Nemusíte se bát: Tím, že si prokřupáváte klouby prstů na rukou, sice spoustu lidí zaručeně vytočíte, ale neohrožujete své zdraví. Vztah k budoucí artritidě je naprosto vratký a zpochybněný. Ke kloubním onemocněním se můžete k stáru snadno propracovat, aniž byste si jednou za život lupli, a artritida vás může minout, byť jste si protivným křupáním krátili čas pravidelně. Mimochodem, za lupkáním nestojí přímo klouby, ale mezikloubní prostor, vyplněný kloubním mazem – tekutinou, vyživující chrupavčitou tkáň. A u ní se toho nemá mnoho co pokazit. Podobných mýtů o vlastním těle koluje mezi lidmi celá řada. Které můžeme s klidem odmávnout jako pouhé smyšlenky?

Dobrá stopa, špatný důkaz

Detektivky v televizi nás proškolily v mnohém. Díky nim například víme, že na světě nenarazíme na dva lidi, kteří by měli stejné otisky prstů. Taková unikátnost a originalita při pohledu na vlastní zvrásněné papilární linie jistě potěší. Jenže dávná myšlenka, která byla základní tezí forenzní vědy daktyloskopie, úplně neplatí.

Ano, je krajně nepravděpodobné, že by dnes dva živí lidé v jednom státu měli shodné otisky. Ale s rozrůstající se globální daktyloskopickou databází už šance na shodu není nedosažitelných 1 : 64 trilionům, spíš jen 1 : 64 000 000. Taková pravděpodobnost je už podobná třeba výhře jackpotu v loterii. Navíc nikdo otisky prstů všech lidí na planetě nesesbíral, aby tezi o originalitě otisků opravdu potvrdil. Máme jen nepravděpodobnou pravděpodobnost.

A čím víc otisků v databázích bude, tím šance na záměnu stoupá. Sklad papilárních linií ovlivňuje do jisté míry genetická výbava jednotlivce, takže u příbuzných je šance na shodu větší. U nekompletních otisků z míst zločinů pak už je víc než zanedbatelná. Do vězení by vás klidně mohly dostat přečiny vašeho dědečka. Jen v USA vědí odborníci o 22 případech mylné shody, a výsledek v podobě otisků prstů tam přestává být u soudů považován za jediný rozhodující důkaz.

Osud vepsaný do dlaně

Na vlastní ruce můžete s nedůvěrou hledět i při sledování dlaní, jež jsou méně či více posety sítí čar. Mohly by snad ony rýhy vypovídat o vašem zdraví a budoucnosti? Teoreticky jistě ano. Například ze zjištění, že si ruce myjete špatně nebo nepečlivě, se dá usuzovat, že se svým chatrným vztahem k osobní tělesné hygieně časem dopracujete k nepříjemným následkům. Jinak se toho ale mnoho opravdu vyvodit nedá. Čáry na dlani jsou prostě přirozeným skladem kůže; vycházejí z pozice prstů a protistojného palce a z jejich pohyblivosti. S vaším charakterem, úspěchy v zaměstnání a budoucím počtem dětí to nikterak nesouvisí.

Přesto jsou z tohoto chatrného zdroje informací profesně zdatní chiromantici (tedy lidé věštící z dlaně) schopni něco vyčíst. Co? To, jestli ona dlaň patří člověku natolik hloupému, že je schopný jim za nejisté predikce líbivé budoucnosti platit. A divili byste se, kolik se takových důvěřivců najde. Právě kvůli nim se dá věštcům a věštkyním předpovědět zajištěná budoucnost, byť by si zasloužili spíše ukázat vztyčený prostředníček. Proč? V předkřesťanských časech se totiž v civilizovaném světě věřilo, že právě ono důvěrně známé gesto zahání zlé síly a uřknutí. Když se na vás někdo podíval „zlým okem“, odvrátili jste nevyřčenou magickou kletbu prostředníkem.

Až později se z užitečného gesta stala urážka a prostředníček si vysloužil přezdívku digitus impuditus, tedy „neslušný prst“. Právě v konotaci sexuálních pobídek a malých/velkých rozměrů vztyčeného prstu začal být prostředníček dáván do vztahu s privátní výbavou svého nositele. Není to vůbec nic nového. Lidé měli například tendenci dávat do souvislosti velikost palce u nohy daného muže s parametry jeho neztopořeného penisu. A zdánlivě nevinnou ornitologickou hlášku „podle nosa poznáš kosa“ jste jistě už také někdy slyšeli.

Pantofle nezkoumejte 

Tyto babské rady vycházejí z teorie, že pokud je nějaká část těla nápadně větší, mohou být takové i jiné, provozně zajímavější části. Teorie má svou logiku, ale je mylná. Historickou zajímavostí je, že boom podobných přirovnání nastává na území Evropy až s koncem antiky. Starořečtí atleti, běžci i zápasníci – dá se říct celebrity své doby – totiž sportovní klání provozovali nazí. Takže tisíce diváků měly velmi konkrétní přehled o tom, jak jsou na tom s výbavou muži na pevnině nebo sousedních ostrovech. Proto věděli, že vztah mezi nosem, prostředníčkem, uchem a přirozením není pražádný.

V posledních dekádách, kdy chodíme na veřejnosti zahaleni, někteří lidé věří, že o intimní délce může vypovídat konfekční velikost obuvi. Není tomu tak. Naposledy to v roce 2014 (na vzorku 15 000 mužů) vyvrátila studie urologů. Statisticky průkazný je zatím jediný příčinný vztah – pokud máte delší penis, pravděpodobně má i větší průměr. Ale to je ze souvztažností asi tak všechno.

Podobně nepotěší ani odhady související s plešatostí. Ano, hrdí nositelé olysalých hlav skutečně mohou mít větší koncentraci testosteronu v krvi, ale s jejich výkonností či výrazněji frekventovanou sexuální aktivitou to nijak nesouvisí. Můžete dát hlavu na to, že vám s narůstající mírou sexuální činnosti nezačnou více padat vlasy. 

Hlava není klimatizace

Je nezbytné v zimě chodit s čepicí? Nápad zakrývat si hlavu čapkou, když venku zebe, špatný určitě není. Se zdůvodněním takového oděvního počinu je to ale složitější. Není totiž pravdou, že bychom v zimě mohli snáze onemocnět, nachladit se a chytit chřipku v případě, že pokrývku hlavy necháme doma. Za chřipkou totiž stojí viry (a naše tu a tam selhávající imunita), nikoliv chladné počasí. A hlavu do ušanky balit rozhodně nemusíte proto, že snad jejím povrchem přichází organismus o více tepla než z jiných částí těla. Tento přes padesát let se (s elegancí vrženého bumerangu) vracející mýtus v roce 2008 rozebrala medicínská studie akademiků z Indiany.

