V našem sousedství není mnoho hvězd. Hned u té nebližší - červeného trpaslíka Proxima Centauri, astronomové v roce 2016 objevili velmi zajímavou exoplanetu Proxima b. Od té doby vědce i veřejnost zajímá, jak tento svět vlastně vypadá. A jestli by byl z našeho pohledu obyvatelný.

Planetární vědec Anthony Del Genio z Goddardova kosmického střediska a jeho spolupracovníci prozkoumali Proximu b pomocí počítačových modelů, které se používají ke studiu klimatu na Zemi. Vědci dospěli k závěru, že za rozmanitých podmínek, které by na planetě mohly panovat, by v mnoha případech Proxima b měla udržet na svém povrchu ohromné množství vody.

Exoplaneta s oceány

Podle odborníků by taková planeta teoreticky mohla být obývaná živými organismy, a také by mohla být obyvatelná pro život našeho typu. Proxima b sice obíhá v obyvatelné zóně své hvězdy, ale zároveň je této hvězdě velmi blízko. Kvůli tomu je vystavená tvrdému záření hvězdy, a také je zřejmě s hvězdou ve vázané rotaci, čili je k ní stále přivrácená stejnou stranou.

TIP: Nová studie naznačuje, že planeta u Proximy Centauri by mohla hostit život

Nové simulace světa Proximy b ale ukazují, že rozsáhlý oceán na povrchu planety by i za takových okolností dokázal na planetě udržet obyvatelné prostředí. Po tomto výzkumu je pro nás Proxima b ještě zajímavější a odborníci se nemohou dočkat, až na exoplanetu zaměří teleskopy nové generace, jako je například Extrémně velký dalekohled (ELT), který právě vyrůstá v Chile.

Filozof a logik Galén studoval lékařství asi dvanáct let a poté získával praxi ošetřováním zraněných (a mnohdy spíš zmasakrovaných) gladiátorů. Byla to pro něj nepochybně skvělá škola. Zjistil přitom, že když přetne nerv, ochrnou nebožákovi patřičné svaly a v žilách skutečně neproudí vzduch, jak si lidé dlouho mysleli. Pouštění žilou, oblíbené až do 19. století, zavedl právě on. A prosazoval ho více než vehementně.

Prováděl i náročné operace, na které si lékaři netroufli po dalších šestnáct století – operoval oči i mozek. Tedy ne zcela úspěšně - jeho odvážný zákrok, při němž se snažil vysát šedý zákal dlouhou jehlou vsunutou do oka, vedl k permanentní slepotě.

S oblibou také pitval prasata a opice a moc se s tím nepáral – aby dokázel, že se moč tvoří v ledvinách, svázal živému zvířeti jeho vlastní močovod. Jinému nebohému tvorečkovi zas přerušil míchu, aby tím demonstroval následnou paralyzaci... 

Zavři oči brouku…

V době, kdy ještě neexistovala anestetika, je každá vteřina chirurgického zákroku zatraceně drahá. Za skutečně rychlý zákrok se vyplatilo výrazně si připlatit. A dostat se do rukou skotského chirurga Roberta Listona, jehož nejlepším kamarádem byl ostrý skalpel? Listonovým vrcholným číslem se stala amputace nohy, kterou byl schopen za plného vědomí pacienta provést pod 150 vteřin. Jen si představujte ten pištivě skřípavý zvuk pilky na kosti! Prsty na ruce se nepočítají, protože ty bral rovnou sekáčkem. „V určitých případech je rychlost operace klíčem k přežití pacienta.“ Byl řezník, ale zatraceně rychlý. A to se u operací bez anestezie počítá za plný počet bodů. Navíc řadu chirurgických nástrojů, které se dodnes používají, osobně vymyslel.

I bleskový chirurg Liston se ovšem občas utne. Podařila se mu i „operace s 300 % mortalitou“. To, že při řezání nohy může pacient zemřít, se tak nějak stávalo. Liston ale omylem uřízl dlaň i svému asistentovi, který následně vykrvácel a nešťastnou náhodou ještě bodl i neopatrného diváka, který později sešel na gangrénu! 

