Od počátku 60. let 20. století se francouzské námořnictvo spoléhalo na dvojici letadlových lodí s konvenčním pohonem Clemenceau a Foch. O 15 let později už ale muselo uvažovat o jejich náhradě a od roku 1975 začali konstruktéři pracovat na patřičné studii s názvem PH-75. Původní zadání počítalo s vrtulníkovým nosičem o výtlaku 18 400 t, délce 208 m a šířce 46 m. Od začátku se počítalo s jaderným pohonem, protože nové letadlové lodě měly mít téměř totožné reaktory s připravovanou třídou jaderných ponorek třídy Le Triomphant.

Radost pilotů i ekonomů

Novou technologii přivítali především námořní piloti, protože jim přistání neznepříjemňoval kouř z komína. Atomový pohon se líbil rovněž ekonomům, protože podle některých výpočtů měl Francii během 20 let ušetřit nákup 1,5 miliardy litrů topného oleje. Zdali jsou takové výpočty správné, toť otázka, faktem však zůstává, že s jaderným pohonem může Charles de Gaulle teoreticky nepřetržitě plout maximální rychlostí po dobu pěti let. V reálných podmínkách však výkony vypadají jinak a s výměnou uranových tyčí se počítá jednou za 20–25 let.

Další požadavky na novou letadlovou loď se během příštích let měnily s tím, jak se diskutovalo o rychlosti, výzbroji a elektronickém vybavení, nicméně projekt čistě vrtulníkového plavidla brzy spadl pod stůl a rozměry se stále zvětšovaly – až se zastavily zhruba na dvojnásobku původně požadovaného výtlaku. Projekt dokončený v roce 1979 počítal se stavbou tří kusů, avšak vláda v září 1980 schválila výrobu pouze dvou jednotek. Do zahájení stavby aspoň jedné lodi ovšem uplynulo ještě dlouhých sedm let.

Mitterrand by raději Richelieuho

Prezident François Mitterrand pro nový nosič vymyslel jméno Richelieu. Ani potom ale dělníci loděnic DCN (Direction des Constructions Navales) v Brestu neměli důvody ke spěchu. Konečnou objednávku vláda podepsala v září 1986 a kýl byl položen v listopadu následujícího roku.

Ovšem rozpad sovětského impéria vyvolal celou řadu nových politických debat o účelu a smyslu vlastnictví letadlové lodi. Velmi aktivně si v tomto ohledu vedli především aktivisté z levé a zelené části politického spektra, kteří o existenci podobných nosičů nestáli a ušetřené prostředky (asi 20 miliard franků) hodlali věnovat na jiné účely. Dosáhli svého, protože k zahájení stavby sesterského plavidla nikdy nedošlo.

Lodní vrtule plné prasklin

Navzdory dalším finančním škrtům námořnictvo spustilo letadlový nosič na vodu v květnu 1994 a pak přišlo na řadu dostrojení. Na přání dalšího prezidenta Jacquese Chiraka, jenž nastoupil do funkce roku 1995, změnilo plavidlo jméno na Charles de Gaulle. Přestože v letech 1990–1996 na trupu pracovalo 1 000–1 200 techniků, dokončení zůstávalo v nedohlednu, přičemž za to mohly jak další škrty, tak omyly v konstrukci. První testy ukázaly, že úhlová letová paluba je pro turbovrtulové letouny včasné výstrahy Grumman E-2 Hawkeye příliš krátká. Nebylo zbytí, musela se tedy prodloužit.

Pokračování: S reaktorem kolem světa: Francouzská letadlová loď Charles de Gaulle (2)

V důsledku nových bezpečnostních norem (a jednoho menšího požáru) došlo k vylepšení odstínění reaktoru a celé opatření přišlo daňové poplatníky na dalších pět miliard franků. Nečekaný problém se objevil v souvislosti s lodními vrtulemi. Při testovací plavbě v Atlantiku se jedna odlomila. Závada se ukázala jako velmi vážná, protože při bližším zkoumání měla náhradní vrtule stejné fatální vnitřní strukturální vady a nejspíš by také dlouho nevydržela.

Japonská kosmická agentura JAXA v úterý oznámila, že kapsle, kterou minulý týden dopravila na Zemi sonda Hajabusa 2, obsahuje odebrané částečky z planetky Ryugu. Kapsle čínské vesmírné sondy Čchang-e 5 přepravující vzorky měsíční horniny zase úspěšně přistála v oblasti Vnitřního Mongolska.