Jejím závěrem je, že jakákoliv nezakrytá část lidského těla bude sálat do okolí a ztrácet teplo rychleji než ta zakrytá. A že z hlavy rozhodně „nevydáváme“ do okolí 45 % tepelných ztrát, ale jen poměr odpovídající jakékoliv odhalené části těla. Ostatně, proč by naše hlava měla „hicovat“ do prostoru víc? Jistě ne proto, že v sobě nese mozek. Protože ten stejně využíváme jen z 10 %, ne?

To mi hlava nebere!

Ne. Tento mýtus je s námi už také pěkně dlouho, první zmínky o něm dohledáme v roce 1890. Stal se také heslem sebezdokonalovačů ve 20. letech minulého století, chybně je jeho autorství připisováno Albertu Einsteinovi a nejrůznější ezo-kouči s touto mylnou domněnkou operují dodnes. 

Jak to tedy je? Pokud bychom přijali tezi, že využijeme jen 10 % mozku, můžeme kamkoliv v jeho tkáni dloubnout a žádná škoda nenastane. Opak je pravdou. Stačí i nepatrný zásah, a jeho „výkon“ fatálně poklesne. Mozek je aktivní, i když jej nepoužíváme. I při spánku nebo relaxačním bdění a bezmyšlenkové meditaci se aktivují všechny jeho součásti. Navíc je to pořádně drahá hračka, která si navzdory svému dvouprocentnímu podílu hmotnosti lidského těla říká o 20 % celkové energetické bilance. Kdybychom ho nepotřebovali v kompletním stavu, byl by už dávno, evolučně, mnohem menší. A to naštěstí není.

Náš mozek „nekrní“, komplexně využívá různé své regiony ke zpracování informací – stoprocentně a plně. Dokonce (což je další populární mýtus) nestárne, tedy ne ve smyslu postupného odumírání. Neurogeneze, růst a rozvoj mozkových buněk, totiž pokračuje i v dospělosti. Obnova a regenerace mozkových buněk probíhají dál, jen to není vizuálně patrné zvětšováním objemu. Zde se dá zdroj mýtu vysvětlit snadno: Přibližně v sedmi letech věku je totiž fyzický růst mozku ukončen a v deseti letech už dosahuje 90 % objemu mozku dospěláka. Odtud pak pramení domněnka, že s tím, s čím se narodíte, už musíte kapacitně vystačit do konce svého života. Přesto cítíme, že jsme se od dětského myšlení všichni s dospíváním posunuli trochu dál.

Mozek nás z hlediska hmotnosti a velikosti rozhodně nepředurčuje k tomu, abychom se považovali za vládce přírody a pány všeho tvorstva. Takový osmikilogramový mozek velryby nebo pětikilogramový mozek slona by nám to měl „natřít“. Ale neděje se tak. Neradostně dopadneme i v tzv. encefalitickém kvocientu (v poměru hmotnosti mozku/těla dospělce). V něm nám to nandají i obyčejní rejsci. Pravdou ovšem je, že z hlediska výdaje na energetický provoz je velký mozek luxusem, který si v živočišné říši mohou dovolit jen jedlíci stravy vydatné na živočišné bílkoviny: masožravci, kytovci a primáti. Býložravci a hmyzožravci si už takovou „bednu“ dovolit nemohou.

Však ono vám to doroste…

Je to na hlavu, viďte? Stejně jako vlasy, které přirůstají zvolna průměrným tempem 0,3–0,5 mm denně, čili ve výsledku asi 15 centimetrů ročně. Kdybychom se tedy nikdy nevydali za holičem, budeme vypadat jako chodící houští? Nikoliv. Růst vlasu z folikulu má tři fáze. Anagenní růst, katagenní stopku, která růst zastaví, a telogenní fázi. Při ní starý odrostlý vlas vypadne, a je postupně nahrazen novým. Vše v závislosti na tom, jak dlouho je vaše pokožka schopná vlas vyživovat a unést. Dvoumetrové kadeře tedy mít můžete, ale nemusíte – je to individuální. Pokud nejste geneticky předurčeni právě k dvoumetrovým splývavým loknám, nikdy je mít nebudete, bez ohledu na to, jaké přípravky na svou kštici budete používat.

Zrovna tak je to s roztřepenými konečky vlasů, na něž platí jen nůžky. A vousy? Kdybyste se nikdy nezačali holit, nezačaly by vám růst? Tak to samozřejmě není. Holení a jeho frekvence nemá na růst ochlupení vliv. Také ani pravidelným zástřihem nebo kosením vousů žiletkou nedochází k jejich hrubnutí. Je to jen vizuální efekt – tím, že stromky našeho kožního porostu zarovnáváme blíže ke kmeni (kde jsou tlustší), vypadá sestříhané strniště „hrubší“ než do tenkých špiček dorostlé chloupky. Pokud by mužům skutečně jednotlivé vousy s každým holením sílily, vypadali by všichni vousáči jako chodící drátěnky.

Cyklus růstu vousů je přitom stejný jako u vlasů. Zastaví se sám od sebe, individuálně. A samozřejmě, definitivně až po smrti. Spolu s exitem totiž končí růst vlasů, vousů i nehtů. I když se nám to upírské historky snaží servírovat jinak, všechny tyto části potřebují ke svému růstu vyživování okysličenou krví, která ale v mrtvém těle není. Patrné zvětšení, tedy jakýsi přírůstek, ale proběhne. Jen vychází z toho, že se kůže zemřelého těla (a těla jako celku) smršťuje, sesychá a zmenšuje. Nehty a vlasy se tím „vystrkují“ víc k povrchu, a na bledé pokožce nebožtíků vypadají výraznější.

Chce to smysl pro nesmysl!

Od upírů a jejich nenechavých špičáků je jen krok k úsloví o tom, že zdravé zoubky mají být bílé jako perličky. Ve skutečnosti je „zdravou“ barvou zubů lehký odstín žluté, protože zpod skloviny prosvítá nažloutlý dentin. Čistě bílá je sice dost sexy, ale kondici chrupu rozhodně neznačí. Zuby „žloutnou“ nejen nedobrou hygienou, ale i tím, jak se vrstva skloviny postupně obrušuje a činí ono žluté jádro pod ochrannou skořápkou viditelnější. Což dává smysl.

TIP: Vzývaný i proklínaný: Pomáhá alkohol našemu zdraví, nebo mu hlavně škodí?

