ESA nemá, nikdy neměla a v dohledné budoucnosti ani nebude mít vlastní pilotovanou loď, přestože současná hlavní evropská raketa Ariane 5 byla navržena pro starty s posádkou. Nicméně nelze tvrdit, že by se agentura v tomto směru nesnažila. 

Historicky měl zřejmě nejblíže k realizaci evropský miniraketoplán Hermes v 80. letech minulého století, který mohl podle posledního návrhu před zrušením projektu pojmout tři lidi a až 3 tuny nákladu při cestě na zemskou orbitu. Vynášet ho měla právě raketa Ariane 5, a to z jihoamerického kosmodromu Kourou, přičemž si měl nosič při startech se zmíněným raketoplánem sáhnout až na pomyslné dno svých možností. V kosmu by pak letoun sloužil jako vědecká laboratoř, opravář družic či obsluha kosmických stanic. Před návratem do atmosféry měl odhodit kuželovitý obslužný modul a přistát jako kluzák buď opět v Kourou, či na některém větším letišti v západní Evropě. Při startu se počítalo s hmotností asi 21 tun a na délku měl stroj měřit 19 metrů.

TIP: Raketoplány, které (ještě) neletěly: Zrušené i nadějné projekty budoucnosti

V roce 1984 jej dokonce Francie (kde se zrodila myšlenka letoun zkonstruovat) nabídla Spojeným státům jako příspěvek k chystané mezinárodní orbitální stanici. Nicméně nedlouho poté země galského kohouta uznala, že na vývoj letounu nemá finance ani technické prostředky, a svěřila projekt právě do rukou ESA. Vývoj pokračoval až do roku 1992, kdy musela stejnou porážku uznat i evropská agentura; navíc se po havárii Challengeru předpisy pro bezpečnost raketoplánů výrazně zpřísnily. Projekt byl zrušen a žádný Hermes nevznikl. S dalšími nápady na miniraketoplán či kosmickou loď poté přicházeli Němci a Italové, u některých projektů se podařilo dokonce připravit testovací prototypy, nicméně žádný z nich nakonec nepřežil. 

Ačkoli v první světové válce docházelo k bojům velkých hladinových lodí jen ojediněle, německo-britskou bitvu u Jutska lze označit jako skutečný souboj titánů.

Počet zapojených lodí a námořníků stejně jako utrpěné ztráty z ní dělají největší námořní střet v dějinách – až do japonsko-amerických střetnutí za druhé světové války. Statistiky uvádějí, že padlo 2 551 námořníků Hochseeflotte a 6 094 příslušníků Royal Navy. Nicméně přišli o život pouze dva britští admirálové.

Konec křižníků Invincible a Defence

Jako první z nich padl nejmladší admirál Královského námořnictva – kontradmirál Horace Hood (1870–1916). K námořnictvu se zapsal už ve 13 letech a po vypuknutí Velké války převzal velení oddílu monitorů v Lamanšském průlivu, který měl ostřelovat německé jednotky na pobřeží Belgie.

Před bitvou u Jutska velel 3. eskadře bitevních křižníků na palubě vlajkovém Invincible. Dne 31. května 1916 jeho loď inkasovala zásahy od bitevních křižníků Lützow a Derfflinger, načež explodovala munice ve věži Q. Plavidlo už nešlo zachránit a do mokrého hrobu s sebou stáhlo 1 026 námořníků včetně Hooda. Z celé posádky se zachránilo pouze šest námořníků.

TIP: Černé ovce v čele armád: Nejhorší velitelé první světové války

Druhým padlým admirálem se stal Robert Arbuthnot (1864–1916). V hodnosti komodora velel od roku 1910 bitevní lodi Lord Nelson a záhy dosáhl hodnosti kontradmirála. Po vypuknutí válečných operací v Severním moři byl v lednu 1915 jmenován na místo velitele 1. eskadry křižníků, s níž se zapojil do osudové bitvy.

Na palubě svého pancéřového křižníku Defence zemřel stejně jako kontradmirál Hood, poté co granáty německých křižníků Wiesbaden a Derfflinger vyvolaly explozi muničního skladu. Kromě něj zahynulo zhruba 903 královských námořníků.

Dosud nevíme, jak Sahara vznikla, ba ani jak přesně je stará. Podle některých teorií se začala formovat přibližně před dvěma až třemi miliony let, jiné hovoří dokonce o sedmi – což by odpovídalo době, kdy v oněch místech vyschlo dávné moře Tethys. V různých obdobích pravěku spočívaly skutečně některé části dnešní pouště pod vodou.

Poklady v písku

Nejslavnější pozůstatek někdejšího moře představuje vádí al-Hítán neboli Údolí velryb v dnešním Egyptě, ležící uprostřed dun daleko od hlavních cest. Místní lidé říkají okolním kopcům kvůli žhnoucímu vedru „pekelné hory“, zato archeologové na ně nedají dopustit: Nikde jinde na světě se totiž nepodařilo odkrýt tolik specifických fosilií pravěkých velryb druhu Archaeoceti, díky čemuž se památka dostala i na seznam UNESCO.

Masožraví kytovci připomínající hady žili přibližně před 50 miliony let, přičemž ostatky největšího nalezeného jedince měří 21 metrů a lze na nich dobře pozorovat formování končetin a prstů.

