O Vánocích roku 800 byl v chrámu sv. Petra v Římě korunován Karel Veliký císařem. Jeho říše byla ale už v roce 843 rozštěpena na východofranckou (budoucí Německo) a západofranckou (budoucí Francii). Přestože císařská koruna pak téměř sto let putovala z hlavy na hlavu, ztratila na území rozdrobeném na četná knížectví a království svůj význam. Karlova říše netrvalo dlouho, její legenda byla ale mocná. Kdekdo toužil jít v jeho stopách.

Ukázalo se, že je toho hoden Ota I. (912–973), který panoval nad východofranckou říší, ale také nad Lombardií a Lotrinskem a jehož autoritu posílilo vítězství nad maďarskými nájezdníky v bitvě na Lechu (955). Ota dovedně využil situace v Itálii a za pomoc, kterou poskytl papeži proti troufalému italskému králi Berengarovi, byl 2. února 962 korunován císařem v Římě. Co na tom, že si papež později uvědomil, že odměna za pomoc byla příliš štědrá. Běh událostí to už nemohlo změnit, císař získal formální moc i nad italskými státy.

Následník římského impéria

Udržet takový celek nebylo pochopitelně vůbec jednoduché a pro jeho zachování se symbióza náboženství a politiky velmi osvědčila, tam, kde docházely prostředky světské moci, měla slovo autorita církve. Otovi nástupci dělali všechno pro to, aby tato jednota nebyla narušena. Východofrancká říše se tedy přerodila v novou Říši římskou – Romanum Imperium. Začala se tak oficiálně nazývat až za panování Konráda II., prvního panovníka ze sálské dynastie, respektive od roku 1034. V 11. století také říše dosáhla maximálního rozsahu, a to když Konrád II. ovládl burgundská území za Rýnem (později Arelatsko), když bylo připojeno Braniborsko a Pomořany.

Od roku 1002 byly za součást říše pokládány poprvé také Čechy. Tehdy Vladivoj, dosazený na český knížecí stolec Boleslavem Chrabrým, zřejmě ve snaze upevnit své nejisté postavení přísahal v Řezně věrnost císaři Jindřichovi II., a ten mu obratně dal Čechy v léno. Morava, jakmile ji kníže Oldřich (1012-1034) natrvalo připojil k Čechám, vplynula do říše spolu s nimi, podobně později získaná Lužice a Slezsko.

Svatá říše

Neuplynulo mnoho vody a papežům se přestávalo líbit, že nemají svobodu jednání, jakou by chtěli, zejména že je nemyslitelné, aby císař dosazoval církevní hodnostáře. Války mezi ambiciózním papežem Řehořem VII. a Jindřichem IV. vešly do dějin jako boj o investituru. Po padesáti letech skončil zápas v roce 1122 Wormským konkordátem, jímž došlo k oddělení církevní a světské moci v říši. Preláti už nebyli „úředníky“ císaře. Starý systém, který založil Ota I., kdy se moc panovníka opírala o církev, se rozpadl. Nato Fridrich I. Barbarossa (1152–1190) začal systematicky budovat síť lenních vztahů, do níž začlenil i služebníky církve, říše dostala pro jistotu přívlastek sacrum – začala se nazývat svatou, aby se zdůraznil její vztah k církvi. Od 15. století se užíval rozšířený název Svatá říše římská národa německého, který se ale zprvu vztahoval jen na Němce, od 17. století byl víceméně chápán jako název celé říše. 

Císařská moc slábla a rostla moc říšských knížectví, která ale netoužila po suverenitě a chápala sílu celku. Pravidla uvnitř stanovila Zlatá bula (1356). Z říše se postupně stávala organizace federativního  rázu, což potvrdila volba Karla V. císařem v červnu 1519. Když se prý tento král španělský, vévoda burgundský a arcivévoda rakouský uvolil mluvit německy, dopouštěl se hrubých chyb. No co. Jeho jméno Němcům připomínalo Karla Velikého, za hlasy říšským knížatům dobře zaplatil a hlavně slíbil, že bude pouhým předsedajícím asociace jednotlivých knížectví. Vždyť konkurentem Karla V. byl tehdy francouzský král František I. toužící po císařské koruně! A to přece nemohli Němci dopustit, aby se císařství přeneslo z Německa do Francie. Vestfálský mír roku 1648 moc císaře omezil ještě víc – vládcové jednotlivých částí Svaté říše měli napříště právo vládnout na svém území „cuius regio, eius religio“ – čí země, toho náboženství. 

Imperiální epopej

„Lutherův triumf a volba Karla Pátého jasně prokázaly, že se německý národ plně rozvinul,“ uvádí Francis Rapp ve své knize Svatá říše římská národa německého. „Pociťoval, že říše je jeho posláním. Ta ze seskupení různých etnik vytvořila jeden lid; imperiální epopej dala vzniknout této jednotě… Říše stála u zrodu německého národa… Na úsvitu novověku měl každý Němec dvě vlasti: jednou z nich byla otčina, v níž se odehrávala jeho každodenní existence … druhou patria communis (společná vlast), Reich, říše, která byla svědkem velkých dnů, dnů ponurých i slavných.“

TIP: Proč padla mocná impéria: Římská říše, zaniklá chlouba starověku

Svatá říše římská trvala 844 let. Formálně zanikla roku 1806, kdy se Habsburk František II. po porážce říšských armád v bitvě u Slavkova vzdal titulu římský císař a rozhodl se nadále užívat titulu císaře rakouského. Rozsudek smrti říši podepsal Napoleon, když brzy nato vytvořil Rýnský spolek, do nějž vstoupily země na západním území říše. 

Období Výmarské republiky, která vznikla po první světové válce, se vyznačovalo nevídaným uvolněním společenských konvencí. Celá 20. léta se nesla ve znamení nevázané zábavy, divokých večírků – a drog. Středobodem volnomyšlenkářské kultury se stal Berlín: Jen v roce 1928 se v tamních lékárnách legálně prodalo 73 kilogramů morfia a heroinu, přičemž údajně až 40 % berlínských lékařů bylo na první zmíněné látce závislých. Také ilegální scéna se značně rozrostla. Heroin a další drogy se prodávaly na nárožích v centru metropole, a v okolí Friedrichstrasse dokonce existovala nefalšovaná opiová doupata, provozovaná čínskými imigranty. V ostatních velkých městech panovala podobná situace. 