Akutní znamená naléhavý 

Dominique J. Larrey je považován za zakladatele akutní medicíny. Té skutečně nejakutnější. Kolem vybuchují šrapnely, duní kanonáda a frajer ve švihácké uniformně stojí v tratolišti krve a masa, které ještě před chvilkou tvořilo hrdý napoleonský pluk. Co s tím? Něco se ořeže, zbytek se zabalí do obvazů a někdo třeba přežije. Osobní rekord? Dvě stovky amputací za 24 hodin. „Takže sestři, podejte mi peán a skalpel…“

Až na to, že neexistovaly ani sestřičky, ani peány, skalpely, ambulance, operační stoly či lazarety. A markytánky byly pořád jen ušmudlané vojenské společnice.

TIP: Řezníci v bílém: Pět děsivých lékařských nástrojů nedávné historie

A pak přišel Larrey. Z několika vojáků udělal sanitáře, přišel s košatinkou na svážení raněných a postavil první stan, ve kterém byli ošetřování ranění bez ohledu na hodnost či postavení. Díky svému původu i vysoké hodnosti mohl tyto radikální změny prosazovat bez schvalování vedení. Proč? „Kdo je ošetřen ihned, má větší šanci na zotavení.“

Vojáci, a to včetně Napoleona, na něj nedali dopustit. A když jednou padl do ruského zajetí? Jako důstojníka Grande Armeé by jej čekala poprava, ale protože předtím – bez rozdílu uniformy – ošetřil synka carského generála, byl propuštěn zpět.

Nizozemští vědci a inženýři už 13 let vyvíjejí autonomní létající roboty miniaturních velikostí. Jejich vzorem je oblíbená laboratorní muška octomilka. Nový miniaturní robot DelFly Nimble je mouše zatím nejpodobnější, hlavně za letu, i když je stále o mnoho větší.

Robomoucha DelFly Nimble má rozpětí křídel 33 centimetry a váží 29 gramů. K letu jí slouží celkem 4 křídla z průhledné mylarové folie. Díky své konstrukci je robomoucha velice obratná. Za letu dosahuje rychlosti až 25 km/h a zvládne i akrobatické triky.

TIP: RoboFly: Nejmenší létající robot na světě má za sebou první let

Navzdory svému křehkému vzezření má robomoucha docela překvapivý výkon. Unese malý náklad, což mohou být například senzory nebo kamera. V budoucnu by podobný robohmyz mohl v některých případech nahradit tradiční multikoptéry. Oproti dronům s rotory je robohmyz lehčí, méně náročný na energii, a také bezpečnější, protože létá díky měkkým křídlům.

Víkendová chata, které Jim říká „Hobbit Hollow“, ale neměla být jen obyčejným fanouškovským rozmarem. Jakožto ekologicky smýšlející člověk se rozhodl, že postaví energeticky nenáročný pasivní stavbu. Navrhl proto zakřivenou konstrukci eliminující ztráty tepla prostřednictvím tzv. tepelných mostů. Použil trojitá okna a dům vybavil systémem pro rekuperaci tepla.

TIP: Inspirace pro každého: Hobití nora jako originální zahradní domek

Paradoxně největší oříšek představovaly kulaté dveře, které vzhledem ke svému tvaru, nebyly právě energeticky úsporné. Problém proto Jim vyřešil šalamounsky – použil dveře klasického obdélníkového tvaru, které ale zasadil do okrouhlého rámu. Střechu stavby pokrývá vrstva zeminy s trávníkem, jak se na pořádný hobití dům sluší a patří.

Život v oceánu je plný nebezpečí. Pokud má živočich k dispozici účinnou zbraň, je to pro něj rozhodně výhoda. Vědci nedávno zjistili, že drobní korýši zvaní stejnonožci v Jižním ledovém oceánu používají důmyslnou chemickou zbraň.

Zmínění stejnonožci jsou tak trochu únosci drobných plžů ze skupiny křídlonožců. Najdou je v oceánu a umístí si je na záda, takže je s sebou nosí jako nějaký batoh. Tenhle batoh je ale ve skutečnosti živou chemickou zbraní. Korýši si totiž vybírají plže, kteří produkují toxické látky.

