Na konci února 1916 zahájili Němci ofenzivu u Verdunu. Podle německého velitele von Falkenhayna měla tato operace francouzským vojskům „vysát krev do běla“ a Britům „vyrazit z ruky jejich nejlepší meč“. Ohromný nápor zatlačil Francouze až na pokraj jejich sil. Britové proto měli podniknout útok na Sommě, aby uvolnili tlak, který svíral jejich spojence a odvrátil německá vojska od Verdunu.

Předchozí část: Řezník, který vyhrál válku? Polní maršál Douglas Haig (1)

Neúčinné dělostřelectvo

Plán ofenzivy Douglase Haiga na Sommě byl jednoduchý, počítal s prolomením nepřátelských linií a následným obchvácením Němců u Arrasu. Útoku předcházela mohutná dělostřelecká příprava, která trvala celý týden a spotřebovala milion střel. Polní kanony se měly zaměřit na rozstřílení ostnatých drátů před zákopy, zatímco těžká děla měla zaútočit na nepřátelskou artilerii „protibaterijní palbou“ a zničit německá zákopy a opěrné body.

Haig předpokládal, že nepřátelé, kteří přežijí bombardování, budou otřesení a nečinní a jeho pěchota tak snad projde rozervanými drátěnými zátarasy a obsadí německé pozice. Nic z toho se ale neuskutečnilo. Protivníkovy pozice byly daleko silnější, než britská zpravodajská služba očekávala. Podzemní kryty deset metrů pod povrchem, v nichž se ukrývaly německé posádky, byly téměř neproniknutelné jakýmkoliv projektilem, který Britové dokázali vypálit, a přežily netknuté až do posledního dne před útokem. Ještě horší bylo selhání záměru rozstřílet dráty, protože nepřestřižené dráty před chráněnými zákopy znamenaly smrt pro útočící pěchotu.

Jatka na Sommě

Prvního července v 7 hodin ze zákopů vyrazily řady britských vojáků, aby obsadily nepřátelské pozice. Návrh vyslat nejdříve vpřed malé průzkumné oddíly, aby zjistily výsledky bombardování, byl zamítnut, přestože Němcům se tato taktika u Verdunu osvědčila. Když spojenečtí vojáci překonávali „zemi nikoho“, přesvědčeni svými veliteli, že v zákopech najdou pouze děly roztrhaná těla, vynořili se Němci ze svých krytů a začali protivníka kosit kulomety. Britské ztráty byly strašlivé, ze 100 000 mužů, kteří se účastnili útoku, se jich 20 000 nevrátilo a dalších 40 000 dopravených zpátky bylo zraněno.

I přes obrovské ztráty se Haig rozhodl pokračovat, neboť byl přesvědčen, že nepřítel je vážně otřesen a má jen velmi málo záloh. Ve skutečnosti Němci přisunuli během dne několik divizí a jejich ztráty byly v porovnání s Brity výrazně menší (zhruba 6 000 mužů). Nakonec se ofenziva na Sommě protáhla až do 18. listopadu, kdy byla s prvním sněhem konečně ukončena. Její výsledky byly děsivé – na britské straně padlo 420 000 mužů, Francouzi přišli o 200 000 mužů a Němci zhruba o 500 000. Dohodové mocnosti získaly asi 12 km území. Ohromné ztráty během této ofenzivy vynesly britskému veliteli přezdívku „řezník Haig“.

Diskutabilní bitva

Prvního ledna 1917 byl Haig jmenován polním maršálem. Na jaře se pak velitel BEF připojil k ofenzivě (16. dubna–9. května 1917) francouzského generála Roberta Nivella, kterou podpořil útokem britské armády u Arrasu. Němci však byli o podniku spojenců velmi dobře informováni a celá ofenziva tak skončila naprostým fiaskem. Na konec července proto naplánoval Haig flanderskou ofenzivu.

Polní maršál byl přesvědčen (jako už ostatně několikrát), že německá armáda je na pokraji zhroucení, a nenechal se od plánů odradit. Dne 31. července tak začala bitva u Passchendaele (známá též jako třetí bitva o Ypry), do níž velitel BEF vkládal velké naděje, a věřil, že dosáhne rozhodujícího průlomu nepřátelských linií a vítězství ve válce. Dobytí vesnice Passchendaele se zdálo být nepříliš náročným úkolem ve srovnání s operacemi, které již britská armáda absolvovala. Skutečnost však byla taková, že i v yperské oblasti se německé jednotky opevnily v bunkrech a dělostřeleckých bateriích, což Britové později na vlastní kůži pocítili.

Bessie Wallis Warfieldová patřila k americké prominentní vrstvě, milovala společnost, tanec a peníze. Ty především. Provdala za pilota Winn­frieda Spencera a posléze za makléře Ernesta Simpsona, který kvůli ní opustil ženu a dítě. Na jednom večírku však potkala britského prince a budoucího krále Edwarda. Pronesla na jeho adresu jízlivou poznámku – a tím si ho navždy získala.

