Srážka Země s asteroidem a rozsáhlá sopečná činnost smetly před 65 miliony roků z povrchu zemského druhohorní dinosaury a zároveň vydláždily cestičku k prosperitě pro velkou skupinu ptáků, kterou dnes ornitologové označují latinským názvem Palaeognathae. Česky jim říkáme běžci. Typickým znakem většiny ptáků této skupiny je ztráta schopnosti letu a přechod k pohybu výhradně po zemi.

Na zemi je dobře

Ptačí let patří k energeticky velmi náročným způsobům pohybu, a pokud se bez něj opeřenci obejdou, znamená to pro ně velkou výhodu. Na hrudníku jim nemusí narůstat mohutné létací svaly. Ušetří spoustu živin a energie, které mohou vynakládat na jiné životní aktivity, především pak na plození potomstva. Evoluční rezignace na let však nebývá jednoduchá. Většina ptáků se při pohybu po zemi vydává na milost a nemilost šelmám, jimž lze uniknout několika mávnutími křídel. Zbavit se letu tedy znamená zahodit spolehlivou životní pojistku.

Běžci využili k opuštění letu jedinečnou příležitost, jež se jim naskytla na konci druhohor. Při masovém vymírání dinosaurů zmizely ze zemského povrchu početné skupiny zdatných predátorů. Savci sice vystoupili ze stínu velkých ještěrů, ale teprve si začali hledat svou vlastní cestu na evoluční výsluní. V té době to byli drobní tvorové živící se většinou drobnými bezobratlými živočichy. Jedna velká hrozba pro pozemskou faunu tedy zmizela s dinosaury a druhá v podobě velkých masožravých savců se ještě nevyvinula. V této situaci nebyl pro ptáky přechod od letu k běhu po zemi příliš riskantní. Někteří to zkusili a uspěli. Jejich potomci žijí na Zemi dodnes. 

Obr s tretrami na nohou

Zřejmě nejznámějším zástupcem skupiny běžců je pštros dvouprstý (Struthio camelus), který žije na afrických savanách a patří v mnoha ohledech k výjimečným zástupcům ptačí říše. Dorůstá výšky přes dva metry, hmotnosti přes sto kilogramů a je největším žijícím ptákem světa.

Jak vyplývá ze zoologického jména, má pštrosí dolní končetina pouze dva prsty – žádný jiný pták nemá počet prstů tak výrazně zredukovaný. Pečlivá měření rozložení síly na prstech pštrosí nohy při chůzi a běhu ukázala, že redukce počtu prstů je adaptací pro efektivní běh vysokými rychlostmi. Pštrosí noha funguje tak trochu jako běžecká tretra s hřeby. Pro silný odraz nohy od země v plném trysku používá pštros i dráp na větším z dvojice prstů. 

Díky této „přírodní tretře“ a celému komplexu dalších evolučních „vychytávek“ je pštros skutečně zdatný běžec. Vyvine rychlost až 70 kilometrů v hodině a je držitelem běžeckého rychlostního rekordu mezi opeřenci. Tento špičkový výkon vydrží podávat jen po krátkou dobu, ale i na delší vzdálenosti běhá velmi rychle – do 50 kilometrů v hodině. 

Běh s naježenými pery

Pro intenzivní pohyb v horkém, suchém prostředí savan je pštros vybaven celou řadou dalších důmyslných evolučních adaptací. Stokilový pták pojme do plic přes 15 litrů vzduchu; stejně velkému člověku se do plic vejde maximálně polovina z tohoto objemu. Také oběhový systém pštrosa je vysoce výkonný. 

Horké africké klima donutilo pštrosy k šetrnému hospodaření s vodou. S trusem a močí ztrácejí jen minimum této životadárné tekutiny, protože jak střevo, tak i ledviny pracují na plný výkon při zadržování vody v těle. Při intenzivním pohybu hrozí všem živočichům nejen dehydratace, ale také přehřátí organismu. Při práci svalů vzniká velké množství tepla, kterého se pták musí zbavit. Peří je ale velmi dobrý tepelný izolant a teplo zadržuje. To přijde vhod ptákům žijícím v chladných oblastech. V horku jsou pštrosům skvělé izolační vlastnosti peří na překážku. I s tím si však umějí poradit. Stahem podkožních svalů pera naježí tak, že mezi nimi volně proudí vzduch, dostává se až ke kůži a ochlazuje ji.

Samotáři s dýkami na nohou

Kasuáři (Casuarius) žijí v Austrálie a na Nové Guineji a přilehlých ostrovech. Samice kasuára přílbového (Casuarius casuarius), který je největším zástupcem kasuářího rodu, mohou měřit na výšku až dva metry, ale ve srovnání se stejně velkými pštrosy jsou o poznání lehčí. Váží maximálně 60 kilogramů. Samci jsou ještě menší než samice, dorůstají výšky do 1,8 metru a váží kolem 30 kilogramů. Kromě toho, že jsou samci kasuárů drobnější než samice, jsou také méně pestře zbarvení. 

Samice mají nad samci navrch i v řadě dalších ohledů. Tito ptáci jsou samotáři a scházejí se jen v období námluv nebo při péči o mláďata. Ve zbývajícím čase si každý hájí svůj revír, který je v případě samic mnohonásobně rozlehlejší a překrývá se s areály hned několika samců. Harém si tedy u kasuárů nevydržují samci, ale samice. O nakladená vejce se starají výhradně samci a na jejich bedrech leží i péče o mláďata. 

Na rozdíl od pštrosů mají kasuáři na nohou tři prsty. Vnitřní prst je opatřen ostrým drápem dlouhým kolem 12 centimetrů. A protože se kasuáři v ohrožení brání kopanci podobně jako pštrosi, mohou nepříteli tímto jako dýky dlouhým drápem zasadit i smrtelnou ránu. 

Nebezpeční konzumenti ovoce

Kasuáři jsou všestrannými atlety. V běhu vyvinou rychlost kolem 50 kilometrů za hodinu, z místa vyskočí do výšky dvou metrů a jsou i překvapivě zdatní plavci. Díky výše popsanému vyzbrojení, své výšce, hmotnosti a teritoriálnímu založení mohou být pro člověka dokonce smrtelně nebezpeční. Kasuár přílbový je spolu s pštrosem dvouprstým jediným ptákem prokazatelně schopným zaútočit na člověka a zabít ho. Případů, kdy kasuár napadl člověka, vážně ho zranil či dokonce usmrtil, jsou evidovány stovky. 

Kasuáři ovšem neslídí v okolí lidských obydlí s cílem skolit a zkonzumovat člověka. Živí se spadaným ovocem a jídelníček si občas zpestří drobnějšími živočichy. Přesto drtivá většinu kasuářích ataků s potravou nějak souvisí. S rozšiřující se zástavbou totiž ubývá lesů, kde se tito ptáci živí. Hledají proto jiné zdroje obživy a nacházejí je v blízkosti lidských sídel. Rychle si tak na člověka zvykají a ztrácejí svou obvyklou plachost. Pokud mají pocit, že je člověk ohrožuje nebo že před ním musejí chránit hnízdo, vejce či mláďata, neutíkají, ale útočí. Někdy si atakem dokonce brání jídlo nalezené u lidských příbytků.

