Mocenskou symboliku v sobě ukrývá i česká svatováclavská koruna, kterou nechal zhotovit Karel IV. Zasvěcena byla českému patronu svatému Václavovi, což ještě zvyšovalo její téměř posvátný charakter. Užívána byla jen při zvlášť důležitých příložitostech, kterými byly zejména korunovace nových českých králů. Prvním panovníkem, korunovaným roku 1347 tímto skvostem, byl sám Karel IV. Poslední královská hlava, na níž koruna v roce 1836 spočinula, patřila Ferdinandu V. Dobrotivému. Další panovníci z rodu Habsburků již k oficiálnímu korunovačnímu aktu nepřistoupili.

Umělecký skvost

Obruč s velkými liliovými květy je osázena drahokamy (safíry – některé z nich jsou největší na světě, spinely, turmalínem, rubelitem a akvamarínem) a perlami. Kameny mají složitou vnitřní koncepci. Na přední straně převažuje červená a na bocích modrá. I tyto barvy mají svůj význam.

TIP: Pět nejslavnějších šperků: Korunovační klenoty, svatební prsten a zářivé diamanty

Dva  překřížené oblouky pocházejí z opasku Blanky z Valois, první manželky Karla IV. Oblouky jsou ozdobeny perlami, smaragdy, rubíny a spinely. Na vrcholu byla v safírové schránce ukryta domnělá relikvie – trn z Kristovy koruny. Brokátová čapka pochází z roku 1723. Čelenka je spolu s ostatními klenoty uložena v Korunní komoře v chrámu svatého Víta na Pražském hradě a je vystavována jen při výjimečných příležitostech.

Grónští Inuité, dříve známí jako polární Eskymáci, představovali po staletí jednu z mála nezemědělských společností, která žila bez ozbrojených svárů a válek. Vytvořili zcela osobitý jazyk, kulturu a módu odlišnou nejen od Dánů, ale i od ostatních inuitských národů. Žili v extrémně drsných podmínkách, obklopeni mrazem a ledem, kdy teplota klesala až k minus 50 °C. Živili se jako lovci a rybáři, jedli především tulení, rybí, velrybí a sobí maso.

Po několika stech letech izolace, kdy vůbec nevěděli o existenci jiných lidí, navázali v 18. století kontakt s Dány. Negramotní pohané, kteří své staré a nevyléčitelně nemocné starce i neduživé děti usmrcovali tím, že je utopili nebo nechali umrznout, vzbuzovali u Dánů zděšení. Evropští kolonizátoři proto změnili mnoho aspektů jejich života: nutili je například přijmout křesťanství, usadit se a lovit ryby pro obchod, a způsobili tak jejich závislost na dováženém obchodním zboží včetně alkoholu, tabáku a drog, navíc zavlekli na ostrov dosud neznámé nemoci, jako byla tuberkulóza. V současnosti se populace grónských Inuitů odhaduje na 51 000 osob, přičemž na celém světě žije přibližně 180 000 Inuitů. 

Modernizace ostrova

Dánsko se od padesátých let 20. století snažilo, aby Grónsko mělo stejnou životní úroveň jako zbytek království. Proto bylo na ostrově zřízeno samostatné ministerstvo a založena státní organizace Grønlands Tekniske Organisation, která měla za úkol stavět ve městech moderní domy a infrastrukturu jako silnice, přístavy, elektrárny, nemocnice a školy.

Dánům se modernizace zdánlivě dařila, rychle se zlepšila zejména zdravotní péče – během několika let byla téměř vymýcena tuberkulóza. To vše vedlo v šedesátých letech k populační explozi, během níž se počet obyvatel v letech 1950 až 1970 zdvojnásobil z přibližně 23 000 na 46 000. Zároveň se desetinásobně zvýšil počet Dánů, kteří v Grónsku pracovali v administrativě nebo jako řemeslníci, protože grónské obyvatelstvo většinou nemělo potřebnou kvalifikaci. Docházelo k pozvolnému zániku malých sídel, která se před válkou orientovala na rybolov, naopak postupovala rychlá urbanizace a odliv venkovského obyvatelstva do měst a bytových domů. Grónsko bylo dánskou stranou často označováno jako „severní Dánsko“ a jeho obyvatelé proti své vůli „severní Dánové“.

Brzy se ukázalo, že důsledky prudké a nucené modernizace ostrova nebyly pouze pozitivní. V šedesátých letech 20. století se rozšířily sociální problémy, závislost na alkoholu, kriminalita a sebevraždy, což se přičítá náhlému zániku tradiční grónské kultury pěstované v nyní zanikajících rybářských a loveckých vesnických komunitách. Snaha o dekolonizaci vlastně vedla k završení kolonialismu v Grónsku, protože Dánové proměňovali zemi v další část svého království s dánskou civilizací, kulturou a životní úrovní, aniž by brali v potaz, zda původní obyvatelstvo o to všechno stojí. 

Neutěšená situace vedla Gróňany ke stále silnější nespokojenosti a opozici. Kritizovali dosavadní přístup Dánska a požadovali, aby si o grónských záležitostech mohli rozhodovat sami. Mnozí považovali grónskou kulturu a jazyk za silně ohrožené a snili o autonomii, či dokonce nezávislosti země. Dočkali se v roce 1979, kdy autonomní Grónsko získalo parlament a vlastní vládu. Dánsku se ale podařilo zajistit, aby mu zůstala grónská půda, což znamená, že de facto vlastní grónské suroviny.

Adepti na elitu 

Rostoucí zájem o Grónsko v poválečném Dánsku vedl k řadě návrhů, jejichž cílem bylo poskytnout sociální podporu inuitským dětem. Součástí kampaně za zlepšení životních podmínek na ostrově byla i školská reforma cílící na vytvoření grónské vzdělané elity, která by byla schopna sama převzít funkce ve státní správě. Za nejdůležitější nástroj k tomu byla považována dánština, která měla současně pomoci lidem k lepšímu živobytí. V Grónsku se proto ve školách dávala přednost dánštině před grónštinou, což ale bylo dané i tím, že dánští učitelé neuměli grónsky a inuitští učitelé v dánském „západním“ pojetí neexistovali. 