Hledání stop života

Šestiletá mise japonské sondy Hajabusa 2 k blízkozemní planetce Ryugu má svůj happy end. Sondě, která vyrazila na svou pouť v roce 2014, se loni podařilo během dvou pokusů odebrat vzorky z povrchu planetky, jejíž stáří se odhaduje na 4,6 miliardy let a před pár dny vrátit přepravní kapsli zpátky na Zemi. Až do pondělí ale nebylo jisté, zda se podařilo naplnit nejdůležitější část mise – tedy dopravit společně s kapslí na Zem i odebrané vzorky.

Plán počítal s tím, že Hajabusa 2 se vrátí s přibližně 100 miligramy vzorků, což se podle Hirotaky Sawady z JAXA povedlo. „Chtěli jsme získat 100 miligramů nebo víc, a to jsme rozhodně dostali,“ uvedl Sawada na tiskové konferenci. Dodal, že když vzorky poprvé spatřil, ztratil řeč. „Bylo to opravdu jiné, než jsem čekal. Bylo toho docela dost,“ řekl k obsahu vzorků v kapsli. Vědci doufají, že zkoumání získaných vzorků pomůže objasnit vývoj Sluneční soustavy a vznik života na Zemi.

Návrat po 44 letech

Podobným úspěchem se může pochlubit i čínská agentura CNSA. Po nedávném úspěšném přistání sondy Čchang-e 5 na povrchu Měsíce a následném sběru vzorků, se také jejich přepravní kapsle dočkala úspěšného návratu. Kapsle přepravující vzorky přistála během včerejška v oblasti Vnitřního Mongolska.

Po přesném místě dopadu kapsle se nyní intenzivně pátrá. Do hledání se zapojilo několik helikoptér a také pozemní družstva. Očekává se, že vyzvednutí kapsle bude obtížné kvůli jejím malým rozměrům, tmě, nízkým teplotám a sněhové pokrývce, nicméně pravděpodobnost jejího lokalizování je podle zástupců CNSA jen otázkou času. Očekává se, že kapsle dopravila na Zemi zhruba dva kilogramy měsíční horniny.

Poslední vzorky Měsíce dopravila na Zemi v roce 1976 sovětská sonda Luna 24. Téměř 400 kilogramů měsíční horniny dopravili na Zemi také američtí astronauti, kteří na Měsíci přistáli v letech 1969 až 1972.

Rozsáhlá zřícenina hradu Hasištejna dodnes působivě ovládá jedno z krušnohorských údolí mezi Chomutovem a Kadaní. Vystavěn byl jako královský lenní hrad na počátku vlády Jana Lucemburského rodem Šumburků. Ve své první stavební fázi byl hrad vybaven bergfritem, věžovým palácem, kaplí a dvojitou hradbou. Původní vstup do hradu, sestávající ze dvou branských budov, se nacházel na opačné straně čela hradu, než je tomu dnes. Celý hrad obklopoval příkop a obezděný násep, před nimiž se nacházelo předhradí.

Škůdce Plavenský

V roce 1417 zemřel hasištejnský pán Fridrich ze Šumburka a zanechal po sobě jen nedospělé potomky. Jejich poručníkem byl po dobu dospívání ustaven Jindřich z Plavna. Tento šlechtic se záhy postavil proti Václavu IV. a společně s dalšími škodil králi. Panovníkova odpověď však přišla záhy, v lednu 1418 vypravil proti hradu Hasištejnu královské vojsko, posílené pražskými oddíly vedenými hejtmanem Jarošem. Dobývání se však pro účinnou obranu stále protahovalo, proto v polovině dubna král vyslal další posily s Mikulášem Chudým, řečeným Chudý z Lobkowicz, v čele. Ty měly se vzpurným pánem jednou provždy skoncovat.

Levnější než meč

Ještě dnes můžeme na hradě najít mnoho svědectví o obléhání z roku 1418. Archeologický výzkum potvrdil, že právě tehdy bylo spáleno předhradí. Z východní strany svahu pod hradem zase pochází velké množství nálezů militarií. Kromě projektilů z palných zbraní a hrotů střel zde byl nalezen i železný jednosečný tesák o celkové délce 43 cm.

