Na listopadové noční, a v jednom případě dokonce i denní obloze budou hrát významnou roli planety a úkazy s nimi spojené. Na podvečerním nebi upoutá pozornost zejména Jupiter v Beranovi a Saturn ve Vodnáři. Druhému zmíněnému bude vyhrazena jen první polovina noci, na jejímž konci zmizí za jihozápadním horizontem, zatímco Jupiter zůstane pozorovatelný po celou noc: 3. listopadu se totiž dostává do opozice se Sluncem. Vychází tudíž v okamžiku, kdy naše denní hvězda zapadá, a sám se naopak skryje za obzorem až s jejím východem.

Stíny na Jupiteru

Na Jupiter se zkuste zaměřit například 6. listopadu mezi 23:30 a 1:30 SEČ, 15. listopadu mezi 20:00 a 22:00 nebo 17. listopadu mezi 23:15 a 0:30, kdy kotouček planety ozdobí stíny vrhané jejími měsíci. V prvních dvou případech půjde o Io, ve třetím o Ganymed, a jejich spatření si vyžádá dalekohled s objektivem o průměru alespoň 10 cm i dobrý seeing – tedy klidný obraz nepoznamenaný chvějícím se vzduchem.

Stíny průvodců plynného obra budou vypadat jako droboučké tmavě šedé skvrnky o úhlovém průměru jen 1″, putující v rámci 1–2 hodin napříč jeho kotoučem od východu k západu. Velký dalekohled s objektivem o průměru 20 cm a víc vám pak umožní spatřit i samotné měsíce: Na zářivém planetárním disku hledejte víceméně bodová světlá zjasnění s uhlovými rozměry odpovídajícími stínům.

Přechody neboli tranzity Jupiterových měsíců a jejich stínů se pravidelně opakují, přičemž občas jich lze zahlédnout i několik současně. Kromě toho je možné pozorovat také zákryty průvodců planetou nebo jejich vstupy a výstupy ze stínu, který obr vrhá do prostoru. Ve výjimečných případech dochází rovněž ke vzájemným zákrytům měsíců a k jejich zatměním. Zmíněných úkazů se v listopadu odehraje celá řada: Půjde zejména o nejrůznější tranzity a vstupy či výstupy souputníků z Jupiterova stínu. Kdy nastanou a jak budou vypadat, zjistíte z počítačových planetárií nebo online kalkulátorů, které je obvykle umějí i předpovědět.

Uran v Beranovi

Druhé planetární opozice se dočkáme 13. listopadu. Tehdy se v mimořádném postavení vůči Slunci ocitne Uran, který stejně jako Jupiter naleznete v Beranovi. Jde o planetu na hranici viditelnosti pouhýma očima, proto bude mnohem jistější si k jejímu pozorování vzít alespoň triedr na stativu. Cestu zahajte u hvězdy 41 Arietis, viditelné s 3,6 mag pouhýma očima. Od ní zamiřte 9° na jihovýchod, kde narazíte na slabší, ale stále postřehnutelnou Deltu Arietis s 4,3 mag. Uran pak najdete asi 2° jihovýchodně od ní, přičemž přesnou polohu vyčtete z podrobné vyhledávací mapy.

Planeta bude vypadat jako lehce nazelenalá hvězdička s jasností 5,6 mag. Víc ukáže až dalekohled s objektivem o průměru nejméně 10 cm a se zvětšením alespoň 100×, v němž se bodový Uran promění v nevelký modrozelený kotouček s úhlovým průměrem 3,8″. Pro srovnání, disk Jupitera se na listopadové obloze jeví asi třináctkrát větší.

Jen pro velké dalekohledy

Pokusit se můžete také o nejvzdálenější planetu Sluneční soustavy, jen musíte pozorování zahájit v první polovině noci, protože Neptun zapadá již brzy ráno. Na hvězdném nebi se vypravte do Ryb: Hledaná oběžnice se skrývá těsně vedle hranice, jež dělí zmíněné souhvězdí od sousedního Vodnáře. Nejsnazší bude začít u dvojice hvězd čtvrté velikosti Ióta a Lambda Piscium, viditelných pouhýma očima. Prodloužíte-li si jejich spojnici o 5° na jih, doputujete ke stálici 20 Piscium s jasností 5,5 mag. Od ní pokračujte 1° na západ k droboučké hvězdě sedmé velikosti a v její blízkosti natrefíte na Neptun. Lepší představu opět poskytne vyhledávací mapa. 

V zorném poli dalekohledu pátrejte po nevýrazné namodralé „hvězdičce“ s jasností 7,7 mag. Neptun od nás dělí již taková vzdálenost, že má jeho kotouček úhlový průměr pouze 2,3″. Rozliší jej tudíž teprve velké přístroje s objektivy o průměru přinejmenším 20 cm a se zvětšením 150–200× nebo i víc, jestliže to dovolí pozorovací podmínky.

Neobvyklé setkání

Venuše, coby poslední a nejzářivější z listopadových planet, vychází jako jitřenka nad jihovýchodní obzor již brzy ráno. Hned na začátku měsíce se přitom přesune ze souhvězdí Lva do Panny, kde se 9. listopadu ocitne ve společnosti úzkého měsíčního srpku čtyři dny před novem. Přesto půjde o pouhou předehru k neobvyklé show, jež se odehraje ještě téhož dne dopoledne. Její pozorování si však vyžádá alespoň malý dalekohled, nejlépe na montáži opatřené hodinovým strojem, který vám umožní sledovat planetu i po východu Slunce.

Zatímco úzký měsíční srpek na denní obloze v podstatě zmizí, Venuši s jasností −4,3 mag uvidíte v dalekohledu snadno i nadále: V menších přístrojích se ukáže pouze jako jiskřivá hvězdička, v těch větších pak coby žlutobílý, jen z půlky osvětlený kotouček. Její fáze bude tudíž připomínat Měsíc v poslední čtvrti. V průběhu dopoledne se k ní potom bude náš souputník na nebi rychle přibližovat, až se planeta zhruba minutu před jedenáctou skryje za jeho levým, zlehka osvětleným okrajem. Za „neviditelným“ měsíčním kotoučem pak setrvá dalších 74 minut, než se 13 minut po poledni opět objeví na modré obloze, tentokrát u pravého okraje zemského průvodce.

Zákryt Venuše Měsícem

Devátého listopadu dopoledne zmizí Venuše z oblohy, ovšem jen dočasně, když ji zakryje ubývající Měsíc. Za jeho levý okraj osvětlený Sluncem se planeta zanoří přibližně v 10:59 a na nebi se znovu ukáže ve 12:13, kdy vystoupí zpoza neosvětlené pravé strany měsíčního disku. Ve větších dalekohledech a při výraznějším zvětšení bude možné pozorovat i fázi planety – její kotouček bude totiž osvětlený přibližně z poloviny (viz vpravo nahoře). Ilustrace znázorňuje pozici Venuše vůči Měsíci asi čtvrt hodiny před zákrytem a čtvrt hodiny po něm. Všechny časové údaje odpovídají SEČ.

