Čtvrtého září 1939, den poté, co Velká Británie vyhlásila válku Německu, nastoupil do Nemocnice královny Viktorie v sussexském East Grinsteadu novozélandský lékař Archibald McIndoe (1900–1960). Jako jeden z mála specialistů na plastickou chirurgii se dal do služeb armády a dostal za úkol vybudovat centrum pro léčbu popálených letců. Slavil při tom tak velké úspěchy, že v roce 1947 získal za svou činnost rytířský titul.

Neformální atmosféra

Progresivní lékař věděl, že jeho pacienti prošli peklem a další je čeká. Snažil se proto jejich úděl co nejvíce ulehčit a zapojit je do normálního života. Jedním z prvních opatření se stalo vymalování pokojů veselými barvami a zajištění přísunu piva. McIndoe dovolil zraněným chodit do okolních hospod, protože bylo důležité, aby co nejdříve absolvovali traumatizující první setkání se zdravými, kteří na zohavené muže zírali s otevřenými ústy. Novozélanďan také zrušil nařízení nosit tradiční nemocniční prádlo a jeho svěřenci vše s nadšením spálili. Tehdy údajně přijela policejní hlídka, jíž vadilo toto narušení protileteckého zatemnění. Když muži zákona viděli pacienty bez vlasů nebo očních víček, raději odjeli. Pacienti směli i nadále oblékat svou uniformu, což zvyšovalo jejich vážnost ve společnosti.

Sám McIndoe v roce 1944 napsal: „Nošení uniformy ochraňuje muže před trapným vysvětlováním jejich zranění.“ Pro popálené letce také vymohl povolení k návštěvám blízkých golfových a tenisových klubů, čímž se opět prohloubil kontakt s civilisty. Morálku zvyšoval i přátelský nemocniční personál a „Boss“ či „Archie“, jak byl McIndoe přezdíván, navíc pacientům umožnil sledovat operace jejich přátel. Mnohé z nich čekaly desítky chirurgických zákroků a osvědčilo se, když věděli, do čeho jdou, a viděli své lékaře při práci. V Nemocnici královny Viktorie se také nedělaly rozdíly mezi mužstvem a důstojníky, takže se postupně vyvinula atmosféra skutečného bratrství a přátelství. Právě na jejím základě vznikl 20. července 1941 neoficiální pijácký Klub pokusných morčat (Guinea Pig Club).

Tři druhy členství

Zpočátku měl nový spolek několik desítek členů, ale jejich počet rychle rostl. Na konci války šlo již o 649 mužů, přičemž se postupně měnil poměr mezi jednotlivými druhy vojsk. Teoreticky se mohl stát členem jakýkoliv příslušník ozbrojených sil, ale drtivou většinu tvořili letci. Zpočátku převažovali stíhači, nicméně v letech 1944–1945 již převažovaly osádky bombardérů, jež se ze svých misí nad okupovanou Evropou často vracely zraněné.

Již při založení klubu byl doživotním předsedou zvolen McIndoe. Toho si všichni pacienti velmi vážili i proto, že prosadil zrušení dosavadní praxe spočívající ve vyřazování zraněných do civilu, pokud se nezotavili do 90 dní. Tím dal mnoha mužům šanci na návrat k aktivní bojové činnosti a s ní i cíl, k němuž se mohli upnout. Letci k fungování klubu přistupovali s humorem. Už sám název spolku napovídal, že se v dobrém slova smyslu považují za pokusná morčata, na nichž McIndoe testuje nové a dosud nepoužívané medicínské i psychologické postupy.

Sekretářem zvolili muže s popálenými prsty, aby byly zápisy ze schůzí krátké a tím pádem snadno čitelné. Pokladníkem se pak stal voják s těžce zraněnýma nohama – aby nemohl s penězi utéct. Členství se dělilo do tří kategorií. Do první patřili těžce popálení pacienti, do druhé čestní členové jako lékaři a zaměstnanci Nemocnice královny Viktorie a konečně do třetí přátelé „pokusných morčat“, kteří klubu přispěli finančně či jiným způsobem.

Česká stopa 

Činnost klubu spočívala v dalším prohlubování dosavadní McIndoevy činnosti. Členové vyráželi na společné vyjížďky do nedalekých vesnic či měst a tam si užívali života. Občas prý přijel automobil, jehož osádka jen stěží držela volant nebo dokázala šlapat na pedály. Například československý letec František Truhlář údajně prohlásil: „Když umím řídit letadlo, zvládnu i auto.“ Když se pak přiopilí mladíci pozdě v noci vraceli do nemocnice, sestry se k nim chovaly shovívavě.

