Na Procidě žije asi 10 tisíc stálých obyvatel a turisté ho ještě nestihli úplně ovládnout. Místní obyvatelé jej hrdě nazývají klenotem Středozemního moře. Ostrůvek by se však mohl velmi brzy dostat do soustředěnější pozornosti cestovních kanceláří i hledáčku samostatných cestovatelů.

V očekávání budoucnosti

Ostrov Procida vyhrál klání o italské město kultury pro rok 2022. A místní lidé jsou přesvědčeni, že toto prvenství přivede na ostrov nové turisty. „Je to pro nás velká čest, náš malý ostrov bude známý po celém světě. Je to nádhera, skvělá zpráva, když nám to oznámili, všichni jsme měli velkou radost,“ raduje se Gemma Ventrice, která zde bydlí od narození.

Turismus je jedním ze tří hlavních zdrojů obživy na ostrově. Následuje pěstování a prodej citrusů (především citronů) a také rybolov.

„Věříme, že už bude všechno jen lepší, že tady bude víc práce, znovu uvidíme plné restaurace, musíme se vzchopit. Procida má před sebou velkou budoucnost,“ připojuje své pocity rybář Francesco Trapanese.

Tradičnější než tradiční destinace

Možná nejvíc se z úspěchu Procidy raduje starosta Raimondo Ambrosino, který popisuje její historii: „Procida spojuje všechny středomořské kultury, které se na ostrov dostávaly po moři. Právě lodní doprava byla už od pradávna důležitým spojovacím prvkem. Díky tomu jsme jako malý ostrov měli kontakt i s mnoha zeměmi ve Středomoří i po celém světě.“

Neustálé pustošení nejprve Vandaly a Góty a později Saracény přimělo obyvatele Procidy ve středověku k přebudování vesnice do podoby opevněného sídla. Ostrov byl přirozeně chráněn mysem a také skalisky, které se tyčily na moři a později byly rovněž opevněny, čímž získaly název Terra Murata („opevněná země“). (foto: Shutterstock)

Pozvání do sousedství

Podle místních je Procida autentičtější než třeba nedaleké okázalé Capri. Velká část zdejších obyvatel se věnuje původním řemeslům, která jsou s životem na ostrově přímo spojená: Například výrobě rybářských loděk. Nezastupitelné místo má ovšem ve zdejším životě také kultura, jak dotvrzuje umělkyně Antonietta Righi: „Máme tady na ostrově mnoho talentovaných mladých lidí, kteří jsou velmi kreativní. Věříme, že zase bude moct proběhnout celá řada akcí a festivalů, které máme moc rádi.“

TIP: Pod zelenou klenbou: Proč se Korfu přezdívá smaragdový ostrov?

Pokud byste se na Procidu vydali a byla pro vás přece jen malá, můžete se vydat třeba na sousední Ischiu, kam z Procidy jezdí pravidelně trajekt. Tento ostrov sopečného původu je přece jen o trochu větší a návštěvníkům jsou zde k dispozici tradiční termální lázně. Na ostrově totiž vyvěrá přes sto pramenů o různé teplotě. A typické jsou také bahenní zábaly, pro které se používá vulkanická hlína. 

Dlouhá desetiletí před nástupem Přemysla Otakara II. na trůn spravoval nemalou část Moravy mocný rod Benešoviců, jehož hlavou byl Vok z Benešova. Jednalo se o mocného a respektovaného muže, což dokládá hlavně jeho titul moravského podkomořího. Navíc měl blízko k princi Vladislavovi, který v té době zastával úřad markraběte a počítalo se s ním jako s dědicem krále Václava I.

Vlivná rodina

Vok se mohl spolehnout na celou řadu synů. (Podle některých zdrojů jich bylo dokonce osm.) Nejstarším byl Beneš později zvaný ze Cvilína, nadějný mladík vyrůstající vedle svých mladších bratrů, mezi kterými nechyběl pozdější pražský biskup Tobiáš z Bechyně nebo jedna z nejrozporuplnějších postav našich dějin Milota z Dědic.

Kdo ví, jak to bylo s mládím a výchovou bratrů. Z písemností toho moc nepoznáme. Dá se ale předpokládat, že vyrůstali podobně jako většina šlechticů té doby. Dostalo se jim tedy nejen vzdělání, ale i pořádného výcviku v bojových dovednostech a rytířských ctnostech.

Největší naděje otec, jak to v té době bývalo, vkládal do svého prvorozeného. Benešova kariéra se zpočátku odvíjela velmi slibně a rostla nejen z postavení otce, ale i z faktu, že se už v mládí seznámil s členy královské rodiny. Té navíc záhy dokázal, že v něm bude mít i odvážného a spolehlivého rytíře, a to, když se v roce 1246 připojil společně s Milotou a dalšími moravskými pány k výpravě proti Fridrichovi Bojovnému.

Králův věrný služebník

V roce 1247 se země zahalila do smutku. Vladislav nečekaně zemřel. To znamenalo nejen tragédii pro krále Václava I., ale i životní změnu pro druhorozeného Přemysla.

Netrvalo dlouho a poměry se změnily i mezi Benešovici. Smrt si přišla pro stárnoucího Voka, což znamenalo, že se novou hlavou rodu stal Beneš. Společně s rozsáhlými pozemky na něj přešel i titul moravského podkomořího a mladý šlechtic rázem byl jedním z nejmocnějších mužů v království. Zatímco úspěšně rozšiřoval svá panství, více a více utužoval i vztahy s nastupujícím Přemyslem. Svou věrnost znovu dokázal třeba v roce 1253, kdy na Moravu vpadla ze severu vojska krále Daniela Haličského společně s jednotkami polských knížat, zatímco z východu přicházely kumánské hordy uherského Bély IV. Beneš se chopil obrany obležené Opavy, kde nepřátele zadržel, a umožnil tak Přemyslovi, aby se vypořádal s uherským útokem.

