Korálovky kalifornské (Lampropeltis californiae) jsou atraktivní nejedovatí hadi ze západu USA a Mexika, kteří nejsou nebezpeční lidem. Tedy až na občasná a vcelku neškodná kousnutí. Mezi teraristy jsou velmi oblíbené, což jim otevřelo dveře do světa a nabídlo jinak nedostupné příležitosti.

V roce 1998 byly korálovky dovezené na ostrov Gran Canaria, třetí největší ostrov Kanárských ostrovů. Pár z nich poté uprchlo do volné přírody a brzy se ukázalo, že prostředí ostrova Gran Canaria korálovkám velmi vyhovuje. Úspěšně se zde rozmnožily a rychle zaplavily celý ostrov. Šlo vlastně o svého druhu rychlou a efektivní invazi. Jak to ale v podobných případech často bývá, ostrovní příroda je vůči invazním druhům velmi zranitelná.

Ohrožení plazi na Gran Canaria

Jako největší problém se brzy ukázal apetit korálovek – nepohrdnou totiž ptáky, savci, obojživelníky ani plazy vhodné velikosti. Potvrzují to zjištění Juliena Piqueta a Marty López-Darias ze španělského institutu Instituto de Productos Naturales y Agrobiología. Badatelé si všimli, že se na ostrově Gran Canaria v posledních letech dramaticky snížil počet původních plazů. 

TIP: Lstiví hadi: Invazní bojgy hnědé létají po světě letadly

Podle vědců je zřejmé, že za jejich náhlým úbytkem jsou korálovky kalifornské, které tyto původní plazy jednoduše snědly. Jak ukazuje porovnání s okolními ostrovy, zmizelo například asi 90 procent velkých ještěrů, 80 procent scinků a 50 procent gekonů. Výzkum španělských vědců opět ukázal, jak devastující může být vliv úspěšného invazního druhu, a to ve velmi krátkém čase.

Do dnešní doby bylo objeveno téměř 28 tisíc blízkozemních planetek (NEA, podle anglického Near-Earth Asteroid). V posledních letech přibývají rychlostí cca tří tisíc ročně. V dohledné době se navíc objeví nové, pokročilé teleskopy, takže se počet objevovaných těles tohoto typu nejspíš dramaticky zvýší.

Odborníci NASA na to zareagovali vývojem důmyslného algoritmu pro sledování rizik dopadu planetek nové generace, který nese jméno Sentry-II. Oproti dosavadnímu algoritmu Sentry (česky Strážný) by měl ještě lépe a efektivněji hodnotit rizika srážky Země s jednotlivými sledovanými tělesy.

Automatický systém sledování planetek

Oproti běžným představám jsou planetky velmi „spořádané“ objekty, které se řídí zákony fyziky. Jejich dráhu lze obvykle velmi slušně předpovědět. Problém je s tělesy, které se pohybují velmi blízko Země, u nichž záleží na přesných údajích, a pak také s vysokým počtem těchto těles. Proto NASA využívá pro sledování těchto těles sofistikovaný systém, který automaticky počítá rizika srážky se Zemí.

TIP: Jaký dosud pozorovaný asteroid proletěl Zemi nejblíž?

Systém funguje ve výzkumném centru Center for Near Earth Object Studies (CNEOS), které je součástí laboratoří NASA Jet Propulsion Laboratory. Dosavadní algoritmus Sentry zde funguje již od roku 2002 a není vůbec špatný. Podle NASA už ale přišel čas na jeho výměnu. Sentry-II rychle spočítá aktuální rizika dopadu všech známých planetek, včetně některých speciálních případů, s nimiž si původní algoritmus Sentry neporadil.

Dráhy 2 200 těles, které jsou pro Zemi potenciálně nebezpečné. (foto: NASA, JPL-Caltech, CC BY-SA 4.0)

Meteorologická pozorovací stanice ve Verchojansku teplotní rekord na Sibiři ohlásila během loňské bezprecedentní vlny veder, kdy byly teploty v regionu deset stupňů nad dlouhodobým průměrem. To vedlo k ničivým lesním požárům a rozsáhlému tání mořského ledu.

Stanice, která leží 115 kilometrů severně od polárního kruhu a teplotu zaznamenává již od roku 1885 zde loni v červnu naměřila 38 °C. Jde o hodnotu typickou spíše pro Středomoří. Podle generálního tajemníka WMO Petteri Taalase je rekordní teplota známkou klimatické změny a důvodem ke znepokojení. Teploty v Arktidě vzrostly podle odborníků z WMO více než dvojnásobně oproti globálnímu průměru.

Světová meteorologická organizace (WMO) vede registr rekordů. Před zapsáním nového ale vždy zkoumá, jakými přístroji a za jakých podmínek byl naměřen, aby vyloučila nespolehlivá měření a mimořádné okolnosti. Hodnoty naměřené loni ve Verchojansku považuje za správné a potvrzené.