Tento typ zbraně se stal ve středověkých Čechách velmi oblíbeným napříč společenskými vrstvami, a to nejenom pro výrazně nižší cenu, než za kterou se dal pořídit meč, ale i pro jeho účinnost v boji. Ve střední Evropě se v muzejních sbírkách nachází velké množství tesáků, pro nás je však jeho hodnota vyšší díky tomu, že nám pomáhá odpovědět na otázku, jak probíhalo obléhání hradu.

Žádost o milost

Královské vojsko obsadilo návrší severně od hradu a další oddíly se rozprostřely na protisvahu východně přes údolí. Z těchto směrů pak byly vedeny jednotlivé útoky a střelba na hrad, při níž bylo využíváno i tehdy horké novinky – kompozitní munice do střelných zbraní, sestávající z železného jádra a olověného obalu.

Obléhacímu vojsku, posílenému oddíly Lobkovice, hrad již nemohl odolat. Sebejistí Kadaňští dokonce Plavenskému napsali, že si přivezli dělo, jimiž mu do hradu mnoho kulí pošlou, a že až jednu z nich okusí, nebude už potřebovati lékaře. Není známo, co na hradního pána nakonec učinilo největší dojem, ale ten již na konci dubna spěchal za králem, aby se mu vzdal na milost. A skutečně ji získal, neskončil na popravišti, ale ve vězení. 

TIP: Hrady, ze kterých mrazí: Tři historická sídla opředená krvavou historií

Stejně jako se měnilo české království, kvapně spějící k husitským válkám, změnili se i majitelé hradu. Král Václav IV. jej 14. května 1418 zastavil Mikulášovi Chudému, čímž rod Lobkoviců započal majetkový vzestup. Tesák a ostatní nálezy z Hasištejna jsou nejen výstižným svědectvím o pohnuté době závěru vlády krále Václava, ale zároveň předznamenávají vojenskou revoluci husitského 15. století.

Druhá světová válka představovala v mnoha ohledech dějinný zlom. Jako poučení z ní vzešly mnohé hodnoty, jichž si dnes ceníme a považujeme je za samozřejmé. K fenoménům, které v jejím průběhu dostaly volný průchod, bezesporu patřily rasismus a šovinismus. Zatímco nacistická rasová teorie a zločiny, jež z ní vyplynuly a vyvrcholily v holokaustu, jsou poměrně dobře známé a zdokumentované, odborníci i veřejnost dosud věnovali jen málo pozornosti rasismu a šovinismu americkému, namířenému vůči Japoncům. 

Kořeny nenávisti

Japonský útok na Pearl Harbor v prosinci 1941 znamenal nejen vtažení USA do víru válečného konfliktu, ale také začátek nové kapitoly v americkém nazírání na Japonce. Média ve Spojených státech prezentovala zaútočení na tichomořskou základnu bez vyhlášení války jako akt zrady a zbabělosti. Uvedená dikce však většinu tehdejších Američanů příliš nepřekvapila. Rasové předsudky vůči Japoncům totiž měly v tamní společnosti hluboké kořeny. 

Sahaly až do poloviny 19. století, kdy se první asijští imigranti usazovali na západním pobřeží, především v Kalifornii. Zmíněný unijní stát byl na přelomu 19. a 20. století vůči Japoncům naladěn podobně „přátelsky“ jako americký Jih vůči černochům. Vznikaly tam protijaponské organizace, například Kalifornská liga za vyloučení Japonců, a schvalovaly se zákony i vyhlášky namířené proti japonským přistěhovalcům. 

Nenávist a xenofobie vůči nim se zostřily po roce 1905, kdy asijské císařství zvítězilo v rusko-japonské válce. K důsledkům sílící nenávisti patřila například vyhláška Kalifornské školské rady z listopadu téhož roku, která nařizovala výuku žáků japonského původu v rasově segregovaných školách. Zákon z roku 1913 zas japonským imigrantům v Kalifornii zakazoval vlastnit půdu, což pro lidi živící se především zemědělstvím znamenalo fatální následky.

Úplně jako krysy

Pro expanzivní politiku ostrovního císařství neměla americká společnost v 30. letech pochopení, přičemž japonský vpád do Číny v roce 1931 a následné připojení Mandžuska vnímala veřejnost v USA velmi negativně. Rozhořčení nad zvěrstvy, jichž se Japonci v Číně dopouštěli, vyústilo v hospodářské sankce, především v embargo na vývoz americké ropy a dalších surovin do země vycházejícího slunce. 