Východy a západy Slunce

V první polovině měsíce se Slunce nachází ve znamení Štíra, 22. listopadu v 15:02 SEČ vstupuje do znamení Střelce.

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – nepozorovatelný
• Venuše – viditelná ráno vysoko nad jihovýchodem
• Mars – nepozorovatelný
• Jupiter – viditelný po celou noc
• Saturn – viditelný v první polovině noci
• Uran – viditelný po celou noc
• Neptun – viditelný v první polovině noci

Zajímavé úkazy v listopadu 2023

• 3. listopadu – Jupiter v opozici se Sluncem
• 3. listopadu – Měsíc poblíž Polluxe z Blíženců
• 7. listopadu – Měsíc poblíž Regula ze Lva na ranní obloze
• 9. listopadu – setkání úzkého měsíčního srpku a Venuše na ranním nebi; nejblíž si budou před rozedněním, vysoko nad jihovýchodem, kdy je bude dělit asi 1,8°
• 9. listopadu – zákryt Venuše ubývajícím Měsícem na denní obloze: začátek jevu v 10:59 SEČ, konec ve 12:13
• 11. listopadu – velmi úzký měsíční srpek poblíž Spicy z Panny na ranním nebi nad jihovýchodem
• 13. listopadu – Uran v opozici se Sluncem
• 17. listopadu – v noci nastává maximum meteorického roje Leonid
• 20. listopadu – setkání dorůstajícího Měsíce a Saturnu (3,3°) v první polovině noci
• 24. a 25. listopadu – setkání Měsíce a Jupitera na noční obloze; nejblíž si budou 25. 11. v ranních hodinách, v okamžiku jejich západu za západní obzor, kdy je bude dělit asi 4,6°
• 26. a 27. listopadu – téměř úplňkový Měsíc poblíž Aldebaranu a Plejád z Býka na nočním nebi
• 30. listopadu – Měsíc poblíž Polluxe z Blíženců na noční obloze

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském čase (SEČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Seriál pozorování oblohy vzniká ve spolupráci s Hvězdárnou a planetáriem Brno

Lidský imunitní systém je ohromujícím seskupením řady různých typů buněk, které navzájem spolupracují a jsou regulovány často velmi složitými molekulárními mechanismy. Jak velký ale tento systém vlastně je, vyjádřeno ve srozumitelných jednotkách? Již dříve se objevily odhady toho, jakou část těla vlastně imunitní systém představuje. Výsledky ale nebyly dostatečně uspokojivé pro izraelského biologa Rona Sendera z Weizmannova vědeckého institutu a jeho kolegy.

Vědci se proto rozhodli, že se pokusí sami zjistit, kolik se vlastně v lidském těle vyskytuje imunitních buněk, kde se v něm nacházejí a jaká je jejich souhrnná hmotnost. Jako referenční model badatelům posloužil sedmdesátikilový průměrný muž ve věku mezi 20 až 30 lety. 

Kolik váží imunita?

Senderův tým má s podobnými odhady zkušenosti. V dřívějším výzkumu odhadovali například počet bakteriálních buněk v lidském těle nebo třeba dobu, za jakou se různé typy lidských buněk v těle obnoví. Tentokrát vědci analyzovali data z dřívějších studií a nově zkoumali také vzorky tkání, aby odhadli množství imunitních buněk a jejich distribuci v jednotlivých částech lidského těla. Výsledky svého zjištění zveřejnili minulý týden ve vědeckém časopisu PNAS.

Badatelé dospěli k poměrně překvapivým závěrům. Podle jejich výpočtů pracuje v těle mladého pětadvacátníka zhruba 1,8 bilionů imunitních buněk. Jejich celková hmotnost přitom je podle vědců okolo 1,2 kg. 

Šedesátikilová žena stejného věku má asi 1,5 bilionů imunitních buněk o celkové hmotnosti okolo jednoho kilogramu. Desetileté dítě zhruba bilion imunitních buněk o celkové hmotnosti okolo 600 gramů. 

Výsledky vědci doporučují brát s jistou rezervou, neboť imunitní systém žen se od toho mužského v některých ohledech liší – ženy mají například statisticky vyšší pravděpodobnost vzniku některých autoimunitních onemocnění – revmatoidní artritidy (až 3×) nebo lupusu (9 z 10 diagnostikovaných výskytů lupusu se týká žen ve věku 15 až 44 let). Výsledky u dětí je pak třeba hodnotit s vědomím, že jejich imunitní systém se stále vyvíjí. 

Kde v těle sídlí imunita?

V rámci lidského těla se podle vědců nejvíce imunitních buněk nachází v kostní dřeni, kde převažují neutrofily a v lymfatickém systému, kde je velké množství T-lymfocytů a B-lymfocytů. Lymfocyty tvoří zhruba 40 % všech imunitních buněk. Protože ale patří mezi nejmenší buňky v lidském těle, jejich celková hmotnost odpovídá jen zhruba 15 % hmotnosti celého imunitního systému. Stejný podíl na imunitním systému mají podle vědců také neutrofily, produkované kostní dření.

TIP: Kilometry krevních cest: Jak dlouhé je celé krevní řečiště v lidském těle?

Velké buňky, jako jsou makrofágy nebo dendritické buňky tvoří méně než 20 % všech imunitních buněk, na jeho celkové hmotnosti se ale podílejí více než 60 %. Nejvýznamnějšími imunologickými orgány tak jsou podle vědců lymfatické uzliny, kostní dřeň a slezina, kde sídlí většina lymfocytů a neutrofilů. Důležitou roli v lidské imunitě ale hraje i gastrointestinální trakt.

Kódové jméno první americké termonukleární bomby znělo Ivy Mike – ono M v názvu přitom znamenalo „megatuna“ a její označení Sausage lze zase přeložit jako klobáska. Ovšem kousek to byl velmi hmotný a rozměrný – vážil 73,8 tuny, na výšku měřil 6,19 metru a v průměru měl 2,03 metru.

Bombu odpálili 1. listopadu 1952 v 7 hodin a 15 minut. Výbuch dosáhl mohutnosti 10,4 megatuny a vytvořil ohnivou kouli o průměru asi 3 kilometry. Hřibovitý oblak vystoupal během devadesáti sekund do sedmnácti kilometrů, minutu poté už dosahoval do výšky třiceti tří kilometrů. Nakonec se zastavil na 37 kilometrech. Na šířku měl v horní části 161 kilometrů!

Silný neutronový tok dokonce během detonace vytvořil dva nové prvky – silně radioaktivní einsteinium a fermium. Inspiraci pro název prvního jste asi uhodli, druhý byl nazván podle Enrica Fermiho, italského fyzika a jednoho z otců atomové bomby. Jaderné reakce zkoumal jak teoreticky, tak prakticky – podílel se totiž na začátku čtyřicátých let na vývoji prvního jaderného reaktoru Chicago Pile-1. 

