Lidé procházející jednoho říjnového rána roku 1942 náměstím svatého Petra v Římě věnovali muži jedoucímu na kole jen malou pozornost. Projel branami Vatikánu oblečen v dělnických montérkách. Objížděl fontány a šlapal zahradami zdánlivě nepozorován strážemi ze švýcarské gardy. Teprve když se přiblížil k Domu svaté Marty, který sloužil k ubytování diplomatů, kleriků i poutníků, byl zastaven a vyslýchán vatikánským policistou Antoniem Callem.

Cyklista, britský námořník jménem Albert Penny, se carabinierovi přiznal, že nedávno uprchl ze zajateckého tábora ve Viterbu asi 80 kilometrů severně od Říma. Policista však místo toho, aby upozornil italskou policii, kontaktoval sira D'Arcyho Osborna, britského vyslance a zplnomocněnce u Svatého stolce. Osborne zase požádal vatikánské úřady, aby umožnily uprchlému válečnému zajatci zůstat v bezpečí Vatikánu, který byl ve válkou pustošené Evropě neutrálním územím. Úřady udělily Pennymu povolení k pobytu a ten zůstal v Domě svaté Marty, dokud nebyl vyměněn do Británie za italského válečného zajatce.

Britský námořník se stal prvním z tisíců těch, kterým se v Itálii dostalo pomoci od takzvané Římské únikové linky. V Evropě během druhé světové války fungovalo mnoho podobných sítí, ale tato se od ostatních odlišovala – vedl ji totiž vatikánský kněz, Ir jménem Hugh O’Flaherty.

Zachránce

Do konce války zachránila O’Flahertyho organizace odhadem na 6 500 ohrožených lidí, včetně uprchlých válečných zajatců, sestřelených letců, uprchlíků z různých okupovaných zemí, Židů a dalších. Zachránění pocházeli z Velké Británie, Jižní Afriky, Sovětského svazu, Spojených států amerických, Řecka a více než dvaceti dalších zemí. Téměř všichni civilisté byli Italové, z nichž většinu tvořili Židé. Snad nejpozoruhodnější je, že nacisté (kteří Itálii okupovali od léta 1943) přesně věděli, co se ve Vatikánu děje. Jen zkrátka nedokázali chytit O'Flahertyho při činu. 

Monsignor O’Flaherty se stal v Římě známou postavou. Každý den se objevil na schodech Svatopetrského dómu, kde si četl v breviáři. Téměř 190 centimetrů vysoký kněz v černé sutaně s šarlatovou šerpou byl nepřehlédnutelný a lidé si jej všímali i kvůli jeho irskému přízvuku, charismatické osobnosti, pohotovému úsměvu a živým očím za brýlemi s ocelovými obroučkami. 

Na počátku druhé světové války, když se Mussoliniho Itálie postavila jako spojenec po bok Německa, pomáhal O’Flaherty apoštolskému nunciovi monsignorovi Franceskovi Borgonginimu Ducovi, kterého papež Pius XII. pověřil úkolem kontrolovat zacházení s vězni v zajateckých táborech. Irský duchovní se do práce pustil s nadšením a soucitem a brzy se začalo mluvit o jeho diskrétní snaze poskytnout útočiště a pomoc ohroženým lidem. Ti, kdo věděli o jeho „koníčku“, běžně přicházeli k monsignorovi na schody baziliky svatého Petra, aby mu řekli o uprchlých zajatcích, kteří potřebují bezpečný úkryt. O’Flaherty pomohl všem, kdo se dostali do Vatikánu a zajistil jim bezpečné ubytování, jídlo, oblečení a občas i padělané doklady.

Rada tří

Za dlouhé roky služby ve Vatikánu si O’Flaherty vybudoval širokou síť kontaktů ve vysoké společnosti, které mu pomohly poskytnout uprchlíkům útočiště. V jistém smyslu byl samotný Vatikán „bezpečným domem“, neboť Lateránskými smlouvami z roku 1929 uznalo Italské království suverenitu papežského státu. Dohoda se týkala nejen 110 akrů zahrnujících chrámy, zahrady, administrativní budovy a úřady, ale také 50 akrů mimo vatikánské hradby. Statut byl udělen i mnohým „exteritoriálním“  budovám v Římě. 

Na konci roku 1943 poskytovala římská úniková linka azyl asi dvěma tisícům osob v soukromých domech, církevních budovách, vysokých školách a na dalších místech v Římě i na usedlostech daleko od města. Mezi úkryty patřil i byt, který přiléhal k římskému velitelství německých jednotek SS. O’Flaherty zkrátka usoudil, že pod svícnem je největší tma. 

Spojkou k římské únikové lince byla takzvaná Rada tří – vedle O’Flahertyho (s krycím jménem Golf) v ní působil sir D'Arcy Osborne (alias Mount), který měl na starosti financování z britského ministerstva zahraničí a půjčky od vatikánské banky, a John May (alias Giovanni), Osbornův majordomus, kterého O’Flaherty považoval za „nejvelkolepějšího žebráka, se kterým jsem se kdy setkal“. Trojici však pomáhala i řada duchovních, soucitných šlechticů a různých přátel z Vatikánu, včetně švýcarského hrabětě či manželky irského velvyslance a maltské vdovy Chetty Chevalierové, která poskytla ubytování mnoha uprchlíkům, ač se starala o své děti a starou matku. Mnoho irských knězů a jeptišek se zapojilo v úloze poslů. 

V roce 1943 angažovala Rada tří britského uprchlíka, majora Sama Derryho, který na ni později vzpomínal jako na „podivnou organizaci ve které byli zapojeni vojáci i kněží, diplomaté a komunisté, obyčejní dělníci a všichni pracovali v souladu za jediným cílem, ale bez jasně definované hierarchie“. Derry se nakonec stal hlavním organizátorem únikové linky.

TIP: Antifašista jménem Göring: Podivuhodný příběh bratra nacistického zločince

Hugh O’Flaherty se poté, co jej v roce 1960 postihla mozková mrtvice, vrátil do Irska, kde vedl poklidný život vyplněný golfovými procházkami a přijímáním díků od některých z tisíců lidí, které za války zachránil. Spojenci ho poctili mnoha civilními vyznamenáními, například Řádem britského impéria ve stupni komandér či americkou Medailí svobody se stříbrnou palmou. Hugh O’Flaherty zemřel 30. října 1963 a je pohřben v Cahersiveenu v hrabství Kerry, kde dožil v péči své sestry Bridie Sheehanové.