Proto nemůže být divu, že se po Pearl Harboru rozpoutala bouře protijaponské hysterie. Na veřejných prostranstvích se objevovaly nenávistné plakáty a letáky, například „licence k lovu Japonců“, jež se v některých případech tvářily jako oficiální dokumenty. Časopis Life dokonce otiskl návod, jak rozeznat Japonce od Číňana podle tvaru nosu a tělesné konstituce. Ve washingtonském parku byly pokáceny japonské třešně a olej do ohně přilévala i část politiků. Například guvernér Idaha údajně prohlásil: „Nejlepším řešením by bylo poslat je všechny zpátky do Japonska a pak celý ostrov potopit. Žijí jako krysy a chovají se jako krysy.“

Všichni do táborů!

V době útoku na Pearl Harbor žilo na západním pobřeží USA přibližně 112 tisíc obyvatel japonského původu, z nichž asi třetinu tvořili příslušníci tzv. generace Issei, tedy prvního pokolení přistěhovalců bez amerického občanství. Zbylé dvě třetiny představovaly generaci Nisei neboli potomky imigrantů, kteří se v USA narodili a občanství měli. 

V obavách ze vzniku páté kolony dala federální vláda 19. února 1942, čili zhruba dva měsíce po útoku, příkaz k deportaci všech Japonců do speciálně zřízených internačních táborů ve vnitrozemí. Bez ohledu na občanství v nich museli zůstat až do konce války a většinou prodat svůj majetek hluboce pod cenou, protože stát se jinak nerozpakoval jej zkonfiskovat. Život v táborech nebyl nijak růžový, ale rodiny mohly zůstat pohromadě a obvykle tam panoval lidský režim. Ztracená léta a společenské postavení jim už ovšem nikdo nevrátil. 

Zajatci v Pacifiku

Největší vlna nenávisti se však obrátila proti Japoncům bojujícím na frontě, a to zcela oprávněně. Zločiny císařské armády v ničem nezaostávaly za řáděním jednotek SS na východě Evropy. Vojáci z ostrovní země zmasakrovali statisíce čínských civilistů a nezdráhali se je využívat coby cvičební „panáky“ pro bodákové útoky. Tam, kde nacisté prováděli tajné pokusy na lidech v několika malých laboratořích, založili Japonci celou „výzkumnou“ jednotku 731, která experimentovala s nemocemi, omrzlinami či chemickými zbraněmi na ženách i nejmenších dětech – a jejíž oběti se počítají v tisících. 

Velké pozornosti se v americkém tisku dostalo tzv. bataanskému pochodu smrti z dubna 1942, kdy po vítězné bitvě o filipínský Bataan Japonci násilně přesunuli asi 76 tisíc filipínských a amerických zajatců. Mimochodem, bylo mezi nimi také sedm Čechů, kteří se přihlásili do armády Spojených států jako dobrovolníci. Pochod dlouhý 128 km provázelo brutální násilí a podle různých odhadů si vyžádalo až 10 tisíc obětí.

Sběratelé trofejí

V důsledku propagandy, která portrétovala Japonce jako podlidi, v kombinaci s nenávistí vzešlou ze skutečných zločinů vznikla v americké armádě bizarní kultura „lovců lebek“. Vyrábění trofejí a talismanů z těl mrtvých vojáků se rozšířilo natolik, že se o něm hovořilo i v tisku, a dokonce sám prezident Franklin D. Roosevelt dostal prý od jednoho z členů Kongresu darem nůž na dopisy z lidské kosti. Údajně ho však odmítl a požadoval, aby se ostatkům dostalo řádného pohřbu. 

Ačkoliv admirál Chester Nimitz coby velitel Pacifické flotily vydal už roku 1942 nařízení, že „žádná část těla nepřítele nesmí posloužit jako suvenýr“, američtí vojáci pokračovali v obskurní činnosti až do konce války. Když například Charles Lindbergh v roce 1944 procházel celní kontrolou na Havaji, ptali se ho, zda neveze lidské kosti. Proslulý letec vyjádřil nad podobnou otázkou pobouření, ale dostalo se mu odpovědi, že při prohlídkách se části těl – včetně neošetřených, tzv. zelených lebek – nacházejí zcela běžně. 