Když ji však coby svou nastávající představil rodičům, králi Jiřímu a královně Marii, okamžitě mu ji zakázali. Poté v lednu 1936 Jiří V. zemřel a Edward se stal vládcem Británie. Předseda vlády měl však ohledně Wallis stejný názor jako před tím královi rodiče. Říká se však, že nikomu z nich ani tolik nevadil fakt, že je Američanka či její rozvody, ale to, že pod jejím vlivem Edward obdivoval Mussoliniho i Hitlera. Panovník se tak musel rozhodnout: Wallis, nebo trůn? Výsledkem byla Edwardova abdikace 11. prosince 1936.

TIP: Historické proměny britské panovnice: Neznámé obrazy královny Alžběty

Za půl roku se na francouzském zámku Candé se svou vyvolenou oženil. I když spolu žili až do konce Edwardova života, skandalistka Wallis své touhy tak úplně nezkrotila. Ve třiapadesáti se spustila s čtyřiatřicetiletým Jimmym Donahuem. Dědic amerického klanu Woolworthových na čtyři roky s manželi Windsorovými vytvořil nerozlučnou trojici. Společně pravidelně obráželi noční kluby a užívali si na nákladných dovolených. Kdo měl s kým poměr, se dnes už asi těžko dozvíme. Jimmy každopádně všechny výlety platil. Ostatně říká se, že peníze byly to, co Wallis Simpsonová milovala nejvíc. Jednou poznamenala: „Člověk nemůže být moc bohatý nebo moc hubený.“ 

Za průmyslové éry se města nebývale rozrůstala a jedním z průvodních jevů nahloučení osob na jednotku plochy byl nárůst kriminality. Veškerá reforma vězeňství se tak omezila jen na dva úkoly: dokázat zavřít co nejrychleji co nejvíce osob. A podle toho to ve vězeních vypadalo. Žádná tekoucí voda, žádná kanalizace. Absolutně nedostatečná hygiena přitom nebyla správci vězení vnímána jako problém. Vždyť i města samotná se potýkala se sanitací, a tak blaho odsouzenců stálo na vedlejší koleji. Nikomu nepřišlo zvláštní, že „lidská špína“, tedy zločinci, tráví čas ve špíně. 

A že se zavšivené a svrabem prolezlé věznice potýkaly s epidemiemi? Byl to vlastně ten nejsnazší způsob, jak bezbolestně a bez amnestií snížit kapacitní stav. Tyfus dokázal za pár týdnů vyprázdnit polovinu všech cel. V roce 1820 byl Sing Sing, obávaný newyorský kriminál, nazván pokrokový, protože jako jeden z prvních zavedl přímo do cel plechové kbelíky pro vykonávání velké i malé potřeby. Kam se chodilo předtím? Lepší se nevyptávat. 

Výběr nepotěší

Velká Británie a po jejím vzoru i další námořní velmoci do značné míry spoléhaly na trestanecké kolonie. Odesláním nepřizpůsobivých za moře se vlády zbavovaly potenciálních recidivistů. Po dvaceti letech ve vyhnanství se zpátky dostal jen málokdo. Jenže ve třicátých letech 19. století se populární destinace odsouzenců: Austrálie i severoamerické kolonie, zřekly dovozu dalších živlů. Stávající pevninské věznice tak přestávaly kapacitně vyhovovat a bylo zapotřebí rychle vystavět nové. Mezi lety 1842 až 1877 jich jen v Anglii vzniklo devadesát. 

V zásadě se tu ujaly dva typy. Prvním byly velkokapacitní státní věznice spravované centrální vládou z Londýna. Tam jste v titěrné cele mohli shnít zaživa mezi ostatními dlouholetými odsouzenci. Druhé, venkovské „okresní“ nápravné zařízení, spravovalo Ministerstvo spravedlnosti. Do zařízení druhé kategorie jste se mohli dostat i za drobný přestupek proti zavedeným pořádkům. Třeba prostitucí nebo pytláctvím. Svůj přečin proti společnosti jste si tu museli odpracovat na poli nebo v kamenolomu. A vzhledem k otrocké dřině těžko říct, která z obou variant byla horší.

Byt a strava

Co se jedlo? Ve státem zřizovaných věznicích žili kriminálníci „z veřejných peněz“. Jenže těch se nikdy nedostávalo – a tomu odpovídaly i příděly. Počítalo se automaticky s tím, že vás rodinní příslušníci budou průběžně zásobovat. Standard tvořila solená ovesná kaše, rozvařené brambory s tuřínem, mastná pepřená polévka nejistého původu a podivné kakao, spíše tedy hnědá hořká voda. Strava byla „sezonní“ – i několik měsíců jste mohli dostávat to samé jídlo, vylepšené leda tak chlebem. 

V okresních věznicích jste mohli dopadnout lépe i hůře: někde bylo ve svátek k dostání maso – nevábná slanina a popíjel se i čaj s rumem. Hodně záleželo na zadané práci a odvedeném výkonu. Některé britské věznice byly z hlediska jídelníčku legendární: v takovém Bedfordu vězni dostávali 6 uncí masa každý den. Fantastické! Přitom zrovna tato věznice měla pořád docela volno… Kriminální legendy totiž praví, že maso pocházelo z ubitých vězňů. Možná to byla jen legenda – ale působivá. V roce 1857 se objevují vůbec první směrnice o tom, jaká strava by měla odpovídat trestu a práci.