Kasuáří kopnutí je vedeno takovou silou, že člověku zlomí i velké kosti. Vážné zranění po sobě zanechá zásah ostrým drápem. Ani úder kasuárova zobáku není nic, oč by člověk dvakrát stál. Nejtěžší zranění utrpěli lidé, které kasuár napadl, když leželi na zemi. Australský zoolog Christopher Kofron popisuje případ muže, který chtěl zabít kasuára a přitom zakopl a upadl. Pták skočil na ležícího člověka a nohama i zobákem mu zasadil smrtící rány. Kasuáři tedy nejsou moderními následovníky dravých velociraptorů, kteří by prahli po lidské krvi, ale při setkání s nimi se rozhodně vyplatí opatrnost. 

Australský emu a věrní kiviové

Mezi běžce australského kontinentu patří také emu hnědý (Dromaius novaehollandiae), jediný žijící zástupce svého rodu. Po pštrosovi je druhým největším představitelem běžců – dorůstá výšky 1, 9 metru a hmotnosti až 50 kilogramů. Rodinné uspořádání u emu připomíná poměry vládnoucí mezi kasuáry. Také u těchto běžců „nosí kalhoty“ samice. Právě ony si diktují podmínky, za jakých jsou ochotny k páření.

Kiviové (Apteryx) jsou naproti tomu typicky novozélandskou skupinou běžců a na rozdíl od již jmenovaných druhů dorůstají jen velikosti domácího kura. Z křídel jim zbylo jen třináct pírek, která v niťovitém opeření není jednoduché najít a ocas jim chybí úplně. Jsou to noční ptáci, kteří slídí v podrostu hustých lesů po drobných živočiších. Pomáhají si přitom dlouhým tenkým zobákem, který je vybaven velkým počtem hmatových receptorů. Mají také velmi dobře vyvinutý čich a jsou jedinými ptáky, jejichž nozdry jsou posunuté na samou špičku zobáku. Zrak jim moc dobře neslouží a ptáci na něj ani příliš nespoléhají. 

Kiviové se vymykají z poměrů „skupinových manželství“ běžných u ostatních běžců a žijí v párech. Jejich svazky vydrží i dvě desetiletí. O vejce a mláďata se starají buď převážně otcové, nebo se na ní podílejí oba rodiče. Při kladení vejce podává samička obdivuhodný výkon. Vejce totiž váží kolem 450 gramů, což představuje plnou čtvrtinu tělesné hmotnosti samice. 

Němečtí nanduové a nevýkonní letci

Běžci mají své zástupce i v Jižní Americe. Nandu pampový (Rhea americana) je o něco menší než emu nebo kasuáři – dorůstá výšky 1,5 metru a hmotnosti do 40 kilogramů. Základ jeho potravy tvoří listy nejrůznějších rostlin, jídelníček si zpestřuje drobnými živočichy. Podobně jako u pštrosů, i mezi nanduy vládne samec harému několika samic. Na samce ovšem připadá lví podíl při péči o hnízdo, vejce a mláďata, i když starší samci si někdy zjednávají „záskok“ od mladších samců. 

Zajímavostí je malá volně žijící populace nandu pampových v Německu, která vznikla z ptáků uprchlých z farmových chovů poblíž Lübecku. Nanduové se životu v evropské venkovské krajině dokonale přizpůsobili a pomalu ale vytrvale se šíří podél mořského pobřeží dál na východ.

TIP: Ochočení potomci dinosaurů: Dlouho před slepicemi lidé domestikovali kasuáry

Rovněž v Jižní Americe žijící tinamy (Tinamidae) jsou mezi dnešními běžci jediné, které si uchovaly určitou schopnost letu. Obvykle ovšem neuletí na jeden zátah dál než 150 metrů. Když mají na výběr, volí vždy let směrem z kopce dolů do údolí, protože si tím bezpracně prodlouží dráhu. V zalesněných oblastech nocují ve větvích stromů, a pokud je to možné, nalétávají do jejich korun rovněž z nějakého svahu či kopce. Většinu času tráví na zemi a let je pro ně poslední zoufalou možností úniku před nebezpečím. Základem jejich jídelníčku jsou nejrůznější rostliny; vedle toho ale konzumují i hmyz a drobné živočichy. V Jižní Americe obývají různé typy krajiny. Některé druhy si oblíbily husté lesy, jiné dávají přednost srázům hor a další vyhledávají otevřenou krajinu pamp.

Třicetiletá válka začala jako náboženský konflikt mezi katolíky a protestanty, u toho ale dlouho nezůstalo. Už od začátku se kromě náboženských sporů projevovaly také mocenské a politické zájmy. Země uzavíraly spojenectví a válčily spolu bez ohledu na vyznání. Také velitelé armád a prostí vojáci běžně střídali strany podle toho, kdo zrovna dobře platil. Tento konflikt znamenal pro Evropu určitý předěl ve vojenství. Žoldnéřské armády se v jeho průběhu dostaly na svůj vrchol, ale zároveň se tím jejich potenciál vyčerpal. Po skončení bojů totiž začaly vznikat stálé armády, které oblékly jednotné uniformy.

Palebná síla

Armádu v době třicetileté války tvořily tři základní části vojsk – pěchota, jezdectvo a dělostřelectvo. Nejpočetnější složku představovala pěchota, která se podle výbavy vojáků a způsobu boje členila na mušketýry a pikenýry. 

Mušketýři zpravidla nenosili žádnou ochranou zbroj. Jejich hlavní zbraní byla mušketa, dlouhá a neohrabaná puška s doutnákovým zámkem, která měla dostřel 200–300 metrů. Jelikož vážila 4–7 kilogramů, nemohli ji vojáci při střelbě držet v rukou, ale opírali ji o vidlici (furketu), kterou nosili s sebou. Nabíjení muškety bylo dosti zdlouhavé a náročné. Zkušený bojovník ji však dokázal nabít zhruba do minuty a ti nejzručnější mohli být ještě rychlejší. 

Mušketýři zajišťovali palebnou sílu bojové formace, ale rychlost palby byla malá, a tak potřebovali účinný štít před útoky nepřátel. Ochranu jim poskytovala druhá složka pěchoty, pikenýři. Ti měli ve své výzbroji kromě poboční zbraně i dlouhou píku, měřící až 6 metrů. Jejich úkolem bylo chránit mušketýry před útokem jezdectva ve chvíli, kdy nabíjeli zbraně. Proto nosili zbroj, která se skládala z kovové přilby, kyrysu a krytu stehen. K pikenýrům byli často zařazováni ti nejzkušenější vojáci.