V únoru 1943 se v časopise Life objevila fotografie, kterou pořídil Ralph Morse během bojů o Guadalcanal. Zachycovala useknutou hlavu japonského vojáka, připevněnou coby trofej na americkém tanku. Do redakce začaly chodit rozhořčené dopisy čtenářů, kteří nechápali, „jak mohou být američtí muži schopni takové brutality vůči nepříteli“. 

Redakce odpovídala v tom smyslu, že „válka je drsná, krutá a nelidská“ a že je lepší „být těmito věcmi šokován než na ně zapomínat“. Podobných článků však vyšla celá řada: například o vojákovi, jenž si vyrobil ze zubů mrtvých Japonců náhrdelník, nebo návod na preparaci trofejní lebky, včetně obrázků.  

Kolik hlav zmizelo?

Mezi historiky nepanuje jednoznačná shoda, do jaké míry se sbírání trofejí mezi americkými vojáky rozšířilo. Jisté zůstává, že se objevilo záhy po začátku pacifického tažení a již v září 1942 si situace vynutila nařízení o disciplinárních trestech za podobné chování. Historik Simon Harrison z toho vyvozuje, že právě tehdy – v době bitvy o Guadalcanal – se naskytla první skutečná příležitost ke sbírání trofejí v takové míře, aby upoutala pozornost vojenských autorit. 

„Lov hlav“ zřejmě započal, když Američané přestali brát zajatce. O celkovém rozsahu uvedených zvěrstev poměrně dobře vypovídají zjištění z roku 1984, kdy probíhala repatriace japonských ostatků z Mariánských ostrovů: Zhruba u 60 % těl chyběly lebky a stejně tomu bylo v případě Japonců padlých na Iwodžimě.

Image

Čtěte také

Masakr Židů v polském Jósefówě: Proč před 78 lety vraždili i „obyčejní lidé“

Lidé jsou dnes ve stáří stále více ohroženi neurodegenerativními chorobami a demencí. Vědci a lékaři proto intenzivně hledají vhodné léky, léčebné postupy, a také doporučení k životosprávě, která by mohla budoucím seniorům usnadnit stáří, pokud se jimi budou řídit. 

Tým amerických vědců za tímto účelem vyhodnotil data o celkem 1 787 Britech, kterým bylo v roce 2016 mezi 46 a 77 lety. Každý z nich přitom v letech 2006 až 2010 absolvoval test Fluid Intelligence Test (FIT), který je zaměřený na schopnosti související s učením a pamětí. V letech 2012 až 2013, a pak ještě jednou v letech 2015 až 2016 prošli tímto testem znovu. Během této doby badatelé rovněž sledovali životosprávu dobrovolníků, včetně jejich jídelníčku.

TIP: Riziko života u dálnic: Lidé v jejich blízkosti častěji trpí demencí

Jako nejvíce příznivý pro ochranu před demencí se ukázal sýr. Jeho vliv byl ale patrný jen u lidí, v jejichž rodině se neobjevila Alzheimerova choroba. Sýr tedy zřejmě nepřemůže genetické predispozice, ale lidem bez této genetické zátěže v tomto směru prospívá. Podle vědců to zřejmě souvisí s vápníkem, vitamínem B12 a laktopeptidy, které sýry obsahují. Naopak lidé, jejichž příbuzní trpěli Alzheimerovou chorobou, měli významný prospěch z přiměřeného pití červeného vína. Jak se zdá, vhodnou stravou si můžeme zajistit spokojenější stáří.

V sobotu 12. prosince 2020 se uskutečnil další plánovaný letový test cestovního raketoplánu typu SpaceShipTwo, VSS Unity. Tento suborbitální raketoplán s raketovým pohonem a lidskou posádkou vyvíjí společnost Virgin Galactic Richarda Bransona. Měl to být první let na hranici vesmíru.

Cílem testu mělo být dosažení výšky přes 80 kilometrů. Namísto toho se ale raketoplán VSS Unity dostal do pouhých 12 kilometrů, a pak se vrátil na zem. Start a první fáze letu přitom probíhaly bez problémů a nic nenaznačovalo možné komplikace. Pak se ale nepodařilo zažehnout raketový pohon a raketoplán musel v podstatě nouzově přistát.

