Navzdory poklesu provozu způsobenému pandemií strávili od ledna více než stovku hodin v zácpách i řidiči v Paříži, Bruselu, Moskvě, New Yorku či Římě. Praha v žebříčku figuruje na 110. místě, v české metropoli letos řidiči prostáli 51 hodin v kolonách. Ještě o dvě hodiny více strávili v autě řidiči v Hradci Králové.

Prvenství si Londýn vysloužil kvůli tomu, že se provoz v devítimilionovém městě ani během pandemie příliš nezmenšil. Loni britská metropole figurovala v žebříčku na 16. místě. Provozní šéf společnosti Inrix Peter Lees uvedl, že negativní vliv na zahlcení města měl i vznik nových pruhů pro cyklisty.

TIP: Pět impozantních dopravních kolapsů: Woodstock, vánice i pád Berlínské zdi

Celkově řidiči ve velkých městech díky protipademickým opatřením a sníženému provozu letos ztratili v zácpách méně času. Například v Bogotě, Bostonu, Torontu nebo Petrohradu se prostoje v kolonách snížily zhruba o polovinu, v Istanbulu o více než 40 procent, v Praze o 20 procent, v Londýně ale jen o jediné procento.

Na louce zalité letním sluncem se popásají srny. Čas od času zvednou hlavu, větří a rozhlížejí se. Teď strnuly. Od nedalekého rybníka se k nim přes čerstvě sklizené obilné pole blíží jedna z největších hrozeb, jakou znají. Člověk! Jde rázným krokem, jen občas se zastaví a zvedne k očím triedr. Pak zase letmo zkontroluje střelku buzoly, kterou svírá v dlani…

Útěk podle buzoly

Jak se kráčející podivín blíží, nervozita srn stoupá. Neklidně stříhají ušima, větří, přešlapují na místě. Teď! Zvířata už neunesla rostoucí napětí a dávají se na útěk. Plavnými skoky se ženou mořem trávy pryč, do bezpečí. V ten okamžik člověk zastavuje, aby si pečlivě poznamenal údaje odečtené z buzoly a přístroje GPS. Pak odměří vzdálenost, na jakou před ním srny prchly. Úsek, který ušel od chvíle, kdy ho zvířata zaznamenala, do chvíle, kdy se srny daly na útěk, už změřil a zapsal.

Takhle nějak si můžete představit jednu z mnoha epizod tříletého výzkumu, který podnikli vědci z Fakulty lesnické a dřevařské České zemědělské univerzity v Praze společně s německými kolegy z Přírodovědecké fakulty při Universitě Duisburg-Essen. Badatelé pod vedením pražského profesora Jaroslava Červeného a essenského profesora Hynka Burdy vyhodnotili dohromady bezmála dvě stovky podobných střetnutí člověka se srncem obecným (Capreolus capreolus). Zajímal je útěk zvířat před nebezpečím a zjistili, že v něm sehrává důležitou roli srnčí vnitřní kompas. Stádo totiž neprchá bezhlavě. Všechna zvířata se rozběhnou stejným směrem a ten jim ukáže magnetické pole Země.

Pasoucí se střelky

Výzkumu orientace zvířat podle vnitřního kompasu se česko-německý tým věnuje dlouhodobě. Vědci vedení Jaroslavem Červeným a Hynkem Burdou na sebe poprvé upozornili studií publikovanou v prestižním vědeckém časopise Proceedings of the National Academy of Sciences. V ní dokazovali, že krávy se na pastvě nestaví náhodně, ale většina z nich zaujímá pozice, při nichž osa jejich těla směřuje severo-jižním směrem. Burda, Červený a jejich spolupracovníci tento závěr vyčetli ze satelitních snímků pastvin veřejně dostupných na internetovém portálu Google Earth. Podobnou orientaci zaznamenali také u volně se pasoucích jelenů.

V další studii čeští a němečtí vědci demonstrovali, že pokud se zvířata pohybují pod dráty vedoucími elektrický proud s vysokým napětím, jejich vnitřní kompas má zřejmě narušenou činnost. Pasoucí se skot se totiž pod dráty světových stran nedrží.

Spor o „magnetické krávy“

Výzkum o „magnetických kravách“ vyvolal bouřlivé diskuse mezi odborníky i laiky. Objevily se dokonce pokusy studii zopakovat a její závěry vyvrátit. Tým kolem českého lékaře Jana Heřta, jenž neměl se sledováním zvířat žádné zkušenosti, si stáhl z Google Earth snímky pastvin se skotem a na základě jejich analýzy zveřejnil v časopise Journal of Comparative Physiology A studii, ve které se snažil prokázat, že pasoucí se zvířata jsou natočena naprosto náhodně.

Když se ale autoři původní studie v čele s Hynkem Burdou podívali na data svých kritiků, bylo jim jasné, že o „zopakování“ nemůže být řeč. Nezkušení výzkumníci si totiž na snímcích například spletli krávy s velkými balíky slámy. Seno pochopitelně vnitřní kompas nemá a světových stran se nedrží. Jindy sice kritici správně identifikovali na snímku krávy, ale nevšimli si, že se zvířata právě vracejí z pastvy do nedalekého chléva. Orientace těl těchto krav byla pak dána směrem cesty, po níž zvířata zrovna šla. Polovina „krav“ byla ve studii Heřtova týmu falešná a naopak zdaleka ne všechny skutečné krávy zachycené na snímcích vědci započítali.

Když tým Hynka Burdy a Jaroslava Červeného „očistil“ data svých kritiků od podobných omylů a prozkoumal orientaci těl krav během nerušené pastvy, došel ke stejným závěrům jako při původním výzkumu. Krávy nestojí náhodně, ale osou těla preferují směr sever-jih. Z velkolepého „vyvrácení“ studie o „magnetických kravách“ se tedy nakonec vyklubalo její nezávislé potvrzení.