TIP: Světová meteorologická organizace potvrzuje rekord: 18,3 °C pro Antarktidu

Rok 2020 byl obecně jedním ze tří nejteplejších ve srovnání s průměrem z let 1850 až 1900. Experti WMO nyní zkoumají další tři rekordy. Dvě měření loni a letos ukázala 54,4 stupně na nejteplejším místě světa, v kalifornském Údolí smrti. Na Sicílii pak bylo letos v létě naměřeno 48,8 stupně, což by byl evropský rekord. Tým expertů ještě nikdy nemusel přezkoumávat tolik rekordů najednou.

Blesky křižují temnou oblohu a mihotavě osvětlují impozantní pyramidy Teotihuacanu. Burácení hromu přehlušuje hukot kalné vody rozlévající se ruinami. Vodní příval zalije vykopávky. Bahno promíchané s úlomky kamení se valí mezi stánky se suvenýry. Síla vodního živlu dokonce nadzvedne dláždění centrálního náměstí a to se pod jejím tlakem zbortí. Když se bouře přežene, prochází mexický archeolog Sergio Goméz zříceninami Teotihuacanu a sčítá škody. U paty pyramidy označované jako chrám Opeřeného hada, si povšimne díry mezi kameny. Není velká. V průměru měří sotva metr. Ale otevírá cestu do jakýchsi prostor v podzemí. 

„Co tam asi je?“ říká si Goméz. A hned vzápětí se mu vloudí do hlavy otázka, která ho vzruší ještě víc: „Jak se tam dovnitř dostanu?“

Goméz strávil průzkumem Teotihuacanu bezmála celou profesionální kariéru. Za třicet let práce v dávno zaniklém městě nacházejícím se asi 30 kilometrů od mexické metropole Mexico city nikdy na nic podobného nenarazil. Archeolog běží do auta pro baterku a snaží se nahlédnout do hlubiny. Záhy je jasné, že musí dolů. Rychle sežene lano, uváže si ho kolem pasu a přivolaní kolegové z okolních vykopávek ho opatrně spouštějí do tmy. Světlo baterky mu odhaluje klenbu a dno pokryté nánosy bahna.

„Je to chodba!“ křičí. „Tunel!“
„Vidíš, kam vede?“ ozývá se shora.
„Na jedné straně je to zahrazené balvany!“

„A na druhé?“
Goméz se opatrně otočí na laně a posvítí do tmy.
„Tam je to taky neprůchodné…“

Město jako obraz stvoření světa

Bouřka z podzimu roku 2003 přinesla zásadní obrat v poznávání dávné předkolumbovské civilizace známé jako Teotihuacan. Tohle jméno dostaly od Aztéků ruiny města někdy ve 14. století a znamená „místo, kde se lidé stali bohy“. Počátky města spadají do doby kolem roku 400 př. n. l. O pět staletí později patří Teotihuacan k nejvýstavnějším sídlům světa. Někteří historici připisují založení města lidem, které vyhnala na jižní okraj Mexické vysočiny erupce sopky. Podle jiných stáli u zrodu města Totonakové, kteří sem přišli z východu. Ať už Teotihuacan založil kdokoli, nalezl v mělkém údolí protkaném potoky a řekami neuvěřitelně příhodné podmínky.

Model města napovídá, jak ohromnou rozlohu musela dvouset tisícová metropole mít. (foto: INAH, CC BY 4.0)

Teotihuakánci se záhy projevují jako zdatní stavitelé a urbanisté. Vybudují kanály s kamennými břehy a usměrní jimi tok řeky San Juan. Vystaví impozantní pyramidy, jež se stanou srdcem města. Kromě chrámu Opeřeného hada se tu do výšky padesát metrů tyčí chrám Měsíce a ten o dvacet metrů převyšuje pyramida chrámu Slunce. Architekturu města zřejmě určily náboženské představy Teotihuakánců. Podle mnoha odborníků se ve stavbách odráží mýtus o stvoření světa. Například motivy mořských mušlí a vln na stěnách chrámu Opeřeného hada znázorňují zrod vesmíru z chaosu vodních mas. 

Náboženské obřady konané v pyramidách Teotihuacanu se nápadně podobají těm, které provozují současníci Teotihuakánců v mayských městech Tikal či El Mirador ležících stovky kilometrů daleko na jihovýchod. Stejně jako Mayové uctívají Teotihuakánci Slunce, Měsíc a hvězdy. Velkému respektu se u nich těší božstvo Opeřený had. A podobně jako Mayové vidí i obyvatelé Teotihuacanu silné ochranné božstvo v jaguárovi. Teotihuakánci napodobují mayské sousedy i v tom, že svým bohům přinášejí lidské oběti. Jasně to dokládá objev z klenuté krypty pod chrámem Měsíce, kde leželo vedle kostí divokých zvířat včetně pralesních koček a orlů i dvanáct bezhlavých lidských koster. 

