Největším obojživelníkem a zároveň největším mlokem na světě je velemlok čínský: Dorůstá až 180 cm a váží 25–30 kg. Na Zemi žije už přes 170 milionů let a za uvedenou dobu se téměř nezměnil. Dnes se považuje za kriticky ohroženého, jelikož ze svého přirozeného prostředí téměř vymizel. Čínští badatelé v rámci čtyřletého terénního výzkumu zjistili, že se velemlok ve sladkovodních tocích, které obýval původně, již v podstatě nenachází: Objevili jej pouze ve čtyřech ze 79 prohledávaných lokalit.

TIP: Obři mezi zvířaty: Kdo jsou největší tvorové současnosti

V Číně kdysi běžný druh se totiž stal velkou pochoutkou a končí na talířích hostů luxusních restaurací. V minulosti bylo přitom pojídání velemloků zakázané a dnes je do podniků dodávají farmy, které obří tvory chovají nelegálně. Největší kusy přitom vyjdou v přepočtu až na 34 000 Kč.

Král Ludvík XIV. si prý po ránu otíral ruce pálenkou. Jeho poddaní si obličej raději napudrovali než umyli a mastné vlasy si zásadně zakrývali parukou. V 18. století zkrátka lidé na hygienu příliš nedbali, jenže – je dnes situace o tolik lepší?

Mytí podle směrnic

Žloutenka typu A, střevní onemocnění nebo toxoplazmóza představují jen stručný výčet onemocnění, jimiž si můžeme „zpestřit“ život, pokud si neumyjeme ruce po použití toalety nebo před jídlem. Šest kroků, jak si ruce umýt správně, popisuje dokonce směrnice Evropské unie. Přitom ani čeští zdravotníci, kteří by zmíněný úkon měli zvládat nejlépe, podle průzkumu unijní nařízení často nedodržují – správný postup ovládá jen 75 % z nich. „Statistika říká, že čtvrtina Čechů si před jídlem neumývá ruce, což není příliš dobrá vizitka,“ dodává Vilma Benešová, vedoucí lékařka z Oddělení nemocniční hygieny ve Fakultní nemocnici v Motole.

Sprchu, nebo vanu?

Češi to však s hygienou nepřehánějí ani v dalších oblastech. Podle průzkumů, které si letos nechala zpracovat firma prodávající kosmetiku a čisticí prostředky, si téměř pětina z nás na vanu či sprchu denně vůbec nevzpomene. Spotřeba vody a mýdla přitom kolísá v závislosti na dni v týdnu: o víkendu roste, v pracovní dny naopak značně klesá. Mycí prostředky se pak vyplatí prodávat zejména v hlavním městě, kde je jejich spotřeba dlouhodobě nejvyšší. Když už se dostaneme do koupelny, dá až 67 % z nás přednost sprše oproti vaně. Je to rychlejší a navíc ušetříme za vodu. Za tuto volbu by nás ovšem pochválili i dermatologové. „Dlouhý kontakt s horkou vodou může kůži vysušovat. V případě sprchy k tomu většinou nedochází, ale při koupelích je k tomu pokožka naopak náchylná,“ vysvětluje dermatoložka Monika Arenbergerová.

TIP: Experiment hledá odpověď na citlivou otázku: Jsou ženy čistotnější než muži?

Zdravá kůže se z očisty „otřepe“ velmi rychle. Ochranný film, který se umytím naruší, se obnoví za dvě až čtyři hodiny. Lékaři jsou přesto raději, pokud mýdlem spíš šetříme. Může totiž vzniknout tzv. ekzém z opotřebování, jenž se objevuje při nadužívání mycích a čisticích prostředků. Jak ovšem vyplynulo z průzkumu, toto riziko hrozí spíše ženám, které se sprchují a mydlí podstatně častěji než muži.

Pár pozitiv však zkoumání hygienických zvyklostí českých občanů přece jen odhalilo. Přestože se nemydlíme tolik jako lidé v některých jiných zemích, svých návyků se nevzdáváme ani v dobách krize. Za sprchové gely utrácíme v současnosti stejně jako před třemi lety, a někteří dokonce víc.