A smyslů máme kolik? Počkejte: čich, hmat, zrak, chuť, sluch – pět! To ví přece každé malé dítě. Ve skutečnosti bychom ale těch schopností, s nimiž naše tělo získává informace o okolí, napočítali o dost víc. Díky termoreceptorům v kůži jsme schopni postřehnout teplotu; hypotalamus (část mezimozku) nám umožňuje vnímat čas; bez vnitřního ucha a jeho receptorů bychom si jen těžko poradili s rovnováhou a vnímáním gravitace. Záleží, jak poctivě chcete počítat, ve skutečnosti má však lidské tělo smyslů 9 až 21. 

Festival velbloudů krále Abd al-Azíze, který se koná v Saúdské Arábii, je jednou z několika každoročních soutěží krásy velbloudů. Jakkoli se nám může podobná soutěž jevit jako úsměvná, na Středním východě jde o prestižní klání, spojené s odměnami ve výši milionů dolarů.

Lákavé odměny pochopitelně přitahují nejrůznější nepoctivce, kteří v honbě za vítězstvím neváhají své velbloudy patřičně „vylepšovat“. Saúdská tisková agentura nedávno uvedla, že z letošního ročníku festivalu velbloudů krále Abd al-Azíze bylo více než 40 velbloudů diskvalifikováno kvůli botoxovým injekcím a dalším zapovězeným zvířecím kosmetickým procedurám.

Velbloudi na přehlídkovém molu

Injekce botoxu jsou přitom jen špičkou ledovce, pokud jde o kosmetické úpravy v soutěžích krásy velbloudů. V minulosti se podařilo zdokumentovat například používání kolagenových výplní na velbloudí tlamy a nozdry, zvětšování svalů pomocí hormonů nebo zaškrcování částí velbloudích těl. Někteří chovatelé dokonce velbloudům záměrně natahují horní pysk, aby dosáhli kýženého svěšeného vzhledu.

Rozsah kosmetických zásahů a množství takto „vylepšených“ velbloudů je v soutěžích krásy natolik rozšířené, že organizátoři přistoupili k jejich kontrole pomocí moderních technologií. Zvířata jsou před zahájením soutěže kontrolována pomocí rentgenu a ultrazvuku a podstupují také nejrůznější genetické testy. Chovatelům takto „vylepšených“ velbloudů hrozí vysoké pokuty.

TIP: V Belgii se uskutečnil evropský šampionát imitátorů racčího křiku

Přesto k prohřeškům stále dochází. Na Středním východě se s chovem velbloudů pojí velký byznys a v soutěžích krásy se bojuje o závratně vysoké odměny. V letošním roce si vítězové festivalu velbloudů krále Abd al-Azíze rozdělí 57 milionů dolarů (v přepočtu 1,2 miliardy korun), přičemž zhruba polovina je vyhrazena právě pro soutěž krásy. O atraktivní odměny se podle organizátorů letos uchází 33 tisíc velbloudích modelek a modelů.

Není to tak dávno, co humanoidní roboti budili spíše soucitný úsměv. Britská společnost Engineered Arts se svým novým robotem Amecou ale ukazuje, že časy se velmi změnily. Britští vývojáři nedávno představili malou ochutnávku toho, co označují jako „nejpokročilejšího humanoidního robota“ a „budoucí tvář robotiky“.

Konstrukce robota Ameca má být podle Engineered Arts ideální „schránkou“ pro vývoj člověku podobné umělé inteligence. Když už bude uvažovat jako člověk, proč by neměl také člověka věrohodně připomínat? Zhruba tak vypadá směr uvažování britských vývojářů. Nejde ale jen o jednoúčelovou formu – jejich robot by měl být modulární, takže bychom se v budoucnu mohli setkávat s inteligentní lidskou hlavou nebo třeba paží.

TIP: Saúdská Arábie se stala první zemí, která propůjčila občanství robotovi

Na zveřejněných záběrech je patrné, že robot Ameca zvládá velmi přirozené výrazy a gesta. Na první pohled vypadají věrohodněji, než v případě androidky Sophie, představené před čtyřmi lety.

Další příležitost předvést své schopnosti bude mít Ameca již za několik týdnů na největším světovém veletrhu spotřební elektroniky Consumer Electronics Show (CES) v Las Vegas.

Přistání pozemských zařízení na cizích kosmických tělesech představuje obtížnou disciplínu, která musí vždy respektovat podmínky na daných světech. Neexistuje tak žádná univerzální procedura dosednutí, jež by fungovala za libovolných okolností. 

V případě malých těles Sluneční soustavy typu vlasatic či planetek komplikuje situaci i jejich velmi slabá gravitace. Například kometa 67P/Čurjumov–Gerasimenko, na níž v roce 2014 přistálo pouzdro Philae vypuštěné ze sondy Rosetta, má oproti Zemi asi 10 000krát menší povrchové gravitační zrychlení. Dosednutí na malý objekt tak připomíná spíš řízenou kolizi, kdy je cílem „narazit“ co nejmenší rychlostí. 

TIP: Dobývání kosmu: Jak přistát na vzdálených planetách a měsících

Vzhledem k nízké přitažlivosti tkví navíc obrovské riziko v odrazu sondy zpět do prostoru – což se v případě Philae také opakovaně stalo. Má-li tedy zařízení strávit na povrchu nějaký čas, musí se k němu připoutat: Používané metody se různí a zahrnují harpuny, přítlačné plynové trysky či mechanické paže se záchyty. 

Třebaže o patnáct let starší, byl František Horčička (1776–1856) blízkým přítelem Václava Hanky (1791–1861) a svědčil mu na svatbě. Dopisovali si ve staroslověnštině a milovali staré památky a listiny. Horčička například v říjnu 1820 psal Hankovi z Mnichova, že objevil nějaké staroslovanské texty, a slibuje, že mu přiveze českou listinu asi z roku 1200. Malíř také vlastnil vzácné staré rukopisy, například Sborník Zikmunda písaře z Domažlic z roku 1411, který obsahoval Husův spis Dcerka, dochovaný ve dvou exemplářích. 

Znalec starožitností

Horčička byl zetěm slavného historika Františka Martina Pelcla, což mu sice umožnilo dostat se mezi obrozence, ale nejen proto se stal velmi pozoruhodnou osobností českého kulturního života první poloviny 19. století. Studoval filozofii, práva a roku 1800, kdy byla v Praze založena Akademie výtvarného umění, patřil k jejím prvním studentům. Současníci jej oceňovali jako výtečného znalce starožitností a renomovaného restaurátora, jehož názory se dnes ukazují jako velmi moderní. Avšak možná proto, že se žádné oblasti umění nevěnoval soustavně a jeho zájmy byly velmi široké, nestal se slavným umělcem. 