V podpalubí

Tempo vězeňství v Evropě 19. století ve skutečnosti udávala Francie, která přišla o část své koloniální sféry (a tím možnosti vývozu kriminálníků za hranice) o něco dřív. A protože útěky tvořily až 45 % a recidiva přes 80 %, vláda se zdráhala vypouštět polapené kriminálníky na pevninu. Uchovávala je proto zavřené při pobřeží v podpalubí nefunkčních lodí. Trávili tu čas přikovaní – podobně jako otročtí veslaři na římských galérách. Proto si také říkali galejníci. 

Britové tuto lodní novinku zhodnotili při zřizování „hulků“ – vězeňských bárek. V podstatě šlo o neřiditelné lodě (často bez plachet či strojovny), které dopravily vězně na potřebné místo – do ocelárny, lomu či do doků při pobřeží. Tam vězni těžkou prací strávili den. Na noc byli poté zahnáni do podpalubí a vyvezeni na volné moře. Příležitostí k útěku tak moc nezbývalo. Jisté výhody to mělo: vězňové měli relativní svobodu a v noci „loď pod kontrolou“. Navíc dostávali i na místní poměry relativně slušnou stravu, protože se od nich očekával náročný fyzický výkon. Nevýhoda? Kromě nočních bitek v podpalubí pak ještě epidemie cholery, protože pitná voda se nabírala přímo z Temže. Nejednalo se o nic neobvyklého, když celá posádka zkrátka vymřela.

Na oprátku

Do vězení pro dlužníky jste se mohli dostat, pokud jste nedokázali splácet pohledávky a někdo vás udal. Nemuselo jít jen o daně, ale i o důsledky neúspěšného podnikání. Vězení pro dlužníky bylo „soukromou investicí“ a rozhodně vám nehodlalo pomoci z bídy. Chcete zavšivenou kobku a krysy, anebo celu, ve které se kromě mříží cítíte jak v pokojíčku? Pokud zaplatíte, můžete si vybrat. Se správci se uzavíraly desítky smluv: na pronájem postele a houně, lepší jídlo, možnost psát a číst knihy. Což ale přispívalo k dalšímu zadlužování. Ve vězení pro dlužníky jste zůstali tak dlouho, než někdo vyplatil vaše zvyšující se pohledávky. V těchto institucích končily často celé rodiny a společnost jim dělali nejrůznější blázni a postižení. Ti se mimochodem brzy dočkali vlastních ústavů zvaných asylum. Byly to soukromé, vládou sponzorované blázince a sirotčince, které s humánním zacházením neměly pranic společného.

Jen čísla

Na počátku 19. století začali Američané experimentovat s vězeňstvím ve velkém. Jejich prvním pokusem byl tzv. separátní systém. Vlastně to byla jedna z prvních snah o nápravu vězňů. Trestanci měli nechat svou minulost za sebou. Jak? Třeba tím, že skončí v úplné izolaci na samotce a jejich jména nahradí čísla. Navíc měli úplný zákaz mluvení, jehož porušení se přísně trestalo. Jedinou úlitbou byly nedělní mše, kdy si při zpěvu žalmů vězni připomenuli, jak vlastně zní jejich hlas. Tato metoda ovšem selhala – z lumpů beránky neudělala a navíc se spousta trestanců ze samoty a strádání pomátla na rozumu. 

Když se britský generál Edmund Du Cane stal roku 1863 předsedou správní rady anglických věznic, rozhodl se „přitvrdit“. „U nás mají vězni jen tři věci jisté: tvrdé lože, tvrdou stravu a tvrdou práci,“ prohlásil s nadšením. Tedy postel z neohoblovaných fošen, k jídlu jen briketový chleba a sušené maso a desetihodinovou šichtu. Cane přitom nezastíral přesvědčení, že náprava vězňů není možná. Jediná cesta, jak je zpacifikovat? Zlomit jejich ducha.

Rozpracovat a zkombinovat tyto kruté přístupy dokázali tvůrčím způsobem v newyorském Auburnu. S nuceným tichem šli tak daleko, že ani bachaři na vězně nepromluvili. Pokyny udíleli počtem ťuknutí holí o mříže nebo podlahu. Vězeň obvykle podstoupil několik bičování, než pochopil, co se po něm chce. 

Upracovat se?

A práce? Bezútěšná a nenaplňující, například rozbíjení velkých kamenů těžkými palicemi. Auburn patřil mezi špičky vězeňské praxe a kruté metody si tu uchovali až do roku 1914. 

Stará dobrá Anglie v podobném duchu zavedla v roce 1818 své treadmills, které vzdáleně připomínají dnešní posilovací stroje. Princip je stejný: monotónní dřina, pohyb rukama a nohama proti závaží, šlapání šest až osm hodin denně. Což je dost na to, aby vězeň zemřel vyčerpáním. Aby se to nestávalo příliš často, pracovali vězni v páru a střídali se. Každý ale musel „vyšlápnout“ tíhu do výšky 762 metrů za hodinu. 

