Říká se, že jedinou životní jistotu představují daně a smrt. Dokonce ani druhé jmenované však nemusí platit: Už dnes totiž existují místa, kde je dražší zemřít než žít. V bezmála osmimilionovém Hongkongu – který se považuje za nejhustěji osídlenou oblast planety, přičemž zastavěno není jen 8 % tamní plochy – zemře ročně 50 tisíc lidí. Místní populační pyramida je navíc tak atypická, že se do roku 2039 zdvojnásobí podíl obyvatel starších 80 let, což uvedený trend ještě uspíší. 

Důsledky lze přitom sledovat již dnes: Soukromé hrobové místo v autonomním čínském regionu vychází v přepočtu na necelých 16 milionů korun. Levnější variantu skýtají veřejné hřbitovy, nicméně v takovém případě musí budoucí nebožtík počítat s tím, že jeho tělo spočine v zemi pouhých šest let. Poté se ostatky exhumují a zpopelní, aby se uvolnil prostor novým „příchozím“. Ovšem ani zesnulý, který za života disponoval dostatečným kapitálem, zdaleka nemá vyhráno. Průměrná čekací doba na volný hrob totiž přesahuje 4,5 roku. 

Výklenek za pět milionů

Protože si obyvatelé Hongkongu zpravidla nemohou dovolit zaplatit klasické místo na hřbitově, 90 % z nich dnes volí kremaci – navzdory faktu, že se zpopelnění ve východoasijské kultuře nevnímá jako přijatelný způsob odchodu z tohoto světa. Ve většině tamních náboženství hraje úcta k zemřelým předkům významnou roli a možnost navštěvovat fyzické místo, kde spočívá jejich tělo, je pro pozůstalé velmi důležitá. Urna danou tradici nahradit nedokáže. 

Ideálem je nechat se pochovat v horách s výhledem na moře, ale vzhledem k mimořádně omezenému počtu lokalit, kde lze takový pohřeb legálně provést, jde pro většinu lidí jen o zbožné přání. Není-li to možné, berou si příbuzní popel raději domů. Jenže i tím se proviňují proti zvyklostem, neboť urny se považují za negativní prvek narušující v domácnosti principy feng-šuej. Jiná možnost však často neexistuje, jelikož i kolumbária jsou často plná na několik let dopředu. Kdo nechce čekat tak dlouho, může využít kolumbária soukromá – pokud má tedy k dispozici pět milionů korun, za něž se výklenek o velikosti krabice od bot běžně pronajímá. 

Rozptyly netáhnou

Budovat nové hřbitovy je takřka nereálné – nejen kvůli nedostatku volné plochy v husté zástavbě, ale zejména pro odpor starousedlíků, kteří se obávají dopravních komplikací, přicházejících davů, hluku i pachu a kouře ze spalování. Hongkongská vláda marně hledá řešení přinejmenším od 60. let, kdy se absence hrobových míst projevila poprvé. Spustila proto vlnu kampaní s cílem změnit náhled veřejnosti na kremaci, která skutečně získala na popularitě. Z hlediska optimálního využití prostoru ovšem pořád zahrnuje mnohé stinné stránky. Podle oficiálních statistik bude do roku 2023 potřeba zajistit přinejmenším 400 tisíc nových míst pro urny. 

Jako možná alternativa se nabízejí přírodní pohřby, kdy se popel rozptýlí buď do moře, nebo do tzv. zahrady vzpomínek. V současnosti se jich ve městě nachází jedenáct, jenže odpor k podobným „novinkám“ způsobuje, že tam končí asi jen 2 % spálených ostatků. Nepomáhají ani reklamní plakáty v metru či motivace v podobě bezplatného zajištění obřadu a následných výletních plaveb k danému místu. V roce 2007, kdy se s rozptylováním do moře začalo, se konalo pouhých 160 obřadů. O deset let později už jich byl sice čtyřnásobek, pořád se ovšem jedná o pouhý zlomek nezbytného množství.

Řada obyvatel Hongkongu se tak nakonec rozhodne koupit hrob raději v zahraničí, nejčastěji v Číně – ačkoliv i tam jejich ceny kvůli čím dál palčivějšímu nedostatku prostoru vzrostly za uplynulou dekádu desetinásobně.

Dvanáct vrstev mrtvých

Problém s přeplněnými hřbitovy netvoří jen specifikum východní Asie. Evropu či Ameriku trápí podobně, a ve skutečnosti možná ještě palčivěji. Už v dávné historii se kvůli šetření místem pochovávalo „na několik pater“, jak dokazuje třeba Starý židovský hřbitov v Praze. První náhrobek tam vztyčili v roce 1439 a poslední obřad se konal koncem 18. století. Za tu dobu se plocha celkem sedmkrát rozšiřovala, přesto nikdy nepostačovala. Ostatky více než 100 tisíc lidí tak spočívají ve dvanácti vrstvách nad sebou. 

Tehdy se však jednalo spíš o výjimku vynucenou omezeným prostorem židovských ghett. Například Green-Wood Cemetery v newyorském Brooklynu nabízel po svém založení v roce 1838 pro jednoho nebožtíka 35 m². Typicky americká představa o nevyčerpatelnosti okolních zdrojů ovšem rychle vzala za své: Dnes tam na každý hrob připadá v průměru 3,7 m² a umísťují se do něj rovnou tři rakve. Ani po zmenšování parcel, zužování uliček a kácení stromů se nový prostor již najít nedá. V USA se přitom brzy dostane do důchodového věku silná generace tzv. baby boomers, narozených v éře ekonomické prosperity po druhé světové válce. A pokud by všichni měli spočinout v klasických hrobech, vyžadovalo by to plochu větší než Praha.  

Často jedinou možnost, jak „nafouknout“ už tak kriticky plné areály, dnes proto v řadě zemí skýtá tzv. recyklace: Hrob se pronajímá pouze na určitý počet let, a pokud o něj po uplynutí dané doby nikdo neprojeví zájem, ostatky se vyjmou a přesunou na hromadné pohřebiště, zatímco původní místo se nabídne dalším v pořadí. Lhůta se liší stát od státu a zpravidla se pohybuje kolem 10–20 let. Může být ovšem i výrazně kratší – například v Řecku či Portugalsku platí pravidlo pouhých pěti roků – což s sebou ovšem nese jiný problém: Až dvě třetiny těl se za tak krátkou dobu dostatečně nerozloží. 

