Atentát zpoza prevétu

kdo: Edmund II. Železoboký | kde: Anglie

Edmund II. Železoboký má v historii poněkud problematické místo. Angličané mu nemohou prominout, že se vytrvale vzpouzel moci svého královského otce a sám usiloval o trůn. Jeden druhému navzájem vraždili spojence a podporovatele. Jenže tyto rodinné půtky oslabovaly už tak dost vyčerpanou Ang­lii, na kterou si dělali zálusk Dánové. Na konci dubna roku 1016 Edmund II. dosáhne svého: stane se králem, protože jeho otec konečně zemřel. Radovat se ale příliš nemůže. Londýn obléhají nájezdníci dánského krále Knuta Velikého a všichni jeho potenciální spojenci jsou buď po smrti, nebo raději přešli na dánskou stranu. Edmund se bije jako lev a dosáhne několika vítězství. Jenže na to, aby Dány skutečně vyhnal, mu síly nestačí.

Ke slovu tak přistoupí diplomacie. Knut Veliký mu předloží poněkud zvláštně formulované podmínky. Takzvaná Dohoda z Alney říká v krátkosti toto: „Půlka Británie bude dánská, druhá vaše. A kdo umře později, bude si moci vzít bez boje polovinu toho druhého.“

Edmund to rozhodně považoval za úspěch a pozbyl opatrnosti. Když se tedy po pár dnech v bezpečí svého hradu posadí na latrínu, přehlédne maskovaného vraha, který jej dvakrát bodne mečem do zadnice. Dánové dosáhli svého. Je jen otázkou, jak dlouho musel atentátník ve svém úkrytu vyčkávat, a hlavně, jak poznal, že píchá do správného zadku. 

Pozor na volání přírody

kdo: Godefroy IV. | kde: Francie

Corpore exiguous tamen animo eximius – tedy volně přeloženo, slabé tělo vzletný duch. Takovými slovy popisují kronikáři Godefroye IV., hrbáče s bystrým úsudkem. I když nebyl zrovna silák, vojskům uměl velet, a to se v roce 1076 počítá. Zrovna totiž zuří boj o investituru a schopných vojevůdců je nedostatek. O co tu jde? Je to letitý spor mezi papežem a císařem Svaté říše římské. Hlavní téma? Vliv světských panovníků na jmenování církevních hodnostářů. Může to vypadat jako maličkost, ale jde o miliony ve zlatě a obrovskou moc. A jak s tím souvisí Godefroy? V poslední době straní spíš císaři Jindřichu IV., což si papež bere dost osobně. Dílem proto, že mu sám povolil rozvod, a tak by za to očekával nějakou tu protislužbu. 

Jenže Hrbáč má své vlastní plány, ze kterých má obavy i císař. Co kdyby zase změnil stranu? Zvlášť teď, když byl jmenován vévodou dolnolotrinským. Život Godefroye spěje k rychlému konci a úder přijde ze skutečně nečekané strany. Za ostěním toalety v městečku Vlaardingen číhá vrah, který jej bodne dlouhým mečem poté, co „vévoda ucítí volání přírody“. Umírat na následky zranění bude několik týdnů. Kdo z jeho spojenců či manželek nakonec vydal pokyn k útoku, se už nedozví. 

Provětrat palác

kdo: Kateřina II. | kde: Rusko

Podobný osud jako předchozí nešťastníci sdílela i Kateřina II. Veliká, ruská carevna. Na jejím životě nebylo nic konvenčního. Vyvolala palácový převrat, aby svrhla svého neschopného muže, zdatně manipulovala s celým dvorem a šlechtou, vedla války obranné i dobyvačné. Do popředí světového zájmu ji dostaly její četné milostné eskapády, o kterých kolovaly až neuvěřitelné legendy. Je libo sex s koněm nebo celou carskou palácovou gardou? A její skon? Také nekonvenční. Podle neověřených, ale o to pikantnějších zpráv ji srdeční zástava dostihla na toaletě. Až její sloužící ji uctivě uložili do postele. Obraz carevny v očích prostých lidí to už ale nezachránilo. 

