V červnu 1940 došlo v Norském moři ke střetu Kriegsmarine a Royal Navy. Německé bitevní křižníky Gneisenau a Scharnhorst zde zaútočily na britskou letadlovou loď HMS Glorious, doprovázenou dvojicí torpédoborců. I přes houževnatý odpor byly všechny tři lodě Royal Navy potopeny. Na moři nezbyl žádný nepřítel a operace Juno fakticky skončila.

Poškozený Scharnhorst dokázal plout jen asi dvoutřetinovou rychlostí, a proto admirál Marschall zavelel k návratu do Trondheimu tak rychle, že se tentokrát se záchranou trosečníků Němci neobtěžovali. Přeživších ostatně nebylo mnoho a chladné severní vody utrpení nejednoho ubožáka podstatně zkrátily.

Nikdo neplul na pomoc 

Druhý den norská rybářská loď našla záchranný vor se čtyřmi živými muži z Glorious, další den německý hydroplán vyzvedl dva námořníky z torpédoborce Ardent a 11. června norský parník Borgund potkal člun s devětatřiceti muži. Jeden přežil zkázu Acasty, zbytek pocházel z Ardentu. Zbývajících 1 519 námořníků a pilotů zahynulo.

Ztráta Glorious s kompletním doprovodem britské velení hodně nepříjemně překvapila. Svaz sice vysílal o pomoc, avšak zkomoleně a signál navíc rušily německé vysílačky ze Scharnhorstu a Gneisenau. Zprávu tak zachytil jen těžký křižník Devonshire plující asi 100 km západněji a také jeho radista ve změti znaků dešifroval jen slova „two pocket battleships“ (dvě kapesní bitevní lodě – tedy plavidla nepřítomné třídy Deutschland) svědčící o tom, že důstojníci z Glorious svého kata ani pořádně neidentifikovali. Devonshire však napadeným lodím pomoci nemohl. 

Nesměl dokonce signál ani předat dál, protože z Norska převážel královskou rodinu, vládu a státní poklad. Britové tak informace o zkáze svého svazu získávali až postupně. Nejdřív domů připlula nemocniční loď Atlantis. Její kapitán ovšem věděl jen o přítomnosti německé fl otily v severních vodách, o bitvě s Glorious pochopitelně neměl ani ponětí. O tragickém osudu svazu se tak Londýn dozvěděl až z triumfálního vysílání německého rozhlasu.

Trpké plody vítězství

Navzdory vítězství admirál Wilhelm Marschall čelil po bitvě tvrdé kritice. Prapůvodní příčina zřejmě tkvěla v rozdílném názoru na vedení války mezi Marschallem a vrchním velitelem admirálem Erichem Raederem. Zatímco Raeder první světovou válku strávil ve velitelském štábu flotily bitevních křižníků a byl zvyklý na pořádek a puntičkářské plnění rozkazů, Marschall patřil mezi přední ponorková esa a na ponorce by nejspíš dlouho nepřežil, kdyby rozkazy pozemních štábů nevnímal jen jako rámcové.

Takový přístup se ale Raederovi nelíbil a podle jeho názoru udělal Marschall všechno špatně. Tanker Oil pioneer s parníkem Orama neměly být potopeny, ale zajaty. Uvolnění křižníku Admiral Hipper a torpédoborců bylo „výsledkem nedostatečné připravenosti a nerozhodnosti“. Útok na Glorious zase znamenal jen „střelbu do terče, a tudíž žádný velký úspěch“. 

Admirál na nervy

Dále Raeder Marschallovi vyčítal, že nepodnikl přepad Harstadu, ale nejvíc jej rozzuřil fakt, že nemohl realizovat své velké plány. Flotila těžkých lodí měla plně využívat dobytý Trondheim jako základnu pro ofenzivní operace v Severním moři, a místo toho hned v první akci jeden jediný britský torpédoborec vyřadil z boje opěvovaný Scharnhorst na několik měsíců.

Úředně se však Marschall vlastně nic nedozvěděl. Všechny výčitky se mu donesly jen přes prostředníky, protože Raeder správně tušil konflikt a k osobnímu jednání Marschallovi nedal příležitost. A tak nakonec rozhodlo Marschallovo zdraví. Starý admirál se nervově zhroutil a jeho místo zaujal admirál Günther Lütjens. Z případu obou svých předchůdců se poučil a rozhodl se plnit rozkazy přesně, bez řečí a bez jakýchkoli improvizací.

TIP: Tragédie pěti bratrů: Zkáza amerického křižníku Juneau

Pro začátek se Lütjens snažil ukázat v nejlepším světle a už 20. června 1940 vyplul s plavidly Gneisenau a Admiral Hipper k dalšímu, tentokrát ale jen spěšně nařízenému a špatně připravenému výpadu. Nedostal se daleko. Britové rychle pochopili, jaké nebezpečí se v Trondheimu skrývá, a ústí fjordu střežili ponorkami. A když Lütjens zavedl svůj svaz přímo před torpédomety ponorky Clyde, její velitel kapitán David Ingram nezaváhal. Jedno z torpéd prostřelilo příď Gneisenau a v obou bocích prorazilo obrovskou díru, takže i toto plavidlo putovalo do oprav a Raederovy sny o využití Trondheimu jako ofenzivní základny těžkých hladinových sil se rozplynuly. V té době už totiž disponoval pouhými třemi křižníky.

Zní to neuvěřitelně, ale několik takových případů se v historii skutečně objevilo. Jev dokonce získal vlastní pojmenování – „spontánní samovznícení člověka“ – a popisuje situaci, kdy člověk začne hořet, aniž by to způsobil nějaký vnější vliv.

Starší ženy a churaví muži

O podobné události z roku 1731 referoval poprvé o několik let později Paul Rolli. Na konci minulého století se na zmíněný jev zaměřil Larry E. Arnold: Ve své knize z roku 1995 tvrdí, že za posledních 300 let známe asi 200 případů samovznícení člověka. Oběti se poměrně různí, spontánní oheň však zachvacuje většinou starší ženy a muže mnohdy ve zhoršeném zdravotním stavu.

