Štědrý den, který je i dnem památky biblických prarodičů Adama a Evy, byl v tradičním lidovém prostředí až donedávna vnímán jako polosvátek. Jeho denní část probíhala ve znamení příprav ke svátkům a k večerní hostině. Říkalo se „štědrý na práci, na postění po celý den“. Tyto práce zahrnovaly úklid domu, pečení a vaření, mytí všech členů rodiny či péči o domácí zvířata.

V oblastech s rozvinutou tradicí betléma se navíc dokončovalo postavení celého souboru. Hranici mezi pracovním a svátečním představovalo zasednutí rodiny ke štědrovečernímu stolu po zasvitnutí první hvězdy. Tehdy nastal svatvečer, vigilie svátku Božího narození. 

Bohatá tabule

Štědrovečerní stůl platil za požehnaný. Hojnost, umocněná posvátným časem vigilie svátku, iniciovala dobrý vstup do nového roku. Proto se na tabuli dávalo od všeho, co se urodilo na poli i v sadu. Východomoravským obyčejem bylo rozprostření obilných klasů po stole, který se poté pokryl plachtou, na niž se kladl čerstvě upečený chléb, koláče a plodiny z úrody. Stůl pokrytý obilím symbolizoval úrodné pole a hojnost, jež se měla přenést do příštího roku. 

K rozšířeným zvykům patřilo rovněž kladení mince pod ubrus nebo pod talíř, aby se rodiny drželo bohatství. Dělo se tak již v době středověkého spisovatele Jana z Holešova: „Ne však proto, aby je rozdělili chudým, jak to má být a jak to dělali staří poctivci, ale aby měli štěstí na peníze.“

Také rituální obepnutí stolu řetězem, které na východní Moravě přetrvalo až do pozdního 20. století, je starého původu. Řetěz se pojil s představou ochranného magického kruhu, jenž má udržet všechna pozitiva pohromadě: aby všichni sedávali u stolu nasycení a v lásce po celý rok, aby se dobytek držel ve dvoře, nebyl zcizen zlodějem či rozsápán divokou zvěří. Síla a pevnost železa se promítla do zvyku pokládat nohy na sekeru pod stolem, aby nebolely.

Hojnost jídla na stole, druh jídel a chody večeře v počtu tří, sedmi, devíti i dvanácti, symbolizovaly blahobyt. Na prvním místě se nacházely potraviny, které představovaly jakousi koncentraci veškerého snažení zemědělce. Vztahovaly se k obilnářství a byly mezi nimi pokrmy z mouky a druhy pečiva, od oplatků k chlebu, vánočkám, koláčům i těstovinám. Druhá skupina pokrmů symbolizovala plodnost. Jednalo se o jídla ze semen, kaše a polévky z jáhel, pohanky, luštěnin. Třetí skupinu tvořily symboly bohatství, jako med, ořechy a houby, spojené s představou rychlého růstu. Do poslední skupiny náležely rostliny přinášející zdar, tedy česnek, petržel nebo šípky.

Některým jídlům byla připisována magická síla. Například délka nudlí z žitné mouky měla působit na délku žitných klasů, jak se věřilo na Valašsku nebo v Čechách v okolí Nepomuku. Surovinová složka, kypění a nabývání při vaření učinily symbol plodnosti z kaše, zejména ve spojení s medem.

Štědrovky a kapři

Tradiční velké pečivo, které nazýváme vánočka, má řadu lidových pojmenování, jako houska, štědrovka, štědrovnice, pletenice, štrycla nebo calta. Ale nešlo vždy o pletenou housku, někdy měla i formu nepletené podlouhlé šišky. Vánočky jsou připomínány v 17. a 18. století jako dary panovníkovi, vrchnostem, kněžím a městským úředníkům. Dávali je také pekaři svým zákazníkům. Starým druhem pečiva byly oplatky z litého těsta, které se pečou na otevřeném ohni v kovových kleštích, oplatečnicích. Oplatkami se začínala štědrovečerní hostina, otec rodiny a hospodář je rozdával přítomným u stolu. Pomazávaly se medem, dával se na ně česnek a šípek, plody, jimž se připisovaly posilující účinky; s petrželovou natí se podávaly dobytku. 

Ve štědrovečerním rybím pokrmu se konzervuje starý předpis adventního půstu, tedy zdržení se jídel ze zvířat s výjimkou vodních živočichů. V období rozkvětu rybníkářství v 16. století byly ryby rozšířené i mezi méně majetnými lidmi, ale s jeho pozdějším úpadkem se jejich dostupnost snížila a staly se jídlem zámožných rodin. Měšťané tak mohli večeřet například rybí polévku, kapra na černo, štiku na modro, smaženého kapra a sekané hlemýždě. Přes všeobecné přijetí smaženého kapra a bramborového salátu jako hlavního chodu štědrovečerního jídelníčku nezanikly některé staré pokrmy, jako hubník či kuba, kapr na modro či ovocná omáčka muzika.

Tajemný svátek

V národopisné literatuře je zaznamenáno mnoho věštících rituálů, vykonávaných s použitím různých předmětů, plachty ze štědrovečerní tabule či uzlíčku s jídly, pomocí plodů, jimž lidová víra přisuzovala zvláštní sílu (cibule, jablko, ořech), nebo magie slova, tedy zvláštní průpovědi. Jedná se vesměs o jevy velmi staré, proti nimž byly namířeny už raně středověké církevní zápovědi. Něco z nich přetrvalo jako hra a zábava.

Širokou oblast výskytu mají věštby spjaté s jablkem a ořechy. Kdo našel v rozkrojeném jablku v jádrech křížek, měl se obávat brzké smrti, komu zůstala jádra neporušena a měla tvar hvězdy, bude po celý rok zdravý. „Někteří krájejí ovoce, aby na něm pozorovali budoucí dobré či zlé věci“, píše Jan z Holešova. 

