Německý básník Heinrich Heine kdysi varoval: „Kde jsou páleny knihy, tam nakonec upálí i člověka.“ Tušil, že na hranici se ve zdánlivě vzdělaném a kultivovaném 20. století dostanou i jeho díla? Vraťme se ale o několik stovek let nazpátek.

Zkáza v plamenech

Církvi vděčí naše civilizace a kultura za mnohé, vždyť jestli někde přežilo vědění starověku, tak v klášterech. Zejména řád benediktinů pěstoval vedle fyzické práce i vzdělanost. V dějinách však najdeme také příklady, kdy náboženské spory vedly k ničení knih. Například císař Diocletianus nechal spálit desítky tisíc svitků v Caesarei v rámci svého boje proti křesťanství. 

Knihovna založená v Alexandrii už ve 3. století př. n. l. bývá považována za největší ve starověku. Mohla se pochlubit téměř čtvrt milionem papyrových rolí. Našli bychom zde dokonce originály řeckých textů, které neměli ani v samotném Řecku! Originální svitky s texty Aischylových, Sofoklových či Euripidových her si alexandrijská knihovna půjčila s tím, že budou opsány. Ve skutečnosti si však originály ponechala a do Řecka vrátila jen kopie. 

Alexandrijské knihovně každopádně vděčíme za rozkvět vzdělanosti a za pokrok. Sloužila totiž ke studiu předním učencům své doby. Jména matematiků, jako byli Euklides či Archimédes, známe až do našich časů a jejich znalosti se dodnes využívají.

Křesťané i muslimové

Když se mluví o zničení slavné Alexandrijské knihovny, vybavíme si asi scény z filmů o Caesarovi a Kleopatře. Shořelo asi 40 tisíc svitků, o jejichž obsahu se dodnes vedou spekulace. Co všechno asi lidstvo s požárem knihovny ztratilo? Slavný požár z roku 48 před n. l. však existenci knihovny definitivně neukončil.

V Alexandrii oheň ničil znovu. Ve 4. století knihovnu podpálili na podnět arcibiskupa Theofila coby doupě pohanské učenosti. Podle některých zdrojů se křesťanskému fanatismu vyrovnali i muslimové. „Všechny knihy, které souhlasí s koránem, jsou zbytečné, ty ostatní jsou nebezpečné,“ prohlásil prý roku 643 vojevůdce Amr ibn al-Ás. A v příštích měsících bylo v místních lázních příjemně teplo. 

TIP: Požár alexandrijské knihovny: Kdo zničil starověký chrám poznání?

Hořely však spisy starověku skutečně vinou Arabů? Jiné zdroje to popírají a argumentují tím, že vina za zánik Alexandrijské knihovny se Arabům začala přisuzovat v Evropě až o mnoho století později. Ať už za pádem Alaxandrijské knihovny stál oheň, fanatismus nebo snad i zemětřesení, dny její slávy byly každopádně sečteny. Starověká vzdělanost naštěstí nezmizela zcela, například Aristotelova díla se znovu objevila i díky překladům z arabštiny.

Záhadný Aristoteles

Ostatně Aristoteles představuje jeden z největších rébusů v dějinách písemnictví. Konkrétně jeho domnělý spis o komedii, po němž pátrají i hrdinové slavného románu Umberta Eca Jméno růže. Proč právě tento Aristotelův spis přitahuje tolik pozornosti?

I dnes si můžeme přečíst jeho Poetiku. Po hříchu v ní však najdeme jen podrobné pojednání o žánru tragédie a nutno podotknout, že i tento text se pravděpodobně během opisování během staletí proměňoval a v původní podobě si jej už bohužel nikdy neprolistujeme. Proč však zmizela část věnovaná komedii? Šlo o cenzuru a nevhodné pasáže se prostě při přepisování vynechaly? Zmizel text řízením osudu? Nebo ho snad Aristoteles napsat nestihl? 

Jisté je, že raní křesťanští myslitelé neoplývali právě přívětivým postojem k divadlu a ke komedii zvlášť. Za Aristotelovým spisem tak skutečně mohli vidět pohoršlivý smích, ďábelský škleb a učení, které je třeba spálit.

Ničení

Antická kultura, jak známo, dlouho přežívala díky Byzantincům a jejich centru Konstantinopoli. Zde již na přelomu 1. a 2. tisíciletí existovaly knihy nejen na papyru a pergamenu, ale i na papíře. Roku 730 zde při požáru nenávratně zmizely stovky nenahraditelných rukopisů. Totéž se opakovalo roku 781. Ale mnohem větší zkázu napáchalo obrazoborectví zuřící v 8. a 9. století. Ničily se obrazy, sochy, ale také knihy obsahující iluminace. Peripetií a katastrof proběhlo nepočítaně. Vše zakončilo dobytí Konstantinopole Turky v roce 1453. Nemilosrdné vraždění doprovázelo i systematické ničení knih. Starý svět jako by zmizel.

