Chýše lásky

• Kreungové | Kambodža

V oblasti Ratanakiri na pomezí Kambodže a Vietnamu žije asi 22 tisíc lidí animistické kultury Kreung. Nejde o nijak izolované komunity: Kreungové mají kontakt s vnějším světem i jeho výdobytky, a ve větších vesnicích dokonce fungují základní školy. Na rozdíl od většinové khmerské populace si však zachovali řadu vlastních kulturních norem, včetně výběru partnerů.

Dívky v pubertálním věku se těší sexuální nezávislosti a rodiče jim dopřávají soukromí i možnost najít opravdovou lásku. Když dcera dosáhne zhruba třinácti let, postaví jí otec v džungli kus od rodného domu malou „chýši lásky“ na kůlech, jež poté slouží jako její milostné útočiště. Dospívající dívka má právo si do chýše vodit chlapce, prožívat s nimi sexuální dobrodružství a poznávat své preference. Často vyzkouší nemalé množství nápadníků a záleží pouze na ní, pro kterého z nich se nakonec rozhodne.

Přes den se sice kreungské dívky a chlapci příliš nestýkají a školní i pracovní povinnosti probíhají odděleně. Večer se však mladí lidé scházejí, aby se bavili společně.

Dívka si s postupujícím večerem může vybrat svého favorita, s nímž poté odchází do chýše. Zdaleka ovšem nemusí jít hned o sex a milenci mohou trávit čas poznáváním a povídáním o možné společné budoucnosti. Dospívající slečny obvykle „randí“ s několika chlapci najednou a různě je střídají, aby se mohly důkladně rozhodnout.

Za svítání se pak všichni vracejí k rodičům: U Kreungů se totiž za denního světla mohou na veřejnosti společně ukazovat pouze zasnoubené či sezdané páry.

Chlapci se snaží

Také chlapci berou možnost stát se dívčiným partnerem velmi vážně, neboť podléhají přísnému výběru. Dívky jsou odmala vedeny k tomu, aby nad výběrem manžela uvažovaly kriticky. Nikdy by si nezvolily někoho, kdo je kupříkladu líný anebo hrubý k ženám. Pokud se mladá slečna rozhodne pro svého vyvoleného, ostatní chlapci rozhodnutí akceptují a následně se mohou dvořit další potenciální partnerce.

Ačkoliv se popsaná tradice může zdát výstřední, v podstatě je velmi pokroková, protože vede mladé lidi ke vzájemnému respektu. V kreungské kultuře dosahuje míra domácího či sexuálního násilí velmi nízkých hodnot a znásilnění tam prakticky neexistuje. Někdy dojde k nečekanému otěhotnění, ani to ovšem není hanba. Společnost naopak těhotenství vnímá pozitivně, neboť se jedná o nesporný důkaz dívčiny plodnosti, a bez ohledu na biologické otcovství přijme její vyvolený dítě za své. Z logiky věci pak čistota nevěsty nikoho nezajímá – „zkušená“ mladá žena se totiž považuje za potenciálně dobrou manželku.

Kreungské tradice bohužel zvolna ustupují v důsledku moderní doby a bydlení evropského typu, kdy chýše lásky ztrácejí smysl. Kreungové si dnes stavějí zděné domy a mladá dívka se může uchýlit do soukromí vlastního pokoje. Významný vliv má ovšem také khmerská kultura, kde není předmanželský styk přijatelný.

Tiché plížení džunglí

• Nivaclé | Argentina, Paraguay

Severozápadní hranici Paraguaye s Argentinou utváří zčásti řeka Pilcomayo a podél jejího toku našlo domov etnikum Nivaclé, čítající na čtrnáct tisíc lidí: Obývají prales, živí se převážně lovem, pěstováním kukuřice a manioku a jejich milostný život mnohdy začíná neobvyklým rituálem zvaným El Gateo, což znamená „lezení po čtyřech“. Mladý muž se při něm totiž snaží přikrást, a někdy doslova proplazit džunglí ke své vyvolené.

V kmeni Nivaclé má výběr vhodného partnera v rukou výhradně svobodná dívka, jež může ještě před svatbou vyzkoušet libovolný počet sexuálních partnerů a pak se sama rozhodnout, který je pro ni nejlepší. Po zvládnutí všech denních povinností se omladina schází na návsích, kde se společně baví – přičemž součást zmíněné zábavy tvoří i tanec mladíků kolem ohně, kde samozřejmě předvádějí svoji vitalitu.

Pokud si mezi nimi dívka vybere svého favorita, přistoupí k němu zezadu, chytí jej za opasek a odvede si ho do chatičky v kopcích, aby spolu prožili noc. El Gateo však dává chlapcům možnost vyvinout vlastní iniciativu.

Úspěch, nebo výprask?

Pokud chce mladík zkusit své štěstí, musí počkat na hlubokou noc, kdy celá vesnice ztichne. Poté se plíží džunglí tak, aby ho nikdo nezahlédl a aby nevzbudil psy. Snaží se nepozorovaně dostat k chýši své vyvolené, vkrást se dovnitř a vklouznout až na její lože. Přestože celá komunita považuje El Gateo za samozřejmost, pouze dotyčný chlapec ví, kdy k němu dojde.

Úspěch akce však opět záleží jen na dívce a její reakci. Chová-li k mladíkovi sympatie, skončí noc velmi pravděpodobně sexem. Jestliže ovšem spustí křik, pak mise neuspěla, a dívka může hocha dokonce fyzicky napadnout, což se považuje za obrovskou potupu. Pokud tentýž muž El Gateo několikrát úspěšně zopakuje, znamená to, že si mladá žena vybrala svého budoucího manžela. Ten pak začne do její rodiny docházet i přes den, pomáhá s různými mužskými pracemi a později se dvojice vezme.

Tradiční život etnika Nivaclé se však v posledních letech radikálně mění vlivem vnější migrace a pronikání křesťanských kazatelů do tamních komunit. S poměrně pokrokovými namlouvacími rituály v kulturách Kreung a Nivaclé ostře kontrastují tzv. purity balls čili „plesy čistoty“, jejichž tradice není ani zdaleka tak dlouhá. Vznikly teprve v 90. letech minulého století v americkém Colorado Springs u konzervativních, křesťansky orientovaných skupin.

V podstatě jde o plesy, kde dívky v okázalých plesových róbách většinou bílé barvy slavnostně slíbí svým otcům, že si až do svatby uchovají panenskou čistotu – zatímco otcové slibují ochránit čistotu jejich mysli, ducha i těla. Vše pak bývá zpečetěno prstenem, popřípadě řetízkem nebo náramkem s přívěskem srdce či malého zámku pro dceru a s přívěskem klíče pro otce. Ten potom symbolicky předává svůj šperk nastávajícímu zeti v den svatby.