Zmíněný Truhlář měl velmi pohnutý osud. K letectvu nastoupil již v roce 1938 a o dva roky později přes Balkán a Blízký východ emigroval do Francie. Jeho další kroky vedly do Velké Británie, kde působil jako palubní střelec u 311. bombardovací perutě. Již při třetím bojovém letu ale jeho stroj havaroval a Truhlář utrpěl těžké popáleniny. Po zotavení v East Grinsteadu přešel ke stíhačům a v řadách 312. perutě absolvoval několik desítek bojových misí. V červnu 1944 jeho letadlu vysadil motor a on sám byl při nouzovém přistání opět popálen. Následoval návrat do Nemocnice královny Viktorie a řada dalších operací. Kromě něj se stal zakládajícím členem Guinea Pig Clubu i Josef Koukal, který sloužil jako stíhač u 310. perutě a který byl v kabině Hurricanu Mk.I sestřelen v září 1940. Také tento statečný mladík se v dubnu 1943 vrátil k létání, a to v řadách 312. stíhací perutě.

Morčata na útěku 

Původně se počítalo s ukončením činnosti klubu s koncem války, ale morčata se prozatím odmítla rozutéct. Mnoho mužů ještě čekala dlouhá rekonvalescence a také nechtěli přetrhat přátelské svazky, které navázali. Proto probíhala každoroční setkání v East Grinsteadu.

TIP: Válka matkou plastového pokroku: Nové materiály a technologie zrozené válkou

V roce 1960 zemřel „Archie“ McIndoe a v čele klubu ho nahradil manžel královny Alžběty II. princ Philip. V roce 2001 slavil spolek 60. výročí svého založení a členové se dohodli, že budou pokračovat v setkáních, dokud jich bude naživu aspoň 50. O tři roky později jich zůstávalo 120, v roce 2007 už jen 97. Tehdy se také uskutečnilo poslední setkání. McIndoeva pokusná morčata se konečně rozutekla.

Astronomové v roce 2018 ohlásili objev podezřelého tělesa o velikosti Neptunu, které by mělo obíhat kolem obrovské exoplanety Kepler-1625b. Tento objekt dostal označení Kepler-1625b-i a v dnešní době je jedním ze slibných kandidátů na objev prvního exoměsíce, tedy měsíce, který obíhá planetu mimo Sluneční soustavu.

Pokud by byl objev exoměsíce Kepler-1625b-i potvrzen, šlo by pochopitelně o historickou událost, která by nepochybně vstoupila do učebnic astronomie. Postupně se ale ukazuje, že potvrzení tohoto objevu bude velmi komplikované. Dostupná data teleskopu Kepler jsou totiž v tomto případě bohužel nejednoznačná.

Záhadný kandidát na exoměsíc

Pokud exoměsíc Kepler-1625b-i existuje, měl by mít hmotnost jako náš Neptun. Není to tedy žádný střízlík. Svého plynného obra, který má hmotnost přibližně 2 až 10 Jupiterů, obíhá v průměrné vzdálenosti 3 miliony kilometrů. Na první pohled je tedy jasné, že pokud by to skutečně byl exoměsíc, musel by být mnohonásobně větší a hmotnější, než měsíce, jaké známe ze Sluneční soustavy.

TIP: Přeplněná galaxie? Potulných exoměsíců je možná tolik co hvězd

Bradley Hansen z americké University of California Los Angeles ve své nové studii tvrdí, že pokud zmíněný měsíc existuje, je nepravděpodobné, že vznikl stejným způsobem, jako velké měsíce, které známe ze Sluneční soustavy.

Podle Hansena by Kepler-1625b-i ve skutečnosti mohl být planetárním jádrem, které se mělo stát plynným obrem, stejně jako planeta Kepler-1625b. Brzy po svém vzniku se ale toto planetární jádro mohlo dostat do sféry vlivu planety Kepler-1625b a změnilo se v extrémní měsíc. Slovy Járy Cimrmana: „Já nejsem tvůj měsíc, jsem tvoje nenarozená sestra…“

Ve 14. století propukla děsivá pandemie moru, která podle některých odhadů zabila téměř třetinu Evropanů. Archeologové a biologové už dlouho pátrají po tom, odkud vlastně tato vražedná choroba přišla.

Historické dokumenty uvádějí, že původce moru, bakterie Yersinia pestis, tehdy připlul do Itálie na palubě lodí z Černého moře, plných mrtvých a umírajících námořníků. Následná epidemie zahubila v první polovině 14. století až 200 milionů lidí, tedy zhruba 50 % tehdejší evropské populace.

Vědci nedávno prozkoumali DNA z pozůstatků obětí tohoto moru z několika míst v Anglii, Francii, Německu, Švýcarsku a Rusku. Podařilo se jim rekonstruovat genom morových bakterií u celkem 34 obětí. DNA bakterií pak jasně ukázala, odkud nejspíše středověký mor do Evropy dorazil.

TIP: Černá smrt: Mor poprvé přicestoval do Evropy možná už v době kamenné

Výsledky výzkumu napovídají, že morové bakterie během středověkého moru do Evropy dorazily pouze jednou. Jejich genetická diverzita je totiž velmi nízká. A nejvíce starobylá byla DNA morových bakterií u obětí moru v Rusku. Vše tedy nasvědčuje tomu, že právě z Ruska dorazil středověký mor do Evropy.