Příběhy, jak populární mořští savci pomáhají rybářům s lovem do sítí nebo zachraňují tonoucí, jsou notoricky známé. Vědce to přivedlo na myšlenku, že máme možná se zmíněnými tvory společného víc, než by se na první pohled zdálo. Dosavadní studie u nich skutečně prokázaly překvapivou mozkovou kapacitu (viz Skoro jako člověk) a zhruba v polovině minulého století proběhly první série pokusů ve snaze zjistit, zda mohou delfíni s člověkem komunikovat cíleně.

Napodobit lidskou řeč

V roce 1963 vybudoval americký biolog Gregory Bateson na karibském ostrově Svatý Tomáš chovnou nádrž s cílem studovat, zda se mohou delfíni naučit chápat lidskou mimiku. Od projektu si hodně sliboval nejen sám badatel, ale podpořila jej dokonce NASA a rovněž americké námořnictvo. Kosmická agentura ho plánovala coby první krok k výzkumu možností komunikace s mimozemskými formami života. 

Zřejmě nejdůležitější postavu v projektu však představoval psycholog a přední odborník na chování delfínů John C. Lilly, který měl ještě ambicióznější plán: Naučit kytovce mluvit. Autor knižního bestselleru Člověk a delfín už v minulosti prokázal, že je mozek zmíněných mořských tvorů o 40 % větší než ten lidský. Zjistil také, že stejně jako člověk nedokážou vědomě ovládat hněv a na bolest reagují chvěním. Na základě uvedených poznatků Lilly věřil, že by na první pohled značně odlišní savci mohli porozumět lidské řeči – a dokonce ji napodobit.

V delfíní škole

Leckteré dítě touží po idylických prázdninách strávených mezi delfíny, jak je zachycují oblíbené rodinné filmy. V roce 1963 měla 21letá Margaret Howeová z ostrova Svatý Tomáš právě takový sen a na rozdíl od většiny vrstevníků se jí splnil. Sledovala, jak tým vědců buduje obří delfinárium, až nakonec jednoho dne sebrala odvahu a bez ohledu na absenci jakýchkoliv zkušeností se jich zeptala, zda by jim mohla asistovat. K jejímu překvapení souhlasili, a zcela neznámá dívka tak dostala příležitost zapojit se do pokusu, jenž přepsal dějiny biologického výzkumu – ovšem neslavně. O tom, co se během následujících tří měsíců v dnes již zrušeném delfináriu odehrálo, Margaret poprvé veřejně hovořila až bezmála po půl století v dokumentu Dívka, která mluvila s delfíny, natočeném v roce 2014 britskou televizí BBC. 

Když John Lilly viděl nadšení mladé ženy, rozhodl se jí ve své studii přidělit rovnou nejdůležitější úlohu cvičitelky. Z floridské chovné stanice Marine Studios nechal přivézt trojici delfínů skákavých, samice Sissy a Pamelu a šestiletého samce Petera, který měl být „pokusným subjektem“. Bohaté zkušenosti s výcvikem získali kytovci již dřív – jen krátce předtím totiž zazářili na televizních obrazovkách v populárním seriálu Delfín Filip. Nyní je však čekala nová role: Na příštích deset týdnů, s nimiž počítal původní návrh, se měli proměnit v první žáky jakési delfíní školy řeči. A jejich pomyslnou učitelkou se stala Margaret.

Výzkum ve dne v noci 

Svého úkolu se zhostila s mimořádnou zodpovědností: Ostříhala si vlasy, aby jí nepřekážely při plavání, obstarala si neopren a připravila se na to, že od této chvíle bude lidským delfínem. Na několik následujících týdnů se do areálu nastěhovala a veškerý čas trávila v přímém kontaktu s Peterem. Hloubka vody kolem půl metru jí umožňovala v bazénu chodit, zatímco Peter mohl pohodlně plavat okolo. Margaret delfinárium neopouštěla ani na noc – spala na matraci hned vedle nádrže. A aby se nemusela vzdalovat kvůli psaní poznámek, nechala si těsně nad hladinu zavěsit desku a čas od času tam pracovala, než se vrátila do vody. Šest dní v týdnu se pravidelně střídala výuka a zábava, pouze v sobotu měli oba aktéři ojedinělého experimentu volno.

Přesně v osm hodin ráno začínala první lekce angličtiny a Margaret se snažila delfína přimět k opakování zvuků, jež vydávala. Aby Peter lépe rozpoznal pohyby jejích rtů, natřela si obličej bílou barvou a ústa si zvýraznila černě. Potom důkladně vyslovovala větu „Ahoj, Margaret“ a chtěla po zvířeti, aby ji napodobilo. Jakkoliv pošetile to zní, nešlo o marnou snahu – inteligentní kytovec skutečně dokázal odpovídat stejnou větou a záhy se jeho repertoár rozšířil také o další slova. 

Na pořízených nahrávkách je slyšet, že dívka artikuluje pomalu a různě mění výšku hlasu, aby s ní delfín mohl držet krok. „Největší potíže mu dělala hláska ‚m‘,“ vzpomínala později ve zmíněném dokumentu. „Nedokázal ji vyslovit, aniž by ve vodě vytvořil bubliny.“ Za relativně krátkou dobu již Peter čile komunikoval: Například na výzvu „work, work, work“ neboli „práce“ reagoval slovy „play, play, play“, tedy „hra“. Později si dokonce osvojil základy gramatiky a dokázal rozlišovat počet slabik či jejich délku. 

Touha pod hladinou

Po prvním týdnu se všechno jevilo přímo idylicky. Z dívčiných deníkových záznamů je patrné, že mezi ní a delfínem vzniklo pevné pouto. Během přestávek v lingvistickém tréninku s Peterem plavala, házela mu míčky na aportování, a dokonce spolu sledovali televizi – údajně šlo o náruživého diváka. Jenže šestiletý samec právě tou dobou procházel obdobím, jež bychom mohli přirovnat k lidské pubertě. Netrvalo tudíž dlouho a jako objekt zájmu si celkem logicky zvolil Margaret. 

Při společném pobytu ve vodě se jeho chování vůči ní náhle změnilo: Z původně nevinných šťouchnutí čumákem se staly cílevědomé doteky, delfín se o cvičitelku třel a zjevně se u ní pokoušel vyvolat erotické napětí. „Zdá se, že úplně ztratil všechny stávající dovednosti. Kdykoliv se ho pokusím učit mluvit, křičí. Jediné slovo, které za poslední dobu řekl, bylo ‚míček‘,“ povzdechla si zklamaná Margaret v jednom z deníkových záznamů.