Jen kosti a prach

Z hlediska úspory místa nabízí výrazně vhodnější řešení kremace, i ta má však řadu negativ, především co se týče energetické náročnosti. Navíc znečišťuje ovzduší zplodinami, mezi nimiž figuruje mimo jiné rtuť ze zubních plomb – například v Británii připadá údajně až 15 % emisí zmíněné toxické látky právě na kremace. Alternativu s podstatně nižší zátěží pro životní prostředí tvoří tzv. resomace neboli chemická kremace. K rozkladu využívá alkalickou hydrolýzu a již roku 1888 si ji nechal patentovat Amos Herbert Hobson, tehdy však pouze pro zvířecí mršiny. O znovuobjevení metody se před 16 lety postarala skotská firma Bio-Response Solutions, která vyvinula první zařízení na resomaci lidských ostatků. 

Při resomaci se tělo ve speciální vysokotlaké nádobě rozloží na tekutinu a kosti, jež se následně rozemelou na prášek (foto: Profimedia)

Ve speciální nádobě se silnou žíravinou se tělo zesnulého pod vysokým tlakem zahřeje asi na 180 °C, takže z něj za několik hodin zbude jen tekutina a kosti, jež se poté rozemelou na prášek. Ve většině zemí včetně Česka zatím resomace nezískala legální status. Nicméně tam, kde se praktikuje – mimo jiné v 18 amerických státech, některých kanadských provinciích, Británii či Austrálii – mají její zastánci v rukou silný argument: Ve srovnání se standardním pohřbem žehem jde o mnohem ekologičtější řešení, takže je atraktivní ve shodě se stoupajícím povědomím o nutné ochraně životního prostředí. 

Nový život z popela

Popel lze ovšem využít i jinak než ho jen „bezúčelně“ rozsypat. Pokud neposlouží k výrobě diamantu do šperku, může například cestovat, a to dokonce vysoko nad planetou. Před šesti lety odstartovala z Havaje první soukromá raketa a vynesla do kosmu sto kapslí s popelem zesnulých. Na oběžné dráze poté setrvaly několik měsíců, než shořely v atmosféře. Za netradiční službou stojí někdejší inženýr NASA Thomas Civeit a údajně o ni projevují zájem hlavně Japonci, kteří věří, že jejich duše putovala vesmírem, než se narodili na Zemi.  

Opačným směrem se mohou vydat klienti podvodního kolumbária Neptune Memorial Reef, které vzniklo v roce 2012 nedaleko Miami, 12 m pod hladinou Atlantiku. Šestihektarový areál pojme ostatky až 125 tisíc lidí a jeho autoři jej zamýšleli jako největší uměle vytvořený útes na světě. Popel funguje coby přirozené hnojivo, vyživuje vodní rostliny a místo postupně osidluje bohatý podmořský život. Pozůstalí pak mohou netradiční hřbitov navštívit v rámci potápěčských výprav.

TIP: Hrob pod osvíceným Buddhou: Moderní technologie v japonském pohřebnictví

Ostatně myšlenka využití popela zesnulých jako zdroje pro nový život se opakuje i u jiných projektů. Americká firma Memorial Tree Urns kupříkladu nabízí urny z jílu, do nichž spolu s popelem vloží semena zvoleného stromu, a sazeničku pak přemístí na speciální hřbitov koncipovaný jako les. S podobným nápadem pracuje 43letá designérka Katrina Spadeová, zakladatelka společnosti Recompose, která umožňuje vytvořit z ostatků substrát pro rostliny. Tělo umístěné do zvláštní tlecí nádoby se díky intenzivní mikrobiální aktivitě po 30 dnech promění v kompost bohatý na živiny. Pozůstalí si pak mohou vybrat, zda hnojivo využijí sami, nebo jej věnují na obnovu lesů ve státě Washington. 

K zajímavým archeologickým objevům dochází i během lockdownů. Jim Irvine z farmy v hrabství Rutland ve střední Anglii objevil v roce 2020 velice vzácnou mozaiku z doby římské říše. Kontaktovaní archeologové rychle rozpoznali význam nálezu, sehnali finance a zařídili další nezbytné kroky.

V těchto dnech byla římská mozaika, společně s celým komplexem římské villy, u níž se nachází, oficiálně vyhlášena chráněným archeologickým monumentem (Scheduled Monument). Honosná mozaika představuje podlahu místnosti, o které se archeologové domnívají, že sloužila ke stolování či zábavě.

Výjev z Trojské války

Římské mozaiky jako takové nejsou v Británii zase tak výjimečné. Bývaly běžné v soukromých i veřejných budovách římské říše. Na 11 × 7 metrů velké mozaice z Rutlandu je ale unikátní hlavně její námět. Zobrazuje část příběhu řeckého hrdiny Achilla.

TIP: Nevábný objev: V Anglii vykopali zkažená vejce z dob antického Říma

Mozaika zachycuje legendární bitvu Achilla s trojským princem Hektorem, jednu z klíčových scén Trojské války. Místnost s mozaikou je součástí velké římské villy, která byla obydlená v pozdním římském období Británie, okolo 3. a 4. století našeho letopočtu. Villa pak byla zřejmě opuštěna a po čase znovu využívána lidmi, což dokládá poškození mozaiky ohněm i násilím, stejně jako lidské ostatky objevené v suti na mozaice.

Za posledních 25 let astronomové objevili více než 4 500 exoplanet – často podivuhodných světů, kroužících kolem jiných hvězd, než je Slunce. Mnohé z těchto světů se velmi liší od těch, které známe ze Sluneční soustavy. Nově by na tento seznam mohly přibýt i (zatím hypotetické) bizarní kamenné planety, kterým odborníci přezdívají „skořápkové planety“ (eggshell planets). Přestože jde zatím o hypotetické objekty, badatelé již znají trojici možných kandidátů.

Podle vědců by mohlo jít o malé a staré světy, značně vzdálené od svých mateřských hvězd. Za jistých specifických podmínek by takové planety mohly mít křehkou litosféru, jejíž tloušťka by mohla být silná jen několik málo kilometrů. Na Zemi přitom tloušťka litosféry, pevného obalu planety, tvořeného kůrou a svrchním pláštěm, činí zhruba 70 až 100 kilometrů. Taková planeta by do jisté míry připomínala vajíčko (odtud označení „skořápková planeta“).