Zodpovědný správce

Netrvalo dlouho a v zemi se znovu rozezněly smutné tóny kostelních zvonů, které tentokrát oplakávaly krále Václava I. Ovšem Benešovi začínaly zlaté časy. Během následujících let zodpovědně spravoval svá panství, jež navíc postupně rozšiřoval o další a další pozemky. Vděčnost mu nový král Přemysl (nyní Přemysl Otakar II.) projevil třeba i tím, že ho krátce po svém nástupu jmenoval k jeho stávajícím titulům také kastelánem ve Znojmě.

Nebyla to malá věc: Moravské město bylo totiž tou dobou skutečnou branou do rakouských zemí. Šlechticova moc narůstala až do poloviny 60. let 13. století. Z mladíka byl tou dobou už zkušený muž, který začal na převzetí statků připravovat svého nejstaršího syna. Jenže doba se pomalu začínala měnit. Král už také nebyl žádným naivním jinochem, ale stal se z něj sebevědomý vládce, který hodlá své území nejen spravovat a rozšiřovat, ale také všemi prostředky upevňovat svou moc.

Otakar si dělá nepřátele

A tak se stalo, že mezi šlechtou a králem začaly narůstat neshody. Přemysl se obával, že právě zde by se mohl objevit někdo, kdo by ho ohrozil, a tak se všemožně snažil, aby jejich moc držel v rozumných mezích. Často je krotil například zakládáním svých vlastních měst nebo odebíráním některých statků ve prospěch koruny.

Problémy však časem začaly provázet i panovníkův osobní život. Královna Markéta mu totiž nemohla dát dědice, což posloužilo jako záminka k rozluce manželství. K rozchodu, který ale pořádně naštval rakouskou aristokracii, z níž dáma pocházela. Jenže ani u toho narůstající problémy neskončily. Stále popuzenější a neklidnější Přemysl totiž záhy vydal příkaz, aby byly zbořeny všechny šlechtické hrady postavené bez jeho souhlasu. Dosud napjaté vztahy mezi částí aristokracie a králem se tak změnily v otevřené nepřátelství.

Plánují spiknutí?

V roce 1265 připomínala střední Evropa s Českým královstvím v jejím středu nebezpečně bublající kotel. Především rakouští páni věřili, že je čas, aby se jejich země definitivně vytrhla z Přemyslova područí, a začali pro své plány shánět spojence. Podporu našli především u mocného bavorského rodu Wittelsbachů, který měl s Přemyslem dlouholeté spory a jenž musel v následujících letech dokonce čelit jeho vpádu do Bavor. Ještě důležitější však pro rakouské šlechtice bylo najít nějakého vlivného spojence na Moravě, která byla tou dobou mostem mezi Čechami a Rakouskem. A na koho jiného se obrátit než na muže, jenž pevnou rukou drží správu nad Znojmem a který je zároveň člověkem pověřeným správou královských měst? Jenže tady se nám to všechno začíná pořádně zamotávat: Nevíme totiž, zda se Beneš ze Cvilína do spiknutí proti králi skutečně zapojil. Jednoduše o tom neexistují žádné písemné záznamy a není tak ani jasné, proč by něco takového dělal. (Viz Zrození zrádce.)

Udělal první krok

Ať už ovšem spiknutí existovalo, nebo ne, důležité bylo, že v něj věřil sám král. Možná mu někdo našeptal, ať si na Beneše dá pozor. Nebo ho sám při něčem přistihl. Tak či tak, ještě v roce 1265 se Přemysl Otakar II. rozhodl učinit rázný tah dříve, než by mohl odpor proti jeho osobě nabrat na síle.

Jako první přišla řada na rakouského zemského sudí Otu z Meissova, který prý měl spiknutí připravovat za zdejší stranu. Současně s tím si však královi muži přišli také pro moravského podkomořího Beneše a jeho bratra Milotu, což byl pro tehdejší urozené pány skutečný šok. Vždyť rod Benešoviců sloužil Přemyslovcům po celá desetiletí a sám Beneš nejednou nastavoval krk v boji za korunu. Proč by najednou usilovali o svržení krále? Jenže Přemysl, u kterého se v té době už naplno projevovala jeho vznětlivá povaha, si nenechal nic vymluvit.

Kdo ví, co přesně se odehrávalo po zadržení obou bratrů. Ať to bylo jakkoliv, pro šlechtice to znamenalo pohromu. Milotu sice po nějaké době zprostili obvinění, hlava rodu Beneš ze Cvilína však tragickému osudu neunikl. Král rozezlený zapojením svého dosud věrného služebníka do údajného spiknutí ve vzteku přistoupil ke strašlivému trestu. Šlechtice nechal upálit na hradě Veveří.

Co to znamená?

„Beneše upálil v temné věži,“ sděluje nám lakonicky kronika tak řečeného Dalimila. Pokud je ovšem toto tvrzení správné, znamená to více, než by se na první pohled mohlo zdát. Nejde jen o to, že byl šlechtic popraven, ale také, že zemřel potupně.

Pokud byl navíc někdo vydán plamenům, nemohl ho již Ježíš povolat z hrobu. A nadějí křesťanů zůstávalo slovy spisovatele Tertulliana „vzkříšení mrtvých“. Tuto šanci měl přitom spravedlivý člověk v celé své tělesnosti, což ovšem po smrti ohněm nebylo možné. Přemysl tedy vybral skutečně ten nejkrutější trest. Pokud je to, ovšem, pravda... 