Peter svým chováním připomínal žárlivého zamilovaného mladíka. Když dívka telefonovala, dával hlasitě najevo nesouhlas. Namísto hraní s míčkem si s oblibou prohlížel vlastní odraz v zrcadle a jeho potřeba fyzického kontaktu s Margaret se dál stupňovala. Třebaže se ho cvičitelka snažila odhánět koštětem, k nepříjemným incidentům brzy docházelo i několikrát týdně. Padlo proto rozhodnutí přemístit zamilovaného delfína do nádrže k samicím Sissy a Pamele. Po návratu byl Peter nějakou dobu skutečně klidnější, ale záhy se původní chování opakovalo. Přesouvat ho mezi akvárii se navíc ukázalo jako logistická noční můra. 

Peterův poslední nádech

Delfínovu nekonečnou erekci a žádosti o dotyky se nakonec Margaret rozhodla vyřešit sama – manuálně. Celou situaci s masturbací zvířete později popsala následovně: „Z mé strany to nebylo sexuální. Snad smyslné. Zdálo se mi, že to naše pouto prohloubí. Ne kvůli sexuální aktivitě samotné, ale prostě proto, že jsme nemuseli pořád přerušovat trénink,“ vysvětila. „A nešlo o nějakou utajenou činnost, spousta lidí stála okolo. Bylo to, jako když vás něco svědí a musíte se poškrábat, abyste se mohli dál věnovat rozdělané práci.“ Jenže Petera výcvik úplně přestal bavit a trvale se snažil získat pozornost trenérky. Ve výuce se nedalo pokračovat a Lillymu nezbylo než celý experiment ukončit. 

S podobným vývojem samozřejmě nikdo nepočítal. Badatel musel náhle řešit, co s delfíny dál: Jejich chov na Panenských ostrovech nebyl levný a nemohl si ho dovolit, aniž by sledoval nějaký výzkumný cíl. Nechal proto všechna tři zvířata přestěhovat do delfinária v Miami, jenže místní podmínky byly na hony vzdálené komfortu karibského ráje – a především tam chyběla Margaret. Po několika týdnech tak dívka na Svatém Tomáši obdržela zdrcující zprávu, že chovatel nalezl Petera na dně nádrže mrtvého. Delfín totiž udělal něco v živočišné říši naprosto nezvyklého – spáchal sebevraždu. 

Jak později vysvětlil veterinář Andy Williamson, který o trojici kytovců během výzkumu pečoval, delfíni dokážou vědomě ovlivňovat své dýchání a Peter se zkrátka rozhodl se už nenadechnout. Bylo víc než zřejmé, že uhynul sužovaný nesnesitelným žalem. „Margaret si dokázala vzájemné odloučení rozumově vysvětlit, ale jak její odchod vnímal Peter? Láska jeho života byla pryč,“ popsal zvěrolékař. 

Nadějné vyhlídky

Margaret, která zvířeti nechtěně zlomila srdce, se později vdala za fotografa Johna Lovatta a s delfíny už nikdy do bližšího styku nepřišla. Zato Lilly se nedal nepovedeným pokusem odradit: Pokračoval v intenzivní práci až do 80. let, třebaže se ocitl v nemilosti vědecké veřejnosti – mimo jiné proto, že delfínům experimentálně podával LSD, které na ně však překvapivě nijak neúčinkovalo.

TIP: Jak ochočit lišku: Sovětský experiment, ze kterého vzešla jediná populace skutečně krotkých lišek

Pokus s výukou delfínů už sice nezopakoval, ale experimentoval kromě jiného s telepatií a navrhl speciální laboratoř, kde by spolu mohli kytovci a lidé komunikovat díky počítačově syntetizovanému jazyku. A přestože sám se průlomu nedočkal, zůstal až do své smrti v roce 2001 optimistou. Domníval se, že jednou přijde doba, kdy lidstvo přestane delfíny a velryby zabíjet – protože si uvědomí, o jak inteligentní a citlivé bytosti jde a že se od nich můžeme mnohému naučit. 

Švýcarští inženýři Spolkové vysoké technické školy v Curychu (ETH Zürich) a společnosti Swiss-Mile již několik let vyvíjejí pozoruhodného kráčejícího čtyřnohého robota ANYmal. Nově vývojáři každou ze čtyř nohou tohoto robota opatřili kolem. ANYmal díky nim dokáže překonávat komplikované překážky i balancovat na zadních. V dohledné době by mohl doručovat zakázky ve městech.

Když je to nutné, ANYmal může kráčet po nohou a mít kola v zajištěné poloze. Při pohybu po ploše ale robot lépe využije jízdu na kolech. Je to rychlejší a méně energeticky náročné. S koly se ANYmal může pohybovat rychlostí až 22 kilometrů za hodinu. Robot je rovněž vybavený řadou systémů, které mu umožňují autonomní pohyb v komplikovaném městském prostředí. Má k dispozici GPS, LIDAR i kamery.

TIP: Tesla chce příští rok představit prototyp humanoidního robota

Třešničkou na dortu je možnost balancování a pohybu na zadních kolech. Robot při tom neustále v reálném čase analyzuje a vyhodnocuje data všech 16 motorů, které používá k pohybu končetin i kol. Proč by se ale měl robot jako ANYmal pohybovat „po zadních“? Marko Bjelonic z týmu tvůrců vysvětluje, že by to robot měl využít například při setkání s klientem, od něhož převezme zásilku a uloží si ji do nákladního prostoru. Pak se vydá na cestu na všech čtyřech kolech. Na trhu by se tito roboti měli objevit příští rok, jejich pořizovací cena zatím nebyla upřesněna.

Jiří z Poděbrad odešel na věčnost na jaře 1471. Jeho nejstarší syn Boček byl duševně nemocný a neschopný zaujmout postavení hlavy rodu. Druhorozený syn a předpokládaný hlavní dědic, opavský kníže Viktorín neměl možnost zapojit se do volebních bojů, neboť ho od léta 1469 držel uherský panovník Matyáš v zajetí. Jediný, kdo mohl z potomků zemřelého monarchy kandidovat na českého krále, byl Jiřího třetí syn, uvážlivý, ctižádostivý a nadějný diplomat, minsterberský kníže a kladský hrabě Jindřich I. Původně z něj otec chtěl učinit pražského arcibiskupa, ale poté ho několikrát poslal v čele vojsk napravit chyby ukvapeného Viktorína. Po bratrově zajetí se stal po králi hlavním politickým představitelem poděbradské strany. 

