Lotosy zaujaly člověka již v době starověkých kultur a odedávna patřily mezi významné užitkové rostliny. Odkazy na ně najdeme už třeba v egyptské mytologii, v buddhismu je tato rostlina symbolem čistoty. Lotos je vůbec neobyčejně zajímavou rostlinou a kromě jiného je i rekordmanem v délce klíčivosti semen. Bylo prokázáno, že semena stará 1 300 let si udržela klíčivost, což je skutečně neuvěřitelný výkon!

Záměny s lekníny

Na světě existují pouhé dva druhy lotosů: lotos indický (Nelumbo nucifera) a lotos žlutý (Nelumbo lutea). Od jiných druhů rostlin se odlišují natolik, že je současná věda zařadila do samostatné čeledi lotosovitých (Nelumbonaceae). V minulosti byly díky svému vodnímu životu a částečně i vzhledu listů a květů považovány za součást primitivní čeledi leknínovitých (Nymphaeaceae). S lekníny také často rostou pospolu na přírodních stanovištích.

Během posledních desetiletí však názor o příbuznosti leknínů a lotosů zpochybnili nejprve chemotaxonomové. Definitivně pak obě skupiny rostlin oddělili molekulární biologové, kteří potvrdili, že lotosy jsou blíže příbuzné exotické čeledi proteovitých (Proteaceae) a platanovitých (Platanaceae). Podobnost s lekníny je tak spíše přizpůsobením obou skupin vodnímu prostředí a nutnosti nalákat při kvetení nad vodu nějaké hmyzí opylovače.

K chybám a omylům dochází i při výkladu posvátných textů. Například v mytologii starých Egypťanů se hovoří o lotosu egyptském, který je však ve skutečnosti africký leknín posvátný (Nymphaea lotus) a lotosům se pouze podobá. Podobně je to i s modrým lotosem v indických legendách, jenž je zaměňován s některým z modrokvětých leknínů.

Objevy německých botaniků

Z obou druhů je mnohem známější starosvětský, přesněji asijsko-severoaustralský lotos indický (Nelumbo nucifera). Od lotosu žlutého se na první pohled liší bílými až růžovými květy, další odlišnosti jsou jen drobné. Právě tento druh je oním slavným, posvátným a široce užívaným lotosem. Vědecky jej popsal německý botanik Joseph Gaertner v roce 1788, druhové jméno nucifera znamená ořechonosný a odkazuje na velká jedlá semena. Původní je v jihovýchodní Asii, zejména na indickém subkontinentu (včetně Nepálu a Bhútánu). Areál jeho výskytu sahá na severozápad až do nivy dolní Volhy v Rusku a do Číny, na jihovýchod až na sever Austrálie. Jako prastará a krásná užitková rostlina však byl postupně zavlečen do tropických zemí celého světa.

Také lotos žlutý (Nelumbo lutea) byl popsán německým botanikem, a to Carlem Ludwigem Wildenowem o 11 let později, tedy v roce 1799. Má poměrně velký areál rozšíření od východní části USA na západ po Oklahomu a východní Texas a na jih do Střední Ameriky přes Mexiko až do Hondurasu. Vyskytuje se však i na ostrovech v Karibiku – na Kubě, Jamajce a Hispaniole. V USA byl patrně původní na jihovýchodě a více na sever se rozšířil jako užitková rostlina.

Odlehčené a vyztužené řapíky

Podobně jako lekníny, i lotosy rostou v bahně stojatých nebo jen mírně proudících vod, kde jsou ukotveny silnými oddenky. Na vodní hladinu nebo spíše nad ni vyrůstají ode dna dlouhé řapíky s okrouhlými listy. Na rozdíl od leknínů však mají čepele štítovité, tedy přisedající řapíkem na střed (lekníny mají prodloužené bazální laloky listů, takže list vypadá trochu podobně, ale pozornější pohled na způsob přisedání řapíku odhalí rozdíl). Oba dva tvary jsou však ve vodním prostředí mimořádně cenné, posunem řapíku ke středu listu totiž zajišťují listům nejvyšší odolnost proti odtržení větrem či vlnobitím. Kromě tvaru je nutností i velmi odolná, speciálními kolenchymatickými pletivy vyztužená koncová část řapíku u připojení na čepel. Pevnosti celé čepele výrazně napomáhá silná, na rubu jako žebra vystouplá radiální žilnatina.