Vláda Přemysla Otakara II. byla plná paradoxů. Vytvořil sice rozsáhlou úchvatnou říši, jenže ta byla spíše nesourodým slepencem navzájem znesvářených území, než skutečnou silnou zemí. Jako český král neměl přátele, jen dočasné politické spojence, kteří jej následovali, jen dokud to pro ně bylo výhodné. Zato měl dost upřímných a odhodlaných nepřátel, zvlášť z těch, na jejichž úkor se Přemyslova moc rozrůstala. 

Oč urputněji si šel Přemysl za svými cíli, o to více zapomínal na to, že politika není jen na bojištích a v mocenských kláních. Jemnou diplomacii a vztahy s ostatními evropskými panovníky hrubě podceňoval, stejně jako se příliš nezajímal o regionální šlechtu. Když se pak objevily skutečné potíže, neměl se král o co ani o koho opřít. A potíže se objevily. Jmenovaly se Rudolf Habsburský. 

Císař, který si koupil spojence

Paradoxně Rudolfovi v císařské kariéře nejvíc pomohl právě Přemysl. Když říšská šlechta vybírala nového císaře, volila mezi Přemyslem a Rudolfem – mezi nejmocnějším panovníkem střední Evropy a mezi nepoměrně chudším a méně zámožným šlechticem. Argument byl jasný, páni se obávali, aby je Přemysl nechtěl připravit o jejich vlastní moc a privilegia. Rudolf měl být jako slabý panovník zárukou toho, že se proti mocným šlechticům nepostaví.  

Jenže Rudolf vůbec nebyl tak slabý a nedůležitý, jak vedle Přemysla vypadal. Naopak, velmi brzy dokázal předvést svou silnou stránku, diplomatické dovednosti. Sport mezi ním a Přemyslem měl rozhodnout papež Řehoř X. Ačkoli patřil k dlouholetým Přemyslovým příznivcům, dal se Rudolfem přetáhnout na svou stranu (svou roli hrál také slib novopečeného císaře, že zorganizuje křížovou výpravu). Přemysl tak ztratil nejen naději na císařství, ale k tomu ještě vlivného spojence na mezinárodním poli. 

Navíc se Rudolf nezastavil jen u koruny jako takové. Krok za krokem, pomocí diplomacie, peněz i intrik rozbíjel zbylá Přemyslova spojenectví a obracel proti němu jak zahraniční, tak i jeho domácí šlechtu. Bylo jasné, že se oba muži musí definitivně střetnout. 

Vše na jednu kartu

Přemysl Otakar II. se ocitl v kritické situaci. Rudolf zničil prakticky veškerý jeho vliv v zahraničí. Papež od něj odpadl a dokonce jej uvrhl do církevní klatby. Co mu zbývalo? Přece to, co vždycky dokonale uměl! Jako rytíř se rozhodl vydobýt si opět svou čest a proslulost na bitevním poli. Žádné pletichaření, líbivé sliby a úplatky! 

Nápad vyřídit si s Rudolfem účty bitvou vůbec nevypadal špatně. Pokud by vyhrál, zbavil by se jak svých oponentů, tak i mocenského konkurenta; jeho dřívější spojenci by se k němu opět vrátili a jeho moc by nikdo do budoucna nezpochybnil. A přestože o svá dosavadní spojenectví a přátelství příliš nedbal, ani jeho armáda není tak špatná, jak by se snad dalo čekat. Vojska Českého království jsou zkušená, navíc posílená o šiky knížete Jindřicha III. Hlohovského a dolnobavorského vévody a vojáci markrabství Míšeňského a Braniborského. Byli to ti, kteří měli Rudolfa sami z různých důvodů plné zuby. Do bitvy tak český král pochodoval s úctyhodnými pětadvaceti tisíci muži. 

Přemysl měl rozhodně více nepřátel než spojenců. Jeho největším protivníkem bylo už tradičně Uherské království. Ladislav IV. Kumán byl odhodlán mu potupné porážky svého otce a děda oplatit, a získat zpět Štýrské vévodství, o které ho Přemysl připravil. Také sám císař Rudolf Habsburský přijel osobně hájit své zájmy v čele říšských vojsk. Podporovali ho šlechtici z Norimberka a hlavně z Rakous. Společně s dalšími spojenci a najatými žoldnéři měl Rudolfův tábor na jen o něco málo více, než Přemyslův. 

Setkání u Moravy

Tábory protivníků se rozložily jen několik kilometrů od sebe, ale žádný se k velké bitvě neměl. Nikdo ostatně neměl příliš velkou chuť se neuváženě vrhnout do boje, který se pořád dal ještě vyřešit rytířským soubojem obou hlavních zúčastněných nebo jemnou diplomacií. Zdálo se, že český panovník na něco takového právě čekal, protože přešlapování na místě trvalo dva dny! Část Přemyslova vojska nicméně poté dostala hlad a vyrazila shánět zásoby do okolí. To byl ten moment, kterého protivník využil. V dopoledních hodinách vyrazila proti přemyslovskému táboru kumánská jízda. Střetnutí začalo. 