Většina planet ve vesmíru obíhá kolem své mateřské hvězdy a jsou součástí planetárního systému více či méně podobného Sluneční soustavě. Existují ale i planety, pro které nic z toho neplatí a volně plují vesmírem. Přestože není jednoduché tyto potulné planety nalézt, několik takových bezprizorních poutníků již známe. 

Potulných planet je ve vesmíru více než jsme si ještě před několika lety mysleli. Obvykle jde o tělesa, která opustila svůj domovský planetární systém v důsledku srážky, nebo v důsledku fatální destabilizace oběžné dráhy. Zatímco proces vesmírných kolizí je ze své podstaty vždy unikátní, pro narušení oběžných by mohly existovat obecné vzorce. Jaké procesy tedy vedou k tomu, že planeta opustí relativní bezpečí svého planetárního systému a vydá se vstříc pouti vesmírem? Možnou odpověď nabízí studie týmu amerických odborníků, která zatím neprošla recenzním řízením. 

V jednohvězdných systémech může podle vědců vzniknout potulná planeta v důsledku interakce s jiným hmotným tělesem, nebo při „gravitačních strkanicích“ mezi planetami. Simulace ale ukazují, že takovým způsobem by mohlo vzniknout jen velmi málo potulných planet. Vědci se proto zaměřili na dvojhvězdné systémy, které jsou ve vesmíru častější než ty jednohvězdné. Takové systémy nabízejí výrazně turbulentnější prostředí a pravděpodobnost narušení oběžné dráhy a vznik potulné planety je v nich mnohem vyšší.

Gravitační tahanice v dvojhvězdných systémech

Hvězdy se v těchto binárních systémech mohou pohybovat po kruhové trajektorii, ale i po často velmi výstředné dráze. Zvláštní podskupinou dvojhvězdných systémů jsou takové, kde mají stálice výrazně odlišně orientovanou orbitální rovinu. Počítačové simulace ukazují, že právě toto prostředí nabízí nejvhodnější podmínky pro vznik potulných planet.

Zatímco v případě jednohvězdných systémů je pro vytvoření potulných planet víceméně nezbytné, aby planety měly své oběžné dráhy nahloučené blízko sebe, v binárních systémech mohou být planety uspořádány mnohem volněji, a přesto tam mohou vznikat potulné planety. Ve dvojhvězdných systémech je podle vědců současný vliv obou hvězd a jejich planet dost výrazný na to, aby destabilizoval oběžné dráhy některých planet.

TIP: U potulných exoplanet by se mohly nacházet obyvatelné měsíce

Podle výsledků simulací obvykle zůstávají nejstabilnější dráhy největších planet, zatímco z těch menších se mohou snáze stát potulné planety. V této souvislosti je tak vlastně poměrně pikantní, že těch pár potulných planet, které se zatím podařilo objevit, představují hlavně velcí plynní obři. Nejběžnějšími typy exoplanet jsou přitom superzemě a minineptuny. Pokud jsou tedy závěry vědců správné, mohlo by to znamenat, že se Mléčnou dráhou potuluje ohromné množství menších planet, na které jsme zatím nenarazili.

Na skalnaté srázy strže dopadly první paprsky ranního slunce. Dželady hnědé (Theropithecus gelada), které strávily v bezpečí skalisek dlouhou studenou noc, procitají ze spánku. Za chvíli už šplhají po skalách vzhůru k náhorní plošině zarostlé travinami a nízkými keři. Usedají „na bobek“ a pouštějí se do snídaně. Škubou listy trávy, vybírají semena z klásků a vše důkladně žvýkají.

Cesta do pravěku

Pohled na pasoucí se tlupy dželad, které mohou čítat i přes tisíc jedinců, je tak trochu „cestou do pravěku“. Ještě před několika miliony roků bychom „pasoucí se opice“ mnoha druhů potkali na rozsáhlých územích Afriky i Asie. Dnes je dželada hnědá posledním „jedlíkem trávy“ mezi primáty. Její jídelníček svým složením připomíná spíš velké býložravce, například antilopy. Obtížně stravitelnou potravu dželada žvýká s důkladnosti, s níž se vyrovná i zebrám.

O tom, jak dokonale se dželady přizpůsobily pastvě, svědčí i složení jejich slin. Všežraví paviáni (Papio), kteří jsou dželadám blízce příbuzní, konzumují převážně dvouděložné rostliny se značným podílem hořkých taninů. Těmi se dvouděložné rostliny brání před ataky býložravců. Paviáni vylučují ve slinách bílkoviny, kterými hořké taniny neutralizují. Dželady konzumují traviny, jež si obranné taniny nevyrábějí. „Poslední jedlíci trávy“ proto látky pro neutralizaci taninů ve slinách zcela postrádají.

„Imitace“ na vrcholu jemné motoriky

Někteří paleontologové a paleoantropologové předpokládají, že podobně jako dnešní dželady žili i naši dávní zvířecí předkové. Životní styl jedlíka trávy dodal dželadě některé anatomické rysy, které jsou typické i pro dávné předchůdce člověka. Dželady jen málokdy lezou po stromech a většinu dne tráví chůzí nebo posedáváním po travnatých pláních. Nedokážou už proto postavit palec nohy proti ostatním prstům tak, jak to potřebují primáti pohybující se ve větvích stromů.

Trhání listů a především vybírání travních semen zformovaly ruku dželady. Palec a ukazováček zvládají úchop, jemuž odborníci říkají precision-grip. Schopnost uchopit dokonale mezi špičku palce a ukazováčku i velmi malé předměty dosáhla dokonalosti u člověka. Dželada za námi ale v přesném úchopu příliš nezaostává a trumfne v tomto ohledu všechny lidoopy. Dželada ovšem není předkem člověka. Je jen jakousi „evoluční imitací“ primátů, kteří žili před miliony roků v podobných podmínkách a jejichž evoluční následníci možná stáli u počátků vývoje dnešních lidí.

Rodiny a pánské kluby

Stovky dželad pasoucích se na etiopských náhorních plošinách vypadají na první pohled jako „bezejmenný dav“, ale jejich společenstvo má ve skutečnosti komplikované vnitřní uspořádání. Vědci rozlišují dokonce čtyři úrovně organizace jejich sociálních skupin, což je v živočišné říši nevšední jev.