V egyptském Údolí velryb se dochovaly kostry prehistorických kytovců (foto: Shutterstock)

Právě v Egyptě se dochovaly nejen nejpůsobivější, ale také nejdostupnější pozůstatky „podvodní“ historie Sahary. Moře ostatně region zalévalo ještě relativně nedávno. V písku u oázy Farafra se stále ukrývají tisíce mušlí a škeblí trčících ze zářivě bílých křídových útvarů, jež připomínají vlny. U oázy Síwa si můžete mezi dunami nasbírat nádherně zachovalé hvězdice a v neobydlených pustinách Maroka čekají na své objevitele drobné mušle i živočichové uvízlí kdysi v tmavém kameni. V hlubokých dolech nedaleko Erfúdu se fosilie dokonce těží a vyrábějí se z nich sochy či nábytek, například luxusní a velmi těžké jídelní stoly.

Koloběh pouště

Vědci předpokládají, že se Sahara mění v cyklech dlouhých asi 20 tisíc let, které se vážou na kolísající intenzitu slunečního svitu, a tedy i sílu monzunů. Během popsaných výkyvů se pak v oblasti radikálně mění klima. V současnosti probíhá suchý cyklus a poušť expanduje, což ovlivňuje životy statisíců lidí žijících v jejím srdci i na okraji. Dnešní Sahara má rozlohu přes devět milionů kilometrů čtverečních a nepřestává růst. Města a sídla po jejím obvodu čelí rozšiřování dun, takže se tamní oázy zdálky nezřídka jeví jen jako vrcholky palem trčící z písku. 

Konec doby ledové mezi 10. a 5. tisíciletím př. n. l. však přinesl do pouště víc dešťů, načež se proměnila v obyvatelný kus země. Například jezero Čad dosáhlo díky vyšším srážkám gigantické rozlohy 350 000 km², zatímco dnes jde o „pouhých“ 1 500 km². Kolem roku 4200 př. n. l. ovšem Sahara získala stejně vyprahlou tvář, jakou ukazovala o osm tisíc let dřív. Navíc byla daleko větší než dnes – dokonce takřka vyschlo Viktoriino jezero a Bílý Nil. A přestože procesy způsobující poslední cyklus vysychání sílily celá tisíciletí, zelená a úrodná Sahara zmizela z geologického hlediska prakticky přes noc: Travnaté plochy a stromy se vytratily během pouhých 200 let, takže si rychlosti změn mohli povšimnout i naši tehdejší předkové. 

Saharský pravěk

Lidé žili na okraji africké pouště po tisíce let. Zmíněná proměna v savanu na konci doby ledové jim umožnila dostat se i do jejího srdce, kde po sobě zanechali řadu památek. Například v oblasti Tassili n’Adždžer v jihovýchodním Alžírsku se dochovalo na 30 tisíc skalních maleb a rytin. Vyobrazují mimo jiné hrochy a krokodýly, tedy zvířata zcela závislá na přístupu k vodním zdrojům. O někdejší přítomnosti vláhy svědčí i moderní satelitní snímky, jež zachycují bezpočet vyschlých říčních koryt neboli vádí. Z jejich šířky plyne, že se kdysi jednalo o mohutné toky.

Nárůst populace, charakteristické nomádským a pasteveckým způsobem života, však urychlil opětovné vysychání pouště. Stáda koz totiž zkonzumují prakticky všechnu vegetaci, která se bez dostatku vláhy nestihne obnovit. S tím, jak se pastviny zmenšovaly, lidé zamířili jinam. Nakonec museli odejít i vysocí, svalnatí a velmi zruční příslušníci kiffianské lovecké kultury – to když začala mizet také jezera, kolem nichž se kdysi usadili.

První hromadná lidská migrace se ovšem odehrála už dlouho předtím, konkrétně před necelými dvěma miliony let, a rovněž souvisela se změnou klimatu: Příslušníci tzv. olduvanské kultury druhu Homo erectus doputovali během zmíněné vlny až do Číny. Důvodem nuceného útěku ze Sahary se později staly i mezikmenové spory – své domovy tak museli opustit například Egypťané kvůli útokům Berberů.

Zrod velkých civilizací 

Střídavé vysychání a opětovné zelenání pouště však v důsledku přineslo i pozitivní změny. Lidé utíkající před suchem se začali koncentrovat kolem velkých zásobáren vody, například Nilu. Větší množství obyvatel na jednom místě dávalo vzniknout novým státním formám, jež se odvíjely mimo jiné od zodpovědné správy vodních zdrojů. A to přímo podnítilo zrod egyptské civilizace, jež se později stala kolébkou moderního světa a ovlivnila dění na třech kontinentech. 

Ještě dřív však na území Sahary vládla kultura núbijská. Pro Egypťany se sice region ležící na jih proti proudu Nilu stal hlavně zdrojem silných otroků, ale zpočátku tamní vladaři faraonům konkurovali. Stavitelé monolitů připomínajících Stonehenge sídlili v Núbijské poušti v oblasti dnešního Abú Simbelu již od 8. tisíciletí př. n. l. a postupně vybudovali organizovaná sídla i sofistikovaná náboženská centra, kde se dnes nacházejí nejstarší sochy Egypta – až na to, že je nevytvořili Egypťané. Núbijci také znali hvězdy a orientovali podle nich své chrámy: Jejich hvězdné mapy pocházejí podle historiků z 5. tisíciletí př. n. l., a jsou tedy zřejmě nejstarší na světě. Dodnes přitom zůstává nevyjasněnou otázkou, co se s danou civilizací stalo a jak moc severní sousedy inspirovala. 