TIP: Korýši ze širého oceánu používají k maskování nanotechnologii

Pro stejnonožce je to výhodné. Ryby a další dravci, kteří si stejnonožce obvykle dávají k snědku jako jednohubky, si pořádně rozmyslí, zda snědí stejnonožce s jedovatým plžem. Rychle se naučí, že takovým korýšům se mají ve svém vlastním zájmu vyhýbat. Pro samotné plže je to ale mnohem horší. Křídlonožci se na zádech korýšů nemohou živit a jejich únosci je tak obvykle utrápí hlady.

Jak ukazuje takzvaný Hossbachův protokol, Adolf Hitler 5. listopadu 1937 na tajné poradě v kruhu vysokých vojenských činitelů třetí říše odhalil své budoucí plány na postupné ovládnutí středoevropského prostoru. Mělo dojít k likvidaci Rakouska a Československa. Rakousko plánoval Hitler připojit k Německu anšlusem, kdežto v případě Československa se počítalo i s vojenskými akcemi. Nacistické špičky současně hledaly cesty, jak přemoci svého souseda „mírovou cestou“. A k tomu jim posloužil „sudetoněmecký problém“. 

Sjednocení Sudet

Po anšlusu Rakouska ve dnech 12. a 13. března 1938 se postavení Československa dramaticky zhoršilo. Nově vzniklá Velkoněmecká říše obepnula zemi ze tří stran. Anšlus povzbudil velkou část sudetských Němců k zesílení jejich tlaku na pražskou vládu, která situaci dlouho podceňovala. Konrad Henlein vyzval všechny československé Němce „k národní jednotě“ a ti jeho volání do značné míry vyslyšeli. Ještě v březnu 1938 se rozpustily německé občanské strany (křesťansko-sociální, živnostenská a agrární Svaz zemědělců) a následně splynuly se Sudetoněmeckou stranou. Přestože zdaleka ne všichni jejich funkcionáři a členové přešli k henleinovcům, hegemonie SdP mezi Němci byla neoddiskutovatelná. 

Jedinou politickou alternativou v Sudetech zůstala sociální demokracie, a komunisté. Avšak i u sociálních demokratů došlo ke změně kurzu. Dlouholetého pročeskoslovenského předsedu Ludwiga Czecha nahradil tvrdší kritik národnostní politiky státu Wenzel Jaksch. Na přelomu března a dubna 1938 pak opustili vládu všichni její němečtí ministři Franz Spina, Erwin Zajicek i Ludwig Czech. Jejich pozice byla beztak slabá a svými „počeštělými“ příjmeními se stávali terčem zlomyslných narážek: „Německý jak Czech, čistý jako Spina a odvážný jak Zajicek,“ říkávalo se tehdy.

„Osvoboď nás od Čechů“

Pražská vláda po rozpadu německého aktivistického tábora začala jednat přímo s SdP. Ale henleinovci místo hledání přijatelného kompromisu pouze zvyšovali své národnostní a autonomní požadavky. Za touto neústupností stál především Hitler, který na poradě s Henleinem a K. H. Frankem v Berlíně 28. března 1938 vedení SdP vzkázal, aby československé vládě kladlo nepřijatelné podmínky. K říšskému kancléři se již otevřeněji hlásili také obyčejní sudetští Němci a jejich oblíbený slogan: „Lieber Führer mach uns frei, von der Tschechoslowakei!“ zněl na masových manifestacích stále častěji.

Proti republice se však SdP zatím otevřeně postavit neodvažovala, a to ani na sjezdu strany ve dnech 23.–24. dubna 1938 v Karlových Varech. Henlein na něm formuloval politický program známý jako „osm karlovarských požadavků“. Patřilo k nim zrovnoprávnění sudetských Němců s Čechy, uznání německé menšiny za právnickou osobu, stanovení vlastní německé samosprávy, odstranění „starých křivd“ nebo dodržování principu německých státních zaměstnanců na německých územích. Nejradikálnější však byl Henleinův osmý bod obsahující právo „přiznávat se k německému světonázoru“, tedy k nacismu. 

SdP vítězí

Pražská vláda kontrovala několika vlastními plány, od návrhu národnostního statutu posilujícím samosprávu v pohraničí až po přiznání široké autonomie sudetským Němcům. Henlein je postupně všechny odmítl a jeho věrní současně v pohraničí vyprovokovávali nepokoje.