Purity balls v Americe podléhají poměrně ostré kritice mimo jiné proto, že slib čistoty staví dívku trvale do podřízené pozice – nejdříve vůči otci, později vůči manželovi – bez možnosti vlastního úsudku či rozhodnutí. V důsledku takové výchovy považují mladé ženy podřízenost mužům za normu, a to i v případě sexuálního násilí.

Ještě nedávno by to bylo téměř nepředstavitelné. Přestože se o zhoršujícím se stavu světových vodních zdrojů mluví stále častěji, především v souvislosti s globálním oteplováním, rozvinutému přístavnímu městu v Texasu, které je domovem pro více než 300 000 lidí nyní reálně hrozí, že mu dojde voda.

Jde o město s biblickým názvem Corpus Christi a je ironií, že se nachází v jižním Texasu na pobřeží Mexického zálivu. Problémy s nedostatkem vody, na které místní odborníci upozorňovali řadu let, se nyní dostávají do kritického bodu, kvůli souhře několika faktorů, včetně prudkého rozvoje průmyslu po zpřístupnění značných zásob ropy a zemního plynu.

Příliš žíznivý průmysl

Například petrochemický komplex na výrobu plastů, uvedený do provozu v roce 2022, spotřebuje každý den na chlazení tolik vody, kolik využijí všichni obyvatelé Corpus Christi dohromady. Situaci měla zmírnit plánovaná odsolovací stanice mořské vody. Ta ale doposud nevznikla, a tlak na omezené zásoby vody se kvůli tomu stále zvyšuje.

Významnou roli pochopitelně hraje i globální oteplování. Texas v posledních letech zasáhla série historicky výjimečných období sucha. Výsledkem je stále větší nedostatek vody, na které jsou závislí obyvatelé i místní průmysl. Srážky během roku 2026 sice situaci poněkud ulevily, hladiny přehradních nádrží ale zůstávají nebezpečně nízké. Není jasné, jak dlouho bude možné ještě fungovat s takto omezenými zásobami vody, které v současné době stačí sotva na rok.

Obyvatelé Corpus Christi žijí s omezeními spotřeby vody už od srpna 2024. Zákazy zalévání zahrad nebo mytí automobilů jsou samozřejmostí a hrozí mnohem drastičtější opatření, jako jsou střídavé odstávky dodávek vody, kdy by voda tekla jen v určitých částech dne.

Takové řešení ale nelze použít pro průmyslové podniky. Rafinerie a chemické závody by musely zastavit výrobu, což by mělo vážné ekonomické důsledky a zasáhlo by to zaměstnanost i fungování celého regionu. V moderní době taková krize většímu městu ještě nehrozila.

Běžný ozbrojený konflikt ve středověku obvykle zahrnoval spor na malém území mezi dvěma lokálními pány. Vojenské kontingenty čítaly něco nad stovku mužů, vesměs pěších v lehké zbroji, kteří se spíš než k bitvám v otevřeném poli hodili k jiným bojovým úkolům – obvykle ke zdlouhavému obléhání s cílem vyhladovět posádku, což si zpestřovali pustošením soupeřových statků a jeho vesnic. Ohromné bitvy, jež si s touto dobou obvykle spojujeme, představovaly naprosto výjimečnou součást vojenského života.

Ve snaze zmírnit útrapy středověkého způsobu vedení války a jeho dopadu na civilní obyvatelstvo přišla církev s tzv. božími míry. Hnutí nabralo na síle především v jižní Francii na přelomu tisíciletí. Již v roce 975 vyzval biskup Guy na synodu v Le Puy shromážděné laiky, aby se vzdali válčení, zachovávali mír a chránili církev. Nabídl tak uspořádání, jež mělo zastavit boj proti sousedům. Pod patronací akvitánských vévodů se pak hnutí rychle šířilo.

Přísahejte na mír!

Francouzští biskupové, zvyklí od dob Karla Velikého zasahovat do veřejného dění, svolávali sněmy a nutili na nich zeměpány, aby se vzdali násilného řešení sporů. Obvykle se na shromáždění četl seznam zákazů a přítomní přísahali na relikvie, že je budou dodržovat pro zachování míru. Široká podpora popsaných iniciativ přerostla v lidové hnutí: V Bourges například roku 1035 na výzvu biskupa všichni muži starší patnácti let přísahali, že proti sobě nepozvednou zbraně. K míru však měla situace daleko.

Král Jindřich I. Francouzský kontroloval prakticky jen oblast okolo Paříže a nad velkými částmi říše, především Akvitánií, Languedocem či Provence, měl pouze symbolickou kontrolu – skutečná moc spočívala v rukou majetných pánů. Vysoké daně, robota a naprostá beztrestnost zpupných šlechticů ovšem vyústily v mnoho rebelií, které místní kněží často podporovali. Do toho vstupovaly války samotných pánů a historici zmíněné období označují jako „feudální anarchii“.

Válka podle kalendáře

Ideologii mírových hnutí časem převzala kapetovská monarchie, která v průběhu dvou staletí nabrala sílu i autoritu. Svou legitimitu stavěla na tom, že z božích mírů učinila mír královský. Pozdější Kapetovci si dali záležet, aby byl každý odbojný šlechtic rychle „srovnán“. Církev následně přišla se zákazem najímání žoldnéřů, neboť i to znamenalo prohřešek proti boží spravedlnosti.

Vlivem božích mírů se postupně utvářela středověká rytířská etika, jež měla kultivovat válku a omezit ztráty na životech. Její běžnou součástí přitom bylo, že se například obléhaný na hradě mohl vzdát, načež mu byl se všemi ostatními umožněn svobodný odchod.

Pravidla, která se měla vztahovat na válčení mezi křesťany, zahrnovala zákaz bojů o významných církevních svátcích a od středečního večera do pondělního rána, nedotknutelnost sklizní a vinobraní, ochranu neozbrojených osob – žen, dětí, kupců na cestách, Židů – nezranitelnost knížat a králů, ohleduplné zacházení se zajatci, stejně jako zákaz určitých praktik a zbraní.

Vykupte se, pane

Součástí snahy o omezení obětí se stalo také vykupování ze zajetí. Místo zotročení či zabíjení zajatců se bojovalo do chvíle, kdy se jeden ze soupeřů vzdal. Od toho okamžiku byl hostem přemožitele a čekal na vykoupení svou rodinou.

Ekonomický přínos popsaného systému byl tak obrovský, že se praxe výkupného rychle ujala i při křížových taženích v Palestině. Když byl před Vánoci roku 1192 při návratu z křížové výpravy zajat anglický král Richard Lví Srdce, výkupné požadované rakouským vévodou Leopoldem V. a císařem Jindřichem VI. trojnásobně převyšovalo roční příjmy anglické koruny 

Na Saturnově měsíci Titanu, který je zahalený hustou atmosférou plnou organických látek, dokázal v roce 2005 přistát evropský modul Huygens, který tam dopravila meziplanetární sonda Cassini. 