Otazníky se vznášejí i nad berberským kmenovým svazem Garamantů, jenž vznikl okolo roku 500 př. n. l. přímo v srdci Sahary, v dnešním libyjském Fezzánu. Tamní městská centra mohla prosperovat díky tomu, že jejich obyvatelé dokázali kopat hluboké tunely a těžit podzemní vodu. Vliv rychle rostoucí říše záhy dosáhl až do Středomoří a místní navázali obchodní styky s Řeky a Římany, kteří od nich kupovali zejména otroky. Jenže kolem 5. století se kmenový svaz rozpadl, poté co v oblasti nezbyla už žádná podzemní voda.

Zpátky do zelené? 

Pokud by přírodní cykly běžely bez vnějších zásahů, čekalo by Saharu další zelenání. Zhruba za 15 tisíc let by se klima ochladilo a zesílily by srážky, což by vedlo k obnově větších vodních ploch, savany a také stromů. Nicméně současné vzrůstání teplot přirozený rytmus narušuje, přičemž není jisté, jak přesně. Klimatické modely se liší, převažuje však názor, že by globální oteplování mohlo příchod vlhké Sahary spíš urychlit.

TIP: Nepříjemné změny: Oteplování planety zřejmě posune podnebný pás vlhkých tropů

Podobné změny na sebe samozřejmě nechají čekat ještě tisíce let, ale pravděpodobně se dostaví dost brzy na to, aby lidskou civilizaci potrápily. Podle předpovědí by totiž koncentrace vlhkosti nad středem afrického kontinentu proměnila monzunové cykly, jež zasahují do Atlantiku. To by mohlo obratem povzbudit proudění směřující k pobřeží Severní a Střední Ameriky. A to znamená víc tropických bouří a tornád. 

Na počátku sovětských balistických raket stál typ R-1, prakticky kopie nacistické V-2. Na ní se učili konstruktéři, dělníci, technici i pozemní personál. Později se rozběhl vývoj a výroba celé řady raket R. Asi nejznámější z nich tvoří R-7 (Semjorka, sedmička), která v mírně upravené verzi dopravila do vesmíru Sputnik, Lajku i Jurije Gagarina – a dodnes vynáší posádky na Mezinárodní kosmickou stanici.

Pro evropské bojiště

Jedním z členů této rodiny se stala raketa R-11 Zemlja (Země), jejíž vývoj započal v roce 1951. Zadání znělo jasně: vytvořit zbraň s podobnými parametry jako V-2 (dolet asi 200 km s tunovou hlavicí), ale jednodušší na výrobu i provoz. Dne 18. dubna 1953 se tento projektil poprvé odlepil od země a již v prosinci se rozjela jeho sériová výroba. V červenci 1955 Sověti střelu formálně zařadili do výzbroje, reálně ji ale armáda měla plně k dispozici až od dubna 1958. Maximální dolet rakety dosahoval 270 km, ale šlo pouze o teoretický parametr, protože s bojovou hlavicí mohla urazit jen asi 150 km.

Konstruktéři ji navrhli pro podmínky evropského bojiště, kde měla zasazovat údery jadernými hlavicemi (o síle asi 50 kT). Tato raketa dostala v kódu NATO označení Scud. Největší vymoženost na celé střele představoval motor od Alexeje Michajloviče Isajeva, který byl výrazně jednodušší než u V-2 a používal stabilizátor hoření. To mělo zabránit nepravidelnostem při činnosti agregátu, které mohly mít za důsledek například zvýšené dynamické namáhání rakety, nebo dokonce vypnutí motoru. Uvedenou pohonnou jednotku později převzaly i mnohem větší sovětské nosiče včetně kosmických.

Raději kola než pásy

Střela R-11 dosahovala délky 10,25 metru (všechny ostatní verze pak byly přesně o metr delší) a její průměr činil 880 mm. Jako palivo využívala kerosin, okysličovadlem se stala dýmavá kyselina dusičná. Jednalo se o 86% kyselinu dusičnou, ze které se při pokojové teplotě uvolňuje oxid dusičitý. Obě látky se daly dobře skladovat (na rozdíl třeba od kapalného kyslíku použitého ve V-2), což zvyšovalo bojové možnosti rakety. Motor se zažehoval vstříknutím asymetrického dimetylhydrazinu, který s kyselinou dusičnou vytvořil samozápalné prostředí – a vzniklý plamen následně stačilo jen udržovat.

Raketu původně přepravoval pásový transportér, ale ten se příliš neosvědčil. Proto vzniklo osmikolové vozidlo 9P117 Uragan na podvozku MAZ-543. Umožňoval zcela automatickou startovací sekvenci, nicméně vzlet zpravidla řídil personál z doprovodného velitelského vozu. Hydraulický systém dokázal zvednout raketu z horizontální do vertikální polohy za čtyři minuty, celá příprava startu zabrala asi hodinu. Raketa mohla nést jadernou, chemickou nebo konvenční nálož.

Vylepšovat dolet a přesnost

V únoru 1955 se premiérového startu dočkala námořní verze R-11FM. V září téhož roku raketa Scud poprvé odstartovala z ponorky třídy Zulu (Projekt 611), ovšem plně k dispozici mělo námořnictvo tyto zbraně až v roce 1959. Scudy následně putovaly do výbavy ponorek 611 a 629 (třída Golf). Celkem se z těchto plavidel odehrálo 77 startů R-11FM, z toho 59 úspěšných. Vývoj rakety pokračoval řadou R-17.

První typ této linie, kterému NATO přidělilo jméno Scud-B, se stal jednou z nejrozšířenějších raket v historii. Vyrobilo se ho přes 7 000 kusů. Vykazoval čtyřikrát větší přesnost než Scud-A, jeho dosah zůstával ovšem velmi omezený (nepřekračoval 300 km) a sovětští inženýři proto začali pracovat na další variantě scudu s delším doletem.