Úřady se též rozhodly posílat inuitské děti do Dánska do internátních škol a pěstounských rodin, aby se naučily dánskému jazyku a kultuře. Přistoupily k sociálnímu experimentu, v jehož rámci měli inuitští zdraví a nadprůměrně inteligentní sirotci ve věku šesti až sedmi let strávit rok v Kodani, aby se z nich stali „malí Dánové“. Měli se naučit jazyk a vzdělávat se podle západních hodnot, aby později mohli převzít jako jakási elita vedoucí úlohu v grónské společnosti, šířit dánskou kulturu a překonávat propast mezi původním a moderním způsobem života.

Na tomto dobře míněném rozhodnutí se podílely úřady v Dánsku a Grónsku a soukromé dánské nadace. Organizace na pomoc dětem Red Barnet a grónské úřady stanovily kritéria, podle nichž měly být děti vybrány. Vhodné kandidáty hledali pastoři a úředníci v domácnostech a školách. Jelikož se jim nepodařilo vyhledat dostatečný počet sirotků, stanovená kritéria byla upravena. Věk se zvýšil na pět až osm let a děti mohly být i polosirotky. 

Cizí svět

Nakonec bylo vybráno 22 dětí ze znevýhodněných inuitských rodin. Jedna z nich, Kristine Heinesenová, si i po letech živě pamatovala den, kdy musela opustit svůj domov. Podle jejích slov jí tehdy bylo pět let a její bratři ji v člunu převezli na velkou loď, na které dívenka následně odcestovala do Dánska. Vzpomínala: „Vzdalovali jsme se čím dál víc a já se bála, že se nikdy nevrátím.“  Jiné děvče označilo plavbu za noční můru. Děti velmi trpěly steskem po domově: „Když někdo z nás začal vzlykat, všichni ostatní se přidali také.“

Malí Gróňané dorazili do Dánska 7. června 1951. V přístavu se shromáždilo několik stovek lidí, aby je přivítali. Děti se rychle staly předmětem zájmu tisku. Noviny zdobily titulky typu „Osiřelé grónské děti v Dánsku“, „Malí Gróňané na velkém dobrodružství“ nebo „Osiřelé grónské děti dostanou roční pobyt v Dánsku“. Jeden list uvedl, že jde o „vítanou iniciativu a je třeba doufat, že je to jen malý začátek vývoje, který bude mít pro budoucnost Grónska a pro vztahy mezi Dánskem a Grónskem velký význam“. Na základě novinových článků nabyli Dánové dojmu, že se dětem daří dobře.

Malí Inuité žili nejdříve v dětském domově, kde se o ně staral dánsky mluvící personál. Ve skutečnosti šlo spíš o karanténu, neboť panovaly obavy, že by z Grónska mohli zanést něco nakažlivého. Některé děti později uvedly, že čelily obrovskému kulturnímu šoku. Dánsko bylo pro ně naprosto cizí, mnoho věcí (například rostliny, plody či zvířata) vůbec neznaly, sledovaly zvláštní zvyky divných lidí, ve městech je děsily podivné dopravní prostředky, stejně jako zcela plochá krajina bez věčného sněhu a ledu. Děti ale vzpomínaly i na milé okamžiky, třeba když se poprvé koupaly v moři, lezly po stromech nebo navštívily statek. 

Bezcitný experiment

Po půl roce pobytu v domově a dalším půl roce v pěstounských rodinách se 25. září 1952 vrátily do Grónska. Z 22 dětí jich šest bez vědomí rodičů zůstalo v Dánsku, protože jejich pěstounské rodiny požádaly o adopci. Rozloučení sledovali také novináři a ohlasy na experiment byly vesměs pozitivní. Pobyt byl vnímán jako úžasná příležitost pro děti a pro jejich další rozvoj a vzdělávání. 

Šest adoptovaných dětí ztratilo se svou biologickou rodinou veškerý kontakt. Je velmi pravděpodobné, že úřady o možné adopci a naprostém zřeknutí se dítěte biologickým rodičům ani neřekly. Přitom v Grónsku byly běžné adopce, kdy se biologičtí rodiče stýkali s osvojiteli a dítětem. Jeden z adoptovaných chlapců, Gabriel Schmidt, se se svým biologickým otcem setkal až v dospívání. V té době už neuměl grónský jazyk a nemohl se svým rodičem hovořit. Prohlásil: „Bylo to velmi smutné.“

Ostatní děti, které se vrátily do Grónska, nebyly odvezeny zpět k rodinám, nýbrž do dětského domova v Godthåbu (dnešní Nuuk). Provozoval ho dánský Červený kříž a již zmíněná nevládní organizace Red Barnet. Péče a výuka probíhala pouze v dánštině, stejně jako každodenní život. Jedly nožem a vidličkou, každé sousto musely rozkousat 32krát a na konci každého jídla sepjaly ruce a sborově zpívaly dánské děkovné písně. V domově se „elita měla držet stranou“. Nesměla se stýkat s ostatními grónskými dětmi ani mluvit svým mateřským jazykem. Jejich rodiče je mohli navštěvovat jednou týdně.

V Dánsku se nepláče!

Ve skutečnosti se výchovný experiment nezdařil a na osudu dětí se pobyt v Dánsku pozitivně neodrazil, spíše naopak. Většina po celý život trpěla psychickými a zdravotními problémy, které se pokoušela utlumit alkoholem a drogami, mnozí z nich zemřeli před dosažením 50 let nebo spáchali sebevraždu. Pokud založili rodinu, většinou ji nebyli schopni udržet, a někteří se dokonce svých dětí zbavovali tím, že je dali do dětských domovů. Bezcitný výchovný experiment skončil psychickými traumaty, alkoholismem, sebevraždami nebo bezdomovectvím.

Elitu v Grónsku tito jedinci nevytvořili, neboť mnoho z nich chodilo pouze na odbornou přípravu a někteří ostrov později opustili. Ztratili kontakt se svou původní kulturou a vytvořili v Grónsku marginální skupinu, která byla ve své vlasti odstrčená na okraj společnosti. Stali se z nich „lidé bez kořenů“.

