Hluboko v rumunských horách, někde v Transylvánii, se prý pod zemí ukrývá škola Šolomance, kde vede výuku samotný ďábel. Žáci, děti z celého regionu, se tam učí používat černou magii a mluvit se zvířaty, přičemž během sedmiletého studia nevyjdou na slunce. Následně je vybrán jeden žák, aby se stal tzv. solomonari, tedy dračím jezdcem, schopným ovládat počasí. Mytická bestie, s níž spojí svůj život, přitom údajně žije v nedalekém jezeře.

Legenda o škole se patrně váže k jednomu z příběhů o králi Šalomounovi, jenž prý také měnil počasí. Fakt, že podle místní tradice děti vyučuje ďábel, už zřejmě představuje zkreslení předlohy. Ve starých pohanských legendách byli solomonari laskaví a prospěšní jedinci, kteří pomáhali lidem. Měli rudé vlasy, prostý bílý oděv a často se vydávali za žebráky – při sobě však nosili plno magických předmětů. 

Počasí v hrsti 

Hlavní dar solomonari spočíval v umění jízdy na drakovi a ve schopnosti vyvolávat deště či bouře. S rostoucím vlivem křesťanství byli ovšem démonizováni, a legenda tak postupně získala zcela jiný nádech. Podle některých příběhů poslouchali jezdci jen ďábla, mezi jehož pomocníky patřili. Dle jiných se nechali za úplatu najímat lidmi, aby ničili nebo naopak chránili určená pole.

TIP: Avalon, Lemurie, Atlantida: Bájné ostrovy, které lidé nepřestali hledat

Badatelé legendu poprvé popsali v 19. století, načež inspirovala řadu evropských umělců: Školu zmiňuje například Bram Stoker ve svém proslulém Drákulovi: Příslušníci ušlechtilého krvesajného rodu se tam měli vzdělávat a uzavírat smlouvu s ďáblem. Za zmínku také stojí, že v některých oblastech Rumunska víra v čarodějné jezdce na dracích dosud nevymřela. A přestože se představa o nich změnila – dnes symbolizují vznešenost – mezi lidmi na venkově a v horách stále žije.

Oproti řadě jiných supermasivních černých děr v jiných galaxiích je naše domovská supermasivní černá díra – Sgr A*, vlastně dost ospalé monstrum. To ale neznamená, že by byla zcela neaktivní. Ukazuje se, že si i ona občas „pochutná“ na hvězdě nebo oblaku plynu, a následně odpálí výtrysk hmoty a záření. Jako by si černá díra po svačince říhla.

V případě Mléčné dráhy nejsou tyto výtrysky obvykle příliš výrazné a není snadné je vystopovat. Gerald Cecil z americké Severokarolínské univerzity v Chapel Hill a jeho spolupracovníci museli vynaložit téměř detektivní úsilí, aby takový výtrysk objevili.

Dva tisíce let starý výtrysk

V roce 2013 se vědcům podařilo zaznamenat stopy po nedávném výtrysku supermasivní černé díry Sgr A*, který směřoval jižním směrem. Cecila a spol. zajímalo, zda najdou odpovídající výtrysk severním směrem. U černých děr obvykle zaznamenáváme dva protilehlé výtrysky.

Cecilův tým prostudoval řadu pozorování cílové oblasti vesmíru, pořízené různými teleskopy v rozmanitých oblastech elektromagnetického záření. Podařilo se jim vystopovat minivýtrysk záření a hmoty, který vyrazil z bezprostřední blízkosti supermasivní černé díry před pouhými dvěma tisíci lety.

TIP: Monstrum se probralo: Naše supermasivní černá díra je stále aktivnější

Černá díra tehdy něco „pozřela“ a přitom vznikl tento minivýtrysk. Badatelé s pomocí Hubbleova vesmírného dalekohledu nalezli zářící mračno vodíku, do něhož minivýtrysk narazil. Původně byl úzký, ale po srážce s mračnem vodíku se rozdělil na řadu tenkých proudů, takže připomíná říční deltu. Samotný výtrysk přitom není na snímcích Hubbleova dalekohledu patrný.