Pokračování: Obávané rakety SS-1 Scud (2): Sovětský potomek německé střely V-2

V roce 1965 odstartoval první Scud-C s doletem kolem 500 km. Jeho nevýhoda však spočívala v omezené nosnosti a nepříliš vysoké přesnosti. Než se podařilo R-17 vyladit, byla už k dispozici modernější raketa TR-1 Temp a sovětská armáda proto R-17 do výzbroje nezařadila.

Ostře sledovaná sonda americké vesmírné agentury NASA Parker Solar Probe se letos v dubnu přiblížila ke Slunci na vzdálenost přibližně 13 milionů kilometrů, což odpovídá 18,8 poloměrům Slunce. Již tehdy odborníci NASA předpokládali, že se sonda dostala do sluneční koróny, „atmosféry Slunce“, jasně zářící oblasti kolem Slunce, kterou vyplňují extrémně žhavé plyny. Tento předpoklad ale bylo nutné ověřit.

V těchto dnech NASA potvrdila, že Parkerova sonda opravdu v dubnu pronikla do koróny. Sonda se tak stala prvním lidmi vyrobeným zařízením, které se do koróny dostalo. Ve skutečnosti Parker Solar Probe pronikla do atmosféry Slunce nejméně třikrát, pohybovala se v ní rychlostí přes 100 kilometrů za sekundu. přičemž první z průniků trval přibližně pět hodin.

Sonda podle odborníků z NASA shromáždila data, která budou vědci studovat celé roky. Vědci doufají, že mise Parkerovy sondy mimo jiné přinese řešení letité záhady týkající se teploty koróny. Sluneční koróna je totiž mnohonásobně žhavější než samotný povrch Slunce.

Hranice sluneční koróny

Nejméně jednu odpověď už ale Parker Solar Probe přinesla. Její návštěva u naší mateřské hvězdy ukázala, kde leží tzv. Alfvénův kritický povrch, který bývá považován za „hranici“ Slunce (rozhraní mezi sluneční korónou a slunečním větrem). Dosavadní simulace ukazovaly, že se nachází někde v rozmezí 6,9 až 13,8 milionů kilometrů od povrchu Slunce. Data získaná sondou ukázala, že platí hodnota při horní hranici těchto hodnot.

TIP: Sondu Parker Solar Probe bude na cestě ke Slunci chránit revoluční chlazení

„Dotknutí se Slunce Parkerovou sondou představuje úžasný úspěch a zároveň historický moment pro vědu o Slunci,“ okomentoval událost astrofyzik Thomas Zurbuchen z vedení NASA. Podle něj se díky Parkerově sondě dozvíme více o vzniku a vývoji Slunce, Sluneční soustavy i hvězd jako takových.

Miliony Američanů a další miliony lidí v ostatních zemích světa dnes musí mhouřit oči při používání chytrých telefonů. Na čtení knih potřebují nejen volný čas, ale i brýle. Brzy by se to mohlo změnit, díky pozoruhodným očním kapkám VUITY, vyráběných společností AbbVie. Jejich aplikace zajistí ostřejší zrak na blízko po dobu několika hodin.

Americký Úřad pro kontrolu potravin a léčiv (FDA) nedávno schválil používání těchto nových kapek k léčbě presbyopie – postupného slábnutí zraku, které se u lidí objevuje obvykle po 45. roce života, v důsledku přirozeného stárnutí organismu. Aktivní složkou kapek je rostlinný alkaloid pilokarpin, který byl objeven u jihoamerických tropických keřů rodu Pilocarpus z čeledi routovitých, s podivuhodným českým jménem mrštnoplod.

Kapky se zázračným alkaloidem

Presbyopie se objevuje kvůli tomu, že čočka v lidském oku s přibývajícím věkem ztrácí původní pružnost a tím i schopnost zaostřovat na blízko. Pilokarpin funguje tak, že způsobí zúžení zornic. To vede ke zlepšení zraku na krátkou a střední vzdálenost, zatímco zrak na dlouhou vzdálenost se nezhorší.

TIP: Nejen brýle: Brzy se na trhu objeví samozabarvovací kontaktní čočky

Jak uvádí optometrička Selina McGee, schválení používání kapek VUITY představuje dobrou příležitost pro lidi, jimž kvůli věku slábne zrak, aby navštívili očního specialistu a domluvili se s ním na možnostech léčby. Schválení kapek americkým úřadem FDA předcházely klinické testy s celkem 750 lidmi ve věku 40 až 55 let, kteří byli do různé míry postiženi presbyopií. Testy prokázaly, že kapky VUITY skutečně přispívají ke zlepšení zraku na blízkou vzdálenost, aniž by měly nepříjemné vedlejší účinky.

Jak majitelé koček dobře vědí, přítulné domácí šelmy dokážou strávit neuvěřitelné množství času stočené do klubíčka. Spánek jim zabere průměrně 10–13 hodin denně a není přitom rozdíl, zda se jedná o zvíře domácí, či žijící divoce. Ve druhém uvedeném případě má však tak dlouhý odpočinek své opodstatnění: Tvorové aktivní za soumraku v přírodě totiž šetří energii k lovu, na který vyrážejí po setmění. I domácí kočky pak s nástupem noci ožívají, ačkoliv mají celý den plnou misku.

TIP: Jsou psi inteligentnější než kočky? A jak si stojí masožravci vůči býložravým?