Polínko pod přetopený sudetoněmecký kotel přidala částečná mobilizace československé branné moci vyhlášená 20. května 1938, která byla oficiálně reakcí na přesuny německých vojsk v okolí hranice. Mnozí v ní ovšem viděli souvislost s komunálními volbami probíhajícími mezi 22. květnem a 12. červnem 1938. V nich henleinovci triumfovali na celé čáře, když SdP získala v pohraničí kolem 90 % německých hlasů.

Horké pozdní léto

Československá krize a rostoucí napětí mezi Prahou a Berlínem znepokojovalo především Velkou Británii, která si nepřála hrozící válečný konflikt. Proto 20. července 1938 navrhla britská vláda prezidentu Benešovi, aby přijal nezávislého zprostředkovatele pro jednání vlády a SdP. Touto rolí byl pověřen lord Walter Runciman, který 3. srpna přiletěl do Prahy a pak se vydal na cestu pohraničím. V polovině září předložil Runciman veřejnosti závěrečnou zprávu, ve které zkritizoval československou národnostní politiku a vyslovil se pro odstoupení Sudet říši.

Mezitím na tlak henleinovců a hrozby Berlína odpověděla vláda Milana Hodži 7. září 1938 dalekosáhlým ústupkem v podobě „čtvrtého plánu“, který fakticky vycházel vstříc karlovarskému programu. To henleinovci neočekávali, odmítnutí by znamenalo popření původního stanoviska a přiznání, že SdP od začátku nehrála fér. Pomohl Hitler, jehož 10. září znovu navštívil Henlein, a Vůdce pak na sjezdu NSDAP v Norimberku 12. září 1938 zaútočil přímo na Československo a nejen sudetští Němci si mohliv přímém rozhlasovém přenosu poslechnout tato jeho slova:

„Mluvím o Československu! Poměry v tomto státě jsou, jak je všeobecně známo, nesnesitelné (...) Když nesmí tři a půl milionů skoro osmdesátimilionového národa zpívat píseň, která se jim líbí, jen proto, že se to nelíbí Čechům, nebo když jsou do krve zbiti jen proto, že nosí punčochy, které se Čechům nelíbí – to může být snad úctyhodným zástupcům našich demokracií lhostejné, nebo možná dokonce sympatické. Já však mohu říct zástupcům těchto demokracií jen, že nám to není lhostejné, a že když tyto mučené bytosti nemohou samy najít právo a pomoc, dostane se jim obojího od nás.“

Sudety Říši

Bezprostředně po Hitlerově projevu vypukly v českém pohraničí nepokoje spojené s provokacemi a násilím. Na některých místech přerostly v pokus o puč. Vláda zareagovala vyhlášením stanného práva v nejvíce postižených pohraničních okresech. Toho využil Henlein a 14. září 1938 vydal prohlášení, že už nemá o čem jednat – Sudety za této situace musí patřit Německu. Doba vyjednávání definitivně skončila a za protistátní činnost vláda 16. září rozpustila SdP a vydala na Henleina a K. H. Franka zatykač, proto oba spolu s dalšími vedoucími představiteli strany utekli do Německa. 

TIP: Prostě Henlein! Kdo byl muž, který osudově zasáhl do života sudetských Němců?

Na německé straně československých hranic se začaly formovat bojůvky známé jako Sudetoněmecký dobrovolnický sbor (Sudetendeutsches Freikorps), do něhož vstoupilo údajně kolem 40 000 mužů, aby prováděli záškodnické akce v Sudetech. Proti nim stály oddíly Stráže obrany státu (SOS) a po vyhlášení všeobecné mobilizace 23. září také československé vojsko. Z více než milionu mobilizovaných mělo být kolem 20 % sudetských Němců, ale více než třetina mobilizaci odmítla, jiní po mobilizaci dezertovali.

Válka v pohraničí

Dění v Sudetech se podobalo občanské válce. Češi hlásili ministerstvu vnitra: „V noci na 25. 9. byla v Bruntále pistolemi a granáty ostřelována strážní hlídka a vojenský oddíl, armáda odpověděla těžkými kulomety a děly. V Zeleném Dole obsadil oddíl freikorpsu odstavenou zbrojovku, když dva českoslovenští policisté chtěli zkontrolovat situaci, byl jeden z nich těžce postřelen. U Chvalkovic ordneři samopaly napadli některé oddíly znojemského praporu SOS…“.