Planetární vajíčka

Podle planetárního vědce Paula Byrneho z americké Washingtonské univerzity v St. Louis, který na možnou existenci těchto planet upozornil, by tenká vnější skořápka zřejmě vylučovala, aby na těchto planetách existovaly hory. Slabá slupka by je jednoduše neunesla. Také by na nich nejspíš nemohla fungovat desková tektonika, díky které máme hory na Zemi. „Skořápkové planety“ by proto měly velmi hladký povrch, připomínající povrch vejce.

Absence deskové tektoniky by podle Byrneho také mohla značit, že na těchto planetách by zřejmě nemohl existovat život, jak ho známe ze Země. „Desková tektonika pomáhá regulovat teplotu Země a pomáhá tím i udržovat relativně příjemné teploty na jejím povrchu,“ řekl Byrne. „Nelze s jistotou říct, zda je desková tektonika pro obyvatelnost a existenci života nutností, rozhodně ale obojímu přispívá“. 

TIP: Část exoplanet v Mléčné dráze zřejmě tvoří diamant s příměsí křemene

Že nejde o plané teoretizování, ukazují nedávné průzkumy, které odhalily hned tři světy, které by do Byrneho modelů zapadaly. Pokud časem s pokročilými přístroji dohlédneme na jejich povrch, s velkou pravděpodobností uvidíme krajinu podobnou Venuši, kde se rozlévají velké plochy lávy a zároveň tam neexistují vyšší hory.

Nasazení pantherů na východní frontě pokračovalo i po bitvě u Kurska a postupně se tyto stroje dostávaly do výzbroje dalších formací. Jednou z nich se stal I. prapor tankového pluku 2, jehož velitel kapitán Bollert sepsal o zkušenostech z bojů mezi 9. a 19. říjnem obsáhlé hlášení. Z něj je patrné, že technické potíže nadále představovaly největší problém, s nímž se jeho muži museli potýkat. Ve zmíněném období měla Bollertova jednotka čítající na počátku 71 pantherů průměrně každý den bojeschopných jen 22 strojů.

Ani celkové výsledky nebyly na německé poměry nijak oslnivé: při ztrátě osmi pantherů (vše v boji) si útvar nárokoval vyřazení 46 nepřátelských tanků, čtyř útočných děl, 28 protitankových děl a 15 pěchotních děl a minometů.

Krvavý úspěch

Během roku 1943 Němci na východní frontu poslali 841 pantherů a do konce roku jich přežilo 217, z toho pouze 80 se nacházelo v bojeschopném stavu. Zbylých 624 obrněnců, tedy celých 74 % muselo být odepsáno jako totální ztráta. I přes tato děsivě vyhlížející čísla napsal Guderian 5. března 1944 hlášení, které není nijak pesimistické: „Nejnovější zkušenosti od tankových praporů ukazují, že s výjimkou drobných nedostatků jsou panthery konečně zralé pro nasazení na frontě.“

Jako příklad Guderian uváděl raport z 22. února od tankového pluku 1, podle nějž jsou panthery již zcela nadřazené nepřátelským T-34 a téměř všechny dětské nemoce byly vyléčeny: životnost motoru se pohybuje mezi 700 a 1 000 km, jeho selhání již není tak časté a také poruchy řízení a převodovky se nevyskytovaly v takové míře jako dříve.

Německé šelmy neopravovat!

Technické potíže se ale s vyšší frekvencí znovu objevily s nástupem jara, kdy se zmrzlá půda proměnila na pověstné ruské bahno. Není jistě bez zajímavosti, že problémů se spolehlivostí pantherů si byli vědomi i sami Sověti. V pokynech z konce roku 1944 velení Rudé armády navrhovalo zařazovat do služby kořistní PzKpfw IV a StuGy III, neboť byly spolehlivé a existovalo pro ně dostatek náhradních dílů.

Případné opravy nepředstavovaly významnou komplikaci. Naproti tomu panthery a tigery sice mohly být taktéž zařazeny, ale jen do doby, než se porouchají. Poté se mechanici neměli pokoušet o jejich opravy, protože „mají špatné motory, převodovky a zavěšení kol“.

V Itálii a na západě

Panthery ale zdaleka nebojovaly jen na východní frontě. V severní Itálii se poprvé objevily v srpnu 1943, a to ve výzbroji I. praporu tankového pluku SS 1, nicméně 71 strojů se se západními Spojenci nestřetlo a v říjnu putovalo zpět do Německa. Teprve I. prapor tankového pluku 4 se svými 76 panthery měl tu čest, a to na počátku února 1944 během útoku na spojeneckého předmostí u Anzia. Jeho úder byl ale odražen, a to i za pomoci lodních děl.

Hlášení z další významné akce pantherů, které se 23. května snažily zastavit spojeneckou ofenzivu, mimo jiné říká, že při ztrátě jednoho stroje se podařilo odrazit všechny nepřátelské útoky, přičemž bylo zničeno 28 protivníkových tanků, které ihned vyhořely. I přes řadu vlastních úspěchů ale bojová síla praporu v těžkých bojích rychle klesala. Podle hlášení z 26. května 1944 zůstávalo ve stavu jednotky 48 pantherů, z nichž se jen 13 nacházelo v provozuschopném stavu.

Dokončení: Jen pár kroků k dokonalosti: Německý tank Panther na bojišti (4)

Jak ale dokazuje britské hlášení z 12. června 1944, technické obtíže již nepředstavovaly takový problém. Spojenečtí zpravodajci prozkoumali celkem 16 pantherů mezi takzvanou Hitlerovou linií a Římem a zjistili, že sedm vozidel vyřadil zásah protitankovou municí, jeden vyhořel pravděpodobně kvůli technickým problémům a zbylých osm zničily jejich vlastní osádky zřejmě kvůli nedostatku paliva.

Miliardy let evoluce vytvořily svět plný nejrozmanitějších tvorů, jejichž životním smyslem je udržet se naživu dost dlouho na to, aby se jim podařilo zplodit potomky. Existují živočichové, kteří za tím účelem na ostatních bezostyšně cizopasí: paraziti. Jsou všude kolem nás. Typickými parazity jsou helminti čili parazitičtí červi, již se podle tvaru těla rozlišují na oblé (hlístice) a ploché (motolice a tasemnice).

Podivné články

Jedním z hlavních příznaků infekce tasemnicí je vylučování koncových článků, v nichž jsou obsažena její vajíčka. Těchto článků si lidé všímali už od antických dob a jejich pohyb naznačoval, že se jedná o něco živého. Někteří dokonce uvažovali, že jde o červy, zejména když před sebou měli několik spojených článků, takže výsledný „červ“ mohl mít i metr nebo dva. Jiní se naopak domnívali, že je to pouze střevní výstelka. Odpověď však na sebe nechala nějakou dobu čekat. 