Rozšířenou praktikou bylo naslouchání – věštění z akustických vjemů. Třesení plotem například vyvolalo štěkání psa. Z které strany se ozve, z té přijde ženich. Z náhodně vytaženého polínka zase zjišťovala dívka budoucího partnera: když vezme rovné, dostane pěkného muže, když křivé, muže chromého nebo hrbatého. Ke známým úkonům patří „čtení“ z obrazů, jež vytvářely kapky roztaveného vosku stékané do vody.

Obecně platilo, že pokud někdo ze stolovníků při štědrovečerní večeři nevrhal stín na stěnu, či se jeho stín zobrazoval bez hlavy, byly dny jeho života zkráceny. Věštění z lidského stínu nebo z naslouchání je uváděno v Homilii de sacrilegiis, v souboru církevních zápovědí pověrečného, pohanského jednání z 8. století.

Ježíškova nadílka

V pojmenování vigilie Božího narození zní pojem štědrý, tedy hojný, přející. Štědrost je v daru. V tradiční lidové kultuře se vánoční obdarování odehrává v širokém okruhu lidí a bývá spjato s obchůzkou. Ve vánočním čase si dary vyměňovali sousedé a přátelé, obdarováni byli dětští koledníci za dar vyřčených přání v písních, čeleď na statku, obecní služebníci, žebráci. V době Jana z Holešova si lidé posílali vzájemně „příjemné a vybrané věci, a zvláště vonné, vložené mezi dvěma krásnými miskami (…). Je také zvyk, že poslové, odevzdávajíce štědrovečerní dárky, vyslovují jména dárců říkajíce: ‚Petr nebo Jan Dlapka posílají vám štědrého večera.‘“. Učený mnich ovšem nelibě nesl, že se lidé obdarovávají i z jiného důvodu, totiž podle přesvědčení, že zle se člověku povede, když ten den nic nedaruje. Darování mělo přinést požehnání dárci podle představy „dar za dar“. 

V lidových vánočních obyčejích známe koledu jako obchůzku, píseň, vinš i dar, odměnu za službu. Koledou bylo nazýváno také ovoce syrové a sušené, jablka a ořechy, které hospodář rozděloval mezi spolustolovníky. Mezi koledující o Štědrém večeru patřili obecní a církevní služebníci, tedy pastýři, kostelníci, hrobníci. Ve městech raného novověku zpívali a koledovali žáci a studenti.

A jak je to se štědrovečerní nadílkou? V našem prostředí se vžila představa dárce Ježíška, o čemž najdeme zmínky už v pramenech 17. a 18. století. Dětem se říkalo, že chodí a naděluje o svaté noci, načež zrána o svátku měly v ošatce ovoce. Představa malého Ježíška jako dárce se v českém prostředí vžila až tak, že Ježíšek znamená i vánoční dárek. Na zdomácnění ježíšovského dárce měla svůj podíl krásná literatura. V Babičce Boženy Němcové je vylíčen obraz Jezulátka, které posílá dárky dětem po andělích a tato představa se zachytila v lidové tradici.

TIP: Příběh vánočního stromu: Kdy se v Čechách objevil poprvé

Když se usadil v naší vánoční tradici ozdobený jehličnan, byl dětmi přijímán jako dar od Ježíška: říkalo se mu Kristův strůmek. Dnes děti Ježíška oslovují, píší mu dopisy s přáním, co by chtěly pod stromkem, a dopisy mají adresu Božího Daru v Čechách. Vánoční dárce Ježíšek je svébytným jevem české lidové kultury a měl by tak být námi všemi uchován. 

V nejjednodušším slova smyslu představuje skafandr ochranný pracovní oděv, který člověka udržuje na živu v drsných podmínkách kosmu. Rozlišujeme dvě základní verze: skafandry pro pobyt uvnitř vesmírné lodi, používané zejména během startu a přistání, a ty pro práci mimo bezpečí kosmického plavidla.

Lehký, nebo těžký?

Lehké skafandry, tzv. IVA (Intra Vehicular Activity neboli „činnost uvnitř lodi“), nosí astronauti jako dodatečný bezpečnostní prvek. Kdyby v kabině poklesl tlak nebo nastalo naprosté vakuum například při hašení požáru, udrží ska­fandr napojený na systémy lodi člověka naživu. Sověti sice v minulosti jednu dobu létali bez nich, ale bohužel za to v roce 1971 zaplatili životem tři kosmonauti ze Sojuzu 11. I proto dnes, kdy jsou kosmické dopravní prostředky mnohem bezpečnější a spolehlivější, zůstává IVA skafandr povinným ochranným prvkem každého člena posádky ve všech lodích. 

Naopak těžké skafandry, tzv. EVA (Extra Vehicular Activity čili „činnost mimo loď“), představují naprostou nezbytnost pro výstupy do volného kosmu a práci ve vakuu, kde by člověk jinak nepřežil déle než několik sekund. Logicky platí, že lze verzi EVA použít také coby IVA, jak tomu bylo například v programech Gemini a Apollo. Opačný postup však možný není, přestože nám jej ukazují některé sci-fi snímky, jako například Gravitace.