Pokud jde o srovnání s ostatními zvířaty, mezi masožravci nepředstavují kočky žádnou výjimku – potrava bohatá na bílkoviny je totiž náročnější na zpracování, přičemž trávicí soustava nejlépe funguje ve spánku. Ovšem neplatí automaticky, že kdykoliv má kočka zavřené oči, tak spí. Skutečný spánek doprovázený sny je naopak spíš vzácný: Přibližně tři čtvrtiny času malá šelma jen dřímá a zůstává částečně ve střehu, tedy například otáčí uši za zvukem a reaguje na podněty zvnějšku.

Pozemkovou reformu odmítala nejen šlechta, ale i Němci a o její podobu byl sveden tuhý politický boj. Sociální demokracie měla představu o takzvaném družstevním socialismu. Agrární strana podporovala agrární reformu – chtěla posílit své pozice na venkově tím, že prosadí rozdělení pozemků velkostatkářů bezzemkům a malorolníkům za nízkou cenu a výhodný úvěr – v přípravě a provedení reformy postupně získala rozhodující vliv a podpořily ji široké vrstvy obyvatel. Křesťanské strany požadovaly, aby byl církevní majetek z reformy vyňat.

Československo bylo poslední zemí v Evropě, kde většinu pozemků vlastnilo několik desítek rodů, proto zde byl velký hlad po půdě (viz Situace před pozemkovou reformou). Někdy se reforma zdůvodňovala „odčiněním Bílé hory“, což bylo právně, morálně i historicky neodůvodněné. Podobné reformy probíhaly v mnoha zemích Evropy, ale ta naše patřila k nejrozsáhlejším.

Průběh reformy

Takzvaný záborový zákon, vyhlašující pozemkovou reformu, byl přijat parlamentem 16. dubna 1919. Podle něj měl být vyvlastněn pozemkový majetek jednoho vlastníka větší než 150 hektarů zemědělské půdy nebo 250 hektarů půdy celkem (včetně nezemědělské). Bez náhrady o majetek přišli příslušníci nepřátelských států a bývalé panovnické rodiny Habsbursko-Lotrinské (byl zabaven i majetek dětí arcivévody Ferdinanda d’Este a jeho manželky Žofie, kteří jako vévodové z Hohenbergu nebyli členy panovnického rodu, protože republika nepřihlížela k dynastickým sporům). 

Záboru podléhalo 4 068 300 hektarů půdy (asi 29 % veškeré půdy v Československu), z toho 1 312 700 hektarů zemědělské a 2 755 600 hektarů nezemědělské půdy. Církevní majetek z toho tvořil asi 8,5 %. Zákon přihlížel, aby nedošlo k dělení tam, kde by to nebylo z hospodářských důvodů vhodné (například kvůli zásobování měst), a tak bylo vytvořeno okolo 2 000 takzvaných zbytkových statků o výměře po cca 100 hektarů. Provádění reformy umožňovalo také udělovat řadu výjimek, například s ohledem na „všeobecné blaho“ (tento pojem skrýval skutečné ohledy i soukromé zájmy). U části pozemků umožnil Státní pozemkový úřad původním majitelům prodat ho novým vlastníkům za vyšší než úřední cenu. 

Plusy a minusy 

Reforma zmírnila sociální napětí v zemi, „vydělalo“ na ní asi 659 000 drobných rolníků, jimž připadlo přibližně 640 000 hektarů půdy. Změnila se struktura vesnice, kde vzrostl počet středně velkých statků a snížil se počet nejmenších hospodářů. Politicky na reformě vydělali agrárníci a lidovci. Prodej půdy novým nabyvatelům byl výhodný i pro banky. Kromě Státního pozemkového fondu a dalších státních fondů, které poskytly kupcům úvěry ve výši 2,7 miliardy korun, půjčila další miliardy Agrobanka a jiné peněžní ústavy. 

Obrovské majetkové přesuny pochopitelně vytvořily podmínky pro spekulace i úplatky. Část půdy a profitabilní pivovary, lihovary nebo pily výhodně získala obchodní družstva nebo podnikatelé napojení na některé politické strany, především na agrárníky. Velkostatkářům pak často zbyly statky, o které neměl nikdo zájem, a ty byly ponechány původním majitelům (například u Czerninů na Jindřichohradecku).

Zmenšení pozemkového majetku šlechty tak často vedlo ke zhoršení péče o původní sídla aristokratů, protože na jejich údržbu již řada majitelů neměla peníze. Šlechtě byly ponechány v držení hrady a zámky včetně parků a přilehlé půdy v rozsahu zhruba jednoho milionu hektarů. Například Schwarzenbergům zůstal z panství Třeboň jen zámek s parkem, který přestali užívat a pronajímali jej jako hotel.

Komplikované bylo vyvlastnění rodu Lichtensteinů, protože vládnoucí kníže měl postavení hlavy neutrálního státu. Československá republika uznala Lichtenštejnsko jako suverénní stát až po skončení záboru půdy.

Půda na příděl

Dne 30. ledna 1920 byl vydán takzvaný přídělový zákon obsahující ustanovení o přídělu zabrané půdy. Tu bylo možno získat do vlastnictví za úředně stanovenou cenu (podle cen z let 1913–1915, tedy za asi 1/3 tržní ceny) a na výhodný úvěr. Inkasovanou cenu Státní pozemkový úřad původním vlastníkům předával po odečtení poplatků a případně i dlužných daní (například Lichtenštejnům stát na začátku roku 1939 dlužil asi 80 milionů korun). 

Pozemková reforma nakonec nebyla dokončena, ještě v roce 1938 v záboru zbývalo 10,7 % půdy. Na zhruba 300 000 hektarů byly uzavřeny mezi Státním pozemkovým úřadem a velkostatkáři takzvané generální dohody o odložení reformy. Z plánované výměry zhruba 4 milionů hektarů půdy bylo skutečně odebráno jen asi 44 %, a tedy více než polovina se vrátila původním majitelům. 