Vzestup a pád

Teotihuacan zazářil mezi středoamerickými kulturami jako meteor. V letech 150 až 300 se prudce rozrůstá. Ideální podmínky pro pěstování avokáda, fazolí, paprik a dýní na polích a záhonech zbudovaných uprostřed mělkých jezer či bažin zajistily spolu s chovem krocanů stále početnějšímu obyvatelstvu dostatek potravy. Další potřebné věci si Teotihuakánci obstarávají obchodem. Importují obsidián na výrobu nástrojů, bavlnu pro tkaní látek nebo keramiku. Z pobřeží Mexického zálivu putují do Teotihuacanu náklady kakaových bobů.

Kolem roku 400 je Teotihuacan velmocí a v širokém dalekém okolí nemá rovnocennou konkurenci. V městě žije na 200 000 lidí. Do idyly však má život v Teotihuacanu daleko. Svědčí o tom stavby poničené během ozbrojených konfliktů. Některé z místních válek zřejmě vzplanou v důsledku vyostření rivality mezi obyvateli města. Jindy je Teotihuacan cílem útoku cizích vojsk. Kolem roku 550 tu propuká občanská válka, která má za následek ničivý požár. Popelem lehne valná část města. Z této rány se už místo nikdy plně nevzpamatuje a zhruba od roku 750 zůstává natrvalo opuštěné. 

Lidé, kteří přežili pád Teotihuacanu, se smísí s okolním obyvatelstvem. Někteří se možná vydají po obchodních stezkách do své původní domoviny. Kultura jedné z nejpozoruhodnějších civilizací Střední Ameriky upadá do zapomnění. Ani století průzkumu ruin Teotihuacanu na tom mnoho nezmění. Proto přivádí objev tunelu v blízkosti chrámu Opeřeného hada k vytržení nejen Sergia Goméze, ale celou odbornou veřejnost. Většina teotihuacanských staveb byla dávno vyloupena. Vše však nasvědčovalo tomu, že tento tunel pozornosti lupičů unikl a zůstal v takovém stavu, v jakém ho jeho dávní teotihuacanští uživatelé zanechali.

Hvězdy v temnotách tunelu

Goméz dostává zelenou k zahájení vykopávek a v roce 2009 se pouští do práce. Jeho tým si razí cestu vpřed doslova po centimetrech. Za měsíc vyčistí sotva metr chodby. Špachtlemi a dalšími ještě jemnějšími nástroji nakonec zbaví tunel tisíce tun zeminy. V průběhu prací dostávají vědci dva velmi zdatné pomocníky – roboty pojmenované po aztéckých božstvech deště Tlaloque a Tlaloc II. Ti se protáhnou i velmi úzkými prostorami. Na cestu si svítí silnými reflektory a jejich kamery zaznamenávají vše, co stále ještě leží daleko před týmem archeologů prokousávajících se hlemýždím tempem letitými nánosy. Záběry svědčí o tom, že tunel končí prostornou komorou vyplněnou nejrůznějšími předměty. Nad touto hromadou cenností se tyčí pár soch.

Digitální snímek s laserovým scanem tunelu pod chrámem Opeřeného hada (stav k roku 2014) (foto: INAH, CC BY 4.0)

Než se archeologové ke komoře prokutají, vyzvednou z hlíny desetitisíce předmětů, které tu byly poskládané jako obětiny. Nacházejí šperky, zvířecí kosti i nádoby s kukuřicí. V některých místech narazí na stopy po rtuti. Strop tunelu je vyzdoben pyritem. Tento zlatě se blyštící nerost vydává v přítmí slabou záři. Pokud se tunelem pohyboval dávný obyvatel Teotihuacanu v absolutní tmě, zářily mu nad hlavou kusy pyritu a pohled na strop připomínal pohled na jasnou noční oblohu plnou hvězd. Tunel tak mohl podle některých archeologů symbolizovat původní svět před stvořením vesmíru a lidí. Rtuť tu představovala vodní masy, pyrit pak nebeskou klenbu. 

Vykopávky a restaurátorské práce zdaleka nejsou u konce. Sergio Goméz odhaduje, že jeho tým je zhruba v desetině impozantního úkolu. Vědci nemohou postupovat rychleji, protože vše důkladně dokumentují. Také restaurátorské práce na vyzvednutých předmětech nelze ošidit. V neposlední řadě nesmí vědci podcenit ani vlastní bezpečnost. Tunel má narušenou statiku a celá oblast trpí častými zemětřeseními. Navzdory všem bezpečnostním opatřením se už menší části stěn či stropu zřítily. 

Tajemství vlády

Jednu z největších záhad Teotihuacanu představuje systém tamější vlády. Část expertů je přesvědčena, že dění ve městě diktoval jediný neomezený vládce. Takové uspořádání společnosti bylo typické i pro Maye, k nimž Teotihuacan poutaly velmi silné vazby. V mayských městech je ale vláda „králů“ jasně patrná, protože jsou zobrazováni na kamenných reliéfech a našly se i jejich bohaté hroby. V Teo­tihuacanu nezůstaly po existenci králů žádné stopy. Z toho někteří badatelé vyvozují, že kosmopolitnímu městu vládl jakýsi výbor nejvlivnějších rodin. 