Výjimku z „dětí experimentu“ zdánlivě představovala Eva Illumová. Zůstala hrdou Gróňankou, získala dobré vzdělání, dobrou práci, dům v Dánsku, měla manžela, děti a vnoučata. Jenže novinám se svěřila se svými celoživotními psychickými problémy. Vzpomínala: „Byl to vzrušující den, kdy jsem odjela. Jako osmiletí jsme nevěděli nic o tom, co je Dánsko, jak je daleko a jak dlouho budeme pryč.“ Byla odvezena se svou sestrou, ale každá byla později dána do jiné pěstounské rodiny. „Bylo to strašně těžké, když jsme se rozdělily, plakaly jsme.“

V Dánsku se jí postupně vytrácela znalost mateřského jazyka. Ke svým pěstounům necítila žádnou zášť, dokonce s nimi udržovala kontakt. Chyběla jí však její skutečná rodina: „Nebylo to tak, že by mi pořád chyběli, protože se dělo tolik nových věcí, ale stýskalo se mi po rodině. Večer jsem tiše plakala pod peřinou.“ Pokoušeli se ji uklidnit s tím, že neustále opakovali: „V Dánsku se nepláče.“ Po návratu na ostrov se jí grónské děti posmívaly a ptaly se: „Ty jsi Gróňanka? Proč nemluvíš grónsky?“ 

Černé kapitoly dějin

Od konce 20. století usilovalo šest účastníků experimentu, kteří se dožili požehnaného věku, o omluvu dánské vlády. Jejich právník mimo jiné prohlásil, že jsou přesvědčeni, že jejich spolutrpitelé zemřeli žalem. Zdůraznil též, že experiment porušil lidská práva Inuitů. Dánská vláda se však dlouho odmítala omluvit s tím, že záležitost patří minulosti. Pouze nižší vládní úřednice Mette Frederiksenová hovořila již v roce 2009 o „černé kapitole našich dějin“, kterou je třeba vyřešit. Jako premiérka se Frederiksenová o jedenáct let později omluvila šesti obětem experimentu, které tehdy ještě žily: „To, co jste zažili, bylo strašné. Bylo to nelidské. Bylo to nespravedlivé. A bylo to bezcitné (…) To, co se stalo, nemůžeme změnit. Můžeme však převzít odpovědnost a omluvit se těm, o které jsme se měli postarat, ale selhali jsme.“ Každý z postižených alespoň obdržel finanční odškodnění ve výši 33 600 eur.

Dva roky po omluvě se provalil další skandál. Vyšlo najevo, že dánské zdravotnické úřady v letech 1966–1975 implantovaly polovině grónských žen v reprodukčním věku proti jejich vůli hormonální nitroděložní tělíska, aby se omezil populační růst původního obyvatelstva. Odhaduje se, že do roku 1970 bylo zavedeno nitroděložní tělísko přibližně 4 500 grónským ženám ve věku 13 let a více. Dokonce byly v té době změněny zákony, které umožňovaly, aby si nezletilé dívky nechaly zavést nitroděložní tělísko bez souhlasu rodičů. Parlament v Nuuku nedávno jednomyslně odhlasoval, že požádá Dánsko o „nezávislé vyšetřování antikoncepčních praktik dánských zdravotnických úřadů“. 

Image

Čtěte také

Nucené sterilizace a koncentrační tábory: Pohnuté osudy nenáviděných dětí od Rýna

Lebku tyrannosaura rexe, kterou aukční dům Sotheby's označuje za jednu z nejcelistvějších dosud nalezených sad lebečních kostí, získal anonymní dražitel. Přibližně 76 milionů let stará lebka přezdívaná „Maximus“ byla nalezena na soukromém pozemku v americkém státě Jižní Dakota. Lebka měří zhruba dva metry, váží kolem 90 kilogramů a z 39 kostí je původních 30. Chybějící části jsou vyrobené z pryskyřice.

TIP: Nejpodivnější aukce: Kolik stojí smysl života nebo duch mrtvého dědečka?

Přestože odborníci dražby vědecky cenných kosterních pozůstatků kritizují, zejména ve Spojených státech jsou velmi populární. Letos v létě byla za podobnou částku v New Yorku vydražena kostra obřího masožravého gorgosaura a nedlouho předtím za 12 milionů dolarů také kostra dinosaura druhu Deinonychus antirrhopus. V roce 2020 vynesla dražba kostry tyrannosaura rexe více než 30 milionů dolarů. Bodec z ocasu stegosaura se prodal za více než 20 000 dolarů a zub tyrannosaura rexe  za více než 100 000 amerických dolarů.

K přesunu raket na místo startu se používají nejrůznější dopravní prostředky. Ostatně jde zřejmě o nejznámější a nejběžnější využití vozidel v kosmonautice, s jakým se lze setkat. Japonci však mají něco, co jinde na světě nenajdeme: kolová vozidla připomínající housenku, jež dopravují na místo startu mobilní věž včetně rakety. Přeprava jednoho nosiče třídy H2 vyžaduje vždy dvě vozidla, na každé straně věže jedno. Systém zůstane zachován i pro nový typ H3, který ovšem využije inovované transportéry. A právě na ně se zaměříme.

Padesát šest kol

Zatímco starší typ vozidel vzešel z dílen společnosti Mitsubishi Heavy Industries, novější a modernější verzi vyrobila firma Nippon Sharyo, od předešlých transportérů se však příliš neliší. První a na pohled patrný rozdíl představuje barva: Staré typy jsou zelené a víc připomínají housenku, nové jsou naopak převážně bílé. Na délku měří 25,4 m, na šířku 3,3 m a rozměrově se prakticky shodují s předešlou sérií.

Oba transportéry vždy zajíždějí pod mobilní věž a poté ji nadzvednou. Hmotnost jednoho vozidla činí asi 150 tun, maximální nosnost úctyhodných 1 460 tun a rychlost s nosičem až 2 km/h, bez zatížení pak 3–4 km/h. „Housenka“ má neuvěřitelných 56 kol na 14 osách, přičemž jeden pár kol tvoří samostatnou jednotku, která vydrží zatížení 44 tun a lze ji nezávisle ovládat pomocí elektromotoru. U všech párů najdeme i hydraulický systém zajišťující zdvih. Pneumatiky jsou z uretanové pryže vyrobené na zakázku, takže pohlcují i nežádoucí vibrace. 