Kromě Voyagerů 1 a 2, jež kolem Io „pouze“ prolétly ve vzdálenosti 20 600 km, respektive 1 130 000 km, se výzkumu bizarního světa věnovala i sonda Galileo. Na rozdíl od svých předchůdců však uskutečnila mezi roky 1995 a 2002 celkem 11 průletů, takže mohla sledovat postupné změny, které tam sopečná činnost vyvolala. A také tentokrát příroda očekávání vědců předčila: Míra aktivity překonala i nejsilnější sopečnou činnost, jaká se dnes odehrává na Zemi. Io nám tak umožňuje poznat vulkanické procesy, jež probíhaly na modré či rudé planetě v počátcích jejich vývoje.

Předchozí část: Krajina sopek (1): Bouřlivý svět vulkánů Jupiterova měsíce Io

O silné aktivitě přesvědčila badatele zejména sopka Pillan Patera, kterou automat sledoval od května do září 1997. Během sto dní totiž vyvrhla 31 km³ lávy, a to rychlostí až 10 000 m³/s. Pro srovnání: Cumbre Vieja na La Palmě, jednom z Kanárských ostrovů, vyprodukovala během své činnosti od září do prosince 2021 „jen“ necelých 0,5 km³ sopečného materiálu. 

Jenom síra?

Měření teplot na měsíci Io prostřednictvím Voyagerů 1 a 2 v roce 1979 umožnilo vědcům odhadnout složení místních láv. Zjištěná maxima dosahovala zhruba 380 °C, což vypovídalo o lávách bohatých na síru, jež se taví při nižších teplotách. Velmi dobře s tím korespondovalo i jejich zabarvení, které souvisí s tím, že má síra za různých teplot odlišné, tzv. alotropické modifikace: od nejteplejší černé přes červenohnědou až po červenou a oranžovou. 

Roku 1986 však odborníci při měření ze Země zjistili, že vulkanické erupce na Io dosahují nejméně 600 °C. Tak vysoké teploty vylučují výskyt láv bohatých na síru, protože daleko přesahují bod jejich varu v podmínkách měsíce. Jako nejpravděpodobnější se tedy v daných horkých místech jeví přítomnost tzv. ultramafických láv bohatých na hořčík, což podporují měření sondy Galileo, která tam odhalila minerál oplývající zmíněným prvkem. Podobné typy lávy se na naší planetě naposledy vyskytovaly zhruba před třemi miliardami roků, kdy měl zemský plášť vyšší teplotu a jiné složení než dnes.

Aktivita vulkánu na záběru sondy Galileo. Na snímku je patrný chochol materiálu tryskajícího do výšky stovek kilometrů nad povrch měsíce. (foto: NASA, JPL, DLR, CC0)

Ještě vyšší teploty pak automat z bezpečné vzdálenosti naměřil v letech 1996 a 1997. Vůbec nejžhavějším místem na Io se ukázala erupce sopky Pillan Patera, kde sonda Galileo zjistila 1 050 °C, s možným zvýšením až na 1 350 °C. Počáteční odhady blížící se 1 700 °C se později ukázaly jako nadhodnocené, protože stavěly na špatných tepelných modelech. Daná zjištění podporují představu, že ve vulkanismu na Io nehraje roli pouze síra, nýbrž i další prvky, zejména silikáty. 

Nabitý satelit

Sonda Galileo strávila pozorováním Io méně času než sledováním ostatních velkých satelitů – především to pro ni totiž znamenalo jistá rizika. Souputník obíhá hluboko v Jupiterově radiačním pásu, kde se zachytávají částice slunečního větru a úroveň radiace dosahuje jedněch z nejvyšších hodnot v naší soustavě. Nabité částice pak velkou rychlostí dopadají na Io a vyrážejí z jeho povrchových vrstev neutrální atomy v množství zhruba 1 tuny za sekundu! Kdykoliv tedy měsíc procházel stínem planety, sledovala kolem něj sonda tenký lem zářícího plynu, rozsvíceného dopadajícími elektrony z atmosféry Jupitera.

Přenos nabitých částic, zejména z vulkanických erupcí, ovšem probíhá i opačně – od Io k plynnému obrovi. Mocná magnetosféra planety zachycuje ionty vyražené z povrchu měsíce, načež padají podél magnetických siločar k Jupiterovým pólům a vysokou rychlostí se srážejí s molekulami atmosférických plynů. Při popsaných kolizích vznikají specifické polární záře, pozorovatelné především v oboru rentgenového záření, které nám prozrazují, že zmíněným grandiózním „elektrickým obvodem“ tečou proudy až kolem 10 milionů ampérů. Pod diktátem monstrózního magnetického pole planety se však do obvodu zapojují i další její „vodivé“ měsíce, a spoludotvářejí tak nejintenzivnější aurory ve Sluneční soustavě. 

Nic netrvá věčně

Pouze Jupiter by na proměnu Io v rozžhavený svět nestačil – samotné slapové působení gigantické planety by totiž excentricitu dráhy měsíce postupně snížilo k nule. Po výstředné trajektorii ho nutí obíhat jeho sousedé Ganymed a Europa. Io plynného obra obkrouží za 1,769 dne, zatímco u druhých dvou družic jde o 3,551, respektive 7,155 dne. Jejich oběžné periody se tedy nacházejí téměř přesně v poměru 1 : 2 : 4. Vzájemná gravitační vazba se nazývá rezonance a Io se v jejím důsledku pohybuje po poněkud výstředné dráze.

TIP: Sonda Juno se naladila na zvláštní rádiové vlny vulkanického měsíce Io

V červnu 2009 však Valéry Lainey a jeho kolegové z Observatoire de Paris v časopise Nature publikovali, že rezonanční periody oběhu Jupiterových měsíců nemají trvalý charakter. Důkladná analýza ukázala, že Io se posouvá směrem k obří planetě, a jeho trajektorie se tak stává kruhovější. Naproti tomu Ganymed a Europa se od Jupitera vzdalují, tudíž zřejmě nezůstanou v rezonanci s Io déle než sto milionů let. Vulkanická aktivita měsíčku tedy znamená pouhou epizodu v jeho dlouhé historii. A my máme to štěstí, že jej v dané fázi můžeme pozorovat. 