Vědci se na příčině samovolného vzplanutí zatím neshodli – podle starších teorií přímo souvisí s alkoholismem obětí a populární je i tzv. knotová teorie, podle níž se hořící lidské tělo chová jako obří svíčka, jen místo vosku slouží lidský tuk.

Problematické je především ono „samovznícení“: Studie ukázaly, že řada nahlášených případů nezmiňuje, že se oběti nacházely v blízkosti svíček nebo manipulovaly s cigaretou. Někteří badatelé pak samovznícení těla vysvětlují silným elektrostatickým výbojem.

Blížil se konec třicetileté války a jednání o vestfálském míru byla v plném proudu. Přesto v létě roku 1648 pronikla hradčanským opevněním švédská vojska: Pod vedením Hanse Christoffa Königsmarcka obsadila Malou Stranu i Pražský hrad, načež došlo se souhlasem švédské královny Kristýny I. k rabování. 

Panovnice nařídila, aby se Königsmarck osobně „postaral“ především o nejcennější kusy sbírky císaře Rudolfa II., který byl vyhlášeným milovníkem umění. Do Stockholmu tak záhy putovala kolekce děl takových mistrů, jako byl Leonardo da Vinci, Rafael, Rubens, Brueghel, Dürer či Hieronymus Bosch. Na 500 obrazů, 70 bronzových soch, 370 vědeckých přístrojů, 400 indických kuriozit, stovky drahých kamenů a korálů, stejně jako cenné svazky z císařské knihovny navždy opustily hranice českých zemí a nikdy už se nevrátily. Cenným literárním úlovkem byla slavná Ďáblova bible, či přesněji Codex gigas, největší rukopisná kniha světa. 24 hodin po skončení rabování byl podepsán vestfálský mír o ukončení třicetileté války.

Obrazy z pražských rudolfinských sbírek dnes mohou návštěvníci obdivovat ve stockholmských muzeích. Volání po jejich návratu je však velmi ošemetné – sami bychom totiž nejspíš museli vracet vzácné poklady ukradené českými dobyvateli.

Velká říjnová socialistická revoluce z podzimu 1917 přinesla Rusku radikální rozchod s minulostí a zánik řady tradic či zvyků spojených zejména s náboženstvím. Mimo jiné došlo na zrušení církevních omezení, podle nichž byli rodiče při výběru křestních jmen svých dětí povinni volit z panteonu pravoslavných světců. Přirozeně proto nastoupila vlna netradičních jmen, jejichž rozmach se státní úředníci snažili nenásilně mírnit doporučením, že pokud už se má ratolest „zaškatulkovat“ nějak speciálně, měla by se v jejím jméně odrážet víra v nový, lepší a spravedlivější svět socialismu.

Ať žije První máj!

Ve 20. letech se stala ústředním motivem nových pojmenování postava Vladimira Iljiče Lenina, rozeného Uljanova. Objevily se nejen snadno dešifrovatelné novotvary jako Vladlen, Vladilena nebo Vilen, ale také o něco obtížněji srozumitelná jména jako Vilor, jež vzniklo z počátečních písmen zvolání „V. I. Lenin osvobodil rabočich“ (v překladu „V. I. Lenin osvobodil dělníky“), nebo Lenera složená z „leninskaja era“ („leninská éra“). V posvátné úctě k čelnému bolševikovi si přitom nikdo nedovolil jít tou nejsnazší cestou a dát svému synovi jméno přímo podle politikova pseudonymu. 

Sovětští otcové a matky však prokázali velkou fantazii nejen v souvislosti s životem, dílem a odkazem vůdce světového proletariátu. S podobnou invencí vymýšleli také jména odvozená od ideologické praxe režimu. Vznikla tak například Dazdraperma z ruského „da zdravstvujet Pervoje maja“ („ať žije První máj“), Revmir („revoljucionnyj mir“ – „revoluční svět“) nebo třeba Dazvsemir („da zdravstvujet vsemirnaja revoljucija“ – „ať žije celosvětová revoluce“). 

Traktor a Trockij

Stranou zájmu přespříliš horlivých rodičů nezůstali ani další představitelé nového režimu. Kupříkladu Trolebuzina se stala živoucím výrazem vděku nejen Leninovi, ale i Trockému, Bucharinovi a Zinovjevovi: Jméno vzniklo spojením prvních slabik jejich příjmení či pseudonymů. Lunačara měla zas lidem připomínat výsledky práce Anatolije Vasiljeviče Lunačarského, lidového komisaře (tehdejší ekvivalent ministra) pro vzdělávání.

TIP: Tahanice kolem jména: Americký pár chce dceru pojmenovat Allah 

A nezapomínalo se ani na Leninovy předchůdce: Zatímco dívčí jméno Marlen v sobě spojovalo oba otce marxismu-leninismu, jména Engelen a Engelsina odkazovala k postavě spoluzakladatele marxismu Friedricha Engelse. Nadšení rodičů modernizací venkova pak doživotně těžce poznamenalo všechny dívky pojmenované Traktorina.

A co Stalin?

Víra a ideologie však do pojmenovávání dětí v SSSR zasahovaly i v následujících desetiletích: Za vlády Josifa Vissarionoviče Stalina se objevilo například chlapecké jméno Stalen, složené z prvních slabik jmen Stalina a Lenina, nebo dívčí jméno Stalina. Vynalézaví rodiče se inspirovali také postavou Lavrentije Pavloviče Beriji, muže spoluzodpovědného za zmaření milionů životů během stalinských čistek. Konkrétně se jednalo o jméno Bestrev vzniklé z „Berija – straž revoljuciji“ („Berija – strážce revoluce“). 

Vítězství v tzv. Velké vlastenecké válce zase reflektoval Pofistal se svými kořeny v provolání „poběditěl fašizma, Josif Stalin“ („vítěz nad fašismem, Josif Stalin“). Pozdější fascinaci technickým pokrokem v sobě skrývala například jména Mirat („mirnyj atom“ – „mírový atom“) nebo Perkosraka („pervaja kosmičeskaja raketa“ – „první kosmická raketa“).