Rostlina, která tvoří nové listy u dna a poté je vysílá nahoru na vzduch, musí mít zajištěno kvalitní provětrávání a přísun kyslíku k mladým pletivům, která ho vyžadují ve velkém množství. To zajišťuje pozoruhodná struktura uvnitř řapíků se systémem kanálků v hezkém geometrickém členění. Není důležitá jen pro zajištění  proudění vzduchu, ale také mechanicky, tento tvar spolehlivě zpevňuje až dva metry dlouhé řapíky a rostlina tím zároveň šetří stavební látky a energii na výrobu nových pletiv. I v tomto směru se lidstvo od rostlin učí, jak tvořit pevné výztuže a vzpěry s minimem spotřebovaného materiálu.

Od staré mytologie po nové technologie

Další „stavební vychytávkou“ je nesmáčivý povrch listů, z nějž rychle stékají vodní kapky. Už ve starověku lotosy fascinovaly lidi svou čistotou – přestože vyrůstají z páchnoucího bahna, nad vodu se vynoří nádherný květ bez poskvrny. Pro buddhisty je rozkvět lotosu metaforou životní pouti, lotosy měly význam i v dalších mytologiích jihovýchodní Asie, kde dodnes představují symbol nedotčené čistoty srdce a mysli, zdraví, štěstí, ctihodnosti nebo dlouhého života.

Ani v hodně špinavém prostředí na lotosech nenajdete jedinou skvrnku, na rostlině se nečistoty prostě nedrží. Tento jev označovaný jako lotosový efekt, zaujal nejen buddhisty, ale i biology a techniky. Vědci detailně zkoumali povrchové struktury listů a zjistili, že jsou hustě pokryté obrovským množstvím drobných výčnělků velikosti v řádu nanometrů (miliardtina metru). Výstupky vyrůstají tak blízko u sebe, že mezi ně nezapadnou ani prachová zrnka a další nečistoty. Ještě větší význam má, že se na nich ani kapky vody nerozloží do plochy, ale zůstávají díky povrchovému napětí kulaté, rychle stékají a strhávají s sebou i všechnu špínu. Lotosový efekt je dnes využíván v mnoha odvětvích pro výrobu povrchů, kde máme zájem na trvalé čistotě, tedy například na obkladových materiálech, nepromokavých látkách a podobně. Zároveň probíhá intenzivní výzkum, jaké další možnosti ještě skýtá.

Ohřívárny pro opylovače

Nápadné a velké květy lotosů se skládají z velkého počtu spirálně řazených okvětních lístků. Ty vnější někdy bývají označovány jako kalich, ale rozdíl mezi vnitřními a vnějšími lístky je tak nevýrazný, že raději mluvíme o okvětí. V květu nelze přehlédnout velký počet (200 až 400) tyčinek. Několik desítek vajíček se nachází ve vrchní části zvětšeného květního lůžka charakteristického kónického tvaru. Vajíčka a následně semena jsou zapuštěna do typických prohlubní houbovité tkáně květního lůžka.

Tyto vodní rostliny opyluje hmyz, především brouci. Lotosy vyvinuly zajímavou strategii, aby opylovače nalákaly. Umějí totiž zvýšit teplotu uvnitř květu až na 35 °C a to zejména v chladnější noci, čímž přilákají brouky v optimální době k opylení. Rozdíl teploty mezi květem a vnějším prostředím může v noci být i více než 10 °C!

Lotos posvátný i užitkový

Lotos indický je v jihovýchodní Asii častou okrasnou rostlinou. Květy lotosů tu krášlí jezírka v parcích, vodní nádrže i okrasné kamenné mísy před pagodami. Asiaté je vysazují nejen pro ozdobu, ale i jako symbol čistoty. Zároveň je ale lotos užitkovou plodinou. Na venkově proto uvidíte celá vodní políčka, která jsou sice krásná, ale v prvé řadě nesou užitek.

TIP: Vodní rostlina viktorie královská: Prchavá krása vodní královny

V Asii používají oddenky i stonky k přípravě salátů a příloh. Semena jedí vařená, pražená jako oříšky nebo upravená podobně jako kukuřičný popcorn. Tyčinkami z květů parfémují čaj, který napomáhá klidnému spánku. Sušený oddenek lotosu má i léčivé účinky – pomáhá při nachlazení, kašli, odhleňuje a uvolňuje dýchací cesty, sporné je využití při léčbě impotence. Suché plody, které tvarem připomínají kropítko u zahradní konve, si oblíbili aranžéři a floristé, můžete se s nimi setkat i v českých květinářstvích.

