Malé a lehké exoplanety se kvůli používaným metodám obvykle hledají hůře než ty velké a těžké. Přesto postupně objevujeme i malé světy a řada z nich jsou velice zajímavé exoplanety. Platí to i pro malou planetu, kterou nedávno objevila německá astronomka Kristine Lam z německého výzkumného centra Deutsches Zentrum für Luft- und Raumfahrt (DLR).

Ve vzdálenosti pouhých 31 světelných let od Země našla jednu z nejlehčích exoplanet, na jaké jsme zatím narazili. Poloměr planety GJ 367b představuje asi 72 procent poloměru Země, zatímco její hmotnost astronomové odhadují asi na 55 procent hmotnosti naší planety. Z těchto údajů vyplývá, že jde o malou terestrickou planetu, o něco větší než Mars, jejíž hustota je vyšší než průměrná hustota Země.

Planeta ze železa

Szilárd Csizmadia z DLR, který se na výzkumu podílel, je přesvědčený, že „vysoká hustota planety naznačuje, že ji z převážné části tvoří masivní jádro ze železa“. V tomto je exoplaneta GJ 367b podobná našemu Merkuru, který má oproti ostatním kamenným planetám rovněž velmi velké jádro ze železa a niklu.

TIP: Rozpálená superzemě s teplotou 2 300 °C má atmosféru jako naše planeta

Mateřská hvězda exoplanety GJ 367b je červený trpaslík, zhruba poloviční a také chladnější než naše Slunce. Exoplaneta ale obíhá trpaslíka v těsné blízkosti, přičemž jeden oběh zvládne za pouhých osm hodin. Její povrch skrápí záření asi 500krát intenzivnější, než jaké zažíváme na Zemi. Teplota na povrchu exoplanety GJ 367b by se mohla pohybovat kolem 1 500 °C, což je blízké teplotě tání železa (1 538 °C).

Padesátiletý muž chtěl získat covidový pas vyšší úrovně, takzvaný super zelený pas, který bude od dnešního dne v Itálii potřeba pro vstup do vnitřních prostor barů či restaurací a kin. Nyní do těchto prostor stačí zelený pas dosvědčující třeba jen negativní test na koronavirus.

„Tento případ by mohl být směšný, pokud by se netýkal tak vážné záležitosti, takové chování je nepřijatelné vzhledem k obětem, které si pandemie vyžádala na lidských životech i v ekonomických a sociálních ohledech,“ napsal na facebooku šéf regionální vlády kraje Piemont Alberto Cirio.

Případ se stal ve čtvrtek večer ve městě Biella v kraji Piemont. Protéza byla velmi kvalitní, ale když zdravotní sestra dotkla mužovy ruky, pojala podezření a požádala muže, aby svlékl košili. Když zjistila, že jde o protézu, muž ji požádal, aby dělala „jako by nic“, což sestra odmítla. Cirio k tomu řekl, že muž se bude z této snahy o podvod zodpovídat před úřady.

TIP: Litevští lékaři vyjmuli ze žaludku muže více než kilogram šroubů, hřebíků a dalších kovových předmětů

Italská vláda kvůli zhoršující se epidemické situaci v předchozích týdnech přijala zpřísňující opatření proti šíření koronaviru. Ode dneška v zemi platí dva druhy covidových pasů – takzvaný super zelený pas, potvrzující očkovaní či prodělání covidu-19, bude nutný do vnitřních prostor restaurací, kin či divadel. Zelený pas, tedy potvrzení o negativním testu, bude nadále potřeba mimo jiné na pracovišti a také pro cestování veřejnou dopravou, kde bude nově nutný i pro regionální spoje a místní veřejnou dopravu; dosud byl potřeba pro dálkové spoje.