Lenin pozpátku

Množina ideologicky zatížených jmen se rozšiřovala nejen vymýšlením novotvarů, ale také dodáváním nových významů již existujícím jménům. Například z německé Gertrudy se mohla stát „hrdinka práce“ („geroiňa truda“), z korejského Kima zase „komunistická internacionála mládeže“ („kommunističeskij internacional moloďoži“) a z Lory „Lenin, říjnová revoluce“ („Lenin, okťjabrskaja revoljucija“). Velmi populární bylo rovněž dívčí jméno Ninel, zdrobnělina francouzské Niny, které znělo přesně jako „Lenin“, jen pozpátku.

Užívání bizarních jmen vyvrcholilo ve 20. a 30. letech – i v tomto období však představovalo spíš vzácnost. V následujících desetiletích pak podobná jména postupně vymizela, protože zněla podivně a odkazovala ke kontroverzním postavám či událostem. Řada z jejich nositelů se v dospělosti proto nechala přejmenovat. 

Po téměř stokilometrové trase, která mimo jiné překonává pět a půl tisíc metrů vysoké sedlo Parang La, předěl hlavního hřebene Himálaje, mnoho lidí nechodí. Ojedinělí turisté si proto mohou naplno užít majestátní tvář hor. Chystáme se být jedněmi z vyvolených a už při cestě k jezeru Tso Moriri si uvědomujeme, že naše putování začne až na konci světa.

Odlehlý svět s bohatou historií

K jezeru se vydáváme džípem z hlavního města oblasti – Lehu. Docela slušná asfaltka vede nejprve údolím Indu, což je v této části toku divoká řeka plná peřejí. Po pár hodinách začínáme stoupat vstříc téměř pětitisícovému sedlu Namšang La a cesta se mění v hrbolatou a prašnou silničku plnou děr. Dostáváme se k sedlu vyzdobenému modlitebními praporky a za ním se otvírá pohled na náhorní planiny širokého údolí Rupšu. Ladákhu se pro charakter krajiny i jejích obyvatel přezdívá Malý Tibet. Nikde ale krajina není tak tibetská, jako právě v této části. Ostatně, do Tibetu je to odsud jen pár desítek kilometrů.

Konečně, po dlouhých šesti hodinách, zastavujeme v cíli – vesnici Korzok, která je jedinou stále obydlenou osadou u jezera Tso Moriri. Mimo ni zde stojí jen sezónní tábory nomádských pastevců, kteří sem v teplejších částech roku vyhánějí svá stáda. Centrem vesnice je buddhistický klášter, založený v 17. století. Již tehdy byl Korzok důležitou zastávkou na staré obchodní stezce, po níž mezi Ladákhem a Tibetem skrze údolí řeky Spiti putovali lidé i zboží. Právě část této trasy chceme v následujícím týdnu projít i my.

Malý Tibet velkých vzdáleností

První den pochodu je ve znamení jezera Tso Moriri, jehož hladinu ležící v nadmořské výšce 4 530 metrů z obou stran lemují vysoké, věčně zasněžené hory. Na východní straně to je dvojice šestitisícových vrcholů Chamser Kangri a Lumser Kangri (6 620, resp. 6 666 metrů n. m.), na západě protáhlý hřeben Mentoku s několika vrcholy, z nichž ten nejvyšší sahá až do 6 250 metrů.

Jezero má rozlohu 120 km² a protáhlý tvar – na délku měří 25 km, v nejširším bodě jsou břehy vzdáleny jen sedm kilometrů. Přestože leží v na první pohled prázdné a pusté krajině, podle Ramsarské konvence je součástí mezinárodní sítě mokřadů; významný je tady zejména výskyt mnoha druhů ptactva, hojná je zde husa indická, racek hnědohlavý, polák malý i více druhů potápek. Běžnými obyvateli okolí jezera jsou svišti himalájští, vykukující ze svých děr, i tibetský endemický osel kiang. Naopak zahlédnout šelmy, například vlka mongolského, rysa nebo irbise horského se jen tak někomu nepodaří.

Rozměry a vzdálenosti tohoto koutu světa si naplno uvědomujeme, když v šeru padající noci stavíme tábor u říčky, která do jezera přitéká z jihu. Nepřítomnost stromů a dalších obvyklých krajinných měřítek ztěžuje odhady vzdáleností. Už od polední obědové pauzy jsme proto měli pocit, že na konec jezera dojdeme nejpozději za dvě hodiny. Do stanů nás rychle zahání zima se smíšenými srážkami deště a sněhu. Přestože je Ladákh v podstatě vysokohorskou pouští, kde průměrně spadne okolo 100 mm za rok, počasí v horách není nikdy jisté. Sedla spojující celou oblast se světem, sněhem obvykle zapadnou koncem září a do počátku června bývá Ladákh odříznutý. I na přechod do údolí Spiti proto není radno vydávat se jindy než v letních měsících.

Nejistota sedla Parang La

Další den pochodujeme po říčních štěrcích planiny a okolní scenérie se mění jen velmi pomalu. Zpestřením je skupinka tří koníků s nákladem, kteří okolo nás v opačném směru proběhnou. Zamávání (či spíše jen pokynutí) jezdce, který je v sedle dalšího koně doprovází, je dobrým znamením – stezka přes hory by měla být ještě průchozí. Zanedlouho už odbočujeme do údolí řeky Pare Chu, kterým půjdeme několik následujících dní. Nejprve ale musíme přebrodit několik ramen, do kterých se ve svém ústí řeka rozlévá. Ledová voda nás štípe skoro půl hodiny, ale jinde bychom se přes dravý proud nedostali.

Následující kilometry vypadají podle mapy jednoduše – mírné stoupání údolím – ale v horách není nikdy nic tak jednoduché, jak se na papíře zdá. Stezka střídavě vede po štěrkových lavicích, střídavě šplhá na traverzy, občas brodí několik koryt přítoků z okolních ledovci pokrytých štítů. Hranice sněhu, kterým nebe pravidelně přes noc „cukruje“ hory, je jen kousek nad námi, takže se trochu bojíme přechodu sedla. Sedlo Parang La je přece jen ještě dost daleko, a vracet se v případě neúspěchu přes sedmdesát kilometrů k Tso Moriri by bylo nepříjemné. Zvlášť když na takové prodloužení pochodu nemáme zásoby.

