Naše Slunce je sice poměrně klidná hvězda, přesto ale prakticky neustále projevuje nějakou aktivitu. Mimo jiné rovněž produkuje výtrysky plazmatu, které se pak řítí směrem do Sluneční soustavy. Výzkum těchto solárních výtrysků přispívá k lepšímu porozumění samotnému Slunci, i tomu, jak Slunce ovlivňuje Zemi a další planety.

Na solární výtrysky se zaměřil i nový projekt občanské vědy „Solar Jet Hunter“ (Lovec solárních výtrysků), který s podporou NASA vedou odborníci Minesotské univerzity. Jak říká vedoucí projektu, astronomka Lindsay Glesener, solární výtrysky mívají energii milionů vodíkových pum a dochází k nim vlastně docela blízko. Je v našem zájmu o nich vědět co nejvíc.

Snímky vesmírné solární observatoře

Badatelé mají k dispozici výtečné snímky Slunce, které pořídila americká vesmírná solární observatoř Solar Dynamics Observatory (SDO). Obsahují množství cenných informací. Jak ale uvedla Glesenerová, „náš malý výzkumný tým by tyto snímky analyzoval deset let a nejspíš ještě déle. Proto žádáme veřejnost o pomoc.“

TIP: Úspěch dobrovolníků: Amatérští vědci objevili superzemi v obyvatelné zóně

Vědečtí dobrovolníci mohou jako „lovci solárních výtrysků“ studovat snímky Slunce od observatoře SDO. Zároveň se ale mohou podílet i na tvorbě algoritmů, které by měly do budoucna zrychlit pátrání po solárních výtryscích. Pokud se chcete připojit k projektu, můžete navštívit webovou stránku Solar Jet Hunter na platformě občanské vědy Zooniverse.

Navzdory úspěchu v bitvě u Coronelu se německý viceadmirál Maximilian von Spee (1861–1914) dostal do mimořádně obtížné situace. Tisíce kilometrů od domova zůstával závislý na lodích dodávajících uhlí jeho eskadře, kterou Dohoda odřízla od německých kolonií i vlasti.

Ve všech koutech světa

Císařský velitel měl přitom za sebou úspěšnou kariéru, během níž se plavil do vilémovských afrických kolonií, velel přístavu v Kamerunu, ale těžký revmatismus ho přivedl zpět do Evropy. Poté, co se zúčastnil potlačení povstání boxerů v Číně, zastával od roku 1910 funkci náčelníka štábu Námořní stanice Severního moře v hodnosti kontradmirála.

Jeho posledním postem se o dva roky později stalo velení Východoasijské eskadry; krátce před vypuknutím války se dočkal jmenování viceadmirálem. V srpnu 1914 musela jeho eskadra opustit dosavadní základnu křižníků v Čchingtau a vyplout na volné moře, aby ji nepřítel neuzavřel v přístavu.

Tragédie jedné rodiny

Němci několik měsíců unikali dohodovým válečným plavidlům a připsali si oslnivý úspěch u Coronelu, pak ale přišel 8. prosinec 1914 a bitva u Falkland. Tam Východoasijská eskadra utrpěla porážku od uskupení Royal Navy pod velením viceadmirála Dovetona Sturdeeho. Kromě von Speeho vlajkového pancéřového křižníku Scharnhorst Britové poslali ke dnu také Gneisenau, Leipzig a Nürnberg.

V jednom dni navíc kromě viceadmirála rodina ztratila také jeho dva syny Ottu a Heinricha, kteří sloužili jako námořní důstojníci. Poválečná Reichsmarine Výmarské republiky na počest tohoto velitele pojmenovala kapesní bitevní loď Admiral Graf Spee a po druhé světové válce nesla jeho jméno také školní fregata Graf Spee. Současně jej připomínají také názvy ulic v 16 německých městech.

Záhuba na Jadranu

Úspěchy podunajské monarchie v námořních bojích bývají připisovány malým jednotkám a ponorkám namísto přísně střežených dreadnoughtů. Jednou z kořistí habsburských podmořských člunů se stal i francouzský obrněný křižník León Gambetta. Ten po vstupu Itálie do konfliktu operoval severně od Otrantské úžiny, ale v noci 27. dubna 1915 se plavil asi 25 km od mysu Santa Maria di Leuca, když jej torpédovala rakousko-uherská ponorka SM U-5 poručíka řadové lodi Georga Ludwiga von Trapp.