Když vyprazdňoval břich

kdo: Kníže Jaromír | kde: Čechy

Jak bychom mohli zapomenout na našeho nejslavnějšího „záchodového mučedníka“. Kníže Jaromír z rodu Přemyslovců měl život samou svízel. Když prchal před krutostí staršího bratra Boleslava III. do Bavor, už ho kus chybělo – bratříček ho totiž dal vykastrovat. A i když se takto poněkud dynasticky indisponovaný Jaromír nakonec na český knížecí stolec dostal, dlouho na něm nevydržel. Před ostatními nárokovateli vlády utíkal dokonce několikrát a ve vězení si u bývalého bavorského spojence pobyl téměř jednadvacet let.

A to nebylo vše – když jej propustili na svobodu a získal jistou moc, nechal jej jeho druhý bratr Oldřich oslepit. A i když se poté vzdal nároků na trůn, život si nezachránil. Atentát na zcela odepsaného a bezmocného muže nejspíš zosnovali Vršovci. Kosmas celou událost popisuje takto: „Kochan poslal svého kata, a když onen slepec seděl na záchodě v hodině noční a vyprazdňoval břich, proklál ho ostrým oštěpem zezadu až do útrob břišních.“

Americká vesmírná agentura NASA intenzivně pracuje na programu Artemis, který by měl vrátit Spojené státy na Měsíc. Cílem programu je přistát v roce 2024 se dvěma astronauty v oblasti jižního pólu Měsíce, ke konci dvacátých let na jeho povrchu a na orbitě Měsíce vybudovat dlouhodobě udržitelnou základnu. Nezbytnou součástí těchto ambiciózních plánů bude přistávání na Měsíci. 

Představitelé NASA ve čtvrtek 30. dubna (2020) oznámili, že udělili kontrakty týmům třech soukromých společností, které pro ně budou vyvíjet systémy pro přistání na Měsíci s lidskou posádkou. Úspěšné landery by se měly stát součástí programu Artemis a pak vstoupí do historie vesmírných letů.

Lunární moduly od soukromých společností

Vybranými společnostmi jsou SpaceX, Dynetics a Blue Origin. Podělí se o celkem 967 milionů dolarů, které by měly pokrýt vývoj lunárních přistávacích systémů na 10 měsíců. Pak NASA zhodnotí jejich projekty a vybere jeden, případně i více z nich k dokončení. Výsledkem by měl být jeden či několik systémů, které přistanou na Měsíci a opět z něj odletí.

TIP: NASA se vrátí na Měsíc. Co tam ale astronauté budou dělat?

Přistávací systémy zmíněných společností se navzájem velmi liší svojí konstrukcí. SpaceX nabízejí svoji kosmickou loď Starship, která by měla přistát na Měsíci jako jednostupňové zařízení. Společnosti Dynetics se sídlem v Alabamě oproti tomu pracuje na dvoustupňovém landeru, který je rozdělený na přistávací a návratovou část. Blue Origin magnáta Jeffa Bezose vyvíjejí systém, který je dokonce trojstupňový a zahrnuje sekce pro přistání, návrat, a také technickou sekci.

Krymská válka (1853–1856), nebyla jen dramatem bitev, ale i děsivým příběhem o epidemiích a umírání v nepředstavitelných podmínkách. V něm jako hvězdy zazářily Florence Nightingalová a další ošetřovatelky, kterým britští vojáci dali přezdívku Dámy s lampami. Odkazovala na biblické podobenství o deseti pannách, v němž je lampou míněna pravda a olejem do ní dobro. Aktivita těchto žen stojí mimo jiné na počátku snah, jež vedly roku 1864 k založení mezinárodního Červeného kříže.

Umírají jak mouchy!

Vzdálenou válku na Krymu vnímala britská veřejnost jako hrdinnou výpravu, jejíž první dějství představovala porážka Rusů u Almy 20. září 1854. Už o měsíc později si však 40 000 čtenářů deníku The Times přečetlo článek, který euforii rázem smetl. Thomas Chenery, právník a dopisovatel v Istanbulu, v něm psal o utrpení britských vojáků a o strašlivých podmínkách v hlavní vojenské nemocnici ve Scutari (Üsküdar na západním břehu Bosporu), kde hynou nemocní a ranění jak mouchy. Pobouření, které následovalo, přimělo sira Roberta Pela, bývalého premiéra, hned následující den k návrhu uspořádat veřejnou sbírku a kabinet k ochotě podniknout určité kroky. 

