Rudolf II., římský císař a český král, odmítl jednat s českými stavy v otázkách víry i jejich privilegií, ti si však něco takového nenechali líbit a natolik harašili zbraněmi, že si nakonec na panovníkovi vymohli četné ústupky.

Pro Rudolfa však rozhodně nešlo o uzavřenou kapitolu a hnětlo ho, že musel stavům ustoupit. Když se tedy naskytla příležitost a dostatečně početné vojsko pod vedením císařského bratrance arciknížete Leopolda Pasovského, povolal jeho soldatesku do země. Pro událost se vžil termín „vpád Pasovských“, během kterého si němečtí vojáci prosekali cestu skrze jižní Čechy až na Malou Stranu a jen osobním hrdinstvím mnoha Pražanů se Leopold nezmocnil celého města.

Braňte naše kostely!

Situace se stala značně nepřehlednou, žoldnéři se dožadovali žoldu, případně si ho obstarávali sami rabováním, Rudolf lavíroval střídavě mezi českými stavy a svým pasovským bratrancem a v nastalém zmatku se pražská lůza rozhodla, že je čas zařídit se po svém, dokud je pozornost pánů upřená jinam. Na mušku si nuzáci vzali místa, která do té doby obcházeli s nábožnou úctou – kostely, kláštery a kaple. Co nemohli zpeněžit, to alespoň poničili a pošpinili, jak to dav opilý krví a nenávistí má ve zvyku.

Někteří měšťané vidouce řádění chátry se rozhodli, že místa, odkud jim každou neděli kážou o bohabojném životě, nedají a zběsilému davu se postaví. Mezi nimi obzvláště vynikal cech řeznický, ježící se dlouhými noži, sekáčky a sekerami. Tyto argumenty, včetně rozložitých ramen a svalnatých rukou vytrénovaných každodenní tvrdou prací, dali všanc při obraně svatostánku jim nejmilejšího, kostela svatého Jakuba Většího na Starém Městě. Už jednou stanuli řezníci na jeho obranu, když Čechami zmítaly husitské války, a pokud jej nedali v plen kališníkům, neustoupí přece ani domácí lůze!

Řezník beze cti

Volání do zbraně vyslyšel každý člen cechu, až na jednoho. Jakýsi Tomáš nenásledoval své bratry v řeznické zástěře do násilím páchnoucích uliček vzbouřeného Starého Města, místo toho se válel s holkou a na cechovní hrdost a odpovědnost pro její půvaby a vášeň zcela zapomněl. Kostel s klášterem přestál řádění chátry i bez Tomášovy pomoci, můžeme však předpokládat, že si tím příliš sympatií mezi svými kolegy nezískal a jeho další život v cechu musel být přinejmenším náročný.

To však nebylo nic proti tomu, co řeznického „holkaře“ čekalo po smrti. Jeho duše totiž pro zradu kamarádů a svaté sousedské věci nedošla pokoje. Když se neodhodlal hlídat svatostánek v době nejvyšší nouze, musí jej hlídat jako strašidlo, které klášter obchází vždy v noci o svátku svatého Bartoloměje, patrona řezníků. Hrůznost zjevení nešťastného řezníka koulícího očima a zpytujícího svědomí, jestli mu jedna noc vášně stála za věčné zatracení, korunuje ohromná sekera, kterou třímá v ruce. Podle svědectví náhodných opilců vracejících se kolem kostela nad ránem domů je totiž tento nástroj zkázy v jednom plameni a mátoha Tomáš s ní máchá pro výstrahu všem, kdo by klášteru chtěli uškodit.

TIP: Troubení za ohradou: Proč v Praze po setmění vyhrával děsivý orchestrion?

Zda tato strážní služba jednu noc v roce dostačuje pro zajištění bezpečí svatojakubského domu Božího, či zda je možné Tomášovu duši z jejího utrpení vysvobodit, pověst nepraví. Proto při nočních procházkách Starým Městem dejte pozor, zda není zrovna 24. srpna a vy se příliš nepřibližujete k místu, kde řezníci uhájili svoji čest.

Nacismus si dal za cíl vyvraždit veškeré židovské obyvatelstvo. Ďábelská myšlenka ale potřebovala prvotřídní organizaci a hlavně finance. Už v létě 1939 byl proto do Prahy povolán Adolf Eichmann. Jeho úkol byl jasný: vybudovat Ústřednu pro židovské vystěhování. Její pobočky začaly za necelé dva roky fungovat v Brně i v Ostravě a plán na hromadné deportace mohl začít. Finance na něj se poměrně snadno obstarávaly zabavováním majetku židovských obcí, nadací, organizací a spolků. Nemalé finanční částky také přinášel ukradený židovský majetek.

Bylo zastaveno vydávání cestovních pasů a židovští obyvatelé protektorátu tak zůstali v kleštích dějinných událostí. Ústředna provedla přísné sčítání nejen obyvatel židovského vyznání, ale také osob židovského či smíšeného původu. Nepropadnout tímto sítem se takřka nedalo. Nevyhnulo se ani přistěhovalcům z Rakouska, Německa, Maďarska a Slovenska. Transport F měl být naplněn do posledního člověka. Pokud někdo nemohl odcestovat například z vážných zdravotních důvodů, povolali za něj náhradníka. Jednalo se o úředníky, učitele, řemeslníky, obchodníky a velmi často i o ženy v domácnosti s dětmi. Nechyběli ani právníci, lékaři nebo umělci, tedy všichni ti, kteří nemohli vykonávat praxi z důvodu svého židovského původu.

Rychlé balení

V protektorátu se o transportech hovořilo už delší dobu, nikdo si ale nedovedl představit, co vše to obnáší a jak se na ně vlastně připravit. Kdo bude vybrán hned a kdo až později? Podle jakého klíče se určují osudy lidí? Nezbývalo než čekat. První tisícovka brněnských Židů obdržela předvolání do transportu týden před jeho vypravením. Nejspíš jim nařízení doručili ve večerních hodinách, kdy je nejsnáze zastihli doma.

Hned následující den bylo potřeba vyřídit řadu úředních záležitostí, vyznat se v pokynech a vyplnit množství dotazníků. Každé osobě povolili jen jedno padesátikilové zavazadlo. Mělo obsahovat nejnutnější oblečení a hygienické potřeby, nádobí a jídlo na cestu. V té době už ale mohli Židé fungovat ve velmi omezené míře. Měli vyhrazený čas k nákupům, mohli utratit jen přesné množství potravinových lístků a nesměli opouštět město ani městskou část, ve které žili. Dát dohromady vše potřebné téměř nešlo.

Úzkost a strach

U pozdějších transportů si už Židé věci chystali s větším předstihem. Vybavili se praktickým oblečením, dali do pořádku obuv i zavazadla. Peníze či šperky stihli zašít do tajných kapes nebo uschovat u přátel či známých. Nikdo netušil, že po nástupu do transportu své věci už jen těžko najde.