Do boje se brzy zapojili všichni. Vojska české koruny se po prvních ztrátách rychle vzpamatovala a s vervou přešla do protiútoku, Kumány rozehnala a dokonce napadla i hlavní síly Habsburského vojska. Byl to moment, kdy se zdálo vítězství pro Přemysla na dosah. Někde v urputné vřavě dokonce spadl z koně sám Rudolf Habsburský, a kdyby jej nespasil rytíř Walter z Ramschwag, byla by po něm veta. 

Jednotlivé oddíly i rozprášené jednotky měly jen pramalý přehled o tom, co se odehrává ve středu bojiště, kde se bili obrnění rytíři, a nikdo doopravdy netušil, jak se vyvíjí bitva jako celek. A do tohoto chaosu přišla nečekaná rána, když do zad Otakarova rozptýleného vojska vpadnla „jízdní záloha“ Habsburků, vedená Ulrichem von Kapellen, která skrytě dvě hodiny vyčkávala na svůj moment. 

Dějiny píší vítězové

Že to bylo nerytířské a nečestné? Na to se po bitvě nikdo neptal. Habsburští vojáci navíc velmi příhodně volali: „Žeňte je, utíkají!“ Česká pěchota, která neměla přesnou představu o dění na bojišti, se po těchto výkřicích pustila na bezhlavý útěk. Tím to ale nekončilo.

Proti hrozbě v týlu vyrazila jízda Miloty z Dědic. Manévr to byl sice naprosto logický, ale z dálky to opravdu mohlo vypadat tak, jakoby českého krále uprostřed vřavy opouštěla část jeho vlastní věrné jízdy. Tehdy se boj proměnil doslova v jatka. Prchající, kteří doběhli až k řece, se topili ve vlnách, zbytek se nažil uniknout, kudy se dalo. A Přemysl Otakar II.?  Řídnoucí zástup jeho věrných byl stále pevněji svírán zástupem nepřátel, a již pro něj nebylo úniku. S rozseknutou lebkou padl Český král mrtev k zemi.

TIP: Zrádný Kressenbrunn: Dopustil se lsti Přemysl Otakar II., nebo uherský princ?

Po třech hodinách bylo oficiálně dobojováno, ale pronásledování prchajících trvalo až do večera. Vojsko koruny české bylo naprosto rozprášeno, velká část prchajících utonula ve vodě. České země bez krále zachvátila anarchie, a na celoevropské politické ambice mohlo české  království zapomenout. Poručník mladého kralevice Václava, Ota V. Braniborský, hleděl jen na vlastní prospěch. Oproti tomu Rudolf Habsburský definitivně obhájil své mocenské postavení, a položil základy nové monarchii i nové velké panovnické rodině. 

Krušnohorské Špičáky jsou blízkými příbuznými. Představují pozůstatky drobných čedičových sopek, jejichž aktivita vyvrcholila zhruba před 15 miliony let v období spodního miocénu. Je možné, že jsou to zbytky podpovrchových přívodních drah sopečných aparátů, ale nelze vyloučit ani eventualitu, že jde o torza povrchových výlevných útvarů.

Nejvyšší sopka a neznámé varhany

Jedním z nejznámějších Špičáků nejenom v Krušných horách je Božídarský Špičák poblíž Božího Daru – nejvýše položené obce České republiky. Drtivá většina návštěvníků Krušných hor jej ovšem zná pouze jeho siluetu nad Božídarským rašeliništěm. Vzhledem k tomu, že se kopec nachází mimo značenou trasu na území národní přírodní rezervace, na vrchol se nechodí a ze zákona ani chodit nesmí. Dlužno však dodat, že to rozhodně není velká škoda. Opravdu vážný důvod k výstupu na vrchol mohou mít snad jen vášniví zájemci o české vulkány. Božídarský Špičák je totiž se svými 1 115 metry nejvýše položeným kopcem sopečného původu u nás!

Výrazný zalesněný suk oválného kupovitého tvaru je pravděpodobně povrchovým zbytkem přívodní dráhy čedičové sopky, z níž vytékaly dlouhé lávové proudy. Jeden z nich doputoval až do vzdálenosti cca 5 km na západ k osadě Ryžovna, nad níž je možné sledovat jeho vnitřní stavbu v opuštěném lomu Hřebečná. Mocnost lávového proudu, jenž vyplnil depresi reliéfu, činila původně 10 až 25 metrů.

Do roku 1960 se v lomu těžil stavební kámen, dnes je součástí přírodní rezervace Ryžovna. Čedičová hornina se zde rozpadá do typických vertikálně orientovaných sloupců až půl metru hrubých, které vytvářejí jednu z nejhezčích ukázek tzv. kamenných varhan. Na rozdíl od ostatních lokalit s tímto obdivuhodným přírodním jevem, je Ryžovna v Krušných horách téměř neznámá.