Hala Sultan Tekke představuje místo s bohatou historií v kyperské Larnace. Mimo jiné se tam nalézá čtvrtá nejvýznamnější mešita muslimského světa. Lidé tam ale žili již v dávných dobách. Archeologové švédské expedice tam v roce 2018 objevili dvě hrobky z doby bronzové, v nichž byly uloženy pozůstatky 155 mrtvých.

Společně s pohřbenými tam badatelé objevili na 500 předmětů pohřební výbavy. V řadě případů jde cennosti, včetně zlatých šperků, keramiky nebo drahých kamenů. Jak uvádí vedoucí expedice Peter Fischer ze švédské Univerzity v Göteborgu „nálezy ukazují, že jde o rodinné hrobky, v nichž pohřbívali příslušníky elity té doby.“

Bohatá pohřební výbava

V jednom z hrobů byla objevena kostra pětiletého dítěte, které bylo pochované se zlatým náhrdelníkem, zlatými náušnicemi a zlatou tiárou. Pravděpodobně šlo o dítě z velmi bohaté a mocné rodiny. V hrobech se našly šperky ze zlata, stříbra, bronzu i slonoviny, stejně jako nádoby původem z rozmanitých kultur.

Badatelé objevili i řadu drahokamů, včetně karneolu z Indie, lapisu lazuli z Afghánistánu a jantaru z oblasti Baltského moře. Mezi nálezy byly rovněž cennosti původem ze starověkého Egypta, například elegantní zlatý přívěsek ve tvaru lotosu.

TIP: Archeologové objevili u rakouského Ebreichsdorfu 3 000 let starou zlatou mísu

Porovnání těchto nálezů s dalšími egyptskými předměty prozradilo, že většina z nich pochází z doby vlády známého faraona Achnatona a jeho manželky Nefertiti, přibližně kolem roku 1350 před naším letopočtem. Zmíněný zlatý lotos se podobá šperkům, které nosila královna Nefertiti. Dalším krokem bude analýza DNA objevených lidských pozůstatků.

Muž pracoval z domova a každé ráno scházel z ložnice po točitém schodišti o patro níže k pracovnímu stolu, jednou ale upadl a zlomil si obratel. Muž nikdy před prací nesnídal, zdůraznil soud ve svém verdiktu, a proto lze jeho první cestu považovat za „dojíždění do zaměstnání“. Později soud vysvětlil, že zákonné úrazové pojištění se vztahuje pouze na „první“ cestu do práce, což naznačuje, že cesta na snídani poté, co již usedl k pracovnímu stolu, by mohla být zamítnuta.

TIP: Nástrahy postelových hrátek: Jaké jsou nejčastější úrazy při sexu?

Dva soudy nižší instance se neshodly, zda lze několik metrů mezi postelí a stolem považovat za dopravu do práce, federální soud si je v tomto ohledu jistý. Pojistka se podle čerstvého verdiktu vztahuje na všechny zaměstnance bez ohledu na to, kde zrovna vykonávají svou práci.

Pokud uvážíme, že ještě ve středověku a v raném novověku zde převažovaly smíšené lesy, v nichž měly výrazné zastoupení listnaté stromy (kromě horských oblastí), v 19. století byla situace již zcela opačná. Podle odhadů zabíraly v roce 1848 jehličnany přes 83 % lesní plochy na území Čech. Pouze 12 % rozlohy lesní krajiny představovaly smíšené lesy a 5 % listnaté. Do roku 1900 se podíl jehličnatých dřevin zvýšil na 89,3 % a naopak plocha smíšených lesů klesla na 6 % a listnatých na 4,7 %. 

Úvodní část: Na prahu kalamity? Dřívější zásahy do lesní krajiny se projevují dodnes (1)

Na Moravě a ve Slezsku byla situace o něco příznivější. Kolem roku 1900 tu podíl jehličnatých lesů činil 56,4 %, listnatých 22,2 % a smíšených 21,4 %. Do roku 1910 se však plocha, již zabíraly jehličnany, zvýšila o 4,5 %. Na počátku 20. století tak v českých zemích drtivě převažovaly jehličnaté stromy. Tyto změny sice umožnily rychlou obnovu zdevastovaných míst a krajině se v mnoha lokalitách vrátil její lesní ráz, ale sázka na jehličnany měla svá rizika, která se brzy naplno projevila.

Až do počátku 20. století způsobovali nejrozsáhlejší lesní pohromy v českých zemích především abiotičtí činitelé (vítr, sucho, sníh, ledovka, mráz), avšak masivní rozšíření jehličnatých monokultur přispělo k četným hmyzím kalamitám. Některé z nich napáchaly škody srovnatelné s největšími větrnými pohromami.