Zmíněný článek uváděl, že expediční síly postrádají polní ošetřovny a mají naprostý nedostatek lékařů, chirurgů i sester oproti francouzskému sboru: „Francouzi nás tu nesmírně předstihli. Jejich zdravotní opatření jsou mimořádně dobrá, jejich chirurgové početní, navíc jim pomáhají Milosrdné sestry, které výpravu provázejí v neuvěřitelném počtu. Tyto zbožné ženy jsou skvělými ošetřovatelkami.“ 

Ženy, které by obstály 

Článek, jenž se ptal, proč Britové podobné sestry nemají, četla i čtyřiadvacetiletá slečna Florence Nightingalová, která se od roku 1847 znala se Sidneym Herbertem, politikem a nyní státním sekretářem pro válku, i jeho chotí. Byla to zbožná dívka, jež se navzdory protestům rodiny rozhodla zasvětit život nemocným.

Jen co řádky v The Times dočetla, napsala Herbertově ženě a navrhla vytvořit ženskou zdravotní polní službu. Shodou okolností se její list zkřížil s psaním Herbertovým, v němž státní sekretář navrhoval zhruba totéž a ptal se, zda by se Florence tohoto břemene neujala. Předem ji ovšem varoval: „Nesnáze najít ženy, které by obstály vprostřed takových hrůz a měly krom ochoty i znalostí nesmírnou energii a odvahu, budou veliké.“

Florence přijala okamžitě a o tři dny později ji kabinet schválil do čela Female Nursing Establishment of the English General Hospitals in Turkey (Institutu ženských ošetřovatelek anglické hlavní vojenské nemocnice v Turecku) s prozatímním rozpočtem 1 000 liber, což nebylo mnoho.

Andělé bez svatozáře

Ženy, které Florence najala, představovaly různorodou skupinu, která měla do svatosti biblických panen hodně daleko. Jen málo z nich bylo gramotných, leckteré pily (jednu později Florence musela pro opilství vyhodit) a další holdovaly letmým sexuálním známostem. Nová vrchní sestra ale vytyčila pravidla a nastolila kázeň. Dala dohromady osmatřicet žen, s nimiž 21. října 1854 vstoupila na parník Vectis, šťastně proplula bouří u Marseille a 4. listopadu přistála v Istanbulu. 

Krátce nato už zjišťovala, v jakých hrůzách se ocitla, neboť mezi nemocné cholerou (která vypukla už za plavby expedičních sil od Smyrny k Istanbulu a zuřila dál) a raněné od Almy přiváželi čerstvé oběti bitvy u Balaklavy. Poměry ve Scutari s přemírou osob po amputacích popsala takto: „Myslím, že ve všech uličkách vycházejí tak tři končetiny na jednoho muže, a to se na Krymu nakládají raněnými dvě další lodě (…) Máme čtyři tisíce lůžek, jedno od druhého ani ne osmnáct palců (…).“ 

Psala o zaneřáděných podlahách, špíně, hmyzu, nedostatku hygieny i absenci základní péče. To však nebyly jediné problémy. Narážela na pohrdání vojenské správy, na překážky v armádní administrativě, na nedostatek materiálu počínaje mýdlem a obvazy, na opovržení doktorů, kteří přítomnost sester pokládali za vměšování. Mohla ale psát i o vděčných vojácích, kteří dali její skupině něžně drsnou přezdívku Band of Angels (Tlupa andělů).

Záslužné dílo

To základní, co musela Florence v nemocnici ve Scutari udělat, bylo zavést postupně hygienická pravidla (velká část úmrtí ve špitále padala na vrub otrav krve), což nebylo ani příjemné, ani jednoduché. S rozpočtem 1 000 liber na rok nešlo mnoho pořídit, přesto dámy dělaly, co bylo v jejich silách, byť samy pomalu neměly kam hlavu složit. 

Rýžové kartáče a mýdlo, to byly první věci, které Florence nakoupila, a pak dámy zaklekly, aby důkladně vydrhly zaneřáděné podlahy. Poté přišly na řadu kotle k vyvařování prádla, a nato kuchyně se stravou, která by raněným a nemocným pomohla při zotavování a nabírání sil. Z rozpočtu, který byl přece jen navýšen, se nakupovalo vše od prostěradel či látky na obvazy přes ponožky, spodky a košile až po nože, dřevěné lžíce, mýdlo nebo čerstvou zeleninu a ovoce. 