Step uprostřed chladu a vlhka

Další, pro změnu Velký Špičák (965 m n. m.) hledejte jihovýchodně od Vejprt. Jde o působivý, trávou porostlý strmý vrch, který se vynořuje nad okolní les. Téměř dokonalý kužel působí jako zjevení z jiné krajiny. Má krátký, mírně protažený vrcholový hřbítek a jeho nejvyšší zašpičatělou kótu zvýrazňuje dřevěný kříž. Nahoru kdysi vedla odbočka ze žluté trasy, ta však již není dávno znatelná. Hned na začátku mimořádně strmého výstupu se nachází starý lom na čedič s vertikálně orientovanou sloupcovou odlučností, jejíž zvláštní estetické kouzlo spočívá v nerovných, jakoby rozvlněných liniích jednotlivých sloupců.

Vrcholovou část Velkého Špičáku pokrývají hebké traviny, které mají charakter teplomilné stepní vegetace, což je v chladném a vlhkém klimatu Krušných hor téměř nepochopitelné. Z původního lesního pokryvu se dochovala pouze ojedinělá torza buků a javorů. Z vrcholu se otevírá úžasný rozhled do všech stran, zvláště pak do Německa, kam se okolní krajina mírně a pozvolna sklání. Působivá je odtud vodní nádrž Přísečnice a nad ní se tyčící Jelení hora (rovněž sopečného původu). Pro zaznamenání skvělých dojmů a pocitů slouží „Gipfelbuch“ – vrcholová kniha uschovaná v dřevěné skříňce na kříži. Při jejím zběžném prolistování je hned zřejmé, že většina zápisů pochází od německy mluvících turistů.

Menší obdobou překrásného Velkého Špičáku je Střední Špičák (924 m n. m.) vyčnívající v podobě travnaté špice zhruba kilometr jihozápadně. Existuje dokonce ještě i třetí bratr Malý Špičák (904 m n. m.), ten však nebývá na všech mapách značen.

Písek tvrzený čedičem

Poslední krušnohorský Špičák vystupuje do výšky 723 m na samém východním konci pohoří u obce Krásný Les, opět kousek od německé hranice. Jeho hmotu tvoří druhohorní pískovec sedící jako čepice nebo ostrůvek na geologicky mnohem starší krušnohorské pláni. Zbytek tohoto kdysi podstatně rozsáhlejšího pískovcového pokryvu se zachoval díky čedičové žíle. Ta vrstvami pískovců pronikla, zpevnila je a tím zabránila jejich odnosu. Čedičová žíla, původně ukrytá v puklině pískovcového souvrství, dnes tvoří nejvyšší vrcholek Špičáku.

Špičák u Krásného Lesa má tedy dvojí tvář – pískovcovou a čedičovou. Ta první je nejlépe vyvinuta na východním úbočí. Řady skal porostlé břízami a jeřáby vystupují ze svahu do výšky až deseti metrů, jejich úpatí lemují haldy mohutných balvanů. Podobně jako ve známých pískovcových skalních městech se tu vyskytují drobné tvary zvětrávání a odnosu jako například skalní mísy, převisy a různé dutiny. Přírodovědnou i turistickou lahůdkou je 20 metrů dlouhá pseudokrasová jeskyně. Nevznikla krasovými procesy a chybí jí tudíž typická krápníková výzdoba. Má charakter úzké (asi metr) a vysoké chodby (cca 6 metrů) mířící kolmo do skalního masivu. Lze jí procházet v podstatě bez hrbení až ke snižujícímu se závěru, kde je malá dvoumetrová propast.

Skvostná vyhlídka z čedičových skal

Na Špičáku, dříve zvaném Sattelberg, stávala výletní hospoda a kopec býval před druhou světovou válkou oblíbeným výletním místem. Nejvyšší partie kopce se vypíná hned nad ruinami někdejší chaty a má podobu ostrého skalního hřbetu, vystupujícího až nad okolní vzrostlý les. Jedná se o výše zmíněnou čedičovou žílu dlouhou 120 metrů a širokou 4–8 metrů, která pronikla do pískovcové hmoty kopce. Vysokou estetickou působivost nevšedního přírodního výtvoru obstarává šikmo ukloněná sloupcová odlučnost a ohromná kamenná moře, do nichž černé čedičové skály na strmých úbočích plynule přecházejí. Člověka tato divoká scenérie překvapí o to víc, že zdálky není nic vidět a Špičák působí dojmem zcela obyčejného kopce.

TIP: Pálavská stolová hora: Neobyčejný strážce jižní hranice

Nejvyšší kótu zvýrazňuje starý kříž na kamenné podezdívce, kde je umístěná vrcholová kniha. Výhled se otevírá hlavně na sever a na západ do Německa, poutavou podívanou skýtají dva dálniční mosty přes hluboká údolí Rybného a Hraničního potoka. Nebýt hluku z nedaleké dálnice Praha – Drážďany, dal by se Špičák označit za oázu téměř božského klidu a pohody.