Jestliže v lidské společnosti platí, že rodina je základ státu, pak i ve společenství dželad je základní jednotkou „rodina“ tvořená jedním samcem a několika samicemi. Samec si běžně drží „harém“ šesti až osmi samic, ale jejich počet se může pohybovat od jedné do dvanácti. K této „rodině“ patří i „děti“ – tedy potomci, kteří jsou ještě závislí na matce. I když se tento typ rodiny označuje jako „one male unit“ (tedy jako „jednotka s jedním samcem“), k rodině se mohou přidružit i „strýčkové“ – samci, kteří respektují vůdčího samce jako „hlavu rodiny“. Vůdčí samec pak nemá v rodině monopol na plození potomků. Občas ho v roli tatínka zaskočí některý ze „strýčků“. Samci, kteří si nezaložili vlastní „rodinu“ nebo neplní roli „strýčků“, vytvářejí „pánské kluby“ označované jako „all male unit“ (tedy „jednotky tvořené výhradně samci“). Počet členů takových „pánských klubů“ se běžně pohybuje od 2 do 15.

Týmy, tlupy a společnosti

Hned několik rodin spolu udržuje čilejší kontakty a tvoří tzv. tým (team). Často vzniká tým rozdělením jedné čile se rozrůstající rodiny. Najdeme ale i rodiny, které nejsou součástí žádného týmu. Několik týmů a „pánských klubů“ vytváří „tlupu“ (odborně označovanou jako „band“). Příslušníci tlupy společně nocují v bezpečí skalních srázů a společně se pasou na travnatých pláních.

Nejvyšší úroveň organizace dželad se označuje jako společnost (community). Tvoří ji skupiny dželad, jež spolu udržují kontakty v průběhu několika let. Tím se „společnost“ liší od „stáda“ (herd), které vzniká při náhodných střetech dželad, kdy se zvířata sejdou na jednom místě a opět se rozejdou, aniž by navázala nějaké trvalejší kontakty. Stáda se vytvářejí například v období sucha, kdy se dželady shromažďují na místech, kde ještě nacházejí potravu. Pak může počet jedinců ve stádu přesáhnout tisícovku. Organizace dželadích skupin není stabilní. Některé se rozpadnou na několik menších, jiné se naopak spojí v jednu.

Složitá sociální struktura se odráží v bohatosti komunikačních schopností dželad, které kromě klasické vokální komunikace využívají i komunikaci pomocí různých vizuálních signálů. Ty zahrnují ukazování rudě zbarvené kůže na prsou, naježení srsti, různé grimasy doplněné u samců signály světlých očních víček nebo zívání či ohrnování horního rtu odhalující extrémně dlouhé špičáky.

Vyrovnané rodinné vztahy

Zajímavé je, že i když dželady žijí ve velmi složitě organizovaném společenstvu, nemají výrazněji vyvinuty některé mechanismy na řešení konfliktů. Pro společenstva je důležité, aby jednotlivé rozmíšky nenarušily jeho fungování. Když se poškorpí gorily, makaci, paviáni, ale i vlci, delfíni nebo domácí kozy, pokoušejí se následně usmířit. Uvnitř dželadích rodin také dochází ke konfliktům. Italské zooložky Alessia Leoneová a Elisabeta Polagiová z university v Pise ale po takové „domácí šarvátce“ nepozorovaly výraznější snahu o usmíření.

U šimpanzů, paviánů a dalších primátů – člověka nevyjímaje – se navzájem utěšují nikoli přímí účastníci konfliktu, ale jeho svědci. Když se na ulici staneme svědky ostré rvačky, pocítíme potřebu chytit se někoho za ruku nebo sami obejmout druhého kolem ramen. Zvláště silné je toto nutkání mezi velmi blízkými lidmi nebo zvířecími jedinci, které váže pokrevní pouto. Dželady se však i v této situaci chovají víceméně nezúčastněně. Dokonce se zdá, že svědci rvačky o žádné uklidnění nestojí, protože si jdou mnohem častěji z cesty, místo aby vyhledávali vzájemný kontakt.

Důvod pro toto chování dželad je předmětem výzkumu. Zdá se, že v porovnání s lidoopy a jinými druhy primátů nejsou vztahy v dželadí rodině tak vyhrocené. Vůdčí samec je sice jasně nadřazen svým družkám, ale ty spolu „drží basu“ a to pozici „hlavy rodiny“ výrazně oslabuje. V rodině dželad díky tomu nehrozí, že by náhodná šarvátka eskalovala v dlouhodobé násilné projevy nebo dokonce rozklad rodiny. Například rodinu paviánů tak můžeme přirovnat k „italské domácnosti“, kde kypí vášně – výbuchy nenávisti střídají záchvaty projevů lásky. Dželady naproti tomu žijí ve vyrovnanějších vztazích a okázalé usmiřování nebo vzájemné důkazy lásky pro fungování rodiny nepotřebují. Opravdu výjimečné okamžiky, jakým je například sesazení vůdčího samce, ovšem může vyvolat podobnou reakci jako u jiných primátů (viz Když král odchází).

Projevy zvířecího žalu

Další zajímavý výzkum dželad podnikl mezinárodní tým pod vedením amerického antropologa Petera Fashinga z California State University ve Fullertonu. Vědci se věnovali reakci dželad na smrt příslušníků vlastního druhu. Péče o umírajícího, smutek nad jeho skonem patří k typickým lidským rysům. Většina podobných projevů ale nebývá pro člověka jedinečná. Najdeme je i u zvířat, i když často na podstatně nižší úrovni.

Zájem o ostatky příslušníků jejich vlastního druhu byl popsán u slonů afrických. Spíše jen sporadicky vědci pozorovali, jak samice šimpanzů, goril horských nebo makaků japonských nosily ještě nějakou dobu mrtvé tělíčko mláděte. U šimpanzů bylo po náhlém úmrtí některého člena tlupy (např. po pádu ze stromu) pozorováno mezi „pozůstalými“ krajní rozrušení. Šimpanzi reagují poplašným voláním, jako kdyby se ocitli v ohrožení.

V jedné zoo ve Velké Británii byli ošetřovatelé a veterináři svědkem pohnutých okolností skonu padesátileté samice. V poslední fázi života se u ní zdržoval její dospělý syn, dospělá dcera a zhruba stejně stará „kamarádka“. Šimpanzi umírající členku tlupy hladili a čistili jí srst. Připravili jí „hnízdo“, které si obvykle šimpanzi budují na spaní. Umírající samice v něm trávila prakticky celý den. Když zemřela, zůstala dcera u jejího těla po celou noc. V následujících dnech se pak šimpanzi důsledně vyhýbali místu, na kterém samice skonala. Jsou něčeho podobného schopné i dželady?

S mumií v náručí

Peter Fashing a jeho spolupracovníci sledovali během tří let celkem čtrnáct případů, kdy samice dželady hnědé nosila mrtvé mládě. Některé to nevydržely déle než hodinu, ale v jednom případě samice mrtvé mládě přenášela po dobu sedmi týdnů. V suchém a chladném klimatu Etiopské vysočiny mrtvolka obvykle vyschne a mění se na jakousi přírodní mumii. O tu pak mají velký zájem i jiné samice. Fashing přistihl celkem tři mladé samice, které samy mládě ještě nikdy neměly, jak potají ukradly truchlící matce mumifikované tělíčko jejího mláděte, odplížily se s ním pryč a pak je celé hodiny nosily nebo mu čistily srst.

