Rok po pořízení tohoto snímku byl jeho autor Viktor Bulla buď ve vyhnanství, nebo mrtev. Viktor, fotograf stejně jako jeho otec Karl, vystudoval své řemeslo v Německu a převzal pak otcovu živnost. Za rusko-japonské války pracoval jako fotoreportér Sibiřské záložní brigády a spolu s bratrem začal točit dokumentární filmy.

Revoluci roku 1917 dokumentoval Viktor ve filmu i fotografiích a stal se oficiálním portrétním fotografem sovětské komunistické strany; fotil Lenina, Stalina a další předáky. Na konci třicátých let byl však jedním zaměstnancem rodinné firmy označen jako „nepřítel lidu“. Byl donucen přiznat se ke špionáži a odeslán do vyhnanství, uvězněn, nebo možná přímo zastřelen.

TIP: Zvůle komunistického režimu: Jak se v Sovětském svazu vyráběli blázni

Na této fotografii je vidět velké množství dětí – skupinu pionýrů – demonstrujících v roce 1937 svou válečnou připravenost pro případ plynového útoku. Pionýři neboli Všesvazová pionýrská organizace Vladimíra Iljiče Lenina byli jedinou sovětskou mládežnickou organizací pro děti mezi deseti a patnácti lety. 

Stejně jako se potkávají tělesa v rámci Sluneční soustavy, potkávají se i hvězdy v hustých systémech a přirozeně se na cestách vesmírem dostávají do vzájemné blízkosti rovněž galaxie. Častěji k tomu dochází v jádrech galaktických kup: Hvězdné ostrovy na sebe při blízkých průletech gravitačně působí a navzájem si „vytrhávají“ celé stálice i galaktický plyn, který pak mezi nimi formuje rozsáhlé slapové ohony.

TIP: Nečekané pozorování: Galaxie, s neobvykle dlouhým ohonem

V uvedených strukturách se rovnováha v galaktickém plynu nezřídka naruší, takže se stávají novými oblastmi intenzivní tvorby hvězd. Popsané slapové ohony tedy patří mezi projevy galaktického kanibalismu.

Podle statistik z roku 2017 trpí srdečním selháním přes 26 milionů lidí, přičemž 5 % nemocných dospěje do terminální fáze a jejich šance jsou velmi nízké: Méně než polovina diagnostikovaných přežije déle než pět let. Jediné dlouhodobé řešení spočívá v srdeční náhradě, nicméně poptávka převyšuje nabídku, a každý rok se tak uskuteční asi jen 5 500 transplantací. Problém samozřejmě nastává, pokud se stav pacienta čekajícího na orgán rapidně zhoršuje. S ohledem na vysoký věk či doprovodné komplikace může být dotyčný z pořadníku dokonce vyškrtnut. Poslední záchranu potom skýtá srdce umělé, jež pomůže překlenout čekací lhůtu nebo biologický orgán nahradí úplně. 

Předním výrobcem na daném poli se stala americká společnost SynCardia: Svoji první umělou náhradu dokončila v roce 2002 a o dva roky později ji schválil národní Úřad pro kontrolu potravin a léčiv. Srdce od firmy SynCardia se od té doby dočkalo přes 1 250 lidí a jejich šance na přežití déle než rok po zákroku se pohybují okolo 67 %.  

Evropa zaostává

Na druhé straně oceánu, konkrétně ve francouzské společnosti Carmat, se na prototypu umělého srdce začalo pracovat v roce 2008. A již roku 2013 se počítalo s prvními pacienty, kteří by implantát obdrželi: Transplantace se tehdy sice uskutečnila, nicméně 75letý pacient nakonec 2,5 měsíce po zákroku zemřel.

Ani v následujících letech se nepodařilo krátkou dobu přežití eliminovat, a v roce 2016 dokonce Evropská léková agentura klinické testování firmy Carmat zastavila. Oficiální prodej vylepšené srdeční náhrady nazvané Aeson začal teprve loni v prosinci a první transplantaci provedl letos v červenci profesor Jan Schmitto se svým týmem v německé Medizinische Hochschule Hannover. 