Sůl je zdánlivě obyčejná látka, ale v antice se s ní dalo platit, vedly se o ni války, sloužila jako forma nátlaku nebo umožňovala uchovávat potraviny, byla zkrátka všudypřítomná. 

V kuchyni i kultu

Na nepostradatelnost soli v antickém světě lze sotva usuzovat z písemných a archeologických pramenů. Antičtí autoři, kteří se o ní šířeji zmiňují, by se dali spočítat na prstech jedné ruky. Ani archeologie není moc nápomocná, protože sůl se snadno rozpustí, nebo kompletně zužitkuje a nezanechá stopy. Nicméně sůl musela být nedílnou součástí života. 

Biologický aspekt lidské potřeby soli se totiž v antice nelišil od toho moderního. K tomu ovšem musíme přidat daleko širší použití v běžném životě, o kterém víme z těch mála dochovaných písemných dokladů. Sůl se přidávala do příkrmů pro hospodářská zvířata a v menší míře do směsi pro hnojení půdy. Své využití měla i v lékařství při snižování vysokých horeček, dehydrataci, nechutenství a při léčbě některých dalších neduhů. V kosmetice sloužila k otvírání pórů a čistění pleti.

Uplatnila se ale i v náboženství, protože bez mola salsa (solené špaldové mouky) se nemohl obejít žádný oficiální rituál nejen římského kultu. V neposlední řadě našla obrovské využití jako konzervační prostředek, neboť až do konce 19. století sůl představovala jediný způsob, jak dlouhodobě uchovávat potraviny.

Gaius Plinius Secundus (1. století n. l.) ve svém díle O přírodě popisuje několik druhů soli i s jejími účinky. Například frygická má být dobrá na zrak, kappadocká na kůži, pro léčbu očních chorob u zvířat sůl ze španělské Baetiky, na jídlo a konzervaci potravin ta řecká, ale jako nejlepší a nejbělejší uvádí sůl z jihoitalského Tarenta.

Odpařování a dolování

Poptávka po soli musela být obrovská a tomu odpovídala i její produkce. V horkých středomořských oblastech nepředstavovala těžba soli v antice téměř žádný problém, protože se zde podobně jako dnes dala získat odpařováním mořské vody, případně jiného slaného vodního zdroje (slanou vodu obsahují i některá vnitrozemská jezera či prameny).

Dražším a náročnějším způsobem se sůl získávala dolováním z ložisek v geologických útvarech, a to spíše ve vnitrozemí. Ve starověku se takto nejvíce soli vytěžilo v solných dolech v rakouském Hallstattu, které mohly produkovat až 100 tun ročně. Existovaly však i další oblasti s bohatými ložisky pro těžbu, například v Burgundsku, Švábsku, na jihu Polska, v Karpatech a Transylvánii. Solné doly zaznamenává Plinius i na Sicílii, Iberském poloostrově a v Kappadokii.

V severozápadní Evropě, kde slunce tolik nesvítí a nehřeje, se často využívala takzvaná briketáž. Umělým zahříváním nádob se slanou vodou docházelo k výparu a krystalizování soli. Neměli bychom si ale dělat iluze o kvalitě takto produkované soli – byla snad srovnatelná s dnešní solí posypovou. S rozvojem antické civilizace tyto způsoby získávání mizely, protože rostoucí Římská říše zvládala své provincie a mnohdy i barbarské kmeny za hranicemi dostatečně zásobovat solí získanou výparem mořské vody.

Využívání solných pánví k odpařování mořské vody je ekonomicky daleko výhodnější. Voda se zpravidla začátkem léta uzavírala v umělých a mělkých nádržích, kde vítr a slunce během parných dnů vykonaly všechnu práci. Vlhká sůl, která krystalizovala na jejich březích, se na podzim vysušila na stanové konstrukci a následně se podrtila v solných mlýnech na konzistentní velikost zrníček. Ve středomořském klimatu mohl tento proces trvat 80–100 dnů.  