Florence se zasadila také o zlepšení dopravy raněných po moři do Istanbulu, o vznik prvních nemocničních lodí a ošetřovatelskou péči na nich. Osudy raněných ostatně zlepšila v závěru války i železnice mezi Istanbulem, Balaklavou a předpolím obléhaného Sevastopolu. Za 3 000 liber bylo nakonec postaveno i sanatorium ve Smyrně, které plnilo funkci doléčovacího a rehabilitačního zařízení. Výsledek se vždy počítá a to, k čemu slečna Nightingalová podstatnou měrou přispěla, nejlépe říkají statistické ukazatele. Úmrtnost v nemocnicích, která dosahovala 60 %, poklesla v únoru 1855 na 42,5 %.

Žena jako inspirace

Bojiště na Krymu roku 1856 utichla, o tři roky později ale došlo k velké bitvě v severní Itálii, kterou svedly sardinsko-piemontské a francouzské síly pod velením Napoleona III. a Viktora Emmanuela II. s rakouskou armádou císaře Františka Josefa I. Odehrála se 24. června 1859 u Solferina a po patnácti hodinách bojů tu leželo na 40 000 mrtvých či raněných. Zdravotní služba vítězných Francouzů se nedokázala o tak velký počet obětí postarat a švýcarský obchodník Jean Henri Dunant, který cestoval přes nedaleké Castiglione, byl utrpením raněných zasažen natolik, že začal s pomocí místních žen Francouzům pomáhat. 

TIP: Matka Mary: Laskavá dáma, která položila základy Mezinárodního červeného kříže

O tři roky později publikoval své vzpomínky na Solferino a v témže roce zahájil v Ženevě kroky, které vedly roku 1864 k založení mezinárodního Červeného kříže. Tehdy prohlásil: „Sice jsem zakladatelem Červeného kříže a tvůrcem Ženevské konvence, ale o úctu, která se mi dostala, se dělím s jednou anglickou dámou. To, co mě přimělo jet (…) na bitevní pole u Solferina a pomáhat, byl ten velký vzor, který nám Florence (Nightingalová) na Krymu dala.“

O příčinách Alzheimerovy choroby toho stále mnoho nevíme. Jedním z hlavních podezřelých je ale již dlouho peptidová látka amyloid beta, která je hlavní součástí plaků, tvořících se v mozku pacientů s Alzheimerovou chorobou. Pokud bychom proti těmto plakům dokázali včas zakročit, mohlo by významně pomocí s léčbou a prevencí této zákeřné nemoci.

Chytré nanopasti

Američtí biologové a nanotechnologové vyvinuli pozoruhodný materiál, který by to mohl zvládnout. V úvodních experimentech si prý vedl skvěle. Jde o nanopasti z oxidu křemičitého, které mají podobu nepatrných porézních kuliček, na jejichž povrchu jsou navázané fragmenty protilátek.

Tyto protilátky na povrchu pastí velmi přesně rozpoznávají peptidy plaků Alzheimerovy choroby a pevně se k nim navazují. Výsledky pokusů na laboratorních myších ukázaly, že tyto nanopasti jsou pro organismy netoxické, a že u myší s uměle vyvolaným Alzheimerem skutečně z části potlačují tvorbu obávaných peptidových plaků.

TIP: Nová naděje: DNA vakcína úspěšně léčí Alzheimera. Zatím funguje u myší

Jak říká Elena Rozhkova z amerických laboratoří Argonne National Laboratory, spojení nanotechnologie a biologie přineslo účinnou technologii, která dokáže v mozku polapit a následně odstranit nebezpečné peptidy. Tvůrci nanopastí rovněž doufají, že by s jinými protilátkami mohly fungovat i v případě dalších neurodegenerativních onemocnění, jako je například Huntingtonova či Parkinsonova choroba.

Poněkud neortodoxní způsob, jak upozornit na potřebu sociálního odstupu v době pandemie, zvolil floridský právník Daniel Uhlfelder. V kostýmu smrtky vyrazil s kosou v ruce mezi slunící se návštěvníky na pláži. 

Z vyjádření, které poskytl místním reportérům plyne, že otevření pláží považuje za nezodpovědné a předčasné. Uhlfelder dlouhodobě kritizuje lehkovážné chování floridské vlády v době pandemie. Již dříve protestoval u guvernérova sídla v protichemickém obleku. Floridský právník se také angažuje ve prospěch demokrata Phila Ehra, který kandiduje proti úřadujícímu floridskému zástupci ve Sněmovně reprezentantů Mattovi Gaetzovi.