TIP: Bije jako zvon: EU schválila použití prvního kompletně umělého lidského srdce

Umělé srdce lékaři voperovali mladému pacientovi s vrozenou srdeční vadou, který se v té době nacházel v kritickém stavu. Přestože srdce podle lékařů pracovalo nad očekávání, pacientův vážný stav již zachránit nedokázalo. Funkčnost umělého srdce lékaře přesto povzbudila, a i přes nepříznivý konec prvního nasazení věří, že v budoucnu může zachránit mnoho lidských životů a pomoct řadě pacientů s vrozenou srdeční vadou.

Ankylosauři byli mohutně obrnění dinosauři z období křídy, kteří měli celé tělo, včetně očních víček, pokryté kostěnou „zbrojí“. Byli to býložravci vybavení vražednou zbraní, v podobě ocasu přetvořeného na nebezpečnou palici. S tímto ocasem mohli prudce švihat ze strany na stranu a drtit kosti svých protivníků, ať už vlastního druhu nebo dravců té doby.

Paleontologové nedávno objevili na nehostinném a promrzlém jihu Chile doposud neznámého ankylosaurida, kterého označili jako „velmi zvláštního“. Pojmenovali ho Stegouros elengassen a popsali ho podle dobře zachovalé kostry. Dotyčný stegouros zahynul u řeky a zřejmě ho rychle pohřbil písek, což přispělo k jeho kvalitní fosilizaci – paleontologové získali zhruba 80 % jeho kostry.

Výstřední ankylosaurus

Stegouros náleží k pozdním ankylosaurům – žil před 74,9 až 71,7 miliony let, tedy relativně blízko samotného konce období křídy i celých druhohor. Na rozdíl od jiných ankylosaurů v této části planety byl jen lehce obrněný a měl hlavu zakončenou úzkým a prohnutým zobákem, což není pro ankylosaury typické.

TIP: Zuul: Nový dinosaurus se jmenuje podle záporáka z Krotitelů duchů

Vědce zaujal především stegourův ocas, který vypadá spíš jako meč než jako kyj či palice. Jeho ocas byl opatřený dvěma řadami kostěných výrostků a připomíná slavný aztécký bojový kyj zvaný macuahuitl – plochou dřevěnou palici, lemovanou dvojitou řadou čepelí z obsidiánu, ostřejších než ocelové žiletky. Přestože stegourosův macuahuitl rozhodně nedosahoval takové ostrosti, nepochybně s ním mohl rozdávat skutečně devastující rány.

V centru prakticky každé galaxie se ukrývá supermasivní černá díra a ani naše domovská galaxie – Mléčná dráha není v tomto směru výjimkou. Existují ale i galaxie, které hostí hned dvojici supermasivních černých děr. Obvykle k tomu dochází po splynutí dvou galaxií. Tým astronomů využil teleskopy soustavy Very Large Telescope (VLT) Evropské jižní observatoře v Chile a objevil nejbližší takovou dvojici.

Jde o supermasivní černé díry v srdci galaxie NGC 7727 v souhvězdí Vodnáře, která je od nás vzdálená asi 89 milionů světelných let. Badatelé zjistili, že dvojici tvoří dvě nestejně veliké supermasivní černé díry. Hmotnější z nich odpovídá asi 154 milionům Sluncí, zatímco menší asi 6,3 milionům Sluncí. Podezření, že se v galaxii NGC 7727 nachází dvojice supermasivních černých děr, měli vědci již delší dobu, teprve nyní se ale jejich podezření podařilo potvrdit. 

Nejtěsnější dvojice

Z pozemského pohledu jde o dalece nejbližší dvojici supermasivních černých děr tohoto typu – další takovou dvojici od nás dělí přibližně pětkrát větší vzdálenost (490 milionů světelných let). Zároveň jde o nejtěsnější dvojici supermasivních černých děr, jakou známe. Dělí je pouhých 1 600 světelných let. Podle vědců je zřejmé, že obě supermasivní černé díry se nacházejí na kolizním kurzu a v budoucnosti je čeká srážka a splynutí do jediné obří supermasivní černé díry.