Ale zpět do Brna. Už 12. listopadu se na shromaždišti v budově školy na Merhautově ulici tísnila tisícovka místních Židů – děti, ženy i muži všech věkových kategorií. Spali na slamnících umístěných po celé budově. Chatrné hygienické podmínky jen zvyšovaly napjatou atmosféru. Objevovala se první psychická zhroucení a hysterické záchvaty. Nikdo neměl představu, co bude následovat. A takto tady trávili celé tři dny. Museli odevzdat klíče od domu, veškeré doklady, drobný majetek, peníze a potravinové lístky. Přinutili je podepsat prohlášení o tom, že se vzdávají veškerého majetku. Na celý systém dohlíželi důstojníci SS, kteří veškeré sepsané formuláře pečlivě kontrolovali. Z první tisícovky brněnských Židů se stala pouhá čísla.

Poslední cesta

„Před křižovatkou s Merhautovou ulicí jsme zastavili. Nadřízený odešel a po chvilce se otevřela školní vrata. Z nich vyšel dav dospělých, starých osob a dětí, všichni se zavazadly. Bylo jich strašně moc a do soupravy se museli hodně namačkat. Dojeli jsme před páté nástupiště u hlavního nádraží, kde lidé vystoupili. Soustavu jsem pak odstavil v pisárecké vozovně a znovu byl varován, abych si vše nechal pro sebe.“ Takto vzpomíná na svoji tajnou noční cestu řidič tramvaje, která přepravila první tisícovku brněnských Židů na jejich poslední cestu.

Lidé byli namačkáni do osobních vagonů, ve kterých strávili pět dní. Trasa vedla z Brna do Vratislavi a přes Varšavu, Bialystok a Volkovysku až do Minsku. Když vystoupili na tamním nákladním vlakovém nádraží, „přivítala“ je teplota padající k minus 20 °Celsia. Cestu, která vedla do nuzných domů minského židovského ghetta, lemovaly mrtvoly.

Tady se v zimě, bez vody a kanalizace, s minimem jídla a topení tísnilo na 80 tisíc Židů nejčastěji z okupovaných území SSSR, Vídně, Berlína, Hamburku a nově i z Brna. Židé přijíždějící ze západních transportů (tedy i z Brna) byli označováni jako „němečtí“. Od Židů z východu se odlišovali zjevem, vzděláním, povoláním i politickými názory. Právě to vedlo k častým šarvátkám mezi „ruskými“ a „německými“ Židy v ghettu.

Všudypřítomná smrt

Židé ze západní Evropy si jen těžce zvykali na tamější podmínky i těžkou fyzickou práci. Ustanovily se tak dva pomyslné tábory rozdělené na Židy z východu a západu. Mezi nimi fungovala chladná tolerance a notná dávka nevraživosti. Jediným cílem bylo přečkat kruté mrazy a neustále propukající epidemie. Během zimy v roce 1942 zemřela velká část vězňů na podchlazení a nemoci. Nacisté nakonec otevřeli dvě provizorní nemocnice. Jednu z nich vedl brněnský lékař Eduard Safier. Ani on ale pobyt v minském ghettu nepřežil.

Pracovní povinnost v ghettu platila pro muže od čtrnácti do šedesáti let a pro ženy od šestnácti do padesáti let. Vězni nejvíce vyhledávali práci mimo ghetto, měli tak možnost dostat se do kontaktu s nežidovskými obyvateli města a získat jídlo nebo cokoli dalšího, co bylo možné směňovat na černém trhu.

Vraždící mašinérie

Přísun nových vězňů a z toho plynoucí přelidněnost řešili nacisté brutálními pogromy, při kterých pravidelně zavraždili několik tisíc lidí. Nejčastěji je zastřelili, později se právě zde testovaly tzv. vraždící vozy neboli „dušegubky“. V těchto upravených nákladních autech byli lidé otráveni výfukovými plyny. Během pouhých dvou letních dní roku 1942 takto zavraždili 30 tisíc obyvatel ghetta, mezi nimi také 750 lidí z brněnského transportu F.

TIP: Ve jménu rasové čistoty: Jaký osud stihl za války československé Židy a Romy?

Minské ghetto bylo osvobozeno už v létě roku 1944. Vojáci Rudé armády zde z více než 100 tisíců vězněných objevili pouze šestnáct přeživších. Z brněnského transportu F přežilo 13 lidí. Během likvidace ghetta je totiž přidělili na otrocké práce – tak dostali poslední šanci na život.

Skot, který známe z našich končin a dalších oblastí s podobným klimatem je obvykle tur domácí, který vznikl domestikací eurasijské formy pratura (Bos primigenius primigenius). V Indii a v Africe zastává podobnou roli zebu, což je domestikovaná verze původní indické formy pratura (Bos primigenius namadicus). Zebu se pozná podle hrbu na zádech nebo třeba podle odlišných uší, které často mají svěšené k zemi.

Plemena skotu zebu snášejí horko a sucho, vzhledem ke svému původu, podstatně lépe než plemena skotu tura domácího. Na druhou stranu ale poskytují mnohem méně mléka, což je pochopitelně pro zemědělce problém. Vědci americké Illinoiské univerzity v Urbaně-Champaigni se proto rozhodli vytvořit hybridní plemeno, které by kombinovalo výhody obou zmíněných plemen.

Podobní kříženci již existují. V Brazílii se již nějakou dobu chová skot plemene Girolando, které vzniklo křížením tradičního holštýnského skotu s plemenem zebu Gyr (někdy též Gir) původem z Tanzanie. Tato plemena ale mohou přenášet endemické choroby a proto se zpravidla nevyvážejí na jiné trhy.

Krávy pro globální oteplování

Bioinženýr Matt Wheeler z Illinoiské univerzity a jeho kolegové proto vytvořili dvě nová hybridní plemena, která vznikla zkřížením plemene zebu Gyr s holštýnským skotem a plemene zebu Gyr s jerseyským skotem. Po pěti generacích křížení je toto hybridní plemeno schopné v klimatických podmínkách typických pro Tanzanii nadojit až 10 litrů mléka denně. Zebu plemene Gyr přitom poskytuje jen asi půl litru mléka denně.

Wheeler s kolegy chtějí navázat na své výsledky, které nedávno publikoval odborný časopis Animal Frontiers, a pokračovat ve šlechtění přímo v Tanzanii. Jejich cílem je vytvořit stabilní hybridní plemeno, které by se již do budoucna udržovalo samo a nebylo by nutné ho neustále křížit znovu a znovu.