Dokončení: Admirálové padlí za 1. světové války: Horace Hood a Robert Arbuthnot (4)

Obrněný křižník se potopil za 10 minut a do hlubin vzal 684 námořníků z celkové posádky 821 mužů. Všichni důstojníci přišli o život včetně velitele druhé lehké divize kontradmirála Victora-Baptistina Senèse (1874–1915). Ten se tak stal jediným francouzským admirálem, který padl během Velké války na moři. Měl za sebou účast v námořních kampaních v Tunisku, ve Vietnamu či proti Osmanům na Krétě. Nešťastnému obrněnému křižníku León Gambetta a celé 2. lehké divizi velel od roku 1911. Přímým důsledkem potopení křižníku se stalo přemístění dohodové blokády jižněji na úroveň řecké Kefalonie.

Obávaná neurodegenerativní Alzheimerova choroba, která je bohužel stále častějším průvodcem ve stáří, zůstává v ohnisku zájmů odborníků celého světa. Nedávný výzkum badatelů americké nemocnice Cleveland Clinic, považované za jednu z nejlepších v USA, odhalil těsnou souvislost mezi sildenafilem, populárním prostředkem na poruchy erekce známým jako Viagra a nižším rizikem rozvoje Alzheimerovy choroby.

Viagra jako lék na Alzheimera?

Feixong Cheng, odborný asistent ústavu molekulární medicíny, přitom původně nezkoumal jen konkrétně Viagru. Společně se svými kolegy analyzoval více než 1 600 medikamentů, schválených americkým Úřadem pro kontrolu potravin a léčiv (FDA), a zjišťoval jejich případný účinek v léčbě Alzheimerovy choroby. Viagra v tomto srovnání vyšla jako nejslibnější kandidát.

Vědci následně prozkoumali medicínská data více než 7 milionů lidí a zkoumali podrobnosti o vztahu mezi užíváním Viagry a Alzheimerovou chorobou. Ukázalo se, že lidé, kteří užívají Viagru, mají o 69 procent nižší pravděpodobnost, že se u nich rozvine Alzheimerova choroba – v porovnání s lidmi, kteří Viagru neužívají. Z provedených laboratorních testů vyplývá, že by Viagra mohla podporovat růst nových mozkových buněk a zároveň potlačovat některé patologické projevy této neurodegenerativní choroby.

Korelace není kauzalita

Prokázat skutečný přínos užívání Viagry v souvislosti s Alzheimerovou chorobou ale nebude nic jednoduchého. Ostatně krátce po zveřejnění studie na to poukázala Tara Spires-Jones z Edinburské univerzity. Podle této neuropatoložky je známo, že Alzheimerova choroba snižuje sexuální libido pacientů a může tak i snižovat potřebu užívat preparáty na poruchu erekce. Jonesová tak poukazuje na známou vědeckou zásadu, kdy korelace ještě nemusí implikovat kauzalitu. Vztah mezi Viagrou a nižším rizikem rozvoje Alzheimerovy choroby by podle ní mohl být jen zdánlivý. 

TIP: Látka z kalifornského keře by se mohla stát lékem na Alzheimerovu chorobu

Jonesová také poukázala na fakt, že Alzheimerovou chorobou trpí častěji ženy než muži, přičemž Viagru užívají v drtivé většině právě muži. Americká studie také podle ní nezohledňuje ani socioekonomický status pacientů, který má na rozvoj onemocnění významný vliv. Viagru přitom podle ní častěji užívají lidé s vyšším socioekonomickým standardem. Určitě je proto na místě opatrnost v úsudku a potvrzení možných přínosů Viagry bude třeba dále ověřit v podrobných klinických studiích.

Hvězdami poseté nebe pro člověka odjakživa symbolizovalo něco fascinujícího, úchvatného a nedosažitelného. Bohužel s hustotou a rozlohou měst roste i míra škodlivého světelného znečištění. Jeho intenzita často sahá daleko za hranice lidských sídel, a výhledy na nefalšovanou tmavou noční oblohu tak představují stále větší vzácnost. Jak škodlivé může zmíněné znečištění být? A proč stojí za to o hvězdné nebe bojovat?

Vybledlá krása

Na přesvětlené městské obloze dnes zahlédneme sotva 20 nejjasnějších stálic, zatímco na místě s výhledem k temnému nebi bychom jich napočítali přes 3 500! Města navíc produkují spoustu smogu, a světlo se tak rozptyluje do všech směrů. I stovky kilometrů od velkých aglomerací lze pořád zaznamenat vliv světelného znečištění na tmavost oblohy. 