Jedním z prvních „parazitologů“, který se touto otázkou zabýval, byl anglický vědec a lékař Edward Tyson (1651–1708). Zajímalo ho, zda má vůbec potenciální tvor hlavu, jak by se na každého slušného červa slušelo. Uvolněné články totiž nic, co by připomínalo hlavovou část, neměly. V roce 1683 proto na soukromém setkání v pitevním sále (nazývaném tehdy Theatrum Anatomicum) londýnské Lékařské koleje provedl pitvu infikovaného psa a v jeho střevu skutečně našel červa, který byl pevně přichycený ke stěně střeva. Vyjmul jej a zaznamenal, že hlavička tvora, kterou se drží střevní stěny, je mnohem tenčí než zbytek těla, jenž se postupně rozšiřuje.

Drobný červíček

Jak se ale tvor do střeva vůbec dostal? Nejsnadnějším řešením se jevilo jeho samoplození (spontánní vznik) přímo na místě. Tuto domněnku však brzy vyvrátil francouzský lékař Nicolas Andry (1658–1742), kterému se při zkoumání jednoho z takových červů (patrně tasemnice bezbranné) podařilo odhalit, že články obsahují vajíčka, a usoudil, že se z nich tvor vyvíjí. To se také později potvrdilo a zároveň se objevil názor, že se střevní červi rozmnožují hermafroditicky, tedy produkují oba typy pohlavních buněk a oplozují sami sebe. Zjistilo se též, že červi patří k různým druhům, avšak o jejich životním cyklu nebylo známo vůbec nic.

Klíčové bylo spojení tasemnic s dalším neznámým útvarem, který lidé rovněž už od antiky nacházeli ve tkáních (svalech či orgánech) různých zvířat, ale i v mozku lidí, kteří trpěli epilepsií. Dnes ho označujeme jako boubel či larvocysta. Brzy se ukázalo, že tyto útvary jsou patrně živé. Nejenže se po vložení do vody hýbaly, ale po sejmutí povrchového obalu bylo zřejmé, že se uvnitř nachází drobný červíček. 

Byly tady tedy další červi nacházející se v tělech jiných organismů, jenže tentokrát velmi drobní a uvěznění v jakýchsi obalech. Že je s tasemnicemi badatelé zpočátku nespojovali, napovídá i fakt, že tito tvorové dostávali vlastní latinské názvy: například s larválním stadiem tasemnice hráškové (Taenia pisiformis) se i dnes můžete setkat pod označením Cysticercus pisiformis, přestože jde o dvě vývojová stadia (byť značně odlišná) téhož druhu. S hypotézou vysvětlující jejich původ přišel v roce 1844 německý zoolog Karl von Siebold (1804–1885), jenž se domníval, že by mohlo jít o nevyvinutá a degenerovaná stadia tasemnic. Dnes už víme, že se mýlil, ale tehdy to tak zřejmé nebylo.

Životní cykly

Boubele dal do správné souvislosti s parazitickými červy německý lékař Friedrich Küchenmeister (1821 až 1890), jehož kroky sice původně směřovaly k teologii, avšak později se stočily k medicíně, kterou studoval v Lipsku a nějaký čas i v Praze. V roce 1846 zahájil praxi v hornolužické Žitavě na trojmezí Německa, Česka a Polska. Vedle mnoha jiných zájmů si jeho pozornost získali právě parazitičtí červi, s nimiž měl díky svým pacientům bezpochyby bohaté zkušenosti. Na základě znalostí předchozích výzkumů jej napadlo, jestli cysty nacházené ve tkáních některých živočichů nemají něco společného s červy ve střevech jiných zvířat, která se navíc těmi prvními často živí. 

V roce 1851 proto vzal čtyřicet boubelů Cysticercus pisiformis a infikoval jimi lišku. Následně ji usmrtil, prozkoumal její vnitřnosti a ve střevech skutečně našel dospělé stadium tasemnice hráškové. Stejný postup zopakoval s myšmi a kočkami, čímž ukázal na přenos tasemnice kočičí (Taenia taeniaeformis). V následujícím roce provedl další pokus, při kterém získal z ovcí a hovězího dobytka larvy tehdy známé jako Cysticercus tenuicollis a podal je psům, v jejichž útrobách následně našel dospělé tasemnice vroubené (Taenia hydatigena). Opět se tedy ukázalo, že jde o jeden a tentýž druh. 

Později u několika druhů tasemnic sledoval kompletní životní cyklus od vajíčka přes larvální stadium v mezihostiteli po dospělce produkujícího vajíčka v hostiteli definitivním. Přelomová povaha závěrů i fakt, že Küchenmeister nepracoval pod záštitou univerzity, ale experimenty prováděl na vlastní pěst, vyvolaly nevoli akademiků. Hlasitě protestoval zejména von Siebold, jehož teorie o boubelích coby degenerovaných dospělcích, kteří se nedokázali uhnízdit ve střevě, padla. Nakonec však musel dát Küchenmeisterovi za pravdu, i když se údajně snažil si jeho objevy do jisté míry přivlastnit.

Poslední jídlo

Zbývalo vyřešit ještě jednu otázku, a to odkud se berou parazitičtí červi ve střevech lidí. Už v roce 1852 Küchenmeister na základě odlišného tvaru hlavičky rozpoznal, že jedna z běžných lidských tasemnic ve skutečnosti není jedním, nýbrž dvěma druhy: šlo o dnes dobře známé druhy, konkrétně tasemnici dlouhočlennou a bezbrannou. Už v roce 1853 nakrmil belgický zoolog a paleontolog Pierre-Joseph van Beneden (1809–1894) prase vajíčky tasemnice dlouhočlenné, a když bylo po necelých pěti měsících poraženo, našly se v jeho svalovině boubele. Küchenmeister šel však mnohem dál. 

V roce 1855 shromáždil boubele Cysticercus pisiformis (z králíků) a Cysticercus tenuicollis (z prasat) a zamíchal je do nudlové polévky nic netušícímu odsouzenci, který čekal na popravu. Jelikož ani u jedné z tasemnic, jež se z boubelů vyvíjejí, není definitivním hostitelem člověk, patně by se nic nestalo. Pár dní před popravou však objevila Küchenmeisterova manželka v mase z restaurace cysty tasemnice dlouhočlenné v larválním stadiu (Cysticercus cellulosae). Neváhal a pár dní před popravou dostal odsouzenec 61 boubelů zapracovaných do prejtu a polévky. Dva dny po popravě byla provedena pitva nebožáka a v jeho střevech se skutečně našla drobná dospělá stadia tasemnice dlouhočlenné.