Šlo ale o poměrně malé zařízení, které mělo jen omezené možnosti a bohužel i krátkou životnost. Větší přistávací modul by sice fungoval déle, ale stále by zkoumal jen jediné místo. Rover by mohl zjistit víc, ale o povrchu Titanu toho stále víme jen velmi málo. Robot by mohl snadno uvíznout v dunách nebo narazit na jiné překážky, které dnes nedokážeme předvídat.

Rozumnou volbou je proto podle řady odborníků létání, zvlášť vzhledem k atmosféře, která je pro tento způsob pohybu jako dělaná. Atmosféra Titanu je hustší než pozemská a poskytuje větší vztlak a gravitace dosahuje jen zhruba 14 % té pozemské.

Vážka pro průzkum Titanu

Proto vznikl koncept Dragonfly (česky „vážka“) - poměrně velké oktoptéry, jejíž trup měří přibližně čtyři metry na délku a metr na šířku. Na Zemi váží kolem 875 kilogramů, na Titanu bude díky slabší gravitaci pochopitelně mnohem lehčí. Na rozích trupu nese čtyři rotory o průměru 1,35 metru. Každý rotor tvoří dvojice protiběžných vrtulí nad sebou, což zvyšuje vztlak a současně omezuje nežádoucí krouticí moment.

Na palubě bude mít Dragonfly rozsáhlou vědeckou výbavu. Patří do ní přístroj pro mapování minerálů, hmotnostní spektrometr pro analýzy vzorků, vrták pro jejich odběr, meteorologická stanice nebo kamerový systém. Veškerou energii bude dodávat radioizotopový termoelektrický generátor MMRTG, který přeměňuje na elektřinu teplo vznikající při rozpadu plutonia. Stejnou technologii využívají například rovery Curiosity a Perseverance na Marsu.

Start ambiciózní mise Dragonfly je naplánován na červenec 2028 a cesta potrvá přibližně šest let. Po dramatickém průletu atmosférou by oktoptéra měla nejprve přistát v oblasti Shangri-La, na rozsáhlém poli dun poblíž rovníku na jižní polokouli Titanu. Tyto duny přitom netvoří silikátový písek jako na Zemi, ale pravděpodobně zrnka zmrzlých uhlovodíků.

Poté čeká Dragonfly série průzkumných přeletů, mimo jiné do nedalekého impaktního kráteru Selk. Tam bude mít Dragonfly jedinečnou příležitost analyzovat materiál, který by jinak zůstal ukrytý pod ledovým příkrovem tohoto zmrzlého světa kůrou. K obřím metanovým jezerům se sice nevydá, ale i tak tento podivuhodný svět nabízí velké množství cílů, včetně pátrání po možných stavebních kamenech života.

Výška žirafího těla je výrazně větší než délka, srdce je vzdáleno tři metry od mozku a krk je odpovědný za téměř polovinu celkové výšky těla. I přes tyto zvláštnosti v tělesné stavbě má žirafa nádherný a ladný pohyb, který nejlépe vyniká při běhu africkou savanou.

Výška velkých samců se přitom blíží šesti metrům a v některých případech váží až 1 800 kilogramů. Samice jsou menší a rozdíl mezi pohlavími je patrný na první pohled. S hlavou v takové výšce nemají žirafy téměř žádné potravní konkurenty, což napomohlo jejich dřívějšímu rozšíření téměř po celé Africe. 

Tvrdé boje soků

V době páření dochází mezi samci k častému měření sil, které má silnějšímu zjednat právo na samici. Sokové se nejprve pokoušejí jeden druhého zastrašit – vyzývavě stojí proti sobě, nebo se obcházejí v kruzích a měří sílu protivníka. Když zastrašovací taktika selže, může začít souboj, při němž samci zpočátku používají krky zkřížené do tvaru písmene X k přetlačování.

V případě, že ani v první „ostré“ fázi střetu žádný z bojovníků nevyklidí pozice, přijde na řadu hlava, a to doslova. Oba do sebe začnou hlavami tlouct a snaží se zasáhnout protivníka do hrudi nebo do krku. Údery jsou vzhledem k délce krku a hmotnosti zvířat nesmírně silné a například po ráně do hlavy může dojít k omráčení nebo smrti. Rány mohou také poškodit některé vnitřní orgány.

Ochrana mozku proti srdeční pumpě

Srdce žirafy je dlouhé až 60 cm, má stěny silné až 7,5 cm a váží víc než deset kilo. Z této mohutné pumpy vychází krev pod obrovským tlakem (2–3krát vyšším než lidský). Jen díky tomu se může krev dostat pod patřičným tlakem až do mozku. Jak je ale možné, že při sklonění hlavy nemají problémy s jeho překrvením? Vděčí za to unikátnímu systému žil v krevním řečišti a také systému srdečních chlopní.

Když zvíře skloní hlavu, krev přitéká do cévního řečiště a jeho početné tepny se roztahují do volných prostorů mezi nimi. Dokud je hlava svěšená, chlopně v krční žíle jsou uzavřeny, zadržují krev v krku a nedovolují jí téct do hlavy. Tím se dočasně sníží krevní tlak a mozek je chráněn. Když žirafa zvedne hlavu a narovná se, přebytečná krev vteče do srdce otevřenými chlopněmi.

Žirafy jsou býložravci – okusují větvičky a listí nejčastěji na pichlavých akáciích, které omotávají svým fialovým až 45 cm dlouhým jazykem. Jazyk i pysky jsou proti trnům akácií odolné. V období sucha dokáže žirafa vystačit s vodou získanou z potravy a bez napití vydrží podle některých údajů třicet i více dnů.

Šurany na jihozápadě Slovenska jsou osídlené minimálně od neolitu, což dokládá množství archeologických nálezů z různých období. Teď tam plánují postavit průmyslový park, který se bude rozkládat na velké ploše. Pro archeology to znamená rychle zvládnout rozsáhlý průzkum, aby se pokusili zachránit, co se dá. 

Odborníci Archeologického ústavu Slovenské akademie věd (SAV) ve spolupráci se společností MH Invest v místě odkryli rozsáhlý římský pochodový vojenský tábor o rozloze přibližně 7,4 hektaru, který pravděpodobně využívala vojska císaře Marka Aurelia během bojů s germánskými kmeny v Markomanských válkách na konci 2. století našeho letopočtu. Nález odborníky překvapil nejen svým rozsahem, ale především neobvyklými pohřby vojáků, jejichž ostatky byly ve spěchu uloženy do příkopů, mělkých jam i studní.