Do každé lodi

Na přelomu 20. let 21. století se kosmonautika nese ve znamení nástupu řady nových vesmírných lodí, jenž nemá v historii obdoby. Pro lepší představu si je vyjmenujme: NASA finišuje s přípravami Orionu pro výpravy do hlubokého kosmu, s první plánovanou misí v roce 2021. Firma SpaceX již úspěšně provozuje Crew Dragon a přes některé obtíže dokončuje Boeing svůj Starliner. Rusko pomalu pracuje na lodi Orel pro dopravu kosmonautů na nízkou orbitu Země či k Měsíci (plán 2024). Čína aktuálně chystá na svém kosmodromu start nového pilotovaného plavidla (zatím beze jména), které zvládne letět i k Měsíci (2020). Indie nedávno oznámila záměr uskutečnit první vesmírnou misi svého občana ve vlastní kosmické lodi (2022). Společnost Virgin Galactic by mohla snad už v příštím roce začít létat s turisty v suborbitálním raketoplánu SpaceShipTwo. A Blue Origin má již také za sebou podstatnou část testů rakety New Shepard s kabinou pro posádku a rovněž začne co nevidět vozit turisty. 

I když se to možná na první pohled nezdá, každá vesmírná loď vyžaduje vlastní skafandr. Pojďme si tedy představit obleky astronautů pro 21. století.

ixEMU: Vzhůru na Měsíc!

• Určení: EVA
• Loď: (zatím neexistující) lunární modul programu Artemis
• Premiéra: 2023

Amerika po padesáti letech definitivně míří zpátky na Měsíc a s tím se pojí i nutnost vyvinout nové skafandry určené pro výstupy na jeho povrch. NASA momentálně podobnými kosmickými obleky nedisponuje, jelikož skafandry EMU alias Extravehicular Mobility Unit, používané na Mezinárodní vesmírné stanici, slouží pouze k pohybu v beztíži a jejich konstrukce chůzi neumožňuje. Agentura proto během posledních let pracovala na několika prototypech, které vyústily v návrh nazývaný xEMU neboli Exploration Extravehicular Mobility Unit.

Na konci loňského roku zadala NASA žádost průmyslovým partnerům: Měli by na nový skafandr poskytnout zpětnou vazbu a pomoct s finalizací i optimalizací jeho výrobního procesu, provozní strategie či budoucích možných úprav a vylepšení. Nejpozději do roku 2023 by se pak měl xEMU vydat na ISS, kde se otestuje v reálných podmínkách při výstupu mimo stanici, aby byl o rok později připraven k první procházce po Měsíci v rámci mise Artemis III.

Jeho konstrukce cílí zejména na vysokou mobilitu, jež bude při práci na zemském souputníkovi nutná a které se v minulosti žalostně nedostávalo skafandrům A7L z programu Apollo. Astronauti tak bez větších problémů zvládnou sbírat věci z povrchu, ohnout se, dřepnout si či kleknout. Další přínos tkví ve větší univerzálnosti a možnosti nastavit velikost obleků, aby vyhovovaly všem tělesným proporcím. V neposlední řadě se pamatuje i na zvýšený komfort, který si namáhavá práce bezpochyby žádá. 

Na každém skafandru jsou však nejdůležitější systémy pro podporu života, tedy udržování tlaku, teploty, vlhkosti, dýchatelné atmosféry atd. Jejich konstrukce je u xEMU navržena jako modulární, tak aby se v budoucnu dalo jednoduše implementovat vylepšení přicházející s technologickým pokrokem či se změnou požadavků, plynoucí například z použití v odlišném prostředí nebo na jiném kosmickém tělese.

iOCSS: Odkaz raketoplánů

• Určení: IVA
• Loď: Orion
• Premiéra: 2024

Už víme, že posádky programu Artemis se budou na Měsíci a během případných výstupů do volného prostoru na jeho orbitě pohybovat ve skafandru xEMU. Pro práci na palubě lodi Orion však budou mít k dispozici docela jiný oblek – OCSS neboli Orion Crew Survival System. Bude sloužit ve všech kritických fázích letu, tedy při startu, přistání, motorických manévrech či připojování ke stanici Gateway u zemského průvodce. Ať už by Orion ztratil vnitřní tlak v kterékoliv fázi mise, astronauti díky zmíněnému skafandru bez problémů přežijí návrat na Zemi, jelikož je udrží na živu až šest dnů.

OCSS technologicky vychází ze známého „dýňového obleku“ ACES, používaného na palubách raketoplánů Space Shuttle. Dočkal se ovšem radikálního přepracování a vylepšení, především v oblasti bezpečnosti či mobility. Například přilba je mnohem lehčí, pevnější, lépe tlumí hluk a na rozdíl od své předchůdkyně je dostupná v několika velikostech. Přístup k rozměrům se změnil také u samotného obleku: Už se nebude dodávat v konfekčních velikostech, ale každému astronautovi se upraví na míru. Dále se u něj použily materiály lépe odolávající žáru a zlepšila se pohyblivost kloubů – zejména ramenních, jejichž volnost je nesmírně důležitá při zvedání paží a ovládání systémů lodi, obzvlášť při větším přetížení.

Svou křiklavě oranžovou barvou, pro snazší lokalizaci posádky v případě nouzového přistání a opuštění lodi, odkazuje OCSS k historii. Stejný odstín měly skafandry ACES v raketoplánech, a právě proto se jim přezdívalo „dýňové obleky“. V oranžovém oděvu se do kosmu v historické premiéře vydal i Jurij Gagarin.

TIP: Boeing vyvíjí samočistící skafandr: Má chránit před nebezpečným prachem

Na nouzové přistání, kdy se k Orionu včas nedostanou záchranné týmy, pamatuje také integrovaná výbava v podobě balíčku pro přežití, zahrnujícího nůž, signální zrcátko, radiostanici, lokátor, stroboskop, svítilnu či píšťalku. OCSS však nezapomíná ani na moderní technologie: Například inovované rukavice umožní astronautům ovládat dotykové obrazovky.