TIP: Historie jednoho pojmu: Odkud se vzalo slovo Sudety?

A podle zprávy styčného důstojníka wehrmachtu pro kontakt s freikorpsem bylo při 164 diverzních akcích na československém území zabito 54 bojovníků freikorpsu a 110 Čechů. Do říše mělo být uneseno 2029 Čechů, kdežto podle soupisu ministerstva vnitra bylo zajato a do říše odvlečeno 969 příslušníků SOS. 

Ne všichni sudetští Němci však viděli v Hitlerovi spásu. Sudetoněmečtí antifašisté se častokrát stali prvními oběťmi pronacistických ozbrojenců. Nejaktivnější odpůrci nacistů založili Republikánskou obranu (Republikanische Wehr), která byla včleněna do oddílů Stráže obrany státu bránící předsunutá postavení v blízkosti státních hranic.

Mnichovská konference

O osudu Sudet se nakonec rozhodlo na mezinárodní úrovni. Po řadě diplomatických kroků se sjeli představitelé čtyř evropských velmocí, Velké Británie, Francie, Itálie a Německa, do Mnichova, a sudetskou krizi tam vyřešili dohodou podepsanou 30. září 1938. Ta přikázala Československu odstoupení rozsáhlých pohraničních oblastí českých zemí Německé říši (celkem se jednalo o 28 943 km2 a přes 3,5 milionu obyvatel), tak jak si to přál Hitler, Henlein a spolu s nimi už i velká většina sudetských Němců. Jejich volání Heim ins Reich! (Domů do Říše!) bylo vyslyšeno.

Jak se zdá, v našich vnitřnostech to pěkně jiskří. Jako by nestačilo, že uvnitř lidského těla žije ohromné množství bakterií. Vědci teď zjistili, že některé bakterie, které jsou běžně přítomné v potravě nebo přímo žijí v našich střevech, umí vyrábět elektřinu.

Tyto takzvané elektrogenní bakterie obvykle nacházíme v extrémním prostředí, v němž je velice málo kyslíku – například na dně jezera nebo hluboko pod zemí v dolech. Ve skutečnosti jsou leckde, vědce ale překvapilo, že jsou v hojném počtu i v lidské trávicí soustavě.

TIP: Světélkující bakterie mořských hlavonožců by mohly rozsvítit noční ulice

Elektřinu umí vyrobit například listérie, patogenní bakterie zodpovědné za otravy jídlem anebo laktobacily, kterým vděčíme za jogurty. Podle objevitelů jsme zatím nepočítali s tím, že by patogeny nebo užitečné bakterie v lidském těle mohli používat elektřinu. V budoucnu toho můžeme využít, například pro stavbu bioenergetických baterií.

Náš Měsíc je ve srovnání s jinými kosmickými objekty poměrně nezajímavým tělesem. Přesto se pro nás stal přirozeným „referenčním modelem“ pro vnímání ostatních satelitů ve Sluneční soustavě. Mnohé z nich však mají více společného s komplexními planetami než právě s průvodcem naší Země.

Svět planetárních souputníků se nám odkryl až s érou meziplanetárních sond v 70. letech 20. století. V březnu 1979 prolétala kolem Jupitera sonda Voyager 1 a právě měsíc Io se postaral o největší překvapení mise. Automat jej míjel ve vzdálenosti pouhých 21 000 km a vědci čekali jakési zmenšené „dvojče“ zemského průvodce s povrchem posetým krátery po dopadech jiných těles. Předpokládali totiž, že Io neustále čelí kosmickému bombardování, neboť extrémně hmotný Jupiter přitahuje objekty z okolního prostoru. Voyager 1 však odhalil krustu rozpraskanou ve velkých blocích a výzkumníci nenašli lepší vysvětlení, než že povrch měsíce zarovnává vulkanická činnost. Nakonec se překvapivý odhad potvrdil, protože snímky zachytily osm aktivních sopek!

Sněhová koule Europa

Podobně se změnil i náš pohled na dalšího Jupiterova průvodce – Europu. Před začátkem kosmického věku ji astronomové popisovali jako „velkou sněhovou kouli“, neboť poměrně jasně zářila. Předpokládanou podobu i složení tělesa následně potvrdily průlety Voyageru 1 a 2.