Jako první vyzvedl jeho tvorbu historik Vojtěch Volavka (1949), podle kterého to byl „nejschopnější český malíř a hlavně kreslíř své doby“, velmi nadaný a uznávaný portrétista předních učenců (Purkyně, Bolzano, Dobrovský). „Ještě donedávna jsme se domnívali,“ píše Volavka, „že velké umění Josefa Mánesa spadlo u nás téměř z nebe,“ a upozorňuje, že před Mánesem tu byl Horčička.

Ten brzy po absolutoriu akademie roku 1808 začal spravovat obrazárnu v paláci knížete Rudolfa Colloredo-Mansfelda v dnešní Karlově ulici v Praze, kterou zpřístupnil veřejnosti. „Svého úkolu se Horčička ujal s velkou svědomitostí,“ píše ve skromném strojopisném katalogu k jediné výstavě Horčičkova díla v roce 1967 Olga Květoňová. „Svezl ze všech colloredo-mansfeldských zámků (i ze zahraničí) všechny cenné obrazy, vlastnoručně je očistil ze staletého prachu a konzervoval. Zabral se při tom do studia maleb starých mistrů, do techniky a složení barev s přímo vědeckým zájmem. Byl vlastně náš první novodobý restaurátor starých obrazů, který se této disciplíně systematicky věnoval.“

František Horčička pronikl do technologie starých děl jako nikdo jiný u nás a jako málokdo v tehdejší Evropě. Své poznatky prakticky ověřoval a rozvíjel pokusy a studoval také působení času na staré dílo. Tradovalo se, že v Holandsku dokonce zakoupil nějaké tajnosti o kopálu, které používal Rubens a jeho škola. Podílel se na rozsáhlé opravě obrazů na Pražském hradě a navrhl také způsob restaurování obrazů Mistra Theodorika na Karlštejně. 

Objevy na Zelené Hoře

I když není dokázáno, že Horčička měl zásadní podíl na vzniku Rukopisů, mnohá fakta tomu nasvědčují: Jeroným Colloredo-Mansfeld, bratr Horčičkova zaměstnavatele, byl pánem zámku na Zelené Hoře. Tady, v komoře s vrchnostenským archivem, objevil roku 1817 správce důchodů panství Josef Kovář Libušin soud, jenž byl později nazván Rukopisem zelenohorským. Ukázal ho nepomuckému děkanu Boubelovi a v listopadu 1818 zaslal pražskému purkrabímu hraběti Františkovi z Kolowrat pro právě založené Vlastenecké muzeum s tímto vzkazem: „V našem domácím archívu ležely snad po staletí připojené čtyři pergamenové listy, pohozené v prachu. Protože však znám názory našeho pána, který je zarytý německý Michl, znám jeho zaujetí proti národnímu Museu (raději by ty listy nechal spálit či zplesnivět, než aby je věnoval tomuto ústavu), dostal jsem nápad poslat tyto listiny Vaší Excelenci anonymně. Kdybych uvedl jméno, byl bych v nebezpečí, že přijdu o své místo; a prosím, abyste je v tomto vlasteneckém ústavu od nejmenovaného vlastence uctili. Jejich obsah, ačkoli jsem nešetřil ani času ani námahy, jsem nedovedl sestaviti a jsem na něho velmi zvědav. (…) Škoda, že se čerň, jak jsem utřel prach vlhkou houbou, potom změnila v zeleň. (…)“ 

Někdy v době nálezu měl František Horčička vytvořit obraz sv. Vojtěcha pro oltář kaple podzámecké vsi Vrčeň, kterou dala obnovit hraběnka Vilemína Colloredo-Mansfeldová. Dějiny obce Vrčeně Alexandra Berndorfa dokládají, že Horčička dlel často i na Zelené Hoře a „nebylo nic snadnějšího než (…) uložit v komoře zdejšího zámku rukopis, odjet a čekat. Buď na rukopis přijde někdo před jeho dalším příjezdem na Zelenou Horu – nebo ho ‚objeví‘ on sám, až tu bude pracovat,“ soudí Miroslav Ivanov v Tajemství RKZ (1969). „Uvažujme: Hanka nalezne v roce 1817 ve Dvoře Králové (konkrétně 16. září ve věži kostela sv. Jana Křtitele) rukopis a proslaví se tím. Což jestli podobná sláva byla připravena na Zelené Hoře i pro Hankova přítele Horčičku? Není možné, že ho důchodní Kovář náhodou předešel?“  Každopádně ze záznamů Horčičkova malostranského souseda, zvíkovského pátera Krolmuse, vyplývá, že znal podrobnosti nálezu a nadto cosi navíc. 

Zmiňme ještě jednu „náhodu“, o níž rovněž píše Ivanov. Strop hlavního sálu zelenohorského zámku zdobí malba s námětem vítězství Jaroslava ze Šternberka roku 1241 nad Tatary u Olomouce, samozřejmě fiktivního. Báseň Jaroslav z Rukopisu královédvorského říká: „Jaroslav i s ořem krví zbrocen, mečem Kublajevice pak zasáh’, od ramene do kyčlí ho proťal.“ Na obraze Jaroslav na vzpínajícím se oři právě uťal tatarskému chánovi ruku. Tento motiv obsahuje i Hájkova kronika, chybí v ní ale statečný Vratislav, který vystupuje proti zbabělcům v českém vojsku a v básni i malbě se modlí v kapli Matky boží za vítězství. Z kriminalistických fotografií fresky vyšlo v šedesátých letech najevo, že podpis pravděpodobně tvoří písmena F a H, tedy iniciály Františka Horčičky. Fresku zřejmě restauroval a vyprávěl o ní příteli Hankovi. 

Theodorikův žák Bisco

Horčičku s Hankou přivedly jejich zájmy také k obohacování české minulosti o nová jména. V jednom z návrhů, jak restaurovat malby Mistra Theodorika, se Horčička zmiňuje, že pro galerii Colloredo-Mansfelda restauroval obrazy ze staročeské školy a mezi nimi i obraz Obětování Ježíše v chrámě od malíře jménem Bisco z Trutenína, který byl žákem a současníkem Theodorika.

Theodorik je jediný český středověký malíř, jehož známe jménem, a najednou jsme mohli mít druhého. Žil takový umělec? Ano, ale jen ve fantazii Horčičky a Hanky. Hanka totiž, jako správce literárních sbírek Vlasteneckého muzea, vepsal jeho jméno do pásky, kterou drží anděl na iluminaci Zvěstování Panně Marii (tam, kde bývá psáno Ave, Maria) v Laus Mariae Konrada z Heinburgu.