Stínky jsou malí suchozemští korýši, s nimiž se běžně setkáte ve vlhkém prostředí zahrad, parků, luk i lesů. V blízkosti lidských obydlí je jejich hemžení nejčastěji vázáno na spodní stranu prken, kamenů či dalších předmětů „odložených“ někde venku na zahradě. Stačí otočit zapomenutý kousek v zanedbané části pozemku a stínky se začnou rozbíhat a rozlézat do všech stran. O těchto malých tvorech, s nimiž jste se nepochybně už mnohokrát setkali, se toho všeobecně moc neví…

Korýši, kteří se nestáčejí

Možná vás překvapí už jen samotná informace, že stínek u nás žije hned několik desítek druhů. Ty však není snadné od sebe rozlišit. Celosvětově nalezneme v samotném rodu stínka (Porcellio) okolo 211 druhů. Z toho v České republice se dá běžně setkat například se stínkou obecnou (Porcellio scaber), stínkou skvrnitou (Porcellio spinicornis), stínkou zední (Oniscus asellus), stínkou lesní (Trachelipus ratzeburgii) či stínkou Trachelipus rathkii.

Příbuzné svinky, s nimiž je možné stínky na první pohled zaměnit, se na rozdíl od stínek dokážou svinout do kuličky. Tuto obrannou polohu, jíž se říká volvace, stínky neovládají.

V úkrytu před sluncem

Stínky jsou velké od pár milimetrů až ke dvěma centimetrům a jejich zploštělé tělo je složené z několika dílů článkovaného krunýře. Tělo je většinou vybarvené v nenápadných šedých odstínech, i když existují i výrazněji zbarvené mutace – například žlutá, oranžová atd. Pod krunýřem stínek je při vhodném úhlu pohledu dobře vidět sedm párů kráčivých končetin a na hlavohrudi dvě lomená tykadla.

Tito suchozemští korýšci dýchají pomocí žaberních destiček na spodku zadečku, pro jejichž správnou funkci je potřeba vlhčí ovzduší. Právě proto potřebují tito živočichové ke svému životu vlhká prostředí, jež najdou právě hlavně ve stínu – od něj je pak odvozen český název „stínky“. Jsou aktivní především za soumraku a v noci, kdy je jednak vyšší vlhkost vzduchu a také se mohou obávat menšího počtu potenciálních predátorů. Přes den jsou stínky ukryty v půdě či pod různými předměty a to často ve skupinách. V těchto místech kromě stínek (často hned několika druhů najednou) obvykle naleznete i další zástupce suchozemských korýšků – již zmiňované svinky.

Vášeň pro vápenné omítky

Potravou stínek jsou tlející rostlinné zbytky, ale nepohrdnou ani živočišnou složkou, především z uhynulých organismů. Protože základním stavebním prvkem jejich buněčných stěn je vápník, potřebují si jej doplňovat, a to především před a těsně po svlékání. Ideálním dostupným zdrojem vápníku jsou pro stínky staré vápenné omítky, takže se hojně pohybují právě zde. Jeden druh dokonce podle častého nálezu ve starých zdech dostal svůj název – stínka zední. Jako zdroj vápníku stínky často využívají i vlastní svlečenou „kůži“. Starý obal krunýře, nebo alespoň jeho část, proto po svlečení často ihned pozřou.

Své vápenné „brnění“ využívají zvlášť samičky při ochraně potomků. Po spáření totiž nosí oplozená vajíčka na břišní straně těla až do okamžiku vylíhnutí. Sami potom většinou hynou. Mláďata jsou průhledně bílá až nažloutlá a jen asi milimetr velká (v závislosti na druhu). Ihned po vylíhnutí se snaží schovávat v půdě či v různých malých úkrytech a skulinách.

Škodlivé, nebo užitečné?

V přírodě plní stínky důležitou funkci destruentů, což znamená, že vracejí mrtvou organickou hmotu zpět do oběhu živin. Jsou tak významnou součástí potravního řetězce mnoha dalších druhů organismů. Především na podzim, kdy se snižuje potravní nabídka v přírodě a začínají panovat nízké teploty, pronikají stínky (a také svinky) často do sklepů i obytných částí domů. Kromě tepla je lákají také uskladněné zásoby, jako je ovoce, zelenina, atd.
Z toho důvodu je lidé často vnímají jako škůdce. O tom svědčí i mnoho článků na tuto tematiku, které lze nalézt nejen na internetu ale i v tištěných periodikách.

TIP: Vetřelec v mravenčím hnízdě: Nesnadné soužití mravenců s cvrčíky

I pokud pomineme krátkozraké rozdělování všech organismů na „škodlivé“ a „užitečné“ (navíc z omezeného zorného úhlu pohledu člověka), je pravda, že stínky mohou působit nepříjemně – rozhodně ale ne škodlivě! Dají se zapudit vysířením sirnými knoty (tam kde to lze – sklepy atd., ale je to složitější proces) a nebo prostým sesbíráním a vynesením ven. Účinná je pochopitelně prevence v podobě dobře utěsněných prostor sklepů v místech, kudy by stínky mohly z venku pronikat.