TIP: Drsné varování: Starosta ukrajinského Dnipra nechal vykopat 615 hrobů

Podobný případ ale zná i starý kontinent – police v Norwichi přijala minulý týden oznámení několika občanů, které vyděsil „morový lékař“. Postava oděná v kostýmu s kápí a typickým dlouhým ptačím zobákem, se měla potulovat po předměstí a děsit kolemjdoucí.

Když španělský mnich Juan de Santa Gertrudis koncem 18. století během svých misí po Jižní Americe navštívil i nekropoli, kde se nachází na šest set kamenných soch, nestačil se divit. Jak později popsal ve své knize Divy přírody, skulptury znázorňující bohy, válečníky i zvířata musely být dílem ďábla. Kdo jiný by dokázal uprostřed džungle vztyčit podobné výtvory? 

Ve skutečnosti je stvořil zručný lid tzv. kultury San Agustín, která mezi 1. a 8. stoletím obývala Andy na území dnešní Kolumbie. Uprostřed nádherné divoké přírody se vyjímá velká skupina náboženských monumentů a megalitických skulptur. Bohy či mytická zvířata ztvárňují abstraktní i realistické sochy, což svědčí nejen o dovednosti tehdejších obyvatel, ale také o faktu, že jejich náčelníci drželi moc pevně v rukou a dokázali efektivně organizovat práci. Jinak by podobné množství děl vytesaných ze sopečné horniny a vysokých až čtyři metry zřejmě nikdy nevzniklo. 

Spojení s oním světem

Archeologický park San Agustín figuruje od roku 1995 na seznamu UNESCO a na 116 hektarech obsahuje největší komplex předkolumbovských pohřebních kamenných památek. Krypty mají důmyslně propracovanou architekturu a zahrnují nejen impozantní sochy nadpřirozených bytostí, ale také kamenné sarkofágy a chodby se sloupovím. O účelu skulptur se můžeme pouze dohadovat, nejspíš ovšem plnily roli strážců bdících nad klidným spánkem nebožtíků. 

Jihoamerická nekropole kdysi nebyla „vystrčená“ na okraji města, ale naopak se rozkládala uprostřed osídlení. Dominovaly jí velké pohřební mohyly o průměru až třiceti metrů, navzájem propojené terasami, mezi nimiž se dalo procházet. Na špičce každé z nich se pak tyčily kamenné hrobky, s ostatky lidí z vyšší společenské vrstvy. 

Navzdory rabování

Nekropole se přestala používat zhruba v polovině 14. století a posléze upadla v zapomnění. Znovu se ji podařilo objevit až o čtyři století později, jenže tehdejší nálezce zajímalo víc potenciální bohatství ukryté v hrobkách než vědecké bádání, a pohřební prostory tedy vyrabovali. Kromě zklamání si toho však příliš neodnesli, neboť komory oplývaly jen velmi skromným vybavením. Skutečný poklad se nacházel nad zemí, v podobě kamenných skulptur. 

TIP: Archeologové objevili nové město v místech, kde vznikla pověst o Eldorádu

Roku 1913 uskutečnil Konrad Theodor Preuss první evropský výkop, načež nechal do Německa odeslat pětatřicet soch, které se dodnes nacházejí v Berlíně. O sto let později vznikla petice vyzývající kolumbijskou vládu, aby požádala o navrácení skulptur za oceán. Jihoamerická země se následně skutečně obrátila s uvedeným nárokem na německé velvyslanectví, ale nedočkala se odpovědi.

U jihozápadního pobřeží Ekvádoru se rozkládá oblast zvaná Tanque Loma. V místních asfaltových jezírkách či spíše „dehtových jámách“ vědci nacházejí zakonzervované fosilní pozůstatky dávných živočichů a rostlin. Jsou mezi nimi i kosti skupiny nejméně 22 obřích pozemních lenochodů druhu Eremotherium laurillardi, kteří tam podle radiokarbonového datování zahynuli v období svrchního pleistocénu, někdy před 18 až 23 tisíci lety – tedy během nejmladší doby ledové. Lenochodi druhu Eremotherium žili v Severní a Jižní Americe, dorůstali výšky až šesti metrů a mohli vážit až tři tuny.