Mladé generace už často ani nevědí, že můžeme Mléčnou dráhu pozorovat ze Země. Některé ze zmiňovaných sedmi perel astronomie jsou nám v aglomeracích s přemírou světelného smogu zapovězeny. Polární záře z Česka? Ano, ale jen vysoko v horách a daleko od měst. Meteorický déšť? Totéž. A kolik z vás si opravdu vychutnalo letošní vlasatici NEOWISE? 

TIP: Rytíři temna: Obyvatelé ostrova Niue jsou prvním národem „temného nebe“

Naštěstí i v tuzemských končinách dosud existuje několik lokalit s tmavší oblohou. Kvůli hustotě okolního osídlení sice zdaleka nedosahují pověstnosti chilské pouště Atacama či Kanárských ostrovů, přesto jasně dokládají, o co se v přesvícených obcích připravujeme. 

Vývojem plavidla, které bude schopno přepravit z moře na pobřeží vojáky i těžkou techniku a poskytnout jim palebnou podporu, byla na konci 70. let pověřena Ústřední námořní konstruktérská kancelář Almaz. Ta vyvinula vznášedlo poháněné pěti turbovrtulovými motory Kuzněcov NK-12MV, z nichž dva slouží k vytváření vzduchového polštáře a tři k pohonu lodě.

Po zuby vyzbrojen

Pohyb vpřed zajišťují tři stavitelné vrtule o průměru 5,5 m. Nosnou část představuje obdélníkový ponton, na němž spočívá nástavba rozdělená na tři části. Ve střední je prostor pro převážená vozidla, v bočních pak hlavní a pomocné pohonné jednotky a prostor pro posádku a přepravované vojáky.

K palebné podpoře výsadku slouží dva 22hlavňové raketové komplety A-22 Ogoň ráže 140 mm. Protivzdušnou obranu zajišťují čtyři čtyřnásobné protiletadlové raketové komplety krátkého dosahu Igla-1M a dvě věže AK-630M, každá se šestihlavňovým 30mm rotačním kanonem.

TIP: Létající silák: Těžký vrtulník Sikorsky CH-53K King Stallion unese přes 12 tun

Plavidlo může přepravovat například tři hlavní bojové tanky nebo osm bojových vozidel pěchoty BMP-2 spolu se 140 vojáky, případně samotných 360 plně vystrojených námořních pěšáků. Zubr se dokáže pohybovat také po pevnině a překonávat malé překážky, například zákopy. První plavidlo vstoupilo do služby v roce 1988, celkem jich bylo vyrobeno 15. Rusko dnes provozuje dvě jednotky, po čtyřech nakoupily Řecko a Čína. 

Navzdory poklesu provozu způsobenému pandemií strávili od ledna více než stovku hodin v zácpách i řidiči v Paříži, Bruselu, Moskvě, New Yorku či Římě. Praha v žebříčku figuruje na 110. místě, v české metropoli letos řidiči prostáli 51 hodin v kolonách. Ještě o dvě hodiny více strávili v autě řidiči v Hradci Králové.

Prvenství si Londýn vysloužil kvůli tomu, že se provoz v devítimilionovém městě ani během pandemie příliš nezmenšil. Loni britská metropole figurovala v žebříčku na 16. místě. Provozní šéf společnosti Inrix Peter Lees uvedl, že negativní vliv na zahlcení města měl i vznik nových pruhů pro cyklisty.

TIP: Pět impozantních dopravních kolapsů: Woodstock, vánice i pád Berlínské zdi

Celkově řidiči ve velkých městech díky protipademickým opatřením a sníženému provozu letos ztratili v zácpách méně času. Například v Bogotě, Bostonu, Torontu nebo Petrohradu se prostoje v kolonách snížily zhruba o polovinu, v Istanbulu o více než 40 procent, v Praze o 20 procent, v Londýně ale jen o jediné procento.