TIP: Astronomové objevili dvojici titánských černých děr na kolizním kurzu

Jde zároveň o první případ, kdy se astronomům povedlo určit hmotnost dvojice supermasivních černých děr s využitím jejich gravitačního působení na okolní hvězdy. Dosáhli toho díky zařízení MUSE (Multi-Unit Spectroscopic Explorer), které pracuje na soustavě teleskopů VLT, a také díky relativně malé vzdálenosti od Země.

Hlavonožci se barvou kůže umí dokonale přizpůsobit okolí a pro náhodného pozorovatele se stávají prakticky neviditelnými. Dokážou se však i barevně „rozparádit“, a pak se naopak nedají přehlédnout.

Chameleóni barev i tvarů

Jak tito mořští tvorové mění barvy? Těsně pod povrchem kůže mají sépie a další hlavonožci uložené zvláštní buňky označované jako chromatofory a v každé této buňce se nachází pružný váček vyplněný pigmentem. Sépie mají „na skladě“ pigmenty černé, hnědé, oranžové, červené a žluté. Složitým systémem nervů a svalů dokážou vyvolat smrštění nebo naopak roztažení váčků. Pokud je váček roztažený, je jeho obsah jasně patrný. Když se smrští, ztrácí pigment v kůži na intenzitě.

Další výbavu sépií pro chameleonské proměny tvoří iridiofory a leukofory. Iridiofory obsahují vrstvičky reflexního materiálu, na jehož povrchu vznikají kovově lesklé modré, zelené, stříbrné i zlaté barvy podobným mechanismem, jakým se na povrchu kaluží tvoří duhové olejové skvrny. Leukofory fungují jako mikroskopická zrcátka odrážející okolí. Právě ony přispívají k dokonalé kamufláži. Aby byla iluze dokonalá, umí sépie napodobit i povrchovou strukturu okolních předmětů. Může kůži „přeskupit“ tak, že je hladká, hrbolatá nebo třeba ostnitá.

Barevné vzkazy barvoslepých

Sépie využívají změny barvy nejen k maskování, ale také ke vzájemné komunikaci. Například samečci olihně karibské (Sepioteuthis sepioidea) se zbarvují rudě tehdy, když chtějí nalákat samičku. Naopak soky v námluvách zahánějí bílým zbarvením. Sameček dokáže řešit i situaci, kdy se ocitne mezi vyhlédnutou samičkou a konkurentem. Prostě zbarví každou polovinu těla jinak – bok vystavený směrem k samičce vybarví rudě, strana vystavená sokovi zbělá.

Noční snímek olihně karibské (Sepioteuthis sepioidea)

Mistrem barevných změn je kalmar peruánský (Dosidicus gigas), který umí rychlou změnou vybarvení vytvořit krátké „záblesky“. Vědci kalmary podezírají, že tímto způsobem komunikují podobně jako námořníci, kteří dříve záblesky reflektorů signalizovali z lodi na loď zprávy v morseovce. Jestli je to pravda a co si kalmaři sdělují, zůstává zatím obestřeno tajemstvím.

Ani se nechce věřit, že pachatelé těchto podmořských barevných orgií z řad hlavonožců vidí černobíle a jsou barvoslepí. Jejich oko má totiž na sítnici jen jeden typ buněk schopných reagovat na světlo. Proč si tedy předávají „barevné vzkazy“? Nepodstupují tím zbytečně riziko, že je zahlédnou nepřátelé vybavení očima pro barevné vidění? A jak se může sépie nebo chobotnice barevně maskovat, když barvy ve svém okolí nevidí? Odpověď na tyto znepokojivé otázky se nachází v prapodivně tvarované zornici oka hlavonožců.

Vada ve tvaru W

Člověk má kulatou zornici. Světlo jí prochází do oční čočky, která paprsky láme a zaostřuje do jednoho bodu na sítnici. Díky tomu vidíme ostře a v jasných barvách. To platí při stažené zornici. Pokud máme zornice doširoka roztažené, například po podání některých léků při vyšetření u očního lékaře, vidíme rozmazaně a každý objekt navíc na obrysech hraje barvami. Odborně se tomuto barevnému efektu říká chromatická vada. Ta vzniká proto, že čočka v našem oku láme odlišně různé barevné složky bílého světla. Nejméně se láme červené světlo, nejvíce naopak světlo fialové. Čím více máme roztaženou zornici, tím větší prostor pro lom světla na čočce a pro chromatickou vadu nabízíme.