Podle odkrytých sedimentů, geochemických údajů a nalezených stop tam zřejmě v té době byl močál, který pravidelně vysychal. Paleontologové na základě uložení kosterních pozůstatků, rozboru zbytky stravy lenochodů, a také z rozmanitého věku lenochodů usuzují, že tam tato zvířata uhynula všechna najednou. Pro badatele byla tato nešťastná událost velkým přínosem, protože nabízí řadu cenných informací o doposud nepříliš známém chování a sociální struktuře těchto pozemních lenochodů.

TIP: Unikátní nález dávné hostiny prozrazuje, že jsme vyhubili obří lenochody

Lenochodi v Tanque Loma se mohli stát obětí dravců anebo je mohla zastihnout smrtící pohroma typu sopečné erupce či záplavy. Podle odborníků je ale nejpravděpodnějším vysvětleným hromadného úhynu těchto zvířat sucho, které mohly doprovázet devastující choroby. Podobné scénáře známe dnes například mezi hrochy v Africe u vodních zdrojů během období sucha. 

Nejsnáz pochopitelná je změna nejhmotnějšího objektu v celé soustavě – Slunce. Jeho proměny se odehrávají pod viditelným povrchem a souvisejí s tzv. hvězdným vývojem, tedy především se spalováním vodíku v jádře na helium při termojaderných reakcích. Zmíněný vývoj probíhá na hlavní posloupnosti ve škálách miliard let. Ve Sluneční soustavě však mohou výrazné změny nastat i v bližší budoucnosti.

Dočká se Mars prstence?

Prstence známe jen kolem plynných či ledových obrů, zatímco Mars je kamennou planetou zemského typu – jak by tedy mohl mít prstenec? Mezi stávající ozdobou Saturnu a tou budoucí kolem rudé planety však existuje spojitost: slapové působení.

Slapy jsou druhotným efektem gravitační síly, jenž souvisí s tím, že se gravitační působení na vnitřním a vnějším okraji rozlehlého tělesa liší. Vznikají tak dvě protilehlé slapové výdutě, které se v objektu stěhují, pokud rotuje kolem své osy. Stěhování slapové výdutě vyvolává slapové pnutí a tření, při němž se účinně snižuje rotační energie tělesa. Současně se mnohdy mění vzdálenost tělesa od gravitačního centra, a to v případě, že objekt obíhá pomaleji, než se gravitační centrum otáčí. Měsíc se tak od Země vzdaluje přibližně o 3 cm za rok a zpětným působením navíc zpomaluje její rotaci asi o dvě milisekundy za 100 let. Že jde o zanedbatelné hodnoty? Z pohledu lidského života jistě ano. Jenže slapové působení má dost času…

Pokud těleso obíhá rychleji, než se otáčí objekt v gravitačním středu, předává se energie opačně: Rotace centrálního objektu se zrychluje a oběžná dráha satelitu se v důsledku toho zkracuje. Jedná se i o případ marsovského měsíce Phobos. Rudá planeta se kolem své osy otočí jednou za 24,5 hodiny, ale Phobos ji za tu dobu obkrouží víc než třikrát, a po utahující se spirále se tak pomalu přibližuje k jejímu povrchu. Za 20–40 milionů let nastane kritický bod, kdy začne záviset na soudržnosti měsíce.

Pokud by byl pevný, dopadl by za několik dalších milionů let přímo na povrch Marsu a vytvořil by na něm obří kráter. Všechna pozorování však naznačují, že Phobos příliš pevný není. Za pár desítek milionů let tudíž slapová deformace překročí odhadovanou pevnost jeho materiálu: Marsovský souputník bude rozdrcen na kousíčky, postupně rozprášen podél své oběžné dráhy – a rudá planeta získá prstenec. Jak dlouho nový útvar přetrvá, není jasné: Odhady se pohybují od jednoho do sta milionů let, během nichž prstenec postupně zeslábne a nakonec zanikne.

Meziplanetární houpačka

Dalším druhotným jevem gravitačního pole je výskyt tzv. rezonancí. Pro názornost si představte dítě na houpačce: Nejúčinněji ho rozhoupete, jestliže synchronizujete pohybové impulzy s pohybem houpačky – tedy pokud dítě postrčíte kupředu v okamžiku, kdy směřuje vpřed. Budete tudíž v rezonanci s houpačkou. Je jedno, zda se do ní opřete pokaždé, nebo jednou za dva, tři či čtyři kmity; efekt však bude největší, pokud tak budete činit častěji, tj. v rezonanci nižšího řádu. A stejně fungují i rezonance ve Sluneční soustavě. Po milio­ny a miliony oběhů si mohou dvě tělesa udělovat opakované malé gravitační impulzy, až se dlouhodobým působením dráha jednoho z nich dramaticky změní. V našem systému by mohlo jít o případ Merkuru a Jupitera.