Proti ďáblovi

Mezi muži, kteří se zasloužili o znovuzrození antické tradice ve středověké Evropě, vynikají dva. Překladatel Boëthius zpřístupnil v latině díla antických filozofů. Cassiodorus a mniši kláštera Vivarium v Kalábrii inspirovali činnost scriptorií, v nichž se kromě křesťanských textů přepisovala a překládala i díla antická. Sám Cassiodorus pobýval několik let v Konstantinopoli, kde se s antickou učeností osobně setkal. Řídil se heslem „Kolik písař napíše liter, tolik dostane ďábel ran“. Bohužel se kromě jediné výjimky žádná kniha z kláštera Vivarium nedochovala. Navzdory „ranám uštědřeným ďáblu“. Tehdy ještě ručně psané knihy nepřechovávaly jen důležité myšlenky, ale fungovaly jako paměť společnosti a samy o sobě byly nesmírně drahé a cenné.

Namátkou jeden z příkladů: na klášter ve švýcarském Sankt Gallenu zaútočili roku 926 Maďaři. Ještě než to však někdo tušil, měla zdejší poustevnice jménem Viborada vidění a mniši tak včas všechny knihy (a mešní víno) zakopali. Klášter lehl popelem a Viboradu nalezli mrtvou. Nejen za záchranu klášterní knihovny si ale vysloužila svatořečení.

TIP: Jezuita Antonín Koniáš: Byl nesmlouvavý palič knih, nebo zapálený knihovník?

To knihovna benediktinského kláštera Monte Cassino takové štěstí neměla. Nevyčíslitelné ztráty utrpěla hned několikrát. Ještě než klášter zdevastovalo spojenecké bombardování za 2. světové války, poničili knihovnu roku 585 Lombardové a v 9. století ji vypálili Saracéni… 

„Kterýmu jinýmu úkazu na nebi lidi zatleskaj?“ prohlásil dnes již bohužel zesnulý pardubický astronom Václav Knoll. Zatmění Slunce opravdu přináší neopakovatelný zážitek a jeho princip je jednoduchý: Měsíc v novu projde na své dráze přesně mezi Zemí a Sluncem, jeho stín dopadne na povrch naší planety a ti, kdo se zrovna nacházejí v něm, se mohou kochat jedinečnou nebeskou show. 

I zde ovšem musíme brát v úvahu jistá specifika: Zemský satelit se na své eliptické trajektorii musí v době úkazu nacházet co nejblíž k naší planetě, jinak nezakryje celé Slunce a spatříme pouze tzv. prstencové zatmění. Samozřejmě se musí rovněž ocitnout co nejpřesněji na spojnici mezi Zemí a naší hvězdou, neboť jinak – a to dost často – projde na nebi jen nad slunečním kotoučem nebo pod ním. 

Úplné zatmění Slunce se někde na světě odehraje téměř každý rok a pro jeho spatření stačí vycestovat do předem předpovězeného pásu, kudy se bude měsíční stín v inkriminovaný čas pohybovat. Pás měří na délku až 15 000 km, ovšem široký je nanejvýš zhruba 270 km, což odpovídá vzdušné vzdálenosti mezi Prahou a Ostravou.

Když do dne vstoupí noc

Krásu úplného zatmění Slunce nelze snadno popsat v několika větách, je třeba jej zažít. Tmavý Měsíc zhruba hodinu postupně ukusuje z oslnivého slunečního kotouče. Zprvu se nic významného neděje, ale jakmile je disk stálice zakryt téměř celý, začne strhující nebeské divadlo. 

Krajina postupně ztmavne, podobně jako po západu Slunce, ochladí se a zmatená příroda utichne. Azurové nebe záhy získá nádech vojenské modři, obzor se zahalí do sytě žlutých a oranžových odstínů jako za soumraku. Zbytky slunečního světla se dynamicky ztrácejí za měsíčním limbem a zjevuje se oslnivě krásná paprskovitá koróna, tvarovaná aktuálním magnetickým polem naší hvězdy. Jako by Slunce zamrzlo, lidé žasnou, křičí a tleskají, cvakají tisíce aparátů. Zároveň jsou na obloze vidět nejjasnější stálice a planety. 