Vojenský tábor z Markomanských válek

„Máme jedinečnou příležitost prozkoumat prakticky celý římský pochodový tábor, což je v evropském měřítku velice výjimečné,“ uvedl ředitel Archeologického ústavu SAV Matej Ruttkay. „Vše nasvědčuje tomu, že zkoumáme místo, které zaniklo bezprostředně po vojenském střetu mezi Římany a Germány.“

V letech 166 až 180 n. l. vedla Římská říše sérii konfliktů s germánským kmenem Markomanů, kteří obývali území severně od Dunaje na dnešním Slovensku a v České republice. Císař Marcus Aurelius, vládnoucí v letech 161 až 180, tehdy osobně velel římským vojskům, jejichž cílem bylo ochránit severní hranici říše před vpády barbarů. Po smrti slavného vojevůdce války skončily a jeho syn Lucius Aurelius Commodus uzavřel s Markomany mír.

Nově objevený tábor vykazuje všechny typické znaky římského vojenského opevnění. Archeologové identifikovali pět vstupních bran, obranné valy i charakteristický systém příkopů a náspů se zaoblenými rohy, který byl běžný u pochodových i legionářských táborů.

Největším překvapením se stal mimořádně vysoký počet lidských ostatků. Kostry, ale i jednotlivé části těl, byly nalezeny v příkopech, studních i mělkých hrobech vyhloubených zjevně ve spěchu. Badatelé zatím nevědí, zda vojáci zemřeli v boji, podlehli epidemii, nebo je postihl jiný osud. Stejně záhadné je, proč jejich těla nikdo neoloupil, přestože byla pouze naházena do zásobních jam a studní. Více by mohl objasnit budoucí detailní výzkum.

Pravděpodobně jste už slyšeli, že klasické letní žabky jsou pro nohy katastrofa. Znamená to ale, že by se jim měl vyhýbat úplně každý? Jak škodlivé ve skutečnosti jsou? A způsobujeme si pokaždé, když si je obujeme, trvalé poškození chodidel?

Jsou žabky opravdu nepřítelem našich nohou?

Žabky patří bezpochyby k nejvíce démonizovaným typům obuvi. Každé léto se v médiích objevují články o tom, jak škodí nohám. Podle některých odborníků mohou způsobovat akutní poranění, například výrony kotníku, nebo přispívat k rozvoji méně nápadných obtíží, jako je plantární fasciitida. Jiní dokonce tvrdí, že mohou přispívat ke vzniku „kladívkových prstů“ nebo vbočeného palce.

U lidí, kteří jsou náchylnější k onemocněním dolních končetin, je opatrnost při nošení žabek určitě na místě. Jsou ale skutečně tak špatné pro každého? A měli byste se jim úplně vyhnout, pokud vám záleží na zdraví vašich chodidel? Odpověď, kterou svým pacientům dávám, by vás možná překvapila.

Jako podiatr v Minnesotě mívám ordinaci nejméně vytíženou koncem zimy, zatímco s příchodem jara a léta pacientů přibývá. Shodou okolností právě v této době lidé začínají nosit žabky. Nabízí se proto jednoduchý závěr, že bolest nohou je přímým důsledkem jejich nošení. Takové vysvětlení je ale neúplné.

Zima strávená v pevnější a více podpůrné obuvi spolu s tím, že lidé bývají méně fyzicky aktivní, může vést k tomu, že chodidla ztratí část své kondice. Když pak začnete být aktivnější a zároveň přejdete na obuv s menší oporou, mohou vás nohy bolet jednoduše proto, že si zvykají na vyšší zátěž.

Právě tato snížená kondice patří mezi hlavní možné příčiny bolesti chodidel – bez ohledu na to, zda člověk nosí žabky, nebo ne.

Kdy je lepší nechat žabky doma

Je pravda, že v žabkách je vyšší riziko pádu. To však platí pro všechny boty, které nedrží pevně na noze, například pro boty na vysokém podpatku, nazouváky, dřeváky nebo i špatně padnoucí obuv.

Výzkumy navíc neukazují, že by žabky u lidí se zdravými chodidly zvyšovaly riziko bolesti pat nebo změn postavení prstů více než jiné typy obuvi. Bolesti pat, kladívkové prsty i vbočené palce jsou v běžné populaci velmi časté, a to i u lidí, kteří žabky nikdy nenosili.

Na vzniku těchto potíží se podílí řada faktorů, včetně genetických predispozic, životního stylu nebo biomechanických nerovnováh.

Obecně doporučuji, aby se žabkám – a vlastně jakékoli obuvi, která není pevně připevněná k noze včetně paty – vyhýbali lidé se špatnou rovnováhou, osteoartrózou, revmatoidní artritidou, po operacích dolních končetin, s cukrovkou, otoky dolních končetin, periferní neuropatií, onemocněním periferních cév, neurodegenerativními chorobami nebo poruchami chůze.

U lidí s těmito zdravotními obtížemi je vyšší pravděpodobnost pádu nebo zhoršení již existujících problémů při nošení obuvi s nedostatečnou oporou.

I když žádným z uvedených zdravotních problémů netrpíte, je dobré mít na paměti, že žabky jsou určené především pro chůzi po rovných a suchých površích. Na mokrém povrchu totiž roste riziko uklouznutí a následného úrazu, zejména pokud obuv není pevně připevněná k chodidlu.

Chodidla mají ráda pestrost

Pokud vás zajímá, jaká obuv je nejlepší pro prevenci problémů s chodidly, odpověď zní: žádná.

Každý pár bot, který nosíme, mění způsob fungování našich chodidel a ovlivňuje náš pohyb. Proto je nejlepší mít k dispozici několik typů pohodlné obuvi s různou mírou tlumení, opory i různým způsobem, jak na noze sedí. Chodidla si tak mohou udržovat sílu, pohyblivost i schopnost přizpůsobit se různým podmínkám.

Žabky kladou na svaly a klouby chodidel větší nároky než běžná uzavřená obuv – což může být přínosné. Schopnost pohodlně nosit obuv s minimální oporou nebo zcela bez ní je důležitou součástí dlouhodobého zdraví nohou.

Pokud netrpíte žádným z výše zmíněných zdravotních problémů, můžete tuto schopnost postupně rozvíjet. Na začátku sezony noste žabky jen krátce, aby si chodidla měla čas zvyknout. Pomoci mohou také cílené cviky na posílení svalů chodidel zařazené do pravidelného cvičení.

Často přehlíženou výhodou žabek – a sandálů obecně – je, že umožňují prstům i celé přední části chodidla větší prostor než většina běžných bot. Právě proto je mnoho lidí považuje za pohodlné.