K čemu je kachnám kompas?

V období, kdy byl česko-německý tým nucen obhajovat závěry svého výzkumu, zároveň podroboval zkoumání další typy živočichů. Při orientaci podle světových stran se vědcům podařilo přistihnout pestrou paletu dalších živočichů počínaje kapry v kádích na předvánočních trzích a konče prasaty bradavičnatými (Phacochoerus aethiopicus) v africké divočině. Skeptici předhazovali česko-německému týmu potměšilou otázku: „A k čemu je to vlastně zvířatům dobré?“

Jednu z prvních odpovědí podal Vlastimil Hart z České zemědělské univerzity v Praze. Pozoroval hejno divokých kachen březňaček (Anas platyrhynchos) přistávajících na hladinu jednoho finského jezera, která se v bezvětří leskla jako zrcadlo. Podvědomě se přitom podíval na buzolu. Kachny dosedaly ve směru sever-jih. To mohla být samozřejmě náhoda. Jenže i další kachny přistávaly buď od severu k jihu, nebo z jihu na sever. Hartovi bylo jasné, že může být na stopě zajímavého zvířecího chování. Jenže co když je severo-jižní přistávací manévr z nějakého důvodu výhodný jen na tomhle jezeře?

Pozorování na českých rybnících a dokonce i na jezerech v Africe však potvrdila, že kachny dosedají na hladinu severo-jižním směrem bez ohledu na zeměpisnou polohu. Muselo však být bezvětří, nebo jen velmi slabý vánek! Když foukal vítr, klesaly kachny k hladině vždy přímo proti proudění vzduchu, což je pro přistání obecně nejvýhodnější.

Přistávání je pro ptáky jednou z nejrizikovějších fází letu a v hejnu je celý manévr ještě náročnější. Pokud ale všichni ptáci zamíří k hladině proti vanoucímu větru, drží stejný směr a nehrozí jim vzájemné srážky. V bezvětří ale tento „větrný ukazatel“ nefunguje a pak se musí ptáci na společném přistávacím kurzu buď nějak domluvit, nebo se řídit jinou „směrovkou“. Vlastimil Hart ukázal, že za bezvětří ukazuje kachnám kurz magnetické pole Země a přistávající ptáci se řídí svými vnitřními kompasy.

Zvířata ve startovních blocích

Nová studie o „magnetických srncích“ publikovaná ve vědeckém časopise Behavioral Ecology and Sociobiology naznačuje, že u býložravců může mít poloha těla během pastvy význam pro zdárný útěk před nebezpečím. Pasoucí se tur, jelen nebo srnec nikdy neví, kdy na něj zaútočí šelma. Jedinou šanci na záchranu pak slibuje bleskový útěk. Jednotlivá zvířata ve stádě ale nemohou vyrazit libovolným směrem, protože by v chaosu docházelo ke srážkám a pádům. Vyvolané zdržení by pak pro uprchlíka mohlo mít fatální následky, protože útočící šelmy si vybírají opozdilce. Srnci proto hromadně prchají nejčastěji k jihu nebo k severu a vyhýbají se tak kolizím. Podobně jako kachny přistávající za bezvětří na vodní hladinu.

Česko-německý tým zjistil, že i srnci a srny upřednostňují během pastvy postavení, v němž osa jejich těla míří severo-jižním směrem. Vzhledem k tomu, že se zvířata vydávají na útěk stejným směrem, je toto postavení vlastně jakousi přípravou na útěk. Zvíře si tak ušetří obrátku, kterou by muselo absolvovat na samém začátku útěku, pokud by osa jeho těla směřovala třeba ve směru východ-západ. Pasoucí se zvíře se tak trochu podobá sprinterovi zakleknutému ve startovních blocích a čekajícímu na startérův výstřel. Ačkoli se tedy srnec na první pohled jen poklidně pase, je zároveň všemi možnými způsoby připraven k útěku před nebezpečím.

Trable se psí toaletou

Kritiky výzkumu česko-německého týmu jistě neumlčí ani studie o orientaci srnců podle světových stran. Vždyť skeptici často zpochybňují samotnou existenci zvířecího kompasu. Z fyzikálního hlediska jim přijde nemožné, aby zvířata dokázala reagovat na velmi malé odchylky magnetického pole. Jeden takový spor se rozhořel poté, co tým vedený Vlastimilem Hartem publikoval výsledky sledování psů. Vědci zjistili, že když pes močí nebo kálí, opět preferuje takovou polohu těla, aby osa jeho těla směřovala od severu k jihu.

Amatérské pokusy o zopakování studie opět závěry česko-německého týmu zpochybňovaly. Venčení psi si při nich s polohou těla při močení a kálení hlavy nelámali a vnitřním kompasem se neřídili. Kdyby se ale Hartovi následnici nespokojili jen s novinovými články a přečetli si originální studii ve vědeckém časopise Frontiers in Zoology, zjistili by, že během pokusů Hartova týmu se psi pohybovali bez jakéhokoli omezení a v pro ně zcela novém terénu. Pokud si tedy někdo vyšel na obvyklou vycházku se psem na vodítku a čekal, že se jeho Azor či Trixi při kálení nebo močení natočí ve směru sever-jih, nemusel se dočkat.

Za bouře je vše jinak

Snaha vyvrátit závěry Hartovu týmu byla natolik výrazná, že téměř překryla klíčový objev celé studie se psím kompasem. Ten vyplynul z případů, kdy se ani Hartovi a spol. psi severo-jižním směrem při kálení a močení nenatáčeli. První pohled na data ze všech pozorování vědcům zamotal hlavy. V některých dnech se psi vnitřním kompasem řídili, jindy ho naprosto ignorovali. Hynek Burda se s tímhle problémem dlouho trápil. Pak ho ale napadlo zadat datum všech dní, kdy psi kompas nerespektovali, do internetového vyhledávače. Čekal, co z počítače vypadne a zpočátku ani nechtěl výsledku vyhledávání věřit. Zjistil totiž, že právě v daných dnech zuřily magnetické bouře!