Alžběta Stuartovna přišla na svět 19. srpna 1596 ve skotském Fife jako nejstarší dcera skotského krále Jakuba a jeho manželky Anny Dánské. Pokřtěna byla poměrně pozdě, až na samém konci listopadu, nicméně dlouho chystané oslavy byly o to velkolepější. Zvolené jméno vyjadřovalo smělé ambice novopečeného královského otce, jenž toužil převzít anglický trůn po aktuálně panující stejnojmenné královně. Sen se Jakubovi I. vyplnil roku 1603, kdy byl po náročných a vleklých diplomatických jednáních jmenován králem Anglie a Irska ještě tentýž den, kdy stařičká Alžběta I. navždy zavřela oči a kdy se skončila její bezmála padesátiletá vláda. Pro tehdy šestiletou skotskou princeznu znamenala otcova korunovace anglickým panovníkem zásadní životní změnu, neboť se z ní ze dne na den stala jedna z nejžádanějších nevěst své doby, obzvláště v protestantském světě. 

Nevinně v centru spiknutí

Ona sama však pochopitelně zatím celou událost vnímala spíš jako nepřetržitý proud oslav, zábav a opulentních hostin. V bujarém duchu a plná dětského nadšení si užila i několikadenní triumfální cestu do Londýna. Absolvovala ji po boku své matky, s níž jinak nebyla příliš v kontaktu, jelikož dosud vyrůstala coby svěřenkyně v rodině Lorda Livingstona ve skvostném skotském paláci Linlithgow.

Pokud doufala ve změnu a život u dvora po boku rodičů, musela být Alžběta hořce zklamaná, neboť krátce po příjezdu byla odeslána na výchovu do opatství Coombe ve Warwickshire, kde odpovědnost za její vychování přejal královský důvěrník Lord Harrington. Stejně jako její ostatní sourozenci (včetně následníka trůnu Jindřicha) se podle všeho nemohla zúčastnit ani otcovy korunovace. 

Zatímco se Alžběta poklidně vzdělávala v srdci Anglie ve všech disciplínách a oborech potřebných pro dívku jejího postavení, dostala se bez vlastního přičinění v roce 1605 do centra komplotu katolických šlechticů. Jeho cílem bylo odstranit z trůnu Jakuba I., unést princeznu z coombského opatství a dosadit ji coby loutkovou královnu. K odstranění panovníka a potažmo i korunního prince mělo dojít odpálením náloží umístěných ve sklepeních pod sněmovnou lordů během zasedání vlády, díky čemuž tato konspirace vstoupila do historie jako spiknutí střelného prachu. Ke smůle katolické části anglické šlechty odhalili spiknutí v předvečer plánované realizace náhodně královští gardisté a jeho hlavní aktéři v čele s Robertem Catesbym byli zajati a popraveni. 

Odmítnutý a vyvolený

Když bylo Alžbětě čtrnáct let, dozrál čas vážně pomýšlet na vdavky. Uchazečů o princezninu ruku se vyrojilo mnoho a všichni se svorně obdivovali její perfektní francouzské výslovnosti,  šarmu i jezdeckému umu. Většinu nápadníků tvořili nejurozenější a nejzámožnější angličtí lordi, s nabídkou k ženitbě se ovšem v Londýně ukázal také savojský dědic Victor Emanuel, brunšvický vévoda Fridrich či mladičký švédský král Gustav II. Adolf. Posledně jmenovaný monarcha byl podle mnohých žhavým kandidátem, nicméně vzhledem k tomu, že se Švédsko nacházelo ve válečném stavu s Dánskem, rodnou zemí Alžbětiny matky Anny, z námluv rychle sešlo. 

Finální volba nakonec padla na falckého vévodu Fridricha, který se před nedávnem ani ne jako patnáctiletý ujal kurfiřtské vlády po zemřelém otci a jemuž v žilách kolovala krev aragonských a sicilských králů. Námluvy s falckou stranou probíhaly na dálku a mladý vévoda se do Anglie připlavil až 16. října 1612 s úmyslem rovnou uzavřít sňatek. Ten musel být nakonec odložen kvůli nanejvýš tragické události, jež během svatebních příprav zasáhla anglickou královskou rodinu. Korunní princ Jindřich totiž podlehl břišnímu tyfu a jeho náhlá smrt zdrtila všechny blízké včetně Alžběty, která měla s Jindřichem ze všech sourozenců nejdůvěrnější vztah. 