Zastánci teorie, podle které Teotihuacan ovládl jediný král, vkládají do výzkumu tunelu pod chrámem Opeřeného hada velké naděje. Doufají, že jim dá zapravdu nález hrobky či dokonce několika hrobek vladařů. Zatím tu Goméz se svým týmem nic podobného nenašel. Jenže výzkum není ani zdaleka u konce. Zdá se, že na komoru pod chrámem Opeřeného hada navazují další prostory, přinejmenším čtyři menší místnosti. Co se v nich ukrývá, zatím nikdo netuší. Budou to hroby vladařů s pohádkovou výbavou pro posmrtný život?

TIP: Hrůzná přehlídka smrti: Jak vypadaly kruté rituály starých Aztéků?

I kdyby se však za komorou hrobky skutečně našly, neznamenalo by to pro teorii o královské vládě nad Teotihuacanem definitivní vítězství. Hrobek tu může být jen pár, králů by však musely být za dlouhá staletí existence města přinejmenším desítky, ale spíše stovky.  Pod chrámem Opeřeného hada mohli najít místo posledního odpočinku i jiní lidé, než vládci – např. kněží. Navzdory šťastnému nálezu chodby pod chrámem Opeřeného hada halí i nadále Teotihuacan neproniknutelný závoj tajemství. A nějakou dobu to tak ještě zcela jistě zůstane.

Abychom měli k dispozici vůbec nějaký počátek, považujeme za výchozí bod rozvoje sportu v Čechách, na Moravě a ve Slezsku letopočet 1862. Co se tehdy odehrálo? Byla založena Tělocvičná jednota pražská, čili budoucí Sokol. U její kolébky stáli dva čestní a charismatičtí muži, Miroslav Tyrš a Jindřich Fügner.

Starobylé zábavy

Pokud ale naše kukátko do historie zaostříme, vyvstanou jisté pochybnosti i námitky. Za prvé nelze popřít, že se u nás sportovalo už dřív, i když málo. Aristokracie se sportem začala o celé věky dřív než ostatní vrstvy společnosti. Šerm je ještě dřívějšího data než třeba předchůdci moderního tenisu. Vlastně je to jeden z vůbec nejstarších sportů, pěstovaných od antiky přes středověk až po současnost. Součástí životního stylu šlechty a oficírských špiček byla odedávna také jízda na koni.

Kolem roku 1830 se u nás uchytila zábava anglických lordů – štvanice na vysokou a černou zvěř s podporou cvičených smeček psů, takzvané parforsní hony. Tyto akce u nás jako první provozovali hrabě Kinský v Chlumci nad Cidlinou a kníže Lichtenštejn v Pardubicích. Ten obohatil honební radovánky o překážkové dostihy, ze kterých se vyvinula tradice Velké pardubické steeplechase. Její první ročník se konal 30. října roku 1874.

A máme tu námitku druhou. Tyrš nikdy výraz sport nepoužíval, a pokud ano, mělo to slovo v jeho ústech takřka hanlivý význam. Sport spojoval s vypjatým individualismem, sázkami a narcistní touhou být první. Tyrš proto mluvil zásadně o tělocviku, případně o tělovýchově.

A třetí námitka? Dodejme, že i na soukromých školách či v privátních cvičných a léčebných ústavech (třeba u Steffanyho nebo Malypetra) se programově pěstovala fyzická zdatnost. A hlavně to, že určité typy sportovních činností provozovali dlouho před založením Sokola také obyčejní lidé, když v zimě sáňkovali či bruslili a v létě se chodili koupat. Takže náš letopočet 1862 je spíš jen takovou orientační značkou, abychom se na cestě za sportem neztratili. 

Na ledě a ve vodě

Možná by vás překvapilo, jak hojně se u nás bruslilo. Bruslení, zatím spontánní a neorganizované, se stalo na sklonku 19. století skoro českým národním sportem. Bruslilo se ve městech i na venkově. Kde to šlo, tam se polil kus rovného terénu a vzniklo kluziště. V Praze se kupříkladu bruslilo ve vodních příkopech za hradbami, v malostranských zahradách nebo na vinohradském rybníčku v parku hraběte Canala.

Bruslila i šlechta. Nikoli demokraticky, nýbrž pečlivě oddělena od lidu – na saních se nechávala dovézt k rybníku v Královské oboře. Ovšem nejvíc se v české metropoli bruslilo na Vltavě, která ještě neměla přehrady, takže vzorně zamrzala. Bodří Podskaláci se na zimu těšili, neboť si díky ní přivydělávali: zametali a žehlili led, ze sněhu či prken budovali šatny, kluziště označovali fábory a prodávali čaj, pivo, preclíky a párky. 