TIP: Americké úřady daly zelenou geneticky upravenému skotu

Badatelé počítají s tím, že s pokračujícím globálním oteplováním by se jejich „tropické krávy“ mohly objevit i v dalších oblastech, například v severní Americe. „Tento skot by se mohl výborně osvědčit třeba v Mexiku, Texasu, Novém Mexiku nebo Kalifornii,“ předpokládá Wheeler. „Lidé obvykle neplánují moc dopředu, ale osobně si myslím, že za nějakou dobu jim dojde, že sázka na tropickou genetiku byl dobrý nápad.“

Když se v Africe a na východní frontě začaly objevovat německé obrněnce Tiger a Panther, přistoupili Britové k ráznému kroku – vzhledem nespokojenosti s vlastními tanky Cromwell (nazvanými Challenger), se rozhodli raději vsadit na konverzi americké stroje typu Sherman se sedmnáctiliberním (76mm) dělem. Sherman Firefly se tak stal jediným středním tankem vyzbrojeným dělem této ráže připraveným pro invazi do Normandie.

Úvodní část: Světluška proti Hitlerovým šelmám: Britský tank Sherman Firefly v Normandii (1)

Normandie: křest ohněm

K 31. květnu 1944 vzniklo 342 Shermanů Firefly, které si rozdělily divize britské 21. armádní skupiny, a jak se později ukázalo, načasování spuštění sériové výroby bylo velmi šťastné. Spojenecká statistická analýza ukořistěných německých strojů, která vešla později ve známost jako „německý tankový problém“, totiž naznačovala, že nepřítel přijal do výzbroje mnohem více obrněnců, než Spojenci původně odhadovali. Navíc se spojenečtí plánovači zprvu domnívali, že střední panther je doplňkem těžkého tigeru a bude i v Normandii k dispozici ve velmi omezené míře, takže skutečné počty nasazených pantherů je velmi nepříjemně zaskočily. Ještě větším překvapením byly kvalitně pancéřované panthery pro spojenecké tankové velitele.

Tankový střelec a později velitel Ken Tout z 33. britské obrněné brigády později vzpomínal na to, jaké změny pro osádky tanků přineslo přezbrojení shermanů novým sedmnáctiliberním dělem: „Firefly byl sice běžný tank Sherman, ale aby se do něj vešel velký závěr sedmnáctiliberního děla a zbylo místo i pro jeho velké náboje, zrušila se pozice druhého řidiče a jeho původní místo posloužilo jako úložný prostor. Výstřel z nového kanonu přitom vždy doprovázel tak oslnivý záblesk, že jak velitel, tak střelec, museli při výstřelu mrknout, jinak by byli oslepení tak dlouho, že by neviděli, zda střela zasáhla cíl. Navíc z úsťové brzdy vždy vyšlehlo tolik plamene, že pokud stál tank na suché trávě nebo u živého plotu, začalo před ním po jednom či dvou výstřelech hořet. Hlaveň byla navíc tak dlouhá, že během přesunu museli řidič, střelec i velitel stále hlídat, aby s ní nenarazili do nějakého stromu, sloupu veřejného osvětlení nebo domu.“

Tanky Panther a Tiger tvořily celých 30 % ze všech 2 300 německých obrněnců nasazených v Normandii. Zbytek představovaly tanky PzKpfw IV, útočná děla StuG III a další obrněné stroje, se kterými byly schopné bojovat i klasické shermany se svým 75mm kanonem. Nicméně kvůli důležitosti města Caen jakožto strategického cíle a také kvůli operacím Montgomeryho jednotek, které donutily Němce držet pozice před postupujícími Brity tak, aby mohli Američané zaútočit západním směrem, stály v jednu chvíli britské tankové útvary před plnými 70 % všech v Normandii nasazených německých obrněnců. A co hůř, řada německých jednotek byly elitní, skvěle vyzbrojené a vycvičené tankové oddíly Waffen-SS. 

Jediný recept na kočky

Vzhledem k všemu výše zmíněnému měl typ Sherman Firefly na tomto úseku frontu skutečně hodně práce, protože jako jediný ze spojeneckých tanků dokázal na běžnou bojovou vzdálenost probít přední pancíř obou německých šelem – středního pantheru i těžkého tigeru. Není divu, že si spojenečtí tankisté nový sherman velice oblíbili a ještě dlouho po válce jej prohlašovali za nejvýznamnější spojenecký tank své éry. Ale stejně tak, jako si jej spojenečtí tankisté oblíbili, neušel firefly pozornosti ani u jejich protivníků. Ti brzy odhalili nový stroj s dlouhým kanonem a zjistili, že pro jejich obrněné formace představuje mnohem větší nebezpečí než standardní shermany. I proto byly jak obsluhy protitankových kanonů, tak osádky samohybných děl a tanků instruovány, aby se na typ Firefly zaměřovaly vždy jako na první. 

Když se to mezi britskými tankisty rozkřiklo, uvědomily si osádky „světlušek“ i nevýhodu dlouhého kanonu: stroj s ním byl vzhledem k nasazování s ostatními typy tanků Sherman velmi snadno rozeznatelný od starších variant. Prakticky ihned poté začaly osádky své dlouhé kanony přemalovávat tak, že jeho druhou polovinu směrem k úsťové brzdě přemalovaly vodorovně napůl na bílo, aby vytvořili dojem kratšího kanonu. Někdy se také pokusily ze starých pytlů uprostřed kanonu vytvořit nápodobu úsťové brzdy, aby to vypadalo, že jde o sherman standardního typu, nebo otočit věž zbraní dozadu a na její zadní část připevnit maketu krátkého kanonu ráže 75 mm.

Taktika nasazení 

Přestože se fireflye staly na bojišti cílem prvořadé důležitosti, existovala paradoxně statisticky nižší pravděpodobnost, že budou vyřazeny z boje než ostatní obrněnce, a to zejména díky způsobu jejich nasazení. Spojenečtí velitelé si totiž svých výkonných tanků cenili a vytvořili pro ně v Normandii novou taktiku. Velitel před nasazením obhlédl okolí a vytipoval vyvýšenou pozici, ze které je dobrý rozhled do krajiny. Během bitvy, stejně jako na východní frontě samohybné houfnice ISU-152, zůstávaly stroje Firefly dál za čárou střetu s nepřítelem a kryly přesně mířenou palbou klasické shermany, které prováděly standardní útok. 

Pokud nepřátelský tank zahájil palbu, přenesli na něj svoji palbu velitelé fireflyů. Takto útok probíhal až do vyčištění prostoru, načež se jak útočící shermany, tak fireflye přesouvaly do nových pozic. Stejně tak při přesunech se „světlušky“ nechávaly jet zpravidla až nakonec, aby se snížila hrozba jejich prvotního zasažení nepřítelem. Tato taktika se pochopitelně nedala použít vždy, zejména pokud byly tanky nuceny přejít k boji v otevřeném prostranství, kde se daly mezi ostatními shermany velmi snadno identifikovat.