Na louce zalité letním sluncem se popásají srny. Čas od času zvednou hlavu, větří a rozhlížejí se. Teď strnuly. Od nedalekého rybníka se k nim přes čerstvě sklizené obilné pole blíží jedna z největších hrozeb, jakou znají. Člověk! Jde rázným krokem, jen občas se zastaví a zvedne k očím triedr. Pak zase letmo zkontroluje střelku buzoly, kterou svírá v dlani…

Útěk podle buzoly

Jak se kráčející podivín blíží, nervozita srn stoupá. Neklidně stříhají ušima, větří, přešlapují na místě. Teď! Zvířata už neunesla rostoucí napětí a dávají se na útěk. Plavnými skoky se ženou mořem trávy pryč, do bezpečí. V ten okamžik člověk zastavuje, aby si pečlivě poznamenal údaje odečtené z buzoly a přístroje GPS. Pak odměří vzdálenost, na jakou před ním srny prchly. Úsek, který ušel od chvíle, kdy ho zvířata zaznamenala, do chvíle, kdy se srny daly na útěk, už změřil a zapsal.

Takhle nějak si můžete představit jednu z mnoha epizod tříletého výzkumu, který podnikli vědci z Fakulty lesnické a dřevařské České zemědělské univerzity v Praze společně s německými kolegy z Přírodovědecké fakulty při Universitě Duisburg-Essen. Badatelé pod vedením pražského profesora Jaroslava Červeného a essenského profesora Hynka Burdy vyhodnotili dohromady bezmála dvě stovky podobných střetnutí člověka se srncem obecným (Capreolus capreolus). Zajímal je útěk zvířat před nebezpečím a zjistili, že v něm sehrává důležitou roli srnčí vnitřní kompas. Stádo totiž neprchá bezhlavě. Všechna zvířata se rozběhnou stejným směrem a ten jim ukáže magnetické pole Země.

Pasoucí se střelky

Výzkumu orientace zvířat podle vnitřního kompasu se česko-německý tým věnuje dlouhodobě. Vědci vedení Jaroslavem Červeným a Hynkem Burdou na sebe poprvé upozornili studií publikovanou v prestižním vědeckém časopise Proceedings of the National Academy of Sciences. V ní dokazovali, že krávy se na pastvě nestaví náhodně, ale většina z nich zaujímá pozice, při nichž osa jejich těla směřuje severo-jižním směrem. Burda, Červený a jejich spolupracovníci tento závěr vyčetli ze satelitních snímků pastvin veřejně dostupných na internetovém portálu Google Earth. Podobnou orientaci zaznamenali také u volně se pasoucích jelenů.

V další studii čeští a němečtí vědci demonstrovali, že pokud se zvířata pohybují pod dráty vedoucími elektrický proud s vysokým napětím, jejich vnitřní kompas má zřejmě narušenou činnost. Pasoucí se skot se totiž pod dráty světových stran nedrží.

Spor o „magnetické krávy“

Výzkum o „magnetických kravách“ vyvolal bouřlivé diskuse mezi odborníky i laiky. Objevily se dokonce pokusy studii zopakovat a její závěry vyvrátit. Tým kolem českého lékaře Jana Heřta, jenž neměl se sledováním zvířat žádné zkušenosti, si stáhl z Google Earth snímky pastvin se skotem a na základě jejich analýzy zveřejnil v časopise Journal of Comparative Physiology A studii, ve které se snažil prokázat, že pasoucí se zvířata jsou natočena naprosto náhodně.

Když se ale autoři původní studie v čele s Hynkem Burdou podívali na data svých kritiků, bylo jim jasné, že o „zopakování“ nemůže být řeč. Nezkušení výzkumníci si totiž na snímcích například spletli krávy s velkými balíky slámy. Seno pochopitelně vnitřní kompas nemá a světových stran se nedrží. Jindy sice kritici správně identifikovali na snímku krávy, ale nevšimli si, že se zvířata právě vracejí z pastvy do nedalekého chléva. Orientace těl těchto krav byla pak dána směrem cesty, po níž zvířata zrovna šla. Polovina „krav“ byla ve studii Heřtova týmu falešná a naopak zdaleka ne všechny skutečné krávy zachycené na snímcích vědci započítali.

Když tým Hynka Burdy a Jaroslava Červeného „očistil“ data svých kritiků od podobných omylů a prozkoumal orientaci těl krav během nerušené pastvy, došel ke stejným závěrům jako při původním výzkumu. Krávy nestojí náhodně, ale osou těla preferují směr sever-jih. Z velkolepého „vyvrácení“ studie o „magnetických kravách“ se tedy nakonec vyklubalo její nezávislé potvrzení.

K čemu je kachnám kompas?

