Jak se žije v „nudli“: Superúzký dům z chicagského předměstí vznikl z nouze

V chicagském Deerfieldu stojí již od roku 2003. Za tu dobu se již stihl stát turistickou atrakcí. Dům, který svým tvarem připomíná dílek koláče, původně vznikl z nouze…

Inspirována labutí: Italská superjachta Avanguardia za 11 miliard

Italské designérské studio Lazzarini Design představilo svou vizi superjachty. Jejich Avanguardia na první pohled zaujme neobvykle řešenou řídící věží, která připomíná hlavu labutě…

Turisté zmizeli a lvi si vzali Krugerův národní park zpět

Koronavirová pandemie zcela změnila životy nejen lidí ale i zvířat. Včetně těch divokých, obývajících africké národní parky… 

Fascinující bodypainting: Obrazy tvořené lidskými těly

Tělo člověka se stalo nejstarším malířským plátnem. Ovšem zatímco naši dávní předkové se takto zdobili hlavně z obřadních důvodů, dnešní umělci posouvají svá díla za hranice nejodvážnějších představ…

Temná chata vygeneruje o 361 % více energie, než kolik jí sama spotřebuje

V americkém Utahu se pomalu rozjíždí výstavba milionářského superkomplexu – první stavbou má být energeticky aktivní Temná chata…

Riskantní menu: Pětice potravin, u kterých se vyplatí zpozornět

Obvykle je snadno seženeme v obchodě a většina z nás je má nejspíš doma. Přesto dokážou vyvolat migrénu či změnu barvy pleti nebo třeba přivodit průjem. Řeč je o sýrech, mandlích, mrkvi i dýních…

Nejdrsnější cesta do školy je minulostí: Čínské úřady šplhající děti přestěhovaly

Nejdrsnější cesta do školy je už minulostí. Čínské úřady nabídly lidem z vesnice A-tchu-le-er bydlení v 70 kilometrů vzdáleném městě…

Úlovek jako z avatarské Pandory: Pestrobarevná ryba, která umí měnit pohlaví

Tvůrci populárního YouTube kanálu Fishing Gang Azusa se minulý týden pochlubili vskutku nevšedním úlovkem – pestrobarevnou rybou, která jako by ani nepocházela z našeho světa…

Britská zoo musela přestěhovat pět papoušků, nadávali návštěvníkům

Zoologická zahrada ve Friskney na východě Anglie skryla pět papoušků před zraky návštěvníků. Papoušci šedí, známí také jako žako, totiž lidem sprostě nadávali.…

Svéráz národního lovu: V Horní Plané odzbrojil myslivce prchající jelen

Šumavské lesy jsou zase o něco nebezpečnějším místem. Tamější temné hvozdy nyní obývá po zuby ozbrojený jelen…

Na sklonku 14. století čelilo Baltské moře coby klíčová oblast evropského obchodu obrovskému problému v podobě pirátství. Lodě tam nejčastěji přepadávali tzv. vitaliáni: Nešlo přitom o obyčejné piráty nedbající zákona, nýbrž o dobře řízené společenství, kde se kořist dělila rovným dílem. U jeho zrodu stáli meklenburští vévodové, kteří si mořské lupiče vycvičili pro válku s Dánskem. 

Lübecký kněz Reimar Kock je označil za „toulavý a zlý lid ze všech zemí. […] Nehodlali pracovat, nechávali se jen najímat a všichni chtěli zbohatnout na ubohých dánských a norských rolnících. Jakmile se však tomuto houfu ponechala volná ruka, dalo se mu už jen stěží zabránit v páchání zla.“

Vitaliáni si vytvořili pevnou organizaci a uskutečnili díky ní řadu spektakulárních akcí, jako obsazení norského Bergenu v roce 1393 nebo zásobování obleženého Stockholmu. Jejich denním chlebem se pak stalo plenění břehů Baltského a Severního moře i Finského zálivu. 

Pirátský stát

Když na jaře 1395 skončily boje o dánský trůn, obsahovala mírová smlouva klauzuli o odchodu vitaliánů z Baltu. Dva tisíce bratří však odmítlo a uchýlili se do svých tajných základen u moře. Rok poté se syn sesazeného švédského krále zmocnil ostrova Gotland, který začal sloužit coby pirátské útočiště, a guvernérem ustanovil Svena Stureho, aby zřídil samostatný pirátský stát. 