Poválečné konfiskace a znárodnění

Ohrožení a poté okupace Československa rozdělily šlechtu na část podporující republiku, část, která se chovala rezervovaně, a část, která se přiklonila k nacismu nebo s ním sympatizovala (zejména rody mající majetky v pohraničí).

V roce 1945 byl majetek kolaborantů a zrádců, Němců a Maďarů zkonfiskován na základě dekretů prezidenta republiky Edvarda Beneše. Území ČSR tak mělo být zbaveno „německého živlu“. Výjimkou byly osoby, které prokázaly, že byly okupační mocí perzekvovány nebo proti ní bojovaly. To ale v řadě případů nebylo jednoduché. Formulace dekretu č. 12/1945 Sb. umožňovala obvinit ze spolupráce s nepřítelem prakticky kohokoli, kdo plnil nařízení okupační moci (například zemědělské dodávky), a jeho majetek zabavit.

V této souvislosti je vhodné zmínit i další poválečné zákony, především sporný Lex Schwarzenberg, zákon z roku 1947, který konfiskoval majetek hlubocko-krumlovské větve. Iniciovala jej skupina vesměs sociálně demokratických poslanců a jednou z jeho předních podporovatelek byla i Milada Horáková, členka Československé strany národně sociální. Adolf Schwarzenberg, který podporoval republiku před okupací i během ní a před zatčením unikl v roce 1939 do exilu v Itálii a v USA, byl označován za Němce. Nemohl se dokonce do republiky vůbec vrátit, přestože se za něj zaručovala řada osobností včetně ministra zahraničí Jana Masaryka nebo československého konzula v New Yorku.

Za Němce byli označeni i občané Lichtenštejnska, ačkoli šlo o neutrální stát, který neuznal vznik Protektorátu Čechy a Morava. Naproti tomu občané Švýcarska německé národnosti byli úřady označeni za „Švýcary“ a benevolentně se postupovalo i vůči občanům Rakouska, pokud se neprovinili proti Československu. Majetek 34 občanů Lichtenštejnska, včetně 6 členů lichtenštejnského rodu, byl nezákonně zkonfiskován, jak ukázala nedávná bádání českých historiků.

TIP: Konec šlechticů v Čechách: Co se stalo se zvučnými tituly?

Další etapou byla v roce 1947 revize první pozemkové reformy, podle které byl státem vykoupen majetek nad 50–150 hektarů. Finanční náhrady nebyly nikdy vyplaceny a po „Vítězném únoru“ v roce 1948 šlechta přišla o veškerý majetek a byla vyhnána ze svých sídel. Následující devastace hradů, zámků a uměleckých sbírek (včetně jejich rozkrádání) je považována za jejich největší zkázu od třicetileté války.  A když bylo možné zabavit majetek šlechtě, továrníkům a velkostatkářům, proč ne později i řemeslníkům a drobným zemědělcům.   

Zatímco některé krasové lokality jsou již řadu let turisticky zpřístupněny, ty hůře dostupné jsou teprve v posledních letech předmětem zájmu speleologů a dalších odborníků. K nim patří také území, které se rozprostírá ve správním regionu Racha na rozloze přes 60 km² západně od Šaorské přehrady.

Ukryté před světem

Krasové plošiny oblasti Racha v nadmořské výšce kolem 1 500 metrů jsou rozbrázděny stovkami hlubokých závrtů. Nepřehlednou krajinou pokrytou z velké části hustou pralesní vegetací vedou pouze úzké, místy neznatelné pěšiny. Samotný přístup sem je komplikovaný, protože od asfaltové komunikace vede do srdce Rachy jen skoro pět kilometrů dlouhá kamenitá cesta, již dokážou překonat pouze terénními vozy. Cesta pak končí v areálu bývalé, dnes již zdevastované kabinové lanovky, vybudované ještě za dob SSSR. Jen místní speleologové znají cesty ke dvěma nejvýznamnějším jeskynním systémům, které jsou v oblasti Racha známy. Přesun k nim s těžkou bagáží trvá od lanovky ještě více než hodinu ostré chůze.

Obě jeskyně jsou od sebe vzdušnou čarou vzdálené asi jeden kilometr a není jasné, zda mají vzájemnou souvislost. Zatím to spíše vypadá, že se jedná o dvě nezávislé hydrografické soustavy. Speleologicky byla jako první prozkoumána říční vývěrová jeskyně Racha 2002, kterou jeskyňáři právě toho roku objevili a prostoupili všemi jejími dostupnými částmi…

Jeskyně Racha 2002 a Muradi

Systém jeskyně Racha 2002 je tvořen meandrující, místy vysokou chodbou, jíž z velké části protéká podzemní tok. Celková délka jeskyně činí dle posledních měření přes 3 kilometry. Vchod je tvořen širokou průrvou v úbočí krasového závrtu, která přechází ve strmě upadající řícenou chodbu. Ta se napojuje na vlastní koridor podzemního řečiště. Proti proudu pak lze postupovat zajímavě erodovanými chodbami. V koncových partiích je dosud nepřekonaný přítokový sifon, v němž vyvěrají vody z dosud neznámého pokračování.

Není ani zřejmé, zda se jedná o hydrografickou soustavu jediného podzemního toku, nebo jestli jeskyně odvodňuje větší území s několika přítoky. Velkou raritou koncových partií jeskyně Racha 2002 je výskyt drobných excentrických krápníků.