Jízda podle magnetu

Vše probíhá prakticky v automatickém režimu. Pro navádění je u náprav umístěn pohyblivý senzor, který jízdu koriguje podle magnetu zabudovaného v asfaltové vozovce. V kabině levého vozu sice sedí řidič, má ovšem za úkol především sledovat, zda vše probíhá podle plánu, přepínat režimy a případně reagovat na nečekanou událost. K tomu slouží pedály, dotykový displej a joystick. Vozidlo lze bez problémů ovládat z obou stran kabiny.

Starší transportér ML pro nosiče H2 v charakteristické zelené připomíná housenku, nový typ pro rakety H3 je bílý. (foto: JAXA, CC0)

Vysoké nároky se kladou na celkovou přesnost včetně polohy pro zastavení, jež se musí provést s maximální odchylkou 25 mm ve všech směrech, kvůli připojení palivového vedení v místě startu. Raketa představuje velmi choulostivý náklad, a přetížení proto po celých 30 minut transportu nesmí překročit 0,08 G. Uvnitř každého transportéru se pak nacházejí čtyři dieselové generátory a dvě hydraulická čerpadla. V případě selhání jednoho z nich lze stále zaručit úspěšné dokončení přepravy. Japonci ovšem nezapomněli ani na celkový vzhled. Vozy vypadají opravdu unikátně, dokonce ještě lépe než jejich předchůdci, a zdobí je kombinace tří barev: Modrá symbolizuje agenturu JAXA, černá vesmír a bílá neznámou budoucnost.

Jenom pár změn

Parametry konstrukce středové plošiny, na níž nosič spočívá, se od předešlé generace příliš neliší. Je vysoká 7 metrů, v průměru měří 22 metrů a obě postranní věže dosahují výšky 66,5 metru. Zřejmě největší rozdíl oproti původnímu modelu tkví v zapuštění rakety H3 pod úroveň platformy. Díky tomu už se protihlukový systém zalévání vody nenachází na horní palubě, ale jen pod ní, což šetří peníze i čas. Změnil se také tvar horních částí věže z hranatých na kulaté, kvůli lepší stabilitě a větší odolnosti proti větru. JAXA bude mít pro novou raketu k dispozici dvě garáže a tři transportní vozy, stejně jako v současnosti pro verzi H2.

U prakticky všech savců (s výjimkou ptakořitných) je biologické pohlaví určováno dvojicí pohlavních chromozomů. Samice mají v genomu pohlavní chromozomy XX a samci XY. Letmý pohled prozradí, že chromozom Y je v porovnání s chromozomem X a ostatními chromozomy poněkud neduživý. V případě našeho druhu jde o nejmenší chromozom ze všech. Nese mnohokrát méně genů než chromozom X, přičemž klíčovou roli hraje gen SRY, který spouští vývojový program mužského pohlaví.

Mizející geny

Během posledních asi 166 milionů své existence ztratil chromozom Y 900 až 955 původních genů. Pokud by tento trend pokračoval stejným tempem (tedy ztrátou pěti genů za milion let), lidský chromozom Y by teoreticky přišel o všechny své geny během 11 milionů let. Ve skutečnosti ale není rychlost ztráty genů lineární a lidé zřejmě za poslední 4 miliony let nepřišli o jediný gen chromozomu Y. Chromozom Y nicméně degeneruje a předpokládá se, že jednou zmizí úplně.

Na druhou stranu ale existují druhy savců, například mezi hlodavci, jejichž chromozom Y úplně zmizel, a to včetně životně důležitého genu SRY. Přesto dál přežívají. Pro vědce jde o zajímavou hádanku – trik těchto zvířat bychom totiž mohli v případě nutnosti použít i u našeho druhu.

Trik ostnokrys japonských

Výzkumný tým, který vedla japonská badatelka Asato Kuroiwaová z Univerzity Hokkaido, prozkoumal genetické určení pohlaví u pozoruhodné ostnokrysy japonské (Tokudaia osimensis), která patří k těm hlodavcům, jimž chromozom Y schází. Badatelé nejprve zjistili, že geny tohoto chromozomu se většinou přesunuly na jiné chromozomy, ale po genu SRY není u ostnokrys na první pohled ani stopa.

Jak ale vyplývá ze studie, kterou nedávno zveřejnil vědecký časopis PNAS, Kuroiwaová s kolegy narazili na zvláštní genetický prvek – duplikaci, tj. zdvojení sekvence DNA, v tomto případě o délce 17 tisíc párů bází, která se nachází poblíž genu SOX9, u ostnokrysy na chromozomu 3. Produktem genu SOX9 je významný regulační protein, který plní řadu důležitých funkcí při vývoji organismu, včetně vývoje pohlavní soustavy. Uvedené zdvojení se ale vyskytuje výhradně u samců ostnokrys a nikdy u samic.

TIP: Proč muži umírají dříve než ženy? Odpovědí může být ztráta chromozomu Y

Ve zmíněné duplikaci se nachází přepínač, který je za normálních okolností spouštěn právě zmíněným genem SRY a aktivuje gen SOX9, čímž se rozeběhne vývoj směřující k samčímu pohlaví. Protože jde o duplikaci, má vlastně ostnokrysa tyto přepínače dva. Vědci díky experimentům zjistili, že zdvojený přepínač posiluje aktivitu genu SOX9, který pracuje, jako by byl zapnut genem SRY, i když původní gen SRY u ostnokrys zmizel. Kdyby náš druh někdy v budoucnu přišel o zbytek chromozomu Y a především o gen SRY, mohli bychom jeho ztrátu tímto trikem nahradit.

Po zkušenostech z Velké války bylo zřejmé, že tanky a obrněná vozidla mají na bojišti své nezpochybnitelné místo a jejich produkci tedy nelze podceňovat. Jednu z vývojových větví, která se v poválečném období zrodila, představovaly i takzvané tančíky. Jejich úkolem měla být podle prvotních představ vojenských teoretiků ochrana větších tanků, které sice během Velké války dokázaly prorazit skrze nepřátelské linie, nicméně doprovodnou pěchotu často zdržela kulometná palba, a tak osamělé a nemotorné kolosy nebylo příliš těžké zlikvidovat.

První tančíky tak představovaly jakási lehce pancéřovaná, zato však pohyblivá kulometná hnízda pro jednoho muže. Tato myšlenka byla ale záhy opuštěna a konstruktéři začali tančík vnímat spíše jako průzkumné vozidlo s dvoučlennou osádkou.