K místním vitaliánům se pak přidávali další a zakrátko se obchodování na Baltu ocitlo v troskách. Hanzovní spolek na to reagoval vyzbrojením posádek a povinností bránit náklad do posledního muže. Navíc nechal postavit tzv. pacifikační lodě, aby pročesávaly pobřeží a piráty chytaly. Již roku 1395 křižovalo moře dvacet kog, placených z příspěvků hanzovních měst. 

Gotland se nevzdává

Pánové Gotlandu se však nehodlali vzdát tak lehce a odolávali dánským pokusům ostrov obsadit. Uspěla teprve invaze řádu německých rytířů, přesto se čtyři stovky vitaliánů zachránily a našly útočiště v nizozemském Frísku. 

TIP: Neuvěřitelné příběhy pirátů: Romantičtí hrdinové, nebo krvelační zločinci?

Mocný Hamburk jim ovšem nechtěl dát vydechnout, na jaře 1400 shromáždil flotilu a zaútočil. V nastalé řeži většina vitaliánů padla, ale vůdce Klaus Störtebeker uprchl a vstoupil do služeb hrabat z Hollandu. Šlechtici mu svěřili souostroví Helgoland, kde se opevnil a zahájil vendetu vůči všem, kdo s hanzovními městy obchodovali. Šlo však o labutí píseň: Jako poslední základna padla roku 1435 pevnost Sibetsburg a jednoho z nejslavnějších pirátů severní Evropy v Hamburku popravili.

Stálice se tvoří v chladných a hustých jádrech obřích molekulových mračen, která jsou vnějšími okolnostmi vyvedena z rovnováhy a začnou samovolně gravitačně kolabovat. Prvotní kolaps bývá relativně rychlý, trvá snad jen desítky tisíc let, což se z hlediska následné doby života hvězdy jeví jako lusknutí prstu. 

Utváření nových stálic vyžaduje splnění několika podmínek: Jednak musí být v galaxii k dispozici plyn. Nejde o zcela automaticky naplněnou podmínku, neboť například eliptické galaxie jsou téměř plynuprosté a hvězdy se v nich prakticky nerodí. Plyn musí mít rovněž správné vlastnosti, především nízkou teplotu – z horkého koronálního plynu bez rychlého ochlazení stálice nevzniknou. Zároveň je vhodné, obsahuje-li příměs prachu: Hvězdotvorba je potom efektivnější a rychlejší. Prachoplynný oblak musí být také vyveden z rovnovážného stavu. 

TIP: Vědci poprvé pozorovali hvězdnou porodnici na odvrácené straně Galaxie

Je tudíž zřejmé, že jakmile se v galaxii vyčerpají zásoby chladného plynu, utváření stálic se zastaví. Horký plyn vracený do oběhu například supernovami musí nejprve účinně zchladnout, teprve poté se může tvorba hvězd obnovit. 

Rok narození do jisté míry ovlivňuje, jak je kdo odolný vůči chřipce

Náš rok narození může mít až překvapivý dopad na naše zdraví. Nejde přitom o žádnou astrologii či numerologii. Naznačuje to alespoň kanadský výzkum minulých epidemií chřipky... 

Středověké šípy způsobovaly děsivá zranění

Středověké pozůstatky z Exeteru odhalují ničivou sílu šípů schopných prostřelit i pevné brnění...

Severní magnetický pól Země se pohybuje k Sibiři. A vědci už tuší proč

Severní magnetický pól se pohybuje a za posledních 200 let urazil už přes 2 tisíce kilometrů. Proč se ale vlastně stěhuje?

Rozřešení záhady: Co zabilo „ječící“ egyptskou princeznu?

Radiologická vyšetřovací metoda zřejmě pomohla rozluštit letitou záhadu – co před třemi tisíci lety zabilo „ječící“ egyptskou princeznu?

Jaderné testy studené války odhalily skutečné stáří žraloků obrovských

Díky radiokarbonové metodě datování se vědcům poprvé podařilo určit přesný věk žraloka obrovského. Jak vysokého věku se tito monumentální tvorové dožívají?