Dle statistik vznikal v letech 1900 až 2000 průměrně milion m³ kalamitní těžby dřeva každý rok. Z této sumy připadlo 63 % na škody způsobené abiotickými činiteli a zbylých 37 % na hmyz (z toho 25 % bekyně mniška a 12 % lýkožrout smrkový). Kromě škůdců stojí za lesními kalamitami také imise, které byly do padesátých let 20. století důsledkem především klimatických vlivů. V současnosti jsou zapříčiněny hlavně průmyslovým znečištěním a zplodinami výfukových plynů.

Vichřice a škůdci

Lesní kalamity dokládají již záznamy, které pocházejí ze středověku. Například v Kosmově kronice české se lze k roku 1119 dočíst: „Dne 30. července ve středu, když se již den chýlil k večeru, prudký vichr, ba sám satan v podobě víru, udeřiv náhle od jižní strany (…). Tato vichřice byla tak silná, že kdekoli zuřila, v této zemi svou prudkostí vyvrátila lesy, štěpy a vůbec vše, co jí stálo v cestě.“

Rovněž zmínky o přemnožení hmyzích škůdců jsou starého data a souvisejí především s koncem 15. století, kdy došlo k velkému rozšíření bekyně mnišky ve střední Evropě. Před mnoha staletími byli ale dobře známí i lýkožrouti (neboli kůrovci), aktivní spíše v horských porostech, kde převládaly jehličnaté stromy. Z nich smrk, borovice a modřín patří k nejzranitelnějším vůči napadení hmyzem. S postupným zaváděním jehličnatých monokultur do nižších poloh se pak hmyzí škůdci začali profilovat jako celoplošný problém. S jejich přemnožením se ještě na počátku minulého století lesníci nedokázali vypořádat, což mělo za následek uhynutí množství stromů. 

V letech 1868–1870 řádila na Šumavě větrná pohroma následovaná invazí kůrovce, které padlo za oběť minimálně 5 milionů m³ dřeva. Kalamitou století byla nazývána větrná smršť z roku 1984. Tehdy bylo vytěženo asi 8,2 milionu m³ polomového dřeva, přičemž odstraňování následků probíhalo ještě následující dva roky. Dalekosáhlejší následky ale měla zkáza způsobená větrem roku 2007, kvůli níž muselo být vytěženo přes 12 milionů m³ dřeva. Vůbec nejrozsáhlejší zaznamenanou kalamitou v českých dějinách však byla hmyzí kalamita z let 1917–1927, kdy došlo k masivnímu přemnožení bekyně mnišky. 

Nezničitelná mniška

Zásadní vliv na invazi mnišky na počátku 20. století mělo pravděpodobně suché a teplé počasí v kombinaci s nedostatečnou prevencí monitorování lesních škůdců, která v důsledku první světové války značně upadla. Napadeny byly především smrky a v menší míře i jiné jehličnaté stromy. Rozsah neštěstí dokládá mimo jiné množství lidí, kteří byli zapojeni do odklízení škod. Vláda si dobře uvědomovala, že lesníci nemohou katastrofu zvládnout sami. Do práce byli proto povoláni vězni, armáda, a dokonce i děti ze škol a školek (viz Lidská bezmoc). Likvidace škod probíhala podobně jako dnes. Napadený strom bylo nutné pokácet a jeho dřevo z lesa odstranit. Pro snadnější odvoz vytěženého dřeva byly dokonce budovány lesní železnice, jejichž pozůstatky se mnohde dochovaly až do současnosti. 

Mniškovou kalamitu v krajině připomínají takzvané mniškové kameny. Jedná se o jakési improvizované náhrobky s vyrytým letopočtem a datem, kdy škůdce daný les zlikvidoval. Během desetiletého trvání pohromy bylo potřeba vytěžit 75 tisíc ha lesa. Zpracováno bylo nejméně 20 milionů m³ dřeva. Řada lesních ploch zmizela zcela, jiné se změnily k nepoznání.

Po vypořádání se s invazí bekyně mnišky bylo nutné obrovské vytěžené plochy znovu zalesnit. Až 97 % holin bylo opět osázeno smrkem, ačkoli se tato dřevina ukázala jako značně nestabilní a náchylná k výkyvům klimatických podmínek, což usnadňuje její napadení hmyzími škůdci. Tento krok nepřímo způsobil dnešní kalamitu kůrovce, která trvá s menšími přestávkami prakticky od roku 2003 a v posledních čtyřech letech graduje. Rozsah pohromy se pomalu začíná blížit situaci před sto lety. Je proto otázkou, jakou cestu zvolit po skončení současné kůrovcové kalamity. 