Bolesti nohou způsobené špatně padnoucí obuví jsou přitom velmi časté. Studie z roku 2018 například ukázala, že až 72 procent lidí nosilo boty, které jim správně neseděly. Současně byla zjištěna souvislost mezi nevhodnou velikostí či tvarem obuvi a bolestmi chodidel.

Žabky nejsou nepřítel

Každý typ obuvi ovlivňuje naše dolní končetiny způsobem, který může být za určitých okolností prospěšný i škodlivý.

Říkat zdravým lidem, aby se zcela vyhýbali některým druhům obuvi, je podobné jako doporučovat vyhýbat se slunci. Příliš velká dávka může být v obou případech škodlivá, ale přiměřená míra je prospěšná, ba dokonce důležitá pro celkové zdraví.

Mít k dispozici více typů pohodlné obuvi a střídat je, je dobrou strategií pro udržení zdravých chodidel. A pro mnoho lidí mohou být součástí této strategie i žabky.

Yo Pe ukusuje z plodu kakaovníku. Hořká semena plive do ohně a baví se tím, jak to v plamenech pokaždé krátce zasyčí. 

„Co to tady voní?“ zeptá se užasle jeho žena, jen co vejde do chýše.

Yo Pe natáhne vzduch nosem. Ano. Opravdu. Vskutku zvláštní vůně. A rozhodně ne nepříjemná. Zamyšleně hrábne klackem do ohniště a z uhlíků se vykoulí ožehnuté kakaovníkové semeno. Opatrně ho zvedne ze země a hned ho zase upustí, protože si o ně popálí prsty.  

„Ukaž,“ usměje se žena. Sebere semeno ze země, párkrát na ně v dlaních foukne a přivoní. „To je ono. To je ta vůně. Čichni si!“

Yo Pe přičichne. Pak se jeho pohled sveze k odloženému kávovníkovému plodu. Kdo by řekl, že ta nechutně hořká semena mohou takhle krásně vonět? Možná by se s nimi dalo něco udělat… 

Tak nějak mohly vypadat počátky výroby kakaa a čokolády před bezmála třemi tisíciletími. Kakaové boby získávají svou jedinečnou chuť i aroma až díky poměrně složitému postupu, při kterém semena projdou nejprve fermentací a následně pražením. Historici předpokládají, že klíčovou roli sehrála náhoda. Tajemství stále halí i přesné místo, kde k tomuto objevu došlo. Zcela určitě to bylo kdesi na území dnešního Mexika. 

Kakaová měna 

Zásluhy za objev jedinečného aroma a chuti kakaa můžeme zřejmě s klidným svědomím připsat starým Olmékům. Ti nechávali kakaová semena několik dní kvasit v jámách překrytých listím. Pro obohacení chuti přidávali k fermentujícím semenům další rostliny, například vanilku, magnolii nebo i silně pálivé papričky. Po zkvašení kakaové boby očistili, usušili a pražili. Poměrně brutálně. Vkládali kakaové boby přímo do ohně a ty pak byly bezmála spálené. 

Kakao tvořilo nedílnou součást kultury středoamerických indiánů. Olmékové si cenili kakaových bobů natolik, že je dokonce používali jako platidlo. Některé středoamerické civilizace zřejmě prodělaly kakaovou „měnovou krizi“, během které se staly kakaové boby příliš drahým artiklem. Jako platidlo pak používali dokonalé imitace kakaových bobů vyrobené z jílu. Podoba byla tak věrná, že po staletích zmátla i archeology, kteří „falešné kakao“ objevili. Vědci se zpočátku domnívali, že našli skutečné boby a žasli nad tím, jak dokonale se dochovaly. Teprve bližší průzkum odhalil pravdu. 

K svatbě i na pohřeb

Kakaovník uctívali i staří Mayové. Každoročně slavili svátky na počest boha Ek Chuaha, patrona kakaovníku. Při obřadech mu obětovali psa se skvrnami v barvě kakaových bobů. Kakao hrálo nezastupitelnou roli i během svatebních obřadů. Žena při nich musela manželovi připravit čokoládový nápoj. Za klíčový znak kvality nápoje považovali Mayové bohatou pěnu. 

V mayských chrámech nacházejí archeologové nádoby se stopami po zbytcích kakaa. Usuzují z toho, že pití tohoto nápoje bylo nedílnou součástí mnoha náboženských obřadů. Nádoby se zbytky kakaa se také běžně nacházejí i v mayských hrobech. Tady ale není jasné, jestli se i při pohřbech popíjelo kakao, nebo zda nebožtíci dostávali s sebou na cestu do světa mrtvých svůj oblíbený „hrneček“. 

Staří Mayové vyráběli z kakaa posvátné nápoje i pokrmy, které byly předchůdci dnešní čokolády. Zároveň vnímali kakao a výrobky z něj jako symbol vysoké společenské prestiže. Jeho příprava nebyla soukromou záležitostí, ale společenskou událostí. Takto připravené kakao se pilo při slavnostních příležitostech podobně, jako se dnes otevírá láhev výborného vína, koňaku nebo whisky. Mayové si na nápojích a pokrmech z kakaa pochutnávali při oslavách konce mayského roku nebo při obřadech, kdy byli mladí muži uváděni mezi dospělé. 

Hořká voda Aztéků 

Proč si právě kakaovník a jeho semena vydobyly u starých civilizací Střední Ameriky takovou úctu? Semena kakaovníku obsahují látku theobromin. Ta se nevyskytuje jen v kakaových bobech, ale také v listech čajovníku nebo v ořeších kola. Theobromin patří do příbuzenstva mnohem známějšího kofeinu. Obě látky mají k sobě tak blízko, že se „kávový“ kofein v lidském těle látkovou výměnou zčásti proměňuje na „kakaový“ theobromin.  

Podobně jako kofein má i theobromin na lidský organismus povzbuzující účinky. Na rozdíl od kofeinu působí poněkud slaběji na nervový systém, ale je razantnější v účincích na srdce a cévy. Povzbudivou sílu kakaovníkových semen poznali lidé už před mnoha tisíciletími. Proto začali kakaovník sami pěstovat. 

Padesát šálků denně

Aztékové považovali kakao za dar boha Opeřeného hada a jejich vládci si nechávali v kakaových semenech platit daně od svých vazalů. Připisovali mu léčivé účinky a považovali ho za mocné afrodisiakum. Dobyvatel říše Aztéků conquistador Hernando Cortez popisuje kakao ve zprávě pro krále Carlose I. jako nápoj, který „zvyšuje odolnost a zahání únavu“. Aztécký vládce Monzetuma údajně vypil za den až padesát šálků kakaa s různými příchutěmi - od vanilky až po čili papričky. 