Starý český malíř Sbisco de Trotina se pak objevil ještě ve známé Liber viaticus arcibiskupa Jana ze Středy. Jak už dávno bylo odhaleno, ves Trotina leží u Dvora Králové, nedaleko Hankova rodiště Hořiněvsi. Horčička zasadil Biska do neexistujícího Trutenína a tak figuruje také v inventáři obrazárny. Každopádně tím kryl Hankův podvrh. 

TIP: Protokoly sionských mudrců: Kdo skutečně napsal nevlivnější pamflet historie?

Jaký byl Horčička mistr, dokládají jeho zásahy do děl ve spravované sbírce, odhalené teprve nedávno. Byly sice nekorektní, ale rafinované a bravurní. Například obraz Madona s dítětem dokázal vylepšit tak, že jej mohl zapsat do inventáře nejdříve jako dílo Raffaelovo a později raději jako Raffaelovy školy, aniž by vzbudil podezření. V této podobě se obraz dochoval až do roku 1976 a spolu s ním i názor, že jde o práci Raffaelova následovníka nebo dobovou kopii podle tohoto malíře. Zmiňovaného roku byl obraz restaurován a pod vrstvou přemalby bylo odkryto původní, ne tak měkce plastické dílo (jaká známe od Raffaela), které bylo připsáno následovníku Lorenza di Credi. Touto hrou na Raffaelova žáka chtěl Horčička zřejmě vyzkoušet své schopnosti.

Podobně jako na jiném obraze s Madonou, který sám namaloval podle Raffaela, ale velmi věrně ve stylu ferrarské školy. Že malba není z 16. století, se rovněž odhalilo až v roce 1976. Na závěr připomeňme, že Horčičkovi s Hankou někteří badatelé připisují také padělané nápisy nad bustami v triforiu svatovítské katedrály.

Lotosy zaujaly člověka již v době starověkých kultur a odedávna patřily mezi významné užitkové rostliny. Odkazy na ně najdeme už třeba v egyptské mytologii, v buddhismu je tato rostlina symbolem čistoty. Lotos je vůbec neobyčejně zajímavou rostlinou a kromě jiného je i rekordmanem v délce klíčivosti semen. Bylo prokázáno, že semena stará 1 300 let si udržela klíčivost, což je skutečně neuvěřitelný výkon!

Záměny s lekníny

Na světě existují pouhé dva druhy lotosů: lotos indický (Nelumbo nucifera) a lotos žlutý (Nelumbo lutea). Od jiných druhů rostlin se odlišují natolik, že je současná věda zařadila do samostatné čeledi lotosovitých (Nelumbonaceae). V minulosti byly díky svému vodnímu životu a částečně i vzhledu listů a květů považovány za součást primitivní čeledi leknínovitých (Nymphaeaceae). S lekníny také často rostou pospolu na přírodních stanovištích.

Během posledních desetiletí však názor o příbuznosti leknínů a lotosů zpochybnili nejprve chemotaxonomové. Definitivně pak obě skupiny rostlin oddělili molekulární biologové, kteří potvrdili, že lotosy jsou blíže příbuzné exotické čeledi proteovitých (Proteaceae) a platanovitých (Platanaceae). Podobnost s lekníny je tak spíše přizpůsobením obou skupin vodnímu prostředí a nutnosti nalákat při kvetení nad vodu nějaké hmyzí opylovače.

K chybám a omylům dochází i při výkladu posvátných textů. Například v mytologii starých Egypťanů se hovoří o lotosu egyptském, který je však ve skutečnosti africký leknín posvátný (Nymphaea lotus) a lotosům se pouze podobá. Podobně je to i s modrým lotosem v indických legendách, jenž je zaměňován s některým z modrokvětých leknínů.

Objevy německých botaniků

Z obou druhů je mnohem známější starosvětský, přesněji asijsko-severoaustralský lotos indický (Nelumbo nucifera). Od lotosu žlutého se na první pohled liší bílými až růžovými květy, další odlišnosti jsou jen drobné. Právě tento druh je oním slavným, posvátným a široce užívaným lotosem. Vědecky jej popsal německý botanik Joseph Gaertner v roce 1788, druhové jméno nucifera znamená ořechonosný a odkazuje na velká jedlá semena. Původní je v jihovýchodní Asii, zejména na indickém subkontinentu (včetně Nepálu a Bhútánu). Areál jeho výskytu sahá na severozápad až do nivy dolní Volhy v Rusku a do Číny, na jihovýchod až na sever Austrálie. Jako prastará a krásná užitková rostlina však byl postupně zavlečen do tropických zemí celého světa.

Také lotos žlutý (Nelumbo lutea) byl popsán německým botanikem, a to Carlem Ludwigem Wildenowem o 11 let později, tedy v roce 1799. Má poměrně velký areál rozšíření od východní části USA na západ po Oklahomu a východní Texas a na jih do Střední Ameriky přes Mexiko až do Hondurasu. Vyskytuje se však i na ostrovech v Karibiku – na Kubě, Jamajce a Hispaniole. V USA byl patrně původní na jihovýchodě a více na sever se rozšířil jako užitková rostlina.

Odlehčené a vyztužené řapíky

Podobně jako lekníny, i lotosy rostou v bahně stojatých nebo jen mírně proudících vod, kde jsou ukotveny silnými oddenky. Na vodní hladinu nebo spíše nad ni vyrůstají ode dna dlouhé řapíky s okrouhlými listy. Na rozdíl od leknínů však mají čepele štítovité, tedy přisedající řapíkem na střed (lekníny mají prodloužené bazální laloky listů, takže list vypadá trochu podobně, ale pozornější pohled na způsob přisedání řapíku odhalí rozdíl). Oba dva tvary jsou však ve vodním prostředí mimořádně cenné, posunem řapíku ke středu listu totiž zajišťují listům nejvyšší odolnost proti odtržení větrem či vlnobitím. Kromě tvaru je nutností i velmi odolná, speciálními kolenchymatickými pletivy vyztužená koncová část řapíku u připojení na čepel. Pevnosti celé čepele výrazně napomáhá silná, na rubu jako žebra vystouplá radiální žilnatina.