Název „Sparta“ nesou četné sportovní kluby, a není divu: Jedná se o synonymum pro tvrdost, houževnatost a neochotu vzdát se třeba i tváří v tvář jasné porážce. Za neuvěřitelnou reputací antického městského státu stojí jediné – legendární bitva u Thermopyl, v níž se 300 spartských hrdinů postavilo stotisícové perské armádě. Může snad existovat názornější příklad naprosto nerovné bitvy? 

Věc má ovšem háček: Téměř nic z mýtu o neohrožených Sparťanech není pravda, tedy kromě faktu, že čelili ohromné přesile. Peršané se v roce 480 př. n. l. skutečně pokusili o invazi do Řecka a Řekové se jim postavili v úzkém průsmyku, který z jedné strany svíralo moře a z druhé vysoké skály. A opravdu šlo asi o nejvíc nerovný boj antické historie. Všechno ostatní však téměř dokonale zahalila legenda, velmi šikovně vytvořená spartskou propagandou. 

Nebojácní Fókové

Thermopyly, v řečtině „horké brány“, představovaly tradiční místo využívané k blokování armád, jež se pokoušely o invazi do řeckého vnitrozemí. Přes okolní horské masivy sice vedly úzké pastevecké stezky, nehodily se však pro přechod velkých skupin a jejich zásobování. Na jediné použitelné cestě, vinoucí se okolo pobřeží, proto existovala stará zeď postavená kmenem Fóků a omezovala průchod. A právě tu se spojenecké řecké vojsko rozhodlo obsadit a opravit. 

Na místo dorazily tři stovky mladých válečníků (a devět set otroků zvaných hélóti) i s králem Leonidem, protože byli coby jeho osobní garda ihned po ruce, zatímco svolávání spartské armády z vesnic okolo města vždy zabralo celé týdny. V průsmyku už ovšem čekalo šest tisíc jiných Řeků, kteří se činili s přípravami, především se zužováním asi sto metrů širokého průchodu. Jenže Peršané se objevili dřív, než se podařilo opevnění dostatečně vylepšit, a řecké velení zvažovalo ústup. Nebyli to však Sparťané, kdo chtěl do boje – obranu hlasitě prosazovali právě Fókové a spartští muži se nakonec přidali. 

Bronzová hradba

Peršané zaútočili, ale čekala je hradba bronzových štítů, přileb a kopí. Jakkoliv ohromnou početní převahu měli, v úzkém průsmyku jim nebyla nic platná. Perské síly byly pouze lehce oděné, s krátkými kopími a proutěnými štíty, uvyklé na rychlé manévrování. Tady se musely přetlačovat s urputnou, těžce obrněnou formací zvanou „falanx“, typickou pro řecký boj. V otevřeném poli byla falanga zranitelná obchvaty kavalerie nebo lehkou pěchotou s vrhacími oštěpy. V čelním kontaktu ovšem zůstávala pro Peršany neproniknutelná. Všechny jejich pokusy končily krvavou lázní, zatímco řecké síly po každém útoku rotovaly a nápor nepřítele vykrývaly rovným dílem. 

Peršanům se však nakonec podařilo objevit kozí stezku, po níž pronikli Řekům do zad přes horský masiv. V bezvýchodné situaci se „domácí“ rozhodli vyklidit pole a Leonidas hodlal podle všeho krýt jejich ústup setrváním s vlastní gardou na místě. Sparťané však v hrdinském aktu nezůstali sami: Připojilo se i sedm set Thespijců a čtyři stovky Thébanů. Zatímco ovšem pro Spartu znamenala ztráta tří set válečníků úbytek 4 % její vojenské síly, Thespijci přišli o celou generaci mladých mužů. 

Hrdinové, ale…

Hrdinná porážka se stala předmětem velkolepých vyprávění – jenže spartští pěvci nějak opomínali zmiňovat své bratry z jiných měst. Vzpomínkám na bitvu zasvětili Sparťané řadu veřejných oslav a přicházeli s nimi, kdykoliv někdo pochyboval o jejich obětavosti. Postupem času se na jiné obránce téměř zapomnělo a spartská verze události přešla i do psané historie, jak ji podal Herodotos o dvě generace později. 

Mýtus o buldočí zarputilosti hrál Spartě do karet, protože řada protivníků se raději poklonila jejím výhrůžkám, než by se stavěli na odpor. Pověst neporazitelných vojáků měla jistý základ: Sparťané vyhrávali války díky dobré morálce, organizaci a dostatku času na trénink – pracovali za ně totiž výhradně otroci. Mohli tak cvičit manévrování v jinak neohrabané falanze a po 150 let neztratili jedinou velkou bitvu. 

TIP: Legendární spartský král: Jaký byl ve skutečnosti hrdinný Leónidás?