TIP: Přežít za mřížemi: Tohle jsou nejtvrdší věznice světa

Původně měly tyto mlýny drtit zrní, ale jen málokde byly opravdu užitečné. Většina z vězňů šlapala na prázdno. Oscar Wilde tuto sadistickou hříčku málem nepřežil. Oficiálně bylo vražedné fitness zakázáno v roce 1902, pořád se ale našli tací, kteří soudili, že přesuny vězňů z cel k mlýnům jsou zbytečně rozptylující. A tak jim nesmyslnou práci přenesli přímo do cel.

Mlecí buben s pákou zvaný Crank se stal ultimátním trestem. Každý den jste točili klikou, přičemž míru námahy ovlivnil dozorce zvenčí tím, jaký vám nastavil převod. Rachtání bubnu, ve kterém se převalovaly kameny, navíc dohánělo vězně k šílenství. Točit ale museli: za dva tisíce otáček dostali snídani, za tři tisíce oběd a navrch dva tisíce, aby se dostali do postele. Každý den. Netočíte? Zemřete hlady. 

Samotka i veverčí klec

Dehumanizace vězňů se nezastavila, protože jim pořád zůstávalo jejich minimální soukromí. A tak někdo oprášil ideu vynálezce Jeremyho Benthama z roku 1791. Jeho „panoptikon“ byl hrozen cel pro jednoho, které směřovaly do jednoho středu, v němž seděl dozorce. Ten pak dokázal s vynaložením minimální energie přehlédnout všechny nepravosti. V USA bylo takových panoptikonů vystavěno několik. Ten největší se nachází na Kubě. Variací na toto téma pak byla tzv. Veverčí klec. Rotující válec cel, který se postupně otáčel kolem kukaně dozorce. Potřebnou hybnou sílu vynálezu dodávali sami vězni, kteří se u hnacího mechanismu střídali na směny. Ano, dostat se sem opravdu nikdo netoužil…

Podle některých důstojníků a konstruktérů představují ozbrojené drony známé jako UCAV (Unmanned Combat Aerial Vehicle) budoucnost vojenských letectev, jiní ovšem nedají dopustit na pilotovaná letadla. Zatímco armády s menšími rozpočty se dálkově ovládanými zabijáky většinou nezabývají, v ozbrojených silách velmocí v čele s USA, Čínou, Izraelem a Tureckem jde o žhavé téma. Jejich drony by mohly s nejmodernějšími stíhačkami spolupracovat a časem je i nahradit.  

Izraelská inspirace

Za otce konceptu UCAV bývá považován fyzik John Stuart Foster, který coby stavitel rádiem ovládaných modelů letadel přišel s nápadem spojit svůj koníček s armádními potřebami. Roku 1973 předložil americké vládní agentuře DARPA plány, na jejichž základě vznikla dvojice malých prototypů poháněných motůrkem ze sekačky.

K prvnímu bojovému nasazení dronů – byť zatím neozbrojených – došlo v témže roce na Blízkém východě. Izrael při jomkipurské válce využil proudové cvičné cíle Ryan Firebee ke zmatení egyptské protivzdušné obrany, jež na domnělé stíhačky odpálila většinu svých řízených střel. Tel Aviv bez ztráty jediného pilota ochromil protivníka a skutečné letouny snadno pronikly obranou.

Kolík přebírají Američané

Povzbuzení Izraelci se pustili do vývoje výkonnějších dronů pro průzkum či radioelektronický boj. Pokrok blízkovýchodního spojence neunikl Američanům, kteří si obratem pořídili vlastní průzkumné drony. Jejich úspěšné nasazení za operace Pouštní bouře (1991) podnítilo vznik plnohodnotných UCAV s proudovým pohonem. Za první projekt této kategorie se považuje technologický demonstrátor Bird of Prey, jenž vznikl pod hlavičkou Boeingu a létal v letech 1996–1999.

Některé jeho rysy se objevily i u následujících modelů – zejména prvky stealth a aerodynamicky stabilní tvar, umožňující dronu létat i bez počítačové korekce. Nejvýrazněji tuto kategorii ovlivnil Boeing X-45, jenž se poprvé vznesl roku 2002. Vyznačoval se nízkoprofilovým hřbetem, trupem prolnutým dokřídel a absencí vertikálních ovládacích ploch. Postupně vzniklo několik variant, jež dodávaly inženýrům data pro další evoluci. Verze X-45A se mohla pochlubit doletem 600 km, rychlostí 919 km/h a pumovnicí – v dubnu 2004 provedla první shoz bomby naváděné pomocí GPS.

Škatulata strýčka Sama

Americké námořnictvo projevilo zájem o UCAV teprve roku 2000 a první demonstrátor X-47A Pegasus pro něj postavila společnost Northrop. Vzlétl v roce 2003 a musel splnit náročné požadavky pro provoz z válečných lodí včetně zvýšené odolnosti vůči korozi. Generálové a admirálové se nakonec rozhodli spolupracovat a zahájili program J-UCAS (Joint Unmanned Combat Air Systems), který jim měl dodat společný typ bojového dronu. Soutěže se zúčastnily oba zmíněné typy, jenže roku 2006 Washington program zastavil ve prospěch strategických bombardérů.