Rostlina, která tvoří nové listy u dna a poté je vysílá nahoru na vzduch, musí mít zajištěno kvalitní provětrávání a přísun kyslíku k mladým pletivům, která ho vyžadují ve velkém množství. To zajišťuje pozoruhodná struktura uvnitř řapíků se systémem kanálků v hezkém geometrickém členění. Není důležitá jen pro zajištění  proudění vzduchu, ale také mechanicky, tento tvar spolehlivě zpevňuje až dva metry dlouhé řapíky a rostlina tím zároveň šetří stavební látky a energii na výrobu nových pletiv. I v tomto směru se lidstvo od rostlin učí, jak tvořit pevné výztuže a vzpěry s minimem spotřebovaného materiálu.

Od staré mytologie po nové technologie

Další „stavební vychytávkou“ je nesmáčivý povrch listů, z nějž rychle stékají vodní kapky. Už ve starověku lotosy fascinovaly lidi svou čistotou – přestože vyrůstají z páchnoucího bahna, nad vodu se vynoří nádherný květ bez poskvrny. Pro buddhisty je rozkvět lotosu metaforou životní pouti, lotosy měly význam i v dalších mytologiích jihovýchodní Asie, kde dodnes představují symbol nedotčené čistoty srdce a mysli, zdraví, štěstí, ctihodnosti nebo dlouhého života.

Ani v hodně špinavém prostředí na lotosech nenajdete jedinou skvrnku, na rostlině se nečistoty prostě nedrží. Tento jev označovaný jako lotosový efekt, zaujal nejen buddhisty, ale i biology a techniky. Vědci detailně zkoumali povrchové struktury listů a zjistili, že jsou hustě pokryté obrovským množstvím drobných výčnělků velikosti v řádu nanometrů (miliardtina metru). Výstupky vyrůstají tak blízko u sebe, že mezi ně nezapadnou ani prachová zrnka a další nečistoty. Ještě větší význam má, že se na nich ani kapky vody nerozloží do plochy, ale zůstávají díky povrchovému napětí kulaté, rychle stékají a strhávají s sebou i všechnu špínu. Lotosový efekt je dnes využíván v mnoha odvětvích pro výrobu povrchů, kde máme zájem na trvalé čistotě, tedy například na obkladových materiálech, nepromokavých látkách a podobně. Zároveň probíhá intenzivní výzkum, jaké další možnosti ještě skýtá.

Ohřívárny pro opylovače

Nápadné a velké květy lotosů se skládají z velkého počtu spirálně řazených okvětních lístků. Ty vnější někdy bývají označovány jako kalich, ale rozdíl mezi vnitřními a vnějšími lístky je tak nevýrazný, že raději mluvíme o okvětí. V květu nelze přehlédnout velký počet (200 až 400) tyčinek. Několik desítek vajíček se nachází ve vrchní části zvětšeného květního lůžka charakteristického kónického tvaru. Vajíčka a následně semena jsou zapuštěna do typických prohlubní houbovité tkáně květního lůžka.

Tyto vodní rostliny opyluje hmyz, především brouci. Lotosy vyvinuly zajímavou strategii, aby opylovače nalákaly. Umějí totiž zvýšit teplotu uvnitř květu až na 35 °C a to zejména v chladnější noci, čímž přilákají brouky v optimální době k opylení. Rozdíl teploty mezi květem a vnějším prostředím může v noci být i více než 10 °C!

Lotos posvátný i užitkový

Lotos indický je v jihovýchodní Asii častou okrasnou rostlinou. Květy lotosů tu krášlí jezírka v parcích, vodní nádrže i okrasné kamenné mísy před pagodami. Asiaté je vysazují nejen pro ozdobu, ale i jako symbol čistoty. Zároveň je ale lotos užitkovou plodinou. Na venkově proto uvidíte celá vodní políčka, která jsou sice krásná, ale v prvé řadě nesou užitek.

TIP: Vodní rostlina viktorie královská: Prchavá krása vodní královny

V Asii používají oddenky i stonky k přípravě salátů a příloh. Semena jedí vařená, pražená jako oříšky nebo upravená podobně jako kukuřičný popcorn. Tyčinkami z květů parfémují čaj, který napomáhá klidnému spánku. Sušený oddenek lotosu má i léčivé účinky – pomáhá při nachlazení, kašli, odhleňuje a uvolňuje dýchací cesty, sporné je využití při léčbě impotence. Suché plody, které tvarem připomínají kropítko u zahradní konve, si oblíbili aranžéři a floristé, můžete se s nimi setkat i v českých květinářstvích.

Hala Sultan Tekke představuje místo s bohatou historií v kyperské Larnace. Mimo jiné se tam nalézá čtvrtá nejvýznamnější mešita muslimského světa. Lidé tam ale žili již v dávných dobách. Archeologové švédské expedice tam v roce 2018 objevili dvě hrobky z doby bronzové, v nichž byly uloženy pozůstatky 155 mrtvých.

Společně s pohřbenými tam badatelé objevili na 500 předmětů pohřební výbavy. V řadě případů jde cennosti, včetně zlatých šperků, keramiky nebo drahých kamenů. Jak uvádí vedoucí expedice Peter Fischer ze švédské Univerzity v Göteborgu „nálezy ukazují, že jde o rodinné hrobky, v nichž pohřbívali příslušníky elity té doby.“

Bohatá pohřební výbava

V jednom z hrobů byla objevena kostra pětiletého dítěte, které bylo pochované se zlatým náhrdelníkem, zlatými náušnicemi a zlatou tiárou. Pravděpodobně šlo o dítě z velmi bohaté a mocné rodiny. V hrobech se našly šperky ze zlata, stříbra, bronzu i slonoviny, stejně jako nádoby původem z rozmanitých kultur.

Badatelé objevili i řadu drahokamů, včetně karneolu z Indie, lapisu lazuli z Afghánistánu a jantaru z oblasti Baltského moře. Mezi nálezy byly rovněž cennosti původem ze starověkého Egypta, například elegantní zlatý přívěsek ve tvaru lotosu.

TIP: Archeologové objevili u rakouského Ebreichsdorfu 3 000 let starou zlatou mísu

Porovnání těchto nálezů s dalšími egyptskými předměty prozradilo, že většina z nich pochází z doby vlády známého faraona Achnatona a jeho manželky Nefertiti, přibližně kolem roku 1350 před naším letopočtem. Zmíněný zlatý lotos se podobá šperkům, které nosila královna Nefertiti. Dalším krokem bude analýza DNA objevených lidských pozůstatků.