Jak bychom měli správně odpočívat, nám ukazují dávní lovci-sběrači

Dlouhodobé vysedávání zvyšuje riziko vzniku závažných kardiovaskulárních onemocnění. Jak bychom měli správně odpočívat, nám ukazují dávní lovci-sběrači...

Počet a pohlaví sourozenců ovlivňuje sexuální orientaci u mužů

Na sexuální orientaci mužů má vliv věk, počet a pohlaví jeho sourozenců. U žen se podobnou souvislost prokázat nepodařilo...

Unikátní nález: V benátském klášteře objevili 5 tisíc let starý meč

Studentka archeologie Vittoria Dall'Armellina z benátské univerzity nedávno prokázala, že má pro svůj obor skutečně velké vlohy. V jednom zastrčeném benátském klášteře si všimla meče, který se nenápadně ukrýval mezi středověkými exponáty. Brzy se ukázalo se, že jde o životní nález... 

Záhadné kruhy kostí na Sibiři prozrazují tajemství přežití doby ledové

Na Ukrajině a na západě Východoevropské roviny se našlo asi 70 prastarých tajemných kruhů, které jsou postavené z kostí…

Profesionální vyjednávačka FBI radí: Jak jednat s naštvanými lidmi?

Jak jednat s naštvanými lidmi? O své zkušenosti se podělila Suzanne Williamsová, profesionální vyjednávačka s únosci. Pracovala pro FBI i Scotland Yard a podílela se na úspěšném vyřešení stovek únosů...

Cesta za seyfertovou galaxií začíná v souhvězdí Velryby. To (bude-li nám přát počasí) bude viditelné během večera v blízkosti Měsíce. Spirální galaxii v souhvězdí Velryby nejsnáze vyhledáte tak, že se od Menkaru a Kaffaljidhmy (alfy a gamy Velryb) přesunete na jih k sousední stálici čtvrté velikosti Delta Ceti, viditelné i pouhýma očima. Od ní pokračujte 52′ na jihovýchod a budete u cíle: V zorném poli vašeho dalekohledu spočine hvězdný ostrov s katalogovým označením M77 nebo také NGC 1068.

Jako první ho pozoroval Francouz Pierre Méchain v roce 1780. On i jeho současníci jej vnímali spíš jako nezřetelnou hvězdokupu, zatímco slavný britský astronom William Parsons o 70 let později hovořil o spirální mlhovině. Pravé podstaty objektu se badatelé dobrali teprve ve 20. letech 20. století s objevem galaxií. 

A coby pohlednou spirální galaxii s jasností 8,9 mag spatříte M77 i v dalekohledu, vyžaduje to ovšem tmavou oblohu a přístroj s objektivem o průměru 25 cm a víc. Hvězdný ostrov k nám zaujímá takové postavení, že můžeme pohodlně pozorovat celý jeho disk. Proto se v dalekohledu jeví jen jako mírně oválná difuzní skvrna o průměru 3′ s velmi zřetelným světlým jádrem. Ve velkých přístrojích lze potom rozlišit i soubory spirálních ramen.

Ostrov s aktivním jádrem

Nejzajímavější příběh spojený se zmíněnou galaxií se začal psát roku 1908, kdy Edward Arthur Fath z Lickovy observatoře objevil v jejím spektru šestici velmi jasných emisních čar. M77 tehdy ještě na nebi „patřila“ k jinak hojně zastoupeným spirálním mlhovinám, ovšem s velmi netradičním spektrem. V roce 1943, kdy už ji vědci klasifikovali jako spirální galaxii, pak americký astronom Carl Keenan Seyfert ukázal, že je oněch výjimečně jasných spektrálních čar mnohem víc a že se nacházejí i u dalších spirálních galaxií, nesoucích dnes jeho jméno.

TIP: Hladová galaktická monstra: Poznejte svět největších galaxií ve vesmíru

Další pozorování odhalila, že jádra těchto hvězdných ostrovů intenzivně vyzařují v ultrafialovém, rentgenovém či gama-oboru a slaběji třeba i v tom rádiovém. Množství uvolněné energie bylo navíc ohromující: Útvar o průměru jednotek světelných let vyzařoval stejně jako miliardy stálic, víc než celá Mléčná dráha! Pro popsané objekty se vžilo označení aktivní galaktická jádra, přičemž to, které se skrývá uvnitř M77, patří mezi ukázkové představitele. Je trochu paradoxní, že za něčím tak jasným musíme hledat něco tak tmavého jako černou díru.