Při magnetických bouřích dochází k velmi malým výkyvům zemského magnetického pole a jeho síla kolísá zhruba o 1 %. Psi toto narušení evidentně vnímali a reagovali na ně. Pokud tedy amatéři opakovali pokus se psy během magnetické bouře, potvrzovala neochota psů stavět se ve směru sever-jih výsledky Harta a jeho kolegů. Právě schopnost zvířat registrovat i malé změny magnetického pole představovala největší překvapení, které výzkum českých a německých biologů přinesl.

Výzkum k pousmání a zamyšlení

Rozruch kolem „psího kompasu“ nanovo vypukl poté, co Vlastimil Hart získal za svou studii ve Spojených státech cenu Ignáce Nobela. Toto ocenění začali udělovat recesisté už v roce 1991 za experimenty, které „nemohou nebo by neměly být opakovány“. Jednoduše řečeno, cenu slabomyslného Ignáce Nobela, fiktivního bratra slavného vynálezce dynamitu a zakladatele skutečné „nobelovky“ Alfreda Nobela, dostávali autoři pokusů, pro které platí: „Žádný pokus není zbytečný, vždycky může posloužit jako odstrašující příklad.“

Postupem času si ale organizátoři ceny Ignáce Nobela kladli stále více za cíl upozornit na zcela seriózní výzkum, který laikům možná připadá poněkud bizarní, ale řeší seriózní problémy. Když v roce 2014 přebíral cenu Vlastimil Hart, udělovala se za „výzkum, který vás nejprve rozesměje, ale pak vás donutí k zamyšlení“.

Pokračování: Magnetická orientace živočichů: Různé typy zvířecích kompasů

A zamyšlení nad zvířecími kompasy bylo namístě. Nerozřešena zůstávala otázka, jak mohou zvířata vnímat i tak slabé odchylky magnetického pole Země, jaké provázejí magnetické bouře. Skeptici využili udílení ceny Ignáce Nobela k další ofenzivě a nechávali se ve sdělovacích prostředcích slyšet, že z čistě fyzikálního je reakce zvířat na slabé změny magnetického pole vyloučená. O tom, že i na tyto námitky lze racionálně a přesvědčivě odpovědět, se dočtete příště.

Spojení „přijít na buben“ používáme ve významu „přijít na mizinu“, přičemž současným jazykem bychom asi řekli „zkrachovat“. Zmíněné pořekadlo se dá pochopit, když si představíme mizející peníze. Právě od slovesa „mizet“ se totiž rčení odvozuje. Oproti tomu fráze „přijít na buben“ zní zcela nesrozumitelně, pokud neznáme její přenesený význam. Proč se tedy buben spojuje s finančním úpadkem?

TIP: Kde se vzalo úsloví „bez ztráty kytičky“ a jak vzniklo „pexeso“

Odpověď objevíme při návratu do dob minulých, kdy se důležitá sdělení předávala veřejnosti ústně. K tomu se využíval buben, protože rytmické údery přitáhly pozornost a posloužily jako předzvěst plánovaného oznámení. Mimo jiné bylo zvykem informovat o tom, že se majitel nějakého lokálního krámku ocitl v úpadku. Na místo se povolal bubeník, který takto ohlašoval třeba i dražbu. Tím se tedy vysvětluje, proč se o zkrachovalci říká, že přišel na buben.

Zákoutí jazyka objevuje Markéta Gregorová twitter.com/jazykovedma.

Dnešní letadla jsou vybavená letovými zapisovači, které pořizují záznamy zvuku v pilotní kabině a nejdůležitějších parametrů letu. Kvůli tradici se jim říká „černé skříňky“, i když mají ve skutečnosti jasně oranžovou barvu. Podobnou černou skříňku by teď měla dostat i planeta Země.

Projekt „Earth's Black Box“ je výsledkem spolupráce mezi marketingovými agenturami Clemenger BBDO a The Glue Society a odborníky australské University of Tasmania. Bude mít podobu obří ocelové instalace, napájené solárními panely. Uvnitř budou záznamová zařízení, na nichž se budou nepřetržitě ukládat vědecká data a analýzy, týkající se závažných problémů dnešního světa.

Tasmánská černá skříňka

Černá skříňka Země vyroste na blíže neurčeném místě na ostrově Tasmánie. Designem se podobá populárnímu Špicberskému globálnímu úložišti semen v Norsku. Nebude ale uchovávat žádné živé organismy, nýbrž informace o tom, co se děje s prostředím na naší planetě. Pokud by došlo ke zhroucení civilizace či biosféry a někdo by to přežil, mohl by si zajet na Tasmánii a z této „černé skříňky“ si přehrát, co se vlastně stalo. Podobně, jak to dnes dělají vyšetřovatelé leteckých katastrof.

TIP: Lunární archa: Na Měsíci by mohlo vzniknout globální úložiště organismů

Projekt by měl být oficiálně spuštěn počátkem roku 2022. Systémy této pozoruhodné černé skříňky už ale z části pracují a v testovacím režimu nahrávají vědecké informace o životním prostředí. Tvůrci „černé skříňky Země doufají, že už samotná existence jejich zařízení přiměje dnešní společnost, aby se chovala odpovědněji vůči planetě, kterou všichni společně obýváme.