Ve vyšší společnosti patřilo k dobrému tónu užívání kokainu, zatímco mezi veterány první světové války se rozšířila závislost na morfiu, která se u nich většinou rozvinula při léčbě v lazaretech. V Německu sice od roku 1929 platil zákon o opiu, jenž kromě samotné látky a z ní získávaných opiátů – morfia, kodeinu a heroinu – postihoval také užívání kokainu a konopí. Jeho prosazování však v praxi naráželo na značné komplikace.

Drogová velmoc

Země v té době také patřila k největším legálním producentům opiátů a dalších návykových látek. Mezi léty 1925 a 1930 vyrobila 91 tun morfia, tedy 40 % globální produkce. Společnosti Boehringer, Knoll a zejména Merck zároveň kontrolovaly 80 % legální světové výroby kokainu, používaného tehdy v medicíně jako lokální anestetikum. Například Peru prodávalo svou kompletní roční produkci surového kokainu, okolo pěti tun, německým firmám k dalšímu zpracování. Hotový kokain, morfium a heroin pak putovaly na export do celého světa.

Nástup nacistů k moci však přinesl konec volnomyšlenkářské výmarské kultury a nový režim postupoval vůči všem formám závislostí velmi ostře. Opiová doupata byla uzavřena, probíhaly zátahy proti drogovým dealerům a došlo i k drastickému omezení reklamy na alkohol a tabák. Občané měli úřadům hlásit své rodinné příslušníky a známé trpící závislostí na drogách, kterou nacisté – stejně jako ostatní závislosti – řadili mezi psychopatické poruchy bez možnosti vyléčení. Takové osoby nemohly uzavírat manželství a v extrémních případech je režim podrobil nucené sterilizaci, či dokonce eutanazii. 

Tabletky na povzbuzení

Na olympijských hrách v Berlíně roku 1936 dosáhli někteří atleti skvělých výsledků s použitím podpůrného prostředku prodávaného pod názvem Benzedrine. Jednalo se o krystalický metamfetamin se silnými povzbuzujícími účinky. Tento úspěch inspiroval berlínskou farmaceutickou společnost Temmler k vlastnímu výzkumu a Fritz Hauschild se svým týmem objevil novou metodu výroby metamfetaminů z přírodního efedrinu. Díky ní vznikl první německý metamfetamin, uvedený na trh pod obchodním názvem Pervitin. 

Látka byla nabízena v tabletách a injekčních ampulích a stala se obrovským hitem. Odborníci i veřejnost ji vnímali jako zdravotně nezávadný prostředek na povzbuzení, což podporovala i agresivní marketingová strategie firmy Temmler. Ta pervitin propagovala jako ideální řešení při vyčerpání, depresi, a dokonce i frigiditě. Měl rovněž pomáhat při léčení závislosti na kokainu a opiátech.

Není divu, že se výrobek rychle rozšířil. Byl volně prodejný, a tak jej brzy užívali příslušníci všech společenských tříd: univerzitní studenti při přípravě na zkoušky, dálkoví řidiči na cestách, strojvedoucí, dělníci v náročných provozech nebo písařky a telefonistky. Firma Hildebrand, výrobce energetické čokolády Scho-Ka-Kola, dokonce uvedla na trh pralinky s obsahem pervitinu, které si získaly velkou oblibu zejména u žen v domácnosti. 

Zázračný prostředek však zaujal i armádu. V září 1938 se pod vedením Otto Rankeho, přednosty Výzkumného ústavu branné psychologie při vojenské lékařské akademii v Berlíně, odehrály první testy nového přípravku. Navzdory slibným výsledkům se ovšem armáda stavěla zprvu k pervitinu odmítavě. Informace o jeho účincích se ale šířily mezi mladými vojenskými lékaři a mnoho příslušníků Wehrmachtu si stimulant opatřovalo soukromě. Oficiální místa pak jejich zkušenosti průběžně vyhodnocovala. Objevila se také první hlášení o negativních účincích, ale přišla příliš pozdě. Psalo se září 1939 a vypukla druhá světová válka.

Droga Blitzkriegu

Při tažení do Polska ještě armáda pervitin oficiálně neodebírala. U mnoha jednotek si jej však vojenští lékaři se souhlasem velitelů obstarali z běžné obchodní sítě a vydávali ho vojákům. Dostávali jej zejména řidiči tanků a dalších vozidel, kteří díky němu i v náročných podmínkách po několik dnů zvládali rychlé tempo postupu. Pochvalné reakce přicházely také od velitelů, jimž preparát pomáhal při stresu a vypětí. Podle jejich mínění bylo použití pervitinu klíčové pro úspěšné vedení bleskové války neboli Blietzkriegu. 

Počátkem roku 1940 proto armáda látku oficiálně přidala na seznam svých léčiv a vojenští lékaři obdrželi dokument, který popisoval její účinky, použití a doporučené dávkování. Vojáci měli brát jednu tabletu denně, při nočním nasazení pak dvě krátce po sobě, následované podle potřeby jednou až dvěma pilulkami po třech či čtyřech hodinách. Dokument předepisoval, že se má prostředek užívat k potlačení únavy, a to v situacích vyžadujících vysoké nasazení. Výjimečně mohl odsunout spánek i na víc než 24 hodin, ale poté musel voják dlouho odpočívat, jinak mu hrozilo zhroucení z vyčerpání. Současně s vydáním tohoto nařízení dostala firma Temmler objednávku na 35 milionů pervitinových tablet.

Sto kilometrů denně

Desátého května 1940 začalo německé tažení na západ. Po pouhých třech dnech dosáhl Wehrmacht francouzského Sedanu na hraniční řece Máze. Armáda tok záhy překonala a město dobyla – to vše s vydatnou pomocí pervitinu, vydávaného vojákům každý den. Právě jeho zásluhou dokázali řidiči tanků a dalších vozidel udržovat rychlé tempo postupu a zahánět únavu z dlouhé jízdy. 