V průběhu léta 1918 se situace císařských zbraní na západní frontě nejevila až tak zoufale. Alespoň z pohledu německého velení a především generála pěchoty Ericha Ludendorffa, jenž stále věřil, že jeho vlast dokáže dotáhnout válku do vítězného konce. O opaku jej nepřesvědčil ani krach jeho poslední ofenzivy, kterou odvolal už po dvou dnech (15.–17. července). O tři týdny později však změnil názor.

Před branami Amiensu

Začátkem srpna 1918 se frontová linie zakusovala hluboko do francouzského území. Němci za poslední měsíce postoupili o více než 60 km a obě strany ztratily statisíce mužů. Přestože císařská armáda vyčerpala většinu svých rezerv a do Francie proudily čerstvé americké divize, konec války zůstával v nedohlednu. Vilémovské jednotky přecházely po celé délce fronty do obrany a před Dohodou se rýsovalo dlouhé a hlavně krvavé obléhání.

Jižně od řeky Sommy se Němci přiblížili na pouhých 20 km od Amiensu, který představoval strategickou železniční křižovatku, a stali se tak „trnem v oku“ dohodovému velení. Už v polovině července se proto britský maršál Douglas Haig spolu se svým francouzským protějškem a oficiálně také dohodovým nejvyšším velitelem Ferdinandem Fochem shodli, že je třeba nepřítele z těchto míst vytlačit. Divize Jeho Veličenstva měly udeřit podél Sommy, následně se přidají i francouzské jednotky útokem u vesnice Montdidier. Někteří historikové považují tuto operaci za nejdokonalejší překvapivou ofenzivu celé války. Jak se spojencům podařilo náročné přípravy ututlat?

Utajení především

Hlavní faktor představovala skutečnost, že se nepočítalo s klasickou dělostřeleckou přípravou, která předcházela téměř každému útoku Velké války. Místo několikahodinového bombardování měly vyrazit vstříc nepříteli tanky, jichž se podařiloshromáždit 456. V podstatě se jednalo o zkopírování postupu, který slavil úspěch o rok dříve u Cambrai. Jednání a plánování útoku se odehrávalo na různých místech; například velitelé divizí se o něm dozvěděli jen týden předem a pěšáci pouhých 36 hodin!

Všechny přesuny probíhaly výhradně v noci, zatímco oblohu kontrolovalo Královské letectvo, které do oblasti nepustilo žádný německý letoun. Současně s tím pokračovaly práce na obranných postaveních kolem Amiensu a v britském týlu, jež měly nepříteli dodat falešný pocit bezpečí. Jen pár stovek metrů za frontou dělostřelci rozmísťovali stovky nových baterií a bylo třeba je nenápadně zastřílet.

Přísné řízení palby však umožnilo, že nedošlo ke zvýšení obvyklého denního objemu, takže Němci nepojali žádné podezření. Součástí příprav byla i dezinformační kampaň, která měla Němce přesvědčit, že k útoku dojde ve Flandrech. A tak zatímco převážná část Kanadského sboru se přesouvala v utajení k Amiensu, dva prapory spolu s několika podpůrnými jednotkami zamířily „se vší parádou“ do Belgie, kde měly vzbudit zdání chystané ofenzivy.

Poměr sil

Britská 4. armáda pod velením generála Henryho Rawlinsona, která měla útok provést, čítala k ránu 8. srpna celkem 13 pěších a tři jezdecké divize, 17 leteckých eskader, 456 tanků (z toho 96 lehkých) a více než 2 000 houfnic a děl (z toho 672 velkorážních). Na druhé straně fronty bylo rozloženo šest německých divizí spadajících pod 2. armádu generála jezdectva Georga von der Marwitze. Vyčerpané a demoralizované formace však měly daleko k původnímu lesku – i tabulkovým početním stavům. Každá měla v průměru okolo 3 000 mužů.