Nahoru a zase dolů

Napětí z nejistoty přechodu více než pět a půl kilometru vysokého sedla stále neopadá, ani když po čtyřech nocích ve stanu konečně rozbíjíme tábor v jakémsi základním táboru sedla – plácku na kamenité moréně ve výšce 5 070 m n. m. Ledovec, jehož splaz začíná nedaleko, vidíme dobře, ale samotné sedlo je pořád schované za skalami.

Po mrazivé noci nás ještě před rozedněním burcuje budík a okolo šesté vyrážíme. Odhad nás opět zklamal a k zdánlivě velmi blízkému čelu ledovce stoupáme tři čtvrtě hodiny. Teprve pak začínáme stoupat po namrzlých a zasněžených kamenech boční morény, občas po samotném ledovci. Cesta není vůbec zřetelná, a tak jdeme spíše instinktivně tam, kde to aspoň trochu jde. Z popisu cesty víme, že samotné sedlo se přechází po druhé straně ledovce. Bohužel ale netušíme, kde je nejvhodnější na ledovec vstoupit. Nakonec po pravé moréně vystoupáme téměř do výšky sedla. Mezi vlajícími praporky a námi je ovšem pořád rozpraskaný ledovec, a tak nezbývá, než se vrátit do základního tábora. Alespoň se nám podařilo objevit místo, kde cesta odbočuje na ledovec, a tak si jej na další den značíme hned několika kamennými mužíky.

Z bílé do zelené

Počasí nám naštěstí přeje a i na druhý den je ranní obloha jako vymetená. Přestože ani na ledovci není cesta příliš zřejmá, žádné trhliny překonávat nemusíme a po pár hodinách výstupu vidíme sedlo před námi i s několika malými tečkami, z nichž se po čase vyklubou oslíci, kteří opačným směrem nesou náklad.

Počasí nám zůstává nakloněno, takže se i ze samotného Parang La (5 578 m n. m.) můžeme kochat výhledy na hřebeny hor v Ladákhu i okolo Pin Parvati za údolím Spiti. Ze sedla se ještě vydáváme na nedaleký kopec, ale po třech stech výškových metrech prudkým zasněženým svahem otáčíme raději zpátky. Krajina za sedlem je jako z jiného světa. Po ledu a sněhu ani památky, zato se skály ježí desítkami věžiček a vrcholků. Po čase se krajina zazelená spoustou keřů a drobnějšího porostu, jenž dosvědčuje, že je údolí Spiti přece jen o něco vlhčí, než Ladákh.

Klášter jako pevnost

Poslední den procházíme kaňonem řeky Parilunghi Chu. Ten se po několika kilometrech zužuje natolik, že několikrát musíme vystoupat na jeho okraj a za pár minut se opět brodit. Konečně se před námi objevují první domky vesnice Kibber (4 200 m n. m.). Jsme u cíle. Kibber je jednou z nejmalebnějších vesnic – tradiční bílé ladáckými domky mají malovaná okna a na plochých střechách je uskladněna zásoba sena.

TIP: Kouzlo perského Golestánu - Ve stínu kaspického pralesa

S vesnicí se loučíme z korby náklaďáku, který nás veze vstříc největšímu buddhistickému klášteru údolí Spiti a zároveň snad nejhezčímu klášteru celé Indie. Stavba korunuje kopeček (4 116 m n. m.) nad údolím řeky Spiti a její historie nejspíše sahá až do 11. století. Kvůli opakovaným nájezdům nejrůznějších armád budovali stavitelé klášter ve stylu pevnosti. Podobně vypadá i klášter nedaleké vesnice Dhankar, v němž se prý v nebezpečných dobách schovali všichni její obyvatelé. Pohled na desítky budov, nalepených na severní straně kopce a strážících údolí, je opravdu majestátní. Zajímavý je i interiér kláštera, který hned dvakrát navštívil dalajláma a jímž mniši turisty ochotně provedou.

Myšlenka kosmického výtahu není nová – za jejího autora se považuje průkopník teorie raketových letů Konstantin Ciolkovskij, kterého údajně inspirovala Eiffelova věž v Paříži. Idea je poměrně jednoduchá: Mezi bodem na zemském rovníku a těžkým tělesem na oběžné dráze Země je napnuto dlouhé lano. Rovnováha mezi gravitační silou působící na něj zejména ve spodní části a odstředivou silou působící především v horní části lano donutí, aby zůstalo pevně napnuté a přitom se jeho horní poloha vůči spodní nepohybovala.

TIP: Kosmický výtah: Příští stanice geostacionární dráha Země

Je asi zřejmé, že horní poloha musí být od Země dál, než se nachází geostacionární orbita, tedy víc než přibližně 36 000 km. Po laně pak může s použitím konvenčního pohonu šplhat kabina nebo plošina s nákladem či pasažéry, a dopravovat tak na orbitální stanici materiál i osoby. Konstrukce výtahu je tudíž teoreticky možná a záleží jen dostupnosti vhodného materiálu pro lano, které musí být pevné a současně lehké.  

V americkém Národním parku Isle Royale, nacházejícím se na stejnojmenném ostrově Hořejšího jezera, se zhroutila populace vlků. Ještě v roce 1980 čítala zdejší vlčí populace okolo 50 kusů, před třemi lety správci parku evidovali už jen poslední dva kusy. Úbytek vlků podle odborníků souvisí s počasím – během teplejších zim zamrzalo Hořejší jezero jen na velmi krátkou dobu a došlo tak k přerušení přirozených migračních cest vlků.

V důsledku vymizení přirozených predátorů se naopak prudce zvýšila populace losů, což má neblahý dopad na další zvířecí obyvatele Královského ostrova. Správci parku se proto rozhodli dopravit na Isle Royale vlky z Kanady, konkrétně z 200 kilometrů vzdáleného ostrova Michipicoten a pevninského parku v Ontariu. Na americkou stranu v minulých dnech zamířila čtveřice kanadských vlků – jedna samice a tři samci.

TIP: V Německu je na vzestupu populace vlků: Našli si překvapivé spojence

Vlčí kvarteto je jen prvním krokem v pokusu obnovit populaci šelem na Královském ostrově a nastolit zde přirozenou rovnováhu. Správci počítají, že v příštích čtyřech letech by na ostrov mohly zamířit až dvě desítky kanadských vlků. 