Manželkou kurfiřta

Nový termín svatby Alžběty s Fridrichem byl stanoven na den, kdy se v současné západní kultuře slaví svátek zamilovaných, tedy na 14. únor 1613. Datum bylo celkem příznačné, protože oba snoubenci se od samého počátku netajili vzájemnou zálibou. Svatební obřad proběhl v královské kapli whitehallského paláce a jednalo se přinejmenším o událost roku, která přilákala nejen pozornost ostrovanů a obyvatel Falce, nýbrž i pomazaných hlav napříč Evropou. Řada z nich neváhala vypravit se do anglické metropole osobně a ozdobit svou přítomností už beztak velkolepou oslavu, jejíž trvání se nakonec protáhlo na dobré dva měsíce. 

V květnu konečně přišlo na řadu stěhování do nového domova, kurfiřtské rezidence v Heidelberku. I zde čekaly Alžbětu s Fridrichem mohutné oslavy, kterými falckrabství vyjadřovalo své nadšení z aliance s anglickou královskou rodinou a naději na vstup mezi velké hráče evropské politiky.

Jedinou vadu na kráse z pohledu mladé nevěsty prozatím představoval chladný vztah s Fridrichovou matkou, Luisou Julianou Oranžskou. Ta se totiž nehodlala vzdát svého dosavadního rodinného postavení ve prospěch snachy. Snad ještě o to víc, že absolutní prvenství své dcery ve všech ohledech stanovil Jakub I. jako jednu z podmínek zasnoubení a trval na tom, že Fridrich musí s Alžbětou v budoucnu vždy zacházet jako s královnou.  V tu dobu samozřejmě nikdo nemohl tušit, že se Alžběta královského titulu skutečně dočká – a že se z něj dlouho těšit nebude. 

Česká epizoda

Poté, co pražský generální sněm sesadil 19. srpna 1619 dosavadního vladaře Ferdinanda II., se na Fridricha obrátily české stavy s úmyslem jmenovat jej panovníkem. Samotný Fridrich z předloženého návrhu velkou radost neměl a podle všeho to byla právě Alžběta, která zahrála na struny jeho šlechtické cti a smyslu pro povinnost a přiměla jej usednout na uprázdněný český trůn. Fridrichova korunovace proběhla 4. listopadu, Alžbětina o tři dny později. Slavnost si královna nejspíš příliš neužila, jelikož se nacházela ve vysokém stupni těhotenství se čtvrtým potomkem.

Vyhlídky na setrvání na Pražském hradě byly navíc od samého počátku každým dnem nepříznivější. Podle očekávání si totiž sesazený Habsburk nedal převrat líbit a za pomoci katolických spojenců zahájil mocnou ofenzívu. Ta v konečném důsledku stála Alžbětu s Fridrichem nejen český královský titul, nýbrž i kurfiřtskou hodnost, neboť katolická liga obsadila Fridrichovu rodnou Falc a za nového kurfiřta dosadila císařova spojence Maxmiliána Bavorského. Fridrichovo české panování trvalo jeden rok a čtyři dny, Alžbětino ještě méně. Vzhledem k dalšímu těhotenství opustila Čechy ještě před bělohorským kláním a syna Mořice přivedla na svět v půli listopadu 1620 v bezpečí zámku Küstrin poblíž Berlína.

TIP: Anglickou královnou jsem já: Intriky proti tetičce stály Marii Stuartovnu hlavu

Díky podpoře příbuzných ze strany Fridrichovi matky si pár zařídil exilové sídlo v Haagu, kam Alžběta s dětmi dorazila na jaře následujícího roku. V relativním bezpečí skromné rezidence porodila dalších osm potomků. Poté ovšem Fridrich 29. listopadu 1632 v Mohuči podlehl nákaze moru či tyfu. Stalo se tak při návratu z válečného tažení, na které se vydal jako spojenec Alžbětina dávného nápadníka, švédského krále Gustava II. Adolfa.

Pro starověkou civilizaci představovalo ukřižování vcelku všední záležitost. Archeologické nálezy dokumentující tento krutý trest jsou ale nesmírně ojedinělé. Britští archeologové měli nedávno štěstí – David Ingham z organizace Albion Archaeology in England a jeho spolupracovníci narazili při záchranných vykopávkách v anglickém Cambridgeshire na ostatky muže ve věku 25 až 35 let, který byl podle všeho ukřižován. Dokládá to hřeb, který archeologové objevili v mužově patní kosti. Ze stavu kostí nohou je navíc patrné, že muž byl po dlouhou dobu před smrtí přikovaný.