TIP: Po kolena v bahně, po uši v mizérii: Utrpení v prvoválečných zákopech 

Jejich obranyschopnost navíc podlamovala skutečnost, že německé opevnění tam nebylo zdaleka tak kvalitní jako na jiných úsecích. Nechybělo málo a obránci by se mohli na chystanou operaci připravit lépe. Jen pět dní před jejím začátkem provedli osamocený nájezd a obsadili jednu australskou předsunutou pozici. O tři dny později po jiném útoku odvedli do zajetí dalších 200 britských vojáků, ale nikdo z nich neposkytl informaci, která by Němce varovala. Císařské hlídky sice hlásily, že v noci slyší z druhé strany fronty lomoz tanků, ale velení bralo tato varování na lehkou váhu. Dodejme, že v ty dny se navíc u Britů žádné obrněnce nepřesouvaly. 

Dokončení: Černý den německé armády: Britská ofenziva u Amiensu 1918 (2) (vychází v pátek 1. ledna)

Smrt devatenáctiletého egyptského faraona Tutanchamona obestírá tajemství. Vědci nabízejí celou řadu vysvětlení, proč vládce Egypta zemřel tak mladý. Velké popularitě se těšila teorie o tom, že byl zavražděn úderem do týla. Detailní vyšetření lebky ale údajnou zlomeninu lebečních kostí neodhalilo. Někteří badatelé jsou přesvědčeni, že mladičkého vládce zabila malárie. Další připisují jeho skon zraněním utrpěným při kolizi válečného vozu taženého koňmi.

Věhlasný odborník na mumie všeho druhu, profesor Alfred Zink, tyto domněnky odmítá a tvrdí: Tutanchamona zabila dědičná choroba, která ho postihla proto, že jeho rodiče byli pokrevně blízce příbuzní. S největší pravděpodobností to byli bratr a sestra. Podle Zinka jsou Tutanchamonovy vrozené defekty patrné například na silně deformované levé noze.

Ve prospěch jeho teorie svědčí fakt, že sňatky sourozenců nebyly na faraonském dvoře nijak výjimečné. Vlastní či nevlastní sestry si vzali za manželky například faraoni Ahmose I., Amenhotep I., Tuthmose I. nebo Ramses II. Někdy se faraoni ženili i s vlastními dcerami. To byl případ Amenhotepa II. či Achnatona. Jeden z nejvýznamnějších faraonů staroegyptské historie, Ramses II., si kromě sestry vzal za manželky hned tři vlastní dcery. Faraon Seti II. se oženil s tetou. Počínaje Ptolemaiem II., který usedl na egyptský trůn roku 283 př. n. l., bylo na faraonském dvoře oddávání bratrů se sestrami na denním pořádku.

Kleopatra VII., jež je z dlouhé řady panovnic tohoto jména zdaleka nejpopulárnější a bývá obvykle označována jen jménem Kleopatra bez pořadové číslovky, vládla společně se svým otcem Ptolemaiem XII. a pak i s bratry Ptolemaiem XIII. a Ptolemaiem XIV. Oba si také vzala za manžele.

Staří Egypťané používali často pro bratry i sestry stejné slovo a historici se na základě studia starých textů domnívali, že sňatky mezi sourozenci byly v Egyptě hojně rozšířené. Řadoví Egypťané však měli povoleny pouze svatby mezi bratranci a sestřenicemi. Manželství bližších pokrevních příbuzných byla zakázána. Proč? Faraoni totiž nebyli obyčejní lidé. Byli to bozi chodící po světě.

Lidští bohové

Dříve se vědci bránili jen pouhé představě příbuzenských sňatků mezi příslušníky faraonské rodiny. Hledali pro ně „omluvu“. Předpokládali například, že se ve starém Egyptě dědil trůn jen po ženské linii, tedy po přeslici. Pokud se chtěli muži stát vládci, nezbývalo jim nic jiného než se oženit s právoplatnou dědičnou královnou – a to byla v řadě případů jejich sestra. Dnes už jsou ale tyto teorie dávno překonány.

Důvody, proč měli vládcové výjimku ze zákazu sňatků, byly prosté. Pokud by si členové faraonské rodiny brali příslušníky cizích rodů, rozšiřoval by se okruh těch, kdo mohli vznášet nárok na trůn. To by s sebou neslo politickou nestabilitu.