Úbytek zbroje

Neméně důležitou složkou armády bylo i jezdectvo, které se dělilo na lehké a těžké. Druhou jmenovanou složku tvořili kyrysníci, kteří se začali objevovat již v první polovině 16. století jako náhrada za středověké rytíře. Zpočátku nosili zbroj, která je chránila od hlavy až po kolena. Od poloviny 30. let 17. století se ale jejich zbroj odlehčovala, až nakonec nosili jen kyrys (přední a zadní plát) a na hlavě lehčí útočnou přilbu, takzvanou pappenheimku. K jejich výzbroji náležel těžký jezdecký meč (palaš) a pár pistolí s kolečkovým zámkem. Kyrysníci tvořili hlavní údernou složku armády.

Druhou skupinu jízdních oddílů tvořili arkebuzíři (někdy označováni jako karabiníci). Název byl odvozen od jejich hlavní zbraně – kratší pušky, kterou nosili zavěšenou na řemenu pomocí karabiny. Krom toho měli stejně jako kyrysníci také palaš. Jejich zbroj byla ovšem lehčí, většinou nosili pouze kyrys a otevřenou helmu. Šlo o univerzální druh jezdectva použitelný v bitvě stejně jako při průzkumu nebo pronásledování nepřítele. Skvěle se arkebuzíři osvědčili zejména v bojích proti Osmanům v pohraničních posádkách.

V habsburské armádě sloužilo v 17. století také velké množství lehkých jezdců. Šlo o Chorvaty, polské kozáky a uherské jezdce. Byli vybaveni podle kraje, z kterého pocházeli. Jejich výzbroj tvořily luky, bijce a palcáty či šavle orientálního typu. Jednalo se o divoké a kruté bojovníky, kterým vojenská disciplína nic neříkala. Přesto byli ve válce nepostradatelní, později z nich vznikly husarské pluky. Na počátku třicetileté války byl poměr mezi pěchotou a jezdectvem 3:1, v průběhu konfliktu se ale ustálil na 1:1.

Cechovní řemeslníci

Významnou roli hrála ve třicetileté válce také artilerie. Nejednalo se však o pravidelnou součást armády. Kanony obsluhovali řemeslníci, kteří je také vyráběli a v případě potřeby se nechávali naverbovat. Dělostřelectvo bylo využíváno především při obléhání měst a pevností.

V polních střetnutích hrála artilerie spíše méně významnou roli, ačkoliv počet děl na bitevních polích v průběhu konfliktu postupně narůstal. Zatímco v bitvě na Bílé hoře měly obě strany k dispozici pouze několik málo kusů, v bitvě u Jankova (6. března 1645) už vojska Švédů i armáda císařských disponovaly desítkami děl. 

Během polního střetnutí zaujalo dělostřelectvo předem stanovené místo a v průběhu bitvy nijak neměnilo svou pozici. Bylo tedy využíváno pouze jako palebná podpora na začátku střetnutí, která měla narušit postupující řady nepřítele, případně ho držet v uctivé vzdálenosti.

Dobře mířená kanonáda mohla mít zásadní vliv na morálku v nepřátelských řadách a nejednou donutila postupující šiky k ústupu. Odolat takovému psychickému nátlaku, kdy kolem jedinců závratnou rychlostí svištěly koule, které drtily, lámaly a zabíjely vše, co jim přišlo do cesty, často nedokázali ani ostřílení žoldáci. V momentě, kdy se do palebné linie děl dostaly vlastní jednotky, museli dělostřelci střelbu přerušit, aby nepálili do vlastních řad.

Hladové krky

Když se žoldnéřská armáda dala do pohybu znamenalo to pro obyvatele vlastního i nepřátelského území doslova pohromu. Jelikož vojákům byl běžně zadržován žold a přísun potravin se často opozdil nebo se k armádě nedostal vůbec, řešili to vojáci „svépomocí“. To znamenalo rabováním, krádežemi a vydíráním. Kamkoliv žoldnéřská soldateska vstoupila, nebylo po jejich odchodu co jíst a místní obyvatelé bývali rádi nebo mohli být rádi, když si zachovali aspoň holé životy.

Tehdejší vojenské předpisy přesně stanovovaly denní dávky potravin, jejichž výše se odlišovala podle hodnosti. Nejmenší příděly samozřejmě dostávali prostí žoldnéři, kteří museli ze svých dávek často ještě krmit svoje ženy a děti. Tyto příděly samozřejmě byly u všech armád a v různých dobách jiné. 

Například Valdštejnovi vojáci dostávali roku 1627 denně 3 libry chleba (jedna česká libra = 510 g), 2 libry masa a 3 mázy piva (jeden máz = 1,4 l). Důstojníci pak měli podle hodnosti nárok na vyšší dávky. V roce 1620, když se Valdštejn po skončení stavovského povstání vracel do Jičína, spotřebovala jeho armáda na pochodu denně 6 volů, 57 ovcí, 150 slepic, 40 000 liber špeku, 1 800 vajec a blíže nespecifikované množství piva a vína.

V bahně za vojskem

Vojenských tažení se za třicetileté války účastnily také ženy a děti žoldáků a s armádou táhly i prostitutky a markytánky. Uvádí se, že na jeden pěší pluk o síle 3 000 mužů připadalo až 2 000 žen a dětí. Ty pochopitelně snižovaly pohyblivost vojska a jeho schopnost manévrovat. Zároveň také ony musely něco jíst a pít, což kladlo zvýšené nároky na zásobování. Pro armádu ale nebyly pouze přítěží, nýbrž plnily celou řadu nepostradatelných funkcí. Praly vojákům oblečení, nesly část jejich zavazadel a poskytovaly pomoc raněným. Koncentrace velkého počtu osob něžného pohlaví v takovémto prostředí a tvrdé podmínky, jež musely snášet, vedly k častým konfliktům a hádkám mezi nimi. Proto na pořádek mezi civilisty dohlížel zvláštní poddůstojník, zvaný hurenweibel, což v překladu znamená „šikovatel kurev“.

Jak zabít čas?

Pokud vojáci zrovna nebojovali nebo se nenacházeli na pochodu, trávili svůj čas v táboře a čekali na další rozkazy. Podle dobových zpráv bývalo volného času až nezdravě moc. Například Hans von Grimmelshausen ve svém díle Dobrodružný Simplicius Simplicissimus uvádí: „… v kvartýrech jsme totiž neměli nic jiného na práci, než si krátit dlouhou chvíli…“ Ono krácení ovšem něco stálo a záleželo na aktuálních majetkových poměrech žoldnéře, jak si mohl volný čas užívat. „Měl-li jsem něco, povaloval jsem se ve dne mezi hráči a v noci u markytánek, neměl-li jsem nic, kradl jsem, kde se dalo,“ pokračuje dále Grimmelshausen.

Vojáci utráceli především za ženy, hazard a alkohol. Ačkoliv bylo pivo a víno součástí přídělů, k zábavě a opíjení jeho množství zdaleka nestačilo. Dobové prameny uvádějí spousty událostí, kdy pivo a víno teklo proudem, a je zřejmé, že se často nejednalo o zrovna levnou záležitost. Například jeden voják měl právě nastřádané peníze na boty. Šel ale kolem hospody, kde měli výborné víno. Na boty tak rázem zapomněl a všechny peníze propil. Aby mohl vůbec pochodovat musel si svou starou obuv provizorně vyspravit. Jindy zase potkal svého příbuzného, s kterým se bavil a pil tři dny. Takto propil svého koně, kvůli čemuž chlapec, který o jeho dva koně pečoval, hořce plakal.