Když přišlo léto, nejvíce lákal pobyt u vody, eventuálně v ní. Než se z veřejného koupání a plavání stala masově provozovaná zábava, museli lidé překonat řadu zábran. Jako nejsnáze odstranitelné se ukázaly náboženské a etické předsudky o tom, že člověk hřeší a způsobuje újmu druhým, když vystavuje veřejně své tělo. Zejména ženy, o které šlo především (u mužů se to tak vážně nebralo) se s tím vyrovnaly tak, že se zahalily od hlavě až k patě.

Ještě horší byly předpojatosti hlásané některými lékaři. Oč méně věděli, o to výstražněji zvedali prst. Neblahé zkušenosti s někdejšími epidemiemi, ale i s šířením syfilidy, vedly k teoriím o tom, že infekci lze získat z vody. Faktická rizika byla mnohem menší než úzkost, kterou podobná varování vzbuzovala. Úplné nesmysly se tradovaly o veřejných lázních. Ze zjištění, že spermiím se dobře daří v teplé vodě, vznikla lidová pověra o snadné možnosti otěhotnění tím, že se žena ponoří do vody.

První plovárny v českých zemích

Medicínské poznatky druhé poloviny 19. století i osvěta však krok za krokem krunýř smyšlenek rozbíjely. Rekreační koupání a plavání se u nás začalo ujímat od počátku 19. století. V Praze byla roku 1810 otevřena vůbec nejstarší plovárna v celé habsburské říši – a to vojenská, určená pro důstojníky pražské posádky, později sloužící i k vojenskému výcviku plavání. Vznikla na několika ukotvených lodích na levém břehu Vltavy díky milovníkovi koupání, pruském setníkovi Ernstovi von Pfuelovi (který to později dotáhl až na generála).

Zbraslav, říční lázně za dob první republiky. (foto: Wikimedia Commons, Emma Erlbeck, CC BY-SA 4.0)

Mezi naše první plovárny patřilo i vojenské brouzdaliště na ostrově Štvanici, čili k. und k. militär Planschbecken. Na rozdíl od něj byla stará Vojenská plovárna po určitou dobu přístupná i civilistům, ale nedělalo to prý dobrotu. Když ji roku 1824 vzala velká voda a odnesla ji až kamsi k Roztokám, asi sto metrů po proudu byla pod Letnou založena nejproslulejší pražská plovárna, zvaná Občanská. Jejím návštěvníkům se říkalo šimšuláci, což vzniklo zkomolením z německého výrazu Schwimschule (plavecká škola). 

TIP: Počátky českého koupání: Na podolské plovárně v Praze se scházeli nudisté

Po Vojenské a Občanské plovárně se jich v Praze vyrojilo ještě několik: na Žofíně a pod Vyšehradem, a ještě se lze zmínit o Mlejnku, Žlutých lázních a Císařské louce. Říční lázně pana Titla na Žofíně, to byla specialita. Na voru stála řada budek s klecemi spuštěnými do vody. Kdo se mínil vykoupat, zaplatil si kabinu, kde se odstrojil, vlezl do vodní klece a rekreoval se o samotě a v polotmě. Cena této „koupele říční“, jak se proceduře říkalo, se pohybovala podle pohodlí od 6 do 20 krejcarů. Takřka v sousedství fungovala také teplá lázeň sestávající z několika van, vyrobených z polévané kameniny nebo luxusní mědi, „v nichž tři osoby koupati se mohly“ a „vody studené neb teplé mohl si každý dle libosti připouštěti“.

Dvojhvězdný systém b Centauri (známý například též pod označením HIP 71865) se nachází asi 325 světelných let od Slunce a na obloze ho naleznete v souhvězdí Kentaura. Hmotnost systému se pohybuje kolem šesti Sluncí, což z něj činí zdaleka nejhmotnější soustavu, ve které byla potvrzena existence extrasolární planety. Až dosud nebyly žádné exoplanety objeveny kolem hvězd, které svou hmotností převyšují Slunce více než třikrát.

„Nalézt planetu u hvězdy b Centauri bylo opravdu vzrušující, jelikož tento objev úplně mění náš pohled na hmotné hvězdy jako možné hostitelky planetárních systémů,“ vysvětluje astronom Markus Janson ze Stockholmské univerzity, který je hlavním autorem studie publikované v prestižním vědeckém časopise Nature.

Extrémní svět v extrémním systému

Nejhmotnější hvězdy bývají také velmi horké a ani tento systém není výjimkou: hlavní složka je spektrálního typu B a patří tedy mezi hvězdy, které jsou více než třikrát teplejší než Slunce. Díky vysoké teplotě vyzařují tyto hvězdy značné množství ultrafialového a rentgenového záření.