V období po otcově smrti působil dvaadvacetiletý Jindřich jako zemský správce a organizoval volební sněm. Disponoval též kutnohorskou mincovnou a ochraňoval korunovační klenoty a korunní archiv. Jako manžel princezny Uršuly, dcery braniborského kurfiřta, se mohl pyšnit příbuznými z nejpřednějších říšských knížecích rodů. Manželé měli v okamžiku smrti Jiřího z Poděbrad již dva zdravé syny, proto nehrozilo, že by po Jindřichově případné volbě nebyl dostatek čekatelů na korunu. Přestože ho mnozí kališníci vyzývali, aby kandidoval, pragmatický Jindřich si uvědomoval, že jako kališník nikdy nezíská hlasy katolických pánů a jenom by vyvolal nové rozbroje. Navíc spolupracoval na otcově alianci s Jagellonci, takže se těžko mohl nyní postavit proti kandidatuře Vladislava Polského, který byl potomkem deseti českých králů z habsburské, lucemburské a přemyslovské dynastie. Historik Martin Šandera z toho důvodu Jindřicha velmi výstižně označil „velkým hráčem s nízkými kartami“.

Královská krev

Jelikož se Jindřich rozhodl nekandidovat, nepostavili Poděbradové v roce 1471 vlastního uchazeče o trůn. Kandidaturu ale oficiálně vyhlásil osmadvacetiletý ctižádostivý uherský král Matyáš Korvín, který se v roce 1469 dal v Olomouci skupinou českých a moravských katolických stavů zvolit českým králem a bez korunovačních klenotů korunovat.

Prozíravý Jindřich zůstal v jagellonské éře významným velmožem a diplomatem. Dokonce se s českým králem sešvagřil. Nestalo se tak zamýšleným svazkem panovníka s Ludmilou z Poděbrad (viz Marné pokusy o zajištění následnictví), jenž se nakonec neuskutečnil, ale s Barborou Braniborskou. Nevěsta byla sestrou Jindřichovy manželky a vdovou po hlohovském knížeti. Královo manželství nicméně nebylo nikdy konzumováno a později bylo zrušeno.

Jindřichovy ambice a plány stály v ostrém kontrastu se stavem jeho financí. Nepomohlo mu ani rozdělení majetků po otcově smrti mezi čtyři bratry. Jindřich sice převzal minsterberské knížectví, kladské hrabství a náchodské panství, ale též značné dluhy. Zemřel v roce 1498 ve věku padesáti let. Z jeho manželství s dcerou braniborského kurfiřta se narodilo osm dětí, tři syny oženil s Piastovnami ze zaháňského knížectví. Pro zajímavost dodejme, že jeho krev kolovala v žilách císařovny Marie Terezie, carevny Kateřiny Veliké, všech pruských králů a německých císařů, Albrechta z Valdštejna i říšského protektora Neuratha.

Širšího nasazení se PzKpfw V Pnather dočkal na západní frontě, kde bojoval již od spojeneckého vylodění v Normandii. Nasadily je tam nejdříve dvě jednotky: I. prapor tankového pluku SS 12 a I. prapor tankového pluku 6. Další čtyři prapory vybavené panthery se pak na bojiště dostaly v průběhu června nebo začátkem července. O jejich výkonech pak Guderian v rámci své zprávy napsal, že společně s PzKpfw IV a VI se osvědčily, nicméně jsou náchylné k rychlému vyhoření.

Životnost motorů výrazně přesahovala výdrž neustále problémových koncových převodů a úchyty pro takzvané Schürzen měly být zesíleny, neboť se často stávalo, že se ocelové pláty tohoto přídavného pancéřování v hustých živých plotech zachytily a utrhly.

Zničeny vlastní posádkou

Do 8. července 1944 odepsali Němci v Normandii v důsledku střetů s nepřítelem celkem 112 pantherů a je velmi zajímavé, že do konce měsíce se toto číslo zvýšilo jen asi o 20 dalších vozidel. Britové podobně jako v Itálii zničené panthery analyzovali a zjistili, že z 82 strojů vyřadila 36 protitanková munice, sedm padlo za oběť kumulativní munici a sedm dělostřelectvu, osm šlo na vrub letectvu, šest strojů zničila jejich vlastní osádka, tři zůstaly opuštěny a u 15 se příčinu nepodařilo zjistit.

V průběhu dalších bojů pak výrazně narůstal počet pantherů, které buď opustili nebo odpálili sami němečtí tankisté. Kvůli neustále se zhoršující situaci Německa a spojenecké převaze na zemi i ve vzduchu navíc během podzimu 1944 docházelo stále častěji k nasazování velmi omezených počtů pantherů na dlouhých úsecích fronty, přičemž se tyto stroje následně stávaly snadnou obětí angloamerických letců nebo větších skupin spojeneckých tanků.

Když chybí benzin

Teprve německá ofenziva v Ardenách přinesla znovu velkou koncentraci obrněnců do několika hlavních útočných směrů, jako tomu bylo v dobách útoku na Francii či invaze do SSSR. Den před zahájením operace Wacht am Rhein se na západní frontě nacházelo 471 pantherů, z nichž 336 bylo provozuschopných, akce se ale zúčastnila jen část nich – ztráty přitom byly značné.

Po selhání navazující operace Nordwind obrátilo německé velení svou pozornost znovu k východu, kam v únoru 1945 převelelo plných 271 pantherů, a na západě tak zůstalo jen pět praporů vyzbrojených těmito stroji. K 15. březnu 1945 tudíž přívalu amerických a britských tanků čelilo pouhých 117 pantherů, z čehož 49 bylo schopno provozu. Naproti tomu proti Rudé armádě stálo ke stejnému datu 740 pantherů, z nichž 361 mohli Němci reálně nasadit. 

Do hořkého konce

Střední tanky PzKpfw V bojovaly až do posledních dnů druhé světové války. Účastnily se bojových operací skupiny armád Střed na území protektorátu Čechy a Morava, stejně jako střetů v okolí Berlína. V samotném hlavním městě třetí říše pak některé stroje, pro něž již nebyl dostatek pohonných hmot, posloužily jako statické opěrné body. Celkově se panthery osvědčily ve velkých tankových bitvách odehrávajících se převážně v otevřené krajině a při podpoře pěchoty.

Naopak v členitém lesnatém terénu a v městské zástavbě obvykle utrpěly značné ztráty, neboť musely čelit útokům vedeným proti jejich slabšímu bočnímu či týlovému pancéřování, navíc většinou z malé vzdálenosti. Jejich úspěšnost také silně závisela na kvalitě výcviku osádky. Došlo tak k paradoxní situaci: v počátcích nasazení pantherů zpravidla byli k dispozici zkušení a dobře vycvičení tankisté, jenže celkový výkon jednotek doplácel na vysokou poruchovost, obecně uspěchaný vývoj a nevyzrálost taktiky.