Obvykle se předpokládá, že samice nosí mrtvé mládě, protože ji k tomu nutí mateřské „hormonální naladění“ organismu. To ale nevysvětluje, proč by si jiné samičky daly takovou práci s „výpůjčkou“ mrtvého mláděte mladé samičky. Jejich „hormonální naladění“ je k mateřskému chování rozhodně netlačí. Samice, která nosila mrtvolku svého mláděte sedm týdnů, přišla po pěti týdnech do říje. Opakovaně se pářila, ale přitom nepouštěla z ruky mumifikované tělíčko. To naznačuje, že samotné mateřské „hormonální naladění“ není rozhodně jediný faktor, který samicím brání opustit mrtvého potomka.

Smrt doprovázená lhostejností

Fashing pozoroval i umírání samice dželady s mládětem, které ještě nebylo dost velké na to, aby se o sebe samo postaralo. Nemocná samice den ode dne slábla, ale nikdo z její rodiny jí nepomohl. Zájem o ni nejevili ani členové jiných rodin. Samička zemřela bez pomoci a v osamění. Její mládě ještě nějakou dobu naříkalo a druhý den bylo rovněž mrtvé. Mohlo by se zdát, že nezájem dželad ostře kontrastuje s dojemnou péčí šimpanzů pozorovanou v britské zoo.

Peter Fashing je přesvědčen, že velkou roli sehrála skutečnost, že šimpanzi žili v zajetí. Byli v bezpečí, měli vše, co potřebovali. Dželady ve volné přírodě tráví někdy i přes 80 % dne sháněním potravy a jsou vystaveny útokům četných nepřátel. Loví je nejen člověk a psi, ale také šakali, lišky, levharti, servalové nebo hyeny. Pokud by se dželady věnovaly celý den umírající samičce, zanedbávaly přitom shánění potravy a polevily v ostražitosti, ohrozily by samy sebe. Okázalý smutek si nemohou dovolit.

Nebezpečné skalní hry

Zatímco mnoho druhů primátů prchá v nebezpečí do koruny stromů, dželady hledají úkryty ve strmých skalních srázech, kam se za nimi žádná šelma nevydá. Mláďata dželad jsou hravá, jako všechna mláďata primátů. Hrají si i v krajně nebezpečných skalních srázech. Je to často velký hazard a mládě přitom může spadnout z velké výšky. Výjimkou nejsou ani zranění nebo dokonce smrt. Přesto jsou pro mláďata hry na skalách velmi důležité. Jen při nich získají opravdovou jistotu při pohybu v náročném terénu a později budou moci bleskurychle prchnout do skalisek. Mláďata, která nezvládnou „trénink“, by neměla v kritických situacích velké šance na přežití.

Když král odchází

Potyčky mezi samci nejsou nijak vzácné a dominantní samec ve své pozici většinou nevydrží déle než jeden až dva roky, kdy je nahrazen jiným dominantním samcem. K tomu se často v boji přidají i samice a pomáhají tak svého dřívějšího vůdce sesadit. Tyto potyčky často končí i vážným zraněním samců.

Pozoroval jsem jeden případ, kdy vyhnaný dominantní samec ještě asi hodinu pobíhal po okolí a vždy když ho ostatní zvířata zahlédla, vyvolalo to u nich bouřlivou reakci, po níž vždy následovala fáze uklidňování ve formě fyzických doteků a probírání srsti doprovázeném jakýmsi „kňouráním“ signalizujícím vysoké rozrušení. Zvířata se uklidnila až v momentě, kdy původní vůdce nadobro zmizel z dohledu.

Přicházel osudný rok bitvy u Moháče a značná část Evropy zbrojila proti Turkům. Na zásadní střetnutí se připravoval i šlechtic Opl z Fictumu, který zároveň tušil, že se může jednat o jeho poslední výpravu. Proto nechal do kostela Čtrnácti svatých pomocníků v severočeské Kadani zhotovit velkolepý oltář. Zvelebil tak místo, kde odpočívali jeho předkové a kde mohl záhy spočinout i on sám.

Bohatý pán

S tématem dobrého skonu souvisela i volba hlavního námětu oltáře, kterým byla smrt Panny Marie. Světice zde smířeně odpočívá na lůžku a přijímá poslední pomazání, aby se v nebi stala zastánkyní všech hříšníků. Autorem neobyčejného díla se stal mistr, jenž se podepisoval iniciálami IW a jednalo se o žáka samotného Lucase Cranacha. Jeho služby tedy rozhodně nebyly levné.

Zdálo se, že tohle Opla netrápilo. Peníze vydával s lehkostí, jako kdyby si je snad tiskl (respektive razil). Dojem jistě udělal i ve Vlašimi na svatbě příbuzných své ženy Trčků z Lípy. Uprostřed veselí, hýření a předvádění bohatství se k němu však donesla hrozná zpráva. Jeho tajná penězokazecká dílna na hradě Šumburku byla odhalena a může očekávat zatčení. (Ještě že prozíravě převedl podíl na společně drženém objektu na bratry!) Šlechtic tedy nechal manželku na veselce a rychle uprchl do Saska. Doma mu totiž hrozila smrt upálením.

TIP: Izraelský výzkum ukázal, že falšování platidel je starší než samotné peníze

Účelový přesun majetku ovšem nijak nepomohl. Jeho podíl stejně zabavil král Ferdinand I. Opuštěná choť Dorota se musela vrátit na trčkovská panství a poslední zmínka o ní pochází z roku 1541. Její manžel zemřel někdy před rokem 1544.

Lidská civilizace, jak ji dnes známe, by určitě neexistovala bez domestikovaných zvířat a život lidí by bez nich byl podstatně složitější. Hospodářská zvířata jsou ale také zásobárnou nejrůznějších virů, bakterií a dalších infekcí, které mají za tisíce let soužití zvířat s člověkem na svém kontě ohromné množství lidských životů.

Potvrzuje to i nový výzkum početného mezinárodního týmu odborníků, který vedl geogenetik Martin Sikora z Kodaňské univerzity. Archeologové mají už dlouho podezření, že přechod lovců-sběračů na pastevectví na zemědělství prudce zvýšil riziko přenosu infekcí ze zvířat na lidi. Pokrok ve výzkumu dávné DNA nyní konečně umožnil tuto hypotézu ověřit.

Domestikace patogenů

Jak vyplývá z doposud nerecenzované studie, badatelé analyzovali ohromujících 450 miliard sekvencí DNA, které pocházejí z pozůstatků celkem 1 313 lidí, pokrývajících 35 tisíc let historie Eurasie. Badatelé využili pokročilé molekulární metody a s jejich pomocí pátrali po sekvencích bakterií, virů i parazitů, co soužili naše předky.