Minuty plynou, až Slunce opět „procitne“ na opačné straně pohybujícího se měsíčního kotouče, nebe se rozsvítí a koróna se v jeho záři vytratí. Každý si přeje, aby představení trvalo alespoň o něco déle. Škoda, že v Česku nenastane jediné až do 7. října 2135. V následujících letech se však naskytne několik zajímavých možností, kam se za ním vydat. 

Nejen Coca-Cola, ale obecně všechny kyselé nápoje obsahují látky schopné naleptat sklovinu. Jde zejména o kyselinu fosforečnou, uhličitou a citronovou, které se ovšem zcela přirozeně vyskytují i jinde než v průmyslově vyráběném pití. Například v obyčejné pomerančové šťávě bychom oproti kole našli dvojnásobek kyseliny. 

TIP: Nezamýšlený experiment: Internetové výmysly zkazily zuby lidem v Calgary

Zmíněnou teorii poprvé vyslovil profesor Clive McCay z Cornell University už v roce 1950, když se snažil veřejnost varovat před nebezpečnými důsledky konzumace sladkého nápoje. Ve skutečnosti se však jedná o mýtus: Žádná z obsažených kyselin není tak silná, aby dokázala zuby zcela zničit. Nehledě na to, že McCayův experiment opomíjel vliv slin, které agresivní látku naředí a spláchnou. Faktem nicméně zůstává, že častá konzumace potravin s obsahem kyselin skutečně může postupným narušováním skloviny neblaze přispívat ke vzniku kazů.

Elektronickým mozkem vystřelovacího sedadla je takzvaný sekvencér, který sbírá data ze senzorů a zajišťuje, aby katapultáž proběhla co nejbezpečněji i nejrychleji. Zodpovídá za načasování jednotlivých fází v závislosti na váze pilota, rychlosti letu a podobně. Stačí, aby pilot třeba seděl na sedačce trochu křivě, sekvencér propočítá rozložení jeho váhy a podle toho upraví tah raketového motorku.

Damoklův meč nad hlavou

Přes veškerou snahu inženýrů i rozvoj technologií zůstává katapultáž z proudového letounu smrtelně nebezpečnou záležitostí. Pilot při ní čelí extrémnímu přetížení zhruba 12 až 14 g (u starších modelů ještě více), které mu může přivodit závažné zdravotní komplikace. Ztráta vědomí představuje ten nejmenší problém – po zatažení za výrazně zbarvené madlo se vše děje plně automaticky. Horší jsou pohmoždění páteře a zlomeniny obratlů, jež katapultované osobě mnohdy znemožní pokračovat v letecké kariéře a někdy ji stojí i život.

Stovky zachráněných letců

Z pozice světové jedničky na trhu vystřelovacích sedadel se ve 21. století stále těší společnost Martin-Baker. Mezi nejoblíbenější modely patří Mk 14 určený pro námořní letouny a známý též jako NACES (Navy Aircrew Common Ejection Seat). S tímto systémem představeným roku 1985 létaly mimo jiné legendární tomcaty, dnes se užívá zejména ve strojích F/A-18 Hornet. Byl nainstalován do asi 2 200 letadel a zachránil život už 101 osobám.

Další úspěšný typ představuje Mk 16, jehož modifikace slouží v evropských strojích Eurofighter Typhoon či Dassault Rafale, zatímco mladší verzi Mk 16-US16E nosí stíhačky F-35. Nejžhavější novinky v portfoliu tvoří kompaktní a odlehčený Mk 17 pro cvičné stroje a „osmnáctka“, kterou výrobce nabízí teprve od roku 2018. Dodejme, že historicky nejrozšířenějším produktem značky je sedadlo Mk 10 použité v 5 500 letounech z několika desítek zemí. Za život mu vděčí asi osm stovek letců sedlajících mimo jiné typy JAS-39 Gripen, Sea Harrier, Tornado, AlphaJet nebo Kfir. 

Pro stíhačky i bombardéry

Opomenout nesmíme ani dalšího západního výrobce McDonnell Douglas, který dnes tvoří součást Boeingu. Masového rozšíření doznalo jeho katapultovací sedadlo ACES II (Advanced Concept Ejection Seat), v současnosti dodávané společností Collins Aerospace. Hlavním odběratelem systému se stalo americké letectvo a setkáte se s ním ve stíhačkách F-16, F-15 i nejnovějších F-22, bitevnících A-10 nebo bombardérech B-1 a B-2. I když se ACES II objevuje ve strojích posledních generací, jeho historie sahá až do roku 1967.