Bouři podobající se obrovskému uragánu obdivují astronomové od dob Giovanniho Cassiniho, který ji jako první spatřil v dalekohledu v roce 1665 společně s Robertem Hookem. Hook potom z pozorování změn v polohách skvrny usoudil, že se Jupiter otáčí. Nyní – po 350 letech – otázka zní, zda tento útvar v podobě blednoucí růžové elipsy, společně s dalšími skvrnami kroužícími v oblasti Jižní tropické zóny plynného obra, budou moct sledovat i naši vnuci.

Gigantická bouře

Velká rudá skvrna neboli Great Red Spot (GRS) je vytrvalá anticyklonální bouře, tedy oblast vysokého tlaku, jež se nachází 22° jižně od rovníku Jupitera. Z pozemních pozorování vyplývá, že kontinuálně existuje minimálně 145 let – nepřetržitě se ji totiž daří sledovat teprve od roku 1870. Jako „trvalou skvrnu“ ji však už v červenci 1665 popsal zmíněný Giovanni Cassini.

Útvar rotuje proti směru hodinových ručiček a jednou se otočí za šest pozemských, respektive čtrnáct Jupiterových dnů. Oválné rudé „oko“ planety krouží kolem svého středu rychlostí až 430 km/h, v jeho nitru však zřejmě panuje nejklidnější prostředí na Jupiteru: Rychlost větrů tam klesá pod 20 km/h. Oblaka spojená s touto anticyklonou vystupují přibližně 8 km nad horní vrstvu okolních mraků.

Tři rudé sestřenice

V roce 2008 se na Jupiteru v blízkosti Velké rudé skvrny a Rudé skvrny mladší – neboli Red Spot Jr. – objevila i třetí rudá skvrna: Nacházela se západně od GRS, ve stejném oblačném pásu, ale dosahovala jen zlomku rozměru svých sousedek. Nová rudá skvrna měla dřív podobu bílé eliptické bouře. Přechod k červené barvě naznačuje, že její rotující oblaka vystupují vzhůru, podobně jako v případě Velké rudé skvrny. Jedno z možných vysvětlení zní, že je bouře tak silná, že vysává materiál z hloubek pod mraky a unáší ho do značných výšek, kde působením slunečního ultrafialového záření – při zatím neznámých chemických reakcích – vznikají sloučeniny cihlové barvy. 

Všechny tři eliptické bouře jsou velmi jasné při pozorování v oboru blízkého infračerveného (IR) záření. Musejí proto v atmosféře Jupitera zasahovat vysoko nad vrstvu metanu, který absorbuje sluneční infračervené záření a na IR snímcích se jeví jako tmavé oblasti.

Zmiňovaná Rudá skvrna mladší se na Jupiteru objevila již na jaře roku 2006. V atmosféře planety se podařilo pozorovat také mnoho bílých, hnědých a červených skvrn, které však postupně splynuly či zanikly. Fotografie pořízené Hubbleovým teleskopem (HST) a Keckovým dalekohledem naznačují, že se Jupiter nachází uprostřed globální změny klimatu, jak to v roce 2004 předpověděl Philip Marcus z University of California v Berkeley. Obří planeta se víc zahřívá v okolí rovníku, zatímco nejchladnější jsou oblasti kolem jižního pólu. Profesor Marcus odhadl, že velké změny nastanou na jižní polokouli zhruba v roce 2006, kdy tryskové proudění neboli jet stream vytvoří nestabilní prostředí a v lokalitě vzniknou nové víry.

Jupiter bez ozdoby

Největší planetu Sluneční soustavy si nedovedeme představit jinak než jako „pruhovaného obra“ se spoustou světlých zón a tmavých pásů, doplněných skvrnami různých velikostí. Uvedené stabilní struktury pozorují astronomové v atmosféře Jupitera již několik staletí: Konkrétně po obou stranách rovníku jsou i v malých dalekohledech zřetelně viditelné dva pásy nahnědlých oblaků, které zřejmě tvoří zmrzlé krystalky čpavku smíchaného se sloučeninami síry a fosforu. V roce 2010 však jeden z nápadných pruhů z jižní polokoule zmizel. 

Oblast, na jejímž okraji se nachází i Velká rudá skvrna, se při pohledu dalekohledem jevila nezvykle prázdná. Tmavý pás existoval ještě koncem roku 2009, těsně před tím, než se Jupiter dostal na obloze do blízkosti Slunce a přestal být pozorovatelný. Již tehdy astronomové zaregistrovali, že pruh postupně bledne. Když pak planeta počátkem dubna 2010 znovu vystoupila z jasné sluneční záře, jižní rovníkový pás už vidět nebyl. 

Nezmizel ovšem poprvé: Nebyl pozorovatelný například v roce 1973, kdy sonda Pioneer 10 pořídila první snímky Jupitera z malé vzdálenosti, a rovněž se dočasně ztratil počátkem 90. let minulého století. Glenn Orton z Jet Propulsion Laboratory tehdy vysvětloval: „Převažuje tam vysoko ležící světlá oblačnost, která v ostatních oblastech planety chybí. Došlo tak k zakrytí spodních, tmavých mračen. Díváme se zkrátka do různých vrstev oblačné struktury planety.“

Zatím přesně nevíme, co by mohlo být příčinou občasného vzniku světlé oblačnosti nad jižním rovníkovým pásem, nikoliv však v jiných oblastech. Nicméně přestože se samotný pás ztratil, Velká rudá skvrna na jeho okraji zůstala pozorovatelná. Pás tudíž s největší pravděpodobností opravdu zmizel, a nebyl jen zakryt mračny ve vyšších vrstvách atmosféry. Jednoznačné vysvětlení tak dosud schází.

Zmenšování se zrychluje

Obří bouře na Jupiteru byla kdysi tak velká, že by pojala téměř tři zeměkoule. Avšak nejnovější měření pomocí Hubbleova dalekohledu odhalila, že se výrazně zmenšila. Jedna z možností zní, že jí nějaká neznámá aktivita v atmosféře planety odčerpává energii a oslabuje ji. Charakteristický útvar má nyní nejmenší rozměr zaznamenaný při dosavadních měřeních. Astronomové přitom sledují zmenšování bouře od 30. let minulého století.