Vchod do druhé z jeskyní, která nese název Muradi a jejíž celková délka je přibližně 900 metrů, je úplně nenápadný. Nachází se v nepřehledném zarostlém svahu a z jeskynního portálu o rozměrech cca 4 × 2 metry proudí ledový vzduch. Jeho teplota kolem pěti stupňů Celsia svědčí o skutečnosti, že se nejedná o zanedbatelnou jeskyni, ale o rozsáhlejší podzemní systém. Přibližně do vzdálenosti 150 metrů byla tato jeskyně známá už v dřívějších dobách, protože místní pastevci brali vodu ze zdejšího nevelkého skapového jezírka. Stará část je charakteristická vysokými řícenými chodbami s běžnou a nevýraznou krápníkovou výzdobou.

Na konci roku 2014 se v koncové partii nad jezírkem podařilo místním speleologům překonat traverz ve stěně chodby k nevelkému skalnímu oknu blízko stropu. Objevili tak další pokračování. Rozsah nových prostor činil celkově přes tři čtvrtě kilometru. Mnohem úžasnější než prodloužení celkové známé délky však byl nález, na nějž v objevených chodbách narazili...

Krápníkové lustry

Již na počátku nově objevených partií jeskyně Muradi je patrná přibývající krápníková výzdoba v mnoha formách i dimenzích. Bělostné sintrové náteky a kaskády doplňují stalaktity i stalagmity různých velikostí. Po další stovce metrů začíná koridor meandrovat a pak se prudce stáčí. Od těchto míst je celý prostor chodby od stropu až po dno zdoben neuvěřitelnými tvary krápníkové výzdoby.

Sintrové hráze vyplňují celé dno chodby. Když chodbou procházíte, musíte opatrně našlapovat po jediné úzce vytyčené trase, abyste útvary nepoškodili. Vyvrcholením celé jeskyně jsou skupiny krápníků ve tvaru koulí, které na tenkých stalaktitech volně visí ze stropu jako lustry. Koule mají průměr až několik desítek centimetrů a gruzínští odborníci brzy zjistili, že podobné útvary v takové velikosti nebyly nalezeny v žádné jeskyni na světě. Domněnku o jedinečnosti „krápníkových koulí“ se dosud nepodařilo podložit ani vyvrátit, v každém případě se jedná o mimořádně pozoruhodnou formu krápníkové výplně.

V posledním úseku chodeb pak krápníková výzdoba ubývá, koridor se rozšiřuje a upadá do soustavy propastí hlubokých několik desítek metrů. Tyto závěrečná partie zatím nebyly zcela prozkoumány. Probíhá zde speleologický výzkum a dle průvanů lze předpokládat další pokračování celého jeskynního systému, pravděpodobně i s podzemním tokem.

Jak rostou koule

Vysvětlení vzniku stalaktitů s mohutnými visícími kulovitými útvary na konci není až tak složité, jak by se mohlo na první pohled zdát. Hladina sintrových jezírek, které se pod krápníky nacházejí, byla v dřívějších dobách o několik decimetrů výše než dnes. Stalaktity rostoucí ze stropu se svými konci pomalu přibližovaly k nehybné vodní hladině. V okamžiku, kdy se konec krápníku dostal pod vodu, začaly krystalky kalcitu srážející se z nasycené skapové vody narůstat ve vodě všemi směry. Krápníková hmota tak postupně rostla do podoby koulí. Některé dorostly až ke dnu jezírka a postupně se s ním spojily. Jiné tak hluboko nedorostly a poté, co se později výrazně snížila úroveň hladiny v jezírkách, zůstaly viset na stalaktitech. Bezesporu jde o typ krápníků, které vznikly jen díky souhře několika vzácných přírodních okolností.

TIP: Pod hladinou tekutého křišťálu: Švýcarské řeky Verzasca a Maggia

Zachovalá příroda krasové oblasti Racha skrývá zajímavé a cenné jeskyně a vzhledem k aktivitě místních speleologů na sebe další objevy asi nenechají dlouho čekat. Kolik zajímavostí a unikátů se ještě skrývá v dosud neznámých prostorách?

Jeden z prvních novodobých pohřbů žehem zorganizoval anglický básník George Gordon Byron, který v srpnu 1822 nechal zbudovat na pláži v italském Viareggiu pohřební hranici a zpopelnit na ní utonulé tělo svého druha Percyho Bysshe Shelleyho. 

Hygienik Záhořík

V českých zemích o zpopelňování psali Jan Neruda i Božena Němcová a prosadit stavbu krematoria v Praze se pokoušel neúnavný propagátor všeho pokrokového Vojta Náprstek. Ten v říjnu 1890 promluvil na smutečním obřadu Augusty Braunerové, matky známé malířky Zdenky Braunerové, která si přála být zpopelněna, a tak rodina její ostatky odvezla do prvního francouzského krematoria na hřbitově Père-Lachaise. Také Náprstka zpopelnili v zahraničí. V roce 1894, kdy zemřel, totiž do legalizace občanského pohřbu žehem zbývalo ještě 24 let. 

Pět let po smrti Náprstka byla alespoň povolena Společnost pro spalování mrtvol, jejímž předsedou se stal pražský městský hygienik a c. k. vrchní rada MUDr. Jindřich Záhoř. Jako poručník Jaroslava Haška si od něj později vysloužil jedovatou poznámku: „Víže mne jistá vděčnost k onomu muži zasloužilému, který u nás oživil historickou tradici z dob mistra Jana Husi, že každý pořádný člověk má se dát upálit.“ Doktor Záhoř se jako hygienik zasadil o pražskou kanalizaci, zřízení ústředních jatek, byl autorem některých hesel Ottova slovníku naučného a hlavně spolu s budoucím starostou Sokola JUDr. Josefem Scheinerem bojoval o prosazení výstavby krematorií.