US Navy tedy opět postupovalo samostatně a se zbrojovkou Northrop Grumman rozvíjelo model X-47B. Proudové samokřídlo se poprvé odlepilo od země roku 2011 a mohlo se pochlubit schopností doplňovat palivo za letu či sklopnými konci křídel. Přelomový moment nastal 14. května 2013, kdy X-47B coby první dron v historii odstartoval z letadlové lodi. Dalším zdokonalením vznikl X-47C, od něhož měl být už jen krůček k sériově vyráběnému UCAV – novému útočnému hrotu jednotek operujících z letadlových nosičů. 

Dokončení: S pilotem u počítače kilometry daleko: Jak fungují ozbrojené drony? (2)

Ve světě velkých zbrojních zakázek však není nic jisté a mezi politiky i námořníky strýčka Sama se strhla vášnivá debata o finálním určení stroje. Výsledek experty zaskočil – US Navy nedostane bojový dron, ale bezpilotní vzdušný tanker. Aby překvapení nebylo málo, soutěž v roce 2018 místo X-47 vyhrál konkurenční Boeing MQ-25 Stingray. Jeho hlavním úkolem bude prodloužit dolet stíhaček F/A-18 a F-35, což umožní námořním svazům lépe čelit nové generaci čínských protilodních střel. 

Původní plány třetího skoku Starship SN10 počítaly se startem krátce po 19. hodině našeho času. Ten byl ale přerušen kvůli problémům s tahem u jednoho z motorů Raptor. Start prototypu tak musel být o několik hodin odložen.

Opakovaný start ale vyšel na jedničku – během čtyř a půl minuty vystoupala Starship SN10 do požadované výšky okolo 10 kilometrů a postupně došlo k vypnutí tří motorů Raptor. Také další kritická fáze – přetočení na bok a kontrolovaný sestup vyšel zcela podle plánů. Na rozdíl od předchozích dvou testů se tentokrát vydařilo i přistání na texaského kosmodromu Boca Chica a Starship SN10 v čase 6:20 měkce dosedla na přistávací rampě. Zdálo se, že platí ono okřídlené „do třetice všeho dobrého…“

Osudnou se SN10 ale zřejmě stala původně nevýznamná lapálie – i po úspěšném dosednutí byly u jedné z částí patrné šlehající plameny. O jejich hašení se sice staral automatický hasicí systém, přibližně po osmi minutách ale došlo ke spektakulární explozi, která Starship SN10 vymrštila několik metrů nad přistávací rampu.

TIP: Rudá planeta na dosah? Kdy se vydáme na Mars a jaká jsou největší rizika cesty?

I přes zkázu SN10 je zřejmé, že šlo o další velký úspěch SpaceX a Elona Muska. Na rozdíl od předchozích dvou prototypů totiž dokázala SN10 měkce přistát. Původní odhady přitom počítaly jen s mírně nadpoloviční pravděpodobností úspěchu. V dalších týdnech a měsících tak lze čekat další testy – SpaceX již staví několik nástupců SN10 a v přípravě je i první prototyp Super Heavy. Pokud vše půjde podle plánů, mohl by se první prototyp Starship podívat do vesmíru již během letošního roku a během dalších dvou let dopravovat do vesmíru i lidskou posádku.

Vysoká hladina cholesterolu dnes představuje nepříjemný symptom u mnoha milionů lidí po celém světě, který je spojený s řadou závažných zdravotních komplikací. Američtí odborníci navrhují využít novou léčbu s genetickým editorem, se kterou je možné významně snížit hladinu takzvaného „špatného“ či „zlého“ cholesterolu, čili nízkodenzitního lipoproteinu LDL.

Badatelé vytvořili nové lipidové nanočástice, které dopraví do živých buněk v těle pacienta komponenty populárního genetického editoru CRISPR-Cas9. Editor přitom cílí na gen Angiopoietin-like 3 (Angptl3), jehož produkt omezuje rozkládání určitých tuků v krvi. Lidé, kteří mají tento gen vyřazený mutací, mají v krvi mnohem méně cholesterolu, aniž by trpěli nějakými rozpoznatelnými zdravotními důsledky. Přesně to stejné udělá i genetický editor, když vyřadí gen Angptl3 z činnosti.

TIP: Zákaz trans tuků se osvědčil: Lidé mají méně infarktů a mrtvic

Když vědci vyzkoušeli novou léčbu u pokusných myší, u hlodavců došlo k poklesu hladiny „špatného“ cholesterolu LDL až o téměř 57 procent. Tyto účinky přitom vydržely po dobu 100 dní od jediné injekce s nanoléčbou. Důležité je, že tvůrci vakcíny nepozorovali žádné nežádoucí editace mimo cílový gen ani žádné negativní účinky na játra. Odhadují, že by účinnost léčby u lidí mohla být velmi podobná jako u myší, přičemž by její účinek mohl přetrvat až rok.