Pro Egypťany nebylo obvyklé, aby dospělí zůstávali svobodní. To platilo i pro královské dcery. Princezny se však nesměly vdát pod svou úroveň a najít vhodného ženicha nebylo právě jednoduché. Sňatky princezen s jejich bratry či otci se tak nabízely jako ideální řešení. Princezna se vdala „na úrovni“, ale riziko rozdrobení říše se nezvýšilo.

Takové prozaické vysvětlení nebylo možné předložit poddaným. A tak se faraoni odvolávali na svůj božský původ a odkazovali na příběh o Isis a Osirisovi. Tito bohové byli bratr a sestra, stali se manželi a zplodili syna Hóra. Faraoni byli považováni za bohy, a tak směli dělat to, co Isis a Osiris.

Historie příbuzenských sňatků

Ze stejných důvodů jako faraoni uzavíraly příbuzenská manželství i další vladařské rodiny po celém světě. Spartský král Leonidas, proslulý hrdinskou smrtí v bitvě u Thermopyl, si vzal za manželku svou neteř. Athénský politik a vojevůdce Kimón byl ženatý s nevlastní sestrou. Nebylo to vnímáno jako něco nepatřičného, protože starořecké zákony povolovaly sňatky mezi nevlastními sourozenci, pokud měli různé matky.

Ve starém Římě však byly zakázány, přičemž pro tamní občany platila přísnější omezení než pro obyvatele provincií. A tak se v Římem ovládaném Egyptě směli muži ženit se svými tetami, zatímco římští občané ne. Přesto docházelo k příbuzenským svatbám přímo na císařském dvoře. Císař Claudius například změnil zákony, aby si mohl vzít za ženu svou neteř.

Vlastní sestry si brali za ženy také vládcové peruánských Inků. Sňatky mezi nejbližšími příbuznými, často mezi vlastními sestrami a bratry, bývaly běžné na vladařském dvoře ve starém Japonsku, v Koreji či Thajsku.

Pád španělských Habsburků

Mnohde samozřejmě nezůstala příbuzenská manželství bez následků. Rodů, které pronásledovaly dědičné choroby, neplodnost a nejrůznější postižení, lze mezi vládci velkých i malých říší najít bezpočet. Například potomci britské královny Viktorie trpěli hemofilií čili chorobnou krvácivostí. 

Nejznámější příklad neblahého dědictví příbuzenských manželství nabízí osud španělské větve Habsburků, která vymřela 1. listopadu 1700 s pětatřicetiletým Karlem II. Španělským. Pro Evropu to byla zásadní událost, protože o uvolněný trůn se utkaly mocnosti v tzv. válce o dědictví španělské. 

Karel II. byl sice dvakrát ženatý, ale zemřel bez dětí a bez dědiců. Trpěl celou řadou postižení a neduhů. Měl například obludně zvětšený jazyk, takže jeho řeči bylo stěží rozumět. Byl dementní a impotentní. Příčiny těchto potíží vysvětlí pohled na jeho rodokmen. Karlovi rodiče – Marie Anna Habsburská a Filip IV. – byli strýc a neteř. I v předešlých generacích španělské větve habsburského rodu však docházelo k častým příbuzenským sňatkům. Geny předků se s každým pokolením „koncentrovaly“. Karel II. na tom byl proto z genetického hlediska ještě hůř, než kdyby jeho rodiči byli bratr se sestrou z „normální“ rodiny. V králově dědičné informaci pocházela plná čtvrtina genů od jednoho jediného předka, u něhož se spojovaly rodokmeny matky a otce. Tak se mohlo stát, že Karel zdědil hned dvě vzácné choroby, které se u něj naplno projevily.

Dědičnými nemocemi byl postižen také celý rod španělských Habsburků. Dokládá to vysoká úmrtnost dětí: z 34, o nichž máme údaje, se jich plná polovina nedožila deseti let. A deset z nich umřelo dřív, než jim byl rok. V rodinách poddaných, kteří žili v mnohem horších podmínkách než královská rodina, umíralo jedno z pěti narozených dětí.