Československá třiatřicítka

Za kolébku těchto strojů lze považovat Velkou Británii, kde se po prvotních zkouškách různých prototypů ukázal jako nejhodnotnější design společnosti Carden-Loyd. Její model Mk.VI se v roce 1927 začal stavět nejen na ostrovech, ale vzápětí i jinde po světě, neboť řada zemí zakoupila práva na licenční výrobu a některé z nich tuto konstrukci dále rozvíjely.

Výjimkou nebylo ani Československo, které zásadně upravený britský stroj zavedlo do výzbroje coby tančík vz. 33 – kromě čtyř prototypů vzniklo 70 kusů těchto vozidel. Podobnou cestou postupoval též Sovětský svaz, který na základě vlastních modifikací přijal do Rudé armády stroj označený jako T-27. Polsko tímto způsobem zase vyvinulo tančíky TK-3 a TKS, Itálie vozidla CV-33 a CV-35 (po úpravách přeznačena na L3/33 a L3/35) a Japonsko Typ 94.

Slabý pancíř, chabá výzbroj

Zrodilo se ale i několik strojů popisované kategorie, které ve svém pomyslném rodokmenu britský původ neměly. V československé ČKD tak vznikl třeba tančík AH-IV, v Sovětském svazu zase pět prototypů vozidla T-23. S postupem času se nicméně začalo ukazovat, že slabě pancéřované a nedostatečně vyzbrojené tančíky nebudou na bojišti příliš platné, zvláště při setkání s těžšími nepřátelskými obrněnci, protitankovými kanony nebo i pěchotou vyzbrojenou kulomety s průbojným střelivem nebo protitankovými puškami.

I přesto se ale tančíky nasazení dočkaly. Nejprve ve 30. letech například během španělské občanské války, v rámci italské invaze do Etiopie a poté i na frontách druhé světové války. Ve velkém je používalo Japonsko pro průzkumné účely a podporu pěchoty stejně jako pro boj v džungli. Rovněž Polsko nasadilo do boje proti německé invazi stovky tančíků TK-3 a TKS, z nichž necelých 30 kusů dostalo místo standardního kulometu ráže 7,92 mm automatický 20mm kanon. 

Polský hrdina

Uvedená zbraň dávala polským strojům alespoň nějakou šanci v soubojích s mohutnějšími německými obrněnci, jak dokazuje počínání důstojnického čekatele Romana Orlika. Ten coby velitel kanonovéhoTKS nárokoval během září 1939 zničení (potažmo vyřazení) deseti německých obrněnců včetně jednoho PzKpwf IV.

TIP: Transportér Bren Carrier: Malý, ale houževnatý pomocník

Bojová kariéra tančíků ale neskončila ani po polském tažení. Francouzská armáda v roce 1940 nasadila množství svých neozbrojených Renaultů UE, Italové zase ve velkém používali L3/33 a L3/35 na Balkáně nebo v Africe a Rudá armáda ve snaze zastavit německou invazi poslala do boje i několik T-27. Postupem času nicméně přeživší tančíky plnily spíše různé podpůrné úkoly – sloužily k výcviku, strážní službě nebo jako dělostřelecké tahače.

Za císaře Traiana na přelomu 1. a 2. století se římské impérium ocitlo na vrcholu. Jeho hranice sahaly od Persie k Atlantiku a od Egypta až po Británii. Traianus si podrobil mocné a bojovné Dáky, o čemž v Římě dodnes vypráví proslulý sloup nesoucí jeho jméno, a na sklonku života dokázal dovést k vítězství legie na východě, když dobyl Parthskou říši. Roku 117 zemřel a na jeho místo nastoupil Aelius Hadrianus, který nebyl dobyvatelem jako jeho předchůdci: Naopak si uvědomoval, že musí hranice řádně zabezpečit. Převážnou část své vlády strávil na cestách po provinciích a ve všech koutech země dal postavit řadu okázalých pevností a obranných zdí. Jeden ze zmíněných objektů – val na severu Británie – nad ostatní výrazně vyčníval a byl také po císaři pojmenován. 

Zeď proti barbarům

Monumentální kamennou zeď nechal panovník vybudovat, aby upevnil již získané území, a hlavně aby zamezil hrozbám přicházejícím z dnešního Skotska. Hadrianus navštívil Británii kolem roku 121 a tehdy také započala stavba zmíněného valu coby nejsevernější římské hranice. Císař doufal, že tak teritorium zajistí proti vpádu severních svobodných kmenů a zároveň získá větší kontrolu nad rizikovou oblastí.

Val tvořil komplex hradeb, pevností, věží, příkopů, silnic i předsunutých pevnůstek. Představoval tedy masivní opevnění s šířkou 2,4 metru a výškou přes šest metrů, vinoucí se od pobřeží k pobřeží v délce téměř 120 kilometrů. Souběžně se severní stranou zdi se pak táhl 8–12 metrů široký a 3–4 metrů hluboký příkop, s šestimetrovým náspem. 

Vojenské posádky na valu tvořily výhradně pomocné, převážně pěší sbory, kdežto jezdectvo mělo podstatně nižší zastoupení. V šestnácti pevnostech působily podél hranice samostatně jen tři jízdní posádky. Jednotky jezdců byly usazeny u hlavních cest vedoucích na sever, pravděpodobně prováděly průzkum a hlídkovaly ve vzdálenějších oblastech. Není jisté, kolik vojáků sloužilo na hranici celkem, ale historici jejich počet odhadují na osm až devět tisíc.

Ještě jedna hráz

Val se podařilo dokončit roku 127 a následujících třináct let plnil funkci nejsevernější římské hranice, držící „necivilizované barbary“ dál. Když roku 138 Hadrianus zemřel, stal se císařem Antoninus Pius. Životopisec Iulius Capitolinus o něm napsal, že „přemohl Britanny díky legátu Lolliovi Urbicovi, a jakmile odrazil útoky barbarů, dal navršit z hlíny další val“. Pius nechal vybudovat novou hranici mezi dnešními zálivy Forth a Clyde v celkové délce téměř 59 kilometrů, ale nešlo o kamennou zeď, nýbrž o drnový val pokrytý neopracovanými kameny a opatřený palisádou.