Dokončení v neděli 27. prosince

Obyčejná lednička se alespoň v rozvinutých zemích stala v průběhu posledních sta let nedílným doplňkem skoro každé domácnosti. Díky nízké teplotě, jež zpomaluje růst bakterií a rozkladné procesy, umožňuje uchovávat potraviny déle čerstvé, čímž majitele zbavuje nutnosti neustále nakupovat rychle se kazící produkty jako maso či mléko. U ledniček s mrazákem či samostatných mrazniček, které umějí snížit vnitřní teplotu pod bod mrazu, se možnost uchování potravin prodloužila dokonce na měsíce či roky. Ačkoliv se masová výroba zmíněného zařízení rozběhla teprve mezi světovými válkami, kořeny snah o chlazení potravin sahají mnohem hlouběji.

Přírodní zásobárna

Že v chladu zůstávají potraviny čerstvé déle, si lidé všimli už dávno. K jeho ideálním přírodním zdrojům patřily odjakživa led či sníh. Problém tkvěl v tom, že voda v pevném skupenství nevydrží dlouho a s teplotou přes 0 °C začne tát. Bylo proto nutné led a sníh nějak chránit, dokud příroda nevyrobí nový. 

Číňané se údajně pokoušeli skladovat sníh v jámách už tisíc let před naším letopočtem a o několik století později postupovali podobně i Římané a Řekové: V zimě ho ukládali do jam a zakrývali je izolujícím materiálem, například popelem, aby se nízká teplota udržela co nejdéle. Kromě toho se někdy k uchování ledu či sněhu stavěly přímo zvláštní budovy. Jedna taková vyrostla v mezopotámském městě Terqa možná již roku 1780 př. n. l. Později si „ledové domy“, jež často vznikaly blízko řek či jiných zdrojů ledu, získaly značnou oblibu a v Evropě i v Americe se využívaly až do 20. století.

Krůčky pionýrů

K odběratelům ledu patřily vedle větších společností i domácnosti, kde k jeho uchování, potažmo k chlazení potravin sloužily speciální skříně: Dovnitř se umístil ledový blok, načež ochlazoval vnitřní prostor a udržoval jídlo v příznivé teplotě. 

První zásadní krok na cestě k moderní ledničce učinil skotský lékař William Cullen v roce 1755: V rámci pokusu odčerpal pumpou z nádoby s diethyletherem vzduch, čímž v ní vytvořil částečné vakuum. Bod varu etheru se tak snížil, látka začala vřít, odpařovat se a pohlcovat teplo z okolního vzduchu. Při experimentu se opravdu podařilo vyrobit malý kousek ledu, ale z praktického hlediska zůstávala metoda nepoužitelná.

Skutečná lednice

Další důležitý posun zajistil v roce 1805 americký vynálezce Oliver Evans, když navrhl mnohem důmyslnější chladicí systém, přestože opět založený na odpařování diethyletheru s využitím vakua. Do praxe jej ovšem uvedl až o třicet let později americký fyzik a vynálezce Jacob Perkins, který roku 1834 postavil první funkční ledničku. Měla již uzavřený odpařovací okruh, takže při ochlazování nevznikal žádný odpad. Přesto se nedočkala komerčního úspěchu a zapadla.

Teprve James Harrison, britský novinář, politik a vynálezce usazený v Austrálii, zkonstruoval v roce 1854 přístroj na výrobu ledu, jenž vyvolal poptávku: Zákazníky našel v pivovarnictví či v závodech na zpracování masa.

Do každé rodiny

Ve druhé polovině 19. století se objevovala různá vylepšení, ale přístroje pro použití v domácnostech spatřily světlo světa teprve ve století následujícím. První domácí ledničky však rozhodně nevypadaly jako ty dnešní, byly totiž poněkud neskladné. Motor s kompresorem se musel umístit například do sklepa či vedle domu, zatímco v kuchyni stála pouze chladicí skříň. Na počátku 20. let tak ledničku vlastnila jen hrstka lidí. 

TIP: Propiska: Banální vynález, který změnil svět

Situace se změnila roku 1927: Tehdy společnost General Electric představila úspěšný model Monitor-Top, jehož název odkazoval na dělovou věž obrněné válečné parolodi USS Monitor. V následujících desetiletích přicházela nová zařízení, využívající stále důmyslnější chladicí jednotky (původní chladiva bývala dokonce jedovatá), a lednička se poměrně rychle stala nedílnou součástí každodenního života. 

Už na konci prvního dne bojů u Kurska se německý útok zastavil u druhé linie a rudoarmějci začali vyrážet do lokálních protiútoků. Stíhače tanků bez kulometné výzbroje se ocitly v nepříjemné situaci, nicméně stáhnout se do vlastních pozic nesměly – nepřítel by vyklizené území opět zabral. 

Předchozí část: Porscheho smrtící tlustokožci (1): Stíhače tanků Ferdinand v boji

Zranitelný zblízka

Sovětské zdroje tvrdí, že jejich pěchota už v této fázi bitvy rozpoznala zranitelnost ferdinandu zblízka. Rudoarmějci se měli ukrývat v zákopech, nechat kolos proniknout až do vlastních linií a poté se na něj vrhnout z boků s granáty a Molotovovými koktejly. Německé reporty oproti tomu ztráty ferdinandů způsobené infanterií zpochybňují.

Ať tak či tak, velitelé osádek si rychle uvědomili další nevýhodu svých obrněnců: nedostatečný výhled z interiéru. Nezbývalo jim než otevírat poklopy, vystrkovat hlavy ven a vystavovat se palbě. Potvrdily se též obavy z poruchovosti – při přesunech na delší vzdálenosti pohonné ústrojí často vypovídalo službu.

Proti minám

Svou daň si vybíraly i miny. Intenzivní sovětská dělostřelba totiž znemožnila ženistům označit vytvořené průchody v minových polích a stíhače tanků do „čertových zahrádek“ vjížděly takřka naslepo. Když exploze poškodila pásy nebo hnací kola, členové osádky se obvykle rozhodli podstoupit riziko, opustit bezpečí pancéřované nástavby a pokusit se stroj zprovoznit. Jestliže se oprava ukázala jako nemožná, přivolávali tankisté na pomoc vyprošťovací techniku.