Ukřižovaný otrok

Ostatky muže byly objeveny na hřbitově z římských dob, kde byl pohřben ve 3. nebo 4. století našeho letopočtu. Celkem zde byly nalezeny pozůstatky 48 lidí a jejich kostry vypovídají o tom, že byli vystaveni velmi těžké fyzické práci. Badatelé z toho usuzují, že mohlo jít o otroky. Archeologové vycházejí z toho, že v roce 212 našeho letopočtu bylo všem svobodným lidem na území římské říše uděleno římské občanství – a římští občané se obvykle ukřižováním netrestali.

TIP: Na farmě v britském Rutlandu se podařilo objevit výjimečnou římskou mozaiku

Ukřižování bylo i tehdy považováno za extrémní trest a lidé na kříži umírali dlouho a v bolestech. V řadě případů byla ukřižovaná osoba i po své smrti pro výstrahu vystavena všem na očích. Ani pro otroky se ukřižování nepoužívalo běžně, ale jen v případech nejvážnějších zločinů, jako byla vzpoura nebo vlastizrada. Krutá praxe skončila ve 4. století, kdy tento trest zrušil římský císař Konstantin I. O více než 1 000 let později se ale znovu přibíjelo na kříž - v Japonsku byli tímto způsobem usmrcováni křesťané a křesťanští misionáři.

Už v antickém Římě platilo, že pokud nelze budovat do šířky, musí se stavba vyhnat vzhůru. V pohřebnictví se stejnou cestou jako jedna z prvních vydala Brazílie, když roku 1984 začala v přístavu Santos stavět „vertikální hřbitov“. Soubor Memorial Necrópole Ecumênica zahrnuje tři věže, z nichž zatím stojí dvě, o výšce 37 m a 46 m. Třetí, tyčící se do 108 m, by měla poskytnout místo až pro 25 tisíc hrobek, přičemž každá pojme šest těl. 

Blíž k nebesům

Ještě velkorysejší projekt se zrodil v hlavě studenta architektury Martina McSherryho, který v roce 2013 přišel s návrhem vertikálního hřbitova pro norské Oslo. Stavbu přitom koncipoval jako „nekonečnou“: Jeřáb by neustále přidával nová patra s tím, jak by rostla potřeba nového prostoru pro ukládání ostatků. Odvážný plán se však zatím nerealizoval.

TIP: Fronta posledního odpočinku: Stanou se tradiční hroby luxusem?

Velký úspěch ovšem vertikální hřbitovy slaví v Izraeli. Tradiční pohřební místo Jarkon svoji kapacitu 110 tisíc míst dávno vyčerpalo a bylo třeba najít řešení. Nabídla ho výstavba několika dalších pater nad existujícími náhrobky, což mezi náboženskými autoritami vyvolalo spory o přípustnosti takového uložení. Nicméně výsledné usnesení ideu schválilo a brzy ji akceptovala celá ortodoxní komunita. Několik nástaveb již úspěšně vzniklo a dalších zhruba 35 se plánuje, což by mělo kapacitu hřbitova ztrojnásobit.

Ve druhé polovině 70. let se začali v rámci programu Interkosmos vybírat adepti na post kosmonauta v zemích východního bloku. S hrdostí tak dnes můžeme říct, že jako třetí národnost se do vesmíru dostala právě ta československá. Poté následoval Polák a občan Německé demokratické republiky, čímž se završilo první kolo programu. Potom ovšem měly v poměrně krátkých rozestupech přijít na řadu i další státy.

V roce 1977 tak začal nábor kandidátů v tehdejší Bulharské lidové republice. Z náročného výběru nakonec vyšli vítězně major Georgi Kakalov a nadporučík Alexandr Alexandrov. V březnu oba zahájili všeobecnou kosmonautickou přípravu a v listopadu pokračovali výcvikem pro svou misi. 

Nesmyslný požadavek

Kakalova přiřadili k velmi zkušenému Nikolaji Rukavišnikovi, jenž v rámci Interkosmosu absolvoval s Oldřichem Pelčákem roli náhradníka pro sovětsko-československý let Sojuzu 28. Alexandrov dostal coby velitele Jurije Romaněnka, který se o rok a půl dřív vrátil ze svého prvního rekordně dlouhého letu na stanici Saljut 6. Po absolvování výcviku byla jako hlavní posádka zvolena dvojice Rukavišnikov–Kakalov, přičemž Romaněnko s Alexandrovem zůstali „v záloze“. Když ovšem Kakalov mohl začít slavit, zazněl jako blesk z čistého nebe naprosto absurdní požadavek.