V praxi se mnohokrát osvědčil, nicméně má své mouchy. Přes oficiální určení pro katapultáž v rychlosti 0–1 110 km/h vede jeho použití v letu nad 790 km/h často k vážným, až fatálním zraněním. K většině katapultování však dochází spíš při nízké rychlosti a v malé výšce – obvykle po poruše či kolizi letounu během startu nebo přistání.

TIP: Stíhačka, která létá sama: V kokpitu superstíhačky F-35 Lightning II

Z „východních“ končin se skvělé pověsti těší ruská Zvezda, která uspěla s jedinečným modelem K-36. Pokud je pilot vybaven speciálním ochranným oděvem a sedí na nejmodernější verzi K-36DM, přežije katapultáž ve výšce od 0 do 25 km při rychlosti 0–1 400 km/h. Ne náhodou tvoří „šestatřicítka“ osvědčenou výbavu řady ruských letounů od stíhaček MiG-29, Su-27 a Su-30 přes stíhací bombardér Su-34 po strategický bombardér Tu-160.

Slované, kteří se usadili podél dolního toku Labe na hranici s germánskými kmeny (například Sasy, Durynky a Dány) a státy (především Franskou říší), byli v raném středověku na nižším stupni vývoje. Proto se zprávy o nich dochovaly především v písemných pramenech franského původu. Oni sami o sobě žádné informace nezanechali. První zmínky se objevují v 7. století, kdy je k roku 631 nebo 632 jmenován i první kníže pozdějších Lužických Srbů – Dervan.

Polabští Slované (zvaní v pramenech Sclavi, Slavi, Winedi, později německy Wenden) osídlili oblast přibližně ve tvaru trojúhelníku mezi řekami Labe a Odra a pobřežím Severního, respektive Baltského moře. Kromě Lužických Srbů se jejich četné kmeny sdružily ještě do dvou dalších hlavních kmenových svazů Veletů (později Luticů) a Obodritů. Velkým kmenem byli také Havolané (Stodorané), kteří čas od času patřili ke zmiňovanému veletskému kmenovému svazu. Někdy se k těmto kmenům počítají ještě Pomořané, kteří však sídlili podél pobřeží Baltu na východ od Odry až k ústí Visly.

Dobyvatel Karel Veliký

K intenzivním kontaktům začalo mezi Slovany a Franskou říší docházet někdy na přelomu 8. a 9. století, kdy v čele Franků stál král a později císař Karel Veliký (vládl 768/800–814). Franský panovník vedl dobyvačné války proti tehdy ještě pohanským Sasům sídlícím na levém břehu Labe, a proto příležitostně navazoval s různými kmeny Obodritů spojenectví (poprvé v roce 781), aby si zajistil jejich vojenskou pomoc. Jindy zase uspořádal trestné výpravy proti sousedním veletským kmenům, protože napadaly jeho spojence Obodrity.

V roce 789 tak vytáhl proti veletskému knížeti Dragovitovi, který se tváří v tvář drtivé přesile (k franskému vojsku se přidaly některé obodritské a srbské kmeny) poddal a slíbil Karlovi věrnost. V roce 804 dokonce císař odměnil Obodrity pásem země na levém břehu dolního toku Labe (takzvaná Nordalbingie) v místech, kde později vyrostl přístav Hamburk. Tento kmen se stal sousedem nepřátelsky naladěných Dánů, kteří v předešlých válkách Franků proti Sasům podporovali Sasy. První dánský vpád na obodritské území následoval v roce 808.

Po definitivní porážce Sasů a začlenění jejich území do Franské říše v roce 804 císař už vojenskou pomoc Obodritů ani Srbů nepotřeboval a Frankové obnovili útoky za východní břeh Labe. Výprava se uskutečnila roku 806 proti Lužickým Srbům. Jejich tehdejší kníže Miliduch (Melito) v boji padl a na území tohoto kmenového svazu začala vznikat takzvaná Srbská marka (limes Sorabicus).

Prvním známým markrabětem (dux Sorabici limitis) byl v letech 847 až 873 jistý Takulf, který zároveň vládl jako hrabě v Durynsku. Také ostatní slovanské kmeny podél toku Labe musely čelit franským výpravám, takže do roku 814, kdy Karel Veliký zemřel, se téměř všechny nacházely vůči Frankům v podřízeném postavení.

Labe, linie smíru?