Dobrý konec vše spraví

Je to neúspěch, ale podle všeho nedošlo k žádným závažným škodám. Příčinou zřejmě byla porucha počítače. Podle ředitele společnosti Michaela Colglaziera kvůli této poruše nebyla dokončena sekvence zážehu raketového pohonu. Nakonec to ale nebyl fatální problém a posádka s raketoplánem úspěšně přistála.

TIP: Cestovní raketoplán SpaceShipTwo poprvé dosáhl kosmického prostoru

Navzdory této nehodě jsou Virgin Galactic, jejich ředitel, i posádka VSS Unity pozitivně naladěni. Raketoplán i piloti jsou v pohodě. Na kosmodromu Spaceport America v Novém Mexiku mají Virgin Galactic několik náhradních motorů. Raketoplán teď projde zevrubnou kontrolou a brzy by se měl opět odlepit od země.

Panenko skákavá! Zmíněné zvolání vyjadřující údiv patří spíš do repertoáru našich babiček, nicméně jeho původ je nepochybně zajímavý ještě dnes. Nejedná se totiž o žádnou skákající panenku, jak by se mohlo zdát, nýbrž o světici Pannu Marii Pomocnici ze Skoků. Stala se námětem obrazu, jenž zdobil kapli v obci Skoky u Žlutic a proslul svou údajnou zázračnou mocí.

TIP: Jazykovědma prozrazuje: Proč se říká „mít něco za lubem“?

Skokovská kaple se následně přestavěla na kostel a ten se proměnil ve význačné poutní místo. Zdejší mariánský obraz byl obecně známý jako „panenka skokovská“, z čehož posléze zkomolením vznikla „panenka skákavá“. Obec sice již zanikla, ale svatostánek se dochoval a příležitostně se otevírá poutníkům a návštěvníkům.

Zákoutí jazyka objevuje Markéta Gregorová twitter.com/jazykovedma.

Tycho Brahe proslul především díky filmům o císaři a jeho pekaři. Ve známé scéně s poháry obíhajícími kolem sebe je naznačena jeho představa o uspořádání vesmíru – na rozdíl od Mikuláše Koperníka Brahe tvrdil, že středem vesmíru není Slunce, ale Země. Kolem té pak Měsíc a Slunce obíhají a teprve kolem Slunce obíhají další planety. Postavení nebeských těles pak podle něj mělo ovlivňovat dění na Zemi, nikoliv jej však předurčovat, čímž rozporoval představy a tvrzení mnoha císařových astrologů.

Pozvání do Prahy

Tycho Brahe se narodil 14. prosince 1546 na zámku Knudstrup v Dánsku. Hvězdná kariéra jej zavedla na řadu dvorů renesanční Evropy, až jej na radu Tadeáše Hájka z Hájku pozval Rudolf II. do Prahy, kde se Brahe stal císařským astronomem. Stověžaté město se mu stalo osudným, když tam podle legendy zemřel na protržení močového měchýře, neboť ze společenských důvodů prý nemohl vstát od stolu dříve než císař.

Historické záznamy však pravdivost tohoto romantického příběhu vyvracejí. Hvězdář se skutečně roznemohl po hostině. Zemřel však až 11 dní poté v ohromných bolestech, aniž by se mohl vymočit. Vědci spekulovali, že jej mohla zabít akutní urémie (neboli selhání ledvin), výzkum dánských historiků však přinesl další možné řešení. V tkáních Braheho se nacházelo určité množství rtuti, které mohlo poukazovat na otravu.

Byl Brahe otráven?

Dánové se roku 1901 rozhodli Braheho ostatky exhumovat a podrobit je zkoumání. Z odebraných vzorků vyvodili, že skutečně došlo k otravě – stopy rtuti obsahovaly jak kosterní pozůstatky, tak i vlasy a další ostatky. Kdo jej však mohl chtít otrávit a proč? Astronom měl jistě vliv na císaře a kvůli tomu i mnoho nepřátel, stále však šlo o pouhé domněnky a žádný důkaz. 

Druhá exhumace proběhla roku 2010. Kromě dánského vědeckého týmu se ostatkům věnoval i radiologický tým Nemocnice na Homolce, který je zkoumal pomocí počítačové tomografie. Závěr výzkumu zněl jasně: Dánovo tělo sice neslo stopy rtuti, ale její koncentrace nebyla taková, aby jej zabila. Pravděpodobně se do organismu dostala při Braheho alchymistických pokusech. Kdo měl tedy na svědomí jeho smrt?