Jelikož vládneme slovanským jazykem, je pro nás poměrně zřetelná ne zcela příjemná konotace jména budoucího bulharského kosmonauta. Kakalov skutečně nepředstavuje typické příjmení pro dobyvatele vesmírných dálav, přestože v Bulharsku není nijak zvlášť neobvyklé. Pro Sověty však bylo naprosto nepřípustné, proto Kakalova důrazně požádali, aby si jej změnil.

Dobrá volba?

Doporučení oficiálně přišlo z bulharské strany, za podivnou šarádou však téměř jistě stáli Sověti. Kakalov tak musel vybírat příjmení, pod nímž vejde do historie svého národa. Volba padla na „Ivanov“, což odkazovalo ke křestnímu jménu jeho otce. Rod Kakalovů, ve své oblasti údajně poměrně vážený, tak přišel o možnost vepsat své příjmení do bulharských análů.

Možná to však nakonec bylo dobře, neboť jak víme, let Nikolaje Rukavišnikova a Georgiho Ivanova na palubě Sojuzu 33 v dubnu 1979 neskončil podle očekávání. Závada na motoru lodi znemožnila spojení se stanicí a místo plánované devítidenní mise museli kosmonauti po necelých dvou dnech nouzově přistát. Těžko říct, jak by se k expedici, která jen tak tak neskončila tragédií, postavili sovětští i zahraniční novináři, kdyby byl jeden z členů posádky nositelem příjmení označujícího v jistých souvislostech velmi negativní průběh událostí… 

Německá druhoválečná armáda kladla od samého počátku konfliktu důraz na pohyblivost, čemuž odpovídala i sázka na kvalitní bezdrátové spojení. Mnozí odborníci proto dokonce soudí, že nikoli tanky či letadla, nýbrž radiostanice byly oním zlomovým prvkem, jenž zajistil německé bleskové válce převahu.

Předchozí část: Novozélanďané proti Blitzkriegu: Novozélandský pěšák vs. německý motocyklista (1)

Do značné míry lze totiž říci, že taktické letectvo sloužilo jako náhrada zpočátku slabého dělostřelectva, kdežto motorová vozidla v podstatě navazovala na to, co již v minulosti měla za úkol jízda. Ostatně nebylo náhodou, že motocyklová vojska (Kradschützen) prodělávala výcvik v jezdecké škole (Kavallerieschule Krampnitz), jež před válkou zahrnovala celkem pět cvičných eskadron, z toho jednu motocyklovou.

Průzkumníci na motorkách

Školu řídil později slavný tankový generál Hasso von Manteuffel, který již v roce 1935 napsal velmi zajímavou příručku s názvem Kradfahrer! Kradschützen!, která popisovala organizaci, výcvik a taktiku motocyklové roty. Nastiňovala rozmanité scénáře a úkoly a určovala, co má každý příslušník roty dělat, nicméně nikoli rigidně, nýbrž s důrazem na flexibilitu, iniciativu a přizpůsobení se konkrétní situaci. To logicky odráželo německý přístup zvaný Auftragstaktik, tedy orientaci na dosažení cíle za pomoci dostupných sil bez slepého plnění komplikovaných rozkazů. Pro fungování blitzkriegu by však tato pružnost, rychlost a kvalitní spojení nestačily, kdyby velitel neměl informace o situaci na bojišti.

Právě proto kladl Manteuffel důraz na taktický průzkum, který představoval hlavní úkol motocyklových sil. Boji se určitě vyhýbat neměly, jenže musely přihlížet k vlastním schopnostem i kapacitám nepřítele. Motocykl se sajdkárou byl velmi rychlý a obvykle vezl kulomet MG 34 ráže 7,92 mm, takže představoval vhodný nástroj mimo jiné pro překvapivé křídelní útoky na pěchotu či pro pronásledování prchajícího protivníka, avšak své výhody zákonitě pozbýval, když proti motocyklistům stály dobře opevněné nepřátelské pozice.