Hojnost soli

Římští autoři z přelomu letopočtu uvádějí, že legendární král Ancus Martius (7. století př. n. l.) otevřel takové saliny v ústí Tibery, kde se ročně produkovala sůl v hodnotě 4 tun stříbra. Zmiňují solné pánve po celém Středomoří, například i v Pompejích. Z pozdní antiky víme, že mořská sůl se získávala nedaleko Benátek. Archeologicky jsou dokumentovány saliny na pravém břehu zmiňované Tibery (1. století n. l.), ale také v jihotureckém Kaunu, kde v antice fungovalo 48 kruhových jezírek (o průměru 4,3 m a hloubce 14–18 cm) spojených kanálky s mořem. Každopádně i tato sůl obsahovala nečistoty, jichž se antičtí autoři doporučovali zbavit proplachováním a následnou rekrystalizací. 

Písemné prameny ani archeologie ovšem nejsou schopny odhadnout množství takto získané soli. Pro srovnání se můžeme podívat na produkci soli v 19. století, kdy například solná jezera na Krymu mohla produkovat od 3 000 do 13 000 tun soli ročně a okolo města Thermisi na Peloponésu se v této době sklízelo až 20 000 tun soli ročně. Z toho bychom mohli vyvozovat, že většina přímořských měst v antickém Středomoří byla schopná sama zásobovat lokální trhy. Patrně právě pro snadnou dostupnost neměla pro středomořské civilizace sůl valnou ekonomickou hodnotu, na rozdíl od barbarských kmenů. 

Sůl nad zlato?

Sůl je relativně těžká a objemná komodita, která se hůře transportuje na velké vzdálenosti (hlavně do vnitrozemí). Přímořským městům se tak nevyplácelo s ní mezi sebou obchodovat. Z Plutarchova popisu obléhání Athén roku 295 př. n. l. víme, že cena 1 medimnu (asi 52 litrů) soli vzrostla na 40 drachem, ale to samé množství obilí až na 300 drachem (1 drachma = denní plat kvalifikovaného řemeslníka). Ekonomicky výhodnou a obchodovatelnou komoditou se sůl stala až v Římské říši.

Za samotný vzestup města Říma mohla sůl, respektive už uváděné solné pánve v ústí Tibery. Kontrola tohoto území byla pro Římany pravděpodobně tak důležitá, že si ji pokoušeli nárokovat nejen vojensky, ale i propagandisticky formou legendárních počátků. Samotný Řím se také nacházel v místě vhodného brodu přes Tiberu a na Via Salaria (solné cestě), která vedla ze solných pánví přes Apeniny až k Jaderskému moři. 

Výsadního postavení využívalo město ve svůj prospěch. Z počátku se snažilo udržovat cenu soli na únosné míře, aby si ji mohli dovolit i nemajetní občané. A naopak během punských válek, kdy Řím sváděl boj na život a na smrt s Kartágem (3.–2. století př. n. l.), uvalil na obchod se solí velkou daň. Pro neplnoprávné římské občany, například Latiny, Etrusky či Umbry, navýšil ceny a zisky pak plynuly do armády. Římský cenzor Marcus Livius, který tento postup prosadil, si za to vysloužil přízvisko Salinator.

Římský přístup k bílému zlatu se nezměnil ani v pozdějších staletích, kdy se jeho těžba při pobřeží rozvinula. Sůl byla poté využívána k zásobování římských vojenských táborů na Rýnu, kde se ve 2. a 3. století n. l. dokonce vyskytují specializovaní obchodníci s touto komoditou – negotiatores salarii. 

Ropa antiky

Sůl bezpochyby představovala v určitých dobách antiky strategickou surovinu podobně jako dnes ropa. Ve Středomoří byla její ekonomická hodnota omezená, ale o to víc se mohla sůl využívat jako forma politického nátlaku na barbarské kmeny. Například Augustus si v 1. století př. n. l. podmanil odbojný alpský kmen Salassů tím, že je odřízl od přístupu k soli.

TIP: Lukulské hody: Na čem si pochutnávali staří Římané?