Výzkum vědců ukazuje, že zatímco některé patogeny provázejí člověka po celé sledované období ve víceméně stejné míře, zoonotické infekce, které původně pocházejí od zvířat, se u lidí objevují nejdříve před zhruba 6 500 lety. Například původce moru, bakterie Yersinia pestis, nebo Borrelia recurrentis, původce obávané „návratné horečky“ přenášené vší šatní, se objevují v lidských pozůstatcích starých 6 tisíc let. U starších je ale badatelé nezaznamenali.

Přibližně v té době došlo u většiny lidských populací k postupnému přechodu z lovecko-sběračského životního stylu na zemědělství. „Naše výsledky představují první přímý důkaz zásadní změny epidemiologické situace v průběhu historie,“ shrnuje geogenetik Sikora. „Došlo k ní v souvislosti s přechodem na zemědělství.“ 

Infekční benefity

Zvýšený výskyt zoonotických chorob u lidí ale nesouvisel pouze s přímou interakcí lidí a zvířat. Choroby se mohly ve větší míře šířit také v důsledku rostoucí lidské populace, většího výskytu hlodavců, blech, vší a klíšťat a v neposlední řadě také kvůli špatné hygieně.

Podle vědců je možné, že si dávní pastevci díky dlouhodobému soužití se zvířaty mohli vypěstovat určitý druh imunity vůči některým zoonózám. Migrace ale rozšiřovala tyto choroby po kontinentu a naivní komunity mohly zažívat podobný tlak, jaký zažívali původní obyvatelé amerického kontinentu při příchodu prvních conquistadorů. 

TIP: Ochočení potomci dinosaurů: Dlouho před slepicemi lidé domestikovali kasuáry

Setkání se zvířecími  patogeny tak mohlo paradoxně pro první pastevce a zemědělce eurasijských stepí představovat evoluční výhodu. Nejen, že tyto komunity měly přístup k pravidelným zdrojům masa a mléčných výrobků, jejich těla měla navíc i čas přizpůsobit se novým zvířecím patogenům.

Od 16. století byl kvůli turecké expanzi správním a náboženským centrem Uher Prešpurk, jehož katedrála svatého Martina byla povznesena na korunovační chrám. Zde se nacházela pohřební kaple české a římské královny Žofie, vdovy po Václavu IV., a ostatky svatého Jana Almužníka. 

V červnu 1741 se dvorští čalouníci a další řemeslníci s vervou pustili do výzdoby dómu vzácnými koberci, gobelíny a baldachýnem. Současně připravili dvorští a zemští úředníci detailní scénář korunovace, včetně zasedacího pořádku na všech ceremoniích a slavnostech. V této souvislosti se musel změnit obvyklý zasedací pořádek, protože poprvé bylo při korunovaci uherského krále potřeba v chóru vytvořit sezení pro dvorní dámy.

Korunovace

Marie Terezie odcestovala z Vídně 20. června. Oblečena v bělostnou róbu vyšívanou zlatem a modrými květy absolvovala část cesty lodí po „krásném, modrém“ Dunaji. Odpoledne ji uherští stavové přivítali na hranicích blízko Devínského hradu v nádherném stanu vyzdobeném koberci. Zbývajících deset kilometrů absolvovala v kočáře v doprovodu manžela na koni a s družinou, a to za zvuků bubnů a píšťal. U městských hradeb je přivítala slavnostní dělostřelecká salva a obklopeni čestnou měšťanskou stráží vstoupili společně do města, v jehož kostelech se rozezněly zvony. Obyvatelstvo sledovalo průvod a provolávalo slávu. Královna s doprovodem se ubytovala v královském paláci, dnešním Bratislavském hradu.

O den později pronesla v trůnním sále před poslanci zemského sněmu projev, ve kterém je ubezpečila, že si nepřeje být jejich paní, nýbrž spíše jejich matkou. Na to jí jeden z velmožů jménem stavů odpověděl, že království určitě díky její moudrosti a dobrotě dosáhne nového rozkvětu. Poté byl zvolen a jmenován nový palatin neboli místokrál, který zosobňoval celý národ. Stal se jím šestasedmdesátiletý hrabě János Pálffy.

Ztělesnění Uher

Dne 25. června začala korunovace kvůli velkým vedrům již v šest hodin ráno, kdy se magnáti sešli v katedrále na modlitbu. O hodinu později se v palatinově rezidenci shromáždili vybraní páni, aby se vydali na Prešpurský hrad pozdravit panovnici a doprovodit ji do katedrály. Marie Terezie si oblékla šaty v uherských barvách, aby působila jako ztělesnění země. 

V osm hodin vyjela z hradu kočárem, sama bez svého manžela, cestou ji nadšeně zdravili slavnostně odění měšťané i prosté obyvatelstvo. Z kočáru vystoupila u jižního vchodu do katedrály svatého Martina, kde ji obklopili nejvyšší preláti a za zvuků píšťal a bubnů ji doprovodili dovnitř. Řízení obřadu se tradičně ujal ostřihomský arcibiskup a uherský primas, sedmasedmdesátiletý Imrich Esterházy hrabě z Galanty. Asistoval mu dvaačtyřicetiletý kaločský arcibiskup, hrabě Gábor Hermann Patachich, který patřil k největším odpůrcům jmenování Františka Štěpána spoluvladařem.

V katedrále usedla panovnice na trůn stojící na vyvýšeném pódiu před hlavním oltářem, kolem ní se rozestavilo dvanáct nejvyšších hodnostářů. Primas se jí dotázal, zda přísahá, že bude ochraňovat království, víru a svatou církev. Královna složila svatý slib, načež arcibiskup pronesl děkovnou modlitbu. 

Poté se vladařka odebrala za oltář, kde jí dvorní dámy poodkryly hruď, ramena a ruce k pomazání. Za zpěvu prosebných modliteb poklekla před oltářem a arcibiskup ji pomazal na královnu z boží milosti. Poté se vrátila za oltář, kde jí dvorní dámy odstranily olej pomocí plátýnek a pomohly upravit oděv. Posléze primas zahájil bohoslužbu, během níž měla královna přes ramena přehozený již značně opotřebovaný a zchátralý korunovační plášť svatého Štěpána. Rovněž byla opásána jeho mečem, který následně třikrát pozdvihla, aby požehnala všem přítomným.

Arcibiskup spolu s palatinem korunoval klečící Marii Terezii Svatoštěpánskou korunou, do pravé ruky jí vložil žezlo a do levé jablko. Na palatinovo slavnostní provolání „Ať žije král!” reagovali shromáždění hodnostáři a hosté též nadšeným voláním „Vivat Domina, Rex noster“ tedy „Ať žije paní, náš král.“ Královna si potom sedla na další trůn napravo od oltáře a vyslechla hymnus Te Deum Laudamus. Posléze odložila korunovační klenoty a zúčastnila se mše. Po jejím zakončení arcibiskupovou modlitbou a gratulací se vrátila na trůn uprostřed chrámu a palatin jí opět vložil korunu na hlavu. Tím byla korunovace oficiálně ukončena a Marie Terezie uvedena do úřadu a potvrzena jako uherská královna. Shromáždění jí opět provolávalo slávu. 