Jak dál?

Jako možné řešení by se mohlo jevit omezení stavu jehličnanů v českých lesích, a to především v takových polohách, kde nemají své přirozené opodstatnění. Zvýšením počtu smíšených lesů a listnatých stromů v nich by mohlo pomoci zabránit nebo alespoň výrazně omezit invaze hmyzu.

Zastoupení jehličnatých stromů v české krajině však zůstává již téměř 200 let na podobné úrovni. Za posledních sto let počet jehličnanů sice mírně poklesl, nicméně úbytek je tak malý, že se na skladbě lesa téměř neprojevil. Podle dat z roku 2015 se aktuální stav jehličnanů v českých lesích pohybuje okolo 73 % (z toho více než 50 % tvoří právě smrky), na listnaté stromy připadá stále jen 27 %. Z ekonomického hlediska je totiž výhodnější pěstování jehličnatých dřevin, a to především tolik diskutovaných smrků. Jejich materiál je stále nejpoužívanějším dřevem jehličnanů v průmyslu a má i další široké využití (papírenský průmysl, nábytkářství, stavební materiál).

Rozhodnutí za nás ale možná učiní planeta sama. Měnící se klimatické podmínky nejspíš velmi brzy znemožní pěstování smrků v nižších polohách, čímž by zároveň mohlo dojít k přirozené obnově skladby lesa.

Kůže nosorožců tedy v žádném případě není svým majitelům na obtíž. O tom svědčí fakt, že těžkopádnost těchto zvířat je také jen zdánlivá. Na krátké vzdálenosti dokážou vyvinout rychlost až 50 km v hodině a rovněž jejich pohybová koordinace je velmi hbitá.

Krátkozrací a nečekaně rychlí

Stejně jako jejich afričtí „bratranci“jsou také indičtí nosorožci (Rhinoceros unicornis) extrémně krátkozrací. Špatný zrak ve velké míře kompenzují vynikajícím čichem, sluchem a právě nečekaně rychlými pohybovými reakcemi.

Indičtí „rytíři“ jsou býložravci, kteří v první řadě spásají trávu a listí. Vhodným doplňkem stravy jsou pro ně i vodní rostliny, a proto dávají přednost pastvinám v těsné blízkosti řek nebo jiných vodních těles. Podél cest a přes pastviny se pohybují vysokou travou, v níž vytvářejí jakési tunely.

Nosorožci jsou převážně samotářská zvířata. Jednotlivé kusy se potkávají pouze během období rozmnožování. Pokud mimo tento čas uvidíte v těsné blízkosti se pohybující dvojici nosorožců, jde skoro určitě o matku s mládětem. Když se však různí jedinci potkají například u napajedel nebo v bahništi, jeden druhého tolerují a neprojevují se vůči sobě nijak agresivně. Jiná situace nastává u samců v období říje, kdy o vzájemné potyčky není nouze. Souboje bývají nelítostné a soupeři si z nich často odnášejí těžká poranění.

Boj proti „okusovačům nehtů“

Počátkem 20. století došel indický nosorožec téměř na hranici existenční propasti, když ve volné přírodě zůstalo naživu jen asi 600 kusů. Nosorožci byli neúprosně loveni pro své rohy, jejichž „zázračné“ schopnosti hojně využívá tradiční čínská medicína. Pravda je ovšem taková, že roh není obsahově nic jiného než stará kůže, vlasy či chlupy (keratin). S lehkou nadsázkou jde o velké „nehty“.

Nevím, jestli kdy byl takový případ pozorován nebo zdokumentován, ale osobně mám za to, že kousáním nehtů se ještě nikdo impotence nezbavil. Nesmlouvavá ochranná opatření pomohla indické nosorožce do určité míry „resuscitovat“. Vzestup poptávky po tradičních léčivých přípravcích ale i tak pytláky opět „nutí“ do akce!

Kromě činnosti pytláků byla pro nosorožce velkou ranou také postupná ztráta přirozeného biotopu kvůli rozšiřujícímu se zemědělství. Zdá se, že kromě samotného ničení původního biotopu jim škodí i zavlečení nepůvodních druhů rostlin. Množství potravy pro nosorožce je tak omezeno, což má přímý vliv na to, jak často mají samice mladé.