Podle deníku již zmíněného profesora Rankeho měly právě osádky tanků užívat pervitin povinně, přičemž denní dávka činila až pět tablet. Důstojníci mohli brát preparát podle potřeby a vlastního uvážení a mnozí si pochvalovali, jak skvěle zahání únavu. Bez rozdílu se to týkalo „šarží“ v poli i členů generálního štábu. Také Luftwaffe vydávala pilotům pervitin bez podrobnějších instrukcí, a často tudíž docházelo k předávkování. Letci látce přezdívali Fliegersalz neboli „letecká sůl“, případně Göringpillen, tedy „Göringovy pilulky“.

Problémy ignorujte

Užívání pervitinu při tažení ve Francii však přineslo i první problémy. Preparát zvyšoval krevní tlak až o 25 %, což v několika případech především u starších důstojníků vyústilo až v infarkt a smrt. Další museli kvůli zhoršujícím se potížím se srdcem vyhledat lékaře. U mnoha vojáků se rozvinula závislost, projevující se vyčerpáním a depresemi. Nebylo divu: Prostředek se užíval nahodile, ve vysokých dávkách a mnohdy bez patřičného lékařského dohledu. Mužstvo o správném dávkování a návykovosti nic netušilo, a vojenští lékaři dokonce neměli k dispozici ani ucelené materiály o negativních účincích látky. Pro civilisty byl přitom přípravek už od listopadu 1939 dostupný pouze na předpis a Říšský zdravotní ústav ostře varoval před jeho neuváženým užíváním. 

Dvanáctého června 1941 se sice pervitin zařadil do výčtu látek, na něž se vztahoval říšský zákon o opiátech, a byl tak oficiálně prohlášen za omamný jed – jenže pro armádu nařízení neplatilo. Vojenské dodávky tudíž nerušeně pokračovaly a firma Temmler vyráběla pervitin pro Wehrmacht i Waffen-SS po celou válku. Ještě koncem roku 1944 u ní armáda objednala další čtyři miliony tablet. 

Ústupové boje i vyčerpávající noční přesuny kladly na vojáky extrémní nároky a stimulant v podobě metamfetaminu se stále zdál být nejlepším řešením. Jenže mnoho frontových veteránů trpělo kvůli dlouhému užívání pervitinu psychotickými stavy a během dovolených se u vojáků často projevovaly abstinenční příznaky. Chyběla přitom jakákoliv metodika pro vhodný postup v podobných případech. Teprve v červenci 1944 se konala odborná konference vojenských lékařů a farmaceutů zaměřená na užívání povzbuzujících prostředků, především pervitinu. 

Veselí námořníci

I když negativní účinky látky vešly ve známost, vědci s ní nadále experimentovali. Zjistili například, že podá-li se raněným kromě morfia také metamfetamin, podněcuje to jejich vůli k uzdravení, a to i v případě úplného psychického vyhoření nebo posttraumatického šoku. Kriegsmarine zas v březnu 1944 dala svým farmaceutům za úkol připravit nový prostředek pro příslušníky tajných jednotek vyzbrojených miniponorkami Neger a Biber. Očekávalo se, že posádky budou plnit úkoly s obrovským vypětím sil, a bylo proto nutné je vhodně povzbudit. 

Štábní lékař námořnictva Gerhard Orzechowski přichystal deset preparátů, označených D-I až D-X. Skládaly se ze směsi eukodalu, kokainu, pervitinu a dikodidu, syntetického opiátu blízkého kodeinu. V každém se nacházel jiný poměr těchto látek a v dubnu 1944 je otestovala padesátka dobrovolníků z výcvikové základny Blaukoppel poblíž Lübecku. 

Nejlépe dopadla verze D-IX. Měla však výrazné vedlejší účinky v podobě třasu rukou a krátké euforie, po níž následoval pocit podobný kocovině spojený s ochablostí svalů. Řečeno slovy narkomanů, po krátkém „rauši“ přišel velmi razantní „dojezd“. Přesto padlo rozhodnutí zavést látku do praxe. O nové pilulky okamžitě projevily zájem také jednotky SS a SS-Sturmbannführer Otto Skorzeny odebral pro potřeby zvláštních operací tisíc tablet. Při operačním nasazení miniponorek však preparát D-IX zcela selhal: Dvě třetiny plavidel se z akce vůbec nevrátily a námořníci, kteří přežili, sváděli neúspěch z velké části právě na vedlejší účinky stimulantu.

Šlapat a šlapat

Nezdar přiměl lékaře námořnictva k dalšímu výzkumu. V listopadu 1944 začaly pokusy s přípravkem určeným primárně pro dvoučlenné posádky miniponorek Seehund a zodpovídal za ně šéflékař programu Hans-Joachim Richert. Cílem bylo nalézt látku, jež by námořníky udržela i ve stísněných podmínkách vzhůru a svěží po čtyři dny, tedy po předpokládanou dobu průměrného nasazení. Pokusy probíhaly s vysokými dávkami soli kokainu (cocainum hydrochloricum) v tabletách či se značným množstvím pervitinu nebo kokainu ve formě žvýkaček. 

Část experimentů Kriegsmarine se odehrála také v koncentračním táboře Sachsenhausen. Námořnictvo tam využilo již probíhající testování vhodného syntetického materiálu pro výrobu podrážek: Vybrané komando vězňů pochodovalo se zátěží po speciální dráze, na nohou měli boty s pokusnými syntetickými podrážkami a sledovalo se, jak dlouho který materiál vydrží. 

TIP: Tišitel duševní bídy: Kokain byl v dobách první republiky drogou číslo jedna

Námořní lékaři si tyto nebožáky na tři noci „vypůjčili“, rozdělili je do tří skupin a každé aplikovali vysokou dávku jedné ze zkoumaných drog. V případě pervitinu šlo o sedminásobek běžného množství. Poté vězni museli celou noc pochodovat po dráze. Zjistilo se, že jim stimulanty umožnily neúnavně šlapat až do rána, kdy se zhruba po osmi hodinách chůze většina z nich zastavila kvůli bolestem chodidel. Experiment však pokračoval ještě další dvě noci, přičemž pokusné osoby zůstaly pod vlivem podaných preparátů po celou dobu vzhůru.