TIP: Trumf v rukávu německé Panzerwaffe: Těžký tank Tiger II

Naproti tomu v závěru války, kdy se již německým inženýrům podařilo odstranit většinu „panteřích“ dětských nemocí, se Panzerwaffe nedostávalo dostatečně kvalitních osádek a co hůř, fatálně vázla logistika, takže mnoho strojů muselo být zničeno kvůli nedostatku pohonných hmot nebo absenci vyprošťovacích čet a opravárenských kapacit. I přesto ale PzKpfw V Panther představoval pro každý spojenecký tank během celého průběhu války skutečně smrtícího soupeře. Podle jedné ze statistik totiž na zničení jediného panthera připadlo pět odepsaných obrněnců M4 Sherman nebo devět strojů T-34. 

Přístroj Sarco vzešel z hlavy zastánce eutanazie Philipa Nitschkeho: Součást sarkofágu s průhlednými stěnami tvoří vyjímatelná biodegradabilní rakev, do níž člověk ulehne, načež stiskne tlačítko a truhla se naplní dusíkem. Jedinec uvnitř nejprve zmalátní, posléze upadne do bezvědomí a nakonec zemře. Jde tedy o bezbolestný a důstojný odchod z tohoto světa – přesně takový, na jaký má podle Nitschkeho každý z nás právo. Před spuštěním samotného procesu musí klient zadat přístupový kód a odpovědět na několik otázek.

TIP: Jack Kevorkian: Kontroverzní propagátor eutanazie přezdívaný Doktor Smrt

Přístroj řeší nezákonnost asistence druhé osoby při sebevraždě, která je i nadále ve Švýcarsku nelegální. A jak podotýká Nitschke, stisknout knoflík je lepší než skočit pod vlak. „Věřím, že vybrat si, kdy zemřeme, je základním lidským právem, není to jen výsada těžce nemocných,“ řekl před časem vynálezce. Celé zařízení lze vytisknout na 3D tiskárně a přepravit je na místo podle volby klienta – například do přírody. Náklady na tisk kapsle se podle vývojářů pohybují od čtyř do osmi tisíc dolarů (v přepočtu od 90 do 180 tisíc korun) a ve Švýcarsku by mohly být dostupné již v příštím roce.

Hospodářskopolitický vývoj v 19. století probíhal v Japonsku i USA ve znamení všeobecné konjunktury a obě země dokázaly během prvních desetiletí nového století ohrožovat velmocenské postavení tradičních evropských velmocí. Zatímco Američané posilovali ve své rozmanité společnosti demokratické principy vládnutí, Japonci vsadili spíše na propagaci tradičního myšlení spojeného s kultem císařovy osoby.

Už roku 1931 došlo k okupaci Mandžuska, původně severní čínské provincie, čímž se Japonci dostali nejen k bohatým zásobám nerostných surovin, ale i k rozvinutému průmyslu. Současně se potvrdila bezzubost Společnosti národů, protestující formou slovního odsouzení akce, kde sice neúčinně, ale nejhlasitěji protestovaly právě USA. Přímé ohrožení pocítilo Japonsko po rozhodnutí prezidenta Franklina D. Roosevelta o zastavení importu některých strategických surovin, které nedovedla domácí průmyslová výroba nikterak nahradit.

Drzé ultimátum

Japonské nebezpečí začalo býti ještě více zjevné vzhledem k jeho spolupráci s Německem a Itálií ve 30. letech. Podpisem trojstranného paktu v září 1940 se jim podařilo získat rozhodující vliv v oblasti Francouzské Indočíny (část dnešního Vietnamu), kde si mohly dle smlouvy „o společné obraně“ vybudovat letiště i námořní základny.

Že zrození dokumentu z 25. července 1941 probíhalo pod velkým tlakem na francouzskou vládu z Vichy, je zřejmé, ale nic to neměnilo na faktu, že Japonsko zároveň mnohé ztratilo. Kolem Američanů se totiž semkli Nizozemci a Angličané, kteří společně rozhodli o zadržení japonských aktiv na svých územích. Japonsku tím hlavně odepřeli možnost legálního nákupu ropy. Pomyslné uzavření kohoutků přivedlo zemi dle očekávání na politickou křižovatku. Mírovému řešení prekérní situace dával přednost japonský premiér Fumiramo Konoe, podporovaný samotným císařem Hirohitem, jehož předložené ultimativní podmínky nové spolupráce ale nemohli američtí kolegové přijmout. Japonci se totiž dožadovali nevměšování do své velmocenské politiky v celé Asii.

Jakkoliv mohl Američanům Konoe připadat jako ryzí imperialista, v novém předsedovi vlády, generálu Hideki Tódžó (premiérem od října 1941), získali skutečného nepřítele. Císařem Hirohitem vybraný muž patřil k vůdcům agresivního křídla japonské politiky, na čemž nic nezměnila ani vladařova poslední výzva k mírovému řešení mezinárodního sporu. Ani bojovný Tódžó se ale nakonec neobešel bez lsti proti vlastnímu táboru. Úderný svaz japonského Spojeného loďstva vyplul proti Pearl Harboru 26. listopadu 1941, podpůrné ponorky již 18. listopadu. Jednání japonské vlády, na kterém poskytl premiér svým ministrům lživou informaci o údajném americkém ultimátu, proběhlo ale až 1. prosince 1941! I tak se někteří ministři chtěli válce proti velmoci za každou cenu vyhnout, byli ale přehlasováni. Kdyby jen tušili, že ono „drzé ultimátum“ byl ve skutečnosti protinávrh amerického prezidenta Roosevelta…

Japonské úvahy

A tak zatímco předseda vlády Tódžó předstíral snahu o diplomatický smír, zahájili vojenští plánovači všechny přípravy na válku a sestavili seznam všech cílů, kterých měla dosáhnout armáda i námořnictvo. Rozhodujícím bojištěm se měl stát jižní Pacifik, kde se nacházela zoufale potřebná ropná naleziště. Japonci si brousili zuby konkrétně na indonéské ostrovy Jávu, Borneo a Sumatru, kde mohli počítat se ziskem 65 milionů barelů ropy ročně. Zálusk však měli i na celou Malajsii, Thajsko, Filipíny a také menší ostrovy (Marshallovy ostrovy, Wake aj.).

Útok proti základně US Navy v Pearl Harboru představoval sice taktickou součást, nikoliv však nejdůležitější stavební kámen japonské válečné strategie. Japonci také nepočítali s tím, že by zde vyřadili celé americké Tichomořské loďstvo. O jeho přítomnosti na Havaji sice dobře věděli, současně ale disponovali informacemi o strategických záměrech soupeře. Chystali se proto na americký výpad do oblasti Marshallových ostrovů, kde měla podle japonského scénáře proběhnout jedna rozhodující bitva. Podstatná část loďstva s vlajkou vycházejícího slunce měla do té doby vyčkávat v bezpečí domácích vod, aby byla na gigantické střetnutí co nejlépe připravena.