Nálevník Legendrea loyezae je jako jednorožec mezi prvoky. Přestože byl objeven již v roce 1908, za více než století se jej podařilo spatřit jen čtyřikrát. Jeho výjimečnost podtrhuje i fakt, že k jeho pozorování není zapotřebí žádného sofistikovaného vybavení – stačí obyčejný mikroskop, vzorek vody a pochopitelně velká kupa štěstí.

Na lovu prvoků

Problém s výzkumem prvoků je v tom, že se jimi nezabývá mnoho vědců. A ti, kteří je zkoumají, většinou pořizují vzorky na jednom či jen několika málo místech. Genoveva Estebanová z britské Univerzity v Bournemouthu a její spolupracovníci proto uspořádali rozsáhlý výzkum, při němž během dvou let odebrali přes tisíc vzorků.

Do výzkumu přitom zahrnuli například jezera a rybníky v Polsku, mořské sedimenty v Severním a Středozemním moři i toky v křídovém substrátu v Dorsetu na jihu Anglie. Jejich námaha se vyplatila. Badatelé nalezli přes 500 druhů mikroskopických organismů, včetně pro vědu úplně nových a velice vzácných, jako je právě Legendrea loyezae. Své výsledky vědci publikovali v recenzovaném vědeckém časopisu Protist.

TIP: Z ledu sibiřského permafrostu rozmrzli vířníci staří 24 tisíc let

Nálevníci (Ciliophora, Ciliata) mají buňky s nejsložitější stavbou mezi všemi organismy a představují pozoruhodnou skupinu prvoků, kteří se nalézají v mnoha různých prostředích, v nichž vyznávají rozmanité životní styly. V současné době známe přibližně 2 500 druhů parazitických a 4 700 druhů volně žijících nálevníků. Podle fosilního záznamu nálevníci obývají Zemi již více než 700 milionů let.

Poté, co italské síly utrpěly v roce 1940 v Africe porážku od Britů, začali se 11. února v Tripolisu vyloďovat první němečtí vojáci. Vzápětí do Libye dorazil letecky i Erwin Rommel.

Image

Čtěte také

Afrikakorps (1): Zběsilý postup pod velením legendárního Erwina Rommela

Po krátkém seznamovacím letu nad bojištěm se navzdory názorům maršála Rodolfa Grazianiho a také vrchního velení Wehrmachtu rozhodl, že jeho oddíly nezůstanou pouze v obraně, jak se původně plánovalo, ale naopak zaútočí v co nejkratším možném čase. K prvnímu bojovému kontaktu mezi vojáky DAK a britskými oddíly došlo u El Agheily 24. února 1941.

Zádrhel u Tobruku

Již o měsíc později Rommel zaútočil plnou silou, přičemž část svých tanků poslal přes poušť do týlu nepřítele k lokalitě Marsa el Brega. Britové byli 4. dubna nuceni vyklidit Benghází, o tři dny později Dernu a následně se chvatně stahovali až k Tobruku. Tam se však karta dočasně obrátila v neprospěch Němců, protože nedokázali tento veledůležitý přístav ani za cenu krvavých potyček trvajících od 11. do 14. dubna dobýt z chodu. Navzdory dočasnému nezdaru vojáci DAK dál pokračovali ve vytrvalém postupu na východ.

Tobruk tedy zůstal v obklíčení (přístav hájilo 36 000 vojáků, převážně Australanů) a zbytky britských oddílů ustoupily 25. dubna přes průsmyk Halfaya zpět na egyptské území. Za přímo zběsilým tempem německého postupu se skrývá zejména Rommelova houževnatá povaha. Své vojáky a velitele poháněl k postupu stále se opakujícím rozkazem: „Vorwärts!“ (Vpřed!).

Někdy si tento maraton vybíral krutou daň v podobě mrtvých a raněných, ať už z vyčerpání, nedostatku vody, havárií, nebo v jeho důsledku uvízly a zabloudily v poušti celé jednotky, které pak musely čekat na záchranu v podobě dodávek vody a paliva.

Byla to začátečnická cena za neznalost specifik boje v poušti. Němci se však učili rychle, a brzy se v poušti vyznali lépe než jejich protivníci. Díky tomu se začala rodit legenda německého Afrikakorpsu a jeho neporazitelného a vynalézavého velitele, který nakonec od Britů dostal obdivné pojmenování „liška pouště“.

Za trest do Indie

Navzdory zhoršujícím se poměrům ve východním Středomoří (porážka v Řecku a evakuace z Kréty, nálety na Maltu) se Britům podařilo 12. května dopravit z Gibraltaru do Alexandrie konvoj, který přivezl významné posily pro Wavellovy zdecimované oddíly v podobě 238 tanků. Ty pak Wavell využil ve dvou těsně po sobě jdoucích ofenzivách nazvaných Brevity (15. a 16. května) a Battleaxe (15.–17. června). Díky nim se mu sice na čas podařilo DAK vytlačit od průsmyku Halfaya, ze Sollumu a Capuzza, ale k Tobruku se nakonec jeho muži neprobojovali.

Tankové oddíly v urputných bojích přišly v důsledku důmyslného nasazení protitankového dělostřelectva Němci (především slavných 88 mm děl) o 101 obrněnců. Wavella kvůli neúspěchu čekalo přeložení do Indie a 5. července ho na postu vrchního velitele vystřídal generál Claude Auchinleck.