V 1. století n. l. dokonce písemné prameny referují o bitvě mezi kmeny Hermundurů a Chattiů, které se střetly o nadvládu nad (nám neznámou) solnou řekou. Řecký zeměpisec Strabon okolo přelomu letopočtu zanechal zprávy o bojích mezi ilyrskými kmeny, v nichž hrály důležitou roli zdroje soli. Římský právník Julius Paulus ve 3. století n. l. uvedl, že za prodej soli (stejně jako například železa a obilí) barbarským kmenům za hranice Římské říše hrozil trest smrti. A pozdně antický spisovatel Ammianus Marcellinus se zmiňuje o bojích o sůl mezi Burgundy a Alamany ještě v roce 369 n. l., kdy Řím spěl ke svému konci.

Propastný rozdíl mezi Západem a Východem se před pádem železné opony projevoval také v přístupu k vyšetřování sériových vražd. V Anglii a Americe sledovala média každý krok detektivů, podobizna vraha se šířila mezi lidmi. V Sovětském svazu měl rostovský řezník Andrej Čikatilo na svém kontě už desítky znásilněných a znetvořených dětí, veřejnost však o jeho řádění věděla pramálo. Státní cenzura se snažila vše ututlat, protože sadistické vraždy byly vždy považovány za projev prohnilé společnosti kapitalistických zemí a jejich spojování se Sovětským svazem režim nemohl potřebovat.

Rostovský řezník

Hon na vraha dětí a mladých žen z okolí ukrajinského města Rostov na Donu trval celkem dvanáct let. Začal v roce 1978, kdy Čikatilo znásilnil a ubodal devítiletou holčičku. Jeho vražedné choutky v průběhu času kulminovaly. V jediném měsíci roku 1984 stihl zavraždit osm lidí. Zpravidla si vyhlédl dítě na zastávce a odlákal je na odlehlé místo, do lesa či opuštěného domu. Některé oběti vykuchal, jiným odřízl kus těla a doma jej snědl, jedno tělo se našlo s vykousnutým jazykem. Jak Čikatilo později přiznal u výslechu, vraždění ho vzrušovalo.

Najděte ho. Hned!

V polovině osmdesátých let už fungoval speciální vyšetřovací tým, který měl jasný úkol z nejvyšších míst: přinést okamžité výsledky. Policisté prověřili desítky tisíc lidí. Jejich výslechy byly tvrdé, podezřelé při nich i mučili. Také proto se k Čikatilovým vraždám doznalo mnoho nevinných mužů. Jeden z nich, Alexandr Kravčenko, byl dokonce popraven. 

Detektivům ztěžovala práci jedna pozoruhodná okolnost. Když už Čikatila v roce 1984 dopadli, jeho krevní skupina totiž neodpovídala krevní skupině zjištěné z biologickch stop (sperma, sliny, krev) na místech vražd. Soudci ho proto nemohli usvědčit. Jak se později ukázalo, Čikatilo patřil k malému procentu populace – tzv. nevyměšovačům, jejichž tělesné tekutiny neobsahují látky, podle nichž se dá poznat krevní skupina.

V roce 1990 se úsilí o dopadení rostovského řezníka vyplatilo. Jeden z mnoha hlídkujících policistů v civilu přistihl Čikatila těsně po jeho poslední vraždě. Nyní už nemohl uniknout trestu. Přestože existovalo jen málo přímých důkazů a vraždící maniak dlouho zapíral, nakonec podlehl, když mu psycholog přednesl roky vytvářený psychologický profil jeho samého. Rozplakal se a přiznal se k šestapadesáti vraždám, přičemž kriminalisté mu jich připisují o tři méně. Popraven byl střelou do hlavy v únoru 1994.

TIP: Sériový vrah Ed Gein: Kdo byl skutečný Buffalo Bill z Mlčení jehňátek?

Nevídaným dramatem byl i tříměsíční soudní proces. Čikatilo jej strávil zavřený v kleci. Choval se totiž jako šílenec – při přelíčení pořvával nesmyslné věty a ukazoval genitálie. Klec ho také chránila před útoky lidí přihlížejících soudu. Do soudní síně měli vstup jen nejbližší příbuzní obětí a mnoho z nich při naturalistickém popisování Čikatilových otřesných činů omdlévalo.