Hmotnost ferdinandu však činila odtažení buď extrémně obtížným, nebo přímo nemožným. Standardní vyprošťovací vozidlo Wehrmachtu představoval Bergepanzer IV, jenž dokázal odtáhnout maximálně jeden PzKpfw IV. Pro záchranu těžších typů bylo zapotřebí hned několika bergepanzerů, kterých vždy panoval nedostatek – tiger vyžadoval tři a ferdinand dokonce pět. 

Zabiják tanků

Dokud Němci v úvodní fázi střetu útočili a postupovali, zůstávaly poškozené stíhače na území ovládaném Wehrmachtem. Mechanici tak měli i přes výše popsané potíže čas dostat většinu do týlu, opravit a opět vrhnout do bitvy. Jakmile se karta obrátila a Rudá armáda zahájila protiofenzivu, šance na záchranu i lehce poškozených kusů klesla na minimum. Leckdy musely osádky ferdinand opustit a zničit třeba jen po rozlomení několika článků pásu, protože nepřítel se blížil; cenná technika se nesměla dostat do jeho rukou.

TIP: Německá samohybná děla: Zrození lovců tanků

Wehrmacht nasazoval ferdinandy v síle roty, v případě nutnosti po jednotlivých četách. Po přechodu do obrany vytvořily těžké stíhače součást mobilních záloh a podílely se na otupování sovětských tankových úderů. V této roli se ferdinand osvědčil a jeho granáty likvidovaly obrněnou techniku nepřítele zpravidla nanejvýš druhým výstřelem. Tomu odpovídalo velké množství zlikvidovaných nepřátel. Od 5. do 16. července 1943 ferdinandy údajně vyřadily 320 ruských tanků a blíže neurčené množství dalších strojů. Pokud čísla z hlášení odpovídají realitě, na každý ztracený stroj připadalo 17 zničených tanků protivníka!

Dokončení: Porscheho smrtící tlustokožci (3): Stíhače tanků Ferdinand v boji (vychází v neděli 27. prosince)

Když u Chica Rodriguese zabušila na dveře protikorupční jednotka, politik zpanikařil a zpronevěřené finance z fondu na boj proti pandemii si nastrkal za trenýrky. Při následné razii se ukázalo, že má v domácím sejfu v přepočtu 180 tisíc korun, a kromě toho si muži zákona všimli i divných vyboulenin na jeho spodním prádle.

Když na zvláštnost poukázali, vylovil senátor z trenek štos bankovek v hodnotě 60 tisíc korun. Jeho chůze však zůstávala strnulá, proto ho policisté prověřili pořádně – a mezi půlkami státníka nalezli dalších 75 tisíc. Rodrigues byl suspendován a momentálně čelí obvinění z korupce.

Jak víme z dochovaných záznamů, starověký Egypt po dlouhá tisíciletí obchodoval s říší Punt. Byl to významný obchodní partner, od něhož Egypt kupoval zlato, slonovinu a exotické druhy dřeva i zvířat. Až doposud jsme ale o říší Punt měli jen kusé informace, včetně místa, kde se měla rozkládat. Vědělo se, že to bylo jihovýchodním směrem od Egypta, ale nebylo jasné, zda se říše nacházela v Africe nebo v přilehlých částech Asie.

Tuto záhadu zřejmě konečně rozluštil tým, který vedl Nathaniel Dominy z americké Dartmouth College v Hanoveru. A poněkud překvapivě k tomu posloužili mumifikovaní paviáni z egyptských archeologických nalezišť. Vědci analyzovali obsah izotopů kyslíku a stroncia v jejich kostech, a následně jej porovnali s hodnotami u 155 paviánů ze 77 lokalit v severní Africe a Arábii.

TIP: Starověcí Egypťané mumifikovali ohromné množství divoce žijících ptáků

Výsledky analýz ukázaly, že pět paviánů, kteří byli mumifikováni před 4 až 2 tisíci lety, vyrostlo přímo v Egyptě, zřejmě v rámci chovného programu pro rituální účely. Dva další paviáni, kteří byli mumifikováni asi před 5 tisíci lety, ale se vší pravděpodobností pocházejí z oblasti Afrického rohu, kde se dnes nacházejí Etiopie, Eritrea a Džibuti.

To je přitom v souladu s jednou z teorií o říši Punt, která ji klade právě do Etiopie a okolních zemí. Obchod mezí Egyptem a Puntem byl podle řady historiků zásadním milníkem ve vývoji lidstva. Je to vlastně počátek ekonomické globalizace. Trasa mezi Egyptem a Puntem vedla přes moře a byla to součást vznikající obchodní cesty, kterou pak proudilo koření z Východu na Západ.

Už zase celý den pršelo. Před pár hodinami padla tma a Kodaň se ocitla v mrazivých spárech prvních lednových dnů. Pro spoustu lidí by byly podobné podmínky skličující a depresivní, o Dánech se však nic podobného říct nedá: V roce 2016 vyšli z výzkumu nazvaného Zpráva o světovém štěstí (World Happiness Report, WHR) coby nejspokojenější národ světa. O rok později si „pohoršili“ na druhé místo, které dokázali obhájit i letos. Mnohé to jistě překvapí, jelikož v zimě se severská země zhruba na šestnáct hodin denně halí do tmy a nedostává se jí ani klíčové „ingredience štěstí“ v podobě slunečního svitu. V čem tedy spočívá dánské tajemství?