Panthery jako kachny 

Jedním z typických příkladů použití nového typu tanku Sherman se stala bitva o Norrey-en-Bessin. Na francouzskou vesnici 9. června 1944 zaútočily stroje 3. roty 12. tankového pluku SS ze stavu 12. tankové divize SS „Hitlerjugend“. Jejich cílem bylo obsadit oblast a poté se připravit k účasti na chystané ofenzivě, která měla britské a kanadské jednotky přinutit k ústupu zpět na pobřeží. Slavný německý tankový velitel Kurt Meyer rozkázal 12 pantherům 3. roty zaútočit na Norrey a vyhnat z něj Kanaďany. Tanky vyjely do boje hodinu po poledni a zastavovaly pouze během palby. Bohužel pro útočící jednotky postupovaly příliš rychle a brzy se tak ztratily podpůrné pěchotě, na kterou Spojenci zahájili dělostřeleckou palbu. 

Když se tanky dostaly na vzdálenost zhruba kilometr od města, začalo na ně střílet devět shermanů standardních verzí. Poručík G. K. Henry, který stál se svým fireflyem opodál, ještě chvíli počkal (jak později uvedl jeho střelec „až se panthery postaví do řady jako kachny“ a šesti přesně mířenými ranami zničil hned pět z nich. Útok byl odvolán a Meyerovi zbylo z 12 útočících pantherů pouhých pět.

Zničeny jednou ranou

Podobná bitva proběhla o pět dnů později během operace Perch, která si kladla za cíl obklíčit německé jednotky v Caen. Britové dobyli osadu Lingèvres nedaleko vesnice Tilly-sur-Seulles a seržant Harris ze 4./7. pluku Dragoon Guards se svým Shermanem Firefly, podporou dalších tří standardních shermanů a jednotkou pěchoty zaujal obrannou pozici na jejím okraji. Když začal dalekohledem prohledávat okolní krajinu, spatřil dva panthery blížící se k vesnici z východu. Seržant, dosud nezpozorován, zahájil palbu, přičemž dvěma ranami vyřadil oba nepřátelské obrněnce. Při přesunu na lépe krytou pozici na druhé straně osady zpozoroval další tři panthery, které se k ní blížily ze západu. I k jejich zničení jemu a jeho střelci Mackillopovi stačil na každý tank opět jeden výstřel. Po pouhých pěti ranách ze sedmnáctiliberního děla bylo dobojováno. 

Zřejmě nejslavnějšího vystoupení se britské a kanadské Shermany Firefly dočkaly během bitvy s německými těžkými tanky v rámci německé protiofenzivy u obce Saint-Aignan-de-Cramesnil dne 8. srpna 1944. Boj zahájily fireflye z britské 33. obrněné brigády a 2. kanadské obrněné brigády, když přepadly skupinu sedmi tanků Tiger I ze stavu elitního 101. praporu těžkých tanků SS, podporovanou středními tanky PzKpfw IV a útočnými děly StuG III. Když část britských tanků ráno osmého srpna dorazila k vesnici, začala budovat obranu, zatímco zbývající pokračovaly dále k lesu, který se rozprostíral na jihu a z jehož okraje byl skvělý rozhled po okolí.

Smrt Černého barona 

Po chvíli spatřil velitel jedné ze světlušek řadu německých tanků postupujících po silnici číslo 158 směrem od osady Cintheaux. Velitelé přikázali svým osádkám připravit se k palbě, ale zatím vyčkávat, dokud Němci nepřijedou blíž. Joe Ekins, střelec z tanku seržanta Gordona, nazvaného „Velikiye Luki“ (tanky této roty nesly názvy podle měst v Sovětském svazu), vypálil jako první. Přestřelka trvala dvanáct minut a na jejím konci byly všechny tři tigery, viditelné z pozice Gordonova tanku, vyřazeny – a všechny zničil sám Ekins. Jen o chvíli později zahájili Němci dlouho připravovaný protiútok na pozice další skupiny tanků na druhém konci lesa. Tanky z předchozí přestřelky se k nim rychle začaly přesunovat, těžce zraněný velitel Ekinsova stroje Gordon však už mezitím svůj firefly opustil. Ekins, který převzal velení, stačil zničit další PzKpfw IV, než byl jeho stroj zasažen a osádka ho musela opustit. 

Až později se zjistilo, že v jednom z tigerů velitelské roty 101. praporu těžkých tanků SS, s nimiž se chrabří Britové a Kanaďané toho dne střetli, seděl také legendární tankový velitel a opěvovaný miláček německé propagandy Michael Wittmann. Historici měli dlouhá léta za to, že to byl právě Ekins, kdo Wittmanna zabil. Podle novějších výzkumů, které do detailu analyzovaly fotografie zničených tanků a vzájemné postavení jednotek během bitvy, však Wittmanna zabila střela, která prošla levým ventilátorem chladiče jeho tanku, který se nachází přímo za věží. Ekinsova jednotka se však v té době nacházela více než kilometr daleko z pravé strany Wittmannova tigeru, což dělá zásah levé části stroje nemožným. 

Slavného Černého barona tak zřejmě přemohl jeden z kanadských tanků z druhé strany bojiště, které se stále nacházely v rozvalinách zámečku uvnitř osady a které mohly na Wittmannovu jednotku zahájit palbu zprava. Stejně jako předchozí tanky i Kanaďané nestříleli, dokud neměli své cíle v ideální pozici. Poté vše vzalo rychlý spád. Dva tanky Firefly a šest standardních shermanů rychlou palbou zničily dva PzKpfw IV a dva těžké tigery, přičemž v prvním z nich nalezl svůj osud i obávaný německý tankový velitel.

Ve Sluneční soustavě nalezneme několik oblastí, kde se vyskytují planetky. Mezi nejdůležitější a nejvíce „osídlené“ patří hlavní pás planetek mezi Marsem a Jupiterem a dále Kuiperův pás, který se rozprostírá za oběžnou dráhou Neptunu. Nejedná se ovšem o jediné lokality výskytu malých těles. Jednu ze zvláštních skupin, jež nepatří do uvedeného výčtu, tvoří tzv. kentauři.

Kentauři jsou většinou malá tělesa, jejichž velká poloosa dráhy zasahuje do oblasti velkých planet. Nejčastěji se pohybují mezi Jupiterem a Neptunem a jejich trajektorie kříží dráhy jedné či více velkých planet. Jde o jakési hybridy mezi planetkami a kometami.

Jednoho z kentaurů – konkrétně objekt označovaný jako 39P/Oterma, si jako cíl výzkumu vybral Vesmírný dalekohled Jamese Webba a podařilo se mu na něm detekovat oxid uhličitý (CO₂). Jde o první takové zjištění JWST.