Otcem myšlenky na snadné vítězství plynoucí ze zničení hlavní části loďstva nepřítele leteckým úderem, a to ještě v domovském přístavu, byl admirál Isoroku Jamamoto. V úderu letadlových lodí viděl velitel japonského Spojeného loďstva jedinečnou šanci na zisk trumfu hned zkraje konfliktu. Američané tím měli být vypuzeni nejen z oblasti jižního Pacifiku, ale měli rovněž přijít o morální odhodlání k boji. Uzavření rychlého příměří považoval Jamamoto za zcela zásadní, neboť si realisticky uvědomoval ekonomickou sílu Spojených států.

Odvážnému plánu ovšem mnozí vysocí důstojníci japonského Hlavního námořního štábu příliš nevěřili. Připisovali mu neúměrné riziko při tak vzdáleném nasazení od domácích vod. Svou roli hrál i fakt novátorství – strategie samostatného nasazení operačních svazů letadlových lodí nebyla doposud v reálném boji nikde vyzkoušena. Jamamotovi nezbývalo po vynaložení všech sil při přesvědčování o výhodnosti nové koncepce nic jiného než přistoupit k výhrůžkám v podobě vlastní rezignace. Teprve tehdy byl jeho plán pod názvem „Operace Z“ schválen.

Vystupte na horu Niitaka

Když konečně 26. listopadu 1941 vyplul úderný svaz japonského námořnictva na volné moře, čítal celkem 31 plavidel. Nasazené letadlové lodi (Akagi, Kaga, Hirjú, Sorjú, Šokaku a Zuikaku) představovaly ty nejlepší z celkových jedenácti, kterými Japonsko disponovalo. Na jejich palubách se tísnil maximální počet 423 letounů. Z lodí doprovodu byly nejmodernější bitevní Hiei a Kirišima.

Druhého prosince obdržel velitel bojového seskupení viceadmirál Čuiči Nagumo od admirála Jamamota zprávu „Vystupte na horu Niitaka“, což bylo určené heslo pro provedení úderu podle plánu. Později téhož dne dorazil i telegram s osudovou zprávou: „Naše říše se rozhodla začátkem prosince vstoupit do války proti USA, Británii a Holandsku.“ Zároveň byl stanoven termín úderu na 8. prosince 1941, podle místního času na Oahu to bylo 7. prosince. Námořníci, kteří se až nyní postupně dozvídali cíl své ničivé mise, disponovali drastickými rozkazy. Měli totiž neprodleně potopit všechna plavidla nepřátel i neutrálních zemí, na která by při své plavbě k Havaji narazili.

V éteru panoval naprostý rádiový klid a nadšené posádky letadel se seznamovaly se svými cíli prostřednictvím trojrozměrných modelů ostrovů. Když se svaz dostal do vzdálenosti 400 mil (zhruba 644 km) od ostrova Oahu, zastihlo jej bouřlivé počasí. Krátce před ním zde proplul také Předsunutý expediční sbor 27 velkých ponorek s 11 malými letadly a 5 miniponorkami.

Ani sám Nagumo nepočítal s úplným překvapením Američanů. Japonci svůj útok nakonec uspíšili, neboť Nagumo kalkuloval s faktorem nepříznivého počasí, které mohlo pozdržet zformování tak velkého počtu letadel. Piloti první vlny pod velením Micua Fučidy tedy začali startovat 7. prosince 1941 kolem šesté hodiny ranní ze vzdálenosti asi 440 km severně od Pearl Harboru, přičemž každý stroj měl na vzlet 20 vteřin. Sešikování proběhlo bezvadně, s rádiovým klidem. Let k cílové oblasti trval kolem 100 minut. Vytrvalost byla ovšem odměněna – piloti pod sebou uviděli desítky vzorně seřazených plavidel v takovém rozestavení, které bylo pro útok přímo ideální. Chyběly pouze letadlové lodě.

Konec tropické idylky

Sedmého prosince 1941 panoval v Pearl Harboru klid. Nebyly zde nataženy protitorpédové sítě ani připravena protiletadlová balonová baráž, munice do protileteckých kanonů ležela dobře uschována ve skladech. Proti možnému útoku nebylo chráněno žádné letiště na Oahu ani na ostrově Fort Islandu či Ewě. Přestože letiště disponovala novými hangáry, rozhodl velitel armádní posádky generálmajor Walter Short o jejich umístění podél vzletových drah, neboť se údajně obával možných sabotáží v uzavřených halách. Právě on a hlavní velitel tichomořské oblasti admirál Husband Kimmel nedokázali své muže na hrozbu z nebe zavčas připravit. Proto byli ihned poté ze svých funkcí odvoláni.

Japonci tak zastihli v přístavu na 70 válečných plavidel US Navy – včetně 8 bitevních lodí, 2 těžkých a 5 lehkých křižníků, 29 torpédoborců a 5 ponorek – dokonce se tam nacházela i plovoucí nemocnice. Jako první nalétávaly na své odhalené cíle bombardéry Nakadžima B5N2 s pumami i torpédy. Americkou obranu měl vyřídit současný úder proti námořním a vojenským letištím, který vedly střemhlavě útočící stroje Aiči D3A1 s podporou stíhaček Micubiši A6M, jež sloužily zároveň jako letecké krytí.

Jednotky Spojených států jim dokázaly odpovídat přibližně po dvou minutách od napadení, obraně však chyběla koordinace, a tak se měnila v boj izolovaných skupin mužů od různých druhů zbraní. Stateční piloti startovali ve smršti přízemní palby nalétávajících A6M, natěsno zaparkovaná letadla po desítkách vybuchovala. Čtrnácti pilotům, kterým bylo štěstí mimořádně nakloněno, se povedlo během obou náletů sestřelit asi 11 císařských letounů. Ani oni, ani muži od protileteckých děl však nemohli nic změnit na osudech velkých bitevních lodí, které jedna po druhé klesaly na dno zálivu. Dobře známý je případ USS Arizony, která kompletně vybuchla, USS Tennessee spolu s USS West Virginií a USS Californií hořela a klesala ke dnu, USS Oklahoma se dokonce převrátila. Nejmenší šrámy pak utrpěly lodi USS Maryland a USS Pennsylvania. Rychle reagující kapitán USS Nevady se přes kolizi s torpédem pokusil vyplout na otevřené moře, poškozená loď ale uvízla na mělčině. 

Druhý úder

V 8.30 byl první nálet u konce a Japonci začali mizet za severozápadním obzorem. Během úderu odepsali pouhých devět strojů, ale to již na cestě byla druhá vlna o 160 strojích pod velením Šigekazu Šimazakiho. Tito letci měli za úkol dokončit to, co nestihla první skupina – zaútočit mimo jiné na kotviště bitevních lodí a suché doky. Američané však správně tušili, že přijde ještě jeden úder, a alespoň v rychlosti rozestavěli kulomety, obsadili protiletadlové děla a přisunuli munici. 