Zavšivení špinavci

Vysoký počet vojáků zemřel spíš než v bitvě na různé nemoci, které se v táborech rychle šířily v důsledku nedostatečné hygieny, velkého počtu lidí na stísněném prostoru, podvýživy stresu a dalších nepříznivých podmínek. Jednou z nejčastěji zmiňovaných nemocí raného novověku byl mor. Ovšem větší problém žoldnéřských armád představovaly vši, které přenášely skvrnitý tyfus. Mezi další vážné nemoci pak patřila například syfilis nebo neštovice, ať už pravé nebo plané. Mnohé choroby se často zaměňovaly, neboť některé jejich příznaky byly velmi podobné.

TIP: Táhnout v bahně za vojskem: Život markytánek nebyl žadný med

Pravé neštovice zmiňuje slovy svého hlavního hrdiny Simplicia také von Grimmelshausen: „Ty dětské neštovice mě spravily tak, že jsem měl v budoucnu od ženských pokoj; měl jsem na tváři dolíky, že jsem vypadal jak mlat ve stodole, v níž mlátili hrách, ba byl jsem ošklivý, že můj krásný, kučeravý vlas, do něhož se zapletla nejedna žena, se za mne styděl a opustil svůj domov. Místo něho mi narostl jiný, podobný prasečím štětinám; a stejně jako vnějše nezůstala na mém těle žádná ozdoba, ztratil se také můj příjemný hlas, jelikož jsem měl neštovic také plný krk; mé oči, které dříve bývaly plny ohně lásky, jímž byla roznícená každá žena, byly teď tak zarudlé a krhavé jako oči 80leté baby, které měla zákal.“

Dále pak uvádí: „Rád bych se dal zase za vojáka, ale žádný verbíř mě nechtěl, protože jsem vypadal jako prašivý sýr.“ Takže i zdravý vzhled byl pro naverbování do armády důležitý.  

Hned na úvod poznamenejme, že rozměrově největší hvězda nemusí být současně nejhmotnější, tedy „nejtěžší“ – zmíněné veličiny spolu souvisejí jen velmi volně. Zatímco hmotnost stálice se během jejího života mění pouze pomalu a v drtivé většině případů v důsledku tzv. ztráty hmoty klesá, její rozměr se naopak mění značně a úzce se pojí s vývojovým stadiem: Obecně vzato je hvězda největší v „předdůchodové“ fázi tzv. červeného obra.

Není zcela zřejmé, jakou nejvyšší hodnotou je omezena velikost hvězd. Vývoj hmotných hvězd, které ve stadiu rudých obrů nabývají obřích rozměrů, totiž stále halí lehká mlha tajemství. Vědci se dokonce ani neshodnou, jaká je horní hranice hmotnosti hvězdy, která ještě dokáže být stabilní. U hmotných hvězd totiž hrají velkou roli i dynamické efekty (pulzace nebo silný hvězdný vítr), jež mají zásadní, ovšem špatně odhadnutelný vliv i na maximální velikost hvězdy.

Rudí šampioni

Vědci jsou však zajedno, že největších rozměrů dosahují hvězdy ve fázi červených obrů, tedy po odchodu z hlavní posloupnosti, případně na asymptotické větvi obrů. V prvním případě nalezneme v jádře helium a hlavní zdroj tepla představuje hořící vodíková slupka postupně se vzdalující od jádra. Druhý případ je podobný, jen se v jádře hromadí těžší prvky a v okolí hoří slupka helia.

V současnosti je největší známou hvězdou červený veleobr Stephenson 2-18 ze v souhvězdí Štítu, který je součástí otevřené hvězdokupy Stephenson 2. Od Země jej dělí přibližně 6 000 parseků (20 000 světelných let). Ve srovnání se Sluncem má 2 150× větší poloměr.

Dalším velikánem je UY Scuti, červený hyperobr s rozměrem 1 700× přesahujícím velikost Slunce. Kdyby byla UY Scuti centrálním tělesem Sluneční soustavy, její fotosféra by sahala až za současnou dráhu Jupitera (a je zřejmé, že ani Jupiter, natož pak bližší planety by v systému neexistovaly). V současnosti znají astronomové okolo 20 hvězd s rozměry více než tisíckrát přesahujícími velikost Slunce. Mezi největší známé stálice patří například rudý veleobr WOH G64 z Velkého Magellanova mračna a VY Canis Majoris ze souhvězdí Velkého psa. 

TIP: Metuzalém: Objevili vědci nejstarší hvězdu ve vesmíru?

Jednu obří hvězdu můžeme spatřit i pouhým okem: nachází se v souhvězdí Kefea a má označení μ Cephei. Už v malém dalekohledu si i nezkušený pozorovatel všimne jejího výrazného červeného zabarvení, jemuž těleso vděčí za svůj název Granátová hvězda; μ Cep je červeným nadobrem s poloměrem 650–1 420 poloměrů Slunce a o hmotnosti dvaceti Sluncí, přičemž leží ve vzdálenosti asi 6 000 světelných let. Mezi další známé červené nadobry patří Betelgeuse v Orionu nebo Antares ve Štíru.

Řeka Mackenzie protéká severozápadem Kanady, bažinatou krajinou porostlou smrkovými lesy. Díky svému toku o celkové délce 4 241 kilometrů se řadí mezi nejdelší řeky světa. Mohutná delta Mackenzie se nachází za polárním kruhem, na území o rozloze přes 13 tisíc kilometrů čtverečních a ústí do Beaufortova moře v Severním ledovém oceánu. Rozmrzlá je jen od června do září.

Právě v této deltě objevila Alicia Sendrowski z Michiganské technologické univerzity a její kolegové ohromující hromadu naplavených kmenů, která je největší známou hromadou tohoto typu na světě. Pokrývá asi 51 kilometrů čtverečních a tvoří ji asi 400 tisíc kmenů a kusů převážně smrkového dřeva, které sem řeka Mackenzie splavila z okolních lesů. Výsledky výzkumu nedávno přinesl odborný časopis Geophysical Research Letters.

Největší hromada dřeva

Badatelé zjišťovali stáří vybraných kmenů pomocí radiokarbonového datování. Ukázalo se, že nejstarší testované dřevo pochází z roku 690 našeho letopočtu, zatímco nejmladší kus vyrostl v roce 2015. Stáří kmenů v této hromadě je tedy velmi různé a arktické podmínky umožňují, aby se kmeny zachovaly po velmi dlouhou dobu. Zároveň ale vyšlo najevo, že 40 procent kmenů je mladších než z roku 1955. Mnohé klády nejsou podle badatelů vidět, spousta se jich zřejmě nachází v bahně, které lemuje dílčí toky Mackenzie v její deltě.