Svědkové dávných časů

„Studium kentaurů je důležité, neboť jde o velmi zachovalé objekty, které nám mohou prozradit mnoho zajímavého o chemickém složení a fyzikálních procesech mladé Sluneční soustavy,“ vysvětluje hlavní autorka nové studie doktorka Olga Harrington Pinto z Auburnské univerzity.

Objekt 39P/Oterma byl poprvé objeven v roce 1943 finskou astronomkou Liisi Otermaovou a dlouhou dobu byl považován za kometu. Charakteristika jeho trajektorie ale spíše nasvědčuje tomu, že se jedná o kentaura, přestože vykazuje mnoho atributů typických pro komety. Astronomové jej nyní řadí do skupiny tzv. aktivních kentaurů – objektů podobných kometám, které produkují koma a mají ohon, na své trajektorii se ale nepřibližují ke Slunci.

Pozorování dalekohledu Jamese Webba prokázalo přítomnost oxidu uhličitého v nižších koncentracích než u dříve studovaných kentaurů a komet. Vědci na 39P/Oterma nezaznamenali přítomnost vody a ani oxidu uhelnatého (CO), který je u objektů tohoto typu obvyklý. Rozdíl ve složení badatelé připisují možné odlišné historii 39P/Oterma, svou roli ale mohou hrát i specifické vlastnosti studovaného objektu. V každém případě jde podle vědců o další doklad výjimečných schopností dalekohledu Jamese Webba a důležitý střípek v pochopení historie vzniku kentaurů, komet a planetek ve Sluneční soustavě.

Drobná parazitická vosička Leptopilina právě napíchla kladélkem larvu mouchy octomilky (Drosophila), aby do ní nakladla svá vajíčka. Larva se svíjí, cuká sebou a zkouší se sesmeknout z vosího kladélka. Je to projev bolesti, nebo pouhá reflexní obranná reakce? Donedávna jsme se o tom mohli jen dohadovat. 

Bolí, nebo ne?

Zákony na ochranu zvířat zaměřené proti týrání s bezobratlými živočichy nepočítají. Nic proto nebrání kuchaři, aby ponořil humra zaživa do hrnce s vroucí vodou. Rybáři se nerozpakují ulamovat uloveným krabům klepeta a zmrzačená zvířata házet zpět do moře. Většina lidí je přesvědčena, že „havěť“, jako je hmyz, korýši, plži, mlži nebo hlavonožci, necítí bolest, protože se jejich nervový systém v mnoha ohledech ostře odlišuje od nervové soustavy obratlovců, o lidském mozku nemluvě. 

V otázce prožívání emocí a bolesti u bezobratlých byli laici i odborníci rozděleni na dva tábory. Jeden jim nároky na bolest a strach nepřiznával. Zastánci opačného názoru byli naopak přesvědčení, že i tito „nižší tvorové“ se bojí a trpí bolestí. Neměli však v rukou pádný argument, kterým by své tvrzení podepřeli. Vědci, kteří v bolest bezobratlých věřili, namítali: „Upírat krabovi bolest jen proto, že má jiný nervový systém než my, je stejně hloupé, jako upírat mu zrak, protože se jeho oko diametrálně liší anatomií od našeho oka a protože v mozkové kůře nemá nic, co by se podobalo našemu zrakovému centru.“

Reakce „bez bolesti“ a lízání ran

Bolest vzniká podrážděním speciálních receptorů, které se označují jako nocireceptory. Tyto „antény pro bolest“ reagují podrážděním nervových buněk na nejrůznější podněty – na vysokou teplotu, škodlivé chemikálie ale i na mechanické poškození tkání, například silným tlakem. Nocireceptory najdeme v těle nejrůznějších živočichů od člověka až po larvu mouchy octomilky. Abychom si uvědomili bolest, musí signál z nocireceptoru doputovat do mozku nebo do nervové tkáně, která u bezobratlých funkce mozku nahrazuje. O tom, že nám bolestivý signál do mozku proniká, se přesvědčíme třeba tím, že se štípneme do kůže na předloktí. 

Ale jak se dozvíme, zda signál z nocireceptoru larvy octomilky dospěl do její hlavové nervové uzliny? Co když se bolestivý signál dostal ke svalům potřebným pro úhybný manévr před kladélkem vosičky „zkratkou“? Co když putoval od nocireceptoru ke svalu bez „zajížďky“ do hlavové nervové uzliny? Pak by muší larva na bodnutí sice reflexně reagovala, ale bolest by necítila. 

Britský biolog Robert Elwood si uvědomil, že i člověk reaguje na bolestivý podnět reflexním pohybem. Když sáhneme na rozpálená kamna, automaticky ucukneme rukou pryč od zdroje bolesti. Tím pro nás ale celá záležitost nekončí. Protože nás popálený prst bolí, i nadále se mu věnujeme. Foukáme si na něj, strkáme ho do studené vody. Snažíme se všemi prostředky zahnat bolest. A tak Elwooda napadlo, že se podívá, zda si bezobratlí „lížou rány“ podobně jako lidé. 

Tohle už není reflex!

Nevelká kreveta prosvítavá (Palaemon elegans) si otírala předními končetinami jedno ze svých dlouhých tykadel. Třela je předníma nohama, hladila si je a vůbec o ně všemožně pečovala. Druhé tykadlo ji v té chvíli zjevně nezajímalo. Robert Elwood zíral na krevetu a nevěřil svým očím, protože patřil k těm, kteří bezobratlým živočichům odmítali bolest přiznat. Krevety zkoumal dlouhá léta a byl přesvědčený, že má tyhle korýše dokonale přečtené. Ví, co od nich může čekat. Rozhodl se potvrdit svůj náhled jednoduchým pokusem. 

Elwood vytáhl krevetu z akvária s mořskou vodou a štětečkem jí na jedno tykadlo nanesl desetiprocentní roztok kyseliny octové. Jak se dalo čekat, reagovala kreveta na kontakt citlivého tykadla s pálivým roztokem obrannou reakcí. Mrskla ocáskem, aby se dostala od Elwoodova štětečku co nejdál. Elwood byl přesvědčený, že tím reakce krevety na trochu silnější ocet končí. Proto ho zaskočilo, když si korýš popálené tykadlo v následujících minutách „konejšil“ usilovnými pohyby předních nohou. Tohle už přece není reflexní reakce! To vypadá jako projev prožívané bolesti!

Pro přesvědčení početného tábora skeptiků, kteří pochybují o tom, že bezobratlí cítí bolest, ovšem Robert Elwood potřeboval ještě pádnější argument. Přistoupil proto k dalšímu pokusu. Nejprve natřel krevetám tykadlo prostředkem používaným běžně pro znecitlivění před bolestivým lékařským zákrokem. Krevetám to nijak nevadilo. Elwood dal léku čas, aby zapůsobil, a pak znovu natřel krevetě tykadlo roztokem kyseliny octové. Také tentokrát se to korýšům moc nelíbilo. Jejich obranná reakce a především následné „foukání“ tykadla ale výrazně zesláblo. Teď už Robert Elwood nepochyboval o tom, že korýši bolest skutečně cítí.