Výbava německého praporu

Právě taková situace mnohdy nastávala v řeckých a krétských horách, takže se německé motocyklové jednotky opravdu osvědčily spíš jako průzkumné. Nesmí se ale zapomínat, že do jejich sestavy náležely také jiné druhy zbraní. Obecně platilo, že většina německých tankových divizí disponovala motocyklovým praporem, jenž podle tabulek obsahoval šest rot, a sice tři motocyklové, jednu kulometnou, jednu těžkou a jednu velitelskou (ačkoli praxe byla často odlišná).

Každá motocyklová rota vlastnila 65 motocyklů (z toho 55 se sajdkárami) a 17 osobních a nákladních automobilů. Kromě výše jmenovaných univerzálních kulometů MG 34 obdržela rota několik 81mm minometů, zatímco v těžké rotě byly začleněny 37mm protitankové kanony a 75mm lehká pěchotní děla. Kulometná rota měla vedle kulometů i další minomety a do sestavy velitelské roty náležely též dva obrněné spojovací automobily SdKfz 261.

Nejrychlejší prapor

Tabulky pro všechny roty určovaly i přesné počty dalších osobních a nákladních vozů, jež v kombinaci s motocykly zajišťovaly působivou rychlost postupu. Jestliže pro tankový prapor definovaly předpisy průměr asi 18 km/h a pro motorizovaný okolo 26 km/h, motocyklový měl dosahovat 35 km/h, a tudíž představoval nejrychlejší druh pozemní jednotky Wehrmachtu.

I proto vznikaly situace, kdy motocyklisté museli zasáhnout do boje v ne právě optimálních podmínkách, jelikož díky své vysoké pohyblivosti mohli jako první přispěchat na pomoc pěchotě, která se při snaze o prolomení linie dostala do potíží. Rychlost motocyklů tak mohla výrazně pomoci při obchvatu pozic, ale nesmělo se zapomínat, že tyto stroje jsou velmi křehké a nedokážou dobře překonávat těžký terén. Špičkoví taktici jako Guderian a Manteuffel sice určili motocyklistům přesné úkoly, i oni ale záhy poznali, že většina podobných plánů nepřečká první kontakt s nepřítelem. 

Měření sil

Němečtí vojáci někdy mívali sklon muže z britských dominií podceňovat, přestože již první světová válka poskytla víc než dostatek důkazů, že se dovedou přinejmenším vyrovnat Britům. V některých ohledech je dokonce i předčili, což se týkalo například schopností Australanů a Novozélanďanů efektivně bojovat i v nehostinném prostředí afrických pouští či řeckých hor. Tito vojáci dobře znali extrémní terénní a klimatické podmínky už z domova, a proto si běžně vedli lépe než Britové.

Zvláštní případ představovali novozélandští Maorové, na které Němci zpočátku hleděli v souladu s rasovými předsudky s pohrdáním, ale rychle změnili názor. Domorodí válečníci si u nich získali veliký respekt díky obrovské odvaze, a tudíž se nelze divit názoru některých německých veteránů, že Maorové patřili mezi nejlepší vojáky britského impéria.

Z hlediska taktiky a vybavení se ale jasné převaze v řecké i krétské kampani těšili Němci, například díky moderním vysílačkám či díky faktu, že už zavedli univerzální kulomet jako základní prvek palebné síly pěšího (a analogicky i motocyklového) družstva, zatímco vojáci britského impéria dosud užívali dva odlišné druhy kulometů – tedy lehký Bren a těžký Vickers.

TIP: Velký útěk britských vojáků z Kréty: Past, která sklapla naprázdno

V roce 1941 na tomto válčišti zvítězil Wehrmacht, který za to vděčil především vyspělé manévrové taktice, v níž hráli důležitou roli také motocyklisté. Novozélandští pěšáci ovšem obstáli se ctí, nasbírali zkušenosti a později se významně podíleli i na konečné porážce vojsk Osy v severní Africe.

Jedna z vůbec prvních celebrit se zrodila v 60. letech 18. století v Londýně. Ještě než si začala říkat Kitty, jmenovala se ona slečna Catherine Marie Fisherová a pracovala jako kloboučnice. Byla natolik spanilá a okouzlující, že v ní nalezl zalíbení komodor Augustus Keppel, který jí vtáhl do života londýnské smetánky. A pak už šla takříkajíc z ruky do ruky. 