V období, kdy byl česko-německý tým nucen obhajovat závěry svého výzkumu, zároveň podroboval zkoumání další typy živočichů. Při orientaci podle světových stran se vědcům podařilo přistihnout pestrou paletu dalších živočichů počínaje kapry v kádích na předvánočních trzích a konče prasaty bradavičnatými (Phacochoerus aethiopicus) v africké divočině. Skeptici předhazovali česko-německému týmu potměšilou otázku: „A k čemu je to vlastně zvířatům dobré?“

Jednu z prvních odpovědí podal Vlastimil Hart z České zemědělské univerzity v Praze. Pozoroval hejno divokých kachen březňaček (Anas platyrhynchos) přistávajících na hladinu jednoho finského jezera, která se v bezvětří leskla jako zrcadlo. Podvědomě se přitom podíval na buzolu. Kachny dosedaly ve směru sever-jih. To mohla být samozřejmě náhoda. Jenže i další kachny přistávaly buď od severu k jihu, nebo z jihu na sever. Hartovi bylo jasné, že může být na stopě zajímavého zvířecího chování. Jenže co když je severo-jižní přistávací manévr z nějakého důvodu výhodný jen na tomhle jezeře?

Pozorování na českých rybnících a dokonce i na jezerech v Africe však potvrdila, že kachny dosedají na hladinu severo-jižním směrem bez ohledu na zeměpisnou polohu. Muselo však být bezvětří, nebo jen velmi slabý vánek! Když foukal vítr, klesaly kachny k hladině vždy přímo proti proudění vzduchu, což je pro přistání obecně nejvýhodnější.

Přistávání je pro ptáky jednou z nejrizikovějších fází letu a v hejnu je celý manévr ještě náročnější. Pokud ale všichni ptáci zamíří k hladině proti vanoucímu větru, drží stejný směr a nehrozí jim vzájemné srážky. V bezvětří ale tento „větrný ukazatel“ nefunguje a pak se musí ptáci na společném přistávacím kurzu buď nějak domluvit, nebo se řídit jinou „směrovkou“. Vlastimil Hart ukázal, že za bezvětří ukazuje kachnám kurz magnetické pole Země a přistávající ptáci se řídí svými vnitřními kompasy.

Zvířata ve startovních blocích

Nová studie o „magnetických srncích“ publikovaná ve vědeckém časopise Behavioral Ecology and Sociobiology naznačuje, že u býložravců může mít poloha těla během pastvy význam pro zdárný útěk před nebezpečím. Pasoucí se tur, jelen nebo srnec nikdy neví, kdy na něj zaútočí šelma. Jedinou šanci na záchranu pak slibuje bleskový útěk. Jednotlivá zvířata ve stádě ale nemohou vyrazit libovolným směrem, protože by v chaosu docházelo ke srážkám a pádům. Vyvolané zdržení by pak pro uprchlíka mohlo mít fatální následky, protože útočící šelmy si vybírají opozdilce. Srnci proto hromadně prchají nejčastěji k jihu nebo k severu a vyhýbají se tak kolizím. Podobně jako kachny přistávající za bezvětří na vodní hladinu.

Česko-německý tým zjistil, že i srnci a srny upřednostňují během pastvy postavení, v němž osa jejich těla míří severo-jižním směrem. Vzhledem k tomu, že se zvířata vydávají na útěk stejným směrem, je toto postavení vlastně jakousi přípravou na útěk. Zvíře si tak ušetří obrátku, kterou by muselo absolvovat na samém začátku útěku, pokud by osa jeho těla směřovala třeba ve směru východ-západ. Pasoucí se zvíře se tak trochu podobá sprinterovi zakleknutému ve startovních blocích a čekajícímu na startérův výstřel. Ačkoli se tedy srnec na první pohled jen poklidně pase, je zároveň všemi možnými způsoby připraven k útěku před nebezpečím.

Trable se psí toaletou

Kritiky výzkumu česko-německého týmu jistě neumlčí ani studie o orientaci srnců podle světových stran. Vždyť skeptici často zpochybňují samotnou existenci zvířecího kompasu. Z fyzikálního hlediska jim přijde nemožné, aby zvířata dokázala reagovat na velmi malé odchylky magnetického pole. Jeden takový spor se rozhořel poté, co tým vedený Vlastimilem Hartem publikoval výsledky sledování psů. Vědci zjistili, že když pes močí nebo kálí, opět preferuje takovou polohu těla, aby osa jeho těla směřovala od severu k jihu.