Dráha Merkuru je na poměry velkých planet hodně výstředná a poměrně rychle se stáčí – asi o 1,5° za tisíciletí. Trajektorie Jupitera je sice výrazně méně excentrická, ale stáčí se podobnou rychlostí. Za tři až čtyři miliardy let by se tak dráhy obou planet mohly zarovnat a dostat se do rezonance. Výstřednost trajektorie Merkuru by pak prudce narostla, načež by se mohl ocitnout na kolizním kurzu se Sluncem, Venuší, či dokonce se Zemí!

Z počítačových simulací vyplývá, že k popsané situaci dojde asi s 1% pravděpodobností. Proč to nevíme určitěji? Parametry drah vesmírných těles ve vícenásobném systému známe jen s konečnou přesností, a tedy s jistou chybou. S postupujícím časem numerické řešení pohybových rovnic zesílí původní chybu natolik, že se předpověď pozice objektu stane naprosto bezcennou. Ve Sluneční soustavě platí uvedené predikce nejvýš pro příštích 200 milionů let. Všechno ostatní v delších časových intervalech musíme interpretovat statisticky – to znamená provést výpočet mnohokrát za sebou s různými realizacemi v rámci měřených chyb a výsledek opět vyhodnocovat se stanovením chyby a statistické pravděpodobnosti.

Ukradené planety

Do pohybů těles ve Sluneční soustavě mohou zasáhnout i okolní hvězdy. V současné době se nacházejí v bezpečné vzdálenosti, ale v budoucnu může některá z nich proletět dost blízko, aby gravitačně narušila trajektorie členů našeho systému. Máme ostatně indicie, že už k tomu v minulosti došlo. V roce 2013 se podařilo objevit velmi rychle se vzdalující stálici – červeného trpaslíka o hmotnosti odpovídající asi 8 % hmotnosti Slunce. Tzv. Scholzova hvězda prolétla zhruba před 70 tisíci lety okrajem Oortova oblaku přibližně ve vzdálenosti půl světelného roku. Měla přitom dokonce vlastní oběžnici – hnědého trpaslíka dosahujícího asi 6 % hmotnosti Slunce.

Statistické studie naznačují, že nějaká stálice proletí Oortovým oblakem v průměru jednou za 100 tisíc let a ve vzdálenosti menší než 52 000 AU (astronomických jednotek) pak jednou za devět milionů let. Je nepravděpodobné, že by se hmotná hvězda dostala do našeho systému hlouběji, ale zcela vyloučit to nemůžeme. Ještě méně pravděpodobné je, že by se na ni při tom gravitačně navázaly některé planety. Těsný průlet by však každopádně narušil rovnováhu v našem systému, přičemž důsledky se těžko odhadují. Vědci nevylučují například přechod i velkých těles na hyperbolické dráhy, tedy jejich vypuzení z naší soustavy do volného mezihvězdného prostoru.

Hvězdy, které nejčastěji prolétají těsným okolím Slunce, se řadí do skupiny červených trpaslíků – malých, chladných a málo svítivých stálic. Poněkud to komplikuje jejich sledování, neboť mohou kvůli nízké svítivosti snadno uniknout naší pozornosti. Co se týče známých těles, očekávají astronomové relativně těsný průlet hvězdy Gliese 710 ve vzdálenosti asi jednoho světelného roku od Slunce přibližně za 1,36 milionu let (vzhledem k nepřesným znalostem vektorů polohy a rychlosti tělesa trpí však předpověď velkou chybou).

V důsledku průletu budou zřejmě některá tělesa Oortova oblaku vržena do nitra solárního systému. Na druhou stranu, střízlivé odhady vylučují katastrofu podobnou pozdnímu bombardování přibližně před čtyřmi miliardami let a hovoří asi jen o 5% nárůstu kráterování ve středových oblastech Sluneční soustavy.

Image

Čtěte také

Osud našeho vesmírného domova (2): Jak jednou skončí Sluneční soustava?