Na palubě Mezinárodní vesmírné stanice nedávno už podruhé vypěstovali chilli papričky. Posádka je tentokrát využila při přípravě chutných tacos. Ačkoliv s tím původně v NASA nepočítali, tento „zahradnický“ experiment, nazvaný „Plant Habitat-04 experiment“ (PH-04), přinesl hned dva zajímavé světové rekordy. Sklizeň ve vesmíru nasytila největší počet astronautů zároveň – současná Expedice 66, která testovala úrodu papriček, má totiž 7 členů posádky. Jde také o doposud nejdelší experiment na palubě ISS.

Jak uvedl vedoucí experimentu Matt Romeyn, pěstování papriček mělo původně trvat 120 dní. Jejich vývoj se ale poněkud opozdil oproti papričkám, které byly zároveň pro srovnání pěstovány na Zemi, a sklizeň na palubě ISS musela být odložena o 17 dní. Celý experiment tak trval 137 dní. Doposud nejdelší pokusem na ISS přitom bylo pěstování okrasných květin ostálek v roce 2016, které trvalo 90 dní.

Papričky na orbitě

Hlavní roli v experimentu PH-04 sehrály populární americké papričky „Hatch“, které se již déle než století pěstují v oblasti Hatch Valley v Novém Mexiku. Odborníci NASA nejprve papričky přizpůsobovali podmínkám na ISS, aby zajistili jejich úspěšný růst a následně i sklizeň na oběžné dráze.

TIP: Další sklizeň ve vesmíru: Astronauti si na ISS vypěstovali vlastní zeleninu

Jak odborníci předpokládali, kosmické papričky jsou velmi pikantní. Nadšení z úspěchu experimentu nejsou jen vědci na Zemi, potěšení neskrývají ani samotní členové posádky ISS, kteří si na chilli papričkách pochutnali. Astronautka Kayla Barronová zveřejnila na sociálních médiích informaci o „taco večeru“, který se na palubě stanice konal. Po úspěchu s chilli papričkami budou brzy následovat další experimenty s kosmickou zeleninou.

Lidé procházející jednoho říjnového rána roku 1942 náměstím svatého Petra v Římě věnovali muži jedoucímu na kole jen malou pozornost. Projel branami Vatikánu oblečen v dělnických montérkách. Objížděl fontány a šlapal zahradami zdánlivě nepozorován strážemi ze švýcarské gardy. Teprve když se přiblížil k Domu svaté Marty, který sloužil k ubytování diplomatů, kleriků i poutníků, byl zastaven a vyslýchán vatikánským policistou Antoniem Callem.

Cyklista, britský námořník jménem Albert Penny, se carabinierovi přiznal, že nedávno uprchl ze zajateckého tábora ve Viterbu asi 80 kilometrů severně od Říma. Policista však místo toho, aby upozornil italskou policii, kontaktoval sira D'Arcyho Osborna, britského vyslance a zplnomocněnce u Svatého stolce. Osborne zase požádal vatikánské úřady, aby umožnily uprchlému válečnému zajatci zůstat v bezpečí Vatikánu, který byl ve válkou pustošené Evropě neutrálním územím. Úřady udělily Pennymu povolení k pobytu a ten zůstal v Domě svaté Marty, dokud nebyl vyměněn do Británie za italského válečného zajatce.

Britský námořník se stal prvním z tisíců těch, kterým se v Itálii dostalo pomoci od takzvané Římské únikové linky. V Evropě během druhé světové války fungovalo mnoho podobných sítí, ale tato se od ostatních odlišovala – vedl ji totiž vatikánský kněz, Ir jménem Hugh O’Flaherty.

Zachránce

Do konce války zachránila O’Flahertyho organizace odhadem na 6 500 ohrožených lidí, včetně uprchlých válečných zajatců, sestřelených letců, uprchlíků z různých okupovaných zemí, Židů a dalších. Zachránění pocházeli z Velké Británie, Jižní Afriky, Sovětského svazu, Spojených států amerických, Řecka a více než dvaceti dalších zemí. Téměř všichni civilisté byli Italové, z nichž většinu tvořili Židé. Snad nejpozoruhodnější je, že nacisté (kteří Itálii okupovali od léta 1943) přesně věděli, co se ve Vatikánu děje. Jen zkrátka nedokázali chytit O'Flahertyho při činu. 

Monsignor O’Flaherty se stal v Římě známou postavou. Každý den se objevil na schodech Svatopetrského dómu, kde si četl v breviáři. Téměř 190 centimetrů vysoký kněz v černé sutaně s šarlatovou šerpou byl nepřehlédnutelný a lidé si jej všímali i kvůli jeho irskému přízvuku, charismatické osobnosti, pohotovému úsměvu a živým očím za brýlemi s ocelovými obroučkami. 

Na počátku druhé světové války, když se Mussoliniho Itálie postavila jako spojenec po bok Německa, pomáhal O’Flaherty apoštolskému nunciovi monsignorovi Franceskovi Borgonginimu Ducovi, kterého papež Pius XII. pověřil úkolem kontrolovat zacházení s vězni v zajateckých táborech. Irský duchovní se do práce pustil s nadšením a soucitem a brzy se začalo mluvit o jeho diskrétní snaze poskytnout útočiště a pomoc ohroženým lidem. Ti, kdo věděli o jeho „koníčku“, běžně přicházeli k monsignorovi na schody baziliky svatého Petra, aby mu řekli o uprchlých zajatcích, kteří potřebují bezpečný úkryt. O’Flaherty pomohl všem, kdo se dostali do Vatikánu a zajistil jim bezpečné ubytování, jídlo, oblečení a občas i padělané doklady.

Rada tří

Za dlouhé roky služby ve Vatikánu si O’Flaherty vybudoval širokou síť kontaktů ve vysoké společnosti, které mu pomohly poskytnout uprchlíkům útočiště. V jistém smyslu byl samotný Vatikán „bezpečným domem“, neboť Lateránskými smlouvami z roku 1929 uznalo Italské království suverenitu papežského státu. Dohoda se týkala nejen 110 akrů zahrnujících chrámy, zahrady, administrativní budovy a úřady, ale také 50 akrů mimo vatikánské hradby. Statut byl udělen i mnohým „exteritoriálním“  budovám v Římě. 