Krabi o šok nestojí

Robert Elwood prokázal, že bolest zdaleka nevnímají jen krevety průsvitné. Když například uštědřil krabům poustevníčkům severským (Pagurus bernhardus) elektrický výboj do určité části těla, krabi si zasažené místo třeli končetinami. Elwood se dokonce odhodlal napodobit rybáře, kteří uloveným krabům německým (Cancer pagurus) ulamují klepeta a poraněné korýše házejí zpět do vody v přesvědčení, že to kraby ani v nejmenším nebolí. Elwood ale jasně viděl, že si krabi poraněné místo dlouho „ošetřují“ končetinami. 

Krevety i oba druhy krabů se snažily dosáhnout na bolavé místo a nutily své končetiny zaujímat i velmi nepřirozené pozice. I to podle Roberta Elwooda dokazuje, že nejde o pouhý reflex, ale o reakci na silnou bolest. 

O tom, že pocit bolesti skutečně doputuje do nervového centra, se Elwood přesvědčil v pokusu s kraby pobřežními (Carcinus maenas). Nabídl těmto korýšům v akváriu dva úkryty. Z jednoho úkrytu je pak vyháněl elektrickým šokem. Krabům stačily dvě nebo tři bolestivé lekce, aby se tomuto úkrytu začali vyhýbat. Schovávali se jen v tom úkrytu, kde elektrický šok nikdy nedostali. 

Opatrnost poraněných hlavonožců

Obratlovci tvoří pouhá dvě procenta pozemské fauny. Druhové bohatství bezobratlých je naproti tomu takřka nepřeberné. Bylo by proto naivní vztahovat výsledky výzkumu bolesti u několika druhů korýšů na všechny bezobratlé živočichy. O tom, že namístě je notná dávka opatrnosti svědčí výsledky výzkumu americké bioložky Robyn Crookové. Ta se zaměřila na hlavonožce a zkoumala bolestivé reakce chobotnic, olihní a sépií. Také tito živočichové jsou vybaveni nocireceptory, takže by měli vnímat bolest. 

Při pokusech s chobotnicí Abdopus aculeatus pozorovala Crooková a její spolupracovníci podobné reakce, jaké zaznamenal Elwood u korýšů. Chobotnice si poranění ošetřuje chapadly. V poraněném místě je také výrazně citlivější na jakýkoli podnět. Dotyk, který ji na nezraněném místě neprobudí k aktivitě, ji na poraněném místě donutí k úhybnému manévru. Podobně jsou v místě poranění citlivější i sépie, které reagují na lehký dotyk v tomto místě vypuštěním oblaku inkoustovité tekutiny. Stejně silný dotyk na zdravých částech těla obrannou reakci u sépie nespustí.

Bolest jako lavina ostražitosti

Zatímco pokusy s chobotnicemi a sépiemi přinesly po Elwoodových pokusech víceméně očekávané výsledky, velké překvapení zaznamenal tým Robyn Crookové při výzkumu reakcí olihně šelfové (Loligo pealeii). Pokud měla oliheň poraněnou ploutev na jedné straně těla, došlo v tomto místě k aktivaci nocireceptorů. To svědčí o bolestivých pocitech, které zvíře prožívá. Olihni se však brzy aktivovaly nocireceptory i na neporaněných částech těla, například na protější zdravé ploutvi. Oliheň tedy cítí bolest úplně jinak, než my nebo krabi či chobotnice. Nebolí ji jen poraněné místo, ale celé tělo. Důvod tak odlišné reakce zůstává nejasný. 

TIP: Humr a ústřice: Dříve podřadné jídlo, dnes gurmánská lahůdka

Robyn Crooková se domnívá, že oliheň má pro reakci, při které ji „bolí celá oliheň“, velmi dobrý důvod. Na rozdíl od chobotnice si nedosáhne na všechna místa na svém těle. Některá poranění si proto nemůže ošetřovat, i když o nich dobře ví. Navíc mají olihně vysokou úroveň látkové výměny a musí neustále přijímat potravu. Nemohou si dovolit „lízání ran“, protože by brzy začaly strádat hladem. Na poranění proto reagují celým tělem. Uvedou svůj organismus do „poplachového režimu“ a jsou vnímavější ke všem podnětům z okolí. Crooková si ověřila, že poraněná oliheň reaguje citlivěji nejen na dotyk na kterékoli části těla, ale třeba i na světlo. 

Soudobá medicína zápasí s nedostatkem orgánů pro transplantace. Lidská játra, ledviny, plíce nebo srdce se porouchávají podstatně častěji, než se objevují možné náhradní orgány od dárců. Mnozí pacienti se kvůli tomu nedočkají vhodného zákroku a umírají. Někdy se také zapletou s organizovaným zločinem a podstoupí méně kvalitní operaci, která mnohem více ohrožuje jejich život a snižuje vyhlídky na uzdravení.

Jedním z možných řešení jsou xenotransplantace, při nichž jsou pacientům transplantovány orgány jiných živočišných druhů, po nezbytných genetických úpravách, které zajistí benevolenci imunitního systému příjemce. Donedávna to byla science-fiction, dnes už existují případy, kdy lidští pacienti dostali orgány cizího původu. Týká se to také transplantací srdce, kterých je rovněž chronický nedostatek.

Srdce cizího původu

Veterán amerického námořnictva z Marylandu Lawrence Faucette letos v září podstoupil pozoruhodnou operaci. Muž umíral na selhávání srdce a vzhledem k okolnostem nebyl vhodným příjemcem tradičního transplantátu srdce. Lékaři Centra medicíny Marylandské univerzity mu ale nabídli šanci v podobě velmi experimentální xenotransplantace.

Faucette nabídku přijal, hlavně kvůli svým blízkým, a stal se tak druhým člověkem na světě, který dostal geneticky upravené srdce prasete. Jak Faucette uvedl pro média: „Budu bojovat zuby nehty o každý nádech, abych s nimi mohl zůstat déle se svou rodinou, ale vnímám to realisticky. Stále jde o výzkum a musím být připraven přijmout jakýkoli výsledek, kterým to skončí.“

Podle vyjádření lékařů se Faucette uzdravoval a udělal od transplantace velký pokrok. Účastnil se rekonvalescence, trávil čas se svou rodinou a hrál karty s manželkou. V druhé polovině října se u něj ale začaly objevovat známky toho, že jeho imunitní systém transplantované srdce navzdory genetickým úpravám odmítá. To bývá nejzávažnější a bohužel ne úplně vzácná komplikace i při transplantaci lidského srdce. Navzdory značnému úsilí lékařů Faucette 30. října, tedy po necelých 6 týdnech od transplantace zemřel.