Alan Shepard prodělal mezi léty 1968 a 1971 pozoruhodnou změnu: Projevy Menièrova syndromu (nemoc postihující funkci vnitřního ucha. Projevuje se mimo jiné tinnitem, nedoslýchavostí a závratěmi doprovázenými nevolností), které jej dlouhé roky trápily, se díky experimentální operaci v květnu 1968 staly pouhou vzpomínkou. Z věčně nabroušeného „ledového kapitána“, jak mu říkali, se stal relativně příjemný člověk s jasnou vizí vlastní budoucnosti. Jakmile ho lékaři uznali schopným návratu do letového stavu, promluvil si s přítelem Dekem Slaytonem, jenž měl mimo jiné na starosti nominace do posádek. Shepard chtěl totiž místo velitele v nejbližší lunární expedici. 

Slayton mu slíbil křeslo v Apollu 13. Tehdy však zasáhla vyšší místa NASA s tím, že Shepard nebude mít dost času na výcvik, a tak se musel Alan spokojit až s postem velitele „čtrnáctky“. Jak ovšem víme, Apollo 13 se na Měsíc nedostalo. Pokud by mu tedy Shepard velel, na lunárním povrchu by nakonec nestanul nikdo z legendární původní sedmičky amerických astronautů.

Šílený golfový nápad

Dočasné zastavení letů k Měsíci po událostech Apolla 13 dalo Shepardovi a jeho posádce čas na dodatečný výcvik. A právě během příprav navštívil Středisko pilotovaných lodí v Houstonu (dnešní Johnsonovo kosmické středisko) známý herec, komik a zpěvák Bob Hope. Zatímco jej Slayton a Shepard po areálu provázeli, nedal Hope z ruky svou golfovou hůl. Coby golfový fanatik ji neodložil ani při prohlídce simulátorů a zařízení pro výcvik. Některá z nich si i vyzkoušel, přičemž se mu velmi líbila instalace umožňující zažít pohyb v šestinové gravitaci. Ani tam se ovšem hole nevzdal a Sheparda při pohledu na něj napadla šílená myšlenka: Co kdyby vyzkoušel odpálit golfový míček přímo na Měsíci?

Alan byl sám nadšeným golfistou, přestože nepodával nijak oslnivé výkony. O svém záměru informoval Slaytona, který nic nenamítal. Tvrdší oříšek však představoval šéf střediska, legendární Bob Gilruth. Jeho rezolutní reakce zněla: „Ani náhodou.“ Jenže Shepard všechno dobře promyslel – nechtěl vézt na Měsíc celou golfovou hůl, ale jen speciálně upravenou hlavu z „šestky železa“, jak se nejpoužívanější holi říká. Jako násada měla posloužit teleskopická tyč určená pro sběr nouzového vzorku. Hlavu a dva míčky chtěl astronaut koupit ze svého, takže by to daňové poplatníky nestálo ani dolar. 

Nejdůležitější argument pak Alan přidal na konec své přesvědčovací kampaně: „Šéfe, uděláme dohodu. Když to zvoráme, selže technika nebo se na povrchu stane něco, kvůli čemu bychom ty nebo já mohli mít ostudu, neudělám to. Tak lehkomyslný nebudu. Počkám až na úplný konec mise. Postavím se před televizní kameru, napálím ty dva míčky, složím hůl, dám ji do kapsy, vylezu po žebříku, zavřu příklop a budeme pryč.“ Tím Gilrutha přesvědčil a golfový plán dostal zelenou.

Míle a míle

Kromě Slaytona, Gilrutha a Shepardovy manželky neměl o záměru nikdo ani tušení. Alan potají trénoval jednoruční odpaly na zahradě za domem. Před startem se pak několikrát vykradl z ubytovny pro posádky a ve skafandru piloval techniku, aby se před miliony televizních diváků neztrapnil. Potřebné propriety propašoval na palubu lodi v jedné z náhradních ponožek.

Pátého února 1971 přistál lunární modul Antares po dramatickém sestupu v oblasti pahorkatiny Fra Mauro. Shepard stanul na Měsíci jako pátý pozemšťan a současně jediný člen Mercury 7, jemuž se podařilo ujít celou cestu od opatrných krůčků ve zmíněném programu až na povrch našeho souputníka – ke které Spojené státy vyzval prezident John F. Kennedy tři týdny po Shepardově suborbitálním letu v roce 1961.