„Nedávná pozorování pomocí Hubbleova teleskopu potvrdila, že má Velká rudá skvrna nyní v průměru zhruba patnáct tisíc kilometrů, což je dosavadní naměřené minimum,“ objasňuje Amy Simonová z Goddard Space Flight Center. Pro srovnání: Historická pozorování z 19. století uvádějí větší rozměr elipsy přesahující 40 800 km. Sondy Voyager 1 a Voyager 2, které kolem Jupitera prolétly v roce 1979, dospěly k hodnotě 23 300 km. Na snímcích z Hubblea z roku 1995 měřila bouře 20 950 km, zatímco na záběrech z roku 2009 už jen 17 900 km.

TIP: Americká sonda Juno pořídila nejlepší snímky Velké rudé skvrny na Jupiteru

Počínaje rokem 2012 pak amatérská pozorování odhalila nápadně rostoucí tempo popsaného smršťování – skvrna se nyní zmenšuje téměř o 930 km za rok a postupně se mění z protáhlé elipsy téměř na kruh. Jednoznačnou příčinu se však zatím odhalit nepodařilo. Každopádně na základě současného vývoje je teoreticky možné, že GRS dosáhne kruhového tvaru už kolem roku 2040. Také přesně nevíme, jak dlouho již existuje a zda probíhající změny nepředstavují pouze běžné fluktuace.

„Z nových pozorování vyplývá, že velká bouře občas pohltí velmi malé víry,“ uvádí Amy Simonová. „Předpokládáme, že za urychlování změn může být zodpovědná měnící se vnitřní dynamika a energie Velké rudé skvrny.“ Skupina astronomů pod vedením zmíněné vědkyně nyní plánuje studovat pohyb malých vírů a také dynamiku GRS, aby zjistili, zda mohou popsané víry energii rotující bouře zvyšovat či oslabovat.

Občas se postit je zdravé – alespoň to tvrdí tisícileté zkušenosti našich předků a v poslední době také vědecké studie. Řízený a vědomý půst, nikoliv trpitelské hladovění, nás dle mnohých odborníků dovede ke zdraví. Očista těla totiž podle nich funguje jako prevence civilizačních chorob. Hladovět přitom nemusíme celé dlouhé dny: Tělu prospěje i kratší, třeba dvanáctihodinová absence jídla. 

Půsty tvořily nedílnou součást životního rytmu našich předků, kteří se postili nejen z náboženských důvodů, ale také kvůli nedostatku jídla v důsledku válek, epidemií či přírodních katastrof. I mimo extrémní situace se však v životě běžného člověka střídala období hojnosti a střídmosti: V létě a na podzim bylo po ruce dost ovoce a zeleniny, zatímco v zimě a brzy zjara se jídla nedostávalo. Období bez potravy mohla trvat týdny i celé měsíce. A přestože nedobrovolná hladovění nakonec vymizela, starověké a středověké kultury od půstů neustoupily a jejich tradice přežila dodnes. 

Hladem proti rakovině 

V 21. století se na půst odvolávají lékaři a výživoví poradci: Mezi jeho nejhlasitější novodobé propagátory patří Jason Fung, který sám na sobě a na svých pacientech vyzkoušel různé postní režimy a dosáhl při tom zajímavých výsledků – například v léčbě cukrovky. 

Mimo jiné poukazuje na to, že průmyslové zpracování potravin nás sice vysvobodilo ze strasti hladovění, ale zároveň moderní společnost uvrhlo do jiných problémů: Na světě kvůli němu přibývá obézních lidí (v ČR trpí nadváhou a obezitou 71 % mužů a 57 % žen) a podepisuje se rovněž na šíření cukrovky, rakoviny či onemocnění srdce. Není proto divu, že internet zaplavují zázračné recepty na zhubnutí, od nichž by se však měl rozumný člověk distancovat. 

Naštěstí i v lékařských časopisech konečně vycházejí vědecky podložené studie z univerzit, jako jsou Yale či Harvard v USA nebo lékařská fakulta v dánské Kodani. Výzkumy stravování se přitom provádějí jen velmi obtížně: Jednak mají lidé tendenci dopřávat si „neškodné“ zákusky, s nimiž se odborníkům nesvěří, a jednak do výsledků kromě jídla silně promlouvají faktory jako genetika či kvalita životního prostředí. Přesto badatelé přišli s několika zajímavými zjištěními.

Dieta před půstem

Fung ve své knize Kompletní průvodce půstem říká, že skrytou příčinou obezity je hormonální nerovnováha. Ukládání tuků připisuje na vrub inzulinu. „Když jíme, jeho hladina se zvyšuje a dává našemu tělu signál, aby si část energie z jídla uložilo na později jako tuk. Jakmile si to uvědomíme, snadno najdeme řešení: Pokud zvýšená hladina zmíněného hormonu způsobuje obezitu, pak zcela jistě pomůže, jestliže ji snížíme.“ Svým pacientům proto lékař radí, aby se postili, jelikož když nejedí, hladina inzulinu v jejich těle klesá. 

Všiml si také, že půst usnadňují nebo naopak ztěžují předchozí stravovací návyky. „Konzumujete-li málo sacharidů, přiměřené množství bílkovin a hodně tuku, tedy držíte-li ketogenní dietu, zvládnete půst mnohem snáz,“ dodává Fung. Podobný názor zastává i nutriční terapeutka Amy Bergerová: „Jsem radši, když moji klienti před tím, než začnou experimentovat s půstem, drží nízkosacharidovou dietu bohatou na živiny a uvyknou svoje tělo na spalování tuků.“

Naučte se nemít hlad

Jelikož žijeme v blahobytu, mnoho lidí si neuvědomuje rozdíl mezi skutečným hladem a neukojeným návykem. „Nekontrolovatelný hlad představuje bezpochyby tu nejběžnější obavu, kterou si lidé s půstem spojují. Moje zkušenost se stovkami pacientů však poněkud překvapivě ukazuje, že dodržují-li režim přerušovaného půstu, jejich hlad už nesílí – naopak začne zvolna ustupovat,“ tvrdí Fung.