(foto: Michigan Technological University, Alicia Sendrowski, CC BY-SA 4.0)

Autoři studie upozorňují, že zmíněná rekordní hromada dřeva obsahuje značné množství uhlíku. Odhadují to na minimálně 3,4 milionů tun uhlíku, přičemž celkové množství obsaženého uhlíku může být klidně dvojnásobné. Podle Alicii Sendrowské jde zhruba o stejné množství, jaké vyprodukuje za rok 2,5 milionu automobilů. 

TIP: Do Arktidy pronikají ‚tepelné bomby‘, které likvidují mořský led

S postupujícím oteplováním může podle vědců docházet k rychlému rozkladu dřeva a uvolnění uloženého uhlíku do atmosféry. Zároveň platí, že delta řeky Mackenzie je sice druhá největší v celé Arktidě, ale existují i další podobné velké delty, v nichž mohou být podobné „uhlíkové bomby.“ V Arktidě je nejméně 12 řek, jejichž delty pokrývají území větší než 500 kilometrů čtverečních.

Bizarní případ se týkal budovy v luxusní rezidenční čtvrti ve Frankfurtu, ve které se nachází i patro pro kanceláře pronajaté společnosti zabývající se managementem lidských zdrojů. Společnost odmítla zaplatit nájemné, protože měla námitky proti tomu, že se pronajímatel opaloval nahý ve dvoře, kam bylo z kanceláří vidět. Bytný v reakci na neuhrazené nájemné společnost zažaloval.

Frankfurtský soud námitky společnosti zamítl s tím, že „použitelnost pronajaté nemovitosti nebyla narušena tím, že se žalobce opaloval nahý na dvoře“. Ve svém prohlášení soudce uvedl, že nevidí „nepřípustný, záměrně nepatřičný vliv na nemovitost“.

TIP: Pradlena, nebo nestydatá svůdkyně? Mexická policie řešila delikátní spor

Místo, kde se pronajímatel opaloval, bylo navíc z pronajaté kanceláře vidět jen tehdy, když se člověk vyklonil hodně z okna, dodal soudce. Nájemce rovněž neprokázal, že by bytný chodil po schodech na dvůr neoblečený. „Naopak, žalobce doložil, že vždy nosil župan, který si sundal až těsně u lehátka,“ uvedl německý soud.

Statistika je mimořádně znepokojivá: Podle Organizace OSN pro výživu a zemědělství (FAO) se až 60 % z veškerého vypěstovaného ovoce a zeleniny nespotřebuje, ale skončí na skládkách. Řečí peněz jde každý rok o zbytečně vyhozených 310 miliard dolarů neboli téměř sedm bilionů korun, přičemž dopad plýtvání obzvlášť pociťují obyvatelé rozvojových zemí. Technologická omezení, nedostatečná infrastruktura či nevhodný způsob sklizně a manipulace s úrodou vedou k tomu, že se tuny plodů vůbec nedostanou na trh. Než se totiž ovoce ocitne v obchodech, musí urazit dlouhou a riskantní cestu: Coby zboží podléhající rychlé zkáze vyžaduje během přepravy šetrné zacházení, ale například i chlazení závislé na zdroji elektřiny, což si mnozí pěstitelé nemohou dovolit. 

Polovina nazmar

Čerstvé plody se většinou přepravují v obyčejných nákladních autech a při hrubé manipulaci se často potlučou a poškodí ještě v zemi původu. Podle zprávy FAO z roku 2019 se například ve střední a jižní Asii takto znehodnotí až 25 % ovoce a zeleniny, zatímco v Latinské Americe jde dokonce o polovinu. Drobní farmáři navíc většinou nedisponují chlazenými sklady, takže se snaží své zboží prodat víceméně hned po sklizni, jinak se plody zkazí a oni přijdou o výdělek. 

Důsledky neradostné situace se přitom řetězí, a to nejen co se týká finanční ztráty pěstitelů. Nevhodně skladované plody totiž přicházejí o nutriční hodnotu, a přestože může mít koncový zákazník pocit, že se jejich konzumací stará o své zdraví, tělo dostane jen zlomky vitaminů, jež by mu nabídlo ovoce utržené přímo ze stromu. 

Ochranný povlak

Naši předkové plně záviseli na úrodě, kterou sklidili v sezoně. Aby z ní mohli čerpat živiny po celý zbytek roku, postupně vynalezli pestrou škálu konzervačních technik, od sušení přes nakládání do oleje až po zavařování. Antičtí Řekové tak namáčeli fíky do mořské vody a poté je nechali sušit na slunci, zatímco Číňané ve středověku obalovali citrusy voskem a v Anglii předcházeli ztrátě vlhkosti tím, že plody mazali sádlem. Zázraky konzervace objevili dokonce obyvatelé natolik izolovaných míst, jako je Nový Zéland: Maorové kladli ptačí maso do kameninových nádob a zalévali ho rozpuštěným tukem, který jej po zatuhnutí dokonale izoloval od vzduchu, takže vydrželo celé týdny. 

Alespoň minimální ochranu před hnitím a plesnivěním ostatně vyvinula i sama příroda: Kupříkladu jablka na stromech pokrývá tenký voskový film, jehož efekt však většinou mizí po sklizení a omytí. Ovocnáři se tudíž museli naučit spoléhat na účinnější prostředky, přičemž si nejčastěji pomáhají chemickým ošetřením. Jako obrana před škodlivými mikroorganismy zpravidla slouží chlor, peroxid vodíku nebo fosforečnan sodný. Potíž tkví v tom, že zejména při použití prvního jmenovaného vznikají potenciálně karcinogenní sloučeniny. Už ve 30. letech minulého století se proto objevily experimenty s neškodnými alternativami a na práci tehdejších vědců dnes navazují další výzkumy. 

Rajčata jako nová

Testuje se řada látek, většinou polysacharidů (celulóza či chitosan vyráběný ze schránek korýšů) nebo bílkovin (fibroin z hedvábí, rybí kolagen či sójový protein). Pokud se látka na plod natře štětcem, případně nasprejuje, vznikne tenká membrána omezující vypařování vody, výměnu plynů a zabraňující hnědnutí i ztrátě aroma. Technologie přináší poměrně dobré výsledky: V roce 2012 aplikovali indičtí vědci směs chitosanu a syrovátkového izolátu na jahody, a zvýšili tak jejich trvanlivost v lednici až o 60 %. Obdobný úspěch slavili u rajčat, která po ošetření chitosanem a extraktem ze zelených řas vydržela v téměř neporušeném stavu celých třicet dní. Pozor je třeba dávat pouze na to, aby nebyl povlak příliš silný – jinak hrozí, že se dovnitř nedostane žádný kyslík a ovoce začne kvasit. 