Zmíněný výzkum pravidelně zohledňuje kritéria jako příjem na obyvatele, očekávanou dobu dožití, svobodu činit vlastní rozhodnutí, sociální podporu a v neposlední řadě míru vládní či podnikatelské korupce. Dál se odborníci zaměřují také na spokojenost v práci, pocit štěstí během celého života a na zdroje důvěry coby základu stabilní společnosti. 

Peníze nejsou všechno

„Nejpřekvapivější současný poznatek zní, že budování pozitiv je mnohem důležitější než snaha vypořádat se s negativy,“ tvrdí John Helliwell z University of British Columbia, jeden z editorů WHR. „Každoroční studie má za cíl zvýšit povědomí o univerzálních meřítkách kvality života,“ dodává. On i jeho kolegové věří, že pocit štěstí představuje lepší ukazatel spokojenosti než oddělené statistiky jako výše příjmu, míra chudoby, dosažené vzdělání, zdravotní stav a zkorumpovanost vlády. Badatelé zjistili, že se obecně lépe žije ve společnostech s nízkými výkyvy spokojenosti. Na druhé straně z výzkumů vyplývá, že právě rozdíly ve štěstí narostly prakticky po celém světě.

Asi nikoho nepřekvapí, že pro vyrovnaný život je zásadní výše příjmu. Ostatně ve šťastnějších koutech světa dosahují výplaty až 25násobku oproti těm méně spokojeným. „Příjem patří mezi podstatnější prvky, na nichž vysvětlujeme mezinárodní odchylky,“ tvrdí Helliwell. „Mít dostatek peněz, aby člověk netrpěl nouzí, představuje jeden z pilířů spokojené existence. Nejdůležitější roli však peníze samozřejmě nehrají.“ 

Jak vyslovit „hygge“?

Meik Wiking řídí Institut výzkumu štěstí v Kodani a souhlasí, že peníze netvoří jediný pramen spokojenosti. „Dánové od sebe bohatství a štěstí oddělují. V životě se snažíme soustředit na to podstatné, jako je trávení více času s přáteli a rodinou,“ vysvětluje Wiking, který se stal rovněž autorem Malé knihy Hygge. Aktuálně velmi oblíbené slovo se vyslovuje jako „hůge“ a skloňují ho všichni reklamní agenti, editoři lifestylových časopisů i bloggeři. Obvykle se překládá jako „pohodlí“, ale Dánové by vám vysvětlili, že se za ním skrývá mnohem víc.

„Jako hygge se označuje všechno od schopnosti vytvořit intimní atmosféru až po sezení u svíček s kakaem,“ tvrdí Wiking. „Utváří jej mimo jiné jednotnost, relaxace, umění dopřát si příjemné věci a komfort. Skutečnou esencí hygge je honba za každodenními radostmi.“ Než ovšem odpovíte, že ke štěstí potřebujete pouze vyhrát v loterii, zastavte. Nemusíte být nejprve zaopatření, abyste se následně mohli oddat blaženému stavu hygge: V léčbě životního splínu totiž skvěle pomáhá práce. 

Spokojenost pro každého

„Nejde ani tak o druh práce, ale o způsob, jakým ji vykonáváte, a za jakých okolností. Dané faktory štěstí budují, nebo naopak oslabují,“ tvrdí Helliwell. „Lidé jsou obecně šťastnější, pokud se na projektech mohou podílet v přátelském a důvěryhodném kolektivu. Platí to nejen pro zaměstnání, ale i mimo něj. Jedinci, kteří se mohou spolehnout na kolegy a nadřízeného považují spíš za partnera než za šéfa, bývají se životem stejně spokojení ve všední dny i o víkendu.“

Samozřejmě se nabízí další podstatná otázka: Dá se pocit spokojenosti hodnotit subjektivně? Opravdu se výsledky průzkumů liší v závislosti na jednotlivcích? O Britech totiž například všichni víme, že i v mizérii rádi zatnou zuby, pořádají pikniky v dešti na plážích, a kdykoliv se jich zeptáte, jak se mají, odpovídají, že dobře. A zmíněné „národní nastavení“ by přece mohlo výsledky ovlivňovat. „Existují tři typy subjektivních měřítek spokojenosti,“ vysvětluje Helliwell. „Jedná se o pozitivní afekt, tedy jak prožíváme kladné emoce, dále negativní afekt – jak prožíváme ty záporné, a pak zhodnocování, kdy respondent uvádí, jak je se svým životem obecně spokojený.“ 

Mozek pod mikroskopem

Podle Helliwella mají okolnosti konkrétního jedince vliv hlavně na obecné hodnocení života, které se také mezi respondenty z různých zemí nejvíc liší. Všechny tři kategorie jsou však subjektivní. Spadají do stejné škatulky jako dotazy lékaře na míru bolesti, jejíž práh leží u každého jinde.  

Nicméně ne všem vědcům uvedené subjektivní předpoklady stačí. Profesor Wataru Sato a jeho tým z kjótské univerzity se pomocí skenování mozku pokusili určit, která jeho centra odpovídají za pocity štěstí. Z výsledků vyplynulo, že velmi spokojení jedinci měli víc šedé hmoty v části zvané precuneus, jež se obvykle spojuje se sebereflexí a vědomím. Vědci však po kořenech vyrovnanosti nepátrají pouze v našem klíčovém orgánu: Obracejí se také na genetiku, která by mohla rozluštit otázku, proč jsou někteří jedinci šťastnější než jiní.

Mezi štěstím a depresí

Výzkumníci z amsterodamské univerzity Vrije izolovali části genomu, jež by mohly mít na vnímání štěstí vliv: Poté, co analyzovali vzorky více než 298 tisíc lidí z celého světa, nalezli tři genetické varianty spokojenosti. Dvě z nich se přitom pojí s rozdílnými symptomy deprese, tedy duševní poruchy, která patří k nejpalčivějším problémům současnosti. „Genetické varianty ovlivňující subjektivní vnímání spokojenosti se z velké části kryjí s těmi, jež určují, jakými symptomy se u člověka projeví deprese,“ tvrdí profesorka Meike Bartelsová a dodává, že by popsaná provázanost mohla posloužit v boji proti řadě psychických onemocnění. 