Amatérské pokusy o zopakování studie opět závěry česko-německého týmu zpochybňovaly. Venčení psi si při nich s polohou těla při močení a kálení hlavy nelámali a vnitřním kompasem se neřídili. Kdyby se ale Hartovi následnici nespokojili jen s novinovými články a přečetli si originální studii ve vědeckém časopise Frontiers in Zoology, zjistili by, že během pokusů Hartova týmu se psi pohybovali bez jakéhokoli omezení a v pro ně zcela novém terénu. Pokud si tedy někdo vyšel na obvyklou vycházku se psem na vodítku a čekal, že se jeho Azor či Trixi při kálení nebo močení natočí ve směru sever-jih, nemusel se dočkat.

Za bouře je vše jinak

Snaha vyvrátit závěry Hartovu týmu byla natolik výrazná, že téměř překryla klíčový objev celé studie se psím kompasem. Ten vyplynul z případů, kdy se ani Hartovi a spol. psi severo-jižním směrem při kálení a močení nenatáčeli. První pohled na data ze všech pozorování vědcům zamotal hlavy. V některých dnech se psi vnitřním kompasem řídili, jindy ho naprosto ignorovali. Hynek Burda se s tímhle problémem dlouho trápil. Pak ho ale napadlo zadat datum všech dní, kdy psi kompas nerespektovali, do internetového vyhledávače. Čekal, co z počítače vypadne a zpočátku ani nechtěl výsledku vyhledávání věřit. Zjistil totiž, že právě v daných dnech zuřily magnetické bouře!

Při magnetických bouřích dochází k velmi malým výkyvům zemského magnetického pole a jeho síla kolísá zhruba o 1 %. Psi toto narušení evidentně vnímali a reagovali na ně. Pokud tedy amatéři opakovali pokus se psy během magnetické bouře, potvrzovala neochota psů stavět se ve směru sever-jih výsledky Harta a jeho kolegů. Právě schopnost zvířat registrovat i malé změny magnetického pole představovala největší překvapení, které výzkum českých a německých biologů přinesl.

Výzkum k pousmání a zamyšlení

Rozruch kolem „psího kompasu“ nanovo vypukl poté, co Vlastimil Hart získal za svou studii ve Spojených státech cenu Ignáce Nobela. Toto ocenění začali udělovat recesisté už v roce 1991 za experimenty, které „nemohou nebo by neměly být opakovány“. Jednoduše řečeno, cenu slabomyslného Ignáce Nobela, fiktivního bratra slavného vynálezce dynamitu a zakladatele skutečné „nobelovky“ Alfreda Nobela, dostávali autoři pokusů, pro které platí: „Žádný pokus není zbytečný, vždycky může posloužit jako odstrašující příklad.“

Postupem času si ale organizátoři ceny Ignáce Nobela kladli stále více za cíl upozornit na zcela seriózní výzkum, který laikům možná připadá poněkud bizarní, ale řeší seriózní problémy. Když v roce 2014 přebíral cenu Vlastimil Hart, udělovala se za „výzkum, který vás nejprve rozesměje, ale pak vás donutí k zamyšlení“.

Pokračování: Magnetická orientace živočichů: Různé typy zvířecích kompasů

A zamyšlení nad zvířecími kompasy bylo namístě. Nerozřešena zůstávala otázka, jak mohou zvířata vnímat i tak slabé odchylky magnetického pole Země, jaké provázejí magnetické bouře. Skeptici využili udílení ceny Ignáce Nobela k další ofenzivě a nechávali se ve sdělovacích prostředcích slyšet, že z čistě fyzikálního je reakce zvířat na slabé změny magnetického pole vyloučená. O tom, že i na tyto námitky lze racionálně a přesvědčivě odpovědět, se dočtete příště.

Spojení „přijít na buben“ používáme ve významu „přijít na mizinu“, přičemž současným jazykem bychom asi řekli „zkrachovat“. Zmíněné pořekadlo se dá pochopit, když si představíme mizející peníze. Právě od slovesa „mizet“ se totiž rčení odvozuje. Oproti tomu fráze „přijít na buben“ zní zcela nesrozumitelně, pokud neznáme její přenesený význam. Proč se tedy buben spojuje s finančním úpadkem?