Na konci roku 1943 poskytovala římská úniková linka azyl asi dvěma tisícům osob v soukromých domech, církevních budovách, vysokých školách a na dalších místech v Římě i na usedlostech daleko od města. Mezi úkryty patřil i byt, který přiléhal k římskému velitelství německých jednotek SS. O’Flaherty zkrátka usoudil, že pod svícnem je největší tma. 

Spojkou k římské únikové lince byla takzvaná Rada tří – vedle O’Flahertyho (s krycím jménem Golf) v ní působil sir D'Arcy Osborne (alias Mount), který měl na starosti financování z britského ministerstva zahraničí a půjčky od vatikánské banky, a John May (alias Giovanni), Osbornův majordomus, kterého O’Flaherty považoval za „nejvelkolepějšího žebráka, se kterým jsem se kdy setkal“. Trojici však pomáhala i řada duchovních, soucitných šlechticů a různých přátel z Vatikánu, včetně švýcarského hrabětě či manželky irského velvyslance a maltské vdovy Chetty Chevalierové, která poskytla ubytování mnoha uprchlíkům, ač se starala o své děti a starou matku. Mnoho irských knězů a jeptišek se zapojilo v úloze poslů. 

V roce 1943 angažovala Rada tří britského uprchlíka, majora Sama Derryho, který na ni později vzpomínal jako na „podivnou organizaci ve které byli zapojeni vojáci i kněží, diplomaté a komunisté, obyčejní dělníci a všichni pracovali v souladu za jediným cílem, ale bez jasně definované hierarchie“. Derry se nakonec stal hlavním organizátorem únikové linky.

TIP: Antifašista jménem Göring: Podivuhodný příběh bratra nacistického zločince

Hugh O’Flaherty se poté, co jej v roce 1960 postihla mozková mrtvice, vrátil do Irska, kde vedl poklidný život vyplněný golfovými procházkami a přijímáním díků od některých z tisíců lidí, které za války zachránil. Spojenci ho poctili mnoha civilními vyznamenáními, například Řádem britského impéria ve stupni komandér či americkou Medailí svobody se stříbrnou palmou. Hugh O’Flaherty zemřel 30. října 1963 a je pohřben v Cahersiveenu v hrabství Kerry, kde dožil v péči své sestry Bridie Sheehanové.

Příběhy, jak populární mořští savci pomáhají rybářům s lovem do sítí nebo zachraňují tonoucí, jsou notoricky známé. Vědce to přivedlo na myšlenku, že máme možná se zmíněnými tvory společného víc, než by se na první pohled zdálo. Dosavadní studie u nich skutečně prokázaly překvapivou mozkovou kapacitu (viz Skoro jako člověk) a zhruba v polovině minulého století proběhly první série pokusů ve snaze zjistit, zda mohou delfíni s člověkem komunikovat cíleně.

Napodobit lidskou řeč

V roce 1963 vybudoval americký biolog Gregory Bateson na karibském ostrově Svatý Tomáš chovnou nádrž s cílem studovat, zda se mohou delfíni naučit chápat lidskou mimiku. Od projektu si hodně sliboval nejen sám badatel, ale podpořila jej dokonce NASA a rovněž americké námořnictvo. Kosmická agentura ho plánovala coby první krok k výzkumu možností komunikace s mimozemskými formami života. 

Zřejmě nejdůležitější postavu v projektu však představoval psycholog a přední odborník na chování delfínů John C. Lilly, který měl ještě ambicióznější plán: Naučit kytovce mluvit. Autor knižního bestselleru Člověk a delfín už v minulosti prokázal, že je mozek zmíněných mořských tvorů o 40 % větší než ten lidský. Zjistil také, že stejně jako člověk nedokážou vědomě ovládat hněv a na bolest reagují chvěním. Na základě uvedených poznatků Lilly věřil, že by na první pohled značně odlišní savci mohli porozumět lidské řeči – a dokonce ji napodobit.

V delfíní škole

Leckteré dítě touží po idylických prázdninách strávených mezi delfíny, jak je zachycují oblíbené rodinné filmy. V roce 1963 měla 21letá Margaret Howeová z ostrova Svatý Tomáš právě takový sen a na rozdíl od většiny vrstevníků se jí splnil. Sledovala, jak tým vědců buduje obří delfinárium, až nakonec jednoho dne sebrala odvahu a bez ohledu na absenci jakýchkoliv zkušeností se jich zeptala, zda by jim mohla asistovat. K jejímu překvapení souhlasili, a zcela neznámá dívka tak dostala příležitost zapojit se do pokusu, jenž přepsal dějiny biologického výzkumu – ovšem neslavně. O tom, co se během následujících tří měsíců v dnes již zrušeném delfináriu odehrálo, Margaret poprvé veřejně hovořila až bezmála po půl století v dokumentu Dívka, která mluvila s delfíny, natočeném v roce 2014 britskou televizí BBC. 

Když John Lilly viděl nadšení mladé ženy, rozhodl se jí ve své studii přidělit rovnou nejdůležitější úlohu cvičitelky. Z floridské chovné stanice Marine Studios nechal přivézt trojici delfínů skákavých, samice Sissy a Pamelu a šestiletého samce Petera, který měl být „pokusným subjektem“. Bohaté zkušenosti s výcvikem získali kytovci již dřív – jen krátce předtím totiž zazářili na televizních obrazovkách v populárním seriálu Delfín Filip. Nyní je však čekala nová role: Na příštích deset týdnů, s nimiž počítal původní návrh, se měli proměnit v první žáky jakési delfíní školy řeči. A jejich pomyslnou učitelkou se stala Margaret.