Pár hvězd, který má celkovou hmotnost minimálně šest Sluncí, je na snímku zachycen v levém horním rohu (kruhy a struktury kolem dvojhvězdy jsou pouze artefakty zobrazení). Planeta je zachycena jako jasný bod vpravo dole. (foto: ESO, MarkusJanson, CC BY-SA 4.0)

Vysoká hmotnost a teplota tohoto typu hvězd má značný vliv na okolní plyn, což by mělo působit proti formování planet. Čím je hvězda teplejší, tím větší množství záření s vysokou energií produkuje, a díky tomu se okolní materiál vypařuje a rozptyluje mnohem rychleji. „Obecně se předpokládá, že hvězdy typu B mají ve svém okolí značně nehostinné prostředí. Proto se vědci domnívali, že by pro velké planety mělo být mimořádně obtížné se v jejich okolí vůbec zformovat,“ upozorňuje Markus Janson.  

Nově objevená exoplaneta však prokazuje, že i v takto extrémních hvězdných systémech se planety zrodit mohou. „Planeta v systému b Centauri je zcela cizí svět s podmínkami naprosto odlišnými od toho, co známe ze Země a Sluneční soustavy,“ vysvětluje spoluautor práce Gayathri Viswanath. „Je to nelítostné prostředí, kterému dominuje extrémní záření a kde se vše odehrává v obrovských měřítkách: hvězdy, planety i jejich vzdálenosti jsou mnohem větší.“ 

TIP: Hvězdy v páru: Jak vznikají dvojhvězdy a proč jsou tak časté?

A skutečně, objevená planeta s komplikovaným označením b Centauri (AB)b – nebo zkráceně b Centauri b – rovněž představuje extrém. Je 10× hmotnější než Jupiter, což z ní činí jednu z nejhmotnějších planet, jaké byly zatím objeveny. Rovněž obíhá systém po jedné z největších oběžných drah, jaké byly dosud u exoplanet pozorovány – byla nalezena ve vzdálenosti, která je 100× větší, než dělí Slunce a Jupiter ve Sluneční soustavě. A právě tato extrémní vzdálenost od centrálního páru hvězd by mohla být klíčem k jejímu přežití.

V poslední době se k léčbě některých nádorů využívá fotodynamická terapie. Tato léčebná metoda je založená na látce citlivé na světlo, která je sama o sobě netoxická a má sklon hromadit se v nádorových buňkách. Po ozáření určitým typem světla se taková látka aktivuje a nádorové buňky zničí. Postupně vyšlo najevo, že fotodynamická terapie má zvláštní vedlejší účinky. Pacientům se nápadně zlepšuje noční vidění.

Chemik Antonio Monari z francouzské Université de Lorraine a jeho spolupracovníci díky nedávnému výzkumu zjistili, jak to vlastně funguje. Podstata zvláštního jevu spočívá v tom, že fotoaktivní látka, používaná při fotodynamické terapii – chlorin e6, který je podobný zelenému pigmentu chlorofylu, interaguje s rodopsinem. To je zrakový pigment, který se nachází v tyčinkách sítnice lidského oka.

Molekulární simulace 

Badatelé provedli složité počítačové simulace chemických dějů na úrovni molekul a atomů. O jejich náročnosti vypovídá i to, že výpočty běžely několik měsíců. Ukázalo se, že když chlorin e6 absorbuje infračervené záření, v oku vytváří reaktivní formy kyslíku, což je stejný mechanismus, který se podílí na likvidaci nádorových buněk. V oku tento kyslík stimuluje rodopsin v sítnici a výsledkem je lepší vidění pacientů v noci.

TIP: Sůl nad zlato: Nanočástice soli jsou schopné likvidovat buňky nádorů

Vědci upozorňují, že by nikdo rozhodně neměl zkoušet užívat chlorin e6, aby získal superschopnost nočního vidění. Zároveň ale věří, že by tato reakce mohla být využita v léčbě některých forem slepoty či poruch zraku. Výzkum Monariho týmu je dalším příkladem, jak užitečné mohou molekulární simulace, i když jsou stále na hraně výkonu dnešních počítačů.

Když po první světové válce opouštěli Evropu příslušníci Britského expedičního sboru (British Expeditionary Force – BEF), měli za sebou čtyři roky krvavých bojů a odjížděli jako vítězové. Téměř po dvaceti letech podstupovali stejnou cestu další britští vojáci, ovšem za zcela odlišných podmínek. Za sebou nechávali kolabující Francii, v patách se jim hnaly německé tanky, nad hlavou burácely letouny Luftwaffe a tito muži mohli být rádi, že opustili starý kontinent včas.

Chudí příbuzní

Většinu meziválečného období provázely britskou armádu škrty a kabinet citelně snižoval její rozpočet. Britské vlády s ozbrojeným konfliktem vůbec nepočítaly, a tak zatímco v roce 1920 šlo na armádu asi 766 milionů liber, o dvanáct let později to bylo už jen 100 milionů. Peníze sice ubyly také Královskému námořnictvu i nové zbrani, která se zrodila za Velké války – letectvu, ale ještě méně jich zůstalo vyhrazeno pro pozemní armádu, která si vedle svých „sourozenců“ musela připadat jako chudý příbuzný.