Nebyli však žádnými nadlidskými válečníky: Za nejlepší individuální bojovníky považovali Řekové muže z Argosu, zatímco Sparta prý oplývala výjimečně krásnými ženami. Sparťané se nikdy nechlubili řadou menších potyček, v nichž drtivě prohráli, ani okamžiky, kdy se jednoduše vzdali – jako během invaze na ostrově Sfakteria, kde čtyři sta jejich mužů tváří v tvář porážce raději složilo zbraně. Spartští pěvci ovšem odvedli skvělou práci a mýtus o neporazitelnosti přežil dodnes.

Transfuze krve jsou již dnes nedílnou součástí mnoha operačních zákroků. Dárcovské krve je ale  takřka trvalý nedostatek. Vědci se proto již dlouhou dobu snaží vytvořit umělou krev, kterou by bylo možné použít jako náhradu lidské krve. Japonští vědci teď zaznamenali významný úspěch a vyvinuli umělou krev, kterou je přinejmenším teoreticky možné poskytnout všem pacientům, bez ohledu na jejich krevní skupinu.

TIP: Jak vyřešit problémy s krevními skupinami lidské krve?

Nová umělá krev je vytvořená z krevní plazmy a ze speciálních nanočástic, které nahrazují červené krvinky v roli nosičů kyslíku. Výzkum je teprve na samotném počátku a tvůrci umělé krve zatím stihli testy jen na 10 pokusných králících, které navíc nebyly stoprocentně úspěšné. Pokud se ale tato umělá krev dostane až do klinických testů s lidskými pacienty, půjde rozhodně o revoluci v medicíně.

Potíže s dodávkami Armaty a zastavení nákupů T-90 způsobily, že jádro ruských tankových vojsk dodnes tvoří T-72 – byť v zásadně vylepšeném provedení B3. Tato situace vedla moskevské ministerstvo obrany roku 2015 nejen k rozhodnutí modernizovat celou flotilu T-90 a T-90A, ale i k dalším akvizicím.

Do výzbroje se dostane nejnovější provedení T-90M, které uralvagonzavodští inženýři vytvořili v rámci programu Poryv-3. Vycházeli přitom z exportního T-90MS, který v počtu 464 kusů nakoupí ozbrojené síly Indie, a brzo se uplatní i v dalších ozbrojených silách. Vláda v Novém Dillí tak reaguje na rostoucí hrozbu války s Pákistánem a potíže provázející rozvoj domácího tanku Arjun. 

Zásadní modernizace

Srdce T-90M i T-90MS tvoří dvanáctiválcový diesel V-92S2F o 842 kW, nechybí pomocná pohonná jednotka napájející elektronické systémy i bez zapnutého motoru. Bojová hmotnost „emka“ činí asi 48 t. Hlavní výzbroj představuje modernizovaný kanon 2A46M-5 ráže 125 mm vybavený novým elektronickým systémem řízení palby a účinnější stabilizací, jež přinesla v porovnání s T-72 zvýšení přesnosti až o 15–20 %, zatímco rozptyl při střelbě za jízdy se snížil 1,7krát.

Hlavní zásobník na 22 nábojů v Uralvagonzavodu upravili oproti starším verzím tak, aby pojal podkaliberní munici větší délky – a tím i vyšší průbojnosti. Další granáty může T-90M vézt v izolovaných pancéřovaných schránkách, které zřejmě nahradily pravou přední nádrž. Na přání zákazníka bude možné 2A46M-5 nahradit dělem 2A82-1M z tanku Armata. Kromě koaxiálního kulometu PKTM ráže 7,62 mm nese T-90M též 12,7 mm automat NSVT či Kord-T v upravené zbraňové stanici velitele.

Svařovanou věž inovovaného tvaru kryje vrstvený pancíř kombinující ocel, hliník a plast. Její odolnosti opět napomáhají bloky dynamické ochrany Relikt, které chrání stroj před kumulativní municí a snižují účinek podkaliberních střel až o polovinu. Některé zdroje hovoří o možnosti instalace aktivní ochrany – kupříkladu nové generace systému Arena či Afghanit – ovšem konkrétní údaje chybějí. Dodejme, že u areny radiolokátor pátrá po podezřelých objektech, a jakmile detekuje přilétající protitankovou střelu, z bloku na věži proti ní odstartuje antiraketa. 

Zajímavá alternativa 

Originální konstrukční prvek představují mříže chránící přechod mezi korbou a věží, které mají vyzkratovat zapalovač hlavice reaktivních granátů a zabránit vytvoření kumulativního paprsku. Velitel má k dispozici panoramatický pozorovací přístroj PK PAN Sokolinyj glaz (Sokolí oko) od běloruské firmy Peleng, který kombinuje denní/termovizní kameru a dálkoměr s dosahem 7,5 km.