Těžké komplikace

Testy sice skončily zdárně, ale praxe mnoho pozitivních výsledků nepřinesla. Miniponorky Seehund se operačně nasazovaly od konce roku 1944 až do května 1945, kdy útočily zejména v ústí Temže a v průlivu La Manche. Vykonaly 142 operačních plaveb, při nichž potopily osm lodí. Vlastní ztráty naopak činily 35 miniponorek, z čehož většina připadala na mechanické závady či nepřátelské akce, ale někdy byly na vině i stimulanty. 

Členové posádek, kteří přežili, například vypovídali, že trpěli halucinacemi. Jeden z námořníků údajně viděl, jak zařízení ponorky mění barvy a pulzuje, před jiným se na širém moři náhle zjevily městské domy. Někdy tyto psychické stavy vedly i k těžké nevolnosti či dezorientaci, což se s vojenskou službou pochopitelně neslučovalo. 

Legendy o lidech, kteří po smrti vstávají z hrobů a přežívají díky konzumaci cizí životní síly, pocházejí – podobně jako příběhy o vlkodlacích – z celého světa. První doklady o  podezírání určitých osob z nekalé činnosti vůči zdravotnímu stavu zbytku populace známe už z paleolitu. Na pohřebištích archeologové čas od času nacházeli kosterní pozůstatky, vybavené zvláštními opatřeními: nebožtík byl svázán do kozelce a poblíž těla ležely předměty, jež měly s běžnou pohřební výbavou pramálo společného – vypadaly spíše jako nástroje k probodávání částí trupu. Vědci předpokládají, že šlo o „pojistky“ proti nežádoucímu návratu do světa živých.

Jak se stát vampýrem

Co vlastně znamená samotné slovo „vampýr“, není zcela jasné. Snad má původ ve východoevropských jazycích a odvozuje se od kmene „pít“, možná jde o turecký výraz pro čarodějnici. V 18. století  tento pojem zdomácněl díky kontrole části Balkánu Rakouskem i v  západní Evropě a o sto let později se zde prostřednictvím románu Dracula rozšířil masově.

TIP: Pravda o skutečném Draculovi: Krutý sadista i spravedlivý vzdělanec

K nařčení z vampyrismu stačilo leckdy velmi málo. Narodilo se dítě, které vypadalo jinak než běžný novorozenec? Mělo zuby, chyběly mu prsty, nebo mu na hlavě zbyly kusy plodové blány? Vypadal někdo nezdravě, měl dlouhé zuby a zarudlou pokožku? U takových lidí se automaticky předpokládalo, že se v budoucnosti stanou upíry.

Vampýry se podle středověkých názorů často stávali sebevrazi, poněvadž tento akt byl – podobně jako vražda – posuzován jako smrtelný hřích. Tradice uvádí i možnosti přenosu vampyrismu – k tomu, aby se zrodilo nové nebezpečí pro společnost, prý stačil pouhý pohled, jímž o údajného vampýra zavadila těhotná žena, o pokousání takovým stvořením ani nemluvě.

Klasickou ukázkou, jak si získat reputaci vampýra, se stal případ, jenž se odehrál během let 1726 – 1731 v jižním Srbsku, tehdy „horké“ oblasti blízko rakousko-tureckých hranic. Spolu s četnými přistěhovalci z turecké části Srbska se v městečku Medveďa na rakouském území usídlil i Arnaut Pavle. Roku 1725 se tento hajduk, sloužící předtím v oblasti dnešního Kosova, zabil pádem z vozu. Jeho smrt by patrně nikoho nezajímala nebýt toho, že měsíc po pohřbu se přihlásilo několik lidí se svědectvím, podle něhož měli být dotyčným napadáni.

Do celé věci se okamžitě vložily úřady; všichni postižení totiž během krátké doby za nejasných okolností zemřeli. Pavle si navíc už za svého života vybudoval dosti podivnou pověst: s člověkem, který o sobě tvrdí, že byl dříve napaden vampýrem a léčil se pojídáním půdy z jeho hrobu, nemohlo být vše v pořádku. Při nařízené exhumaci pověřená komise zjistila, že Pavleho tělo nepodlehlo rozkladu, ba naopak: mrtvý voják měl místo starých nehtů nové a zdálo se, že mu opět narostly i vlasy a vousy. Pokožka se navíc vyznačovala narudlou barvou a v ústech komisaři nalezli krev. Vše podle tehdejší víry ukazovalo na jediné: Pavle se po smrti stal upírem. 

Nemrtvá stvoření

Většinu případů vampyrismu charakterizuje společný jmenovatel – nemrtvost. Jak si lidé stvořili nemrtvé? Lví podíl na původu tohoto jevu mají nálezy nerozložených ostatků, zvláště pokud takový jev doprovázely zvláštní okolnosti. Přitom nejde o nic mimořádného – v době „upířího šílenství“ ještě nebyl znám průběh rozkladných procesů v mrtvém těle, jejž navíc mohou ovlivnit i specifické půdní a atmosférické podmínky. Zdrojem, živícím pověsti o nemrtvých, se stávaly také scény, kdy noční chodec spatřil na odlehlém místě „přízrak“ – nejspíše člověka, kterého choroba či postižení donutily k žití v temnotě.

Značnou měrou se o vznik mýtů o živoucích mrtvých nevědomky zasloužili i lidé, kteří se stali oběťmi mezer ve znalosti klinických stavů – nešťastníci pohřbení zaživa. Lékaři totiž až do 19. století nedokázali rozeznat skutečnou smrt od kómatu, není tedy divu, že se domnělý nebožtík nezřídka v rakvi probral a snažil se za každou cenu osvobodit.

TIP: Gerard van Swieten: Muž, který se postavil strachu, bludům a pověrám

Spojení slov „vampýr“ a „nemrtvý“ nemuselo platit vždy. Dokládá to aféra z 15. století, kdy se postrachem skotského kraje Midlothian stala rodinná tlupa vedená jistým Sawneym Beanem. Její členové přepadávali pocestné a živili se jejich masem a krví, dokud jejich více než pětadvacetiletému řádění neučinil přítrž soud. Tento a mnoho dalších případů nekrofilie a kanibalismu byl považován za zvláštní druh vampyrismu, kdy lidským stvůrám nebylo třeba podstoupit fázi smrti a opětovného probuzení do tohoto světa.