Každý ji chtěl mít

Její krása a ostrovtip jí otevíraly nejen dveře, ale hlavně peněženky ctěných pánů. Květiny, šperky, kožešiny? Nedá se přitom říct, že by to byla klasická kurtizána. Prostě jen těžila ze svých předností a uměla svůj potenciál skvěle zpeněžit. Byla ozdobou večírků a společenských událostí. Pokud se někde konal ohňostroj, nepsalo se o rachejtlích. Jen o tom, že tam přišla ona. Když probíhal bál, hovořilo se o perlách, které měla na sobě. Každý ji chtěl (alespoň na jednu noc) mít. Každá dáma chtěla vypadat jako ona. Protože z Kitty bláznil celý Londýn.

Pro fanoušky

Kitty na své sebepropagaci dost pracovala. Nechala si například vytvořit tisícovku svých mini-portrétů. Pánové je pak mohli nosit ve své portmonce a kochat se pohledem na její tvář. Té ostatně složil poklonu i Giacomo Casanova. Novináři pásli po každém drbu: kde a s kým se slečna Fisherová zase objevila? Kdo je u ní v přízni tentokrát? Obvykle to byl ten, kdo si jí nejvíc předcházel. 

Když se Kitty zeptali, jaký krejčí pro ni vytvořil ty fantastické šaty, odpověděla: „To byste se měli zeptat lorda z Coventry. To on mi je poslal a zaplatil.“ Hned bylo o zábavu postaráno, zvlášť když se tu zprávu dočetla Maria Gunningová, manželka zmíněného lorda. Obě ženy spolu byly dlouhou dobu na nože. 

Vše, co Kitty Fisherová učinila, bylo patřičně peprné. Že při vyjížďce v parku spadla z koně? V Londýně málem zkolabovala doprava, jak jí stovky gentlemanů chvátaly pomoci! K legendě první celebrity paradoxně prospěla i její brzká smrt. Umřela v pětadvaceti letech, takže pro muže z City mohla zůstat symbolem krásy a nenaplněné touhy navždy. 

Pro líbající se pár znamená milostné ústní spojení mnohem víc – citový prožitek. Tělo, mozek, srdce a plíce přitom jedou na plný výkon: jejich majitelé se musí ukázat v co nejlepším světle a zároveň zjistit o protějšku maximum informací. Mozek nařizuje srdci zrychlit tep – z 80 někdy až na 120 úderů za minutu. Začínají se prokrvovat sliznice a pokožka na obličeji. Dvě minuty líbání znamenají 13 spálených kalorií. 

Když selže čich 

Teorie o původu líbání se různí. Projevy podobné líbání, jež můžeme zaznamenat u některých opic, vedly například německou vědkyni Ingelore Ebberfeldovou k hypotéze, že se tento fyzický kontakt vyvinul ze vzájemného očichávání. Podobného názoru je i Sheril Kirshenbaumová z Texaské univerzity: „Setkávání našich předků původně provázela spousta očichávání. Lidé si přejížděli nosem po tváři, protože na obličeji máme pachové žlázy. Během času se z toho stalo tření o rty a společenský pozdrav byl na světě.“ 

Člověk má jako savec poměrně nevyvinutý čich, takže je možné, že při výběru partnera musel postupně přesedlat z nosu za rty – právě ty jsou totiž po oční rohovce nejcitlivějším orgánem lidského těla. 

Dárek od Alexandra Velikého 

První zmínky o líbání jako vyjádření milostných citů pocházejí z Indie. V jednom z nejstarších spisů, staroindickém eposu Mahábhárata líčícím události z 1. tisíciletí př. n. l., se dočteme: „Položila ústa na moje ústa a vydala zvuk, který mi způsobil potěšení.“ Někteří historikové dokonce věří, že z Indie přivezl líbání do Evropy až Alexandr Veliký. 

Později zažila tato milostná kratochvíle krušné okamžiky hned několikrát. Zakázat ji chtěl už kolem počátku letopočtu císař Tiberius, neboť se domníval, že se tak šíří lepra. Líbání se však netěšilo oblibě ani u křesťanů – například papež Klement V. se jej v roce 1312 pokusil zakázat dekretem, v němž tvrdil, že „líbání za účelem smilnění je považováno za smrtelný hřích“. Do některých zemí Afriky, Asie a Oceánie se líbání dostalo až s evropskými misionáři v 19. století. Domorodci jej tam přijímali jen velmi pozvolna – původně ho totiž považovali za odporné.

Zajímavou teorii milostného líbání přináší i německý psychiatr Sigmund Freud. Podle něj má tento akt přímou souvislost s mimořádně libými pocity, jež zažíváme jako kojenci při sání mléka. Při líbání si pak tyto slastné pocity připomínáme.

Image

Čtěte také

Při desetisekundovém polibku si partneři vymění až 80 000 000 bakterií