Výzkum ve dne v noci 

Svého úkolu se zhostila s mimořádnou zodpovědností: Ostříhala si vlasy, aby jí nepřekážely při plavání, obstarala si neopren a připravila se na to, že od této chvíle bude lidským delfínem. Na několik následujících týdnů se do areálu nastěhovala a veškerý čas trávila v přímém kontaktu s Peterem. Hloubka vody kolem půl metru jí umožňovala v bazénu chodit, zatímco Peter mohl pohodlně plavat okolo. Margaret delfinárium neopouštěla ani na noc – spala na matraci hned vedle nádrže. A aby se nemusela vzdalovat kvůli psaní poznámek, nechala si těsně nad hladinu zavěsit desku a čas od času tam pracovala, než se vrátila do vody. Šest dní v týdnu se pravidelně střídala výuka a zábava, pouze v sobotu měli oba aktéři ojedinělého experimentu volno.

Přesně v osm hodin ráno začínala první lekce angličtiny a Margaret se snažila delfína přimět k opakování zvuků, jež vydávala. Aby Peter lépe rozpoznal pohyby jejích rtů, natřela si obličej bílou barvou a ústa si zvýraznila černě. Potom důkladně vyslovovala větu „Ahoj, Margaret“ a chtěla po zvířeti, aby ji napodobilo. Jakkoliv pošetile to zní, nešlo o marnou snahu – inteligentní kytovec skutečně dokázal odpovídat stejnou větou a záhy se jeho repertoár rozšířil také o další slova. 

Na pořízených nahrávkách je slyšet, že dívka artikuluje pomalu a různě mění výšku hlasu, aby s ní delfín mohl držet krok. „Největší potíže mu dělala hláska ‚m‘,“ vzpomínala později ve zmíněném dokumentu. „Nedokázal ji vyslovit, aniž by ve vodě vytvořil bubliny.“ Za relativně krátkou dobu již Peter čile komunikoval: Například na výzvu „work, work, work“ neboli „práce“ reagoval slovy „play, play, play“, tedy „hra“. Později si dokonce osvojil základy gramatiky a dokázal rozlišovat počet slabik či jejich délku. 

Touha pod hladinou

Po prvním týdnu se všechno jevilo přímo idylicky. Z dívčiných deníkových záznamů je patrné, že mezi ní a delfínem vzniklo pevné pouto. Během přestávek v lingvistickém tréninku s Peterem plavala, házela mu míčky na aportování, a dokonce spolu sledovali televizi – údajně šlo o náruživého diváka. Jenže šestiletý samec právě tou dobou procházel obdobím, jež bychom mohli přirovnat k lidské pubertě. Netrvalo tudíž dlouho a jako objekt zájmu si celkem logicky zvolil Margaret. 

Při společném pobytu ve vodě se jeho chování vůči ní náhle změnilo: Z původně nevinných šťouchnutí čumákem se staly cílevědomé doteky, delfín se o cvičitelku třel a zjevně se u ní pokoušel vyvolat erotické napětí. „Zdá se, že úplně ztratil všechny stávající dovednosti. Kdykoliv se ho pokusím učit mluvit, křičí. Jediné slovo, které za poslední dobu řekl, bylo ‚míček‘,“ povzdechla si zklamaná Margaret v jednom z deníkových záznamů.

Peter svým chováním připomínal žárlivého zamilovaného mladíka. Když dívka telefonovala, dával hlasitě najevo nesouhlas. Namísto hraní s míčkem si s oblibou prohlížel vlastní odraz v zrcadle a jeho potřeba fyzického kontaktu s Margaret se dál stupňovala. Třebaže se ho cvičitelka snažila odhánět koštětem, k nepříjemným incidentům brzy docházelo i několikrát týdně. Padlo proto rozhodnutí přemístit zamilovaného delfína do nádrže k samicím Sissy a Pamele. Po návratu byl Peter nějakou dobu skutečně klidnější, ale záhy se původní chování opakovalo. Přesouvat ho mezi akvárii se navíc ukázalo jako logistická noční můra. 

Peterův poslední nádech

Delfínovu nekonečnou erekci a žádosti o dotyky se nakonec Margaret rozhodla vyřešit sama – manuálně. Celou situaci s masturbací zvířete později popsala následovně: „Z mé strany to nebylo sexuální. Snad smyslné. Zdálo se mi, že to naše pouto prohloubí. Ne kvůli sexuální aktivitě samotné, ale prostě proto, že jsme nemuseli pořád přerušovat trénink,“ vysvětila. „A nešlo o nějakou utajenou činnost, spousta lidí stála okolo. Bylo to, jako když vás něco svědí a musíte se poškrábat, abyste se mohli dál věnovat rozdělané práci.“ Jenže Petera výcvik úplně přestal bavit a trvale se snažil získat pozornost trenérky. Ve výuce se nedalo pokračovat a Lillymu nezbylo než celý experiment ukončit. 

S podobným vývojem samozřejmě nikdo nepočítal. Badatel musel náhle řešit, co s delfíny dál: Jejich chov na Panenských ostrovech nebyl levný a nemohl si ho dovolit, aniž by sledoval nějaký výzkumný cíl. Nechal proto všechna tři zvířata přestěhovat do delfinária v Miami, jenže místní podmínky byly na hony vzdálené komfortu karibského ráje – a především tam chyběla Margaret. Po několika týdnech tak dívka na Svatém Tomáši obdržela zdrcující zprávu, že chovatel nalezl Petera na dně nádrže mrtvého. Delfín totiž udělal něco v živočišné říši naprosto nezvyklého – spáchal sebevraždu. 