Život tučňáků v Antarktidě není snadný. Svědčí o tom i nedávný objev masového hrobu s mnoha mumifikovanými tělíčky tučňáků, který vědci nalezli u pobřeží východní Antarktidy. Příběh těchto tučňáků ukazuje, co mohou v těchto končinách napáchat prudké změny klimatu.

Na objeveném hřbitově pod vrstvami sedimentů leží stovky a stovky mumifikovaných tučňáků kroužkových, kteří zde zahynuli při dvou událostech. K jedné z nich došlo asi před 750 lety a ke druhé před 200 lety. Příčinou tehdy bylo období s mohutnými srážkami, ať už sněhovými nebo dešťovými, které vedly k záplavám, erozi a ztrátám míst vhodných ke hnízdění tučňáků.

TIP: Tragédie v Antarktidě: Tisíce mláďat tučnáků zahynuly hlady

Většina z mrtvých tučňáků v masovém hrobě jsou mláďata. Nejsou totiž chráněna peřím dospělých tučňáků. Když přišly silné deště, mláďata opakovaně promokla, onemocněla a nakonec zahynula. Soudobé klimatické trendy v Antarktidě přitom podle odborníků vedou právě k silnějším a častějším srážkám, což by mohlo tučňáky kroužkové v blízké budoucnosti dramaticky postihnout.

Německá společnost Elektra Solar vyvíjí velký solární letoun pro dlouhodobé lety ve velkých výškách. Nedávno úspěšně otestovali prototyp takového letounu Elektra Two Solar OPS během autonomního letu s novým autopilotem.

Letoun úspěšně autonomně vzlétl, chvíli létal kolem letiště, a pak zase autonomně přistál. Stroj není přitom žádný drobek. Jeho křídla mají rozpětí 24,8 metru a poskytují prostor pro solární baterie o rozloze 22,5 metrů čtverečních. Tyto baterie pohánějí elektrický motor o výkonu 32kW. 

TIP: Konec Aquily: Facebook zařízl vývoj dronu pro přenos internetu

Letoun Elektra Two Solar OPS má dvojitě zálohovaný pohon a trojitě zálohované řízení, kvůli spolehlivosti a hlavně bezpečnosti provozu. Autonomní řízení zajišťuje autopilot s důmyslnými algoritmy umělé inteligence. Během testů byl sice v kabině lidský pilot, aby v případě potřeby převzal řízení, v budoucnu budou ale takové letouny létat samy. Za pár let zřejmě bude ve stratosféře, kam podobné stroje míří, hustý provoz.

Uvnitř většiny galaxií se nachází supermasivní černá díra. V některých případech je velmi aktivní a intenzivně září do vesmíru, jako takzvané aktivní galaktické jádro. Záření takových galaktických jader ale kolísá v čase, a to zcela nepředpověditelným způsobem. Zatím nebylo úplně jasné proč, protože za tím může být několik různých faktorů.

Paula Sánchez-Sáez z Chilské univerzity a její spolupracovníci zjistili, že pokud jde o záři aktivních galaktických jader, tak zcela rozhodující roli hraje jediná věc. A tou je rychlost, s jakou supermasivní černá díra polyká okolní hmotu. Čím rychleji se „krmí“, tím více pak září. Vědci si přitom mysleli, že záření aktivních galaktických jader ovlivňuje více podstatných faktorů zároveň.

Výzkum aktivních galaktických jader

Sánchez-Sáezová s kolegy ve svém výzkumu využila data ze dvou prohlídek oblohy. Pro analýzu proměnlivosti záření aktivních galaktických jader jim posloužil průzkum QUEST-La Silla AGN Variability Survey. Pro studium fyzikálních vlastností aktivních galaktických jader zase využili veřejně dostupná spektra z prohlídky Sloan Digital Sky Survey (SDSS).

TIP: Zažívací potíže ve vesmíru: Přejídání škodí i supermasivním černým dírám

V budoucnu se vědci chtějí zaměřit na načasování změn záření aktivních galaktických jader. Takový výzkum vyžaduje pozorování aktivních galaktických jader po dobu déle než 10 let. V budoucnu s tím astronomům pomůže Velký celooblohový dalekohled (Large Synoptic Survey Telescope, LSST), který by měl být v provozu v roce 2023.

Dvojice nejmenovaných penzistů pláchla z pečovatelského domu v okrese Dithmarschen a následně si zřejmě stopem zkrátila cestu na 40 kilometrů vzdálený festival Wacken Open Air. Největší metalová sešlost světa začala 2. srpna a končila čtvrtého.

TIP: Splněné životní přání: Stoletou stařenku zatkla policie

Mezi zhruba 75 tisíci fanoušky však policie čiperné staříky objevila o den dřív: Fakt, že se musejí vrátit do domova před závěrem metalového svátku, je údajně velmi rozesmutnil. Policistům prý dalo velmi zabrat, než muže přesvědčila, aby dobrovolně nasedli do taxíku a nechali se odvézt zpět. Jejich eskapáda vyvolala velký ohlas na internetu a před neohroženými důchodci smekli i pořadatelé festivalu.

Ve vzdálenosti asi 7 500 světelných let v souhvězdí Lodního kýlu leží mlhovina, ve které bok po boku vznikají a zanikají hvězdy. Vlivem těchto dramatických jevů je mlhovina Carina dynamický a vyvíjející se oblak plynu a prachu.

Hmotné hvězdy uvnitř této kosmické bubliny vytvářejí intenzivní záření, které nutí plyn zářit. Oproti tomu se v jiných oblastech nacházejí tmavé pilíře prachu, které ukrývají nově zrozené hvězdy. V mlhovině zuří boj mezi hvězdami a prachem a nově vytvořené hvězdy vyhrávají: díky vysokoenergetickému záření a hvězdným větrům, které vypařují a rozptylují prachová hnízdečka, ve kterých vznikly.