TIP: Pavián přežil půl roku se srdcem geneticky vylepšeného prasete

Lékaři Centra medicíny Marylandské univerzity mají na svém kontě i předešlou xenotransplantaci srdce lidskému pacientovi, kterou provedli jako první na světě. Dotyčným pacientem byl David Bennett, který ve věku 57 let rovněž umíral na poškození srdce a neměl naději na transplantaci od lidského dárce. Přežil dva měsíce a pak mu z nejasných důvodů srdce selhalo. Následná pitva ukázala jako možného viníka virus, který byl objeven ve tkáni prasečího srdce. Pro lékaře šlo o signál, že kontroly na přítomnost virů v prasečích orgánech musejí být mnohem důkladnější.

K dnešnímu dni známe s jistotou dva mezihvězdné objekty, které navštívily Sluneční soustavu – planetku ʻOumuamua a kometu Borisov. „Objektů podobných planetce ‘Oumuamua se může ve Sluneční soustavě objevovat mnhem více. Většina z nich je pro nás ale v současné době nezjistitelná,“ tvrdí Dušan Marčeta z Bělehradské univerzity a Darryl Seligman z Cornellovy univerzity ve své nové a doposud nerecenzované studii. 

Oba vědci jsou ale přesvědčeni, že skvělým lovcem těchto objektů by se mohla stát nová Observatoř Very Rubinové (dříve Velký celooblohový dalekohled, LSST) na hoře El Peñón v chilských Andách. Toto momentálně největší dokončované zařízení pro celooblohovou přehlídku by se prvního spuštění mohlo dočkat již v roce 2025.

Zdatný průzkumník oblohy

Klíčovým zařízením nové observatoře se má stát dalekohled Simonyi Survey Telescope s primárním zrcadlem o průměru 8,4 metrů společně s největší instalovanou digitální kamerou s rozlišením 3,2 gigapixelů. Dalekohled by měl být vzhledem k své velikosti poměrně svižný. Každých několik nocí proskenuje celou noční oblohu, viditelnou z dotyčného území.

Jedním z hlavních projektů observatoře by měl být Legacy Survey of Space and Time (LSST), s nímž se počítá na nejméně 10 let. V rámci tohoto projektu budou získána data o více než 5 milionech objektů Hlavního pásu, 300 tisících Jupiterových Trójanech, 100 tisících blízkozemních objektech a více než 40 tisících objektech Kuiperova pásu.

Vzhledem k rozsáhlým možnostem pozorování zachytí Observatoř Very Rubinové mnohé z těchto objektů na stovkách snímků. Toto ohromující množství dat astronomové využijí k výpočtu pozic a oběžných drah pozorovaných objektů. Díky tomu by mohli narazit na řadu mezihvězdných objektů, které doposud unikaly pozornosti.

TIP: Mohla by být ’Oumuamua sondou mimozemské civilizace?

Odhady počtů takto objevených mezihvězných poutníků se různí – podle některých vědců by to mohlo být pět, sedm nebo i 21 objektů ročně. Marčeta a Seligman jsou v tomto směru ještě optimističtější - podle jejich závěrů by mohla Observatoř Very Rubinové ročně zachytit až 70 návštěvníků zpoza hranic Sluneční soustavy. V každém případě se můžeme těšit na skvělé objevy.

Hlavní roli při tom sehrál muž, který se dodnes řadí k legendám a je po něm pojmenována cena pro nejlepší fotbalové brankáře. František Plánička příliš nevyrostl, což byla pro gólmana značná nevýhoda, ale vše si vynahradil svojí dokonalou mrštností a postřehem. A především se ukázal jako veliká osobnost s obrovským přehledem. V onom památném finále nastoupil dokonce s kapitánskou páskou, což značilo, že se těšil velkému respektu, nejen mezi spoluhráči. Pustil ve finále gól schválně, aby zachránil lidské životy? 

Turnaj v totalitní zemi 

Vraťme se k onomu slavnému mistrovství světa, které se odehrálo v neslavné a těžké době. Rok předtím se v Německu dostal k moci Adolf Hitler a turnaj se navíc konal ve fašistické Itálii, kterou už od roku 1922 pevně ovládal diktátor Benito Mussolini. Domácí Italové se považovali za jednoznačné favority a sám velký Duce si nepřipouštěl jiný výsledek než zisk poháru. Hodlal tak propagovat velikost svého impéria celému světu. Nicméně světové turnaje byly tehdy ještě v plenkách. Roku 1934 se vlastně hrálo první mistrovství s větším počtem účastníků. Ještě o čtyři roky dříve v Uruguayi nastoupila do turnaje kvůli finanční náročnosti pouze čtyři evropská mužstva. 

Do Itálie už přijelo celých šestnáct týmů a ty navíc poprvé musely projít kvalifikačním sítem. Tím se probojovalo i Československo – reprezentantům i fanouškům se měl splnit sen o konfrontaci s nejlepšími. Podle výsledků našich klubů i reprezentace se naše země řadila k širšímu výběru favoritů a vedle Maďarů, Španělů či Švýcarů se dostala mezi nasazené týmy. Nicméně, jak už bylo zmíněno, největší šance se dávaly domácím Italům, za které nastupovali mimo jiné i narychlo naturalizovaní Argentinci Monti a Guaita. To zařídil politickým tlakem Duce, ačkoliv to odporovalo pravidlům. 

Vítězná šňůra Čechoslováků 

Za náš tým nastupoval vedle tehdy už zkušeného slávistického brankáře Pláničky jako hlavní hvězda sparťan Oldřich Nejedlý, který se stal i nejlepším střelcem turnaje. Vedle něj hrál v útoku obvykle slávista Antonín Puč, který v onom osudném finále dostal hodně zabrat. Před mistrovstvím si naši fotbalisté ještě střihli v Praze přípravný zápas proti Angličanům, na který se do ochozů Sparty přišlo podívat 36 tisíc diváků. Přestože českoslovenští reprezentanti od první půle prohrávali, dokázali nakonec Nejedlý s Pučem výsledek otočit na výhru 2:1. 

Do Itálie se odjíždělo s výbornou náladou a optimismem. Roku 1934 se nehrály žádné základní skupiny a turnaj byl od počátku postavený do vyřazovacího pavouka. To znamená, že polovina mužstev odjížděla domů už po prvním zápase. Československý výběr dostal na začátek Rumunsko. Silný vítr od moře pomohl Rumunům vstřelit vedoucí gól. Jen díky skvělým zákrokům Pláničky jich Čechoslováci nedostali víc. V druhé polovině se naštěstí situace otočila, a tak nebyl problém otočit i výsledek. 