Bojové ztráty se však nevyhnuly ani Afrikakorpsu a bylo nutné je nahradit. To se však ukazovalo jako poměrně komplikované, protože mezitím došlo 22. června k útoku na Sovětský svaz, a většina výrobních kapacit německého zbrojního průmyslu zaměřila svoji výrobu na podporu východní fronty.

Panzergruppe Afrika

Přesto na základě zkušeností z prvního čtvrtletí bojů na černém kontinentě došlo k první reorganizaci Afrikakorpsu, přičemž hlavním cílem bylo vyrovnat početní nepoměr mezi 5. lehkou (později přejmenovanou na 21. tankovou) a 15. tankovou divizí, jakož i posílení motorizovaných průzkumných oddílů. Když přece jen dorazily i menší posily navíc, byla v srpnu vytvořena třetí tanková divize označovaná jako Afrika Division z.b.V. (později přejmenována na 90. lehkou divizi), avšak zatím bez tanků. Již 15. srpna pak došlo k vytvoření vyššího vojenského svazku na severoafrické půdě s názvem Panzergruppe Afrika.

Rommel byl 1. července povýšen na generála tankového vojska a pod jeho velením se kromě tří tankových divizí a ostatních německých oddílů tvořících staronový Afrikakorps (od nynějška pod velením generála Ludwiga Crüwella) ocitlo i několik italských pěších divizí, které primárně zajišťovaly obléhání Tobruku. Zbývající divize, včetně tankové Ariete, naopak setrvaly pod přímým velením Rommelova italského nadřízeného generála Ettoreho Bastica.

Křižáci útočí

Posily pro DAK dorazily právě včas, protože 8. listopadu Auchinleck zahájil novou ofenzivu Crusader. Před jejím začátkem důkladně posílil své jednotky v západní poušti, které 26. září vytvořily 8. armádu v čele s generálem Alanem Cunninghamem. Cílem ofenzivy bylo osvobození Tobruku a ovládnutí Kyrenaiky. Britové měli proti Ose výraznou početní převahu v tancích (768 proti necelým 400). I navzdory tomu postupovali velmi pomalu především kvůli úderům německých tanků, které díky lepšímu manévrování opakovaně unikaly obklíčení a navíc způsobovaly citelné ztráty.

Auchinleck proto zbavil Cunninghama velení a nahradil ho generálem Neilem Ritchiem. Následně se tempo postupu zvýšilo a Britové hlavně díky početní převaze donutili Rommela k ústupu až k El Agheile, čímž konečně dosáhli prolomení obklíčení Tobruku. Obě strany utrpěly v intenzivních bojích značné ztráty, Spojenci přišli o 440 tanků a 17 700 mužů, Osa ztratila asi 340 tanků a až 38 800 mužů.

Nezájem v Berlíně

Rommel se ale vůbec necítil poražen, zvláště když 5. ledna 1942 dostal čerstvé a cenné posily v podobě 55 tanků, 20 obrněných transportérů, protitankových a protiletadlových kanonů. Spolu s nimi do Afriky dorazilo množství munice a pohonných hmot. Naopak britské zásobovací trasy se neúměrně prodloužily, takže když Němci 21. ledna překvapivě zaútočili, oslabení Spojenci raději ustoupili na 80 km dlouhou obrannou linii Gazala–Bir Hakeim, ležící jen asi 65 km západně od Tobruku.

Rommel hodlal pokračovat v útoku co nejdříve, a proto v únoru odletěl do Berlína, aby o jeho nutnosti přesvědčil Hitlera a nejvyšší velení. Tam se však setkal s velice vlažnými reakcemi, protože prioritu měla především plánovaná letní ofenziva v Rusku. Nakonec přece jen dostal zelenou k útoku na Tobruk a neurčitý příslib, že Maltu mezitím zneutralizují letecké údery Luftwaffe.

Vzorky odebrané polárními badateli z ledovcových jader vypovídají příběh o vulkanických erupcích, které ovlivňovaly planetární atmosféru v pradávné minulosti i relativně nedávných tisíciletích. Sopečná aktivita se přitom nejednou propsala do proměn podnebí, jež ovlivňovalo hospodářské výnosy zemědělců. Rolníci ve staré Číně například dokázali, popuzeni nedostatkem potravy, svrhnout své staré vládce, jejichž neschopnost řešit kriticky vypjaté momenty vyplynula na světlo v důsledku sopečné činnosti zřetelněji. Že to zní trochu moc komplikovaně?

Zima, déšť i sucho

Ve skutečnosti je to velmi prosté. Oblaka sopečného dýmu, sytící svrchní vrstvy planetární atmosféry oxidem siřičitým, mají tu schopnost odstiňovat a odrážet sluneční záření. A tím dočasně ochlazují klima. V planetárním měřítku obvykle ne nějak zásadně. I u výbuchu těch největších super-vulkánů osciluje snížení průměrné teploty o 0,5 až 0,9 °C. Regionálně je ale tento vliv výrazně patrnější. A velká sopečná erupce v Pacifiku může snížit teploty ve vnitrozemské Číně o 2 až 3 °C. Současně také dýmící sopky podporují tvorbu oblačnosti a výraznější dešťové srážky. 

Tedy, jak kde. Zrovna v Asii se ony sopkou stimulované dešťové mraky vyprší spíš nad hladinou moří. Zatímco v Číně dojde spíš k oslabení pravidelného monzunového efektu. K nižší teplotě pak přibude ještě sucho. Co z toho plyne? Nic dobrého pro místní zemědělce. Místo ideálního prohřátého léta s vydatnými srážkami, jež přeje dozrávání úrody na polích, přijde léto nezvykle chladné a přitom suché, jež slušnému výnosu z pole nepřeje.