Strach z incestu

Lidé si byli vědomi rizika, která s sebou nesou příbuzenské sňatky a sex. Jejich zákazy se proto staly nedílnou součástí mnoha náboženství. Pro pohlavní styk mezi příbuznými se používá označení „incest“, jež se odvozuje z latinského výrazu „incestus“ čili „nečistý, hříšný“. Problémy spojené s incestem jsou však mnohem starší než latina a provázejí lidstvo od samého počátku.

V pravěku žili lidé v malých, často izolovaných skupinách. Pohlavní styky mezi příbuznými byly zřejmě poměrně časté, i když se dá předpokládat, že i tady existovala určitá pravidla. Ostatně mají je i tlupy lidoopů. U šimpanzů například dospívající samice opouštějí rodnou tlupu a zařazují se do cizí. Samci zůstávají.

S tím, jak se lidstvo rozrůstalo a jak se počet lidí žijících společně na jednom místě zvyšoval, přibývalo příležitostí ke sňatkům mezi nepříbuznými jednotlivci. Bylo reálné zavést pravidla pro výběr partnerů a následně je vtělit do náboženských předpisů. Například židovská Tóra definuje jasně, kdo s kým smí a nesmí vstoupit do manželství. Pokud blízce příbuzní zplodili děti, považovalo židovské právo tyto potomky za nelegitimní.

Také křesťané měli jasně daná pravidla, která zakazovala pokrevní sňatky a sex. Podobná nařízení najdeme i v Koránu, který dokonce mužům odpírá i chůvy, jež odchovaly je a jejich děti. Obdobně nahlížejí na příbuzenské vztahy i buddhisté a hinduisté.

Ani legitimní, společností tolerované sňatky však nemusely zůstat bez následků. Například slavný přírodovědec Charles Darwin se oženil se svou sestřenicí Emmou Wedgwoodovou, což mu schválila anglikánská církev. Některé Darwinovy děti proto byly churavé či postižené. Jeho nejmladší syn Charles Waring dokonce zemřel v necelých dvou letech. Darwin si kladl postižení svých dětí za vinu a připisoval je příbuzenskému svazku mezi ním a manželkou. O tom, že ho tahle otázka opravdu trápila, svědčí fakt, že se jí zabýval i ve svých vědeckých spisech.

Ali’i – havajská smetánka

Je zajímavé, že na mnoha místech světa najdeme společnosti, u nichž docházelo k plození dětí incestem, přitom jejich příslušníci nevykazují zjevné známky degenerace. Jak je to možné? Příkladem může být elita původních obyvatel Havaje a dalších tichomořských ostrovů. Tato polynéská „šlechta“ bývala nazývána „ali’i“. Na Havaji a na Samoi se tento termín používá k označení náčelníků. Na Cookových ostrovech a Velikonočním ostrově se jim říkalo „ariki“, na Tahiti „ari’i“. Stejného původu je označení pro vrchního náčelníka novozélandských Maorů „te arikinui“.

Na Havaji se příslušnost k vládnoucí kastě dědila. V některých oblastech byli proto ali’i potomky vlastních sester a bratrů. Jinde se v rámci této šlechty uzavíraly mezi nevlastními sourozenci nebo bratranci a sestřenicemi, a to po dlouhou řadu generací. Přesto se to na jejích příslušnících neprojevilo fyzicky ani duševně. Jak konstatovali první evropští mořeplavci, když dorazili k břehům Havaje: ali’i patřili k těm nejhezčím lidem, jaké kdy viděli. Jak to, že havajská šlechta, holdující incestům, neskončila stejně neslavně jako španělští Habsburkové?

Jak utéct degeneraci?

Problémy těžce postiženého španělského krále Karla II. vyplývaly z toho, že některý z jeho předků měl poškozený gen PROP1. Pokud jej člověk získá od obou rodičů, trpí mnoha těžkými hormonálními poruchami.

Při příbuzenských sňatcích a incestech dochází často k tomu, že jeden poškozený gen zdědí od společného předka jak otec, tak matka. U jejich potomka se pak mohou sejít, a to se stalo i Karlovi II. Španělskému. Ten navíc dostal také zdegenerované geny ATP6V0A4 a ATP6V1B1, což mělo za následek těžké poškození ledvin.