Většina tvorů má oko s co nejužší zornicí, aby chromatickou vadu omezili na minimum. Hlavonožci však mají zornici velkou a tvarovanou do U nebo W. Příroda jako kdyby se u nich snažila, aby chromatická vada oka byla co největší. Evoluce takovou anatomii zornice upřednostnila, protože to hlavonožcům přináší výhodu – mohou přeci jen vnímat barvy.

Trvalý trénink inteligence

Jak přesně tento neobyčejný mechanismus funguje? Díky široce roztažené zornici vidí hlavonožci rozmazaně. Tato rozmazanost obrazu však závisí na barvě pozorovaného objektu. Vědci byli doslova šokováni, jak se ostrost obrazu na sítnici hlavonožců mění s barvou.

Ačkoli tedy skutečné barvy nevidí, z barevnosti okolního světa jim mnoho neuteče. Široce roztažitelná zornice navíc dovoluje vidět i ve velmi špatných světelných podmínkách. Takový systém vnímání barev je však vysoce náročný na vyhodnocování informací přicházejících z oka do centrálního nervového systému. Nelze proto vyloučit, že hlavonožci vděčí za svou překvapivě vysokou inteligenci kromě jiného i neustálému tréninku nervového systému ve vyhodnocování barev.

V hlavní roli chobotnice

Chobotnice maskovaná (Thaumoctopus mimicus), objevená teprve koncem 90. let minulého století v teplých pobřežních vodách Indonésie, doplňuje barevné změny i formováním těla, pohybem a chováním, takže se doslova převtělí v úplně jiného živočicha, např. kraba nebo rybu. Dovede ho zahrát tak přesvědčivě, že by jí to mnozí herci mohli závidět.

Chobotnice maskovaná (Thaumoctopus mimicus) dokáže nejen měnit barvy těla, ale také jeho formu.

Chobotnice maskovaná umí „zahrát“ jedovaté tvory, například ryby perutýny (Pterois) nebo hady vodnáře (Hydrophiinae), a převleky se chrání před přirozenými nepřáteli.

TIP: Pořádek ve změti končetin: Proč si chobotnice nezauzlí svá chapadla?

Chobotnice kroužkovaná (Hapalochlaena lunulata) si na jedovatou nehraje. Ve svém těle hostí bakterie produkující smrtelně jedovatý tetrodotoxin. Používá jej k usmrcení kořisti i k obraně. Když je vyrušená, varuje vetřelce kresbou jasně fialových kroužků s tmavě hnědými středy. To je celkem jednoznačný vzkaz: „Nech mě na pokoji!“

Nechtěné prvenství patří německému kontradmirálovi Leberechtu Maassovi (1863–1914). V Kaiserliche Marine sloužil nejprve jako kadet a poté jako velitel torpédového člunu, v letech 1906–1908 pak zastával pozici ředitele Námořní akademie a školy v Kielu. Před válkou velel křižníkům Freya i Scharnhorst a také bitevní lodi Weissenburg. Rok před vypuknutím první světové války stanul v hodnosti kontradmirála na kapitánském můstku křižníku Cöln.

Předchozí část: Admirálové padlí za první světové války: Anton Haus a Robert Viren (1)

První oběť

Po mobilizaci byl jmenován do funkce velitele II. průzkumné skupiny v rámci Širokomořského loďstva (Hochseeflotte) s Cölnem jako jeho vlajkovou lodí. Jen pár týdnů po vypuknutí Velké války se odehrála námořní bitva u Helgolandu (28. srpna 1914), během níž německé uskupení zaútočilo na Harwichskou eskadru (Harwich Striking Force) pod velením komodora Reginalda Tyrwhitta složenou ze dvou lehkých křižníků a tří desítek torpédoborců.

Císařští dělostřelci těžce poškodili britský lehký křižník Arethusa, ale kolem oběda na bojiště dorazily další válečné lodě Royal Navy vedené kontradmirálem Davidem Beattym. Německé křižníky Mainz, Ariadne a Maassův Cöln byly v následném boji potopeny a ke dnu s nimi šli také jejich velitelé. Z posledního jmenovaného dokonce přežil jediný muž. V roce 1935 si na padlého kontradmirála vzpomněla Kriegsmarine, která zařadila do služby torpédoborec Z 1 Leberecht Maass.