Na zachování stávajících populací indických nosorožců se dnes podílí vlády Indie a Nepálu spolu s různými nevládními organizacemi. Jejich záměrem je rozšířit chráněná území a k tomu odstranit plevel a rostliny, které nosorožcům brání uplatňovat jejich původní stravovací návyky.

Nezapomenutelný pohled ze sloních zad

Výrazným příkladem místa, kde pytlákům vyhlásili nekompromisní válku je indická Kaziranga. Turisticky přístupná oblast rezervace je zde dělená na čtyři části a to centrální, východní, západní a vzdálenější část známou jako Burapahar. Každá z nich má něco do sebe a pokud máte dost času, stojí za to projet si je hezky postupně všechny. Pro každý typ safari (s výjimkou sloního) si můžete zvolit jinou oblast/zónu – samozřejmě po předchozí domluvě se správou parku. Administrativa je i v tomto velice silně cítit, ale mám za to, že relativní „omezování“ je jen malou daní za možnosti, které park návštěvníkům nabízí.

TIP: Batole z rodiny kolosů: První dny mláděte nosorožce tuponosého

Safari naší skupiny začínalo každý den brzkou ranní vyjížďkou na slonech v centrální části parku a jelikož to byla má vůbec první zkušenost s jízdou na slonech, užíval jsem si pohled ze hřbetu obřího suchozemského savce každou minutu. Pro účely fotografování sice není tento způsob úplně vhodný, ale zážitek to je úžasný.

Otevře se vám tak možnost bezprostředního setkání s nosorožci, ale také příležitost dostat se opravdu blízko ke stádu jelenů barasinga (Rucervus duvaucelii) či jelínků vepřích (Hyelaphus porcinus). Poslední ráno jsme měli dokonce možnost vidět a pozorovat přibližně týden staré nosorožčí mládě, které pobíhalo poblíž starostlivé matky. Za sebe mohu bez otálení říct, že se do těchto míst (a k těmto neobyčejným tvorům) rád kdykoli vrátím. 

Naše Slunce je sice poměrně klidná hvězda, přesto ale prakticky neustále projevuje nějakou aktivitu. Mimo jiné rovněž produkuje výtrysky plazmatu, které se pak řítí směrem do Sluneční soustavy. Výzkum těchto solárních výtrysků přispívá k lepšímu porozumění samotnému Slunci, i tomu, jak Slunce ovlivňuje Zemi a další planety.

Na solární výtrysky se zaměřil i nový projekt občanské vědy „Solar Jet Hunter“ (Lovec solárních výtrysků), který s podporou NASA vedou odborníci Minesotské univerzity. Jak říká vedoucí projektu, astronomka Lindsay Glesener, solární výtrysky mívají energii milionů vodíkových pum a dochází k nim vlastně docela blízko. Je v našem zájmu o nich vědět co nejvíc.

Snímky vesmírné solární observatoře

Badatelé mají k dispozici výtečné snímky Slunce, které pořídila americká vesmírná solární observatoř Solar Dynamics Observatory (SDO). Obsahují množství cenných informací. Jak ale uvedla Glesenerová, „náš malý výzkumný tým by tyto snímky analyzoval deset let a nejspíš ještě déle. Proto žádáme veřejnost o pomoc.“

TIP: Úspěch dobrovolníků: Amatérští vědci objevili superzemi v obyvatelné zóně

Vědečtí dobrovolníci mohou jako „lovci solárních výtrysků“ studovat snímky Slunce od observatoře SDO. Zároveň se ale mohou podílet i na tvorbě algoritmů, které by měly do budoucna zrychlit pátrání po solárních výtryscích. Pokud se chcete připojit k projektu, můžete navštívit webovou stránku Solar Jet Hunter na platformě občanské vědy Zooniverse.

Navzdory úspěchu v bitvě u Coronelu se německý viceadmirál Maximilian von Spee (1861–1914) dostal do mimořádně obtížné situace. Tisíce kilometrů od domova zůstával závislý na lodích dodávajících uhlí jeho eskadře, kterou Dohoda odřízla od německých kolonií i vlasti.

Ve všech koutech světa

Císařský velitel měl přitom za sebou úspěšnou kariéru, během níž se plavil do vilémovských afrických kolonií, velel přístavu v Kamerunu, ale těžký revmatismus ho přivedl zpět do Evropy. Poté, co se zúčastnil potlačení povstání boxerů v Číně, zastával od roku 1910 funkci náčelníka štábu Námořní stanice Severního moře v hodnosti kontradmirála.