O den později, na konci druhé lunární vycházky, překvapil Alan televizní diváky přesně tak, jak si předsevzal. Postavil se před kameru a ohlásil: „Houstone, mám v ruce rukojeť lopatky na nouzový vzorek a úplnou náhodou je na jejím konci šestka železo. V levé ruce držím malý bílý míček, který důvěrně znají miliony Američanů. Teď ho pustím na zem.“ První míček neodpálil podle svých představ, ale u druhého už se mu zadařilo. „Míle a míle a míle,“ pronesl s trochou nadsázky.

Ani dolar pro sebe

O míle a míle však nešlo. Pokud by Shepard zasáhl míček v naprosto dokonalém úhlu a maximální silou, teoreticky jej mohl odpálit až šestkrát dál než na Zemi. Rekord v pozemských podmínkách má hodnotu 472 metrů, astronaut tedy mohl míček poslat do vzdálenosti zhruba tří kilometrů. Jenže měl na sobě skafandr A7L, výrazně omezující pohyb, a navíc „hůl“ držel jen jednou rukou. Míček tak podle jeho pozdějšího odhadu dolétl asi do 180 metrů. Nakonec vyšlo najevo, že i uvedená hodnota byla hodně nadsazená. Na základě analýzy fotografií z počátku tohoto roku se oba míčky podařilo najít: První leží zhruba 22 metrů od místa odpalu a druhý 36,5 metru daleko.

TIP: Alan Shepard: První Američan ve vesmíru. A jeden z těch, co kráčeli po Měsíci

Je snadné podrobit Shepardovu golfovou show kritice. Každá minuta pobytu astronautů na lunárním povrchu stála obrovské peníze. Také doprava hlavy a dvou míčků o hmotnosti přibližně 350 gramů znamenala v přepočtu tisíce dolarů z kapes daňových poplatníků. Shepard však z celé záležitosti neměl ani dolar a všechny snahy o komerční využití svého odpalu do konce života odmítal. Dodnes se například neví, která firma dva nejznámější golfové míčky v historii vyrobila. A když se jeden producent pokusil tvrdit, že se na měsíčním povrchu nachází právě jeho výrobek, Shepard zmíněné snahy velmi ostře zarazil.

V závažnosti rakoviny i v úspěchu její léčby hraje velmi významnou roli, zda a do jaké míry nádor metastázuje, tedy tvoří druhotné nádory na různých místech po těle. Vědci amerického Princetonu již v roce 2004 objevili gen MTDH (metadherin), který je klíčový pro metastázování rakoviny prsu, a který je také zodpovědný za rezistenci těchto nádorů vůči používané chemoterapii.

Badatelé se na tento gen zaměřili a od té doby ho intenzivně zkoumají. Podařilo se jim například prokázat, že myši, které se narodily s již vypnutým genem MTDH, normálně rostly a nebylo na nich znát žádné poškození. Když se ale setkaly s rakovinou prsu, vznikaly u nich mnohem menší nádory a hlavně u nich nedocházelo k metastázování. Podle badatelů by tyto zkušenosti bylo možné využít v léčbě rakoviny. 

Vyřazení genu MTDH

Vedoucí výzkumného týmu Yibin Kang a jeho spolupracovníci po usilovaném pátrání nakonec nalezli látku, která dokáže „vypnout“ aktivitu genu MTDH i u těch myší, které se narodily s aktivním genem. Podání této látky mělo podle vědců u pokusných myší podobně výrazný protinádorový účinek.

TIP: Geneticky vylepšené T-lymfocyty bojují proti rakovině slinivky

Američtí vědci jsou optimističtí a očekávají, že by jejich objev mohl brzy vést k nové léčbě, kterou by bylo možné kombinovat s chemoterapií a imunoterapií. Mohla by z toho být zásadní nová zbraň proti metastazujícím nádorům. Zatím se zdá, že tento postup funguje nejen u nádorů prsu, ale také prostaty, plic, tlustého střeva, jater a řady dalších nádorů.