Potomci Karla Velikého, jeho syn Ludvík I. Pobožný (vládl 814–840), a hlavně vnuk Ludvík II. Němec (843–876), se nadále snažili o udržení podřízeného statusu Polabských Slovanů na severovýchodní periferii říše, avšak nedokázali dosáhnout podobných úspěchů jako jejich slavný předchůdce. Příčina spočívala jednak ve vnitropolitických problémech, které v roce 843 vyústily v rozdělení Franské říše na tři části, jednak v konfliktech mezi jejími nástupnickými státy (boj o rozdělení Lotharingie). Ty navíc komplikovaly stále častější vikingské nájezdy hlavně do západní části říše. Ludvík I. Pobožný sice ještě dokázal v roce 819 Obodritům vnutit nového panovníka jménem Čedrag a Ludvík II. Němec Obodrity několikrát porazil, ale v rámci své slovanské politiky se věnoval přednostně snaze o podřízení Velké Moravy. 

Franský tlak proto v průběhu 9. století relativně zeslábl, a přestože k intenzivním bojům proti Frankům došlo například i v roce 839, kdy se proti nim znovu musely bránit menší kmeny patřící k Lužickým Srbům (Koledicové), po zbytek 9. století větší konflikty prakticky ustaly. Omezily se na malé pohraniční střety Slovanů se Sasy podél toku Labe a na území Srbské marky vedené zmiňovaným Takulfem, který v roce 858 uspořádal za Labe velkou trestnou výpravu. V roce 897 se Srbové nakonec sami podřídili východofranskému císaři Arnulfovi (vládl 887/896–899). Avšak ostatní Polabští Slované se místo posilování svých pozic věnovali bojům mezi sebou a dále pokračovaly četné konflikty mezi Velety a jejich odvěkými rivaly Obodrity.

Tvrdý saský nápor 

Situace se změnila, když na královský trůn ve Východofranské říši usedl panovník z nové dynastie Jindřich I. Ptáčník (vládl 919–936). Tento původně saský vévoda usiloval jako jeho předchůdci o eliminování hrozby ze strany nepodmaněných slovanských kmenů sídlících na opačném břehu Labe. Zpočátku však jeho snahy brzdily nájezdy kočovných Maďarů, kteří se po roce 896 usadili v Karpatské kotlině. Některé slovanské kmeny, jako například Daleminci (patřící k Lužickým Srbům), v Maďarech uvítaly spojence proti saské hrozbě a spojovaly se s nimi k nájezdům na území říše. Proto musel Jindřich I. s většími výpravami proti Slovanům čekat až do roku 926, kdy se mu podařilo uzavřít s Maďary příměří na pět let. Poté se saské vojsko obrátilo proti Dalemincům, jejichž území dobylo v roce 928. Na zabrané půdě byl o rok později založen první opěrný bod přímé saské vojenské správy – hrad Míšeň. 

Pozornosti Jindřicha I. neunikli ani Obodrité, kteří v roce 927 přijali saskou nadvládu, a jejich kníže se dokonce nechal pokřtít. V zimě 928/929 saský úder dopadl i na Velety. Jindřich I. využil zimní počasí, kdy zamrzla jezera a řeky chránících v jiných ročních obdobích slovanská hradiště, dočasně ovládl hlavní centrum Havolanů Brandenburg a zajal i jejich knížete Tugumíra. Saský nápor na východ opět pozdrželi Maďaři, kteří po vypršení příměří v roce 933 zaútočili na Východofranskou říši. Jindřich I. je však dokázal zastavit v bitvě u řeky Riade a na dvě desetiletí je zahnal zpátky do Panonie. 

Krvavá hostina

Jindřichův nástupce Ota I. Veliký (vládl 936/962–973) nadále energicky pokračoval v politice svého otce. Aby dokázal zvládnout nové velké povstání Luticů, které vypuklo v prvním roce jeho vlády, oživil v příhraničních zónách karolinský systém pohraničních marek. Na středním toku Labe se tak v roce 937 stal markrabětem Východní marky (comes marchio Orientalium) Gero, který až do své smrti v roce 965 prosazoval velice nevybíravými způsoby saské zájmy a území marky rozšířil až k břehům Odry a Nisy, čímž se dostal do kontaktu se vznikajícím polským státem. Podle svědectví dobových pramenů uspořádal v roce 939 hostinu, na kterou pozval třicet okolních slovanských náčelníků. Po nadměrném hodování a pití je všechny nechal pobít. 

V důsledku této zrady povstaly i ostatní, dosud neutrální lutické kmeny a zahnaly na čas všechny saské posádky zpět za Labe. Gero na druhou stranu využil bývalého knížete Havolanů Tugumíra a s jeho pomocí definitivně ovládl Brandenburg. Povstání Luticů bylo přibližně za rok definitivně potlačeno. Na dolním toku Labe proti Obodritům postupoval obdobným způsobem markrabě Hermann Billung (zemřel v roce 973). Obodrité utrpěli velkou vojenskou porážku v roce 955 a jejich kníže Stojgněv byl posléze popraven.