Podobný experiment Küchenmeister (i slabí znalci němčiny vytuší, že jeho jméno v překladu do češtiny znamená „mistr kuchař“) zopakoval o čtyři roky později. V tomto případě dostal odsouzenec v několika fázích od listopadu 1859 do ledna 1860 čtyřicet boubelů vyjmutých z vepřového masa. Samotná poprava proběhla v březnu a při pitvě se tentokrát podařilo objevit červy i půldruhého metru dlouhé. Küchenmeister tak přesvědčivě ukázal životní cyklus tasemnice dlouhočlenné.

Za své experimenty, přestože nebyl zdaleka jediným, kdo pojal nápad využít ve jménu vědy lidi odsouzené na smrt (viz Svoboda za neštovice) byl kritizován nejen doma v Německu, nýbrž i v Anglii, kde vyšel překlad jeho práce. Z kritiky si však mnoho nedělal a své činy nadále obhajoval. Spravedlnosti bylo koneckonců učiněno zadost a hranice poznání se posunuly zase o kus dál.  

Více než stovka rádžasthánských pevností cíleně vyrostla v místech přirozených bariér proti nepříteli, v podobě hustých lesů, horských jezer či pouštní krajiny. V kombinaci s mohutným opevněním, jež se v řadě případů táhne na délku několika kilometrů, tak vznikla doslova nedobytná zóna. Vnější hradby pevnosti Kumbhalgarh měří dokonce 36 kilometrů, a v žebříčku rekordmanů jim tudíž patří druhé místo hned za Velkou čínskou zdí.

Vyvolená šestice

Důvod k obraně byl zřejmý: Za hradbami se nacházela sídla válečné šlechty, obchodní centra i chrámy, sloužící zároveň jako střediska vzdělanosti a kultury. Na řadě míst se pak dochovaly zavlažovací systémy, jež fungují dodnes. 

Právě unikátní architektura rozhodla o nedávném zařazení historických pevností Rádžasthánu na seznam UNESCO. Privilegia se sice dostalo „pouhým“ šesti z nich, přesto se pro největší indický stát jednalo o zprostředkovanou finanční injekci v podobě dalšího přílivu turistů: Například Amer neboli Žlutá pevnost jich denně přivítá na pět tisíc. 

Tajná chodba pro vladaře

V opevněném městě z roku 1592 stojí mimo jiné 18 chrámů, tři mešity a stejný počet džinistických svatyní. Pevnost považovaná za klenot mughalské architektury proslula bohatou výzdobou a sloužila coby sídlo mahárádžů až do roku 1728. Poslední z nich, Džaj Singh, nechal jen o dva roky dřív vybudovat tajnou chodbu do nedaleké pevnosti Džajgarh, kam mohli panovníci v ohrožení uprchnout. 

TIP: Pevnost v Ágře: Rudá perla Indie

Rovněž tato stavba dnes figuruje na seznamu světového dědictví a uvnitř hradeb dlouhých přes tři kilometry ukrývá například pojízdný kanon: S hmotností okolo 50 tun a délkou přes šest metrů šlo v době jeho vzniku o největší zbraň tohoto typu na světě.

Důkazy technické zdatnosti dávných Indů skýtá i pevnost Gagron: Jako jediná v severní Indii vyrostla přímo nad vodou, a to již ve 12. století, takže patří k nejstarším ze zmíněné šestice. Ze stejné doby pochází ještě opevněné město Džajsalmér, založené roku 1155 na křižovatce obchodních tras poblíž hedvábné stezky. Zhruba čtvrtinu tamní populace přitom dodnes tvoří potomci původních obyvatel.

Objetí může být vřelým pozdravem, vyjádřením intimity nebo třeba aktem útěchy. Britští psychologové z University of London se rozhodli fascinující fenomén objetí prozkoumat blíž. Zjišťovali, jaké faktory ovlivňují míru potěšení, které objetí s jinou osobou poskytuje.

Badatelé uspořádali dva experimenty. V prvním z nich testovali objímání za velmi specifických podmínek. Jako účastníky experimentu vybrali pouze ženy, které měly zakrytý zrak, aby neviděly, s kým se objímají. Šlo o 48 žen, které se různým způsobem objímaly s jednou badatelkou.

Experimenty s objímáním

Dobrovolnice pak měly zhodnotit, jaké potěšení jim objetí přineslo. V druhém experimentu výzkumníci procházeli kampusem University of London a žádali náhodné dvojice lidí, s nimiž se setkali, stejného i opačného pohlaví, aby se navzájem obejmuli. Poté je rovněž požádali, aby zhodnotili svůj pocit a míru potěšení z objetí.

TIP: Vyhněte se trapasu: Mapa polibků poradí, jak správně líbat

V obou případech vyšlo najevo, že většina faktorů nemá příliš velký vliv na potěšení z objetí. Určitou výjimku představoval způsob objetí, který u žen nehrál roli, nicméně dvojice mužů preferovaly objetí křížem. Rozhodující vliv ale měla jediná věc – délka trvání objetí. V obou experimentech lidé jako „účinnější“ hodnotili objetí, která trvala déle. Vše nasvědčuje tomu, že kvalitní objetí by mělo trvat nejméně 5 až 10 sekund.

U některých druhů ptáků jsme svědky toho, že si rodič povídá s ještě nevylíhlým potomkem ve vejci. Mládě ptáka dytíka úhorního (Burhinus oedicnemus) odpovídá skrze skořápku na volání rodiče. V daný čas se líhne plně vyvinuté a okamžitě následuje matku při hledání potravy. Dobrou komunikaci si odzkouší dřív, než se vyklube z vejce.

Když si vejce povídají

U mnohých ptáků se v hnízdě vyvíjející se zárodky ve vejcích vzájemně „domlouvají“ zvláštním zvukem. Přírodovědci se původně domnívali, že tento zvuk vzniká klováním mláděte na vnitřní stranu skořápky vajíčka, nebo že ho zárodek ve vejci sám aktivně vydává. Dnes je jasné, že zvuk vzniká v plicích zárodku při nadechování, ale pravdou je, že mláďata se s jeho pomocí dohodnou, kdy se vyklubou z vajíček. 