V těsném závěsu za postupujícími saskými vojenskými oddíly proudili na území Polabských Slovanů misionáři, kteří usilovali o konverzi pohanského slovanského obyvatelstva na křesťanskou víru. Zpočátku mělo jejich snažení jen skromné výsledky (viz Podivné křesťanství).

Předchozí část: Germáni proti Slovanům: Krvavý konflikt, nebo výhodná spolupráce uprostřed barbarské Evropy?

V roce 948 tedy Ota I. inicioval založení prvního biskupství na území Polabských Slovanů v Brandenburgu, jehož biskupem se stal Sas Thietmar (Dětmar). V roce 962 bylo založeno arcibiskupství v Magdeburku a do konce desetiletí se k nim přidala biskupství v Míšni, Ziči/Zeitzu, Merseburgu (na území Lužických Srbů), Starigradu/Oldenburgu, Holsteinu a Havelbergu (u Veletů). Tento rozmach christianizace byl umožněn přelomovou porážkou Maďarů v bitvě u Lechu v roce 955, která definitivně ukončila jejich nájezdy i možnost pomoci Polabským Slovanům. 

Slovanská odveta

Po smrti císaře Oty I. nastalo na východ od Labe období klidu, které bylo zčásti způsobeno nepřítomností jeho nástupce Oty II. (vládl 973–983), snažícího se bránit své císařské zájmy v Itálii. Avšak v létě 983 markrabě Severní marky, vyčleněné po Gerově smrti z jeho velké Východní marky, Thiedrich arogantním chováním vůči lutickým kmenům Chyžanů, Črezpěňanů, Dolenců a Ratarů vyvolal velké povstání, které brzy nabylo charakter boje proti daním určeným pro novou církevní vrchnost.

Vzbouření Luticové dobyli koncem června Havelberg, kde zničili sídlo tamního biskupa a obsadili i Brandenburg, kde z hrobu vytáhli ostatky nenáviděného biskupa Dodila a vyplenili církevní pokladnu. Vítězství vzápětí oslavili jako triumf svých bohů. Biskupové, mniši a nižší klérus si zachraňovali životy útěkem na opačný břeh Labe. 

Reakci ze strany říše zbrzdila nečekaná smrt Oty II. začátkem prosince 983. O tři roky později se k povstání přidali Obodrité pod vedením svého knížete Mstivoje, kteří rovněž vyhnali všechny preláty ze svého území, zničili Hamburg a také biskupství v Oldenburgu. Následně podnikli i několik nájezdů na opačný břeh Labe do Nordalbingie. Jedině Lužičtí Srbové nepovstali, protože už byli pevněji připoutáni k říši.

Nedospělý Ota III. (vládl 983–1002) nebyl schopen Slovany definitivně porazit, a přestože se jeho vojskům podařilo v roce 993 dobýt alespoň Brandenburg, musel se smířit s tím, že politická i církevní organizace na levém břehu Labe, budovaná jeho předchůdci, je úplně v troskách.

Padlí bohové

Povstání z roku 983 vzbudilo v říši přesvědčení, že Polabští Slované jsou nenapravitelní pohané, k jejichž definitivnímu podrobení lze dospět pouze neúprosnou dobyvačnou politikou a kolonizováním jejich území německými křesťanskými osadníky. Finální nápor ovšem zpomalily války proti vznikajícímu polskému státu Boleslava I., které zaměstnaly Otovi nástupce Jindřicha II. a Konráda II. Boje s Poláky pokračovaly až do roku 1033 a Luticové v nich hráli roli spojenců německých císařů, což vyvolávalo protesty vysokých církevních představitelů v říši. 

Poté nastalo oživení snah o pevnější kontrolu území Polabských Slovanů, které nezastavila ani skutečnost, že stále více slovanských knížat se stávalo křesťany. Postupně došlo k obnovení zničených biskupství, a naopak preláti s podporou ozbrojených oddílů poskytnutých markrabaty systematicky ničili centra slovanských pohanských kultů. Během výpravy proti Luticům zničil biskup Burchard z Halberstadtu na přelomu let 1067/1068 svatyni boha Svarožiče v Retře. 