Obrovská krasová jeskyně Devetaška Peštera se nachází cca 180 km od hlavního bulharského města Sofie, nedaleko od malé vesničky Devetaki. Na několika místech hyzdí interiér jeskyně obrovské vybetonované kruhy naplněné pískem. Jde o stopy minulosti ohraničené roky 1952 a 1990, kdy byla jeskyně využívána jako sklad paliva pro bulharské ministerstvo obrany. Od roku 1996 je ovšem přírodní památkou a jako taková je také chráněna.

TIP: Největší podzemní bludiště – Hádanky Amatérské jeskyně

Navzdory neblahému působení lidí je totiž jeskyně zásadním útočištěm pro místní faunu. Žije zde mimo jiné 12 druhů chráněných plazů a obojživelníků a 15 druhů netopýrů (z nichž dva druhy jsou klasifikované jako ohrožené druhy). Především kvůli nim je jeskyně v červnu a červenci uzavřena, aby netopýři, ale i různé druhy savců, mohly v klidu přivést na svět novou generaci.

Takový koktejl antioxidantů, minerálů a vitaminů bychom však jinde našli jen stěží. Kombucha, přezdívaná někdy také „šampaňské života“, představuje zkvašený čaj se zvláštní mikrobiologickou kulturou. Shluk bílkovin, kvasinek a bakterií tvoří mateční kulturu – tzv. scoby – jež kopíruje obvod nádoby, takže bývá kulatá. Během fermentace pak vznikají organické kyseliny, katechiny, enzymy i další bioaktivní látky. 

Co nápoj, to originál

V jednom mililitru kombuchy bychom napočítali až deset milionů zdraví prospěšných mikroorganismů. „Ať už jde o kvasinkovou, nebo bakteriální buňku, každá se potřebuje něčím živit. V tomto případě slouží jako potrava uhlík obsažený v cukru. Důležitý je také dusík, proto se kombucha vyrábí z čaje, který je na něj bohatý díky obsaženému kofeinu,“ vysvětluje Marie Makovská z České zemědělské univerzity. 

Pravidelné popíjení kombuchy údajně detoxikuje, podporuje střevní mikroflóru a napomáhá trávení. Připravit si vlastní nápoj přitom není složité: Internet nabízí mnoho receptů a osvědčených rad (viz Ochutnat a přecedit). Zároveň platí, že má každá varianta vlastní specifickou chuť, i když vznikne podle shodného receptu. Roli totiž hraje nespočet proměnných, od teploty přes kvalitu surovin až po sterilitu prostředí či rodokmen pěstované kultury. Pokud je některá z nich nevyhovující, nálev může zplesnivět, nebo v něm dokonce vzniknou toxické látky. 

Pokusy s nálevy

Své o tom ví dnes již úspěšný výrobce kombuchy Marek Siwy. Než u ní dosáhl požadovaných vlastností, vylil tisíce litrů a vyzkoušel mateční kultury ze všech koutů světa. „Začínal jsem u babičky v kuchyni. Neměla moc radost, když jsem poprvé experimentoval s nálevy. Tvrdila, že jsem blázen,“ usmívá se Marek.

TIP: Vykvašené pochoutky: Návrat ke kořenům gastronomie

Dnes připraví čtyřicet tisíc láhví měsíčně, přesto má na své zboží čekací listinu. „Kombuchu nevnímám jako typický nápojářský produkt. Rád říkám, že se nevyrábí, ale pěstuje. Pravá kombucha se má uchovávat v lednici. Pokud k ní přistupujete jako ke klasickému potravinářskému výrobku a filtrujete ji, pasterujete, nebo i konzervujete, nejde z mého pohledu o kombuchu,“ dodává. 

Vzávěru letošního roku získá večerní obloha nad jihozápadem stěží přehlédnutelnou dominantu. Do svého maximálního lesku, konkrétně −4,7 mag, totiž dospěje Venuše, usazená po celý prosinec v souhvězdí Střelce. 

Střídání planet

O něco výš nad obzorem jí budou v Kozorohovi sekundovat Saturn a Jupiter, ovšem pouze v první polovině měsíce, neboť v té druhé už Jupiter zahlédneme v Blížencích. Mezi 6. a 9. prosincem pak kolem zmíněných oběžnic, seřazených na nebi takřka v jedné linii, projde úzký srpek dorůstajícího Měsíce. 