Druhá vlna, jež přilétla kolem 8.50, již musela zaplatit větší cenu v podobě 20 letadel. Japonci tehdy už nepoužili torpéda, neboť se oprávněně obávali jejich nepřesného shozu v hustém dýmu hořících lodí. Velitel první úderné vlny Fučida navrhoval Nagumovi provést ještě poslední, třetí útok především proti vnitrozemským cílům, admirál to zavrhl a otočil svůj svaz po jedné hodině odpolední zpět k japonským břehům. Na mateřská plavidla se letouny první skupiny vrátily kolem desáté hodiny, druhá vlna přistála kolem poledne. Celkem se z obou náletů nevrátilo 29 letounů i s posádkami (celkem 64 padlo, jeden padl do zajetí) a 80 dalších strojů poškodila protiletecká obrana. Z tohoto počtu pak ještě deset strojů muselo být zcela odepsáno a svrženo přes palubu.

Probuzení spícího obra

Japonci toho dne zničili celkem 188 letadel a 159 poškodili. Celkem padli 2 403 Američané. Z 18 zasažených lodí US Navy byly jen dvě bitevní lodi vyřazeny definitivně (Arizona a Oklahoma). Dalších 16 lodí bylo opraveno, i když v některých případech až za dobu několika roků. Nadobro potopené bitevní lodě pocházely ovšem ještě z dob první světové války a značně je limitovala nízká rychlost plavby. Z toho důvodu nemohly držet krok s moderním operačním svazem letadlových lodí a jejich doprovodem. Jejich zničení tak jen poukázalo na nesmyslnost přežívající námořní doktríny v US Navy o nenahraditelnosti velkých bitevních lodí, které sice mohly vést vzájemný souboj na vzdálenost mnoha kilometrů, ale vůči leteckému útoku byly bezbranné. Nyní bylo zjevné, že bitevní lodi budou muset své výsadní postavení přepustit letadlovým lodím a od nynějška působit jen jako jejich doprovod. Úder na Pearl Harbor tak Američanům paradoxně ukázal cestu k nové taktice.

TIP: Stíhač George Welch: I přes kocovinu hrdinně bránil Pearl Harbor

Velkou chybou útočníků bylo, že lpěli na ničení výhradně vojenských cílů – lodí a letadel. Kdyby udeřili i na infrastrukturu, přístavní zařízení a především obrovská skladiště pohonných hmot, Pearl Harbor by byl jako předsunutá námořní základna vyřazen, což by způsobilo stažení Pacifického loďstva až na pobřeží USA. A hlavní záměr – otřást americkým národem a vnutit mu tak pro Japonsko výhodný mír, zcela selhal. Zákeřný útok bez vyhlášení války Američany naopak nebývalým způsobem sjednotil. Všichni nyní chtěli válku a chtěli její jednoznačný konec – úplnou a bezpodmínečnou kapitulaci Japonska. Účinek byl tedy přesně opačný. Cítil to i Isoroku Jamamoto, který po útoku řekl: „Obávám se, že jsme probudili spícího obra a přinutili jej učinit strašlivé rozhodnutí.“ 

Clementine na veřejnosti působila vždy jako oddaná manželka velkého premiéra. Byla spolehlivá a starostlivá a vždy ustoupila do pozadí, když její choť dělal „velkou politiku“. Jenže to byla jen vnější fasáda… 

Šlechtična z předměstí 

Clementine bylo pouhých šest let, když se její rodiče rozešli. Pro dcerku ze šlechtického rodu to mělo velmi nepříjemné následky. Kvůli neustálému nedostatku peněz se musela s matkou často stěhovat a ani nechodila do tak dobré školy, jak by ráda. Peníze byly navíc značnou překážkou vstupu do takzvané lepší společnosti – když začaly její schůzky s Churchillem, smetánka se jí posmívala, že si šije šaty sama. 

S budoucím prvním mužem Británie se poprvé potkala na plese v roce 1904, ale nemotorný a poněkud sebestředný Winston na Clementine valný dojem neudělal. To až při jejich dalším setkání o čtyři roky později. Winstonova kariéra už slušně zářila a Clemetine jej tentokrát označila dokonce za zajímavého. On jejímu kouzlu a inteligenci zcela propadl. Svatba se konala do roka a udělala čáru přes rozpočet londýnskému bulváru. Ten totiž šířil klepy, že Churchill „nemá chlupy na hrudi“ (tj. že je homosexuál). 

Zdatná manželka

Winston Churchill v Clementine získal nejen partnera v manželství, ale i silného politického oponenta. On sám zastával konzervativní hodnoty, Clementine sociální a liberální. Často to byla právě ona, kdo Winstona odradil od nejradikálnějších politických rozhodnutí. Například svému choti rozmluvila (společnými silami s králem Jiřím VI.) jeho nápad jít sledovat vylodění v Normandii přímo na místo. Spolupracovala s ním však tam, kde to bylo možné a bezpečné, a o to intenzivněji. Proslulé byly například její večírky a slavnostní večeře, v jejichž uvolněné atmosféře se vyřešil nejeden diplomatický zádrhel.

Jako paní domu však byla Clementine nelítostná. Jedna příhoda za všechny – jednou byl u Churchillů na obědě francouzský generál Charles de Gaulle a hovořilo se o potopené francouzské flotile. Během jídla generál uštěpačně francouzsky utrousil, že by její zbytek rád namířil proti Britům. K překvapení celého sálu mu paní domu perfektní francouzštinou opáčila, že takové poznámky jsou přinejmenším nevhodné pro spojence ve válce, natož hosta v jejím domě. 

Clementine si mohla ráznost dovolit. Byla vysoké postavy – vyšší než její manžel – a na rozdíl od něj také sportovně založená. Vynikala v tenise, plavání a byla i obstojná lovkyně. Většinu času jí nechyběla ani kuráž a sebevědomí. Byla to pro ni výhoda – jinak by bylo obtížné žít s někým, koho budoucí premiér Clement Attlee popsal jako „z poloviny génius, z poloviny krvelačný blázen“. 

Společná kariéra 

Těžké roky na politické scéně pár potkaly, když se Winston rozhodně postavil proti politice appeasementu, uplatňované tehdejším premiérem Nevillem Chamberlainem. Stal se z něj doslova politický outsider, štváč proti míru v Evropě. To s sebou přinášelo i neblahé finanční následky, přestože se Winston snažil vydělávat dostatek peněz psaním knih a článků. Pro Clementine, která sama vyšla z chudých poměrů, to bylo o to více stresující období. Tento problém se v zásadě vyřešil Winstonovým politickým vítězstvím a získáním premiérského postu, ale pracovní tempo změnil jen málo. Jeho osobní bodyguard se jednou vyjádřil, že Winstonův denní harmonogram je asi tak pravidelný, jako lesní požár. A nad tím vším neúnavně bděla Clementine. 