Po úpadku Luticů zůstával mocným kmenový svaz Obodritů, kterému vládl už pokřesťanštěný kníže Gotšalk (1043 až 1066), po něm naopak pohanský vládce Krut (1066–1105) a nakonec znovu křesťan, Gotšalkův syn Henryk (1105 až 1127). Po jeho smrti moc Obodritů slábla a dostávali se do stále větší závislosti na saských vévodech. Ztrátu samostatnosti urychlila také takzvaná Venedská křížová výprava z roku 1147, zahájená ve stejném roce jako druhá křížová do Svaté země. Směřovala nejen proti zbytkům Luticů, ale i proti Obodritům, takže koncem 12. století tento kdysi mocný kmenový svaz podlehl Sasům úplně. 

TIP: Krvavé oběti bohům: Jak vypadaly rituály dávných Slovanů

Poslední baštou pohanského ritu zůstávala svatyně boha Svantovíta na mysu Arkona na ostrově Rujana, kterou obýval kmen Ránů patřící k Luticům. Dánové ji dobyli a vypálili v roce 1168.

Ačkoliv Polabští Slované nakonec přijali křesťanství, v následujících desetiletích museli přihlížet, jak do jejich zemí německá světská i církevní vrchnost přivádí osadníky z různých částí říše i z Flander. Války a povstání z druhé poloviny 12. století vedly k úbytku počtu Polabských Slovanů, ale Vendové (jak se zdejším Slovanům začalo říkat) mluvili vlastním jazykem ještě v 16. století. Germanizace ovšem pokračovala, takže původní slovanský jazyk se dochoval už jen u dnešních potomků Lužických Srbů.

Mnohdy se říká, že od léta 1940 do léta 1941 stála Velká Británie proti agresivnímu Německu takřka sama, nicméně toto tvrzení opomíjí jeden velmi důležitý fakt v podobě existence britského impéria. To mohlo těžce zkoušeným ostrovům poskytovat obrovskou podporu a skutečně tak činilo. Do války tudíž zamířili například Kanaďané, Australané a Novozélanďané, kteří měřili síly s Osou především na středomořském a severoafrickém bojišti. Třetí říše tam sázela na svou tehdy mimořádně progresivní manévrovou taktiku, do které zapadalo i masivní nasazení rychlých motorizovaných sil. Ty měly sloužit primárně pro taktický průzkum, ovšem v praxi se velmi často zapojovaly i do přímého boje.

Válka se blíží

Nový Zéland v meziválečném období udržoval jen útvary teritoriální obrany, jež odpovídaly jedné lehké pěší divizi. Je však nutné dodat, že to platilo pouze organizačně, nikoli z hlediska počtů, jelikož zákon z roku 1930 limitoval velikost těchto sil na pouhých 6 000 mužů, což byl přibližně třetinový stav běžné divize. Zároveň nahradil povinnou vojenskou službu za dobrovolnou. Oba tyto kroky odpovídaly společensky tehdy silně rozšířenému pacifismu, jenž se odrážel i v politické sféře, neboť vláda hleděla na ozbrojené síly se zjevnou nechutí jako na nutné zlo.

Situace se začala postupně měnit až na konci 30. let, kdy bylo zřejmé, že válka se neúprosně blíží. Stav novozélandské divize tak narostl na zhruba 10 300 osob a začalo se také s budováním druhé divize, jež dostala oficiální název 2nd New Zealand Expeditionary Force. Odpovídalo to tomu, že se počítalo s jejím nasazením pro obranu impéria, kdežto původní 1st New Zealand Division se měla nadále starat o bezpečnost Nového Zélandu.

Formování expediční divize

Každá divize obsahovala zejména tři pěší brigády a kromě nich i několik pomocných jednotek na úrovni pluků a praporů, například obrněné, dělostřelecké, ženijní a zásobovací. Narůstal i počet dobrovolníků, který se blížil číslu 60 000, jenže asi čtvrtina neprošla zdravotními testy, a tak se v červnu 1940 musela obnovit povinná vojenská služba a její horní věková hranice se zvedla z 35 na 40 let.