Mluvíme-li o podvečerní obloze a planetách, nesmíme zapomenout na Merkur. Zůstane mu však vyhrazeno jen několik posledních dní letopočtu 2021, kdy se začne objevovat v blízkosti Venuše těsně nad jihozápadem. Nicméně všechny zmíněné oběžnice se z nebeské klenby vytratí ještě v průběhu pozdního večera. Až do rána pak zůstane obloha bez planet a teprve s rozedněním vystoupá nad jihovýchodní horizont Mars, putující v prosinci z Vah přes Štíra do Hadonoše. Na Silvestra se navíc dočkáme konjunkce oranžové planety s podobně zabarvenou stálicí Antares ze Štíra a s uzoučkým měsíčním srpkem.

Poklady královny

Každopádně ať už se na nebe podíváte zvečera, o půlnoci, nebo ráno, vždy na něm naleznete Kasiopeju se stálicemi uspořádanými do charakteristického „W“. Nebeská královna totiž v našich zeměpisných šířkách nikdy nezapadá za obzor. Nejlepší výhled se však naskytne večer, kdy souhvězdí spatříte nedaleko zenitu, vysoko nad hlavou. Připočteme-li velmi tmavé zimní noci, nabízejí se v prosinci k jeho prohlídce ideální podmínky. Kasiopeja přitom střeží přehršel nebeských pokladů, a čtyři z nich lze navíc pozorovat současně, pěkně pospolu. 

Zkusit to můžete už s triedrem s objektivy o průměru alespoň 50 mm, určitě ale použijte stativ. Třesoucí se obraz totiž spolehlivě zneviditelní značnou část níže popsaných cílů. Větší přístroje se proto hodí lépe a zahlédnete v nich víc. A kam dalekohled namířit, aby vaše počínání korunoval úspěch? Přibližně doprostřed mezi Delta a Epsilon Cassiopeiae, stálice 3. velikosti – a pak už se stačí jen kochat. Myslete však na to, že přístroj musí mít zorné pole alespoň 2°, abyste v něm viděli vše podstatné naráz. 

Zářící rozcestník

Jako první vás trkne do očí otevřená hvězdokupa NGC 663. Na ploše čtvrt úhlového stupně spatříte patnáctku nepravidelně uspořádaných hvězd 8. a 9. velikosti, doplněnou šesti desítkami ještě slabších stálic. Při bedlivějším pohledu pak uvnitř uskupení odhalíte dvě samostatné oblasti s četnějším hvězdným zastoupením. 

NGC 663 můžete skvěle využít jako rozcestník. Pokud se od ní vydáte zhruba 1,5° směrem na jihozápad, spatříte hvězdokupu M103 neboli NGC 581. Tentokrát ovšem nečekejte klasickou rozložitou „otevřenku“ sestávající z desítek podobně jasných hvězd roztroušených na větší ploše. M103 je mnohem kompaktnější a při menších zvětšeních vypadá spíš jako neostrá světlá skvrna o úhlovém průměru 6′, usazená mezi dvěma stálicemi 7. a 8. velikosti. Ve větších přístrojích a s narůstajícím zvětšením se postupně rozpadne, nejdřív na kaskádu několika hvězdných párů obklopených nezřetelným halem a posléze na změť slabých stálic 11. velikosti.

Pro větší přístroje

Vraťme se nyní k rozcestníku v podobě NGC 663: Vydáte-li se od ní přibližně 0,75° na severozápad, doputujete k otevřené hvězdokupě NGC 654. Pokud vyrazíte opačným směrem, asi 0,5° na jihozápad, narazíte na otevřenku NGC 659. Zmíněná dvojice však již rozhodně nepatří mezi snadno rozeznatelné objekty, zejména třeba v triedru 10×50. Může za to malý jas i totožné úhlové rozměry obou uskupení kolem 5′, takže si vyžádají spíš dalekohled s objektivem o průměru alespoň 80 mm. 

Ve větších přístrojích stojí za pohled zejména NGC 659: Má podlouhlý tvar a lze ji také snáz rozložit na jednotlivé členky. Při pozorování NGC 654, rozprostírající se v těsné blízkosti nápadné stálice 7. velikosti, pak neváhejte použít výraznější zvětšení. Zjistíte tak, že ona nezřetelná skvrna v zorném poli ve skutečnosti nepředstavuje mlhovinu, nýbrž skrumáž mnoha velmi slabých hvězd.

Východy a západy Slunce

V první polovině měsíce se Slunce nachází ve znamení Střelce, 21. prosince v 16:59 SEČ vstoupí do znamení Kozoroha; nastane zimní slunovrat a začne astronomická zima.