Jeho posledním postem se o dva roky později stalo velení Východoasijské eskadry; krátce před vypuknutím války se dočkal jmenování viceadmirálem. V srpnu 1914 musela jeho eskadra opustit dosavadní základnu křižníků v Čchingtau a vyplout na volné moře, aby ji nepřítel neuzavřel v přístavu.

Tragédie jedné rodiny

Němci několik měsíců unikali dohodovým válečným plavidlům a připsali si oslnivý úspěch u Coronelu, pak ale přišel 8. prosinec 1914 a bitva u Falkland. Tam Východoasijská eskadra utrpěla porážku od uskupení Royal Navy pod velením viceadmirála Dovetona Sturdeeho. Kromě von Speeho vlajkového pancéřového křižníku Scharnhorst Britové poslali ke dnu také Gneisenau, Leipzig a Nürnberg.

V jednom dni navíc kromě viceadmirála rodina ztratila také jeho dva syny Ottu a Heinricha, kteří sloužili jako námořní důstojníci. Poválečná Reichsmarine Výmarské republiky na počest tohoto velitele pojmenovala kapesní bitevní loď Admiral Graf Spee a po druhé světové válce nesla jeho jméno také školní fregata Graf Spee. Současně jej připomínají také názvy ulic v 16 německých městech.

Záhuba na Jadranu

Úspěchy podunajské monarchie v námořních bojích bývají připisovány malým jednotkám a ponorkám namísto přísně střežených dreadnoughtů. Jednou z kořistí habsburských podmořských člunů se stal i francouzský obrněný křižník León Gambetta. Ten po vstupu Itálie do konfliktu operoval severně od Otrantské úžiny, ale v noci 27. dubna 1915 se plavil asi 25 km od mysu Santa Maria di Leuca, když jej torpédovala rakousko-uherská ponorka SM U-5 poručíka řadové lodi Georga Ludwiga von Trapp.

Dokončení: Admirálové padlí za 1. světové války: Horace Hood a Robert Arbuthnot (4)

Obrněný křižník se potopil za 10 minut a do hlubin vzal 684 námořníků z celkové posádky 821 mužů. Všichni důstojníci přišli o život včetně velitele druhé lehké divize kontradmirála Victora-Baptistina Senèse (1874–1915). Ten se tak stal jediným francouzským admirálem, který padl během Velké války na moři. Měl za sebou účast v námořních kampaních v Tunisku, ve Vietnamu či proti Osmanům na Krétě. Nešťastnému obrněnému křižníku León Gambetta a celé 2. lehké divizi velel od roku 1911. Přímým důsledkem potopení křižníku se stalo přemístění dohodové blokády jižněji na úroveň řecké Kefalonie.

Obávaná neurodegenerativní Alzheimerova choroba, která je bohužel stále častějším průvodcem ve stáří, zůstává v ohnisku zájmů odborníků celého světa. Nedávný výzkum badatelů americké nemocnice Cleveland Clinic, považované za jednu z nejlepších v USA, odhalil těsnou souvislost mezi sildenafilem, populárním prostředkem na poruchy erekce známým jako Viagra a nižším rizikem rozvoje Alzheimerovy choroby.

Viagra jako lék na Alzheimera?

Feixong Cheng, odborný asistent ústavu molekulární medicíny, přitom původně nezkoumal jen konkrétně Viagru. Společně se svými kolegy analyzoval více než 1 600 medikamentů, schválených americkým Úřadem pro kontrolu potravin a léčiv (FDA), a zjišťoval jejich případný účinek v léčbě Alzheimerovy choroby. Viagra v tomto srovnání vyšla jako nejslibnější kandidát.

Vědci následně prozkoumali medicínská data více než 7 milionů lidí a zkoumali podrobnosti o vztahu mezi užíváním Viagry a Alzheimerovou chorobou. Ukázalo se, že lidé, kteří užívají Viagru, mají o 69 procent nižší pravděpodobnost, že se u nich rozvine Alzheimerova choroba – v porovnání s lidmi, kteří Viagru neužívají. Z provedených laboratorních testů vyplývá, že by Viagra mohla podporovat růst nových mozkových buněk a zároveň potlačovat některé patologické projevy této neurodegenerativní choroby.

Korelace není kauzalita

Prokázat skutečný přínos užívání Viagry v souvislosti s Alzheimerovou chorobou ale nebude nic jednoduchého. Ostatně krátce po zveřejnění studie na to poukázala Tara Spires-Jones z Edinburské univerzity. Podle této neuropatoložky je známo, že Alzheimerova choroba snižuje sexuální libido pacientů a může tak i snižovat potřebu užívat preparáty na poruchu erekce. Jonesová tak poukazuje na známou vědeckou zásadu, kdy korelace ještě nemusí implikovat kauzalitu. Vztah mezi Viagrou a nižším rizikem rozvoje Alzheimerovy choroby by podle ní mohl být jen zdánlivý. 