Tahle klimatická eskapáda obvykle za dvě až tři sezony pomine. Jak tuto dobu zvládli přežít obyvatelé oné oblasti, je jiný problém. Pokud nad nimi bděl despotický císař, dožadující se stejných daní a podílu z úrody, jako v běžný rok bez sopečné aktivity, nejspíš se ocitli ve sporu se státní mocí. Anebo státní moc v konfliktu s nimi – a desítkami tisíc dalších rolníků. Což nás vrací zpět k polárním pustinám.

Slabí panovníci

Vzorky ledovcových jader z Grónska a Antarktidy, jež tým ekologů a glaciologů z Rutgersovy univerzity analyzoval, vypovídají o 156 různě silných explozivních sopečných erupcích, jež více či méně ovlivnily krátkodobou formou klimatu nad územím Číny. Badatelé se přitom zaměřili jen na období od začátku našeho letopočtu po rok 1915. Tedy dobu, za niž se na území někdejší říše středu prostřídalo celkem 68 vládnoucích dynastií.

K analýzám přizvaní historikové k tomu doplnili ještě výklad o nejrůznějších válečných konfliktech, probíhajících v tomto regionu mezi lety 850 až 1911. Ukázalo se, že války, nepokoje a lidové bouře, zhusta vedoucí ke konci vládnoucích dynastií, obvykle následovaly krátce po sopečné erupci.

„Ten námi potvrzený vztah mezi koncem dynastií a sopečnou činností je samozřejmě mnohem více komplexní,“ vysvětluje profesor Alan Robock, hlavní autor studie. Se sopečným ochlazením přišla neúroda a hlad, narůstala nespokojenost obyvatel. „A pak velmi záleželo na tom, jak moc je pozice vladaře silná. Jak pohotově dokáže na nenadálou změnu reagovat.“ I menší klimatický šok mohl způsobit kolaps vládnoucí dynastie, pokud už probíhala nějaká mocenská krize nebo vnitřní politické pnutí. A velký klimatický šok mohl snadno vést ke zhroucení i velké a zavedené dynastie vládnoucí po generace.

„Velké erupce představovaly hned dvojí riziko: sucho a chlad v létě vedly k propadu zemědělské produkce, zimní oteplení naopak zapříčinilo, že přežilo více škůdců,“ popisuje Robock. „K tomu je třeba přičíst degradaci půdy a sníženou šanci na přežití chovaných hospodářských zvířat, pokud se nedostávalo píce.“ Vláda schopného panovníka, jenž disponoval kvalitními informacemi od svých úředníků přímo z jednotlivých provincií, se pak mohla vyznačovat včasnou a přiměřenou reakcí. Například snížením daní či otevřením sýpek. Tedy opatřeními, jež vedly ke snížení nebo zmírnění krize.

Bohové nepřejí 

Zdaleka ne každý panovník byl ale natolik schopný. Případně měl tu smůlu, že byl obklopen zkorumpovanou administrativou. Chamtiví výběrčí daní mohli dál vymáhat „plnou míru“. Ožebračovaný lid se pak mohl snadno vydat na cestu ozbrojeného odboje proti vládnoucí dynastii. Zvlášť, když je k odporu ponoukali nějací další nespokojenci a rebelové, z nichž se pak často rekrutovali noví vládci. „Hodí se zmínit, že velké rebelie a povstání neměli prostí obyvatelé Číny nikdy úplně v povaze,“ dodává Chaochao Gao, environmentalista Zhejiangské univerzity v Chang-Čou, spoluautor studie. „Široce přijímali model, kterému se tu říkalo Nebeský mandát.“

Jednalo se o pozoruhodný mentální koncept, v jehož rámci se prostí lidé ani vzdělané elity příliš neprotivili vládnoucí dynastii. Bylo to přirozené – vnímali, že k vládnutí mají jejich mocnáři přímo božské požehnání. Ovšem nepřízeň počasí a katastrofální neúroda byla jasným znamením toho, že přízeň bohů se vyčerpala a nestojí na straně současných vládců. A tudíž je čas na změnu. Když nějací rebelové svrhli stávající vládu – což se obvykle neodehrálo hned, ale až po několika sezonách taktických manévrů, plenění, vraždění a válek – počasí se mezitím stačilo umoudřit. A zdálo se tedy, že nová dynastie vládců opět nabyla onen Nebeský mandát. Vše bylo zase v pořádku, model kontinuity moci zůstal zachován.

TIP: Odvážná teorie: Mohly za konec ptolemaiovského Egypta skutečně sopky?

„Je jistě pozoruhodné dávat do souvislosti činnost sopek – které obyvatelé staré Číny ani nemohli vidět – s hroucením dávných dynastií. Jenže tyhle dílky skládanky, klima i historie, do sebe zapadají,“ uzavírá Robock. 

Nejdříve je nutné ujasnit si, jaký rod Velké Británii vládne. Jeho oficiální název zní „Windsorové“. Vzešli snad z anglické šlechty usedlé na stejnojmenném hradě? Rozhodně ne. Počínaje Eduardem VII. panujícím od roku 1901 se dostala na britský trůn sasko-kobursko-gothajská větev wettinského rodu. Německá dynastie Wettinů panovala již v 11. století v míšeňském markrabství, od 13. století v Durynsku a od roku 1423 držela kurfiřtskou hodnost a saský vévodský titul.

Slovanský původ Wettinů?

O prvním historicky doloženém příslušníkovi rodu se dochovalo velmi málo pramenů. Někteří historici nevylučují, že Dietrich pocházel z rodu Buziců, z něhož se později odštěpily nejmocnější české a moravské šlechtické rodiny: z Valdeka, Zajíci z Házmburka a Lvové z Rožmitálu. Tím pádem by Wettinové měli český původ. Jiná hypotéza předpokládá, že Wettinové byli potomky velmože Polabských Slovanů, kteří později podlehli germanizaci.