Zlom přišel až v roce 1932 spolu se zhoršující se situací ve světě. Pozemní síly se rázem ocitly na stejné úrovní jako další dvě složky, ale celkově se stále jednalo pouze o zlomek financí, které na zbrojení vydávaly jiné státy. Část politiků dokonce volala po tom, aby v případě vojenského konfliktu mezi Německem a Francií přispěla Británie pouze námořnictvem a letectvem, zatímco armáda by byla nasazena pouze v případě obrany mateřských ostrovů nebo pro službu v rámci Commonwealthu.

Znovuzrozen

S příchodem roku 1938 rostly obavy z nového evropského konfliktu také na ostrovech. Přestože britská vláda i nadále razila politiku appeasementu, některé složky Válečné kanceláře (War Office – předchůdce ministerstva obrany, úřad zodpovědný za pozemní armádu) se pustily do revize zastaralých plánů na nasazení vojska mimo území Commonwealthu. Dne 22. února 1939 konečně přišla reakce na Hitlerovu agresivní politiku ve střední Evropě (anexe Rakouska, okupace Sudet), když vláda schválila opětovné zformování BEF o deseti divizích, které měly být připraveny k nasazení na kontinentě.

V dubnu pak Londýn schválil opětovné zavedení odvodů, což mělo umožnit postavit 32 nových divizí do 12 měsíců od vypuknutí války. Paradoxně však příliv prvních rekrutů citelně narušil a omezil na minimum pravidelné cvičení, jehož se v létě 1939 měly účastnit profesionální složky armády včetně těch, s nimiž se počítalo pro BEF.

Znovu na kontinentě

Prvního září 1939 vtrhly německé divize do Polska a o dva dny později vyhlásily Francie a Británie válku Německu. Neuplynulo ani dalších 24 hodin a první jednotky BEF se vylodily na kontinentě, přičemž k 27. září sloužilo na kontinentě přes 150 000 mužů. Po příjezdu do Francie byl velitel BEF generálporučík John Vereker, známý jako lord z Gortu, přímo podřízen generálu Alphonsu Georgesovi, velícímu severovýchodnímu úseku fronty.

TIP: Miny, mosty, výbušniny: Britský Corps of Royal Engineers (1)

Nadřízení mu neustále připomínali, že se musí řídit pokyny svého kolegy, kromě těch, které by britské pozemní síly uvedly v nebezpečí. A pokud by se mu něco nezdálo, může se obrátit na britskou vládu. Od počátku však panovaly zmatky v tom, komu konkrétně má sdělit své požadavky, hlásit případné problémy ve spolupráci se spojenci. Mezi jeho další úkoly patřilo udržet BEF pohromadě jako bojovou sílu, jedinou výjimku měly tvořit formace vyčleněné ke speciálním úkolům.

Pokračování: Na kontinent jen na skok: Britský expediční sbor v letech 1939–1940 (2) (vychází v úterý 21. prosince)

První éra nadzvukových letadel skončila s havárií letu Air France 4590 v červenci 2000 – Concordu při startu explodovalo kolo, následovalo vznícení nádrže a pád, který nepřežil nikdo ze stovky pasažérů a devíti členů posádky. Jednalo se sice o první fatální nehodu uvedeného typu strojů, přesto zájem o nadzvukové létání citelně ovlivnila. Touha přepravovat se Concordem nakonec poklesla natolik, že padlo rozhodnutí jej stáhnout ze služby: Naposledy se vznesl k nebi v roce 2003. 

Detroitská společnost Boom Supersonic nicméně prohlašuje, že pracuje na novém stroji Overture, který nadzvukové lety nejen vrátí na výsluní, ale zároveň uspokojí současné požadavky ohledně udržitelnosti či bezpečnosti. Americké aerolinky United Airlines dokonce budoucnosti načrtnuté zmíněnou firmou věří natolik, že si od ní objednaly hned patnáct letadel, s případným rozšířením smlouvy o dalších 35 strojů. Na vývoji Overture se také samy začaly podílet, aby zajistily, že splní podmínky stanovené Federálním úřadem pro letectví.

Svět jako na dlani 

Aby se dalo letadlo považovat za nadzvukové, musí se v nadmořské výšce zhruba 18 km pohybovat rychlostí alespoň 1 060 km/h. Zatímco běžně se létá těsně pod uvedenou hranicí, konkrétně asi 900 km/h, Overture slibuje až 1 805 km/h, tedy dvojnásobek. Cesta mezi Londýnem a New Yorkem by se tak zkrátila na pouhé tři a půl hodiny, což ve stále hektičtějším světě hraje důležitou roli. Z výzkumu Boom Supersonic vyplývá, že pasažéři rychlejší letadla chtějí, protože jim umožní „posílit sociální kontakty a navázat pevnější obchodní partnerství“. 

S podobně vysokými rychlostmi se ovšem pojí řada obtíží. Překonání tzv. zvukové bariéry je velmi hlasité, srovnatelné s explozí. Letecké úřady jej proto zakazují nad obydlenými oblastmi a například Concorde problém řešil tak, že danou hranici překračoval až nad oceánem. 