Taková vzájemná domluva je důležitá hlavně u ptačích druhů s velkým počtem vajec. Křepelka polní (Coturnix coturnix) naklade do hnízda postupně až osm vajec, kachna březňačka (Anas platyrhynchos) plný tucet a koroptev polní (Perdix perdix) nejednou končí snášku na hnízdě s šestnácti vajíčky. Samice kladou jen jedno vejce denně a tak jim celá snáška zabere týden nebo i dva. Samička proto usedá na vajíčka až po snesení posledního, aby se všechny zárodky začaly vyvíjet najednou. Ani tak ale nedosáhne dostatečné synchronizace v líhnutí mláďat.

Například u křepelek je rozdíl mezi nejpokročilejším a nejzaostalejším zárodkem osmi vajec snesených během jednoho týdne až 48 hodin. Pokud by se první mládě líhlo hned, když dokončí vývoj, muselo by na vylíhnutí posledního sourozence čekat dva dny. Mláďata ve vejcích na hnízdě se však spolu domluví zvuky z plic na společném příchodu na svět. Ta v pokročilejším vývoji počkají na opožděné sourozence ve vejci a všechna mláďata se pak vyklubou v rozmezí nejvýše šesti hodin. 

Neúspěšný pokus o invazi

Zvuky naučené před příchodem na svět mohou mít pro živočicha zásadní význam. To je případ ptáků modropláštníků nádherných (Malurus cyaneus). Během sezení na vejcích matky těchto australských pěvců zpívají zvláštní nápěv tvořený jedenácti zvuky. Jeden z těchto tónů je unikátní svou výškou i délkou a je zcela typický právě pro modropláštníky nádherné. Od jiných ptáků ho neuslyšíme. Matka jej však vyluzuje jen do chvíle, kdy se z vajec vyklubou mláďata a pak jej okamžitě přestane používat. Právě tento jedinečný zvuk totiž mláďata používají při žebrání o potravu. Čím častěji matka zpívá svým vejcím, tím přesněji pak malí modropláštníci její volání opakují. 

Ukázalo se, že tento zvuk slouží mláďatům jako „heslo“ nebo jako „rodný list“. Do hnízd modropláštníků nádherných totiž s oblibou snáší svá vajíčka kukačka bronzová (Chalcites basalis), jejíž vejce se od vajíček modropláštníků skoro neliší. Mládě se z něj však líhne dříve, vajíčka svých budoucích pěstounů vyhází z hnízda a samo se začne hlásit o potravu. Modropláštníci však rychle poznají, že mají v hnízdě kukačku, hnízdo s vetřelcem opustí a začnou okamžitě budovat nové, aby do něj snesli další vejce. 

Heslo proti vetřelcům

K rozhodnutí opustit hnízdo dochází modropláštníci proto, že kukaččí mládě nevydává při žebrání o potravu typický dlouhý tón. Jak to, že si kukačka toto „heslo“ nezapamatovala? Svým budoucím mláďatům zpívá samička modropláštníka nádherného plných pět dní. Kukačka ale svým časnějším příchodem na svět zkrátí pěveckou produkci pěstounky na pouhé dva dny a to jí na naučení „hesla“ nestačí. Neznalost hesla se jí stává osudnou.

O tom, že se budoucí mládě modropláštníka nádherného skutečně učí „heslo“ ještě ve vejci poslechem zpěvu své matky se vědci přesvědčili jednoduchým pokusem. Prohodili vajíčka z hnízd různých druhů modropláštníků a pak sledovali volání vyklubaných mláďat. Ptáčata se naučila „heslo“ svých adoptivních rodičů. Když vědci nahráli žebrání adoptovaných mláďat jejich biologickým rodičům, nemělo to na ptáky žádný efekt. Mláďata mluvila na dospělé modropláštníky „cizí řečí“. 

Varování před horkem 

Vliv zvuků z vnějšího prostředí na vývoj jedince před narozením může být velmi dramatický. Důkazy o tom získali vědci zcela nedávno z ptačí říše, konkrétně od australských pěvců zebřiček pestrých (Taeniopygia guttata). Ukázalo se, že matky zárodkům ve vejci zpívají zvláštní tichý popěvek, který se vůbec nepodobá zvukům, jimiž spolu komunikují dospělí ptáci. Zoologové si ale všimli, že matky vejcím zpívají jen v případě, že je v posledních dnech před vylíhnutím mláďat horko. 

Vědci nahráli mateřský „zpěv pro horké dny“ a pak jej pouštěli vajíčkům inkubovaným v umělé líhni bez přítomnosti matky. Ve srovnání s mláďaty, kterým vědci během inkubace přehrávali zvuky vzájemné konverzace dospělých zebřiček, byla mláďata vylíhlá z vajec vystaveným „zpěvu do horka“ výrazně menší. To může na první pohled vypadat jako handicap, protože menší pták je slabší. Malé tělo má však příznivější poměr mezi objemem a povrchem těla a snáze se ochlazuje. V horku jsou výhodnější těla menší, v zimě naopak těla mohutná, protože tak snadno neprochládají. 

TIP: Jak přelstít kukačku: Ptáci opatřují skořápky vajec ochrannými prvky

Zebřičky, kterým matky ještě před vyklubáním z vejce zpívají „horký song“, jsou navzdory menším tělesným rozměrům životaschopnější a plodí více potomků. Jsou si své zvýšené odolnosti k teplu zjevně vědomy, protože si k hnízdění vybírají teplejší místa, kde nečelí tak tvrdé konkurenci ptáků, kteří nejsou vysokým teplotám tak dobře adaptováni. Celkem nenápadný zvuk tedy přehodí vývoj ptačího zárodku ve vejci na kolej, která vede k lepší adaptaci na významnou zátěž.

Hubbleův vesmírný dalekohled představuje velice účinný nástroj pro pozorování blízkých i velice vzdálených objektů ve vesmíru, v oblasti blízce ultrafialového, viditelného a blízce infračerveného záření. Poskytl nám množství úchvatných snímků a přispěl k řadě zajímavých objevů. Ale ani Hubble nevidí vše. Jeho limitem mohou být například oblasti zahalené hustým prachem a plynem.

Dánský astronom Pascal Oesch z Kodaňské univerzity a jeho spolupracovníci pozorovali hluboký vesmír v jiné oblasti elektromagnetického spektra, než jaké má k dispozici Hubbleho dalekohled. Zaměřili se na velmi vzdálené galaxie, které již známe díky Hubbleovu dalekohledu a podařilo se jim objevit doposud „neviditelné galaxie“.