Šlo ovšem o pouhou část obrazu: ukázalo se totiž, že se Europa v mnohém podobá Zemi! O nečekané zjištění se postarala sonda Galileo, která v letech 1995–2003 zkoumala Jupiter a jeho měsíce. Povrch Europy připomíná ledovou kůru zamrzlých pozemských oceánů a podle našich dosavadních znalostí jej tvoří zmrzlá voda – od určité hloubky je však nejspíš tekutá. Některé modely napovídají, že svrchní zmrzlá skořápka měří místy jen 5 km, podle jiných – a zřejmě pravděpodobnějších předpovědí – bude ovšem výrazně silnější, zhruba stokilometrová.

Každopádně by se pod ní mohl nacházet tekutý oceán s  příznivými podmínkami pro vznik a vývoj života. Je to dáno i faktem, že Europa spíš než měsíc připomíná malou planetu: kromě jiného má totiž žhavé jádro, jež dokáže udržovat hypotetický oceán v tekutém stavu navzdory povrchové teplotě −180 °C. Uvedenou teorii podporuje také skutečnost, že povrch tělesa je relativně mladý a nepokrývají jej krátery či podobné útvary. Roli zde hraje jednak tzv. kryovulkanismus, přičemž tamní sopky nechrlí žhavou lávu, ale ledové částice; navíc se povrch měsíce pomalu mění, což opět svědčí o existenci silných podpovrchových jevů, pravděpodobně právě oceánů.

Oceán na Ganymedu

Náznaky o existenci podpovrchového oceánu na Jupiterově průvodci Ganymedu se objevily už v 70. letech, tedy mnohem dřív než v případě jiných těles. Souvisely přitom s nezvyklými projevy magnetického pole měsíce, mimochodem jediného magnetického pole u satelitů zmíněného plynného obra. Toto chování nebylo možné vysvětlit jinak než právě přítomností mohutné tekuté podpovrchové masy, proto se na Ganymed zaměřila sonda Galileo, která mohla jeho magnetické pole studovat dlouhodobě a přesněji. Získaná data pak předpoklady vědců potvrdila.

Letos navíc odborníci zveřejnili výsledky pozorování polárních září na Ganymedu pomocí Hubbleova teleskopu – a právě podpovrchový oceán odpovídá sledovaným projevům nejlépe. Pod svrchním ledovým příkrovem o síle až 200 km se podle všeho nachází zhruba stokilometrový oceán s ledovým dnem. Na některých místech vykazuje povrch měsíce dokonce známky zaplavení, což by znamenalo, že se ledový příkrov čas od času naruší a kapalná voda pronikne na povrch.

Titan a jezera metanu

Ze všech měsíců velkých planet jsme zatím nejlépe prozkoumali Saturnův Titan, který se stal v lednu 2005 cílem evropské přistávací mise Huygens – šlo přitom o dosud nejdůležitější triumf Evropy při dobývání kosmu. Titan je s poloměrem 2 575 km větší než Merkur (2 440 km) a jen o něco menší než Mars (3 390 km). Z velké části sestává z vodního ledu a jeho atmosféru tvoří převážně metan, který však ultrafialové záření v nižších vrstvách plynného obalu rozkládá na organické sloučeniny nebo etan.

Od roku 2004 do roku 2017 kroužila kolem Saturnu americká sonda Cassini, jež k Titanu dopravila právě modul Huygens. Objevila přitom na měsíci celou řadu nečekaných sloučenin, které ovšem důvěrně známe, neboť hrály roli při vzniku a vývoji života na Zemi. Jedná se například o tekuté uhlovodíky – především zmíněný metan a etan: těžko si sice představit jejich rentabilní a efektivní těžbu, nicméně Saturnův průvodce může posloužit jako laboratoř pro studium těchto zdrojů.

Výsadková mise Huygens byla relativně krátká, přesto se zapsala do historie. Atmosférou modul sestupoval 2 hodiny a 42 minut a z povrchu pak vysílal 1 hodinu a 12 minut. Pórovitý terén v místě přistání měl světle oranžovou barvu a vědci jej označili jako „hydrokarbonátovou břečku, ve které jsou roztroušeny zmrzlé špinavé koule z ledu a metanu“. Na Zemi bychom podobný povrch přirovnali k mokrému písku či hlíně.