Nová hráz proti nepříteli však nesloužila dlouho a již Marcus Aurelius z ní ve 2. polovině 2. století své jednotky definitivně stáhl. Důvod ovšem zřejmě netkvěl v útocích ze severu, nýbrž v událostech odehrávajících se blíž k srdci říše.

Prakticky od počátku vlády byl totiž Marcus Aurelius nucen vést války na několika frontách. Do Horní Germánie a Raetie vpadli Chattové, zatímco na východě povstali Parthové a později Sarmati. V porovnání s tím znamenaly nepokoje ve vzdálené Británii druhořadou záležitost. Popsané okolnosti tudíž pravděpodobně vedly k odlivu římských sil z nejsevernější hranice, jež se posunula zpět na hadriánovskou linii. Ostatně nebylo to poprvé ani naposledy.

Hrozba z východu

Ne vždy se podařilo přimět barbary k otevřenému střetu na bitevním poli, kde měly římské legie nepochybně navrch. Partyzánské válce však čelily jen s velkými obtížemi. Na počátku 3. století historik Dio Cassius líčil: „Nepřítel vojáky lákal stále dál, dokud se neunavili; velké strasti Římanům působila voda; když se rozptýlili, byli napadeni. A tak, neschopni pochodu, byli z rozkazu svými spolubojovníky zabíjeni, než aby upadli do zajetí, takže jich zemřelo celých padesát tisíc.“

Zmíněná zpráva se vztahuje k britskému tažení císaře Septimia Severa. Jako nekompromisní vojevůdce se rozhodl skoncovat s barbary na území dnešního Skotska: Přes počáteční neúspěchy nakonec začal místní obyvatelstvo vyhlazovat a v dokončení genocidy mu zabránila jen smrt. Během výpravy uplatňoval taktiku spálené země, kácel lesy, ničil obilí, ale také vraždil a odváděl do otroctví mnoho obyvatel. 

Persie povstává

Už dřív získal Severus vojenské zkušenosti ve válkách na východě, kde oslabil kdysi mocnou Parthskou říši natolik, že ji Peršané krátce nato zničili. Jeho východní vítězství však znamenalo spíš danajský dar, neboť v Perské říši měli Římané mnohem silnějšího protivníka, kterého dokázali jen stěží udržet na hranicích. Severus také reformoval armádu: Učinil především zásadní rozhodnutí připustit barbary z provincií do vysokých vojenských úřadů – což mělo později na osud impéria neblahý vliv.

Peršané však nebyli zdaleka jediným nepřítelem Říma na východě. Nejmocnější zbraň Sarmatů, vynikajících jezdců a válečníků ovládajících rozsáhlá území severně od Černého moře, tvořila obrněná těžká jízda neboli katafrakti. Fakticky se jednalo o významnou sílu i všech dalších východních armád, ať už šlo o Parthy, Peršany, nebo později Byzantince. Naopak Řím v té době těžkou jízdu nevyužíval.

TIP: Zmizelá Devátá legie: Kam zmizelo 5 400 elitních římských legionářů?

Se sarmatskými jezdci jakožto spojenci germánských kmenů se střetl již Marcus Aurelius a tehdy ještě Římané slavili vítězství. Z řad poražených tedy naverbovali osm tisíc jezdců, z nichž pět a půl tisíce poslali do Británie, aby střežili severní hranici. Jenže ve 4. století již Sarmati představovali opravdu vážnou hrozbu. Společně s Kvády vpadli do provincie Panonie, odpovídající zhruba dnešnímu Maďarsku, vyplenili ji a téměř zničili dvě římské legie. Do 2. století nebyla taková invaze vůbec myslitelná, zato v tom čtvrtém už nebyla ojedinělá. Impérium se místo dalších útoků muselo tvrdě bránit...

Elasmosauři patřili mezi poměrně hojné zástupce mořské megafauny zejména v období pozdní křídy. Přesto toho o nich víme jen velmi málo. Jednou z příčin chybějících informací je jejich tělesná konstituce – typickým tělesným znakem elasmosaurů byl extrémně prodloužený krk, relativně malá hlava a končetiny přeměněné ve veslovité orgány. Právě nepoměr mezi velikostí krku a hlavy je důvodem, proč se paleontologům jen zřídkakdy podaří objevit kompletní fosilii.

Úskalí dlouhého krku

„Nachází se spousta fosilií dlouhokrkých plesiosaurů, nebo jen hlav s kusem krku. Nález kompletní fosilie je ale celosvětově vzácný,“ líčí Espen Knutsen z australského muzea v Queenslandu. „Podobné problémy jsou i u dalších dlouhokrkých dinosaurů, a především pokud jde o ty mořské. Měli totiž tendenci se po smrti nafukovat a plavat, čímž často došlo k oddělení hlavy.“

Umělecká rekonstrukce vzezření dlouhokrkého plesiosaura rodu Elasmosaurus. (ilustrace: Wikimedia Commons, Dmitry Bogdanov, CC BY-SA 4.0)

Štěstí se na vědce nedávno usmálo v Austrálii – objevili zde kostru mladého, přibližně šest metrů velkého elasmosaura, jehož stáří odhadují na 100 milionů let. „Malý princ“, jak mu přezdívají, je neobvykle kompletní, alespoň pokud jde o hlavu a krk. Z prvotního ohledání je patrné, že mu chybí jedna ploutev. Podle paleontologů je možné, že o ni přišel při útoku některého predátora, potvrzení této teze si ale vyžádá podrobnější průzkum.

Australského elasmosaura se podařilo odkrýt zatím jen z části – posmrtný rozklad měkkých tkání změnil chemické složení sedimentů v jeho blízkosti. V důsledku toho je jeho kostra obalena vápnitými konkrecemi (zhuštěninami). To je pro paleontology na jednu stranu dobrá zpráva – nedošlo tak k zploštění kostry. Zároveň to ale ztěžuje její odkrývání. Vědci každopádně věří, že nález kompletní fosilie by mohl pro poznání elasmosaurů představovat pomyslnou „rosettskou desku“, jejíž objev v 19. století pomohl rozluštit egyptské hieroglyfy.