Neviditelné galaxie

S pomocí soustavy radioteleskopů ALMA v Chile v dané oblasti vesmíru objevili dvě doposud neznámé galaxie, označené jako REBELS-12-2 a REBELS-29-2. Jejich záře k nám potovala dlouhých 13 miliard let. Podle astronomů jsou ve skutečnosti ještě mnohem dál, kvůli rozpínání vesmíru – jejich reálná vzdálenost je podle vědců neuvěřitelných 29 miliard světelných let.

TIP: Soustava teleskopů ALMA prozkoumala Hubbleovo ultrahluboké pole

Objev doposud neviditelných galaxií ve velmi mladém vesmíru může mít dalekosáhlé důsledky. Badatelé spočítali, že až 20 procent galaxií té doby se před námi může podobným způsobem skrývat v prachu. To by nejspíš znamenalo, že bychom z velké části museli přehodnotit naše dosavadní modely vývoje galaxií ve vesmíru. 

Dobrodružka se údajně ve velkém světě objevila poprvé v roce 1770 v Bordeaux, kde se vydávala za dceru císaře Františka Štěpána Lotrinského, manžela Marie Terezie. Díky tomu neměla problémy s půjčováním peněz od obchodníků. Jakmile se zjistilo, že je nemíní splácet, úřady zakročily a odvezly ji do Rakouského Nizozemí. Tamější místodržitel ji nejdříve dal uvěznit, ale pak se nechal obměkčit a propustil ji. Poté se měla přestěhovat do německých zemí. Pravděpodobnější verzí je, že se ve společnosti poprvé prezentovala v roce 1770 v severoněmeckém Kielu jako slečna Franková. 

Nástroj polské pomsty?

Štíhlou tmavovlásku s italskými rysy popsali na konci jejího života takto: „Je to malá žena s velmi hubeným tělem, její tvář není ani bílá ani tmavá a její oči jsou velké a upřímné, jejich barva je tmavě hnědá a šilhají, obočí má tmavě hnědé a na obličeji má pihy. Mluví dobře francouzsky, německy, trochu italsky, rozumí anglicky: budí dojem, že zná polský jazyk… a ujišťuje, že mluví velmi dobře arabsky a persky.“

Do dnešních dnů neznáme její skutečné jméno, datum narození ani původ. Diplomaté o ní referovali jako o dítěti norimberského pekaře, Francouzce, polské Židovce, nebo dokonce o dceři pražského hostinského. Jenže proti tezi o jejím nízkém původu svědčí kvalitní vzdělání a vytříbené chování, takt a znalost několika cizích jazyků. Kromě toho kreslila, hrála na harfu a výborně se orientovala v architektuře a malířství. 

V roce 1772 se pod jménem Ali Emmetie zjevila ve vlámském Gentu, kde se nechala vydržovat jedním obchodníkem. Potom před věřiteli uprchla do Londýna, načež se situace opakovala a ona se přesunula do Paříže. Ve francouzské společnosti se již prezentovala jako kněžna Vladimirskaja. Stýkala se i s polskými emigranty, kteří opustili vlast po prvním dělení Polska a kteří nenáviděli ruskou carevnu Kateřinu II. Zdá se, že to byli právě oni, kdo jí vnukl myšlenku vydávat se za dědičku ruského trůnu. Inspirovali se očividně dějinami 16. století, kdy se jeden mnich s pomocí Poláků vydával za careviče Dimitrije a skutečně se zmocnil vlády.

Tajemná kněžna začala tvrdit, že byla vychovávána v Persii a po dosažení plnoletosti odjela do Evropy, aby se ucházela o své dědictví. Díky podpoře polských aristokratů se jí dostalo velké pozornosti, dokonce obdržela nabídku ke sňatku od jednoho hraběte. Jenže netrpěliví věřitelé se opět ozvali, takže jí hrozil žalář pro dlužníky, proto ujela i s několika obdivovateli a kumpány do Frankfurtu nad Mohanem. 

Lži uvnitř lží

V bohatém německém městě ji před uvězněním pro dlužníky zachránil dvaačtyřicetiletý hrabě Limburg-Styrum, panovník jednoho z menších německých státečků. Bezhlavě se do ní zamiloval, pozval ji do své rezidence a po určitou dobu platil její výdaje. Kněžna si změnila titul na azovskou princeznu a založila řád Asijského kříže.

Problém nastal ve chvíli, kdy ji hrabě požádal o ruku a o předložení dokumentů, které by potvrdily její knížecí původ. Dobrodružka žádný hodnověrný dokument neměla, a proto snoubenci namluvila, že si pro něj pojede do Petrohradu. Místo toho ho však s lehkým srdcem opustila kvůli devětatřicetiletému polskému emigrantovi, knížeti Radziwiłłovi.

Roku 1773 se označila za velkokněžnu Alžbětu Alexejevnu, dceru Alžběty Petrovny a jejího tajného manžela hraběte Razumovského. Nepochybně ji povzbudil úspěch samozvance Pugačova, který se v témže roce v jižním Rusku prohlásil Petrem III. a získal na svou stranu tisíce kozáků a nevolníků. 

V roce 1774 se samozvaná velkokněžna odebrala do Benátek. Odtud pak musela uprchnout před finančními problémy do Dubrovníku. Tamější společnost seznámila s novou verzí svého životopisu, neboť měla „v sobě jen lži uvnitř lží uvnitř dalších lží“. Uvedla, že se narodila v roce 1753 a u dvora zůstala až do svých desátých narozenin. Po matčině smrti jí Petr III. s Kateřinou II. ukradli trůn a ona skončila v sibiřském vyhnanství. Uprostřed země, „kde dech se sráží v led“, se jednomu knězi malé vězeňkyně zželelo a pomohl jí utéci k donským kozákům. Ale i tam údajnou velkokněžnu málem dostihli Kateřininy pochopové, takže ji tajně ukryli v Persii. Tamější panovník povolal z Evropy skvělé učitele, aby Alžbětě poskytli kvalitní vzdělání. Když dosáhla sedmnácti let, šáh ji prý požádal o ruku. Jelikož odmítla změnit víru svých předků, vrátila se do Evropy. 

Většina dubrovnických patricijů celý exotický příběh brala jako směšnou zkazku a upozorňovali, že Alžbětu opustil i kníže Radziwiłł. O jejím vyprávění pro jistotu informovali ruské vyslanectví. Ruský ministr zahraničí o tom zpravil Kateřinu II., která přikázala si dobrodružky nevšímat.