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – viditelný na sklonku prosince večer nízko nad jihozápadem
• Venuše – viditelná večer nad jihozápadem
• Mars – viditelný ráno nad jihovýchodem
• Jupiter – viditelný večer vysoko nad jihozápadem
• Saturn – viditelný večer nad jihozápadem
• Uran – viditelný téměř celou noc kromě rána
• Neptun – viditelný večer vysoko nad jihozápadem

Zajímavé úkazy v prosinci 2021

• 1. prosince – úzký měsíční srpek poblíž Spicy z Panny na ranní obloze
• 4. prosince – Venuše dosahuje maximální jasnosti v roce 2021, −4,7 mag
• 6. až 9. prosince – seskupení úzkého měsíčního srpku, Venuše, Saturnu a Jupitera na večerním nebi; dorůstající Měsíc postupně projde okolo jednotlivých planet 
• 14. prosince – v ranních hodinách maximum činnosti meteorického roje Geminid 
• 17. prosince – Měsíc poblíž Aldebaranu z Býka na noční obloze 
• 20. prosince – Měsíc poblíž Polluxe z Blíženců na noční obloze
• 23. prosince – Měsíc poblíž Regula ze Lva na noční obloze
• 28. prosince – Měsíc poblíž Spicy z Panny na noční obloze
• 28. a 29. prosince – setkání Merkuru a Venuše na podvečerním nebi nízko nad jihozápadem (cca 4,3°)
• 31. prosince – seskupení velmi úzkého měsíčního srpku, Marsu a hvězdy Antares ze Štíra na ranní obloze nízko nad jihovýchodem, na ploše o průměru cca 8° 

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském čase (SEČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Seriál pozorování oblohy vzniká ve spolupráci s Hvězdárnou a planetáriem Brno

Doba tradičních antibiotik se dost možná chýlí ke konci. Vědci a lékaři intenzivně hledají náhradní řešení, která by nám poskytla ochranu zejména před stále častějšími rezistentními bakteriemi. Jak ukazují studie z Washingtonské univerzity v St. Louis, náhradou za dosluhující antibiotika nemusí být jen směs nových chemických léčiv. Vědci navrhují používat ultrakrátké pulzy ultrafialového laseru.

Experimenty amerických vědců potvrzují, že laserové pulzy ultrafialového záření mohou zlikvidovat běžné bakterie a viry, stejně jako rezistentní bakterie a bakteriální spory, které jsou velice odolné, a bývá těžké je zničit. Badatelé s pomocí pulzů UV laseru zničili více než 99,9 procent nechvalně proslulých „masožroutských“ zlatých stafylokoků MRSA a rovněž velmi nebezpečných bakterií E. coli ESBL. V obou případě jde o vysoce rezistentní bakterie. Se stejným úspěchem touto metodou zlikvidovali i spory potravinového patogenu Bacillus cereus.

TIP: Nové antibiotikum zničí rezistentní bakterii jako otrávená šipka

Použití pulzů má značnou výhodou v tom, že jsou neškodné pro lidské buňky. Aby ultrafialový laser ohrozil pacienty, muselo by jít o pulzy, jejichž výkon by byl o několik řádů vyšší. Díky tomu by se taková „laserová antibiotika“ mohla stát slibnou alternativou chemických preparátů, ozařování či ohřívání pro dezinfekci. Pulzy UV laseru by mohly dezinfikovat místo poranění nebo třeba kapaliny během dialýzy.

Odhalit lež je i v dnešní přetechnizované době těžší, než by se možná mohlo zdát. Přitom zařízení, jež by dokázalo spolehlivě odhalit lež, je snem všech policejních vyšetřovatelů, tajných služeb ale i třeba náborářů a pracovníků oddělení lidských zdrojů obecně. Izraelští výzkumníci z Telavivské univerzity věří, že jejich nová technologie to dokáže. Vyvinuli nanotechnologické zařízení, které pomocí senzorů sleduje nepatrné pohyby obličejových svalů. Podle vědců je lháři mimovolně aktivují a je takřka nemožné je vědomě ovládat.

TIP: Pravda o detektoru lži: Jak je vlastně spolehlivý?

Vývojáři vybavili několik dobrovolníků obličejovým detektorem a podrobili je testům pravdomluvnosti. Detektory zaznamenávaly nepatrné elektromyografické signály produkované pohybem obličejových svalů a figuranty přitom snímala vysokorychlostní kamera. Data následně zpracovávala umělá inteligence. Testy ukázaly 73% úspěšnost identifikace lži, což je lepší výsledek, než jakým se může pochlubit jakákoli jiná dostupná technologie.

Vědci nyní data vyhodnocují a pracují na verzi, která by se obešla bez obličejových detektorů. K odhalení lháře by poté měla stačit jen vysokorychlostní kamera, napojená na umělou inteligenci.