Zdá se tedy, že snaha udržovat lidi šťastné je stejně důležitá jako ochrana jejich duševního zdraví. Studie publikovaná ve vědeckém časopise Journal of Happiness Studies naznačuje, že jedinci považující sami sebe za šťastné mají s vysokou pravděpodobností v DNA variantu genu, který ovlivňuje míru smyslového uspokojení a snižování bolesti. Podle výzkumu týmu z univerzity v britském Warwicku zase spokojenost národa úzce souvisí s tím, jak blízko mají jeho příslušníci geneticky k Dánům. 

Příbuzní z Dánska

Studie dále odhalila spojitost mezi duševním stavem a verzí genu, jenž ovlivňuje hladinu serotoninu: Existuje v dlouhé a krátké variantě, přičemž druhá jmenovaná souvisí podle výsledků s depresemi a častěji se objevuje u průměrně nepříliš spokojených národů. Ačkoliv jde o kontroverzní tvrzení, krátká varianta byla spojena také s vyšší četností neuróz. Dánsko a Nizozemí přitom podle všeho vykazují nejnižší výskyt uvedené verze genu. 

V roce 2010 zadal tehdejší britský premiér David Cameron studii ohledně štěstí a spokojenosti vlastního národa a podle výsledků se situace v ostrovním království lepší. V Ekvádoru, Spojených arabských emirátech, Venezuele a Bhútánu dokonce jmenovali ministry spokojenosti, přičemž v poslední jmenované zemi se štěstí nově řadí mezi základní práva. Národní akademie věd v USA pak založila radu pro zkoumání způsobu, jakým by se měření štěstí mohlo odrazit v tvorbě politických plánů. 

Vrabec a holub

Mění se tedy svět ve šťastnější místo? „O globálním trendu zatím hovořit nemůžeme,“ soudí Helliwell. „V současnosti teprve získáváme data, která nám z dlouhodobého hlediska pomohou odhalit důležité aspekty pro dané národy. S velkým odstupem – zatímco se životy mnoha jedinců v méně šťastných zemích postupně obrátí k lepšímu – lze očekávat, že dojde ve vnímání štěstí k proměně. Řada lidí si totiž uvědomí, že by mohli žít ještě lépe než dosud.“ 

Prozatím by nám tedy jistě prospělo zopakovat si slova Benjamina Franklina, jednoho z otců zakladatelů Spojených států: „Mnohem více štěstí se ukrývá v každodenních drobných radostech než ve velkých událostech, jež se odehrávají jen zřídka.“ Občas je zkrátka lepší vrabec v hrsti než holub na střeše.

Mladé a dost odvážně vyparáděné fanynky se lokty přetlačují o první místa v řadě před pódiem. Snaží se být svému idolu co nejblíže. Strkanice však rázem ustane, když sál potemní. Všechny rázem upírají zrak kupředu, aby nepřišly ani o vteřinu vystoupení. A ten jek a křik, když se interpret objeví a zahraje první tóny písně, jejíž melodii znají všechny přítomné dávno zpaměti! Vzrušená atmosféra narůstá, přibývá nadšených výkřiků. Některé posluchačky omdlévají. Po první předehrávce na umělce prší květiny, krajkované kapesníčky, ba i dámské spodničky. Překvapivě, nejsme na koncertu Justina Biebera nebo jiné současné hudební ikony. V pozici zbožštělého hudebníka se ocitá Ferenc Liszt, pianista a virtuos. A popsaná scéna se odehrává v roce 1841 při jeho koncertu v Hudební akademii v Berlíně.

Háklivé podporovatelky

Předminulé století si obvykle spojujeme s přísnou morálkou. Naše představa o tehdejších upjatých mravech však po vylíčení atmosféry na Lisztově berlínském vystoupení vezme za své. Přítomné dámy, byť některé nedosahují ani patnácti let věku a jiné už oslavily šedesátiny, si na koncertu počínají naprosto šíleně. Každé gesto mladého umělce, každý tón, který vyloudí na pianino, je dostává za hranice extáze. Není divu, že si této hysterie povšimnou i současníci populárního maďarského skladatele.

Básník Heinrich Heine ji přiléhavě nazve Lisztománií. S posměšky ale opatrně! Lisztovy groupies, tedy poblázněné fanynky, se neváhají za svou hudební ikonu bít. Nejen mezi sebou. Výbuch hněvu směřují proti každému, kdo jim sáhne na jejich vyvoleného.

Je libo suvenýr?

Dcerky s přísným vychováním z internátních škol i vdané paničky skládají hudebníkovi básně a adresují mu často velmi výmluvná psaní. Liszt jich dostává tolik, že je může přehrabovat hráběmi. Jeho obdivovatelky se nezastaví před ničím. Že na krku nosí brože s jeho portrétem? Tahle cetka šla na odbyt ještě lépe než lístky na skladatelovy koncerty. Vstupenky na hudebníkova vystoupení se vyvažovaly zlatem.

Oblibě se těšily i nejrůznější neumělé obrázky a kresby, často doprovázené falešným věnováním. Byznys se suvenýry z Lisztových koncertů připomínal středověkou honbu za svatými ostatky. Prodat se ziskem se dala každá klapka pianina, kterého se kdy dotkl, nebo struna, kterou rozezvučel.