Výzvy už se chopily rovněž soukromé firmy. Tak například kalifornský startup Apeel Sciences vyrábí jedlé povlaky z rostlinných olejů, které slibují i dvojnásobnou trvanlivost: Avokáda s uvedenou úpravou zůstanou až o tři dny déle ve stadiu plné zralosti, limetky vydrží čerstvé celý týden navíc a okurky se nemusejí balit do igelitové fólie, která slouží primárně k udržení vláhy uvnitř (viz Dilema u regálu). Nizozemská společnost Liquidseal pro změnu vyvinula jedlé povlaky na bázi polyvinylalkoholů, určené pro ovoce s tvrdou slupkou jako citrusy či mango. 

Sterilita na prvním místě

Ještě dál jde potom technologie založená na využití nanomateriálů, z nichž některé mají antibakteriální vlastnosti, a pokud se přidají do standardních plastových obalů, slibují prodloužení trvanlivosti rychle se kazících plodů. Skoro jako z říše sci-fi ovšem působí vynález biochemiků z kanadské McMaster University, kteří v roce 2018 představili speciální nálepku schopnou rozpoznat, jestli se zabalená potravina už zkazila, nebo je stále bezpečná. Novinka vyvinutá speciálně pro maso reaguje na přítomnost patogenních bakterií Salmonella a E. coli a dle autorů by do budoucna mohla nahradit značení pomocí data minimální trvanlivosti: Zákazníkovi by stačilo zjistit informaci z obalu pomocí mobilní aplikace. 

Sériová produkce nálepky bude podle vědců poměrně levná a jednoduchá, protože molekuly detekující potravinové patogeny se dají na testovací materiál natisknout. „Potravináři by to mohli snadno začlenit do svého výrobního procesu,“ popisuje strojní a biomedicínský inženýr Tohid Didar, který se na vývoji nálepky podílel. Stejná technologie by dle výrobců mohla do budoucna posloužit i v jiných oblastech, jež vyžadují sterilní prostředí: Například u obvazů by vynález umožnil poznat, zda v ráně nedošlo k infekci, a u obalů chirurgických nástrojů by upozornil na případnou kontaminaci. 

Hladové viry

Také v případě ovoce a zeleniny patří bakterie mezi hlavní příčiny rychlé zkázy. Právě na jejich likvidaci se proto zaměřila nizozemská firma Micreos, která povolala na pomoc bakteriofágy – tedy viry ničící bakterie. V současnosti dodává na trh několik typů roztoků pod názvem PhageGuard, jež díky obsahu zmíněných mikroorganismů likvidují až 99 % bakterií Salmonella, E. coli a Listeria, aniž by jakkoliv ovlivnily chuť či vzhled produktu. Podle Světové zdravotnické organizace způsobují patogeny přenášené potravinami na 600 milionů onemocnění a 420 tisíc úmrtí ročně.

Odpovědnost však neleží výhradně na dodavatelích – k menšímu plýtvání mohou přispět i samotní zákazníci. Ve Spojených státech se podle průzkumů vyhodí 33 % veškerého zakoupeného ovoce, na jehož pěstování se vynaložily miliardy litrů vody a miliony tun hnojiv. Evropa bohužel není příliš pozadu a dle Eurostatu připadá na hlavu každého jejího obyvatele 35 kg vyhozeného ovoce a zeleniny ročně, z čehož se dobrá polovina dala zachránit. Jak? Pečlivým plánováním vaření a recyklací zbytků. Zejména v dnešní době je investování energie do šetrnějšího hospodaření s jídlem namístě.

Dno oceánů je podobně členité a pestré jako souš a podobně jako na pevnině, i na mořském dně představují nejvýraznější a nejzajímavější geologické prvky hory, v tomto případě podmořské. V současnosti je ve vysokém rozlišení zmapovaná jen asi čtvrtina mořského dna (120 milionů čtverečních kilometrů, což je pro srovnání asi trojnásobek celkové plochy Měsíce). Většinu mořského dna sice vědci znají ale jen v hrubých rysech – například o mnoha podmořských geologických útvarech vůbec nevíme.

Pátrání po podmořských horách

Julie Gevorgianová z Kalifornské univerzity v San Diegu s týmem kolegů detailně pátrala po podmořských horách, s využitím radarových satelitních dat snímkujících povrch Země. Satelity pochopitelně „nevidí“ až na dno oceánů, dokážou ale poměrně přesně změřit výšku hladiny oceánů ze změn gravitace odvodit topografii mořského dna.

Na základě satelitních dat vědci vystopovali asi 19 tisíc podmořských hor, z nichž prakticky všechny budou vyhaslé nebo stále aktivní podmořské vulkány. Výsledky jejich úsilí zveřejnil odborný časopis Earth and Space Science.

TIP: Australští odborníci objevili na dně Indického oceánu kus Tolkienova Mordoru

Nově zmapované podmořské hory potěší odborníky z celé řady odvětví. Jsou zajímavé nejen pro geology, ale i například pro těžaře, protože nabízejí spoustu zajímavých minerálů. V mnoha případech hostí unikátní ekosystémy s podivuhodnými živočichy. A velký význam mají i pro specialisty na mořské proudění, které tyto hory díky své velikosti ovlivňují.

Slunce se už dávno zakutálelo za obzor a my se trochu se bojíme, aby vůbec „něco“ přilétlo. Zkušený lepidopterolog (tedy entomolog se specializací na motýly – latinsky Lepidoptera) nás ale uklidňuje a dodává, že „ty nejlepší kousky“ budou létat až kolem půl druhé ráno. Jsme tedy připraveni probdít s ním noc. 

Drobotina se vzletnými jmény

Stojíme uprostřed ztichlé paseky – skupinka čtyř lidí hypnotizujících nasvícené plátno. Zatím přilétli jen nenápadně zbarvení motýlci z čeledi můrovitých (Noctuidae) a píďalkovitých (Geometridae). Vzrůstem jsou spíš drobní, zato je jich hodně. Náš „průvodce říší nočních motýlů“ briskně chrlí jejich jména, prakticky ve stejném okamžiku, kdy přistanou. Téměř nestíhám zapisovat kvůli pozdější identifikaci, ačkoliv motýly zachycené na bělostném plátně řadím spíše k fotografiím dokumentačním. Pro fotky „vyšší estetické kvality“ mám kolem plátna naistalovány větve a samozřejmě plánuji využít i přirozenou vegetaci. V hloubi duše doufám, že motýlům nebude můj záměr „proti mysli“. 

Prozatím se spokojujeme a zároveň seznamujeme s několika menšími druhy: se zelenopláštníkem, kovolesklecem, blýskavkou, žlutavkou, šípověnkou, osenicí, různorožcem… No řekněte, nejsou to poetické názvy? Skoro, jako bychom vyvolávali jménem skřítky zdejších lučin.

Noční krasavec a jeho předobraz

Trochu se připozdilo. Na plátně se jako herci na nasvíceném jevišti objevují další a další motýli. Malí, větší, protáhlí, baculatí, huňatí… Zatímco fotografuji hranostajníka bílého (Cerura erminea) z čeledi modrohlávkovitých (Dilobidae), přilétá jeho příbuzný hranostajník bukový (Stauropus fagi). Oba je zvěčňuji na staré borové větvi, když tu na kámen, kterým je zatížen cíp napnutého plátna, usedá asi sedm centimetrů velký motýl, evidentně některý z lišajů. 