Hlad je totiž zčásti naučený: Pokud pravidelně snídáme v sedm ráno, vypěstujeme si podmíněný reflex a každý den v sedm budeme hladoví. Podobné je to s limonádou a popcornem v kině nebo s párkem v rohlíku na fotbale. Jíme, i když hlad nemáme. Základ úspěšného půstu proto tkví v poražení návyku – a přerušované jedení může znamenat první krok. „Začneme-li náhodně vynechávat jídla a měnit časové intervaly mezi pokrmy, možná se nám podaří překonat zvyk jíst třikrát denně,“ vysvětluje Fung. 

Svačinkami k obezitě

Jistá závislost na jídle představuje fenomén poslední doby, jak ukazují i statistiky. Zatímco v 70. letech 20. století snědl typický Američan tři pokrmy denně, nyní je prokládá svačinkami, protože ze všech stran slyší, že je to „dobré“ a „dietní“. Není proto výjimkou, že za 24 hodin spořádá až šest porcí. „V běžný den bývala snídaně v osm, oběd v poledne a večeře v šest. To znamená, že jsme tělo zatěžovali trávením deset hodin denně, což se krásně vyvážilo čtrnácti hodinami půstu. A víte co? Obezita a diabetes druhého typu neznamenaly zdaleka tak velký problém jako dnes,“ píše ve své knize Fung.

Vědci a lékaři zkoumající účinky půstu si všimli, že pravidelné snižování hladiny inzulinu dovoluje tělu na tento hormon v budoucnu lépe reagovat. „Půst snižuje hladinu glukózy, klesá tlak i riziko rakoviny. Navíc se můžeme těšit z pozitivních účinků, které nám přináší zvýšená hladina růstového hormonu v krvi. Po půstu nebudete unavení. Půstem nespalujete svalovou hmotu. Během půstu nenastává žádné období hladovění, kdy byste se choulili v klubíčku na gauči. Půst naopak dokáže využít potenciál růstového hormonu, který působí proti stárnutí,“ dodává Fung.

Voda, čaj a vývar z kostí

U většiny půstů se smí pít pouze voda, čaj a černá káva, ale bez cukru, medu, fruktózy či jiných sladidel. Přežívání jen o prvním zmíněném nápoji představuje tradiční a klasickou verzi postění se. U tak radikálního hladovění však chybí tělu sůl, bez níž nedokáže zadržovat vodu, tudíž mu hrozí dehydratace. Oblíbené jsou také půsty s džusy, se zelenými šťávami nebo „tukové“ půsty dovolující konzumaci kokosového oleje, smetany a másla. Právě jejich propagátorkou je Bergerová: „Během půstu můžete sníst malé množství čistého tuku – lžíci olivového či kokosového oleje, případně másla. Tyto potraviny pravděpodobně vašemu půstu nijak neuškodí ani vám nezabrání v dosažení kýžených výsledků.“

Program intenzivní nutriční léčby, který rozběhl Fung a jenž pomáhá lidem zhubnout nebo bojovat proti metabolickým nemocem, dovoluje pít během půstu vodu, čaj a kávu. Cukr, med ani jiná sladidla nejsou povolena. „V rámci programu také umožňujeme jíst domácí vývar z kostí, který půst ulehčuje a zároveň předchází nedostatku soli,“ dodává Fung.

Postěte se, jak chcete

Je-li pro vás těžké představit si několik dní jen o vodě, kávě a vývaru, můžete pro začátek zkusit přerušovaný půst, během nějž se střídají období hladovění a jedení. Půsty mohou trvat dvanáct hodin až tři měsíce, nebo i déle a držet je lze jednou týdně, měsíčně či třeba jedenkrát za rok. „Přerušovaný půst je podle mě skvělá věc. Pokud ho dodržujete pravidelně, tělo si na něj zvykne a už nad ním nebudete vůbec přemýšlet. Váš hlad se přizpůsobí a dostanete ho až ve chvíli, kdy bude tělo na jídlo připravené,“ upřesňuje Bergerová. 

Dvanáctihodinový půst přitom není vůbec náročný a dřív se praktikoval zcela běžně. Jedlo se třikrát denně mezi sedmou ráno a sedmou večer, zbytek dne se člověk postil. Šestnáctihodinový půst už vyžaduje, abyste jedno jídlo vynechali: Držet jej můžete třeba každý den od sedmi hodin večer do jedenácti ráno. Dvacetihodinový půst, jehož principy popsal Ori Hofmekler v knize The Warrior Diet (neboli „dieta bojovníka“), se inspiruje válečníky – konkrétně Sparťany a Římany. Jí se při něm pouze večer během vyhrazených čtyř hodin. 

Návrat přes zeleninu

Další možnost nabízejí 2–3denní půsty, ale podle Funga jsou účinnější ty 7–14denní, které předepisuje lidem trpícím cukrovkou druhého typu. „Tělu tak umožníme, aby se podmínkám půstu přizpůsobilo rychle, což může být pro některé snazší než si na nový režim zvykat postupně,“ dodává. 

Po konci hladovění není dobré se hned vrhnout na šťavnatý steak – přerušení by mělo být pozvolné. „Čím déle se postíte, tím musíte být opatrnější. Zpočátku zkuste půst přerušit svačinkou nebo malým pokrmem, pak půl hodiny až hodinu počkejte, než si dáte hlavní jídlo. Hlad vás tak mezitím přejde a začnete si na potravu znovu zvykat. Svačinkou může být miska zeleninové polévky či syrové zeleniny s trochou olivového oleje, případně lžíce arašídového nebo mandlového másla,“ doporučuje Fung. 

Během srpna 1944 začaly do výzbroje německých ozbrojených sil přicházet těžké tanky PzKpfw VI Ausf. B Tiger II, přezdívané též Königstiger, vyzbrojené obávaným kanonem 8,8cm KwK 43 L/71. V létě 1944 procházely přezbrojováním na nové stroje hned tři těžké oddíly, jako první je pak v boji nasadil 501. prapor disponující dvěma rotami PzKpfw VI Ausf. B.