Čikatilo, původně učitel a později firemní zásobovač, byl v jednom ohledu mezi sériovými vrahy výjimkou. Nežil totiž samotářsky. Měl ženu a zplodil dvě děti. Jeho žena se při soudu dušovala, že o zvěrstvech svého muže neměla ponětí. Jeho syn Jurij ještě dlouho po popravě prohlašoval, že jeho otec byl nevinný a stal se obětí vykonstruovaného procesu. 

Luca Yupanqui, dcera zpěvačky kapely Psychic Ills – Elizabeth Hartové a hudebního producenta Ivána Diaze Mathého, se brzy dočká svého prvního alba. Na tom by nebylo nic divného, tedy pokud by dítětem nebylo patnáctiměsíční batole. Zvuky použité pro album Sounds of an Unborn (Zvuky nenarozeného) navíc pocházejí z časů, kdy Luca Yupanqui pobývala v děloze své matky.

Páreček hudebníků, kteří se již drahnou dobu věnují hlavně experimentálnímu a psychedelickému rocku, nahrával pohyby nenarozené Lucy a pomocí syntezátorů je převáděl na zvuky. Pětihodinový záznam nyní hudebníci mírně upravili a výsledkem jejich snažení je desítka skladeb pro nové album. Podle Liz Hartové a Ivána Mathého jde o původní záznam „předvědomého bytí“. Premiéra alba Sounds of an Unborn je naplánována na 2. dubna, již nyní je ale k mání v předprodeji. 

Dánský preparát Semaglutid vznikl v roce 2012 k léčbě diabetu 2. stupně. V roce 2017 se ale ukázalo, že velmi dobře funguje i k léčbě obezity – jeho podání snižuje pocit hladu a celkovou chuť na jídlo. Již první klinické studie slibovaly zajímavé výsledky – v rámci 3. fáze testování došlo u sledovaného vzorku pacientů k úbytku tělesné hmotnosti o 14,9 %. Nejnovější studie britského Centre for Obesity Research, která zahrnovala výrazně větší počet testovaných, ukazuje dokonce ještě lepší výsledky.

Badatelé do výzkumu zahrnuli celkem 1 961 lidí ze 16 zemí Evropy, Asie a severní i jižní Ameriky. Jejich průměrná hmotnost byla 105 kilogramů a nikdo z nich se neléčil s diabetem. Účastníci experimentu dostávali jednou týdně podkožní injekci s 2,4 miligramy Semaglutidu. Šlo tak o stejné množství preparátu jako při testech v roce 2017.

TIP: Nová hormonální injekce pomůže proti obezitě, navíc bez vedlejších účinků

Po 68 týdnech experimentu tito lidé shodili průměrně 15,3 kilogramu. 35 procent z nich přitom zhublo o více než pětinu původní tělesné hmotnosti. Jde o doposud nejlepší výsledek, jaký byl v redukci tělesné váhy dosažen pomocí nějakého léku. Semaglutid podle vědců dokáže snížit hmotnost člověka tak, jak se doposud dařilo jen díky operaci žaludku. V Česku je Semaglutid dostupný pouze na lékařský předpis pod obchodním názvem Ozempic.

Virginie Amélie Avegno z New Orleans vyrostla v Paříži, kde se provdala za lodního magnáta a bankéře Pierra Gautreaua. Platila za jednu z nejkrásnějších žen pařížské smetánky. Párkrát pózovala pařížským malířům – právě obraz jednoho z nich, Johna Singera Sargenta způsobil ohromný skandál.

Portrét Madame X byl poprvé vystaven na Salónu v roce 1884. Dnes při pohledu na něj už jen těžko chápeme, co to zemětřesení v pařížské společnosti způsobilo. Šlo především o to, že na něm v koketní póze a svůdných šatech téměř bez ramínek (původně jedno dokonce lehce padalo z ramene) pózovala právě jedna z místních prominentek. Publikum mělo za to, že malíř tímto obrazem odhaluje a obhajuje cizoložství a nemorální způsob života bohatých Pařížanek. 

Zatímco z malíře Sargenta se po skandálu, který jej donutil opustit Paříž, stal jeden z nejslavnějších portrétistů boháčů z Anglie i USA, madame Gautreau se raději stáhla z veřejného života. Její reputaci nepomohlo, ani když Antonio de La Gándara v roce 1898 namaloval její portrét, na kterém vypadá jako skutečná dáma!