Carevna se zlobí

Samozvaná princezna se ale vydala na tenký led, když napsala sultánovi, že její nároky na ruský trůn údajně podporuje švédský král a Polsko a že se k ní přidají i ruští námořníci, jejichž flotila kotvila v toskánském Livornu. Flotile velel hrabě Aleksej Grigorjevič Orlov, atraktivní bratr carevnina favorita. „Alžběta“ mu poslala dopis, v němž ho vyzývala, aby jí pomohl domoci se jejích nároků. Hrabě o všem informoval Kateřinu II. a vyjádřil přesvědčení, že podvodnici i Pugačova určitě podporují francouzští intrikáni. Nepochyboval o tom, že se musí jednat o choromyslnou ženu, proto navrhl nalákat ji na ruskou loď a uvěznit. 

Carevna s Orlovovým plánem souhlasila a v listopadu 1774 mu přikázala, aby samozvankyni zatkl. Doslova uvedla: „Pokud to bude možné, zlákejte ji na místo, kde by bylo snadné posadit ji na naši loď, hlídat ji a odvést k nám.“ Pro případ, že by dubrovnické úřady nespolupracovaly, povolila mu na město několikrát vystřelit z palubních děl. Jakmile se Orlov připravil na akci, zjistil, že „velkokněžna“ už z města odjela neznámo kam.

Podvodnice prchla do Neapole, poté se přesunula do Říma, kde vedla nezvykle nenápadný život. Bylo to způsobeno tím, že se zhoršil její zdravotní stav, takže byla kvůli vykašlávání krve a horečnatým záchvatům upoutána na lůžko.

Měla též smůlu v tom, že ve Svatém městě právě probíhala volba nového papeže, takže všichni kardinálové přebývali ve Vatikánu. Poslala proto alespoň dopis kardinálu Albanimu, ve kterém ho ubezpečovala, že po převzetí vlády učiní vše pro to, aby se Rusko přihlásilo k římské církvi. Církevní velmož jí odmítl jakoukoliv pomoc, natož se za ni zaručit u římských bankéřů. Zkrachovaly též „Alžbětiny“ pokusy získat britského a trevírského vyslance na svou stranu. Britská diplomacie ale informovala hraběte Orlova, kde se výtečnic ubytovala. 

Vlákána do pasti

Orlov ihned vyslal do Říma svého pobočníka, aby se vetřel dobrodružce do přízně a přiměl ji odjet do Pisy na území toskánského velkovévodství. Příslušný důstojník měl snadnou práci, „velkokněžna“ se opět topila ve finančních potížích, zvláště když její „dvůr“ čítal šedesát lidí. V Pise ji ihned navštívil hrabě Orlov. Dostavil se ve slavnostní uniformě, ověšený všemi svými řády a oslovil ji jako princeznu. Po překonání počáteční nedůvěry mu detailně vyprávěla svůj vybájený životopis. Nechala se pozvat na projížďku kočárem, aby se pokochala pamětihodnostmi, a doprovodila ho na operní představení. Vzhledem k tomu, že se Rusové nacházeli na cizím státním území, nebylo možné světoběžnici jednoduše unést. Zvláště když už se ve městě vědělo, že ona tajemná dáma se vydává za následnici trůnu, a byla nenápadně sledována místní policií.

Orlov projevil lstivost jako řecký rek Odysseus. Dobrodružce sdělil, že musí opustit město a odebrat se k flotile. Ovšem nabídl jí krátký výlet ke svým chrabrým námořníkům, na němž jí nebude muset doprovázet „dvůr“. Lehkomyslná „princezna“ tedy odjela 22. února 1775 z Pisy do Livorna na prohlídku lodí. Z vlajkového korábu Svatý veliký mučedník Isidor spustili ke člunu křeslo a vyzvedli „Její Výsost“ na palubu. Přivítalo ji zvolání „Urá!“ a na lodích byly vztyčeny carské vlajky. Hned poté k ní přistoupil gardový kapitán Litvinov a oznámil jí, že je zatčena. Možná si v temné lodní kajutě vzpomněla na přísloví: „Každé radosti žalost za patami chodí.“ 

Zatčení „princezny“, zabavení jejích dokumentů a rozpuštění jejího „dvora“ vyvolalo v Toskánsku skandál. Velkovévoda Petr Leopold si stěžoval na porušení mezinárodního práva, ale petrohradský dvůr se mu neobtěžoval odpovědět. Pro úplnost dodejme, že tento druhorozený syn Marie Terezie se jmenoval po Petru Velikém, jak si to vymínila jeho kmotra Alžběta Petrovna. Na císařský trůn později dosedl jako Leopold II. (vládl 1790–1792).

Kruté výslechy

V polovině května 1775 připluly lodě se samozvankyní na palubě do nevlídné ruské metropole. Byla odvezena do cely v Petropavlovské pevnosti, kde ji vyslýchal osobně generální gubernátor Petrohradu, maršál Golicyn. Chtěli dobrodružku donutit k plnému doznání, dostávala málo jídla a v cele drželi nepřetržitou stráž tři vojáci. Internovaná dáma se ale k podvodům nikdy nepřiznala a zápis z výslechu podepsala jako Alžběta. Na to reagovala Kateřina II. v instrukci Golicynovi: „…nikdo nepochybuje o tom, že je dobrodružka, a proto jí poraďte, aby se krotila a upřímně doznala, kdo ji přiměl hrát tuto roli a odkud přišla.“

TIP: Falešní Romanovci: Kdo se pokoušel vydávat za potomka ruského cara?

Během výslechu se jí též ptali, zda má pravdu britský vyslanec, který tvrdil, že je dcerou pražského hospodského. To rozhodně popřela a prohlásila, že v Praze nikdy nebyla. Dodala, že „pokud by zjistila, kdo jí předhazuje takový původ, tomu by oči vyškrábala“. 

Byla odsouzena k doživotnímu žaláři. O půl roku později, v pátek 15. prosince 1775, zemřela na tuberkulózu. Předtím se dvakrát německy vyzpovídala pravoslavnému knězi, aniž by popřela, že je carevnina dcera. Byla pohřbena bez jakýchkoliv obřadů na dvoře pevnosti. Mezitím zatkli a popravili Pugačova, čímž v ruském impériu skončila éra nebezpečných samozvanců.