Nespolehlivé stroje

Pokud ale tigery trpěly vážnými problémy se spolehlivostí, s königstigery byla situace ještě horší – již během 50km dlouhého přesunu na frontu se téměř každý stroj praporu minimálně jednou porouchal. Do boje tak oddíl vstupoval pouze s 11 bojeschopnými obrněnci a hned během prvního útoku u Staszowa čtyři stroje ztratil. Tři z nich padly za oběť 122mm kanonům sovětských IS-2. Do 11. srpna pak musel prapor odepsat 14 nových tanků, z nichž většinu vyřadily poruchy.

Další jednotkou vyzbrojenou větším množstvím tigerů II se stal 503. prapor – tento útvar od června 1944 operoval v Normandii, kde ale přišel prakticky o veškerou techniku, a po stažení do zázemí byl znovu vyzbrojen plným tabulkovým stavem 45 königstigerů. Následně se oddíl přesunul do Maďarska, kde dvě jeho roty 19. října 1944 udeřily na sovětské pozice u Szolnoku a probily se do hloubky 40 km. Většina obrněnců přitom sice utrpěla různě vážná poškození, zničen či opuštěn ale nebyl ani jeden. V pozdějších fázích bojů v Maďarsku se nicméně opět začaly množit poruchy způsobené přetěžováním motorů při dlouhých přesunech a nedostatečným časem věnovaným údržbě. Nejméně osm königstigerů tak musely jejich osádky zničit, aby nepadly do rukou postupujících Sovětů.

Bengálští tygři v Maďarsku 

Během ledna 1945 se německá armáda snažila v rámci operace Konrad prolomit rudoarmějské obklíčení Budapešti. Šlo de facto o trojici samostatných ofenziv (Konrad I, II a III) a účastnily se jich také dva těžké tankové oddíly – 503. (od prosince 1944 operující jako organická součást tankového sboru Feldherrnhalle) a 509. První jmenovaný útvar se do střetů zapojil 1. ledna s pouhou desítkou bojeschopných tanků. Německé obrněné formace se navíc musely potýkat s nedostatečnou podporou pěšáků, což výrazně ztěžovalo nejen boj proti dobře zakopaným rudoarmějcům, ale rovněž překonávání minových polí či záchranu vyřazených tanků.

Pětistý třetí oddíl během první ofenzivy ztratil tři tanky a dalších sedm utrpělo vážná poškození a 11. ledna tak útvaru zbývala poslední trojice pojízdných königstigerů. Na druhou stranu si ale tankisté nárokovali zničení 21 sovětských tanků, 20 protitankových děl, a dokonce i tří letadel. U 509. praporu byla situace výrazně lepší. Po ztrátě prakticky všech tigerů v Polsku během léta 1944 a stažení do zázemí obdržel útvar plný stav 45 königstigerů. Ty pak poprvé zasáhly do boje 18. ledna 1945, kdy všechny obrněnce seřazené do učebnicové klínové formace vyrazily do útoku s cílem obsadit most přes řeku Sárvíz u Szabadbattyánu.

Prapor si během útoku připsal 20 zničených sovětských tanků, rudoarmějci ale stačili most včas vyhodit do povětří. Na konci dne měl 509. prapor již jen 18 pojízdných strojů, o devět dní později pak mohl do boje vyslat pouhé čtyři königstigery. Ty se ovšem vyznamenaly u Pettendu, kde během dvou dní dokázaly zničit 41 sovětských tanků bez jediné vlastní ztráty. 

Labutí píseň

Snahy německých vojsk o zastavení sovětského postupu Maďarskem vyvrcholily operacemi Südwind a Frühlingserwachen. Na čele první ofenzivy vedené 17. února 1945 z jihu Slovenska stál dozbrojený 503. prapor v síle 22 königstigerů, podporovaný těžkým tankovým oddílem SS 501. Němci zde stáli proti téměř 60 000 zakopaných rudoarmějců podporovaných dvěma stovkami tanků a nejméně stovkou protitankových děl, i přesto se ale oba útvary dokázaly obranou probít za cenu bojové ztráty jediného tanku.

Těžký tankový oddíl 503 se tak 19. února zmocnil Bátorových Kosih, zatímco 501. prapor SS asistoval při zničení sovětského opěrného bodu u Kamenína. Dne 25. února se pak podařilo definitivně zlikvidovat sovětské předmostí na Hronu. Jen devět dní po konci operace Südwind se těžký tankový oddíl SS 501 společně s 509. oddílem účastnil i operace Frühlingserwachen. Zatímco esesmani měli tou dobou jen devět provozuschopných tanků, 509. prapor dostal potřebný čas na údržbu a přeskupení a dokázal tak do boje vyslat celých 32 königstigerů.

V následných střetech s Rudou armádou proto hrál hlavní roli druhý jmenovaný útvar a 501. prapor SS se omezil na obranné úkoly a odrážení sovětských protiútoků v okolí Székesfehérváru. U Varpaloty například jediný PzKpfw VI Ausf. B zničil 15 útočících sovětských obrněnců. Těžký tankový oddíl 509 mezitím postupoval v čele německého úderu; 6. března zničila dvojice königstigerů šest IS-2, jen o pár dní později ale prapor padl do léčky samohybných děl ISU-152 nedaleko Seregélyesu. Sovětská palba zničila či vážně poškodila 16 strojů, zbylé dva königstigery ale následně dokázaly všech 24 samohybek vyřadit. 

Poslední bitvy

Konec války v květnu 1945 zastihl těžké tankové oddíly v rozličném stavu. Některé si uchovaly akceschopnost až do posledních dnů konfliktu – například 510. prapor mohl v okamžiku kapitulace nasadit 15 tigerů a těžký tankový oddíl SS 503 ztratil svých posledních sedm obrněnců v ulicích Berlína. Většina zbylých praporů ale v posledních válečných týdnech postupně přišla o prakticky veškeré své stroje a z kdysi hrůzu nahánějících útvarů zůstaly jen malé skupinky několika tanků či dokonce jen jednotlivá vozidla.

Celkem těžké tankové oddíly (včetně útvarů Waffen-SS) během války na všech frontách přišly o 1 715 zničených, opuštěných či neopravitelně poškozených těžkých tanků. Svědectvím jejich palebné síly ale zůstává jejich skóre – celkem si totiž připsaly zhruba 9 850 zničených nepřátelských obrněnců, přičemž velkou většinu tvořily zásahy z východní fronty.