Podle současného hlavního proudu, postaveného na kosmologii s chladnou temnou hmotnou a kosmologickou konstantou, rostou galaxie tak, že se menší spojují do větších při epizodách tzv. galaktického kanibalismu. Hvězdné ostrovy se gravitačně přitahují a ve složitém gravitačním tanci nakonec splynou v jeden, načež se popsaný proces opakuje. V současné době tedy tvoří preferovanou hypotézu tzv. hierarchická formace, kdy galaxie rostou krok po kroku. Ve finální fázi se již spojují velké ostrovy, z nichž obvykle vznikají gigantické galaxie eliptické, jež pak nacházíme nejčastěji v samotných centrech galaktických kup.

TIP: Galaxie v Andromedě na kolizním kurzu! Srazí se s naší Galaxií

Někteří vědci – zejména ti, kteří zpochybňují platnost aktuálně přijímané kosmologické teorie – však nejsou s uvedeným scénářem zcela spokojeni. Především poukazují, že v přehlídkách pořízených s velkým kosmologickým posuvem, tedy zachycujících velmi staré objekty, by měly logicky převažovat malé galaxie nad těmi obřími. To však neodpovídá pozorování, a odborníci se tak přou, zda jde o důsledek observační nedostatečnosti, nebo skutečného rozporu s kosmologickou teorií. 

Zdravá noha tvoří základ pro správné fungování celého těla. Lidský organismus pracuje jako řetězec: chodidlo, kotníky, kolena, kyčle, bederní páteř, hrudník – záda, krk. A původ řady bolestí moderního člověka může pramenit právě ze špatné činnosti nohou. Pokud chodidlo pevně sešněrujeme do boty, která jej vždy a všude podrží, plyne do mozku informace, že je noha rovná, ať našlapuje jakkoliv. Klíčový orgán proto rozhodne, že není potřeba vyvíjet žádnou balanční aktivitu, a velice rychle si na daný stav zvykne. Šlapky potom zakrní, i kdybychom jinak patřili mezi trénované atlety: Zatímco zbytek těla se může pyšnit super kondicí, ochablé nohy se stanou zdrojem nekončících potíží. 

Klasické boty se často chovají jako módní fixační dlaha, jež omezuje správné fungování měkkých tkání, nervů i kostí a kloubů nohy. Na rozdíl od dlah však obuv nosíme na zdravých končetinách. Pokud je noha uvězněná jako v sádře, během šesti týdnů svaly atrofují o 40–60 %. Podobný proces se odehrává s chodidlem, zůstává-li často a dlouho sevřené v botě. Různé anatomicky tvarované vložky jej skutečně pomáhají udržovat v optimálním tvaru a pozici, jenže za jeho nevalnou kondici obvykle může právě bota, kterou vložka koriguje. 

Od prstů do zbytku těla

Problém s nedostatkem trénování nohou se snaží vyřešit obuv označovaná anglicky jako „barefoot“ neboli „naboso“, která vznikla v USA pro chůzi a běh v přírodě. V Česku představuje módu hlavně posledních let, kdy ji někteří lidé čím dál častěji nosí místo klasických bot. Její hlavní výhoda tkví údajně v tom, že noze dovoluje chovat se přirozeně. Co to však znamená? 

Při chůzi naboso se prsty vějířovitě rozevírají, palec směřuje ven a dodává tělu stabilitu. Pokud však nohu stlačíme do úzkého prostoru, nemůže fungovat správně. A zdaleka nejde jen o prsty, neboť v těle všechno souvisí se vším. V chodidlech začínají dlouhé svalové řetězce, které procházejí celou tělesnou schránkou a mají vliv na přirozenou funkci i stabilitu. Omezí-li se byť jen částečně prostor prstů, naruší se tím i činnost těchto řetězců a chůze již nemůže být přirozená. Člověk potom neklade plosku – přední část chodidla poblíž prstů – na zem citlivě, což hraje ve zdravém pohybu zásadní roli. Budeme-li totiž chodit naboso „jako buldozer“ a dupat do země patami, zničíme si klouby. Přirozená chůze je jemná a nohy bychom při ní měli v rámci přenášení váhy spíš opatrně pokládat. 