S rozměrem přes 300 světelných let napříč je mlhovina Carina jednou z největších oblastí tvorby hvězd v Mléčné dráze a na tmavé obloze je lehce rozpoznatelná i pouhým okem. Naneštěstí pro nás žijící na severu leží 60 stupňů pod nebeským rovníkem a tudíž je viditelná jen z jižní polokoule.

Superzářivý obr z Lodního kýlu

První místo v soutěži o nejzvláštnější hvězdný systém v této zajímavé mlhovině patří hvězdě Eta Carinae. Tento hvězdný gigant je vlastně zvláštním typem dvojhvězdy, vydává nejvíc energie v celém okolí a samotná hvězda se blíží ke konci své existence. Ve třicátých letech devatenáctého století byla Eta Carinae jednou z nejjasnějších hvězd na obloze. Její jas od té doby dramaticky poklesl, ale i tak zůstavá jednou z nejhmotnějších a nejjasnějších hvězdných systémů v Mléčné dráze.

TIP: Eta Carinae: Prozkoumejte hvězdu, která září jako 5 milionů Sluncí

Eta Carinae je na snímku součástí jasné skvrny právě nad "véčkem" tvořeným prachovými oblaky. Vpravo od Eta Carinae je relativně malá mlhovina Klíčová dírka - malý, hustý oblak chladného molekulárního plynu a prachu uvnitř mlhoviny Carina - ve které se nachází několik hmotných hvězd a jejíž vzhled se také v posledních stoletích dramaticky změnil.

Když v roce 1963 projížděl kabriolet s Johnem F. Kennedym přes dallaský park Dealey Plaza, do prezidentova proslovu, na který čekal zhruba dvoutisícový dav, zbývalo asi pět minut. Cestu hlavy Spojených států však přerušil atentát a připravená slova nakonec z úst prvního muže nikdy nezazněla – až dosud. O 55 let později díky nadčasovým a zároveň kontroverzním metodám minulost ožívá. Dějiny přestávají znamenat pouze data a daleko významnější jsou zaznamenané informace či dobové reálie: Právě díky nim pronesl „virtuální JFK“ svou řeč, a to dokonce vlastním hlasem.  

Proslov zrekonstruovala skotská společnost CereProc pomocí 116 tisíc útržků prezidentovy mluvy. „Vláda Spojených států se musí opírat o vědění a rozum,“ pronáší virtuální Kennedy svým nezaměnitelným přízvukem bostonské vyšší třídy, „jinak by se mohlo stát, že se k moci dostanou ti, kteří si pletou řečnění s realitou a to, co je pravděpodobné, s tím, co je proveditelné. Takovým by popularitu zajistila na první pohled jednoduchá řešení všech světových problémů.“  

Robotický prezident

Syntetizovaný proslov dokáže člověkem pohnout, ale není perfektní. V nejlepších okamžicích zní rekonstrukce jako reálný přednes bývalého prezidenta, ve slabších částech však připomíná robota. Kennedyho řeč je přitom pouze jednou z mnoha ukázek technologie, jejíž pomocí se nám daří oživit, či dokonce pozměnit minulost. 

Americká vojenská akademie pracuje na aplikaci pro chytré telefony, jež by nám umožnila prohlédnout si díky rozšířené realitě vojáky George Washingtona v živých kulisách, když se v roce 1776 brodili pomocí masivních železných řetězů přes řeku Hudson. Tým vědců ze Severní Karolíny zase syntetizoval významný, ale nenahraný proslov Martina Luthera King Jr., který pronesl v roce 1960 na půdě kostela Durham Church. Zvukové stopě přitom nechybí ani chrámová ozvěna. „Je to skoro stejné, jako bychom uměli cestovat v čase,“ poznamenal Seth Denbo, ředitel digitální iniciativy Americké historické asociace. 

Zacházíme příliš daleko?

Ne všichni jsou ovšem „znovutvořením“ minulosti nadšeni. Řadě historických puristů vadí, že se mnoho dobových detailů modeluje na základě domněnek či prostřednictvím moderních kulis. „Jak zaručíte, že psi v rekonstruované nahrávce štěkají stejně jako v minulosti?“ ptají se. „Jistý starší profesor mi řekl, že se mu nelíbí, jak daleko zacházíme, a odešel z týmu poradců, kteří dohlíželi na autenticitu díla,“ svěřil se historik John Wall, jenž pracuje na digitalizaci historie na North Carolina State University. 

Jeff Shesol, který se zabývá studiem Kennedyho života, sice ocenil zájem, jaký prezidentův zrekonstruovaný projev vzbudil – zároveň mu však výsledná řeč přišla velmi znepokojivá. „Síla onoho proslovu spočívá v tom, že jej Kennedy nikdy nepronesl. Znervózňuje mě, že ho slyším říkat slova, která nikdy nevyslovil,“ vysvětluje.

Věrohodný proslov

Denbo, jenž má doktorát z historie na britské University of Warwick, přirovnává digitalizovanou minulost k historicky exaktním videohrám. „Jejich kouzlo tkví mimo jiné v tom, že si zkusíte, jak se žilo lidem v dávných dobách,“ vysvětluje. Podle nadšenců dovolí nová technologie nejen studentům prožívat události, které nám dosud připomínala pouze „suchá“ fakta: Je daleko lepší proslovy dávných králů či vojevůdců slyšet než o nich jen číst. 

Podle Victorie Gallagherové, jež vede tým digitalizující zmíněnou řeč Martina Luthera Kinga Jr., se vědci spolu s historiky nesnaží vytvořit přesnou repliku události: „Chceme, aby si lidé mohli zkusit, jaké by to bylo stát během proslovu v Kingově obecenstvu.“ V digitální rekonstrukci se proto snoubí herecké výkony, historická fakta a moderní technologie. Zvuk se dokonce nahrával v kostele s 250 lidmi, aby se docílilo akustické přesnosti. „Některé účastníky naše rekonstrukce přivedla k slzám,“ vyzdvihuje sílu zážitku Gallagherová. Abyste se proslovu mohli zúčastnit, stačí si nasadit speciální brýle pro virtuální realitu. 

