované klíště se ale může přisát i v městském prostředí. Klíšťová encefalitida má u dětí mírnější průběh než u dospělých a seniorů, na očkování by proto měly myslet všechny věkové skupiny. Nutné jsou tři dávky, cena jedné je kolem 800 Kč. Proti borelióze zatím v evropských podmínkách očkování není možné, očkovat lze jen proti kmenům běžně se vyskytujícím v USA. 

Proti chřipce je možné očkovat od 6 měsíců věku, nebezpečná je hlavně pro malé děti a staré nebo chronicky nemocné osoby. Výhodou je také očkování pro zdravotníky a personál LDN, domovů důchodců a podobných zařízení k vytvoření kolektivní ochrany pro jejich pacienty a klienty. Virus chřipky čile mutuje a složení vakcíny se proto každoročně mění. Vakcína obsahuje vždy takové kmeny, u kterých se předpokládá v dané sezóně nejčastější výskyt.

Ačkoliv je chřipka často skloňována s přívlastkem „obyčejná“, ve skutečnosti jsou běžné virózy zpravidla způsobeny jinými původci, jako jsou adenoviry nebo rhinoviry. Skutečná chřipka může být hlavně u oslabených osob závažné a smrtelné onemocnění, ročně na ni u nás umírá asi 1 500 lidí. Bohužel očkování využívá jen asi 5 % dospělých. Vakcinace proti chřipce probíhá ideálně v říjnu a listopadu.

Zpravidla dostačuje jedna dávka v ceně kolem 300 Kč, přičemž u dětí do 9 let, které ještě nikdy očkovány nebyly, se podávají dávky dvě. V těhotenství může mít chřipka horší průběh a může poškozovat plod. Proto se v některých zemích, včetně USA nebo Velké Británie, doporučuje plošné očkování všech těhotných. Rezervovanější přístup počítá s očkováním až od druhého trimestru, kdy je již vytvořen základ všech orgánových systémů plodu.

Smrtící nemoc na ústupu

Vzteklina je virové onemocnění s prakticky 100% smrtností, v České republice se ale v současnosti nevyskytuje. Vakcinace se zpravidla na našem území neprovádí ani po pokousání zvířetem, nutné je nicméně individuální posouzení případu. Povinně ale mohou být očkovány některé profese. Očkování má tak význam především pro cestovatele do oblastí, kde vzteklina stále přetrvává.

TIP: Odkud se berou mýty o našem zdraví? Vakcína (ne)způsobující autismus

Samostatnou kapitolou je očkování pro cestovatele, to je ale nad rámec tohoto článku. O problematice se lze s výhodou poradit v očkovacích centrech, respektive centrech cestovní medicíny. Základní vakcinace do zemí se sníženým hygienickým standardem zahrnuje očkování proti žloutence typu A a břišnímu tyfu, v některých oblastech je povinné očkování proti žluté zimnici a doporučené očkování proti meningokoku A, C, W a Y. Mezi další nemoci, proti nimž je možné se u nás nechat očkovat, patří cholera nebo japonská encefalitida. Ačkoliv se nejedná o očkování, je vhodné se před cestou poradit také o případném podávání profylaktických léčiv ke snížení rizika infekce původcem malárie. Podrobné a odborně velmi kvalitní informace je možné nalézt na stránkách České vakcinologické společnosti.

Proč dochází k přepólování Země?

Magnetické pole chrání naši planetu před náporem částic slunečního větru. Je však překvapivě „neposedné“ a občas se přepóluje…

Monstrum se probralo: Naše supermasivní černá díra je stále aktivnější

Supermasivní černá díra v srdci Mléčné dráhy vysílá více jasných záblesků…

Jaký je rozdíl mezi sekundou a vteřinou?

Mezi vteřinou a sekundou je zhruba stejný rozdíl jako mezi metrem a kilogramem. Každé z těchto označení totiž pojmenovává jednotku jiné fyzikální veličiny…

Pořádná rána: Slunce odpálilo nejsilnější erupci za poslední tři roky

Naše mateřská hvězda o sobě dala po delší době pořádně vědět. Podle vědců odpálila erupci, jakou jsme již více než tři roky neviděli. Silná sluneční erupce z konce listopadu ale naštěstí nesměřovala k Zemi… 

Druhý největší radioteleskop na světě je vážně poškozený

Na portorické observatoři Arecibo došlo k devastující nehodě…

Nikdy jsme nebyli blíž: Sonda Solar Orbiter pořídila první snímky Slunce

Evropská sonda Solar Orbiter má za sebou první blízký průlet kolem Slunce. V rámci příprav otestovala své vědecké přístroje a pořídila první snímky z bezprecedentní vzdálenosti…

Neviditelná Nemesis: Kde vězí tajemná hvězda smrti?

Hvězda Nemesis měla zodpovídat za domnělá, pravidelně se opakující hromadná vymírání, jež paleontologové vyčetli z fosilního záznamu. O co přesně se jednalo a jaké bylo pozadí zajímavé hypotézy? 

Tajemství odvrácené strany Měsíce: Proč je jeho neviditelná část úplně jiná?

Od chvíle, kdy jsme poprvé mohli spatřit „zapovězenou tvář“ Měsíce, uplynulo již 60 let. Od té doby jeho odvrácená polokoule nepřestává vědce překvapovat a dodnes ji obestírá řada tajemství…

Marsovský rover Perseverance objevil v Austrálii známky dávného života

Přestože nový rover NASA zamíří do vesmíru až během prázdnin, již nyní si připisuje důležité objevy. V rámci příprav na marsovskou misi jej vědci vysadili v australské poušti…

Mléčnou dráhu obklopuje obrovský oblak plynu o teplotě 10 milionů °C

Obálka Mléčné dráhy žhne s neuvěřitelnou silou. Podle zjištění amerických vědců dosahuje její teplota okolo 10 milionů °C.