Jak později vysvětlil veterinář Andy Williamson, který o trojici kytovců během výzkumu pečoval, delfíni dokážou vědomě ovlivňovat své dýchání a Peter se zkrátka rozhodl se už nenadechnout. Bylo víc než zřejmé, že uhynul sužovaný nesnesitelným žalem. „Margaret si dokázala vzájemné odloučení rozumově vysvětlit, ale jak její odchod vnímal Peter? Láska jeho života byla pryč,“ popsal zvěrolékař. 

Nadějné vyhlídky

Margaret, která zvířeti nechtěně zlomila srdce, se později vdala za fotografa Johna Lovatta a s delfíny už nikdy do bližšího styku nepřišla. Zato Lilly se nedal nepovedeným pokusem odradit: Pokračoval v intenzivní práci až do 80. let, třebaže se ocitl v nemilosti vědecké veřejnosti – mimo jiné proto, že delfínům experimentálně podával LSD, které na ně však překvapivě nijak neúčinkovalo.

TIP: Jak ochočit lišku: Sovětský experiment, ze kterého vzešla jediná populace skutečně krotkých lišek

Pokus s výukou delfínů už sice nezopakoval, ale experimentoval kromě jiného s telepatií a navrhl speciální laboratoř, kde by spolu mohli kytovci a lidé komunikovat díky počítačově syntetizovanému jazyku. A přestože sám se průlomu nedočkal, zůstal až do své smrti v roce 2001 optimistou. Domníval se, že jednou přijde doba, kdy lidstvo přestane delfíny a velryby zabíjet – protože si uvědomí, o jak inteligentní a citlivé bytosti jde a že se od nich můžeme mnohému naučit. 

Švýcarští inženýři Spolkové vysoké technické školy v Curychu (ETH Zürich) a společnosti Swiss-Mile již několik let vyvíjejí pozoruhodného kráčejícího čtyřnohého robota ANYmal. Nově vývojáři každou ze čtyř nohou tohoto robota opatřili kolem. ANYmal díky nim dokáže překonávat komplikované překážky i balancovat na zadních. V dohledné době by mohl doručovat zakázky ve městech.

Když je to nutné, ANYmal může kráčet po nohou a mít kola v zajištěné poloze. Při pohybu po ploše ale robot lépe využije jízdu na kolech. Je to rychlejší a méně energeticky náročné. S koly se ANYmal může pohybovat rychlostí až 22 kilometrů za hodinu. Robot je rovněž vybavený řadou systémů, které mu umožňují autonomní pohyb v komplikovaném městském prostředí. Má k dispozici GPS, LIDAR i kamery.

TIP: Tesla chce příští rok představit prototyp humanoidního robota

Třešničkou na dortu je možnost balancování a pohybu na zadních kolech. Robot při tom neustále v reálném čase analyzuje a vyhodnocuje data všech 16 motorů, které používá k pohybu končetin i kol. Proč by se ale měl robot jako ANYmal pohybovat „po zadních“? Marko Bjelonic z týmu tvůrců vysvětluje, že by to robot měl využít například při setkání s klientem, od něhož převezme zásilku a uloží si ji do nákladního prostoru. Pak se vydá na cestu na všech čtyřech kolech. Na trhu by se tito roboti měli objevit příští rok, jejich pořizovací cena zatím nebyla upřesněna.

Jiří z Poděbrad odešel na věčnost na jaře 1471. Jeho nejstarší syn Boček byl duševně nemocný a neschopný zaujmout postavení hlavy rodu. Druhorozený syn a předpokládaný hlavní dědic, opavský kníže Viktorín neměl možnost zapojit se do volebních bojů, neboť ho od léta 1469 držel uherský panovník Matyáš v zajetí. Jediný, kdo mohl z potomků zemřelého monarchy kandidovat na českého krále, byl Jiřího třetí syn, uvážlivý, ctižádostivý a nadějný diplomat, minsterberský kníže a kladský hrabě Jindřich I. Původně z něj otec chtěl učinit pražského arcibiskupa, ale poté ho několikrát poslal v čele vojsk napravit chyby ukvapeného Viktorína. Po bratrově zajetí se stal po králi hlavním politickým představitelem poděbradské strany. 

V období po otcově smrti působil dvaadvacetiletý Jindřich jako zemský správce a organizoval volební sněm. Disponoval též kutnohorskou mincovnou a ochraňoval korunovační klenoty a korunní archiv. Jako manžel princezny Uršuly, dcery braniborského kurfiřta, se mohl pyšnit příbuznými z nejpřednějších říšských knížecích rodů. Manželé měli v okamžiku smrti Jiřího z Poděbrad již dva zdravé syny, proto nehrozilo, že by po Jindřichově případné volbě nebyl dostatek čekatelů na korunu. Přestože ho mnozí kališníci vyzývali, aby kandidoval, pragmatický Jindřich si uvědomoval, že jako kališník nikdy nezíská hlasy katolických pánů a jenom by vyvolal nové rozbroje. Navíc spolupracoval na otcově alianci s Jagellonci, takže se těžko mohl nyní postavit proti kandidatuře Vladislava Polského, který byl potomkem deseti českých králů z habsburské, lucemburské a přemyslovské dynastie. Historik Martin Šandera z toho důvodu Jindřicha velmi výstižně označil „velkým hráčem s nízkými kartami“.

Královská krev

Jelikož se Jindřich rozhodl nekandidovat, nepostavili Poděbradové v roce 1471 vlastního uchazeče o trůn. Kandidaturu ale oficiálně vyhlásil osmadvacetiletý ctižádostivý uherský král Matyáš Korvín, který se v roce 1469 dal v Olomouci skupinou českých a moravských katolických stavů zvolit českým králem a bez korunovačních klenotů korunovat.

Prozíravý Jindřich zůstal v jagellonské éře významným velmožem a diplomatem. Dokonce se s českým králem sešvagřil. Nestalo se tak zamýšleným svazkem panovníka s Ludmilou z Poděbrad (viz Marné pokusy o zajištění následnictví), jenž se nakonec neuskutečnil, ale s Barborou Braniborskou. Nevěsta byla sestrou Jindřichovy manželky a vdovou po hlohovském knížeti. Královo manželství nicméně nebylo nikdy konzumováno a později bylo zrušeno.