TIP: Odulý spodní ret: Genetická anomálie se stala poznávacím znamením Habsburků

Polynéské ali’i nic podobného nepotkalo ze dvou důvodů. Na Havaj zřejmě doplula po strastiplné cestě nekonečnými dálavami Tichého oceánu jen hrstka lidí. Dlouhá plavba sloužila jako síto, kterým prošli pouze ti nejzdatnější. Havajcům přála i štěstěna, protože první osadníci ostrovů si zřejmě nepřivezli větší počet skrytých dědičných defektů. Jejich genetická informace nebyla výrazněji poškozená. Zdědit defektní geny proto nemohly ani děti zplozené vlastními sourozenci z náčelnické kasty ali’i.

Časem se samozřejmě deformace objevily a začaly se projevovat. Děti, které vykazovaly vrozené poruchy, pak Havajci nemilosrdně zabíjeli. Nejčastěji je pohřbívali zaživa. Bylo to kruté, ale díky tomu nedospěly a nepřenášely poškozené geny na další pokolení.

Ke svému experimentu vědci využili 75 dobrovolníků, které nechali tipovat vítěze automobilových závodů. Velikost výhry přitom byla ovlivňována z velké části náhodně. Během experimentu badatelé průběžně zjišťovali, jak se účastníci experimentu cítí a jak jsou spokojení.

Podle očekávání byli spokojenější lidé, kteří vyhrávali. Překvapením ale bylo, že míra štěstí podle všeho nesouvisela s velikostí výhry. To vědcům naznačilo, že pocity šťestí nejsou přímo spjaty s penězi. Když pak dále analyzovali různé faktory, které souvisely s experimentem, dospěli k názoru, že lidé jsou nejvíce potěšeni v případě nečekané výhry, pokud to souvisí s poučením. Jako šťastnější se ukazovali ti, u kterých byla výhra spojena s pocitem učení se, pochopením hry a proniknutím do jejích zákonitostí.

TIP: Vědci potvrzují: Za peníze si štěstí nekoupíte. Ani přátelství

U podobných psychologických studií, které jsou založené na jednoduchých hrách a pravidlech, bývá často obtížné určit, nakolik jsou vypovídající pro reálný život. Výsledky nabízejí mnoho dalších interpretací a ve hře se objevuje velké množství faktorů, které vědci nezohledňují. Autoři této studie jsou ale přesvědčeni, že je přinejmenším možné dosahovat větší spokojenosti a pocitu štěstí díky malým vítězstvím a spojených s velkým poučením, než jednorázovými velkými výhrami.

Toto velkolepé dílo, jehož fotografie zaručeně nechybí v žádném turistickém průvodci o Vatikánu či Římě, se začalo stavět v roce 1506 za pontifikátu papeže Julia II. Chrám byl dokončen až o 120 let později a nahradil původní baziliku vystavěnou ve 4. století. Tvář mu vtisklo několik slavných architektů – Donato Bramante, Raffael Santi a především Michelangelo Buonarroti.

TIP: Křesťanské památky v Ravenně: Historie v mozaikách

Bazilika je postavena v renesančně-barokním stylu a její největší ozdobu představuje do dálky zářící kopule, jež se výškou 137 metrů a vnitřním průměrem 42 metry řadí k největším na světě. Vysvěcena byla v roce 1629 a stejně jako její předchůdkyně dostala jméno po svatém Petrovi. Mnozí věří, že je tento apoštol a první papež pohřben přímo pod hlavním oltářem.

Fascinující baldachýn

V následujícím půlstoletí přibylo k bazilice monumentální svatopetrské náměstí pod vedením architekta Giana Lorenza Berniniho. Jeho největším dílem je ale třicetimetrový bronzový baldachýn nad hrobem svatého Petra. Soch či obrazů, nad kterými musí divák žasnout, najdete v bazilice desítky. Za zhlédnutí rozhodně stojí slavná Michelangelova Pieta, tedy zobrazení Panny Marie s tělem Krista na klíně po jeho snětí z kříže. Významná je rovněž krypta, v níž se nacházejí hrobky 91 papežů. Ke zdejším zvláštnostem patří skutečnost, že mezi svatými otci je pohřben i český kardinál Josef Beran.