Bylo ale velice příznačné, jak se měnila etnická struktura vojska, respektive podíl domorodých Maorů. Před válkou totiž jevili o službu poměrně malý zájem, ale reálné ohrožení země silně zapůsobilo na jejich mentalitu a kulturu, která měla v zásadě válečnický charakter. Akcentovala čest, kamarádství a ochranu společenství, do něhož jednotlivec patří. Maorové se tedy hromadně hlásili, byť se museli potýkat s přetrvávajícím rasismem, jenž omezoval jejich služební postup, ovšem i to se záhy zlepšilo a Maorové se dostávali na velitelské pozice.

Problémy s disciplínou

Navzdory nástupu do armády se ale odmítali vzdát některých svých zvyků a tradic, a proto se nadále oddávali původním rituálům včetně válečnických tanců. Velení na to zpočátku hledělo všelijak, ale nakonec se rozhodlo toto specifikum tolerovat a poskytlo Maorům prostor, aby si své tradice uchovali. Ony tance totiž měly i nepopiratelný praktický efekt, jelikož zlepšovaly fyzickou kondici, posilovaly společného ducha jednotek a v neposlední řadě měly i pozitivní efekt na psychiku před bitvou.

Problematičtější už byl maorský poněkud svérázný pohled na disciplínu. V jejich společenství fungovala demokracie a o všem včetně vojenských otázek se hlasovalo, takže když muži považovali rozkaz za chybný či nesmyslný, občas se nechtěli podřizovat, zvláště ne bílým důstojníkům. Maorové zkrátka důvěřovali jedině tomu, u koho viděli příklad opravdové osobní statečnosti.

Stateční domorodí válečníci

Pokud ale došlo na skutečný boj, předváděli novozélandští domorodci úžasné výkony. Těch bylo třeba, jelikož co do výbavy představovaly tyto expediční síly v rámci impéria příslovečné chudé příbuzné. Postrádaly tanky a zprvu i protitankové zbraně, ve srovnání s britskými útvary provozovaly méně motorových vozidel, přestože po stránce pěchotní výzbroje se shodovaly s britskými předpisy.

TIP: Nejlepší opakovačky světových válek: Lee Enfield

Každé pěší družstvo tudíž mělo pušky Lee-Enfielda lehký kulomet Bren, kdežto o podporu se staraly těžké kulomety Vickers a minomety ráže 51 mm, pro ty ale byla často k dispozici jen kouřová munice. Také pěchotní výcvik, jehož závěrečná fáze se obvykle odehrávala v Egyptě, odpovídal britským normám, nicméně dnes bychom jej hodnotili jako nedostatečný, šablonovitý a málo vhodný pro vzdorování modernější německé taktice. Něco podobného platilo také pro spojení, neboť Novozélanďané měli jen málo vysílaček, které navíc v horách Řecka a Kréty fungovaly značně problematicky, takže se často používaly polní telefony. Ty byly spolehlivější, jenže do manévrového boje se příliš nehodily.

Dokončení v neděli 12. prosince

Středověký Halifax zbohatl na obchodě s látkami. Před továrnami se nechávalo na rámech sušit velké množství drahých látek. Krádeže znamenaly vážný problém a městští obchodníci potřebovali účinný odstrašovací prostředek. Na místním popravišti proto vyrostly dva pětimetrové dřevěné sloupy, mezi nimiž visela železná sekera, zavěšená na olovem vyplněném nosníku, který se ovládal lanem a kladkou. Podle oficiálních záznamů na něm bylo v letech 1286 až 1650 popraveno nejméně 53 lidí.