Muž pracoval z domova a každé ráno scházel z ložnice po točitém schodišti o patro níže k pracovnímu stolu, jednou ale upadl a zlomil si obratel. Muž nikdy před prací nesnídal, zdůraznil soud ve svém verdiktu, a proto lze jeho první cestu považovat za „dojíždění do zaměstnání“. Později soud vysvětlil, že zákonné úrazové pojištění se vztahuje pouze na „první“ cestu do práce, což naznačuje, že cesta na snídani poté, co již usedl k pracovnímu stolu, by mohla být zamítnuta.

TIP: Nástrahy postelových hrátek: Jaké jsou nejčastější úrazy při sexu?

Dva soudy nižší instance se neshodly, zda lze několik metrů mezi postelí a stolem považovat za dopravu do práce, federální soud si je v tomto ohledu jistý. Pojistka se podle čerstvého verdiktu vztahuje na všechny zaměstnance bez ohledu na to, kde zrovna vykonávají svou práci.

Pokud uvážíme, že ještě ve středověku a v raném novověku zde převažovaly smíšené lesy, v nichž měly výrazné zastoupení listnaté stromy (kromě horských oblastí), v 19. století byla situace již zcela opačná. Podle odhadů zabíraly v roce 1848 jehličnany přes 83 % lesní plochy na území Čech. Pouze 12 % rozlohy lesní krajiny představovaly smíšené lesy a 5 % listnaté. Do roku 1900 se podíl jehličnatých dřevin zvýšil na 89,3 % a naopak plocha smíšených lesů klesla na 6 % a listnatých na 4,7 %. 

Úvodní část: Na prahu kalamity? Dřívější zásahy do lesní krajiny se projevují dodnes (1)

Na Moravě a ve Slezsku byla situace o něco příznivější. Kolem roku 1900 tu podíl jehličnatých lesů činil 56,4 %, listnatých 22,2 % a smíšených 21,4 %. Do roku 1910 se však plocha, již zabíraly jehličnany, zvýšila o 4,5 %. Na počátku 20. století tak v českých zemích drtivě převažovaly jehličnaté stromy. Tyto změny sice umožnily rychlou obnovu zdevastovaných míst a krajině se v mnoha lokalitách vrátil její lesní ráz, ale sázka na jehličnany měla svá rizika, která se brzy naplno projevila.

Až do počátku 20. století způsobovali nejrozsáhlejší lesní pohromy v českých zemích především abiotičtí činitelé (vítr, sucho, sníh, ledovka, mráz), avšak masivní rozšíření jehličnatých monokultur přispělo k četným hmyzím kalamitám. Některé z nich napáchaly škody srovnatelné s největšími větrnými pohromami.

Dle statistik vznikal v letech 1900 až 2000 průměrně milion m³ kalamitní těžby dřeva každý rok. Z této sumy připadlo 63 % na škody způsobené abiotickými činiteli a zbylých 37 % na hmyz (z toho 25 % bekyně mniška a 12 % lýkožrout smrkový). Kromě škůdců stojí za lesními kalamitami také imise, které byly do padesátých let 20. století důsledkem především klimatických vlivů. V současnosti jsou zapříčiněny hlavně průmyslovým znečištěním a zplodinami výfukových plynů.

Vichřice a škůdci

Lesní kalamity dokládají již záznamy, které pocházejí ze středověku. Například v Kosmově kronice české se lze k roku 1119 dočíst: „Dne 30. července ve středu, když se již den chýlil k večeru, prudký vichr, ba sám satan v podobě víru, udeřiv náhle od jižní strany (…). Tato vichřice byla tak silná, že kdekoli zuřila, v této zemi svou prudkostí vyvrátila lesy, štěpy a vůbec vše, co jí stálo v cestě.“

Rovněž zmínky o přemnožení hmyzích škůdců jsou starého data a souvisejí především s koncem 15. století, kdy došlo k velkému rozšíření bekyně mnišky ve střední Evropě. Před mnoha staletími byli ale dobře známí i lýkožrouti (neboli kůrovci), aktivní spíše v horských porostech, kde převládaly jehličnaté stromy. Z nich smrk, borovice a modřín patří k nejzranitelnějším vůči napadení hmyzem. S postupným zaváděním jehličnatých monokultur do nižších poloh se pak hmyzí škůdci začali profilovat jako celoplošný problém. S jejich přemnožením se ještě na počátku minulého století lesníci nedokázali vypořádat, což mělo za následek uhynutí množství stromů. 

V letech 1868–1870 řádila na Šumavě větrná pohroma následovaná invazí kůrovce, které padlo za oběť minimálně 5 milionů m³ dřeva. Kalamitou století byla nazývána větrná smršť z roku 1984. Tehdy bylo vytěženo asi 8,2 milionu m³ polomového dřeva, přičemž odstraňování následků probíhalo ještě následující dva roky. Dalekosáhlejší následky ale měla zkáza způsobená větrem roku 2007, kvůli níž muselo být vytěženo přes 12 milionů m³ dřeva. Vůbec nejrozsáhlejší zaznamenanou kalamitou v českých dějinách však byla hmyzí kalamita z let 1917–1927, kdy došlo k masivnímu přemnožení bekyně mnišky. 

Nezničitelná mniška

Zásadní vliv na invazi mnišky na počátku 20. století mělo pravděpodobně suché a teplé počasí v kombinaci s nedostatečnou prevencí monitorování lesních škůdců, která v důsledku první světové války značně upadla. Napadeny byly především smrky a v menší míře i jiné jehličnaté stromy. Rozsah neštěstí dokládá mimo jiné množství lidí, kteří byli zapojeni do odklízení škod. Vláda si dobře uvědomovala, že lesníci nemohou katastrofu zvládnout sami. Do práce byli proto povoláni vězni, armáda, a dokonce i děti ze škol a školek (viz Lidská bezmoc). Likvidace škod probíhala podobně jako dnes. Napadený strom bylo nutné pokácet a jeho dřevo z lesa odstranit. Pro snadnější odvoz vytěženého dřeva byly dokonce budovány lesní železnice, jejichž pozůstatky se mnohde dochovaly až do současnosti. 

Mniškovou kalamitu v krajině připomínají takzvané mniškové kameny. Jedná se o jakési improvizované náhrobky s vyrytým letopočtem a datem, kdy škůdce daný les zlikvidoval. Během desetiletého trvání pohromy bylo potřeba vytěžit 75 tisíc ha lesa. Zpracováno bylo nejméně 20 milionů m³ dřeva. Řada lesních ploch zmizela zcela, jiné se změnily k nepoznání.