TIP: Objev plesiosarů na Sahaře potvrzuje, že se tito ještěři nebáli ani sladké vody

A proč vlastně měli elasmosauři tak dlouhý krk? Odborníci si nejsou jistí. Espen Knutsen se domnívá, že ho mohli využívat při lovu ryb nebo hlavonožců, přičemž jejich tělo zůstávalo v bezpečném úkrytu. Díky dlouhému krku rovněž mohli lépe prohledávat mořské dno. „Další možností je, že se dlouhý krk u nich vyvinul díky pohlavnímu výběru,“ dodává Knutsen. Podobně, jako tomu bylo například i u žiraf.

Ano, historii Milovic psali okupanti ruští i němečtí. Zvláštní kapitolu Milovic tvoří období, kdy tu německý generál Erwin Rommel simuloval boje v africkém písku. Vraťme se ale na začátek, do éry Rakousko-Uherska. Nejhůř to odnesla vesnička Mladá, kterou bychom nalezli severně od Milovic. Téměř šest set let tu poklidně žili lidé. Až do osudného roku 1904, kdy mocní rozhodli jinak. Šlo to rychle. V únoru zasedla komise, která posoudila, zda prostor vojenským potřebám opravdu vyhovuje. Už v dubnu bylo možné na úředních dokumentech číst mrazivé slovo „vyvlastnění“. Budovy s početnými rodinami i pozemky s pasoucím se zvířectvem to měly spočítané. Napříště se tu mělo pochodovat a střílet. 

Část majitelů se dohodla smírně, zbytek se musel podvolit během roku 1905. Vojenští instruktoři měli tak naspěch, že dělostřelectvo se činilo ještě dřív, než se všichni stihli sbalit, vyřídit úřední věci a odjet. V tu chvíli už asi i ti nejtvrdohlavější odpůrci vystěhování pochopili, že tu žít opravdu nepůjde. Poslední zbylé obyvatele prostě vojáci i s věcmi naložili na vůz a odvezli do sousední obce. Vesnice překážela, tak ji dělostřelectvo jednoduše rozstřílelo. I z kostela sv. Kateřiny zůstalo pouze torzo. Dnes na místě bývalé Mladé najdeme jenom les.

Kostel i lágr

Není ale pravda, že by armáda jenom bourala. Obrovskému množství vojáků, kteří se tu střídali na cvičení, musela sloužit také poměrně velká infrastruktura. Vyrůstaly ubytovny pro důstojnictvo i pro řadové vojáky. Chybět samozřejmě nemohla nemocnice. Jako jakési odškodné za zničení kostela v Mladé byl vybudován nový svatostánek v Milovicích zasvěcený rovněž sv. Kateřině. Jeho interiér se ale dokončoval až během první světové války. Tehdy se změnilo i využití zdejšího výcvikového prostoru. Objevovali se tu váleční zajatci.

Tábor postupně zaujal neuvěřitelnou plochu 35 hektarů. Kdo všechno sem nedobrovolně zamířil? Pestrá národní směsice, v níž nechyběli Italové, Rusové, Srbové, ale ani Litevci, Estonci, Lotyši a Poláci. Ubytování sloužilo k holému přežití. Dřevěná palanda, dvě deky. V jednom baráku se tísnily stovky mužů. Že potřebovali například odvšivovací stanici, asi není potřeba dodávat. Celkový počet internovaných? Nakonec skoro 50 tisíc zajatců. 

Základ jejich stravy tvořila řepa, mrkev, zelí, brambory a sušené ryby. Když chcípl kůň, mohli se těšit, že dostanou maso na přilepšenou. Mezi těmi, kdo tu úpěli v bídných podmínkách, bychom našli i vnuka slavného spisovatele Lva Nikolajeviče Tolstého. Hrabě Michail Tolstoj využíval své urozenosti a během pobytu se stýkal s knížetem Thurn-Taxisem, jemuž patřil nedaleký zámek Loučeň. Nakonec se Tolstému podařilo uprchnout.

Pokud v mapách tohoto kraje narazíte na název silnice, které se dodnes říká „Ruská“, není to památka na období po roce 1968, ale na práci prvoválečných zajatců z východu. Právě ti totiž komunikaci vybudovali.

Během války umíralo v táboře stále víc lidí. Proto se musel zřídit vlastní hřbitov. V něm měl nejprve každý zesnulý právo na svou jámu. Nakonec se však staly běžnou praxí hromadné hroby. Nejvíce kamarádů zde ztratili Italové. Místo posledního odpočinku jich tu nalezlo přes pět tisíc. Kousek od sebe odpočívají katolíci, pravoslavní, židé i muslimové. Setkat se tu tak na hrobech můžeme třeba i s u nás neobvyklým symbolem půlměsíce.

Pro republiku!

I Československá armáda pokračovala ve využívání milovického prostoru. Řádili tu nejen dělostřelci, ale našli bychom tu také dnes už kuriózní balonové vojsko. To disponovalo pozorovacími i nákladními balony. V červnu 1920 sem zavítal osobně prezident Masaryk. Ten se ovšem nezajímal jen o ukázky výcviku, ale zamířil také na vojenský hřbitov, kde jak už víme, spočinuly tisíce zahraničních zajatců. Ve dvacátých letech se podařilo přivést do Milovic i železnici. Ta nakonec nesloužila jen vojákům, ale i civilním obyvatelům. Technický pokrok se odrážel i ve výzbroji, a tak se nedaleko Milovic začaly prohánět tanky. Nejprve šlo o kusy vyrobené ve Francii, poté už i o domácí produkci.

Služba Říši

Obsazení oblasti Hitlerem probíhalo poměrně dramaticky. Wehrmacht dorazil 17. března 1939 a Němci se obávali případného odporu. Nic neponechali náhodě a připravili pro jistotu do pozic i velkorážní polní dělo. Střet se však nekonal. 

Podle pamětníků vojáci nejprve neholdovali ani tak výcviku, ale s vervou zaútočili především na místní hostince, kde náruživě konzumovali jídlo i alkoholické nápoje. Jinak však uchvatitelům připadla zajímavá kořist. Kromě tanků si mnuli ruce také nad pancéřovými vlaky. A bylo hůř. Okupantům se zdejší prostor zalíbil natolik, že neváhali s jeho rozšířením. Obyvatelé dalších vesnic se museli rozloučit s domovem. Buď se dohodli na ceně, nebo se dočkali vyhrožování vyvlastněním za očividně nevýhodnou náhradu.