Cennější nad zlato

Někdy tohle sběratelství bylo dost nechutné. Což takhle vlastnit šálek kakaa, kterého se dotkly jeho rty? Že je to nepraktické a poněkud zkyslé? Nevadí, hlavně že se toho dotýkala hvězda hudebního nebe. Oddané fanynky nepohrdnou ani podšálkem potřísněným od kávy nebo příborem se zaschlou snídaní. Ve známost vstoupil i případ dámy z lepší společnosti, která neodolala pokušení a sebrala ze země špaček Lisztem nedokouřené cigarety. Tu pak nechala zasadit do přívěsku, jež lemovaly diamanty ve tvaru monogramu F. L.

A pokud nějaký dražební dům nabídl pramen hudebníkových vlasů doplněný o certifikát pravosti? Pak se nabízené částky šplhaly skutečně do astronomických výšin. Liszt by musel dávno olysat, kdyby si včas nepořídil psa, ze kterého tyto „zaručené pravé“ kadeře získával. „Bylo to jako horečka, mánie, šílenství,“ vzpomínají současníci. Mnohdy se stopou žárlivosti, protože maďarský virtuos mohl mužům nevědomky odlákat jejich nastávající.

Uhranutý pohádkář

Své o tom ví Honoré de Balzac, který Lisztovi trochu nešťastně představil svou snoubenku. Jeho vyvolená Eva Hanska při zprostředkovaném setkání dočista oněměla a ještě dlouhé měsíce psala muzikantovi zamilované listy. To Balzaca zrovna nepotěšilo. A co muži? Odolávali umělcovu kouzlu? Ani oni si často nedokázali zachovat chladnou hlavu…

Rozechvělost, dojetí a slzy štěstí připouštěl po poslechu Liszta třeba ruský skladatel Jurij Karlovič Arnold nebo věhlasný autor pohádek pro děti Hans Christian Andersen. Lisztovy koncerty se zkrátka lišily od všech ostatních hudebních vystoupení té doby. Sálala z nich dosud nepoznaná energie a vášeň, která posluchače doslova učarovala.

Hysterie pokračovala i poté, co po osmi letech Liszt ukončil své putování Evropou. Fakt, že s veřejnými vystoupeními přestal ve svých pětatřiceti, tedy na vrcholu tvůrčích sil, mu umožnil zachovat si pověst nepřekonatelného hudebního génia. Koncertní šňůra mu vydělala na královský život. Ferenc Liszt však věnoval podstatnou část svých příjmů na dobročinné účely a podporu Maďarské hudební akademie.

TIP: Kantor Jakub Jan Ryba: Víc než učení ho proslavila koleda

A čím virtuos po opuštění pódií zaplnil svůj čas? Dál se věnoval skládání hudby. Navíc mu sláva nezkazila charakter! Navzdory svému postavení celebrity si dokázal uchovat zdravý rozum a skromnost. Umírá v roce 1886, ve věku čtyřiasedmdesáti let. Co za jeho fenomenálním úspěchem stálo? O to se hudební znalci přou dodnes…

Není žádným tajemstvím, že v arktických oblastech, jak na souši, tak v oceánu, dochází k únikům metanu z hornin do atmosféry. Děje se to již velice dlouho, dlouhé tisíce let. Odborníci se ale obávají, že se to s postupujícím globálním oteplováním bude zesilovat. Do atmosféry se díky lidským aktivitám dostává i metan z dalších zdrojů, což dohromady představuje podstatnou hrozbu. Metan je totiž velmi účinný skleníkový plyn.

Přestože je metan ve středu pozornosti vědců, některým procesům souvisejícím s jeho koloběhem v prostředí a faktorům, které je ovlivňují, vlastně stále moc nerozumíme. Francouzský badatel Nabil Sultan z oceánografického institutu Ifremer se svými kolegy zjistil, že na výrony metanu z oceánu působí mimo jiné i Měsíc.

TIP: Vědci zaznamenali obrovské emise metanu v oblasti Východosibiřského moře

Je to vlastně jednoduché. Měsíc, přesněji řečeno jeho gravitační přitažlivost, se projevuje v podobě přílivů a odlivů. Ty představují mocnou geologickou sílu, která neustále tvaruje pobřeží moří a oceánů. Sultan s kolegy přišli na to, že přílivy a odlivy také významnou měrou ovlivňují výrony metanu ze dna Severního ledového oceánu.

Badatelé si všimli, že ložiska metanu, která se nacházejí v sedimentech do hloubky jednoho metru pod mořským dnem, jsou citlivá i na malé změny tlaku vodního sloupce. Při odlivu tlak vody na dno klesá a metanu se uvolňuje víc. Příliv naopak tlak vodního sloupce zvyšuje a zároveň omezuje uvolňování metanu.

Na Islandu se nachází celkem 30 aktivních sopek, a zatímco nejznámější je zřejmě ta s nevyslovitelným názvem Eyjafjallajökull (ne že by se snad Öræfajökull či Snæfellsjökull vyslovovaly o tolik lépe), nejaktivnější z nich se jmenuje Grímsvötn. Téměř celá spočívá pod ledem a vyčnívá pouze jižní hřeben. Poslední erupce v roce 2011 vymrštila popel až 20 km do atmosféry a „zrušila“ na 900 letů. 

TIP: V pekelné kuchyni: 10 nejnebezpečnějších stále aktivních sopek světa

Nyní se zřejmě schyluje k dalšímu výbuchu. Problém přitom kromě popela rozptýleného v ovzduší spočívá právě v ledové krustě, jež se při vysokých teplotách rozpustí a zvedne hladinu ledovcového jezera. Rezervoár se pak může vylít a způsobit povodně, jež v minulosti narušily silnice i mosty. Proto vědci aktivitu vulkánu bedlivě sledují: Podle záznamů intenzivněji vybuchuje každých 150–200 roků (jako v letech 1619, 1879 a 2011), kdežto menší erupce lze očekávat zhruba jednou za dekádu.