Porážka Albionu

Od napoleonských válek, kdy Velká Británie utrpěla porážku od Francie v námořní bitvě u Grand Portu (1810) a od USA na jezeře Champlain (1814), muselo Královské námořnictvo čekat dalších sto let na neúspěch. Až 1. listopadu 1914 přineslo celému Albionu šok vítězství německé Východoasijské eskadry křižníků viceadmirála Maximiliana von Spee nad 4. eskadrou Royal Navy kontradmirála Christophera Cradocka (1862–1914) v bitvě u Coronelu.

V samotném střetu měli Němci mírnou převahu v počtu lodí, ale významnou v dělostřeleckém umění svých námořníků. Dva pancéřové a tři lehké křižníky Kaiserliche Marine stanuly proti dvěma obrněným, lehkému a pomocnému křižníku Jeho Veličenstva.

Pokračování: Admirálové padlí za 1. světové války (3): Maximilian von Spee a Victor-Baptistin Senès

Po několika hodinách šly ke dnu královské Monmouth a Good Hope, na jejichž palubách zahynulo 1 700 námořníků včetně Cradocka na vlajkovém Good Hope. Padlý kontradmirál byl shodou náhod nositelem pruského Řádu koruny, jejž mu udělil císař Vilém II. za velení smíšené jednotce během boxerského povstání v Číně (1899–1901).

Naše krajina se stále mění a důsledky této transformace pociťujeme čím dál tím více. Na její tváři se podepisuje jak sucho, teplotní výkyvy, špatný stav podzemních vod, tak i kalamita zapříčiněná lesními škůdci. Přesto v médiích často predikované apokalyptické scénáře jsou spíše úsměvné než reálné. Pokud se podíváme do minulosti, zjistíme, že se ani zdaleka nejedná o první pohromu, která postihla a proměnila české lesy. Naši zemi potrápila řada jiných, ať už způsobených člověkem nebo přírodními faktory, které zanechaly stopu patrnou dodnes. 

Velké odlesňování

Ve starověku se na většině území střední Evropy rozprostíral takzvaný Hercynský les. Podle dochovaných pramenů se tento hluboký a těžko prostupný hvozd táhl od středního toku Rýna až po rumunské Karpaty. Lidské osídlení se zde soustředilo převážně na místa s nejpříznivějšími podmínkami pro zemědělství, do údolí řek, na lesní mýtiny a území kolem obchodních cest. Skladba stromů byla veskrze původní, člověk do lesní krajiny zasahoval jen minimálně. Převládaly listnaté a smíšené lesy s většinovým zastoupením listnatých dřevin, ze stromů konkrétně dub, buk, jilm nebo javor. Jehličnaté lesy se omezovaly jen na horské oblasti s převahou jedlí, smrků, borovic a tisů. 

První výraznější zásahy do krajiny souvisejí až s obdobím středověku. Během velké kolonizace došlo k nárůstu obyvatelstva a osídlování do té doby nezalidněných území včetně horských oblastí. Lidé začali více využívat potenciál lesních ploch. Dřevo sloužilo jako palivo či stavební a užitkový materiál. Zakládání a rozšiřování vesnic i měst si ho vyžádalo značné množství, což mělo společně s rozvíjejícím se hornictvím a sklářstvím za následek rychlé odlesňování krajiny.

Do počátku 15. století téměř zmizely původní panenské hvozdy, které ustoupily zemědělské půdě, loukám a pastvinám. Dramatické odlesnění bylo zmírněno nástupem husitských válek, které vedly k částečné obnově zničených porostů. Druhá polovina století 15. a především 16. století však znamenaly další velkou ránu. Nejcitelněji byly postiženy střední Čechy a rovněž české pohraničí. Obnově lesů bránila i divoká zvěř, která byla vzhledem k oblibě, jíž se těšily u panovníků a vrchnosti hony, udržována lesníky ve vysokých stavech.