Vojáci žili celkem v poklidu s místním obyvatelstvem, protože mnozí se ubytovávali v soukromých domech u českých rodin. Němci v prostoru vybudovali řadu vojenských objektů – pozorovatelny či úkryty. Využívali také letiště. Například zde probíhaly zkoušky tehdy zcela převratných vrtulníků.

Ke konci války přibývalo raněných a možná nejdůležitějším objektem v Milovicích se stal lazaret. Události šly tak rychle, že ho v posledních dnech války před příchodem Rudé armády nikdo nestihl evakuovat. Během Pražského povstání se německá posádka z Milovic vydala na cestu do Prahy, kde hodlala zasáhnout. Do centra už ale nepronikla.

Náprava křivd

Po válce se rozhodovalo, zda rozlohu vojenského prostoru redukovat a umožnit tak rodinám návrat do zabraných obcí. Úřady sice lidem nabídly, že se mohou přestěhovat do vylidněných Sudet, místní však zcela pochopitelně preferovali návrat ke kořenům, do svých původních domovů. A tak osiřelé obce začínaly znovu alespoň částečně ožívat.

Rozvíjel se ale i vojenský prostor. Postavilo se moderní letiště. Opuštěné stavby nalezly využití jako sklad kořistní techniky, kterou po sobě zanechali Němci. Ta nakonec skončila v hutích. Zničila se spousta mnohdy raritní výzbroje, která měla velkou historickou cenu.

Srpen 1968

Dramaticky prožívali noc z 20. na 21. srpna zejména milovičtí piloti. Ti právě ve vzduchu nacvičovali noční létání, když náhle přišel nečekaný rozkaz okamžitě přistát. Až na zemi se dozvěděli proč. Velení se snažilo vyhnout ozbrojenému střetu s intervenujícími armádami. Už během noci kroužila nad prostorem cizí letadla. Patrně by přistála, kdyby ovšem dole na letišti nezhasla naváděcí světla. Za svítání dorazily tanky. Před sedmou hodinou začalo obsazování letiště. Potom už přistávala letadla s raketovou výzbrojí. Dopravní letouny přivážely zbraně a potraviny. V září 1968 dostali naši vojáci rozkaz letiště vyklidit a přenechat ho Sovětům.

Ještě předtím, než pronikly k letišti, dostaly se sovětské tanky do samotných Milovic. To se stalo už v noci 20. srpna. Současně se obsazovaly okolní vyvýšené body. Odtud bylo možné ostřelovat vojenský prostor v případě, že by se někdo rozhodl pro ozbrojený odpor.

Už 23. srpna se štáb velitele intervenčních vojsk generála Pavlovského přemístil do Milovic. Prostor se od té chvíle stal centrem okupačních vojsk. V sousední Mladé následně sídlilo velitelství Střední skupiny vojsk. Co všechno bychom tu tehdy nalezli? Jen namátkou: tanky, průzkumníky, chemiky, stíhačky, vrtulníky... Mezi Milovicemi a Lipníkem v takzvané Mordové rokli si Sověti vybudovali třípatrové podzemní velitelství protivzdušné obrany. Zvládlo by i jadernou válku. Pokud jde o jaderné zbraně, ty bychom v Milovicích nenašli.

Zdejší sovětská enkláva se postupně rozrůstala do neuvěřitelných rozměrů. Ani tisíce bytů v nově postavených panelových domech nestačily, aby každá rodina měla svoje vlastní soukromí. Mnohdy se o jednu jednotku se společným sociálním zázemím dělily. Není divu, když vezmeme v úvahu, že v osmdesátých letech se číslo zdejší sovětské komunity vyšplhalo až přibližně na sto tisíc lidí – pokud započítáme i rodinné příslušníky. 

Podle pamětníků se do Milovic dostávali především potomci sovětských prominentů. Služba v Československu byla pochopitelně příjemnější než například na Sibiři nebo v Afghánistánu. Pravděpodobně se vyplatilo dát úplatek za to, aby vojáka přidělili právě sem. Od roku 1979 sloužil „kulturnímu vyžití“ takzvaný „Dom oficérov“ s divadlem, kinem, tanečním sálem, konferenční místností, restaurací či knihovnou.

Jdi domů, Ivane

Odsun ruských vojsk z Milovic započal v září 1990. Tempo přesáhlo běžnou představivost – průměrně odsud denně odjíždělo 35 vagonů s bojovou technikou a tři vagony vojáků. Další přesun probíhal letecky a po silnici. Pro vojáky zřídili také vlakový spoj Milovice–Moskva. Střední skupina sovětských vojsk přestala existovat v červnu 1991.

TIP: Rozhledna Štěpánka: Prokletá věž se zlověstným křížem

Také vojenský újezd Milovice-Mladá se stal jen historií. Zdejší specifická krajina je od té doby spíše místem vhodným pro vycházku. Návštěvu si zaslouží například naučná stezka Pozorovatelna severně od Milovic, která je všeobecně zaměřená a zaujme nejen zájemce o vojenskou historii.

Pulzace hvězd mají mnoho fyzikálních mechanismů. Nejznámější je tzv. záklopkový mechanismus, poháněný fyzikální změnou určité chemické látky. Může jít o ionizaci a následnou rekombinaci chemického prvku či disociaci a opětovné sloučení určité molekuly. 

Dva stavy téže sloučeniny se liší opacitou, tedy neprůhledností vůči elektro­magnetickému záření. Její změny pak vedou k nárůstu vnitřní teploty spojenému s expanzí hvězdy, následuje snížení opacity, uvolnění nahromaděné energie, ochlazení nitra a kontrakce. Uvedené procesy obvykle probíhají cyklicky a velmi pravidelně, v některých situacích však mohou být po sobě následující cykly nějak rozdílné. Nejčastěji k tomu dochází, trvá-li základní cyklus mnoho desítek dní a více.

TIP: Unikátní objev: Nově nalezená hvězda pulzuje pouze na své jedné straně

Ve změnách může hrát roli například přítomnost průvodce či okolohvězdné látky, případně nestabilita hvězdného větru. Dané faktory dokážou ovlivnit podmínky probíhajícího pulzačního cyklu a vyvolat nepravidelné nebo polopravidelné pulzace.