Jindřichovy ambice a plány stály v ostrém kontrastu se stavem jeho financí. Nepomohlo mu ani rozdělení majetků po otcově smrti mezi čtyři bratry. Jindřich sice převzal minsterberské knížectví, kladské hrabství a náchodské panství, ale též značné dluhy. Zemřel v roce 1498 ve věku padesáti let. Z jeho manželství s dcerou braniborského kurfiřta se narodilo osm dětí, tři syny oženil s Piastovnami ze zaháňského knížectví. Pro zajímavost dodejme, že jeho krev kolovala v žilách císařovny Marie Terezie, carevny Kateřiny Veliké, všech pruských králů a německých císařů, Albrechta z Valdštejna i říšského protektora Neuratha.

Širšího nasazení se PzKpfw V Pnather dočkal na západní frontě, kde bojoval již od spojeneckého vylodění v Normandii. Nasadily je tam nejdříve dvě jednotky: I. prapor tankového pluku SS 12 a I. prapor tankového pluku 6. Další čtyři prapory vybavené panthery se pak na bojiště dostaly v průběhu června nebo začátkem července. O jejich výkonech pak Guderian v rámci své zprávy napsal, že společně s PzKpfw IV a VI se osvědčily, nicméně jsou náchylné k rychlému vyhoření.

Životnost motorů výrazně přesahovala výdrž neustále problémových koncových převodů a úchyty pro takzvané Schürzen měly být zesíleny, neboť se často stávalo, že se ocelové pláty tohoto přídavného pancéřování v hustých živých plotech zachytily a utrhly.

Zničeny vlastní posádkou

Do 8. července 1944 odepsali Němci v Normandii v důsledku střetů s nepřítelem celkem 112 pantherů a je velmi zajímavé, že do konce měsíce se toto číslo zvýšilo jen asi o 20 dalších vozidel. Britové podobně jako v Itálii zničené panthery analyzovali a zjistili, že z 82 strojů vyřadila 36 protitanková munice, sedm padlo za oběť kumulativní munici a sedm dělostřelectvu, osm šlo na vrub letectvu, šest strojů zničila jejich vlastní osádka, tři zůstaly opuštěny a u 15 se příčinu nepodařilo zjistit.

V průběhu dalších bojů pak výrazně narůstal počet pantherů, které buď opustili nebo odpálili sami němečtí tankisté. Kvůli neustále se zhoršující situaci Německa a spojenecké převaze na zemi i ve vzduchu navíc během podzimu 1944 docházelo stále častěji k nasazování velmi omezených počtů pantherů na dlouhých úsecích fronty, přičemž se tyto stroje následně stávaly snadnou obětí angloamerických letců nebo větších skupin spojeneckých tanků.

Když chybí benzin

Teprve německá ofenziva v Ardenách přinesla znovu velkou koncentraci obrněnců do několika hlavních útočných směrů, jako tomu bylo v dobách útoku na Francii či invaze do SSSR. Den před zahájením operace Wacht am Rhein se na západní frontě nacházelo 471 pantherů, z nichž 336 bylo provozuschopných, akce se ale zúčastnila jen část nich – ztráty přitom byly značné.

Po selhání navazující operace Nordwind obrátilo německé velení svou pozornost znovu k východu, kam v únoru 1945 převelelo plných 271 pantherů, a na západě tak zůstalo jen pět praporů vyzbrojených těmito stroji. K 15. březnu 1945 tudíž přívalu amerických a britských tanků čelilo pouhých 117 pantherů, z čehož 49 bylo schopno provozu. Naproti tomu proti Rudé armádě stálo ke stejnému datu 740 pantherů, z nichž 361 mohli Němci reálně nasadit. 

Do hořkého konce

Střední tanky PzKpfw V bojovaly až do posledních dnů druhé světové války. Účastnily se bojových operací skupiny armád Střed na území protektorátu Čechy a Morava, stejně jako střetů v okolí Berlína. V samotném hlavním městě třetí říše pak některé stroje, pro něž již nebyl dostatek pohonných hmot, posloužily jako statické opěrné body. Celkově se panthery osvědčily ve velkých tankových bitvách odehrávajících se převážně v otevřené krajině a při podpoře pěchoty.

Naopak v členitém lesnatém terénu a v městské zástavbě obvykle utrpěly značné ztráty, neboť musely čelit útokům vedeným proti jejich slabšímu bočnímu či týlovému pancéřování, navíc většinou z malé vzdálenosti. Jejich úspěšnost také silně závisela na kvalitě výcviku osádky. Došlo tak k paradoxní situaci: v počátcích nasazení pantherů zpravidla byli k dispozici zkušení a dobře vycvičení tankisté, jenže celkový výkon jednotek doplácel na vysokou poruchovost, obecně uspěchaný vývoj a nevyzrálost taktiky.

TIP: Trumf v rukávu německé Panzerwaffe: Těžký tank Tiger II

Naproti tomu v závěru války, kdy se již německým inženýrům podařilo odstranit většinu „panteřích“ dětských nemocí, se Panzerwaffe nedostávalo dostatečně kvalitních osádek a co hůř, fatálně vázla logistika, takže mnoho strojů muselo být zničeno kvůli nedostatku pohonných hmot nebo absenci vyprošťovacích čet a opravárenských kapacit. I přesto ale PzKpfw V Panther představoval pro každý spojenecký tank během celého průběhu války skutečně smrtícího soupeře. Podle jedné ze statistik totiž na zničení jediného panthera připadlo pět odepsaných obrněnců M4 Sherman nebo devět strojů T-34.