Hranostajník bílý (Cerura erminea) a bukový (Stauropus fagi). Housenky hranostajníka bukového jsou zajímavé tím, že svýma dlouhýma nohama a postavením těla napodobují pavouky. (foto: Denisa Mikešová - se souhlasem k publikování)

Přední křídla nového návštěvníka jsou „špinavě“ růžová s olivovou až hnědou kresbou, jeho zadní křídla zdobí červené a černé skvrny. Než ale zmáčknu spoušť, lišaj je složí pod první, delší pár. Na přesnější určení si ovšem musíme počkat, protože náš průvodce se s čelovkou vytratil do tmy. Šel zkontrolovat druhé plátno, které umístil několik desítek metrů od prvního na kraji borového lesíka. 

Při spatření lišaje se neubránil výkřiku nadšení. Jedná se totiž o lišaje pryšcového (Hyles euphorbiae), jehož housenky jsme fotografovali odpoledne před instalací pláten. Mně se dokonce podařilo zachytit synchronizovaný žír dvou housenek ve dvou barevných variacích: černo-žluto-oranžovou a černo-červenou. V posledním instaru (dílčí vývojový stupeň larválního stadia hmyzu) totiž může být základní barva housenek lišaje pryšcového variabilní – zelená, žlutá, nebo červená.

Synchronizovaný žír dvou barevných variant housenek lišaje pryšcového (Hyles euphorbiae). (foto: Denisa Mikešová - se souhlasem k publikování)

Velké, tlusté housenky (až 9 cm dlouhé) se v případě nebezpečí brání vyvrhováním potravy a škubáním těla. Kuklí se daleko od hostitelské rostliny. Na povrchu půdy si vytvoří řídký kokon z úlomků větviček, listí a z kamínků. Proměna na lišaje pak trvá dva týdny až dva roky v závislosti na klimatických podmínkách.

Motýli vstupují i do snů

„Pojďte se mrknout,“ vytrhne mě ze zaujetí lišaji nadšený hlas našeho motýlího průvodce. „Přistál tady rudokřídlec půvabný.“ Rychle udělám ještě jednu fotku lišaje topolového (Laothoe populi), který se tady taky objevil, a jdu se pochopitelně podívat.

Na plátně se vyjímá žlutooranžový motýl s ohnivě červeným lemem křídel. Svrchní pár je dole zdobený tenkou, zvlněnou linkou a několika protáhlými tečkami. Kresba je jemná, jakoby vkusně nakreslená rukou umělce. Musíme dát zapravdu. Rudokřídlec půvabný (Miltochrista miniata) není žádný obr, ale jméno má výstižné.

TIP: Šum andělských křídel: Nádherné barvy výjimečných motýlů

Noční čas zpočátku ubíhá, ale s přibývajícími hodinami je stále náročnější pokračovat dál. Fotografování velkých lišajů a občasné přesuny od jednoho plátna ke druhému jsou překvapivě vyčerpávající a později už ani nemá cenu napájet se silným čajem nebo kávou. Je půl čtvrté ráno. Všichni čtyři jsme v jakési zvláštní euforii, ale na pobledlých obličejích se zračí únava. Aby také ne. Nakonec zalézáme do spacáků a děkujeme, že příroda k nám byla štědrá. Možná se nám bude zdát o zelence bukové nebo nás ve snu polechtají křídla některého z našich lišajů… 

V červnu roku 1600 se v Rečkově koleji sešel velký počet lidí. Chtěli vidět první veřejnou pitvu v českých zemích. V jednu chvíli se však pozornost přítomných upřela kamsi do rohu. Neboť kdosi vykřikl, že tam stojí člověk nečestný a hodný opovržení. A tak musel vystudovaný lékař, avšak také staroměstský kat Jan Mydlář, přednáškový sál opustit. Nebylo totiž žádoucí, aby vykonavatel tak strašlivého řemesla zneuctil svou přítomností ostatní řádné a bohabojné občany... 

Povolání: kat

V Čechách se kati „na plný úvazek“ objevují od 13. století, což souvisí s rozvojem měst a městským právem. Dříve totiž tresty vykonávali vojáci pověření majitelem panství. Katovské řemeslo se dědilo z otce na syna. Je totiž už od samého počátku považováno za práci nečistou a podřadnou. Proto stojí katovny vždy oddělené od zbytku města, buď u hradební zdi, u řeky či v příkopech. Ovšem to neznamená, že kat nebyl potřebným. Naopak. Ovšem dovolit si ho mohla jen města, která měla hrdelní právo. 

Na samotce i v šenku

Proč se popravčí meč doslova předával z generace na generaci? Potomci kata totiž nemohli navštěvovat školy a tak jediné, čím se mohli živit, bylo zase a jenom katovnictví. Což nebylo dvakrát příjemné. Kat mohl vcházet do města pouze speciálně pro něj vyhrazenou branou. V kostele měl určené místo daleko od ostatních. Ruku mu jen tak někdo nepodal a v hostinci si nesměl přisednout k ostatním ke stolu. Často tam měl i své vlastní nádobí. Když si chtěl na zábavě zatancovat, směl jen se svou vlastní ženou. Nikdo jiný v tu chvíli netancoval a po katovském tanci byl parket pokropen a zameten. Jeho jméno se nesmělo ani vyskytovat společně s ostatními jmény. Proto bylo katovo narození, svatba i úmrtí zaznamenáno farářem až na poslední stránku knihy. A po smrti jej pohřbili v neposvěcené půdě stejně jako jeho oběti.

Oblečen musel chodit v černém a červeném šatu, aby jej snadno rozpoznali od ctnostných spoluobčanů. Byl tu ale i jiný důvod, proč se katům lidé vyhýbali. V menších městech kat vykonával i práci rasa, odklízel mršiny, čistil stoky a záchody. A je jasné, že při takové práci zrovna dvakrát nevoněl…

Přestože byli středověcí kati většinou vyděděnci společnosti, lidé je občas sami vyhledávali. Samosebou, že většinou tajně. Nejčastěji je k tomu vedly pověry. Veřili například, že provaz, na kterém byl odsouzenec oběšen, přinese novému majiteli štěstí a bohatství. Jedním ze zdrojů katovy obživy bylo proto prodávání předmětů souvisejících s výkonem trestu.

Lidé v noci, aby je nikdo neviděl, chodili do katovny a vykupovali provazy, třísky ze šibenice, hřeby, oděvy a části těl. Některé věci si ovšem museli ukrást. Jedna z pověr říká, že prst z ruky oběšeného zajišťuje zloději ochranu před prozrazením, pokud si svíčkou z něj vyrobenou svítí lupič při krádeži na cestu. Kati také za úplatu zachytávali krev sťatých a dávali ji pít nemocným či dovolili příbuzným, aby v ní namočili alespoň šátek či obklad.