Britský vyslanec uvedl ve svém hlášení: „Korunovace byla velkolepá, královna byla ztělesněním půvabu, starobylá koruna se na hlavě Marie Terezie blyštila krásou, stejně jako staré svatoštěpánské roucho a její skvostné šaty posázené diamanty, perlami a různými drahými kameny.“

Rozhazování mincí

Královna ozdobená všemi insigniemi vyšla z katedrály severní branou po vyvýšeném chodníku, na němž ležela látka v maďarských barvách. Před ní kráčel jeden ze zemských hodnostářů s obnaženým mečem a nad ní drželi baldachýn ze zlatého brokátu. Na konci slavnostního doprovodu šel sedmašedesátiletý prezident uherské královské komory, György Lipót hrabě Erdödy, a rozhazoval mezi lid zlaté a stříbrné pamětní mince.

Královna se zastavila na náměstí před radnicí u sochy své i uherské patronky, Panny Marie Vítězné, poté dorazila do pochmurného gotického chrámu Zvěstování Páně. Zde za asistence palatina pasovala čtyřicet pět šlechticů rytíři Zlaté ostruhy.

Po obřadu usedla do nádherného kočáru a Michalskou branou opustila město, aby na dřevěném pódiu před klášterem a kostelem Milosrdných bratří složila pod širým nebem veřejnou přísahu na kříž. Její text přečetl ostřihomský arcibiskup. Tato ceremonie náležela k významným státoprávním aktům, neboť stvrzovala vzájemné povinnosti královny a jejích poddaných.

Korunovační pahorek

Po přísaze se panovnice vydala na břeh Dunaje, kde byl ze zeminy dovezené v pytlích ze všech žup vybudován korunovační pahorek. Nasedla na černého koně, vyjela nahoru a korunovačním mečem mávla do čtyř světových stran, které byla odhodlána bránit před všemi nepřáteli. Jednalo se o jedinečnou část korunovačního obřadu, která se v žádné jiné evropské zemi nepraktikovala. U obyvatelstva se těšila značné oblibě, ale pro monarchy mohla být riskantní. Po zrušení rytířských klání coby součásti korunovací v 16. století byla jízda na pahorek posledním rituálem, který vyžadoval panovníkovu atletickou zdatnost a obratnost. Ale Marie Terezie se poslední ceremonie korunovačního dne zhostila s bravurou a elegancí, čímž dala jasně najevo, že její ženství nebude překážkou výkonu vlády. Přítomní poddaní opět skandovali, ať dlouho a slavně žije jejich „král“.

Po sesednutí z vraníka nastoupila Marie Terezie do kočáru a za jásotu obyvatelstva se odebrala do rezidence. Po několikahodinovém odpočinku ozdobena všemi panovnickými regáliemi vyrazila na slavnostní hostinu, kde na ni čekalo nejčestnější místo. Po jejím levém boku usedli nejvyšší hodnostáři, po pravém její dvaadvacetiletá sestra Marie Anna, dvaapadesátiletá teta Marie Magdaléna a teprve pak její manžel. Symbolicky tak bylo vyjádřeno, že habsburský rod má v Uhrách dědičné právo zajištěno i po přeslici, ale František Štěpán k němu nepatřil.

Draze zaplacená pomoc

Uherský sněm pokračoval v zasedání i po korunovaci a odjezdu Marie Terezie do Vídně. V létě 1741 se do střední Evropy vydalo na 70 000 francouzských vojáků, aby Bavorům a Sasům pomohli zmocnit se rakouského dědictví. Vídeňský dvůr tedy čelil nejhorší krizi od doby tureckého obléhání Vídně. Marie Terezie se rozhodla požádat uherské stavy o svolání zemské vojenské hotovosti a o její mimořádné využití k obraně českých a rakouských dědičných zemí. 
Stavové sice nejevili nejmenší ochotu uvažovat o tom, že by kompromisům nakloněnou a ve svém jednání předvídatelnou panovnici vyměnili za bavorského kurfiřta, na druhou stranu si hodlali nechat svou loajalitu a pomoc draze zaplatit. Vzhledem k tomu, že zbylé části podunajské říše v boji proti nepřátelům selhaly, měly se nyní Uhry stát její nejváženější a nejvlivnější zemí.

Nová Panna Marie

Vládkyně si uvědomovala závažnost situace, proto se rozhodla požádat uherské pány o pomoc osobně. Dne 11. září 1741 pozvala poslance k sobě na Prešpurský hrad. Zde přednesl její věrný stoupenec, pětačtyřicetiletý dvorský kancléř hrabě Lajos Batthyány plamenný chvalozpěv na statečnost předků všech přítomných. Poté se chopila slova mladá, odvážná, leč nešťastná Marie Terezie oděná do smutečního šatu se Svatoštěpánskou korunou na hlavě. Mimo jiné prý pronesla: „Opuštěni všemi, hledáme naše poslední útočiště ve věrnosti Uhrů a v jejich odvaze, odpradávna známé. V krajním nebezpečí, (…) zapřísaháme uherské země, aby nám bez nejmenšího otálení poskytly účinnou pomoc.“ Pak se údajně rozplakala a projev ukončila hlasem plným slz. A to již uherští páni nedokázali skrýt pohnutí ani rytířské odhodlání pomoci bezbranné ženě a začali spontánně a vřele skandovat: „Zemřeme za svého krále Marii Terezii!“ 

Panovnice dokázala dosud nerozhodnuté či váhající poslance strhnout na svou stranu a učinit z jejich navýsost politického a nepopulárního rozhodnutí bránit rakouské a české země hrdinský a ušlechtilý čin statečných mužů.

Dojemná scéna, při které měla panovnice předstoupit před stavy jako nová Panna Marie, jako zbožná, cudná matka s kojencem Josefem v náručí, přičemž prý synáčka dokonce tajně štípala, aby plakal, a dojal tak magnáty, se ve skutečnosti nikdy nestala. Jedná se o jednu z nejpopulárnějších legend spjatých s tereziánským obdobím, kterou rozšířil francouzský osvícenec Voltaire.

Vděčná až do smrti

Když zemský sněm ukončil jednání, královna sice neustavila uherskou radu, ale přislíbila se o uherských záležitostech radit se zemskými hodnostáři a respektovat starobylou samosprávu. Inaugurační diplom nicméně neodvolatelně potvrdil osvobození šlechtické půdy od daní. Dále stvrzoval, že Sedmihradsko je součástí uherských zemí, nikoliv samostatná země. Za tyto ústupky dosáhla Marie Terezie jmenování svého manžela spoluvladařem a především poskytnutí 40 000 vojáků.