Ustupte před bolestí

Odborníci se ovšem v názoru na barefootovou obuv neshodnou. Jedni v ní vidí ideální řešení většiny obtíží s nohama, ale také s páteří a celým opěrným systémem. Jiní ji zatracují jako nebezpečný trend. Kde tedy leží pravda? Řada Afričanů, Indů či Tibeťanů chodí bosky dodnes a jejich nohy se na to adaptovaly. Na ploskách mají obvykle silnou kůži, která je chrání, ale současně zůstává překvapivě citlivá pro „ohmatávání“ povrchu. Nohy těchto jedinců jsou svalnaté a stabilní. 

Oproti tomu v Evropě odmala nazouváme poměrně pevné boty na běžné chození i sport. Chůzi naboso či v minimalistické obuvi si proto musíme dávkovat zvolna a opatrně – a v případě sebemenší bolesti chodidel s ní přestat.

Tenisky, nebo lodičky

Pokud to člověk s novým stylem chůze či běhu přežene, může zažít velmi nepříjemné situace. Při razantnějším používání barefootové obuvi nebo při běhání zcela naboso dochází i u trénovaných jedinců nezřídka k únavovým zlomeninám dolních končetin a hrozí také velké riziko zánětu měkkých tkání chodidel či obalů Achillových šlach. Hodně tak záleží na „obuvní historii“ jednotlivce: Ti, kdo nosí celý život široké tenisky, budou mít jinou startovní pozici než ženy, jež obouvají výhradně úzké lodičky na jehlách. 

TIP: Čtvrtina obyvatel světa trpí nedostatkem pohybu: Kde žijí největší lenoši?

Přechod na barefooty tak nemusí být snadný. Při nošení klasických bot totiž mozek zapomněl na přirozenost a neumí zapojovat vrozené pohybové mechanismy. Nohy znecitlivěly a svaly, jež by normálně měly fungovat, se dlouho nepoužívaly. Důležitý je tedy čas na jejich regeneraci a cviky k odstranění ploché nohy. 

Chůze naboso skýtá spoustu výhod, co se týká celkové kondice, ale také termoregulačních procesů. Zvyšuje otužilost a odolnost k teplotním výkyvům. Chodidlo, jež díky vhodné stimulaci zapojuje všechny svaly, může navíc ulevit od řady zdravotních problémů. Chůze bez bot či v barefootech snižuje krevní tlak a množství nových podnětů vnímaných šlapkami se projeví i ve větší psychické vyrovnanosti a v lepším zvládání stresu. 

Znečištěné ovzduší dramaticky škodí zdraví. Podle nového výzkumu bylo až 18 procent úmrtí na celém světě v roce 2018 vyvoláno působením pevných prachových částic, které pocházejí z emisí fosilních paliv. To představuje více než 8 milionů mrtvých kvůli tomuto typu znečištění jenom v roce 2018.

Uvedená studie britských a amerických odborníků téměř zdvojnásobuje odhady počtů mrtvých, které souvisejí se znečištěným vzduchem. Podle nejnovějšího vydání „Global Burden of Disease Study“, což je nejrozsáhlejší a nejpodrobnější zpráva a příčinách úmrtí ve světě, je v tuto chvíli chronická obstrukční plicní nemoc (CHOPN), která těsně souvisí s kouřením a znečištěním vzduchu, šestou nejčastější příčinou úmrtí na planetě.

TIP: Šokující výzkum: Silnice možná znečišťují ovzduší více než auta

Vědci své odhady založili na satelitních snímcích. Díky nim odhadli koncentrace pevných prachových částic typu PM2,5 (částice menší než 2,5 mikrometru), které pak zahrnuli do svých modelů a výpočtů. Podle docenta fyzické geografie Eloise Maraise studie potvrzuje dosavadní představy o naší zhoubné závislosti na fosilních palivech. Nejenom že jejich spalování zhoršuje problém s globálním oteplováním, mají také devastující vliv na lidské zdraví.