Izraelské architektonické studio Zygo má smělé plány. Rádi by v Dubaji vytvořili největší umělecké dílo na světě – 50patrový mrakodrap Clothespin Tower ve tvaru kolíčku na prádlo.

Neobvyklý tvar má svou důležitou symboliku – dvě části spojené do jedné, nebo chcete-li dvě duše a jedna mysl. 170 metrů vysoká stavba má připomínat novou dimenzi vztahů mezi Izraelem a Spojenými arabskými emiráty, podepsanou v minulém roce.

TIP: Nová dominanta pro Dubaj: Otáčející se mrakodrap má vyrábět elektřinu

50patrová budova má být rozdělena do dvou částí – první tvoří luxusní hotelový komplex se 1 200 pokoji. Druhá část nabídne 300 neméně luxusních apartmánů, komerční prostory, restaurace, obří nákupní centrum, uměleckou galerii, lázně nebo třeba fitness centrum. Pokud se podaří nalézt strategické partnery projektu a vyřídit všechna potřebná povolení, měla by výstavba „dubajského kolíčku na prádlo“ začít již v roce 2023.

V češtině ustálené slovní spojení „se skřípěním zubů“ reprezentuje vyjádření krajního odporu a nechuti například k určité činnosti. Skřípění zubů spolu s pláčem také odkazuje na popis pekla v biblické knize Zjevení Janovo. V každém případě nevnímáme skřípění zubů jako něco příjemného a libozvučného. Málo se však ví, že se jedná i o problém medicínský, který způsobuje mnoha lidem zdravotní problémy. Dobrá zpráva je, že tento neduh, odborně nazývaný bruxismus, lze léčit. 

Nevědomý problém

Bruxismus (z novořeckého βρύκω-vriko a starořeckého βρύχω -brucho – tedy „kousat, skřípat zuby“) je zdravotní obtíž, při níž nemocný skřípe, drtí nebo cvaká zuby o sebe. Pokud trpíte bruxismem, můžete nevědomky zatínat zuby, když jste vzhůru (bdělý bruxismus), nebo jimi skřípat či cvakat během spánku (spánkový bruxismus).Toto onemocnění je tzv. parafunkcí. Aktivity žvýkacích svalů jsou rozděleny do dvou kategorií. První je funkční svalová aktivita, která zahrnuje žvýkání, mluvení a polykání. Spočteme-li jen momenty, kdy se zuby vzájemně normálně dotýkají – během polykání a na konci žvýkání – dostaneme ne více než 20 minut denně. Po zbytek dne zuby dělí malé mezery a svaly mají minimální napětí – jen takové, aby čelily gravitaci a držely ústa zavřená.

Druhou kategorií je parafunkční aktivita, která zahrnuje bruxismus – opakující se aktivitu čelistních svalů v podobě svírání a tření zubů, nebo zasouvání či vysouvání dolní čelisti za spoluúčasti svalů jazyka nebo bez něj. Během parafunkce svaly společně pracují na aktivitách, pro něž lidské tělo nebylo uzpůsobeno. Další příklady parafunkce zahrnují návyky jako kousání rtů, tváří nebo jazyka, žvýkání žvýkaček, cucání palce, kousání nehtů a tak dále. Někdy se tělo těmto parafunkcím velmi dobře přizpůsobí, ale často dochází k poškození dotyčné tkáně nebo jiné struktury. K popisu aktivity nebo návyku, nepatřící mezi životně důležité funkce, používají odborníci také termín „svalová hypertonicita“.  Zavedl jej belgický stomatolog dr. François Mathonet, který se na bruxismus specializuje.

Nebezpečné zbroušení

Mírný bruxismus nemusí vyžadovat žádnou léčbu. Nicméně u některých lidí může být natolik těžký a závažný, že způsobuje postižení čelistí, bolesti hlavy, poškození zubů a další problémy. Spánkovým bruxismem může člověk trpět, aniž by o něm měl sebemenší ponětí, dokud se nedostaví závažnější příznaky. Proto je důležité znát známky a příznaky bruxismu a samozřejmě také nezanedbávat pravidelnou odbornou stomatologickou péči.  

Příznaky onemocnění jsou pestré. Nejčastější a nejznámější je noční skřípání zuby a jejich svírání, které může být natolik hlasité, že probudí vašeho partnera či partnerku. To se projevuje také na kvalitě zubů, jež mohou být oploštělé, rozpraskané, drolivé či uvolněné. Bruxismem obroušená zubní sklovina obnažuje hlubší vrstvy zubů, což způsobí jejich vyšší citlivost a bolestivost.

Čelistní svaly bývají často unavené či napjaté, čelist může být zablokovaná a otevírání úst náročné, bolestivé až nemožné. Bolest se kromě čelisti může rozšiřovat i na krk či na tvář. Postižení se často bolestivě rozšíří až do uší a může tak imitovat zánětlivé postižení zvukovodu, ačkoli je ucho podle objektivního odborného nálezu v pořádku. Dalším příznakem jsou tupé bolesti hlavy, typicky začínající v oblasti spánků. Postižena může být i vnitřní sliznice tváří v důsledku poranění zuby při nevědomém žvýkání. Spánek s bruxismem může být méně kvalitní a projevovat se denní únavou.