Univerzální a udržitelné 

Firma Boom Supersonic zatím neprezentovala žádné konkrétní plány, jak hluk u svých letadel sníží – otázku odbývá tvrzením, že od dob Concordu uplynulo mnoho let a naše chápání aerodynamiky se značně posunulo. NASA například hodlá v rámci programu X-59 QueSST vytvořit návrhy tvarů letadel, u nichž by překonání zvukové bariéry kleslo ze 105 decibelů, jako v případě Concordu, až na 75 decibelů. Díky správně nastavené aerodynamice by se navíc mohly na stavbu letounů použít moderní lehké kompozitní materiály, takže by mimo jiné klesly nároky na palivo, jež tvoří druhý krizový bod nadzvukového létání.

Vysoká rychlost jde totiž ruku v ruce s nadměrnou spotřebou. A jelikož letecký průmysl produkuje 2,8 % globálního přírůstku oxidu uhličitého, zavázala se firma Boom Supersonic k ekologické cestě. Stroj Overture mají tudíž pohánět jednak již prověřená biopaliva a také syntetický kerosin, který – jak uvádí jeho výrobce, firma Shell – vzniká výhradně z vody a CO2. Oba typy paliv se přitom chovají stejně jako běžné letecké pohonné hmoty, takže pokud se v budoucnu uplatní u více letadel, nebude třeba měnit čerpací infrastrukturu ani motory. Rovněž popsaná univerzálnost vedla aerolinky United Airlines k tomu, aby do společnosti investovaly, a postupně tak snižovaly svoji uhlíkovou stopu. 

Boháči cestují soukromě 

Problém alternativních paliv však spočívá ve velmi nákladné výrobě, jelikož ekologicky nelétá příliš mnoho letadel. Z udržitelných zdrojů vzniká pouze 0,1 % pohonných hmot spálených ve vzduchu. Kdyby využití stouplo na 1,4–3,7 %, zvýšila by se produkce a klesla cena. Ekologická paliva by se tak proměnila v ekonomicky udržitelnou cestu vpřed.

TIP: Podivínský jihoafrický miliardář představil dopravní letadlo budoucnosti

Každopádně první platící zákazníci by se měli na palubě Overture vznést do vzduchu v roce 2029. Odhadovaná cena letenky se však různí: Concorde se ve své době považoval za luxusní formu přepravy a zpáteční let z Londýna do New Yorku vyšel v přepočtu na dnešní ceny na 260 tisíc korun. Na druhou stranu podle firmy Boom Supersonic by místo v Overture nemělo stát víc než běžná letenka do obchodní třídy, neboť nejmovitější klientela dává přednost soukromým strojům. Cenu si nicméně stanoví až samy aerolinie, které jistě budou chtít, aby se jim investice do letadla v přepočtené výši 4,3 miliardy korun vrátila co nejdřív. 

Z nalezených fosilií dinosaurů se dozvíme leccos o tom, jak vypadali. S jejich pohybem je to ale horší. Něco o tom, jak se dávní dinosauři pohybovali, se můžeme dozvědět zkoumáním biomechanických vlastností jejich kostry. Spoustu informací nám ale mohou poskytnout jejich stopy. Paleontologové právě ze stop nedávno vyčetli, že přinejmenším někteří draví teropodní dinosauři se pohybovali nebezpečnou rychlostí.

Pablo Navarro‐Lorbés ze španělské Universidad de La Rioja ve městě Logroño analyzovali dva soubory stop na lokalitě La Torre, ve španělské provincii La Rioja, které zanechali blíže neurčení teropodi. Podle vědců se dávní ještěři pohybovali v blátě na dně jezera s nízkou hladinou vody, někdy během období spodní křídy. Badatelé z charakteru stop odhadují, že šlo o dinosaury, kteří měřili od tlamy po špičku ocasu asi 4 až 5 metrů.

Rychlejší než Bolt

V případě stop souboru La Torre 6A-14, kterých se zachovalo celkem pět, se teropod pohyboval rychlostí přes 37 kilometrů za hodinu. Druhý teropod, který zanechal sedm stop souboru La Torre 6B-1, dosáhl rychlosti téměř 45 kilometrů za hodinu. Nejrychlejší člověk historie, Jamajčan Usain Bolt přitom dosáhl v roce 2009 rychlosti 44,3 kilometrů za hodinu, a to jen na krátký okamžik. Teropodi z La Torre by jej tedy podle všeho předběhli. 

TIP: Dinosauří olympiáda: Kdo byli nejrychlejší sprinteři z říše dinosaurů?

Podle paleontologa Navarro‐Lorbése jde o výjimečný objev. Záznam stop rychle běžících teropodů je totiž velmi vzácný. Jejich výzkum je proto cenný a přináší významné poznatky o životě dravých dinosaurů období křídy. Teď je jasné, že se mohli pohybovat podobnou rychlostí, jako dnes automobily v městském provozu.