Demokratická smrt

Toto a později i podobné skotské zařízení zvané „panna“ pravděpodobně inspirovalo Francouze, kteří si pro přístroj vymysleli vlastní jméno. Doktor Joseph Ignace Guillotin byl humánní, mírumilovný lékař, jemuž vadily veřejné popravy. Roku 1789 během Velké francouzské revoluce předložil novému národnímu shromáždění ambiciózní plán reformy francouzského trestního systému a zavedení humánnějších metod. Navrhoval standardizovaný mechanický způsob popravování, jenž by neznevýhodňoval chudé (byli nedbale věšeni) a nenahrával bohatým (kteří byli vždy čistě sťati). Většina návrhů byla rovnou zamítnuta, ale myšlenka efektivního stroje na zabíjení se ujala.

Guillotinovo doporučení převzal a vypiloval doktor Antoine Louis, tajemník Chirurgické akademie. Byl to on, a nikoli Guillotin, kdo v roce 1792 sestrojil první funkční zařízení s charakteristickou diagonální čepelí. Nějaký čas se mu podle jeho strůjce dokonce říkalo Louison nebo Louissette. Z jakéhosi důvodu se však nakonec ujalo spíše Guillotinovo jméno a navzdory snahám jeho rodiny už se popravčímu stroji jinak neříkalo. Lidová legenda, že Guillotina zabil jeho stejnojmenný vynález, se nezakládá na pravdě. Joseph Guillotin zemřel roku 1814 na infekci z hnisavého zánětu v rameni.

TIP: Popravy na domácí způsob: Historie trestu smrti v Česku

Gilotina se stala první „demokratickou“ popravčí metodou a začala se používat po celé Francii. Za prvních deset let její existence na ní bylo podle odhadů historiků sťato 15 tisíc lidí. Toto číslo překonalo pouze nacistické Německo, kde v letech 1938 až 1945 skončilo na gilotině zhruba 40 tisíc odsouzenců. Poslední Francouz, kterého na gilotině popravili, byl tuniský přistěhovalec Hamida Djandoubi, odsouzený v roce 1977 za znásilnění a vraždu mladé dívky. Není možné přesně dokázat, jak dlouho zůstává uťatá hlava při vědomí, pokud vůbec. Nejbližší odhad je patrně pět až třináct vteřin.

Pyramidy jsou pro většinu z nás symbolem, či přímo synonymem starověkého Egypta a jeho faraonů. Jsou to ikonické hrobky egyptských vládců, které vypovídají mnohé o tehdejších lidech a jejich době. Přesto období stavby pyramid představuje jenom část historie starověkého Egypta.

První pyramidu vybudoval v Sakkáře faraon Džoser, který byl 2. panovníkem 3. dynastie, kolem roku 2600 před naším letopočtem. Jeho následovníci stavěli pyramidy o něco déle než tisícovku let. Nejmladší známou pyramidu postavil faraon Ahmose I., který byl zakladatelem 18. dynastie a vládl v letech 1550–1525 před naším letopočtem. Proč Egypťané se stavbou pyramid vlastně přestali?

Končící věk pyramid

Podle egyptologa Petera Der Manueliana z Harvardovy univerzity existuje na toto téma řada teorií, které zahrnují různé aspekty tehdejšího Egypta. Jedním z hlavních důvodů byl ale zřejmě fakt, že vládnoucí faraoni byli svědky, jak tehdejší lupiči pyramidy znesvěcují a vylupují je. Vládci na vlastní oči viděli, jak dopadají ostatky jejich předchůdců, a obávali se o bezpečnost vlastní hrobky.

Ještě před tím, než faraoni přestali podporovat stavby pyramid, nechávali své ostatky pohřbívat do pohřebních komor mimo pyramidy. Kupříkladu poslední pyramida, kterou Ahmose I. postavil v Abýdosu, má pohřební komoru ukrytou v poušti, více než 500 metrů daleko od samotné pyramidy. 

Později byli faraoni pohřbíváni ve vyhloubených hrobkách v Údolí králů nedaleko Luxoru. Zdejší vrchol Thébských vrchů - Al-Qurn ostatně připomíná pyramidu, což mohlo pro faraony představovat přijatelný kompromis. Spočinutí pod pyramidou bylo pro tehdejší vládce důležité, neboť pyramida byla chápána jako místo „vzestupu a transformace“ směrem k posmrtnému životu. Dalším důvodem mohla být prostorová náročnost a celková nákladnost staveb. Luxor byl zkrátka pro nové pyramidy příliš malý a jejich výstavba drahá a komplikovaná.