Wettinská panství sousedila s územím našeho státu, a nikoho proto nepřekvapí, že se jejich dějiny prolínaly. Například Adléta Míšeňská se stala chotí krále Přemysla Otakara I. Ve 12. a 13. století se dvě Přemyslovny vdaly za míšeňská markrabata, svazky nicméně zůstaly bezdětné. S Přemyslovci byla proto Alžběta II. spřízněna přes dceru českého krále Vratislava II. Juditu, jež našla manžela v polském králi Vladislavu Heřmanovi z rodu Piastovců, a dceru krále Václava II., Elišku Přemyslovnu, choť Jana Lucemburského. Alžběta II. tedy byla ve 32. generaci potomkem Vratislava II. a ve 23. generaci Václava II.

Windsorové a Poděbradové

Přímé spojení Wettinů a českých panovníků nalezneme ve svazku dcery krále Jiřího z Poděbrad Zdeny, která se provdala za míšeňského markraběte Alberta Srdnatého, jenž po tchánově smrti neúspěšně kandidoval na český trůn. Alžběta II. byla současně potomkem i dvou Zdeniných sourozenců, münsterberského vévody Jindřicha I. a Barbory, provdané hraběnky Oettingen-Flochberg. Předchozí hlava britské říše tedy byla v 16. generaci potomkem Jiřího z Poděbrad.

Cestu Wettinů na britský trůn shodou okolností zásadním způsobem ovlivnil český král Fridrich Falcký. Čeští stavové si ho během protihabsburského povstání zvolili v roce 1619 a třiadvacetiletý mladík vládl na Pražském hradě jednu zimu. Jeho manželka Alžběta Stuartovna (viz Chuť vzdálené Anglie) byla dcerou anglického a skotského krále Jakuba I. V důsledku složitého politického i dynastického vývoje došlo k tomu, že Fridrichova a Alžbětina dcera a titulární česká princezna Žofie se roku 1701 stala dědičkou anglického a skotského království. Nedožila se sice uprázdnění trůnu, ale její syn, hannoverský kurfiřt Jiří I., založil dynastii panující do roku 1901. Bývalá britská královna tedy byla potomkem českého krále Fridricha Falckého v 11. generaci.

Královnin manžel

V roce 1947 se Alžběta II. provdala za Filipa, řeckého a dánského královského prince ze šlesvicko-holštýnsko-sonderbursko-glücksburského rodu. Jedná se o větev oldenburské dynastie, která vedle Dánska a Řecka panovala též v Rusku, Švédsku, Oldenbursku a Norsku. Přísně vzato jde také o německý rod. Po svržení řecké dynastie odešel Filip do exilu, převzal jméno své matky, Mountbatten, a stal se důstojníkem britského námořnictva. Po svatbě získal titul vévody z Edinburghu. Přestože by synové měli nést otcovo příjmení, bylo zákonem stanoveno, že děti Alžběty II. a Filipa se jmenují „Mountbatten-Windsor“.

Také ve Filipových žilách kolovala krev českých panovníků. Ve 20. generaci byl potomkem krále Václava II. z rodu Přemyslovců. V 16. generaci císaře a českého krále Zikmunda Lucemburského, tím pádem v jeho žilách kolovala i krev Karla IV., Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny. V 15. generaci byl příbuzným císaře a českého krále Albrechta II. Habsburského. Vzhledem k tomu, že Filipovou praprababičkou byla královna Viktorie I., byl Filip současně i potomkem Fridricha Falckého.

Diana a Ferdinand I. Habsburský

Současný král Karel III., respektive Charles, je tak díky svým rodičům příbuzným Přemyslovců, Lucemburků, Habsburků a Fridricha Falckého. Jeho první manželka, tragicky zemřelá Diana Spencerová, byla ve 14. generaci potomkem císaře a českého krále Ferdinanda I. Habsburského a Anny Jagellonské, dcery českého krále Vladislava II. Princové Vilém, respektive William, a Jindřich, tedy Harry, jsou proto příbuznými téměř všech českých panovnických dynastií – Přemyslovců, Lucemburků, Poděbradů, Jagellonců i Habsburků.

Vzhledem k tomu, že se královské rodiny spřízňují i s nepanovnickými rody, můžeme v genealogii Windsorů vysledovat i příslušníky české šlechty. Alžběta II. byla například ve 13. generaci potomkem nejvyššího kancléře Vratislava z Pernštejna, který se jako císařův vyslanec zúčastnil svatby španělského krále Filipa II. s anglickou královnou Marií Tudorovnou. Díky této linii byla Alžběta II. také vzdálenou příbuznou Šternberků, Fürstenbergů, Thurn-Taxisů a Lobkoviců (Lobkowicz). 

U plazů není rodičovská péče vždy nejpozornější, ale vyskytují se zde i výrazné výjimky. Názorný příklad představuje samice krokodýla nilského (Crocodylus niloticus), která zahrabává vajíčka do hromady „kompostu“ z tlející vegetace, zeminy a písku. Hnízdo pak až do vylíhnutí mláďat upravuje a střeží před vetřelci. 

Krokodýli nejsou jediní

Pro nevylíhlá krokodýlí mláďata představují velkou hrozbu například varani nilští (Varanus niloticus). Když se malí krokodýli klubou z vajec, pomáhá jim matka odhrabáním svrchní vrstvy z hnízda. Tlamou plnou ostrých zubů je jemně uvolňuje ze skořápky a nakonec přenese potomstvo v tlamě do bezpečí k vodě. 

Líhnoucí se krokodýli nilští (Crocodylus niloticus), jejichž matka je dalším příkladem starostlivé rodičovské péče mezi plazy. (foto: Shutterstock)

Hadi se mateřskými pudy neproslavili, ale to neznamená, že by se jejich samice chovaly jako krkavčí matky. Samice chřestýšů (Crotalinae) se drží v blízkosti mláďat až do jejich prvního svlékání kůže. Hlídají potomky před nepřáteli a zahřívají je. Není výjimkou, když se několik chřestýších samic sdruží a vytvoří ze svých mláďat jakousi „mateřskou školku“. V péči o potomstvo se pak střídají ve směnách. 