Snímky pak odhalily v okolí dosednutí „oblázky“ a spektrální měření prokázala, že se skládají ze špinavého vodního ledu, nikoliv z křemíkatých hornin. Při teplotách panujících na Titanu jsou ovšem pevné jako kámen. Na povrchu se kromě toho usazují částice z atmosféry, metanové deště je však z výše položených míst splachují do nižších lokalit: záběry pořízené při přistání jasně ukazovaly, že vyšší oblasti mají světlejší barvu, kdežto nižší polohy s usazeninami jsou tmavší. Koryta přitom směřují do jezer, kde se formují útvary podobné pozemským ostrovům či pobřežním mělčinám.

Huygens dále zjistil, že na Titanu prší – metanové kapky. Místo přistání se na první pohled zdálo suché, ale podrobnější analýza snímků odhalila na okolních objektech stopy po působení nízkoviskózní kapaliny. Podle všeho tak na měsíci panují krátká, ale velmi intenzivní vlhká období – nejspíš i s duhami. Titan se každopádně značně podobá Zemi, jen „operuje“ s materiály, které jsou pro nás exotické: Zatímco my máme kapalnou vodu, na Titanu plní její roli kapalný metan. Zatímco Zemi pokrývají křemíkaté horniny, na Saturnově měsíci se jedná o zmrzlý led. Namísto prachových usazenin a částic má Titan hydrouhlíkaté částice usazující se z atmosféry. A místo lávy chrlí tamní vulkány směs amoniaku a vody v kapalném i pevném stavu.

Enceladus, nový černý kůň

Saturnův Enceladus je nejjasnějším měsícem ve Sluneční soustavě – odráží 90 % světla. Jeho zvláštní povrch zahrnuje kromě míst posetých krátery i oblasti, kde zmíněné útvary zcela chybějí: jedná se o lokality zvrásněné a zvlněné jako při místních pohybech a tavení ledové kůry, což lze nejspíš přičítat vnitřní aktivitě tělesa. 

Sonda Cassini pak na měsíci odhalila přítomnost vodních par: Jeho povrch pokrývá velké množství trhlin, z nichž čas od času vyrážejí gejzíry až do výšky 1 000 km. Jedná se přitom o mimořádný výkon, protože samotný Enceladus měří v průměru pouhých 500 km! Vyvěrající pára se ovšem na povrchu prudce ochladí a změní se ve sprchu ledových krystalů. Cassini se letos v březnu dostala k měsíci na pouhých 50 km, takže mohla zmíněný jev studovat z bezprostřední blízkosti.

TIP: Proč musela shořet sonda Cassini? Kvůli obavám NASA z kontaminace měsíců

Všechny uvedené skutečnosti dělají z Enceladu velmi atraktivní cíl, proto se specialisté NASA rozhodli k bezprecedentnímu kroku: navést sondu Cassini na takovou dráhu, aby proletěla přímo skrz gejzíry, a to ve vzdálenosti pouhých 49 km od povrchu. Automat se sice k Enceladu podobným způsobem přiblížil už dřív, ale gejzírům se zatím důsledně vyhýbal. Historický průlet vodní mlhou se tak konal až v říjnu roku 2015.

Snímek z konce ledna 2016 zachycuje shromáždění Palestinců v Gaza City, kde dav místních truchlil nad ztrátou několika ozbrojenců. Ti zahynuli při zhroucení tunelu, jenž byl určen k provádění útoků proti Izraeli. Některé popisky označovaly obrněnec na fotografii za kořistní stroj získaný od izraelské armády, zatímco někteří představitelé Hamásu halasně vytrubovali do světa, že takovéto tanky hodlají Palestinci vyrábět a nasadit proti odvěkému nepříteli.

Při bližším zkoumání však vyšly najevo některé podivnosti. Palestinský obrněnec se jakoby vznáší a pásy se nedotýká země. Důvod je prostý - pod vanou se nacházejí čtyři kola, po nichž se stroj ve skutečnosti pohybuje. Některé další snímky dokonce potvrzují, že místo pancíře je obrněnec tvořen například dřevem. Jak je vidět, izraelské tankové síly se zatím nového nepřítele asi obávat nemusí.