TIP: Rex femina: Marie Terezie se vlády v Uhrách ujala jako král-žena

Její úspěch na nepřítele neobyčejně zapůsobil. Pruský král poté raději podepsal příměří, aby rakouskému vojsku posíleném o udatné a obávané uherské jezdce a pěšáky umožnil vyhnat nepřítele z rakouských zemí, Českého království, obsadit Bavorsko a několikrát porazit Francouze. Největší ohrožení podunajské říše tím bylo zažehnáno a vláda Marie Terezie byla jednou provždy upevněna. Panovnice projevovala Uhrům svou nejhlubší vděčnost až do smrti.  

Když po bojích ve Francii v létě 1940 vyvstala před britskou armádou urgentní potřeba zavést do výzbroje kvalitní protitankovou zbraň, zareagoval domácí zbrojní průmysl kromě jiných programem univerzálního děla ráže 76,2 mm s délkou hlavně 55 ráží. To mělo nahradit dříve připravovanou protitankovou šestiliberku (57 mm) a být použitelné jak v tažené, tak samohybné formě, například jako výzbroj středních tanků. Na jaře 1942 byly přípravy hotové a začalo se s výrobou ověřovací série. 

První setkání britských vojáků s německými těžkými tanky PzKpfw VI Tiger počátkem roku 1943 však všechno změnilo. Tiger si rychle získal pověst nejen díky svému výkonnému dělu ráže 88mm, ale také silnému přednímu pancéři, zcela odolnému vůči dvouliberkám a jen s obtížemi prorazitelnému šestiliberkou. Britové tedy všechny testovací kanony urychleně odeslali do Afriky, kde se dočkaly nasazení již v únoru 1943. Nutno říci, že úspěšně. Svou pověst excelentní zbraně potvrdily také sériové kusy, nasazené od léta téhož roku v Itálii.

Oblíbené obrněnce 

Za nositele výkonného kanonu Britové původně zvolili tank Cromwell, u kterého však bylo nutné přepracovat věž tak hluboce, že výsledný produkt ani v nejmenším nenaplňoval původní požadavky. Zbylo tak jediné řešení – použít pro konverzi americké stroje typu Sherman. 

Britská armáda měla již v roce 1942 k dispozici nezanedbatelné množství těchto obrněnců a v průběhu války se stala největším příjemcem těchto strojů. Celkem přibližně 17 000 shermanů různých verzí se postupně objevilo v britských službách, přičemž většinu tvořily verze M4A2 (britské označení Sherman III – asi 5 000) a M4A4 (Sherman V – 7 000). Tyto v podstatě exportní verze byly osazeny kanonem ráže 75mm s délkou hlavně 40 ráží, měly svařovaný trup a lišily se zejména použitým motorem.

Britové si shermany oblíbili zejména pro jejich silný přední pancéř a schopnost efektivně pálit 75mm tříštivo-trhavé střely na nepřátelskou pěchotu a protitanková děla – a to i nepřímo. Jejich úspěšné nasazení Brity (a dalšími národy jimi vyzbrojovanými) pokračovalo na prakticky všech bojištích až do konce války.

Britský kanon pro americký tank 

Když se tedy v Africe a na východní frontě začaly objevovat německé obrněnce Tiger a Panther, stala se myšlenka tanku se sedmnáctiliberním (76mm) dělem opět aktuální, a to mimořádně. Zejména pověst tigeru začala růst do téměř až iracionálních rozměrů, ačkoliv tento gigant rozhodně nebyl neporazitelný a v Africe (a kdekoliv jinde) se na frontě objevoval celkem zřídka. Důkazem je slavný Tiger 131, ukořistěný Brity v Africe a dopravený do Anglie, kde byl prozkoumán, a dnes se nachází v muzeu v Bovingtonu. A protože s přestavěnými tanky Cromwell (nazvanými Challenger) vládla všeobecná nespokojenost, přišel na řadu sňatek z rozumu: sherman s novým dělem. 

Výsledkem několikaměsíční práce na novém stroji byla bezprecedentní objednávka dvou tisíc kusů ještě před dokončením vojenských zkoušek, které proběhly v únoru roku 1944. Neúspěch se nepřipouštěl ani nekonal – v době, kdy zkoušky končily, již z výrobních linek sjížděly první sériové stroje. Sherman Firefly (světluška) se tak stal jediným středním tankem vyzbrojeným sedmnáctiliberním dělem připraveným pro invazi do Normandie.

Dokončení: Světluška proti Hitlerovým šelmám: Britský tank Sherman Firefly v Normandii (2) (vychází v úterý 7. listopadu)

Ještě v polovině 19. století šlo o pouhou nevýznamnou vesničku v centrální části země, kde nadmořská výška místy přesahuje i tři tisíce metrů. Když ovšem region obsadili Italové a proměnili ho ve vojenskou základnu, Asmara se rekordně rychle rozrostla a stala se hlavním i největším městem oblasti. K roku 1939 představovala domov 98 tisíc obyvatel, z nichž více než polovinu tvořili Italové. A její ulice lemovaly budovy v italském stylu, díky kterým získala překvapivě modernistický vzhled. 

Evropští stavitelé si obec zvolili pro experimentování s novými vzory a již koncem 30. let se o ní mluvilo jako o „malém Římě“, jehož charakter si díky elegantním uličkám s kavárnami nijak nezadal s menšími sídly v Kalábrii či Umbrii. O Asmaře se navíc mluví jako o jednom z nejčistších měst v Africe. Coby výjimečný příklad urbanismu 20. století se pak v roce 2017 dostala na seznam UNESCO.

Největší a nejkrásnější

Italský původ má přes čtyři sta tamních budov a mnohé z nich náležejí ke špičkovým ukázkám architektury počátku minulého století. Nechybí mezi nimi guvernérský palác, radnice, národní banka, ale ani čerpací stanice Fiat Tagliero, dosud funkční kino Cinema Impero či neoklasicistní divadlo. Ve stejném slohu vznikla rovněž prezidentská kancelář, kterou si nechal roku 1897 postavit guvernér Ferdinando Martini. Podle jeho přání vznikla „největší a nejkrásnější budova v Asmaře“: Vchod rezidenčního paláce s kolonádami obklopuje bujná vegetace, interiér zdobí italský mramor a nábytek byl dovezen ze starého kontinentu.

Cesta k nezávislosti

Pozoruhodných staveb od té doby v Asmaře ještě přibylo: Například bar Zili z roku 1930 připodobnil deník New York Times ke staromódnímu rádiu, s okny připomínajícími ladicí knoflíky. Ve stejném období vznikla i nová radnice v typickém fašistickém stylu, jejíž centrální věž se symbolem dvanácti prutů obepínajících sekeru nepřežila dobytí města Brity za druhé světové války.

Naopak z třiceti let krvavých bojů za eritrejskou nezávislost, kdy se hlavní město dočasně přesunulo do etiopské Addis Abeby, vyšla Asmara téměř nepoškozena. Eritrea se pak v roce 1993 stala nejmladším africkým nezávislým státem, než ji v roce 2011 předstihl Jižní Súdán.