Nic, co by nevyslovil

Projekt na rekonstrukci Kennedyho projevu započal u nadšence Alana Kellyho, který jeho prvotní fáze financoval pomocí vlastní firmy a dotace od zpravodajského portálu Times of London. Za tyto peníze najal společnost CereProc, vyrábějící hlasové syntezátory pro lidi, kteří kvůli nemoci či nehodě nemohou mluvit. 

Začali zkoumáním 800 projevů, jež rozdělili na malé části, tzv. fonémy. Poté je nechali analyzovat svým speciálně vyvinutým programem a nakonec do něj zapsali proslov, který měl zaznít v Dallasu. „Dokážeme Kennedyho přimět říct úplně cokoliv,“ objasňuje Graham Leary z CereProc. „Ale nechceme mu samozřejmě vkládat do úst nic, co by doopravdy nevyslovil.“ Podle Kellyho byla odezva na proslov veskrze pozitivní. Když ho však odeslal Kennedyho knihovně v Bostonu, vrátili mu jej zpět. Posléze v e-mailové komunikaci uvedli, že podobný materiál nespadá do žádné z kategorií dokumentů, jež přijímají. 

Minulost se vybarvuje 

Instituce pozorně sledují překotný vývoj oborů „digitálních humanitních věd“ a jejich zápas o udržení alespoň určitých akademických standardů. Mezinárodní komise akademiků proto vyvinula pomůcku nazvanou „Londýnské stanovy“. Pokud se jí tvůrci budou držet, měl by divák vždy vědět, co jsou skutečné původní zdroje a co pouhá interpretace. 

Lisa Snyderová, která se svým týmem vytvořila digitální mapu Chicaga z roku 1893, experimentuje se systémem poznámek a informací. „Když se budete například pohybovat blízko nádražní budovy v Chicagu, vyskočí na vás informace o původní barvě její fasády,“ vysvětluje. Obzvlášť důležitou roli hrají podobná data v případě událostí, jež máme zdokumentovány pouze černobíle. Aby Snyderová s kolegy dokázala popsat barvy co nejpřesněji, zkoumá množství dobových novin a jiných zdrojů nebo vyhledává obrazy. Přesto přiznává: „Ačkoliv provádíme rozsáhlý výzkum, nakonec stále tvoříme vlastní interpretaci minulosti.“  

Dívka z Osvětimi

Barva je nesmírně důležitá i pro brazilskou umělkyni Marinu Amaralovou, jež se zabývá kolorováním dobových fotografií. Život již vdechla nejen Abrahamu Lincolnovi, ale třeba také Rasputinovi. Nedávno upoutala pozornost rovněž vybarvením snímku čtrnáctileté Czesławy Kwoky, pořízeného v koncentračním táboře Osvětim. „Výzkum tvoří nejdůležitější část procesu,“ tvrdí Brazilka. „Uvědomuju si, že zpracovávané snímky jsou historické dokumenty, a snažím se je proto vybarvit co nejpřesněji.“

TIP: Nová technologie dokáže ukrást váš hlas během pouhé minutky

Podle historika Samuela Wheelera je její práce vynikající. Dle jeho názoru přidává barva černobílým snímkům na zajímavosti a také dovoluje proniknout hlouběji do zachyceného okamžiku. „Řekl bych, že vůči barevným fotografiím jsou lidé empatičtější,“ objasňuje. „Černobílé snímky patří do minulosti. Pokud je vybarvíte, nenahradíte jimi originály, ale zvýšíte jejich výpovědní hodnotu.“ 

Omamná vůně se vznáší k nebesům. Lidé padají v extázi k zemi. Jsou jen pár kroků od nejvyšší blaženosti… První zmínky o vůních nalézáme již v textech Mezopotamské říše, tedy asi před čtyřmi tisíci lety. Šlo ale o kadidla, která se používala při náboženských ceremoniálech. Vůbec prvním doloženým výrobcem parfémů je tak mezopotanská lékárna Tapputi, o níž se zmiňuje klínopisná tabulka stará čtyři tisíce let! Omamné vůně však nemohly zůstat jen privilegiem kněží... 

Voňavá homole na hlavu

Mezopotámské parfémy učarovaly už egyptské královně Hatšepsut (15. století př. n. l.). Dokonce zorganizovala několik expedic, které měly za úkol pátrat po vonných dřevech a dalších vzácných surovinách. Brzy se z voňavé módy stala posedlost! Těm, kdo na to měli bylo doporučeno, aby se voněli minimálně jednou týdně! Bylo to navíc velice praktické! V suchém a horkém africkém klimatu se pokožka nepříjemně vysoušela, proto se Egypťané museli mazat nejrůznějšími oleji. Když se do nich začaly přidávat voňavé výtažky, nedokázal jim odolat už vůbec nikdo. Podivuhodným vynálezem byly jakési „večírkové čepičky“. Voňavá hmota se uplácala do tvaru homole, nechala ztuhnout a poté se přiložila na oholenou hlavu a přikryla černou parukou. Během hostiny se mast začala postupně rozpouštět a oblažovat okolí i svého nositele. Chladila a voněla zároveň!

Parfémy si Egypťané brali i do hrobu. Nejenže měli pěknou zásobičku mezi pohřební výbavou, ale i jejich tělesné ostatky byly vůněmi díky balzamování doslova prosycené. Věřilo se, že vonné oleje uchovají kůži hladkou i po smrti... A na co sázeli? Na kadidlo, santalové dřevo z Indie, lotosové květy, mošus, ambru a cibet.

O několik století později už královna Kleopatra naplno zapojila parfémy do své milostné strategie. Provoněla všechno na vzdálenost několika desítek metrů! Plachty své lodě totiž nechala namáčet do růžové vody a zanechávala tak za sebou doslova oblaka dráždivých vůní. Používala osobní parfém složený z myrhy, skořice, lotosu, šafránu a majoránky. A také nejvíce ceněný egyptský parfém zvaný kifi namíchaný z puškvorce, skořicového, mátového, pistáciového, jalovcového a akáciového oleje. Kifi údajně působil jako silné afrodisiakum a Kleopatra s ním rozhodně nešetřila. Omámila prý díky němu i Marka Antonia. Julia Caesara zas o něco dříve pobláznila díky parfému, jehož myrhový základ ozvláštnily i výtažky z kardamomu a kosatce.