Kořen potíží

Pátrání po příčinách bruxismu je komplikované a přesnou odpovědí si nejsou jisti ani specializovaní odborníci. Většina z nich se však shoduje, že příčin může být více a nemusejí se vzájemně vylučovat. Faktory způsobující bruxismus mohou být tělesné, psychické i genetické. Bdělý bruxismus může být způsoben silným emocionálním prožitkem – například při úzkosti, stresu, hněvu, frustraci nebo napětí. Může být také součástí strategie vyrovnávání se se zátěžovou situací nebo návykem při hlubokém soustředění. Spánkový bruxismus může být způsoben započetím nevědomé žvýkací aktivity při vyrušení z hlubokého spánku.

Ačkoli neznáme přesnou příčinu, víme o rizikových faktorech, které bruxismus vyvolávají nebo jej zhoršují. Jedním z nich je chronický stres. Zvýšená úzkost nebo stres mohou vést ke skřípění zubů. Stejně tak vztek a frustrace. Dalším faktorem je věk. Bruxismus je obvyklý u malých dětí, často však přetrvává až do dospělosti. Také typ osobnosti může ovlivňovat tuto poruchu: Osobnostní typy se sklonem k agresivitě, soutěživosti nebo hyperaktivitě mají zvýšené riziko projevů bruxismu. Tento neduh mohou mít jako jeden ze svých méně obvyklých nežádoucích účinků užívané medikamenty. Zejména se jedná o psychiatrická léčiva, například antidepresiva. Kouření tabáku, nadměrné pití kofeinových nápojů, alkoholu nebo užívání rekreačních lehkých drog mohou také riziko bruxismu zvyšovat. Projevy bruxismu u jednoho člena rodiny navíc často vedou k odhalení podobných projevů i u dalších blízkých příbuzných. Neznamená to přímou dědičnost, ale je pravděpodobné, že bruxismus souvisí s geneticky předávanými faktory.

Skřípot daný psychikou

Také některé další již existující zdravotní obtíže mohou bruxismus způsobovat. Odborníci znají spojení s poruchami duševního zdraví a některými jinými chorobami. Takto postiženi bývají například lidé trpící Parkinsonovou nemocí, demencí, gastroesofageální refluxní chorobou, epilepsií, nočními běsy, poruchami spánku (tzv. spánkovou apnoe) nebo poruchami soustředění a hyperaktivitou (ADHD).

Ve většině případů nemá bruxismus za následek dramatické zdravotní komplikace. Těžká forma však vede k postižení zubů, zubních výplní, korunek a čelistí. Může také zhoršovat tenzní bolesti hlavy, způsobovat velké bolesti čelistí a oblastí tváře. Při bruxismu se mohou rozvíjet také postižení temporomandibulárního (spánkočelistního) kloubu. Díky jeho blízkosti k uchu pak může nemocný toto poškození vnímat jako zvuk „kliknutí“ při každém otevření či zavření úst.

Diagnostiku bruxismu v naprosté většině případů provádí zubní lékař, který odhalí jeho známky při preventivní zubní prohlídce. Zhodnotí také pokročilost, změny na zubech a ústech asociované s bruxismem a během několika málo prohlídek může zhodnotit tíži onemocnění a nutnost eventuální léčby. Zubní lékař se může pokusit odhalit příčinu pomocí vhodně položených dotazů například na péči o chrup, denní návyky, užívanou medikaci a spánkový režim, případně může pacienta odeslat za specialistou (například psychiatrem).

Pomoc existuje

K vyhodnocení tíže bruxismu se zubní lékař bude zajímat o napětí a zatuhnutí čelistních svalů, zjevné zubní abnormality (zlomené či chybějící zuby) a skrytá poškození. Například pomocí rentgenového vyšetření mohou být odhaleny změny na kostech. Léčba bruxismu by měla odpovídat primární příčině, která jej způsobuje. Je vhodná návštěva specialisty na poruchy spánku. Odborník na spánkovou medicínu může provést další testy včetně spánkové analýzy, kdy zhodnotí periody bruxismu během spánku a odhalí další potíže, například spánkovou apnoi. Je-li dominujícím faktorem úzkost nebo jiný psychický problém, může pomoct návštěva terapeuta nebo poradce.

Léčba samotného bruxismu často není nezbytná. Mnoho dětí z něj vyroste, u většiny dospělých nejsou projevy tak těžké, aby vyžadovaly léčbu. Pokud však již léčba nutná je, existuje celá řada možností, jak postiženému ulevit. Ošetřující lékař vybere vždy pro konkrétního pacienta nejvhodnější typ léčby. Při bruxismu je žádoucí důsledně dodržovat zubní hygienu a dbát na ochranu poškozených zubů. Zubní lékaři mohou nechat sestrojit na míru ochranné pomůcky a dlahy, které během spánku udrží zuby oddělené a chrání je proti vzájemnému otěru. Někdy však již mohou být zuby bruxismem poškozeny natolik, že je nutná jejich oprava například novými korunkami.

Jak na nemoc?