TIP: Kde se vzalo úsloví „bez ztráty kytičky“ a jak vzniklo „pexeso“

Odpověď objevíme při návratu do dob minulých, kdy se důležitá sdělení předávala veřejnosti ústně. K tomu se využíval buben, protože rytmické údery přitáhly pozornost a posloužily jako předzvěst plánovaného oznámení. Mimo jiné bylo zvykem informovat o tom, že se majitel nějakého lokálního krámku ocitl v úpadku. Na místo se povolal bubeník, který takto ohlašoval třeba i dražbu. Tím se tedy vysvětluje, proč se o zkrachovalci říká, že přišel na buben.

Zákoutí jazyka objevuje Markéta Gregorová twitter.com/jazykovedma.

Dnešní letadla jsou vybavená letovými zapisovači, které pořizují záznamy zvuku v pilotní kabině a nejdůležitějších parametrů letu. Kvůli tradici se jim říká „černé skříňky“, i když mají ve skutečnosti jasně oranžovou barvu. Podobnou černou skříňku by teď měla dostat i planeta Země.

Projekt „Earth's Black Box“ je výsledkem spolupráce mezi marketingovými agenturami Clemenger BBDO a The Glue Society a odborníky australské University of Tasmania. Bude mít podobu obří ocelové instalace, napájené solárními panely. Uvnitř budou záznamová zařízení, na nichž se budou nepřetržitě ukládat vědecká data a analýzy, týkající se závažných problémů dnešního světa.

Tasmánská černá skříňka

Černá skříňka Země vyroste na blíže neurčeném místě na ostrově Tasmánie. Designem se podobá populárnímu Špicberskému globálnímu úložišti semen v Norsku. Nebude ale uchovávat žádné živé organismy, nýbrž informace o tom, co se děje s prostředím na naší planetě. Pokud by došlo ke zhroucení civilizace či biosféry a někdo by to přežil, mohl by si zajet na Tasmánii a z této „černé skříňky“ si přehrát, co se vlastně stalo. Podobně, jak to dnes dělají vyšetřovatelé leteckých katastrof.

TIP: Lunární archa: Na Měsíci by mohlo vzniknout globální úložiště organismů

Projekt by měl být oficiálně spuštěn počátkem roku 2022. Systémy této pozoruhodné černé skříňky už ale z části pracují a v testovacím režimu nahrávají vědecké informace o životním prostředí. Tvůrci „černé skříňky Země doufají, že už samotná existence jejich zařízení přiměje dnešní společnost, aby se chovala odpovědněji vůči planetě, kterou všichni společně obýváme.

Na palubě Mezinárodní vesmírné stanice nedávno už podruhé vypěstovali chilli papričky. Posádka je tentokrát využila při přípravě chutných tacos. Ačkoliv s tím původně v NASA nepočítali, tento „zahradnický“ experiment, nazvaný „Plant Habitat-04 experiment“ (PH-04), přinesl hned dva zajímavé světové rekordy. Sklizeň ve vesmíru nasytila největší počet astronautů zároveň – současná Expedice 66, která testovala úrodu papriček, má totiž 7 členů posádky. Jde také o doposud nejdelší experiment na palubě ISS.

Jak uvedl vedoucí experimentu Matt Romeyn, pěstování papriček mělo původně trvat 120 dní. Jejich vývoj se ale poněkud opozdil oproti papričkám, které byly zároveň pro srovnání pěstovány na Zemi, a sklizeň na palubě ISS musela být odložena o 17 dní. Celý experiment tak trval 137 dní. Doposud nejdelší pokusem na ISS přitom bylo pěstování okrasných květin ostálek v roce 2016, které trvalo 90 dní.

Papričky na orbitě

Hlavní roli v experimentu PH-04 sehrály populární americké papričky „Hatch“, které se již déle než století pěstují v oblasti Hatch Valley v Novém Mexiku. Odborníci NASA nejprve papričky přizpůsobovali podmínkám na ISS, aby zajistili jejich úspěšný růst a následně i sklizeň na oběžné dráze.

TIP: Další sklizeň ve vesmíru: Astronauti si na ISS vypěstovali vlastní zeleninu

Jak odborníci předpokládali, kosmické papričky jsou velmi pikantní. Nadšení z úspěchu experimentu nejsou jen vědci na Zemi, potěšení neskrývají ani samotní členové posádky ISS, kteří si na chilli papričkách pochutnali. Astronautka Kayla Barronová zveřejnila na sociálních médiích informaci o „taco večeru“, který se na palubě stanice konal. Po úspěchu s chilli papričkami budou brzy následovat další experimenty s kosmickou zeleninou.