Kremační spolky

Společnost sice zpočátku neměla ani stovku členů, ale objevila se v ní slavná jména jako básník Josef Václav Sládek nebo spisovatel, režisér a dramaturg Národního divadla Jaroslav Kvapil se svojí ženou, herečkou Hanou Kvapilovou. Když v roce 1909 vznikl spolek Krematorium, který převzal agendu Společnosti, byl Kvapil zvolen jeho předsedou. Nástupcem Krematoria je dodnes aktivní Společnost přátel žehu (název používá od roku 1966) a spolek tak jako jeden z mála přežil i éru komunismu, a to pod křídly ministerstva kultury.  

Podle Stanislava Motyčky, současného tajemníka Společnosti přátel žehu, platila až do roku 1959 zásada věkově odstupňovaných ročních členských příspěvků, z nichž plynul nárok na bezplatný, spolkový pohřeb žehem bez uložení zpopelněných ostatků. Zestátňování ale způsobilo, že se spolek musel vzdát pojišťovací funkce ve prospěch Státní pojišťovny. Počet členů spolku začal v šedesátých letech mírně klesat, přesto však dosahoval nejméně sto tisíc aktivních stoupenců žehu. Od roku 1960 existovalo též takzvané ideové členství spojené se spíše symbolickými členskými příspěvky, z nichž neplynula žádná služba v souvislosti s úmrtím člena spolku, ale pouze drobné výhody spolkového života.

Lex Kvapil

Zmíněný Jaroslav Kvapil nese největší podíl na legalizaci kremací. V letech 1918–1920 byl poslancem Revolučního národního shromáždění a stal se autorem jednoho z nejstručnějších zákonů, takzvaného Lex Kvapil. Schválen byl v antiklerikální atmosféře po vzniku republiky dne 1. dubna 1919 a má jen dva paragrafy. První praví, že pohřbívání ohněm je dovoleno. Druhý, že provedením zákona jest pověřen ministr veřejného zdravotnictví ve srozumění s ministrem vnitra a spravedlnosti. Ovšem ještě předtím musel Kvapil nechat tělo své ženy, která zemřela na diabetické kóma již v roce 1907, převést ke zpopelnění do Chemnitzu (Saská Kamenice). Urnu s popelem pak předal sochaři Janu Štursovi, aby ji uložil do hereččina pomníku. 

Podobně předběhla svou dobu i výstavba libereckého krematoria – prvního na našem území. Tamní městské zastupitelstvo prosadilo vydání stavebního povolení již v roce 1912 s tím, že se v krematoriu nebude smět zpopelňovat. Secesní stavba byla dokončena v roce 1916 a v den převratu 28. října 1918 zde proběhly dva – v té době ještě nelegální – pohřby, jednoho Čecha a jednoho Němce.

O deset let později věstník Krematorium uvedl: „Dosud nejvíce kremací se uskutečnilo v Liberci. Občané tam jsou hrdí na své pěkné krematorium a vzorné urnové pohřebiště.“ V té době už měl spolek 40 000 členů a krematoria sloužila kromě Liberce též v Praze (byť šlo ještě jen o skromné zařízení na Olšanech), Pardubicích, Mostě, Nymburce a Ostravě. Zároveň se po celé republice stavěla kolumbária a popelnicové háje na ukládání popela nebožtíků.

Levné a pochybné?

Ačkoliv pohřby žehem byly levnější a urny s popelem se snáze ukládaly, proti kremacím vystupovala katolická církev, která zastávala z pohledu její věrouky jediný možný způsob ukládání ostatků – do země. Papežský odpor vůči kremacím trval i během meziválečného období a podobně na tom byly pravoslavné církve. Například v Řecku se pohřbívalo jen do země až do roku 2019. 

Od kremací měly odrazovat také různé aféry. V roce 1925 věstník Krematorium obšírně informoval o takzvaném drážďanském případu. Spalovači v Drážďanech olupovali mrtvoly o zlaté plomby i šaty a údajně dávali vždy po dvou mrtvolách do jedné rakve. Podvodné chování se provalilo, když jeden z topičů nabízel u zlatníka zbytky zlata a platiny. Personál krematoria byl propuštěn, topič skončil za mřížemi a soud znovu potvrdil, že i zbytky zlata v popeli jsou majetkem pozůstalých.

Drama v Klatovech

Docela jiného charakteru byla kauza z Klatov. Ačkoli si Josef Janovský, člen spolku Krematorium, přál obřad žehem, rodina, která měla v příbuzenstvu církevního hodnostáře, rozhodla po jeho smrti roku 1926 o pohřbu do země. Členové spolku upozorňovali, že tím pozůstalí porušili občanský zákon, podle nějž „Kdo projeví vůli býti zpopelněn, nesmí býti pohřben jinak“. Úřady zaštítily svědectvím blízkých i ošetřující jeptišky, že nebožtík před smrtí změnil své rozhodnutí.

TIP: Nejstarší známá kremace proběhla před 9 tisíci lety na Blízkém Východě

Spolek se nakonec odvolal k Zemské správě politické, protože shromáždil důkazy, že Janovský byl v inkriminované době již v bezvědomí. Byl sice pohřben do země, ale jeho rakev nezasypali hlínou. Po čtrnácti dnech pak Janovského ostatky převezli smutečním spolkovým vozem do pražského krematoria.