Po vypořádání se s invazí bekyně mnišky bylo nutné obrovské vytěžené plochy znovu zalesnit. Až 97 % holin bylo opět osázeno smrkem, ačkoli se tato dřevina ukázala jako značně nestabilní a náchylná k výkyvům klimatických podmínek, což usnadňuje její napadení hmyzími škůdci. Tento krok nepřímo způsobil dnešní kalamitu kůrovce, která trvá s menšími přestávkami prakticky od roku 2003 a v posledních čtyřech letech graduje. Rozsah pohromy se pomalu začíná blížit situaci před sto lety. Je proto otázkou, jakou cestu zvolit po skončení současné kůrovcové kalamity. 

Jak dál?

Jako možné řešení by se mohlo jevit omezení stavu jehličnanů v českých lesích, a to především v takových polohách, kde nemají své přirozené opodstatnění. Zvýšením počtu smíšených lesů a listnatých stromů v nich by mohlo pomoci zabránit nebo alespoň výrazně omezit invaze hmyzu.

Zastoupení jehličnatých stromů v české krajině však zůstává již téměř 200 let na podobné úrovni. Za posledních sto let počet jehličnanů sice mírně poklesl, nicméně úbytek je tak malý, že se na skladbě lesa téměř neprojevil. Podle dat z roku 2015 se aktuální stav jehličnanů v českých lesích pohybuje okolo 73 % (z toho více než 50 % tvoří právě smrky), na listnaté stromy připadá stále jen 27 %. Z ekonomického hlediska je totiž výhodnější pěstování jehličnatých dřevin, a to především tolik diskutovaných smrků. Jejich materiál je stále nejpoužívanějším dřevem jehličnanů v průmyslu a má i další široké využití (papírenský průmysl, nábytkářství, stavební materiál).

Rozhodnutí za nás ale možná učiní planeta sama. Měnící se klimatické podmínky nejspíš velmi brzy znemožní pěstování smrků v nižších polohách, čímž by zároveň mohlo dojít k přirozené obnově skladby lesa.

Kůže nosorožců tedy v žádném případě není svým majitelům na obtíž. O tom svědčí fakt, že těžkopádnost těchto zvířat je také jen zdánlivá. Na krátké vzdálenosti dokážou vyvinout rychlost až 50 km v hodině a rovněž jejich pohybová koordinace je velmi hbitá.

Krátkozrací a nečekaně rychlí

Stejně jako jejich afričtí „bratranci“jsou také indičtí nosorožci (Rhinoceros unicornis) extrémně krátkozrací. Špatný zrak ve velké míře kompenzují vynikajícím čichem, sluchem a právě nečekaně rychlými pohybovými reakcemi.

Indičtí „rytíři“ jsou býložravci, kteří v první řadě spásají trávu a listí. Vhodným doplňkem stravy jsou pro ně i vodní rostliny, a proto dávají přednost pastvinám v těsné blízkosti řek nebo jiných vodních těles. Podél cest a přes pastviny se pohybují vysokou travou, v níž vytvářejí jakési tunely.

Nosorožci jsou převážně samotářská zvířata. Jednotlivé kusy se potkávají pouze během období rozmnožování. Pokud mimo tento čas uvidíte v těsné blízkosti se pohybující dvojici nosorožců, jde skoro určitě o matku s mládětem. Když se však různí jedinci potkají například u napajedel nebo v bahništi, jeden druhého tolerují a neprojevují se vůči sobě nijak agresivně. Jiná situace nastává u samců v období říje, kdy o vzájemné potyčky není nouze. Souboje bývají nelítostné a soupeři si z nich často odnášejí těžká poranění.

Boj proti „okusovačům nehtů“

Počátkem 20. století došel indický nosorožec téměř na hranici existenční propasti, když ve volné přírodě zůstalo naživu jen asi 600 kusů. Nosorožci byli neúprosně loveni pro své rohy, jejichž „zázračné“ schopnosti hojně využívá tradiční čínská medicína. Pravda je ovšem taková, že roh není obsahově nic jiného než stará kůže, vlasy či chlupy (keratin). S lehkou nadsázkou jde o velké „nehty“.

Nevím, jestli kdy byl takový případ pozorován nebo zdokumentován, ale osobně mám za to, že kousáním nehtů se ještě nikdo impotence nezbavil. Nesmlouvavá ochranná opatření pomohla indické nosorožce do určité míry „resuscitovat“. Vzestup poptávky po tradičních léčivých přípravcích ale i tak pytláky opět „nutí“ do akce!

Kromě činnosti pytláků byla pro nosorožce velkou ranou také postupná ztráta přirozeného biotopu kvůli rozšiřujícímu se zemědělství. Zdá se, že kromě samotného ničení původního biotopu jim škodí i zavlečení nepůvodních druhů rostlin. Množství potravy pro nosorožce je tak omezeno, což má přímý vliv na to, jak často mají samice mladé.

Na zachování stávajících populací indických nosorožců se dnes podílí vlády Indie a Nepálu spolu s různými nevládními organizacemi. Jejich záměrem je rozšířit chráněná území a k tomu odstranit plevel a rostliny, které nosorožcům brání uplatňovat jejich původní stravovací návyky.

Nezapomenutelný pohled ze sloních zad

Výrazným příkladem místa, kde pytlákům vyhlásili nekompromisní válku je indická Kaziranga. Turisticky přístupná oblast rezervace je zde dělená na čtyři části a to centrální, východní, západní a vzdálenější část známou jako Burapahar. Každá z nich má něco do sebe a pokud máte dost času, stojí za to projet si je hezky postupně všechny. Pro každý typ safari (s výjimkou sloního) si můžete zvolit jinou oblast/zónu – samozřejmě po předchozí domluvě se správou parku. Administrativa je i v tomto velice silně cítit, ale mám za to, že relativní „omezování“ je jen malou daní za možnosti, které park návštěvníkům nabízí.

TIP: Batole z rodiny kolosů: První dny mláděte nosorožce tuponosého

Safari naší skupiny začínalo každý den brzkou ranní vyjížďkou na slonech v centrální části parku a jelikož to byla má vůbec první zkušenost s jízdou na slonech, užíval jsem si pohled ze hřbetu obřího suchozemského savce každou minutu. Pro účely fotografování sice není tento způsob úplně vhodný, ale zážitek to je úžasný.

Otevře se vám tak možnost bezprostředního setkání s nosorožci, ale také příležitost dostat se opravdu blízko ke stádu jelenů barasinga (Rucervus duvaucelii) či jelínků vepřích (Hyelaphus porcinus). Poslední ráno jsme měli dokonce možnost vidět a pozorovat přibližně týden staré nosorožčí mládě, které pobíhalo poblíž starostlivé matky. Za sebe mohu bez otálení říct, že se do těchto míst (a k těmto neobyčejným tvorům) rád kdykoli vrátím.