Také střelec obdržel modernější systém PNM Sosna-U spojující zaměřovač, denní/termovizní kameru a laserový dálkoměr sloužící i k ozařování cílů pro navádění řízených raket vypouštěných z kanonu. Design T-90M se potýká s jistými kompromisy typickými pro původní T-72 – především nedostatkem vnitřního prostoru. I tak v něm ruská armáda po letech získá obrněnec, který se bude moci jako rovný s rovným utkat s posledními modifikacemi abramsu či Leopardu 2. První nově postavené kusy má Uralvagonzavod dodat roku 2020, do dalších pěti let by se modernizace na tentýž standard měly dočkat i všechny ostatní ruské „devadesátky“.

Tčka v akci

Do reálného boje se T-90 zatím dostal sporadicky. Zatímco v prvním čečenském konfliktu si T-90 pravděpodobně nezabojovaly, na počátku druhé čečenské války roku 1999 se generálové údajně rozhodli vyzkoušet rané provedení exportní verze T-90S. Podle moskevských zdrojů jeden stroj v Čečně inkasoval sedm zásahů reaktivními protitankovými granáty, přesto zůstal bojeschopný. Roku 2015 vyslala Moskva několik T-90A do Sýrie k obraně letiště Hmímím, odkud vzlétaly ruské bombardéry.

Začátkem následujícího roku se obrněnce zapojily i do útoků syrských vládních jednotek a jeden z nich v Aleppu přestál přímý zásah řízenou střelou TOW-2A. Na podzim 2017 jiný T-90 naopak podlehl palbě ozbrojenců Islámského státu. Přestože základ konstrukce ze 70. let v lecčems ztěžuje osádkám práci, na druhou stranu přispívá k dobré pohyblivosti a nízké siluetě. Právě tyto parametry se uvádějí jako hlavní devíza T-90 a spolu s nižšími provozními náklady v porovnání s mnohdy o více než 15 t těžšími konkurenty činí z ruského tanku zajímavou alternativu pro méně movité armády.

Americký vesmírný infračervený teleskop Spitzer opět okouzlil odborníky i širší veřejnost. Na svém novém snímku zachytil hvězdnou porodnici, tedy oblast intenzivní tvorby nových hvězd, která se nachází v Mléčné dráze, v oblasti, kterou pozorujeme v souhvězdí Orla. Infračervený teleskop je pro snímky hvězdných porodnic velmi vhodný, protože tyto oblasti bývají skryté v ohromné spoustě kosmického prachu a plynu. Infračervené záření si s tím poradí.

Na snímku je patrná oblast velké koncentrace prachu a plynu, která je plná bublin. Tyto bubliny mají přitom velikosti asi 10 až 30 světelných let. Do jejich podoby je vyfouklo záření mladých a žhavých hvězd a jejich hvězdné vichry, čili proudy energetických částic. 

Bubliny v porodnici

V takové bublině se obvykle ukrývají stovky až tisíce hvězd, které se tam nedávno zrodily. Proudění části hvězdného větru, a také tlak záření hvězd, mohou odpuzovat okolní materiál. Tímto způsobem postupně vznikají bubliny v hvězdné porodnici, kde se neustále rodí další a další nové hvězdy.

TIP: Kosmický motýl Westerhout 40 je domovem stovek mladičkých hvězd

Barvy na snímku teleskopu Spitzer představují různé vlnové délky infračerveného záření. Modrá barva reprezentuje vlnové délky samotného záření hvězd. Kosmický prach a organické molekuly se jeví v zelené barvě a červená barva zobrazuje horký kosmický prach, který svým zářením ohřály blízké hvězdy.

V Kanadě a na severozápadním pobřeží USA v posledních desetiletích onemocněly stovky lidí záhadnou houbovou infekcí. Jejich původcem je patogenní kvasinkovitá houba kryptokok Cryptococcus gattii, která se ale původně vyskytuje v tropických a subtropických krajích. Američtí badatelé podezřívají z rozšíření této infekce vlny tsunami, které byly vyvolány zemětřesením na Aljašce v roce 1964.

K infekci kryptokokem dochází obvykle po vdechnutí spor této houby. Převážně u lidí s oslabenou imunitou se může rozvinout dramatické onemocnění plic a mozku. Na východním pobřeží severní Ameriky se objevilo asi 300 případů této zákeřné choroby, přičemž přibližně 10 procent pacientů na následky onemocnění zemřelo. Do té doby byla přitom tato choroba známá jenom z Papui-Nové Guineje, Austrálie a tropické jižní Ameriky.

TIP: Neslavně proslulá indonéská sopka Anak Krakatau spustila vánoční tsunami

Badatelé se domnívají, že by velké vlny tsunami mohly být zásadním mechanismem, který šíří tento patogen z oceánů a říčních delt na souš, a také k obyvatelům souše. Pokud je teorie vědců správná, zřejmě budeme v příštích letech svědky podobných infekcí této smrtící houby v oblastech zaplavených vlnami tsunami po zemětřesení v Indonésii z roku 2004, a také po zemětřesení v Japonsku z roku 2011.