Devastace vs. obnova

Významný zlom nastal až s třicetiletou válkou. Značný úbytek obyvatelstva a hospodářský úpadek umožnily krajině zregenerovat zdevastované oblasti a na mnoha místech obnovit již dávno ztracené lesní plochy. Tato obroda se stala živnou půdou pro události, které měly teprve přijít. V průběhu druhé poloviny 17. století se postupně zhojilo též válkou zdecimované hospodářství a od 18. století naplno propukla ekonomická konjunktura, umocněná nástupem průmyslové revoluce. Nově zakládané sklárny a železárny společně s rozmáhající se pastvou dobytka vyvolaly novou vlnu masivního odlesňování. Svou roli sehrál i početní růst obyvatelstva a nové nároky na osidlování krajiny a pracovní uplatnění. Lidé usazení v oblastech výskytu dolů, skláren, ale také v místech velkých splavných řek, velmi záhy pocítili akutní nedostatek dřeva. Poprvé se proto ozvaly hlasy na ochranu a obnovu lesů.

Neutuchající těžba vedla k postupné přeměně druhové skladby lesních porostů. Podle zpráv soudobých lesníků se kvůli toulavým sečím (kácení jen určitého druhu dřeviny) do poloviny 19. století některé lesy změnily spíše na pastviny s ojediněle rostoucími stromy (řediny). Nedostatek suroviny a neúměrná devastace některých lokalit vyústily v první zásadní pokusy o obnovu lesa a znovuzalesnění již vzniklých ředin a holin (zcela vykácený les). 

Jako výborné řešení se jevila výsadba rychle rostoucích dřevin typu borovice či smrku, méně pak modřínu, topolu, javoru a jasanu. A právě borovice a smrky ve velkém nahrazovaly původní skladbu stromů, což přispělo ke značnému ústupu tradičních dubů, buků a jedlí. Čistě jehličnaté lesy se tak začaly objevovat i v nižších polohách, kde neměly své přirozené prostředí a byly ohrožovány nedostatkem srážek. Masivní rozšíření podobných monokultur si již ve druhé polovině 19. století vysloužilo ze strany mnohých lesníků kritiku a výzvy k návratu k tradičním smíšeným lesům.

Dokončení: Na prahu kalamity? Dřívější zásahy do lesní krajiny se projevují dodnes (2) (vychází v pátek 10. prosince)

V Indii došlo poprvé ve známé historii k poklesu zásadního demografického ukazatele úhrnné plodnosti TFR (Total fertility rate), pod hodnotu 2,1, která je nutná k růstu populace dotyčné země.

Pro přiblížení – dnešní Velká Británie má úhrnnou plodnost asi 1,65, Spojené státy 1,70, což jsou hodnoty běžné v západních zemích. Tento ukazatel vyjadřuje průměrný počet porodů na jednu ženu. Vzhledem k tomu, že muži děti nerodí, je k udržení stabilní populace, která neroste (ale ani neklesá), nutná úhrnná plodnost rovná dvěma. Na jednu ženu a jednoho muže dvě děti, které je „nahradí“. Aby populace rostla, musí mít ženy průměrně o něco více než 2 děti.

Světlé zítřky pro Indii

Vliv tohoto poklesu nebude patrný hned. Ale je to dobrý začátek a pro Indii jde o ohromný úspěch. Země již delší dobu bojuje proti rychlému populačnímu růstu, který jí přináší řadu problémů.

TIP: Zalidněná planeta: Podle zprávy OSN bude v roce 2100 na Zemi žít 11 miliard lidí

Za indickým úspěchem, který by zemi mohl přiblížit k udržitelné populaci, je především heroické úsilí místních zdravotníků, intenzivně se věnujích sexuální osvětě. Od posledního průzkumu v roce 2015 stouplo v Indii používání kondomů o 3,9 procenta. Stále časteji zde ženy užívají hormonální antikoncepci a další antikoncepční prostředky. Indie ovšem stále nemá vyhráno. V pěti svazových zemích je úhrnná plodnost stále kolem 2,1 dítěte na ženu. Aktuální demografický vývoj tak stále ukazuje, že Indie příštích letech předčí momentálně nejlidnatější zemi světa Čínu.