Z „nezubařských“ přístupů může pomoct změna životního stylu, ovlivnění stresu, úlevné a relaxační praktiky (jóga), kvalitní spánková hygiena a pravidelný režim. Také poloha během spánku může ovlivnit záchvaty nočního bruxismu. Jestliže tato režimová opatření nezabírají, existují i farmakologické preparáty – jejich účinnost je však také přinejmenším často sporná.

TIP: Proč nám žloutnou zuby? A jak fungují bělicí pasty?

Jedná se o látky uvolňující svalové napětí (myorelaxancia), injekce botulotoxinu, užívání psychiatrických medikamentů (anxiolytika, sedativa), případně antidepresiv, která mohou zmírnit stres a psychické napětí, jež by způsobovaly bruxismus. Nedílnou součástí léčby by mělo být i léčení přidružených neduhů, například při refluxní chorobě jako příčině bruxismu musí pacient brát léky snižující kyselost žaludku.

V každém případě je nutné vyhledat při projevech bruxismu odborníka a netabuizovat jeho projevy ani příčiny. Zuby má totiž člověk na rozdíl od žraloků jen jedny a byla by škoda jejich nenávratného poškození jen kvůli studu či obavám ze zubního lékaře. 

Starověcí Egypťané byli známí svou náklonností ke kočkám. Uctívali je, a jak ukazují nové nálezy, také je chovali jako domácí mazlíčky. A nejen kočky. Velmi zajímavou sondou do života obyvatel Egypta kolem roku 0 našeho letopočtu se nedávno stal starověký hřbitov domácích mazlíčků, který se nachází na jihovýchodním pobřeží dnešního Egypta.

Jde o slavný a prosperující starověký přístav Baranis, známý též jako Bereniké, který leží na břehu Rudého moře, asi 825 kilometrů jižně od Suezu. Založil ho Ptolemaios II. zvaný Filadelfos v roce 275 před naším letopočtem a pojmenoval ho po své matce, královně Bereniké I. Její jméno známe také ze severní oblohy, kde po ní nese jméno malé ale velmi zajímavé souhvězdí Vlasů Bereniky.

Mazlíčci starověkých Egypťanů

V přístavu Baranis byly již zhruba před 10 lety nalezeny pozůstatky mnoha zvířat. Smysl nálezu nebyl úplně zřejmý, archeologové se domnívali, že šlo o hromadu vyhozených zvířecích mršin. Nedávno se ale pustil do detailní analýzy těchto nálezů polský tým, který došel k překvapujícím závěrům. Podle nich jde o nejstarší známý hřbitov domácích mazlíčků, na kterém napočítali celkem 585 pohřbených zvířat.

TIP: Archeologové objevili v Egyptě hrob s 50 mumiemi: Jsou staré přes 2 000 let

Asi 90 procent z nich jsou kočky různých plemen, od menších evropských, až po větší egyptské. Mnohé z pohřbených koček mají obojek nebo i další ozdoby, které ukazující na jejich status domácích mazlíčků. Když vědci analyzovali obsahy žaludků některých pohřbených koček, tak se ukázalo, že byly krmeny vybranou stravou, jakou by si kočky samy obstaraly jen těžko.

Kromě koček vědci objevili i psí ostatky. Šlo především menší plemena, jako je dnes například německý špic. Vedle koček a psů se podařilo nalézt i ostatky opic. Nalezená zvířata se často dožila vysokého stáří a měla na sobě uzdravená poranění, což ukazuje na trvalou péči jejich lidských majitelů.

Společnost Rocket Lab si již vydobyla postavení úspěšného raketového startupu. Létají z malebného novozélandského kosmodromu Mahia LC-1, s malou 18metrovou nosnou raketou Electron, která je schopná dopravit cca 300 kilogramů nákladu na nízkou oběžnou dráhu. Jejich plány ale sahají mnohem dál, než jen k vynášení malých satelitů do vesmíru.

V pondělí 1. března Rocket Lab představili své plány, v nichž hraje hlavní roli nová raketa Neutron. Jde o střední 40 metrů vysokou dvoustupňovou nosnou raketu, přičemž její první stupeň by měl být opakovaně použitelný. Přistávat bude na plovoucí přistávací plošině (podobně jako SpaceX), která bude operovat v Atlantiku.

Neutron doletí až k Měsíci

Raketa Neutron by měla vynášet na nízkou oběžnou dráhu náklady o váze až osmi tun a k Měsíci tuny dvě. Starty by se měly odehrávat na kosmodromu MARS (Mid-Atlantic Regional Spaceport), což je komerční zařízení v prostoru Wallops Flight Facility, na ostrově Wallops u východního pobřeží amerického státu Virginie.

TIP: Startupu Rocket Lab se podařilo „přistát“ v oceánu s prvním stupněm rakety

Se starty rakety Neutron se počítá od roku 2024. Výhodou této nosné rakety bude její opakovaná použitelnost, a také lety s lidskou posádkou. Do té doby hodlají Rocket Lab vysílat do vesmíru více osvědčených raket Electron. Nejbližší start by měl proběhnout ještě v březnu, pod názvem „They Go Up So Fast“. Raketa při něm vynese celkem 7 malých satelitů.