Odznak bohatství

Zatímco faraoni od výstavby nových pyramid postupně upouštěli, velkolepé stavby si naopak dopřávali boháči té doby. Dokládá to například 3 300 let stará hrobka v Abydu, která byla postavena pro písaře Horemheba, jejíž vchod zdobí sedm metrů vysoká pyramida. 

TIP: Jak se stavěly pyramidy: Používali Egypťané astronomii?

K rozmachu stavby pyramid došlo i v tehdejší Núbii (dnešní oblast Súdánu a části jižního Egypta), kde vznikaly pyramidy jak pro vládnoucí královské rodiny, tak i pro zástupce bohatých vrstev té doby. Podle Marka Lehnera, ředitele a prezidenta společnosti Ancient Egypt Research Associates, bylo pro královské rody vystavěno zhruba 180 pyramid, těch soukromých vzniklo ale mnohem více.

Výzkumníci se v dotazníku ptali nejen na názor na různé typy takzvaných sexbotů, od umělé panny či panáka bez jakékoliv inteligence či jednání po robota v jednání i vzhledu totožného s člověkem, ale i na jejich možné výhody či nevýhody, preferovaný vzhled či etiku jejich využívání. Podle autorů výzkumu Davida Černého z Ústavu státu a práva AV ČR a lékaře Zlatka Pastora jde o jediný výzkum na podobné téma v tomto rozsahu v Čechách. 

Rozsáhlý on-line dotazník o 180 otázkách respondenti vyplňovali od června 2019 do května 2020. Výzkum vycházel z odpovědí 1 375 Čechů, z nichž bylo 48 procent žen. Autoři upozornili, že nešlo o reprezentativní vzorek populace, ale spíše o názory mladších lidí, kteří se jsou o tématu sexuálního styku s roboty ochotni bavit. Podrobnější výsledky i demografii dotazovaných lze najít ve veřejně přístupných souborech statistika a psychologa Daniela Dostála.

Pomáhat a sloužit

Na 89 procent oslovených podle výzkumu souhlasilo, že sex s robotem by byl bezpečný. Více než tři čtvrtiny také souhlasily, že takový styk by byl podobný masturbaci, nepovažovali by ho za nevěru a mohl by mimo jiné zpestřit sexuální život. Podle 71, respektive 72 procent dotazovaných by mohl umožnit pedofilům a zoofilům uspokojit jejich potřeby, aniž by způsobil újmu dětem či zvířatům.

Za největší problém lidé považovali fakt, že by sex s roboty mohl utvářet nerealistické představy o sexu a vedl by ke ztrátě zájmu o sex s lidmi. S těmito tvrzeními souhlasilo 91, respektive 86 procent lidí. Za nepřirozený styk s roboty označilo 58 procent lidí, více žen než mužů. Ty se také více než muži domnívaly, že sex s roboty by posílil představu, že je partner či partnerka pouhým objektem k uspokojení sexuálních potřeb.

Nejvíce oslovení souhlasili s tím, že by bylo správné sexboty využít k zajištění kvalitního sexuálního života hendikepovaných lidí (94 procent) či jako náhrada za prostitutky a prostituty (89 procent). V 83 procentech lidé souhlasili s tím, že by takový robot mohl sloužit k uspokojení nejtajnějších sexuálních fantazií.

TIP: Sexboti budou umět odmítnout sex, pokud na něj nebudou mít náladu

Co se týče vzhledu sexbotů, respondenti by upřednostnili zejména jejich adaptabilitu, tedy kromě možnosti vybrat si celkové vzezření i například možnost měnit velikost poprsí či penisu. Na 97 procent lidí také souhlasilo s tím, že by měli roboti mít více módů chování, jako například vášnivý, mazlivý, submisivní či dominantní.