Každé místo na těle…

Ani antické Řecko nezůstalo voňavé mánii ušetřeno. Výroby vonných esencí smíchaných s oleji se tu ujaly hlavně ženy. Staří Řekové si jimi natírali celé tělo a na každou jeho část používali jinou vůni! Paže tak voněly po mátě, vlasy a řasy po majoránce, krk a hruď po fialkách a kolena se potírala odvarem z rozdrcené mateřídoušky. I vojáky vracející se z vítězných bitev halil při triumfálním pochodu městem voňavý opar. Hodovní síně a hlavy nejbohatších občanů zas skrápěly voňavé kapky. Hostitelé totiž v parfémované vodě řádně vykoupali pár holubů a nechali je poletovat u stropu. A snad aby opeřenci neutrousili i něco méně libého, pobíhali mezi hodovníky také psi s tlapami namočenými do aromatických olejů. 

První voňavé krůčky

Do Evropy se orientální parfémy dostaly s křižáckými vojsky. Vzbudily nadšení a obrovský zájem. Netrvalo dlouho a první ryze evropský parfém byl na světě. Ve 14. století si jej pro sebe nechala namíchat uherská královna Alžběta. Říkalo se mu „Uherská voda“ a recepty na ni se různí. Některé jí přisuzují vůni rozmarýnu a tymiánu, jiné levandule, máty, šalvěje, majoránky, pomerančových květů a citrusů. Není také jisté, která královna si ji objednala. Zda Alžběta Polská, nebo Alžběta Bosenská.

Voňavkářskou tradici provensálského města Grasse založila Kateřina Medicejská. Zvyk obklopovat se vůněmi si přinesla z rodné Florencie a díky ní se parfémy staly v renesanční Francii módou. 

Anglická královna Alžběta I. vydává nařízení, aby se na všech veřejných místech, kterými musí procházet, rozprašovaly parfémy. Nesnášela totiž všudypřítomný londýnský zápach. Díky ní jsou britští panovníci při korunovaci pomazáni ambrovým olejem s esencí z růžových květů a jasmínu. Ostatně už Alžbětin otec Jindřich VIII. si velmi potrpěl na drahou parádu, ať už šlo o šperky, šaty ze zlatohlavu hustě posázené drahými kameny nebo právě parfémy, jimiž oděv voněl. Měl rád levanduli, pomerančovou vodu nebo směs pižma, ambry, cukru a růžové vody, kterou si sám připravoval. Ke konci života utrácel za voňavky, jimiž alespoň trochu zmírnil nesmírný zápach, který se linul z jeho nemocné nohy pokryté vředy. Jindřichova poslední manželka Kateřina Parrová možná z téhož důvodu každý den zdobila komnaty paláce čerstvými květy a sama používala parfém z cibetky a jalovce.

Oslnivá a navoněná Paříž

Králem nejen slunce, Francie, ale také omamných vůní se stal o století později Ludvík XIV. V zemi vznikl díky královu patentu z března 1656 cech voňavkářů, druhý takový, pokud počítáme i cech výrobců navoněných kožených rukavic, založený už Ludvíkovým otcem. Slovem parfém se označovalo vše, co krásně vonělo: mýdlo, pudry, aromatické prášky, kapesníky, rukavice, vějíře, vycpávky do spodního prádla, vonné pytlíčky do oblečení a konečně i lahvičky s vonnými tekutinami. Dosud oblíbené těžké živočisné vůně z výměšků exotických zvířat začaly nahrazovat lehčí květinové parfémy z jasmínu, fialek, květů pomerančovníku, levandule a tuberózy. 

Madame Pompadour si Ludvíka XV. hodlala pojistit všemi způsoby a za parfémy a kosmetiku platila ročně půl milionu franků! Marie Antoinetta na její posedlost zdatně navázala. Částečně i proto, že chovala několik mopslíků. Nechávala je volně pobíhat po komnatách, kde káleli a močili, kam se jim zlíbilo. Jejich nepořádá majitelka, tehdy ještě pouhá manželka následníka trůnu, se o sebe také pramálo starala a přicházela z vyjížděk ucouraná a zablácená. Proto všude stály vázy s čerstvými květinami a z porcelánových mističek se odpařovaly olejíčky s květinovou vůní, aby alespoň trochu zmírnily všudypřítomný puch. 

Ani později na tom s hygienou nebyla o moc lépe. Její vysoké účesy, které kadeřníci tvořily celé hodiny, musely být hojně zapudrovány kvůli útokům vší. Nepropustný krunýř na hlavě, jeho tíha a použité chemikálie zatěžovaly vlasy i pokožku. Kůže se potila a svědila, proto se musela natírat pomádami. Jenže když už se takový účes jednou povedl, bylo nutné jej nosit co nejdéle! Masti po několika dnech žlukly a začaly smrdět. Pach musel být přehlušen dalšími litry parfému od dvorního voňavkáře Jeana-Louise Fargeona. Nakonec se Marii Antoinettě její láska k vůním vymstila. Při útěku ze země během revoluce ji prý prozradil právě její pronikavý parfém! Voňavky si ze skrovných peněz, které jí konvent vyměřil, kupovala i během svého uvěznění. Za situace, kdy jí i vlastní boty zplesnivěly vlhkem, který v její cele vládl, to už byla jen poslední drobná radost, kterou si mohla dopřát…

TIP: Vůně rudých tulipánů: Pravá kolínská pochází pouze z Kolína nad Rýnem

Po krvavé době francouzské revoluce vrátil eleganci do života až císař Napoleon Bonaparte. Voják tělem i duší vyplácal každý den jednu až dvě lahvičky kolínské, aby přehlušil zemitý zápach svých vojenských bot. Exotická vůně prý na ženy působila až hypnoticky. Možná i díky kontrastu vůně a potu. Ani Napoleonova první manželka Josefína se nežinýrovala. Prý se voněla tak moc, že ještě šedesát let po její smrti se v jejím budoáru vznášel odér parfému…