Vysokou cenu dodávaly kakaovým bobům potíže při jejich pěstování. Kukuřice a další plodiny rostly v příhodném klimatu Střední Ameriky „skoro samy“. Kakaovník ale vyžaduje zvláštní druhy půdy a přiměřené množství srážek. V neposlední řadě musí růst na zastíněných místech, protože včely a další hmyz, který opyluje kakaovníkové květy, se vyhýbá přímému slunci. Neopylené květy nevytvářejí plody se semeny. 

Zatímco o zpracování kakaa a jeho konzumaci v civilizacích Střední Ameriky archeologové ledacos vědí, pěstování této plodiny středoamerickými indiány stále ještě halí tajemství. Zbytky rostlin se v tropickém, teplém a vlhkém klimatu rychle rozkládají. Nevíme, kde všude se kakao pěstovalo a odkud kam se dováželo. Ze svědectví prvních španělských conquistadorů vyplývá, že kakaovníky rostly hlavně na březích některých řek v dnešním Belize. Jestli se ale kakao pěstovalo i někde jinde a kde všude, zůstává záhadou. 

V polovině 30. let na obloze stále jednoznačně kralovaly stíhací dvouplošníky. Tato koncepce zaručovala příjemné letové vlastnosti a velkou obratnost, důležitou pro manévrové souboje v zatáčkách, typické pro vzdušné duely za Velké války. Tehdejší stroje byly také většinou potažené plátnem, měly pevné podvozky a otevřený pilotní prostor.

V roce 1934 však zkonstruoval nadaný německý konstruktér Willy Messerschmitt dvoumístný sportovní letoun Bf 108 A. Jednalo se o celokovový dolnoplošník se zatahovacím podvozkem a krytou kabinou osádky. I když ho poháněl jen slabý motor, jeho výkony vzbudily mimořádnou pozornost. 

Na podzim téhož roku začal Messerschmitt pracovat na podobně koncipované stíhačce a 28. května 1935 vzlétl prototyp nesoucí označení Bf 109 V-1. Byl poměrně malý, s úzkým průřezem trupu, ve kterém pilot seděl ve značně zakloněné pozici. Kokpit měl stísněné rozměry a třídílný překryt s prostředním dílem výklopným do strany. Traduje se, že když vznikající prototyp spatřil vedoucí technického oddělení ministerstva letectví a slavný stíhač z první světové války Ernst Udet, řekl o něm, že z něj opravdová stíhačka nikdy nebude.

Ze začátku poháněl nový stroj britský motor Rolls-Royce Kestrel (441 kW), ale už v lednu příštího roku byl hotov prototyp Bf 109 V-2 s agregátem Jumo 210 A (500 kW). 

Dvouplošníky bez šance

Po letové stránce nešlo o bezproblémový stroj. Jeden z pilotů později vzpomínal: „Neměl zrovna příjemné vlastnosti při startu a přistání. Nejtěžší byl právě start. Točivý moment vrtule způsoboval, že letadlo mělo snahu zatáčet do levé strany. Pilot musel kompenzovat tento nedostatek pohybem směrovky. Často to odnesl podvozek nebo konec křídla, které zavadilo o zem.“

Letoun ale dosahoval mnohem vyšší maximální rychlosti než dvouplošné Heinkely He 51 a Arada Ar 68. V roce 1936 probíhaly důkladné testy prototypů Bf 109 V-3 a V-4. Těch se opět účastnil Ernst Udet, který si ve vzduchu vyzkoušel jeden z prototypů.

Brzy na novou stíhačku zásadně změnil názor a začal podporovat její zavedení do výzbroje. Osobně se účastnil cvičného boje 3. července 1936. Vítěz 62 soubojů z Velké války předvedl, že ze svého pilotního umění nic nezapomněl, a v jednom z prototypů napadl svaz bombardérů chráněný Heinkely He 51. Díky obrovské výkonnostní převaze nového stroje postupně „sestřelil“ čtyři heinkely a k bombardérům pronikl, kdykoli chtěl. Bylo jasné, že čas dvouplošníků definitivně skončil.

Už v průběhu roku 1936 se německá rozvědka dozvěděla o výkonech prototypu britského Supermarine Spitfire a krátce nato následovala objednávka na sériovou výrobu Messerschmittu Bf 109 B-1. První kusy přišly v únoru 1937 ke stíhací skupině II./JG 132 Richthofen. Létaly rychlostí 460 km/h a ve výzbroji měly dva synchronizované kulomety ráže 7,92 mm v přídi. 

Zrození spitfiru

Společnost Supermarine, od roku 1928 vlastněná koncernem Vickers-Armstrongs, se dlouhá léta zabývala vývojem závodních speciálů pro rychlostní závody o Schneiderův pohár. Jako hlavní konstruktér u ní pracoval inženýr Reginald Joseph Mitchell. Když RAF v roce 1931 vydalo specifikaci F.7/30 na moderní rychlou stíhačku, jeho firma výzvu přijala.

Mitchellem postavený prototyp označený Type 224 měl ještě otevřenou pilotní kabinu a pevný zakapotovaný podvozek. Do vzduchu se dostal 19. února 1934, ale nedosahoval požadovaných výkonů. Proto se konstruktér rozhodl začít znovu. Využil zkušenosti s vývojem závodních strojů, aby postavil letoun s minimálním aerodynamickým odporem. Měl mít dokonalé tvary, zatahovací podvozek a krytou kabinu. Byl už celokovový až na potah pohyblivých ocasních ploch. Mitchell použil také mimořádně elegantní a tenké eliptické křídlo, k pohonu sloužil řadový motor Rolls-Royce Merlin C.

Královské letectvo (RAF) jako na zavolanou v roce 1935 vypsalo specifikací F.37/34 na celokovové stíhací letadlo. Mitchellův Type 300 se podařilo dokončit začátkem příštího roku a vzlétl 5. března 1936. Svými výkony a letovými vlastnostmi všechny doslova nadchl a po menších úpravách prototypu RAF v červnu 1936 objednalo 310 kusů pod názvem Supermarine Spitfire Mk.I. Bojové jméno v překladu znamenalo „plivač ohně“ v reakci na mohutnou výzbroj osmi kulometů umístěných v křídle. 

Konstrukční tým ale příliš nedbal na snadnou výrobu, jejíž technologická náročnost (zejména eliptického křídla) způsobila velké zpoždění náběhu produkce. První exempláře k jednotkám přicházely až v létě 1938 – od začátku srpna je přebírala 19. peruť. Výroba mnohem jednodušších Hawkerů Hurricane s plátěným potahem trupu i křídla tehdy už běžela na plné obrátky. Svými výkony ale za spitfiry výrazně zaostávaly. 