Zatím pozorovali vědci mateřskou péči jen u živorodých druhů hadů. Nyní ale jihoafrický zoolog Graham Alexander popsal velmi starostlivou mateřskou péči u vejcorodých krajt písmenkových (Python natalensis). Jeho studii o krajtích matkách zveřejnil vědecký časopis Journal of Zoology.

Krajty pod dohledem

Graham Alexander vpravil celkem 37 samicím krajty písmenkové pod kůži miniaturní vysílače, s jejichž pomocí pak sledoval polohu každého plaza. Další voperovaná čidla registrovala hadovu tělesnou teplotu a jiné fyziologické parametry. V jihoafrické rezervaci Dinokeng tak Alexander během sedmi let nasbíral o krajtách písmenkových obrovské množství dat. 

Štěstí zoologovi přálo, protože hned osm sledovaných samic nakladlo vejce. Krajty písmenkové si pro tyto účely obvykle přisvojí opuštěnou noru hrabáče kapského (Orycteropus afer). Alexander hnízda vyhledal a do každého nainstaloval kameru pracující v infračervené oblasti světla. Získal tak dokonalý přehled o rodinném životě těchto hadů.

Vyčerpávající mateřství krajt

Samice obvykle kladou 30 až 50 vajec velikosti tenisového míčku, někdy však snůška čítá až stovku vajec. Inkubace trvá dva až tři měsíce a celou tu dobu samice hnízdo hlídá. O mláďata pak pečuje dalšího čtvrt roku. Za celou dobu své půlroční „mateřské dovolené“ nepozře samice krajty písmenkové jediné sousto a energii a živiny čerpá z tělních zásob. Do rezerv hrábne skutečně hluboko. Ze své původní tělesné hmotnosti ztratí kolem 40 %. 

Krajta písmenková hřející se na slunci. Dospělý had může na délku měřit kolem pěti metrů a vážit přes 60 kilogramů. (foto: Shutterstock)

O vysokých nárocích krajtího mateřství výmluvně svědčí skutečnost, že samice klade vejce jen jednou za dva nebo tři roky. Výjimkou nejsou ani případy, kdy je samice mateřstvím vyčerpaná natolik, že už nedokáže ulovit kořist a hyne hladem. 

Od dětí jen na skok 

Pro jihoafrické krajty písmenkové je typické nahnědlé zbarvení. Zajišťuje jim totiž dokonalé maskování, díky kterému splývají s proschlou vegetací, v níž obvykle číhají na kořist. Už v přípravě na snůšku vajec však samice rychle tmavne a brzy má kůži skoro černou. I tahle změna slouží k dokonalejší péči o vejce a mláďata. 

V Jižní Africe totiž bývá někdy citelné chladno a to hadím vejcím či mláďatům nesvědčí. Potřebují zahřívat hlavně za chladných nocí. Jak vyplynulo z pozorování Gordona Alexandera, samice se trvale zdržuje na hnízdě. V rozporu s tvrzeními v učebnicích zoologie se nevzdaluje ani proto, aby se napila. Přes den ale vylézá před hnízdo a vyhřívá se na slunci… 

Černá akumulační kamna

Krajta písmenková nedokáže na rozdíl od jiných afrických hadů zvýšit svou tělesnou teplotu intenzivnější látkovou výměnou. Díky tmavému zbarvení se však její tělo velmi snadno prohřívá a v noci pak slouží jako akumulační kamna. Mláďata krajty sice mají na počátku svého života v těle ještě zbytky tzv. žloutkového váčku s vydatnou porcí žloutku, ale ohřát se intenzivnějším spalováním živin čerpaných ze žloutku neumějí. Stejně jako jejich matka, která jim ovšem teplo dodává díky svému vyhřátému tělu.

TIP: Poodhalená plazí tajemství: Jak hadi přišli ke svému jedu?

Ztmavlé krajtí samice mají ve srovnání s „bezdětnými“ průměrnou tělesnou teplotu vyšší o 5 °C. Dokonce i mláďata ohřívaná matkou mají teplotu těla vyšší než samice, které nepečují o vejce a potomky. Matka se stará o mláďata tak dlouho, dokud její potomci nevstřebají zbytky žloutku. Teprve pak jsou háďata schopná normálního pohybu a mohou se osamostatnit.

Kvazary, tedy kvazi-stelární objekty, dnes patří mezi typické zástupce tzv. aktivních galaktických jader. Jde o černou veledíru v centru vzdálené galaxie obklopenou akrečním diskem, z nějž na její horizont událostí spiráluje plyn. Na cestě ke své definitivní záhubě se zmíněný materiál ohřívá, čímž vyvolává nejrůznější dynamické procesy. Kvazary představují intenzivní zdroje záření v celém elektromagnetickém spektru a rovněž je doprovázejí například polární výtrysky.

TIP: Neviditelná monstra: Jak daleko leží nejbližší známá černá díra?

Za mikrokvazar pak označujeme kvazar v menším měřítku. Jeho srdce tvoří hvězdná černá díra, tedy gravitačně zkolabovaný pozůstatek velmi hmotné stálice. Ta je také obklopena akrečním diskem a zdrojem plynu obvykle bývá druhá složka dvojhvězdy. První mikrokvazar se podařilo objevit v roce 1979 a dostal označení SS433. Jedná se zároveň o nejbližší známý objekt svého druhu: Leží ve vzdálenosti 5,5 kiloparseku (1,697 triliard kilometrů; 1,697×10²⁰ km), v souhvězdí Orla.