Sám a bohatý

Kat měl tedy několik vedlejších zdrojů obživy a od radnice pak dostával pravidelnou gáži. K tomu ještě pevně danou taxu za jednotlivé úkony provedené v mučírně či na popravišti. Jen namátkou: za uvedení do mučírny a přípravu nástrojů inkasoval na začátku 18. století jeden zlatý a dvanáct krejcarů, za přišroubování palečnic třicet šest krejcarů a za ostatní mučení dva zlaté a dvacet čtyři krejcarů. A konečně za samotnou popravu se katův váček naplnil sedmi zlatými.

Uvážíme-li, že v té době byla odměna za celodenní práci tesařského mistra devět a zednického dvacet čtyři krejcarů a celá kráva stála sedm zlatých, je jasné, že alespoň částečně vytížený kat nežil z ruky do huby. Ve větších městech to byl hodně zámožný občan!

Můj dům, můj hrad

Z výše odměn je zřejmé, že ani katovna nebyla pastouškou pro chudáky. Ač ležela na odlehlých místech, kam se jen málokdo odvážil vstoupit, často šlo o velice rozlehlé stavení. Asi nejrozlehlejší katovnou u nás byl domov legendárního Jana Mydláře, staroměstského kata. Ten se nacházel mimo hradební zdi, byl obehnán zídkou, za níž stála hospodářská stavení, příbytek pro katovy pomocníky a pacholky a samozřejmě katův dům. Velká budova s chodbou, katovou pracovnou, jídelnou, kuchyní, katovou ložnicí i ložnicí jeho hospodyně a se dvěma pokoji pro hosty. Samozřejmě pro hosty nízkého stavu.

Někteří kati, a nebylo jich málo, měli to štěstí, že díky zřejmě tolerantnějšímu přístupu radnice, mohli mít své katovny přímo ve městě. Tak jako v Olomouci, Plzni či v Ústí nad Labem.

Katovna se, podobně jako celé krvavé řemeslo, dědila z otce na syna. Manželství se pochopitelně uzavírala jen mezi potomky katů a jelikož tyto děti neměly na výběr, co v dospělosti dělat jiného, staly se opět mistry popravčími. A po otci zdědily meče, katovnu a celou jejich živnost. Pokud kat potomka neměl, připadla katovna městu a nový kat si ji pak musel od města odkoupit.

I kamarád je kšeft

Ovšem kromě již tak nelehkého řemesla a všech příkoří a pohrdání, které se katovi dostávalo, na něj osud mohl nachystat ještě mnohem krutější nástrahy. A to, když kat musel popravit někoho známého či blízkého. Mistr Jan Mydlář, ač sám evangelík, musel po prohrané bitvě na Bílé hoře popravit dvacet sedm českých pánů a mezi nimi i svého blízkého přítele Jana Jesenského!

Ano, ironií osudu se dvacet jedna let po slavné pitvě, jíž se nemohl zúčastnit, ocitl na opačné straně. Teď musel „rozpitvat“ Jana Jesenia. Na staroměstském popravišti mu nejprve usekl jazyk, poté jej sťal a jeho tělo nechal rozčtvrtit a vplést do kola. Bohužel, nemohl jinak.

TIP: Trest i výstraha zločincům: Jak probíhala novověká poprava?

Jiný krutý žert osudu se udál v roce 1588. Žatecký kat Vyskočil si na posvícení pozval lounského kata Rosu a litoměřického kata Kabáta. Hodovalo se a pilo. Bohužel zřejmě asi přespříliš. Hostitel se tehdy pohádal s katem Rosou a v hádce jej probodl nožem. Rána to byla přesná a smrtící. Rosa byl okamžitě mrtev. Kat Vyskočil byl uvězněn a odsouzen k trestu smrti stětím. Tento rozsudek na něm vykonal poslední z účastníků posvícenského hodokvasu litoměřický kat Kabát.   

Většina galaxií ukrývá ve svém středu supermasivní černou díru. Zatímco černé díry jsou známé tím, že pohlcují hmotu ve svém bezprostředním okolí, mohou také vypouštět silné výtrysky hmoty, které sahají až za hranice galaxií, v nichž se nachází. Jak černé díry vytváří tyto obrovské výtrysky je pro vědce zatím tajemstvím. „Víme, že výtrysky vychází z okolí černých děr,“ říká Ru-Sen Lu z Astronomické observatoře v Šanghaji v Číně, „stále ale plně nerozumíme tomu, jak se to děje. Abychom to mohli přímo studovat, potřebujeme pozorovat výtrysk co nejblíže černé díře.“

Nově zveřejněný snímek poprvé ukazuje, jak se spodní část výtrysku spojuje s hmotou vířící kolem supermasivní černé díry. Pozorovaným objektem je galaxie M87, která se nachází ve vzdálenosti 55 milionů světelných let v našem vesmírném sousedství a je domovem černé díry 6,5miliardkrát hmotnější než Slunce. Při předchozích pozorováních se podařilo zobrazit oblast v blízkosti černé díry a výtrysk odděleně. „Tento nový snímek nám poskytuje ucelený pohled na tuto problematiku tím, že zobrazuje oblast kolem černé díry a výtrysk současně,“ dodává Jae-Young Kim z Kyungpook National University v Jižní Koreji a Max Planck Institute for Radio Astronomy v Německu.

Virtuální superteleskop

Snímek byl pořízen pomocí dalekohledů GMVA, ALMA a GLT, které dohromady tvoří celosvětovou síť radioteleskopů sloužících jako virtuální dalekohled o velikosti Země. Takto rozsáhlá síť dokáže rozeznat velmi malé detaily v oblasti kolem černé díry M87.

Snímek zachycující výtrysk a stín černé díry ve středu galaxie M87. (foto: R.-S. Lu (SHAO), E. Ros (MPIfR), S. Dagnello (NRAO/AUI/NSF), CC BY 4.0)

Nový snímek ukazuje výtrysk vznikající v blízkosti černé díry a také to, co vědci nazývají stín černé díry. Jak hmota obíhá kolem černé díry, zahřívá se a vyzařuje světlo. Černá díra ohýbá a zachycuje část tohoto světla, čímž vytváří prstencovou strukturu kolem černé díry při pohledu ze Země. Temná část ve středu prstence je stín černé díry, který byl poprvé zobrazen dalekohledem Event Horizon Telescope (EHT) v roce 2017.

TIP: Kolem superhmotné černé díry v centru naší Galaxie krouží bublina plynu

Velikost prstence pozorovaného sítí GMVA je zhruba o 50 % větší ve srovnání se snímkem z Event Horizon Telescope. „Abychom pochopili fyzikální původ toho, proč je prstenec větší a silnější, museli jsme pomocí počítačových simulací otestovat různé scénáře,“ vysvětluje Keiichi Asada z Academia Sinica na Tchaj-wanu. Výsledky naznačují, že nový snímek odhaluje více materiálu padajícího směrem k černé díře, než kolik ho bylo možné pozorovat pomocí EHT.