Do čtvrtfinále jsme pak dostali Švýcary a zase jsme po rychlé brance krátce po začátku prohrávali 0:1. Naštěstí už o šest minut později vyrovnal slávista František Svoboda a po přestávce vstřelil vedoucí gól Jiří Sobotka, také ze Slavie. Švýcarům se ještě podařilo vyrovnat, ale rozhodující trefu obstaral stejně jako proti Rumunům Oldřich Nejedlý. 

První diktátorská velmoc se nám postavila už v semifinále – naši němečtí sousedi nastoupili s hákovými kříži na dresech. Kupodivu to však pro naše fotbalisty s lvíčky na prsou bylo snad snazší než předchozí kola. Němci hráli hodně stereotypně, takže jsme tentokrát dokonce od první půle vedli. Soupeři se sice po přestávce podařilo srovnat, ale nakonec Čechoslováci s přehledem vyhráli 3:1 díky hattricku Nejedlého. 

Protežovaný domácí tým 

Zatímco naši cestu do finále lemovala sláva a nadšení, náš soupeř se prezentoval dost kontroverzními výkony. Rozhodčí totiž zjevně domácím nadržovali. Není jisté, jestli jim Mussolini vyhrožoval, nebo je uplácel (možná obojí), ale už ve čtvrtfinále proti Španělsku podal švýcarský rozhodčí Mercet tak tristní výkon, že ho organizátoři odvolali z finálového utkání, kam byl původně nominován. Nadržoval totiž Italům ještě okatěji než Švéd Ivan Eklid v semifinále proti Rakušanům. Ten byl také nakonec povolán jako hlavní sudí i do finálového klání. 

Krátce před posledním utkáním turnaje se Eklid zastavil v čestné lóži u Mussoliniho, aby s ním krátce pohovořil. Dnes by to bylo naprosto nemožné a i v tehdejší době vyvolalo toto setkání mezi fanoušky značné pohoršení. Kvůli napjaté politické atmosféře v Evropě si ale nikdo oficiálně nedovolil nic namítat. Kromě toho se později rozšířila zpráva, že Duce měl italským fotbalistům vyhrožovat smrtí, kdyby snad zápas prohráli. To se zřejmě ještě před zápasem doneslo i k našim reprezentantům, což možná nakonec rozhodlo i o výsledku. 

Výkon rozhodčího bohužel v průběhu zápasu 10. června 1934 naplnil černá očekávání a například i slavný fotbalista Josef Bican (tehdy nastupoval za Rakousko) si byl jist, že Eklid dostal úplatek. V prvním poločase šlo ještě „pouze“ o důrazný italský fotbal, který odnesl záložník Krčil, jenž pak do konce zápasu kulhal. 

Surové finále 

Ve druhé polovině se pak Italové zřejmě z obav z Mussoliniho hrozby vrhli ze všech sil do útočení. Vyblokovali si tím sedm hráčů, takže jim brzy zůstala díra v obraně a protiútok unikajícího Puče museli zastavit nedovoleným způsobem. Poté ho ještě Ferraris na zemi kopl do hlavy, takže sparťan ztratil vědomí. Rozhodčí Eklid však ukázal, že se nic nestalo a hrálo se dál. Antonína Puče křísili na lavičce pomocí čpavku, který se mu dostal i do očí, takže po návratu na hřiště chvíli dost zmateně pobíhal. 

Od toho momentu už se na hřišti odehrával více boj než fotbal. Nicméně Puč přišel k sobě a čpavek ho zřejmě ještě povzbudil, takže v nebezpečné situaci před bránou zvolil těžkou ostrou falšovanou ránu namísto přihrávky, kterou očekával italský brankář Combi. V sedmdesáté minutě najednou Čechoslováci vedli 1:0 a měli velmi blízko k mistrovskému titulu. Jenomže Nejedlý a Sobotka spálili dvě další šance a surová hra Italům u rozhodčího procházela. Osm minut před koncem byl náš obránce faulován, ale Eklid to opět přehlédl, a tak se míč dostal k Orsimu a ten tvrdou střelou k pravé tyči chvíli před koncem základní hrací doby vyrovnal. 

Finálový zápas šel poprvé v historii světových šampionátů do prodloužení. V něm přišla velká chvíle Františka Pláničky. Už po pěti minutách prodloužení obešel Ital Guaita (ještě nedávno Argentinec) zraněného kulhajícího Krčila a nacentroval před bránu. Tam našel volného Angela Schiavia, který trefil ze čtyř metrů roh brány, ale velmi pomalou a nepříliš povedenou střelou. Jeden z nejlepších světových brankářů František Plánička mohl tomuto gólu téměř jistě zabránit. Vždyť chytil i mnohem složitější a prudší střely a jeho mrštnost byla pověstná. 

Jenže pohled brankáře na Schiavia po rozhodujícím gólu byl pohledem spoluviníka: zřejmě se rozhodl prohrát nejdůležitější zápas své kariéry výměnou za záchranu soupeřova života, když se doslechl o Mussoliniho výhružkách. Prodloužené finále už se dohrálo beze změn skóre. Čechoslováci sice měli šance, ale Sobotka, Svoboda ani Nejedlý urputnou italskou obranu neprostřelili. 

Vítězství, nebo smrt 

Českoslovenští fotbalisté byli po návratu domů se stříbrem oslavováni jako by skončili zlatí. I když tehdy ještě nevysílala televize, zprávy o nadržování Italům se rychle roznesly. 

Vraťme se však k onomu rozhodujícímu momentu. Opravdu tehdy mohl fašistický diktátor vyhrožovat svým reprezentantům smrtí? To by byla opravdu silná káva i na tak tuhý režim. Takovým trestem by si po prohraném finále značně poškodil reputaci. Fanoušci měli své fotbalové hrdiny rádi. Přesto je možné, že něco v tom smyslu pronesl a italští fotbalisté mohli dostat strach, jak se bude s nimi zacházet. A že to třeba odnesou jejich rodiny. Duceho tvrdost byla po dvanácti letech vlády proslulá a upadnout u něj v nemilost se nikomu nechtělo. 

Jak mohl situaci vyhodnotit slavný slávistický brankář, pokud se o ní doslechl? I on určitě znal neúprosnost italského režimu. O podivně nechycené brance svědčí i to, že střelec Angelo Schiavio se oslav vítězství ani nezúčastnil. 

TIP: Od tvrdých chlapů po slečinky: Historie nejoblíbenějšího sportu na světě

František Plánička zemřel v roce 1996 ve věku 92 let a jeho smrt vyvolala v České republice takový ohlas, že Karel Poborský, kapitán finalistů mistrovství Evropy, odložil svůj přestup do Manchesteru United, aby se mohl zúčastnit jeho pohřbu. Příbuzní zesnulého našli mezi jeho věcmi zlatou medaili a vzkaz: „Děkujeme, zachránil jsi nám život. S láskou, Angelo Schiavio“.