Je tak úžasně rychlý

Již u první výrobní série došlo k několika vylepšením Spitfiru Mk.I. Od 78. vyrobeného kusu dostával stavitelnou kovovou třílistou vrtuli de Havilland místo původní dvoulisté dřevěné. Další zdokonalení představovala vypouklá odsouvatelná prostřední část překrytu kabiny, jež značně zlepšila výhled dozadu a do stran. Tyto úpravy byly postupně aplikovány i u dříve vyrobených kusů.

Piloti spitfiry doslova milovali a například William Dunn se vyjádřil: „Má vysokou rychlost ve stoupání, je velmi obratný, velmi rychlý. Tak rychlý, že při stažení plynu cítíte, jak kloužete vzduchem.“ Měl také samosvorné obaly nádrží, pancéřovaný štítek kabiny a létal rychlostí až 585 km/h.

Messerschmittův konstrukční tým zatím dál pokračoval ve vývoji svého díla. Velké zlepšení jeho výkonů přinesla verze Bf 109 E-1, kterou poháněl motor Daimler-Benz DB 601 A-1 o výkonu 809 kW. Prototyp vzlétl 18. prosince 1937, přičemž rychlost oproti verzím s agregátem Jumo skokově vzrostla o neuvěřitelných 85 km/h a sériové stroje verze E létaly rychlostí 555 km/h. Nárůstu výkonů pomohla i přepracovaná příď s lepším aerodynamickým řešením chladiče pod motorem. 

Brzy pak následovala varianta Bf 109 E-3, která nesla v křídle místo kulometů dvojici kanonů MG FF ráže 20 mm. Jejich projektily měly v cíli mimořádně ničivý účinek a palba z nich šla zahajovat z větší vzdálenosti než z kulometů puškové ráže. Písmeno E v názvu stroje stálo za rozšířenou přezdívkou Emil. Tyto stroje ještě stihly závěr války ve Španělsku, kde si jejich piloti zkraje roku 1939 připsali několik sestřelů. Emily pak tvořily páteř výzbroje stíhacích útvarů Luftwaffe při tažení v Polsku a během takzvané podivné války. 

První sestřely

Na začátku září 1939 disponovalo velení RAF celkem 11 perutěmi vyzbrojenými Spitfiry Mk.I a zatím své nejlepší stíhačky drželo v záloze k ochraně mateřských ostrovů. Úvodní boj však skončil tragicky: 6. září jedna letka od 74. perutě vedená Adolphem Malanem odstartovala na poplach. Nad ústím Temže omylem zaútočila na dva hurricany náležející 56. peruti a oba sestřelila. Jeden pilot zahynul, druhý dokázal nouzově přistát. První opravdu nepřátelský letoun si připsali piloti od 603. perutě, kteří 16. října 1939 nad Rosythem poslali do moře dva bombardéry Ju 88 a jeden poškodili. 

K premiérovému vzájemnému střetu spitfiru a Bf 109 došlo až o řadu měsíců později během evakuace britských jednotek z Francie. Letecké krytí měly zajišťovat stíhačky operující z jihovýchodní Anglie a tentokrát už mělo jít také o spitfiry. Jejich perutě na hlídky startovaly jednotlivě a měly se střídat po 50 minutách. To němečtí stíhači operovali nad pobřežím kontinentu v početnějších formacích celé gruppe (skupiny) po zhruba 40 letounech. Prakticky vždy tedy měli početní převahu. Nad přístav se vydávaly na volný lov i doprovody bombardérů.

Hrabě Erbo von Kageneck z eskadry JG 27 na jednu z prvních akcí nad Dunkerkem ze dne 26. května vzpomínal: „Krátce před cílem někdo vykřikl – před námi spitfiry! Ty u nás měly velmi dobrou pověst. Pak začal rej čarodějnic. Stoupání, úzké zatáčky, stále jeden za druhým. Obrat, potlačit. Tu se objevil mrak kouře a oheň. V rádiu se ozval výkřik sestřel! Někdo ho hned potvrzoval. V této akci jsme nakonec dostali čtyři spitfiry.“

Němci užívali mnohem lepší taktiku dvojic a čtveřic, umožňující snadnou spolupráci dvou párů stíhačů. Naopak piloti RAF létali v nepružných tříčlenných rojích a během výcviku se věnovali převážně útokům na formace bombardérů. Robert Tuck, jedno z největších britských stíhacích es, na tehdejší taktiku vzpomínal: „Pochopili jsme sakra rychle, že pokud budeme takhle létat dál, stodevítky nás sezobnou jako malinu. Vždy na nás vpadly ve volné sestavě a my jsme létali jako svázaní v lichém počtu. Neměli jsme vůbec šanci něco podniknout. Museli jsme se soustředit na nebezpečí srážky místo toho, abychom se dívali kolem sebe, co se vlastně děje.“

Messerschmitt už není lepší

Někteří piloti se ale rychle přizpůsobili a 27. května ráno se do oblasti vydala 74. peruť budoucího velkého esa Adolpha Malana. I když se jeho stíhači nacházeli v nevýhodné pozici pod messerschmitty, přijali boj a zaznamenali skvělý výsledek: nárokovali sestřelení čtyř stíhaček a páté jako pravděpodobně sestřelené.

Na německé straně se začínalo také prosazovat několik budoucích legend Luftwaffe, jako například Joachim Müncheberg. Ten se večer 31. května nad mořem západně od Dunkerku utkal se spitfiry od 609. perutě a jeden z nich poslal do hlubin. Müncheberg letcům své jednotky důrazně doporučoval nepouštět se se spitfiry nikdy do souboje v zatáčkách, naopak radil: „Využívejte výšky a převahy v rychlosti. Snažte se vždy zaútočit shora a pak opět vystoupat nad nepřítele.“

Piloti Luftwaffe byli dlouho zvyklí, že jejich letounu se nic nevyrovná, proto pro ně představovalo velmi nepříjemné překvapení, že RAF disponuje tak výkonnou stíhačkou. Spitfiry si u nich vydobyly obrovský respekt a většina sestřelených německých stíhačů tvrdila, že nad nimi zvítězil právě tento typ.

Elegantní britské stroje představovaly problém i pro ty nejlepší – na souboj z 28. července vzpomínal Werner Mölders: „Dostal jsem se za spitfire a zahájil palbu ze šedesáti metrů. Křídlo okamžitě vzplálo, objevil se hustý kouř a plameny a šel k zemi. Zvedl jsem stroj a spatřil jsem za sebou osm až deset spitfirů. Na chvíli jsem dostal strach. Zbývala jediná možnost – proletět přímo tou formací. První spitfiry to překvapilo, ale ten nejvíc vzadu byl ve střehu. Pálil ze všech kulometů a zasáhl mě! Do mého letadla to zabušilo. Dostal jsem zásahy do chladicího systému, křídla a palivové nádrže.“ Slavné německé eso muselo se zraněním nouzově přistát. Nejtvrdší měření sil mělo ale teprve přijít.