Alkoholik s cukrovkou

Vědci porovnali kosterní pozůstatky s dalšími nálezy ze severozápadní Evropy a zrekonstruovali Braheho stravovací návyky. Výzkum prokázal, že minimálně na sklonku svého života byl obézní. K tomu nadmíru holdoval alkoholu a vzhledem k nadměrně vápenatým vazům a šlachám trpěl také poruchou metabolických procesů.

TIP: Velikáni novověké astronomie: Vytrvalý aristokrat Tycho Brahe

Tyto skutečnosti vedly vědce k závěru, že slavného astronoma nezabil jed, ale docela obyčejné civilizační choroby, které rozhodně nejsou jen výstřelkem posledních desetiletí. K problémům s metabolismem a alkoholismu se u Braheho přidala pravděpodobně také hypertrofie prostaty a nejspíš i cukrovka – obě tyto nemoci odpovídají jeho problémům s močením, komatóznímu stavu a bolestem, které jeho skon provázely.

Hvězdná obloha na Marsu se od té pozemské příliš neliší. Z hlediska vesmírných vzdáleností se rudá i modrá planeta nacházejí prakticky na stejném místě: Rozdíly v polohách vzdálených hvězd tak sice mohou být oproti jejich pozici na pozemském nebi měřitelné, ale tato změna v každém případě zůstává mimo rozlišovací schopnost lidského oka. Tisknout nové hvězdné mapy by proto bylo zbytečné. 

Odlišnosti na Marsu přirozeně panují, pokud jde o vzhled blízkých objektů. Slunce se nachází asi o polovinu dál, má zhruba dvoutřetinový zdánlivý rozměr a poskytuje pouze 45 % záření ve srovnání se zemským povrchem. Na marsovském nebi také chybí Měsíc. Planeta má sice dva přirozené satelity, Phobos a Deimos, ale jejich rozměry jsou ve srovnání se souputníkem Země zanedbatelné. 

TIP: Záhada na Marsu: Místní zatmění Slunce vyvolávají nepatrné otřesy

Větší Phobos vypadá jako brambora o rozměru kolem 20 km a oběhne Mars jednou za osm hodin, tedy rychleji, než se planeta otočí kolem své osy. Vychází tudíž na západě a po čtyřech hodinách zapadá na východě. Nachází se zhruba 6 000 km od povrchu rodného tělesa a jeví se jako plošný objekt s rozměrem odpovídajícím asi třetině Měsíce. Menší Deimos má opět nepravidelný tvar, dosahuje velikosti okolo 10 km a oběhne planetu za 30 hodin. Zdánlivě se proto pohybuje po obloze „správně“, tj. od východu k západu. Krouží však ve vzdálenosti přes 23 000 km a vypadá pouze jako jasný bod – podobně jako Venuše na pozemské obloze. 

Co se týče planet, nejjasnější zůstává na marsovském nebi právě Venuše s maximem kolem −3,2 magnitudy. Země se ve společnosti Měsíce jeví jako dvojtěleso a její jasnost se mění od −2,5 do +0,9 mag podle fáze. Vnější planety, tj. Jupiter a další, jsou v opozici o něco jasnější než při pohledu ze Země, nezkušené oko by si však rozdílu nejspíš nevšimlo. 

Australští vědci v nedávném výzkumu využili skeny mozku a myšlenkové algoritmy, aby rozluštili, jakým způsobem naše mysl různé ideje potlačuje. Patnácti lidem předložili jednoduché obrazy jako zelenou brokolici nebo červené jablko, načež se dobrovolníci měli snažit si je nepředstavit. Během testu u nich výzkumníci pomocí magnetické rezonance skenovali mozkovou aktivitu. Po dvanácti vteřinách byli účastníci dotázáni, zda se jim podařilo myšlenku potlačit – a přestože většina uvedla, že vizuální obraz upozadili, skeny tvrdily opak: Levá část mozku si dál představovala zmíněné objekty, zatímco pravá se zaobírala jejich potlačením. 

TIP: Spočítáno! Kolik myšlenek napadne průměrného člověka za jeden den?

Podle výzkumu tak myšlenka, kterou se snažíme vytěsnit, zůstává v mozkové aktivitě stále přítomná. Může za to zraková kůra, část našeho klíčového orgánu odpovědná za představivost: Sledované objekty tudíž mozek dál zpracovává, aniž bychom si to uvědomovali.