TIP: Látka z kalifornského keře by se mohla stát lékem na Alzheimerovu chorobu

Jonesová také poukázala na fakt, že Alzheimerovou chorobou trpí častěji ženy než muži, přičemž Viagru užívají v drtivé většině právě muži. Americká studie také podle ní nezohledňuje ani socioekonomický status pacientů, který má na rozvoj onemocnění významný vliv. Viagru přitom podle ní častěji užívají lidé s vyšším socioekonomickým standardem. Určitě je proto na místě opatrnost v úsudku a potvrzení možných přínosů Viagry bude třeba dále ověřit v podrobných klinických studiích.

Hvězdami poseté nebe pro člověka odjakživa symbolizovalo něco fascinujícího, úchvatného a nedosažitelného. Bohužel s hustotou a rozlohou měst roste i míra škodlivého světelného znečištění. Jeho intenzita často sahá daleko za hranice lidských sídel, a výhledy na nefalšovanou tmavou noční oblohu tak představují stále větší vzácnost. Jak škodlivé může zmíněné znečištění být? A proč stojí za to o hvězdné nebe bojovat?

Vybledlá krása

Na přesvětlené městské obloze dnes zahlédneme sotva 20 nejjasnějších stálic, zatímco na místě s výhledem k temnému nebi bychom jich napočítali přes 3 500! Města navíc produkují spoustu smogu, a světlo se tak rozptyluje do všech směrů. I stovky kilometrů od velkých aglomerací lze pořád zaznamenat vliv světelného znečištění na tmavost oblohy. 

Mladé generace už často ani nevědí, že můžeme Mléčnou dráhu pozorovat ze Země. Některé ze zmiňovaných sedmi perel astronomie jsou nám v aglomeracích s přemírou světelného smogu zapovězeny. Polární záře z Česka? Ano, ale jen vysoko v horách a daleko od měst. Meteorický déšť? Totéž. A kolik z vás si opravdu vychutnalo letošní vlasatici NEOWISE? 

TIP: Rytíři temna: Obyvatelé ostrova Niue jsou prvním národem „temného nebe“

Naštěstí i v tuzemských končinách dosud existuje několik lokalit s tmavší oblohou. Kvůli hustotě okolního osídlení sice zdaleka nedosahují pověstnosti chilské pouště Atacama či Kanárských ostrovů, přesto jasně dokládají, o co se v přesvícených obcích připravujeme. 

Vývojem plavidla, které bude schopno přepravit z moře na pobřeží vojáky i těžkou techniku a poskytnout jim palebnou podporu, byla na konci 70. let pověřena Ústřední námořní konstruktérská kancelář Almaz. Ta vyvinula vznášedlo poháněné pěti turbovrtulovými motory Kuzněcov NK-12MV, z nichž dva slouží k vytváření vzduchového polštáře a tři k pohonu lodě.

Po zuby vyzbrojen

Pohyb vpřed zajišťují tři stavitelné vrtule o průměru 5,5 m. Nosnou část představuje obdélníkový ponton, na němž spočívá nástavba rozdělená na tři části. Ve střední je prostor pro převážená vozidla, v bočních pak hlavní a pomocné pohonné jednotky a prostor pro posádku a přepravované vojáky.

K palebné podpoře výsadku slouží dva 22hlavňové raketové komplety A-22 Ogoň ráže 140 mm. Protivzdušnou obranu zajišťují čtyři čtyřnásobné protiletadlové raketové komplety krátkého dosahu Igla-1M a dvě věže AK-630M, každá se šestihlavňovým 30mm rotačním kanonem.

TIP: Létající silák: Těžký vrtulník Sikorsky CH-53K King Stallion unese přes 12 tun

Plavidlo může přepravovat například tři hlavní bojové tanky nebo osm bojových vozidel pěchoty BMP-2 spolu se 140 vojáky, případně samotných 360 plně vystrojených námořních pěšáků. Zubr se dokáže pohybovat také po pevnině a překonávat malé překážky, například zákopy. První plavidlo vstoupilo do služby v roce 1988, celkem jich bylo vyrobeno 15. Rusko dnes provozuje dvě jednotky, po čtyřech nakoupily Řecko a Čína.