Málo místa pro děti 

Během pozdějších let byl Winston většinou zaneprázdněn vlastní karié­rou nebo cestoval. K tomu Clementine čas od času trápily psychické potíže. Pocítila to zvlášť první dcera Churchillových, Diana. Následoval syn Randolph, který se pro změnu stal cílem veškerých nenaplněných ambicí svého otce, pod jejichž náporem se prakticky zhroutil. Třetí dítě, dcera Sarah, se pod okolním tlakem později uchýlila k alkoholu (dokonce kvůli tomu strávila krátký čas ve vězení) a čtvrtý potomek, Marigold, zemřel na infekční onemocnění ve velmi raném věku.

O postoji k dětem svědčí příhoda, v níž měla Clementine své přítelkyni lady Hamiltonové, která sama nemohla mít děti, u kávy nabídnout své nenarozené dítě k adopci. Diana nakonec spáchala sebevraždu a Randolph se prakticky upil k smrti. Až pátý potomek se vyhnul všem skandálům a tragédiím – dcera Mary se provdala a jako lady Soamesová zemřela až v roce 2014. Všechny své sourozence úspěšně přežila o celá desetiletí. 

Stín sebe sama

V polovině padesátých let byl už Winston Churchill zcela zjevně unavený a nemocný, ale přesto si znovu vybojoval křeslo premiéra. Ne na dlouho. Už o dva roky později utrpěl silnou mrtvici a na nějakou dobu byl zcela neschopen řídit zemi. Jeho nejbližší se sice pokusili celou záležitost utajit nejen před veřejností, ale rovnou i ministerským kabinetem, ale bylo jasné, že Churchill už vládu vést dlouhodobě nemůže. V roce 1955 rezignoval na premiérské křeslo a později i na poslanecký mandát. V té samé době byla i Clementine hospitalizována v nemocnici s těžkými depresemi. Ani jeden z rodičů proto nenavštívil pohřeb dcery Diany, která po rozvodu svého manželství spáchala sebevraždu.

TIP: Winston Churchill: Temná tvář britského buldoka

Winston zemřel v roce 1965. Clementine poté odmítla v jejich domě ještě někdy spát. O tři roky později zemřel i jejich syn Randolph na srdeční selhání, ke kterému podle lékařů značně dopomohl jeho způsob života. Clementine zemřela ve věku dvaadevadesáti let v prosinci 1977. Churchillův nejvyšší vojenský velitel o ní řekl: „Bez ní by Winston Churchill i dějiny světa byly zcela jiným příběhem.“

Říkalo se jí různě – Cockaigne, Cucaña, Kukania. Představy o ní se však vždy shodovaly: Neexistovaly tam krutosti a nástrahy středověkého života, hlavně toho poddanského. Člověk se mohl radovat a bavit, aniž by mu hrozil trest. Obyvatelé žili v pohodlí, netrpěli hladem, mohli se oddávat sexu a nikdo se na nich nedopouštěl násilí. Původní latinský název Cucaniensis se odvozoval od pojmenování koláče, který ve středověké Francii prodávaly děti na trzích. Jméno by se tedy dalo volně přeložit jako „koláčová země“.

Kraj blahobytu

Podle jednoho dobového líčení jsou domy v Cockaigne postavené právě z koláčů a cesty dláždí pochoutky. Další texty popisují, že se tam prasata procházejí s nožem zabodnutým v zádech, takže si každý kolemjdoucí může kousek odkrojit. Vzduchem také létají pečené husy a přistávají strávníkům rovnou do úst – v naší kotlině se asi mluvilo spíš o holoubátkách. V Cockaigne neexistuje práce a všechno je zadarmo: Zemědělci a rolníci se tak pro chleba nemusejí lopotit a obchodům ani trhovcům nedocházejí zásoby, takže si je lidé mohou volně brát…

TIP: Avalon, Lemurie, Atlantida: Bájné ostrovy, které lidé nepřestali hledat

Postupem času však zakořenily trochu jiné kontexty slova „cockaigne“. Španělské „el país de cucaña“ lze volně přeložit jako „ráj peciválů“ a v Neapoli zas podle tradice stavějí májku zvanou „tyč bláznů“ neboli „cuccagna“, která se potírá tukem: Na vrcholku se nachází odměna, například dobrá šunka, a samozřejmě se soutěží, kdo vyšplhá nahoru. Ztřeštěná zábava se rozšířila všude, kam dosáhla románská kultura, a posléze ještě dál – ostatně anglické „cuckoo“ také odkazuje na pomatence.

Letošní rozhodnutí japonské vlády vypustit skladovanou vodu z poškozené jaderné elektrárny Fukušima I do Tichého oceánu vyvolalo poprask po celém světě. V prostoru elektrárny je uloženo velké množství radioaktivní vody a místní úřady již nemají žádnou jinou rozumnou možnost, jak s touto vodou naložit.

Podle nové studie týmu čínských odborníků se radioaktivní voda z Fukušimy, která obsahuje především problematický radioaktivní izotop vodíku tritium, po vypuštění během 120 dní rozšíří po ohromné ploše Tichého oceánu. Za déle než tři roky se dostane k břehům dalších kontinentů a za více než šest let část radioaktivní vody pronikne Panamským průplavem do Atlantiku a na druhé straně světa zase do Indického oceánu.

Obavy nejsou na místě

Přesto podle vědců není důvod k obavám. Tritium je teoreticky nebezpečné jen při požití a nehromadí se v živých organismech. Ještě mnohem významnější je ovšem skutečnost, že fukušimské tritium bude v mořské vodě v nesmírně malé koncentraci, odpovídající extrémně zředěným homeotickým přípravkům.

TIP: Japonští odborníci obklopili reaktory ve Fukušimě ledovou zdí

Je pravda, že obsahem tritia voda v zásobnících v prostoru fukušimské elektrárny asi stokrát překračuje bezpečnostní limit Světové zdravotnické organizace WHO, po naředění celým Tichým oceánem ale jeho koncentrace dramaticky poklesne. Jak upozorňují odborníci, jen samotné zařízení pro zpracování jaderného odpadu v La Hague na severu Francie, vypustí každým rokem do Lamanšského průlivu každoročně asi 13krát více tritia, než kolik ho teď celkem obsahuje voda uskladněná ve Fukušimě.