Společnost SpaceX úspěšně absolvovala třináctý testovací let své obří rakety Starship. Mise přinesla hned několik důležitých milníků: poprvé byla vypuštěna nová generace družic Starlink V3, podařilo se úspěšně otestovat opětovné zažehnutí motoru ve vesmíru a vůbec poprvé skončil horní stupeň Starship neporušený po přistání na hladině Indického oceánu. Přestože se nepodařilo splnit všechny cíle, šlo o dosud nejúspěšnější zkoušku druhé generace rakety Starship V3.

Třináctka přinesla štěstí

Start Starshipu se uskutečnil 24. července z kosmodromu Starbase v Texasu. SpaceX se přitom k úspěšnému vzletu propracovávala několik týdnů. První pokus musela 16. července na poslední chvíli zrušit kvůli problémům s motory Raptor. Druhý odložilo nepříznivé počasí. Až třetí termín vyšel podle plánu.

Do vesmíru odstartovala dosud největší verze systému Starship vysoká přibližně 124 metrů. Šlo teprve o druhý let nové konstrukční varianty V3, od níž si SpaceX slibuje výrazně vyšší nosnost i lepší spolehlivost.

První zkouška této verze v květnu skončila částečným neúspěchem, když nosný stupeň Super Heavy po oddělení selhal a místo plánovaného přistání do Mexického zálivu havaroval.

Návrat nosné rakety nevyšel dokonale

Krátce po startu se první stupeň Super Heavy bez problémů oddělil od horního stupně Starship a zahájil návrat k Zemi. Úspěšně provedl otočný manévr a zamířil k plánovanému přistání do vod Mexického zálivu.

Právě během závěrečného brzdicího manévru se ale objevily komplikace. Místo plánovaných třinácti motorů se podle záběrů podařilo zažehnout pouze pět. Raketa proto nedokázala dostatečně zpomalit a narazila do hladiny výrazně vyšší rychlostí, než konstruktéři zamýšleli. Přesto se podařilo získat cenná data o chování nosného stupně během návratu.

Premiéra nové generace Starlinků

Nejdůležitější část mise čekala horní stupeň Starship během suborbitálního letu. Z jeho nákladového prostoru bylo vypuštěno dvacet družic nové generace Starlink V3.

Tyto satelity představují významný krok vpřed oproti současné síti Starlink. Jsou větší, vybavené laserovými komunikačními spoji pro vzájemné propojení a nesou rozměrnější solární panely. V budoucnu mají postupně nahradit dnešní družice internetové megakonstelace.

Starship je navržen tak, aby při běžných letech dokázal najednou vynést až šedesát těchto satelitů. Testovací let ale probíhal po suborbitální dráze, takže všechny vypuštěné družice po splnění zkoušky znovu vstoupily do atmosféry a zanikly. Šlo ale o předem plánovaný scénář, nikoli o selhání.

Důležitý test motorů ve vesmíru

Po vypuštění družic čekal Starship další zásadní úkol. Jeden ze šesti motorů Raptor byl znovu zažehnut během letu ve vesmíru. Schopnost opakovaného spuštění motorů je klíčová pro budoucí lety na oběžnou dráhu i pro návraty z ní.

The sights and sounds of launching the world's most powerful rocket pic.twitter.com/HWiuhGhoHs

— SpaceX (@SpaceX) July 25, 2026

Právě tato technologie bude nezbytná nejen při běžném provozu Starship, ale také při plánovaných misích k Měsíci nebo Marsu. SpaceX od podobných testů v minulosti upouštěla, pokud předchozí fáze letu neprobíhaly zcela hladce. Tentokrát se však celý manévr podařil bez problémů.

Nejměkčí přistání v historii Starship

Vrchol mise přišel při návratu horního stupně do atmosféry. Kamery přenášely záběry rozpáleného plavidla obklopeného plazmatem vznikajícím při průletu atmosférou.

Starship následně provedl závěrečný přistávací manévr pomocí motorů Raptor. Postupně přešel z brzdění třemi motory na dva a nakonec na jediný. Poté dosedl na hladinu Indického oceánu tak jemně, že zůstal po přistání neporušený, a ještě několik minut plaval na hladině.

Pro pracovníky SpaceX šlo o mimořádný okamžik. Dosavadní prototypy Starship se po dopadu obvykle převrátily a následně explodovaly. Tentokrát však loď zůstala celistvá, přenášela telemetrická data a záběry z dronů ukázaly, jak se kolébá na vlnách. Šlo o první případ, kdy Starship po přistání zůstal neporušený.

Starship is intact, floating in the ocean and transmitting telemetry! pic.twitter.com/hLVXJqkHSA

— Elon Musk (@elonmusk) July 25, 2026

Skutečnost, že Starship zůstal po přistání téměř neporušený, má pro konstruktéry mimořádnou hodnotu. Mohou nyní podrobně analyzovat stav tepelného štítu, motorů Raptor, aerodynamických klapek i dalších systémů po návratu z atmosféry.

Právě údaje o chování tepelné ochrany patří mezi nejdůležitější informace, které SpaceX potřebuje pro další zdokonalování rakety. Část hardwaru se navíc může podařit z oceánu vyzvednout a podrobit detailnímu průzkumu.

K Měsíci zbývá ještě dlouhá cesta

Přestože byl třináctý test dosud jedním z nejúspěšnějších, SpaceX čeká ještě mnoho práce. Firma zatím ani po třinácti testovacích letech nedokázala se Starship dokončit plnohodnotný oblet Země po stabilní oběžné dráze.

V příštích letech musí zvládnout několik mimořádně náročných úkolů: opakované lety na orbitu, zachycení horního stupně pomocí mechanických ramen Mechazilla na rampě Starbase, tankování paliva mezi dvěma loděmi Starship přímo ve vesmíru nebo dokončení speciální lunární verze vybavené systémy podpory života.

Tyto technologie jsou nezbytné pro program Artemis. NASA totiž počítá s tím, že právě Starship dopraví při misi Artemis IV v roce 2028 astronauty z oběžné dráhy Měsíce na jeho povrch a zpět.

Přestože Starship zatím nesplňuje všechny ambiciózní cíle Elona Muska, třináctý test ukázal, že vývoj pokračuje správným směrem. Úspěšné vypuštění nové generace družic, spolehlivé opětovné zažehnutí motorů ve vesmíru i dosud nejšetrnější přistání představují významné technologické milníky.

Pokud se SpaceX podaří na těchto úspěších stavět, může se Starship během několika příštích let proměnit v první plně znovupoužitelný nosný systém schopný pravidelně dopravovat náklad i posádky nejen na oběžnou dráhu Země, ale také k Měsíci a v budoucnu i k Marsu.