Obecně se má za to, že ženy „osvobodila“ Coco Chanel. Že právě ona je zbavila svazujících korzetů a těžkých sukní, a tím jim dala možnost věnovat se všemu, co si jen zamanuly. Málo se ovšem ví, že módu, která podporovala volný pohyb už pár let před slavnou Francouzkou, propagovala rakouská módní návrhářka Emilie Flögeová. 

Její šaty byly odvážné především v tom, že znamenaly naprostý odklon od do té doby nepostradatelných korzetů a výztuží. Emilie volila volné empírové střihy, široké rukávy, vysoké límce a nákrčníky. Sama s láskou sbírala nejrůznější kroje a maďarské a slovanské lidové oděvy, jejichž zdobení pak kopírovala na své vlastní výtvory. 

Nebyla první návrhářkou, která odvrhla vše svazující. V době, kdy Flögeová s vlastními nákresy začala, už Paříž znala svého Krále módy Paula Poireta. Jeho šaty byly ozdobeny japonskými výšivkami, střihy připomínaly kimona a harémové kalhoty nebo orientální tuniky. Právě u Poireta se Emilie inspirovala. Stejně tak pro ni ale bylo inspirací hnutí, jehož se díky svému vztahu s Gustavem Klimtem stala součástí: Wiener Werkstätte, tedy Vídeňské umělecké dílny.

Nespokojená žena

Emilie už jako holčička nebyla spokojená se svým oblečením. Není divu. Narodila se jako čtvrtá v pořadí. I když rodiče patřili mezi poměrně zámožné měšťany, ona měla jen málokdy nové šaty. Nosila věci zděděné, přešívané po starších sestrách. Však její matka uměla dobře zacházet se šicím strojem. V devíti letech ji Emilie požádala, aby jí dala pár odstřižků. Po čase vytvořila dlouhou sukni sešitou z dvanácti pestrých kusů. 

Její nechuť k přidělenému oblečení ještě vzrostla v době dospívání, kdy dostala sukně dlouhé až na zem, blůzy ke krku, podprsenku a samozřejmě korzet, který se nesměl odkládat ani v nejteplejším létě. To se moderní a rázné Emilii příčilo. Možná i proto se rozhodla otevřít si vlastní salon. Se sestrami o něm snily už dávno. Všechny žily u rodičů: nejstarší Pauline se nikdy neprovdala, prostřední Helene v mladém věku ovdověla a Emilie měla svůj podivný vztah s Gustavem Klimtem, který nikdy nepřerostl ve spolužití. I proto se musely živit samy. 

Koncept store

Vstupní kapitál a základ pro exkluzivní salon pro moderní ženy získaly díky tomu, že vyhrály soutěž na odívání personálu prestižní kuchařské výstavy. Emilie, hluboce ovlivněná myšlenkami Wiener Werkstätte, měla o podobě salonu jasno: „Novou pařížskou a londýnskou módu upravíme na rakouskou míru. Každá žena, která bude nosit kus oděvu od nás, nebude nosit jen nové šaty, ale ideu svobody.“ 

Se zařizováním podniku Schwestern Flöge, jehož dveře se v roce 1904 otevřely na Mariahilfer Strasse, pomáhali i přátelé z uměleckých kruhů. Logo – zelenomodrou mozaiku, do níž byl černým písmem zakomponovaný název, vytvořil Gustav Klimt. Se zařízením interiéru pomáhal Koloman Moser.

Přijímací pokoj byl přísně bílý s černými detaily, nábytek měl geometrické tvary i rozestavění. Sám o sobě byl uměleckým dílem. V pravoúhlých vitrínách Emilie vystavovala nejlepší kousky své sbírky maďarských, moravských a slovenských krojů a výšivek. Dále zde měla předváděcí prostor pro manekýny, stejně jako prostornou zkušební lóži s velkými zrcadly. Šokovala své současníky, když se rozhodla překrýt parkety na podlaze šedivým kobercem. Jen ten ale mohl dát vyniknout černobílému stylu. 

Nabízela i kolekce šperků, které vyrobili umělci z Wiener Werkstätte. Vše zkrátka souviselo se vším a Emilie Flögeová tak předznamenala dnešní „koncept story“, které v módních metropolích, jako je Milán, Paříž nebo Londýn, našly své místo až v devadesátých letech 20. století.

Reformní móda

Salonu se překvapivě dařilo. Emilie přísně dohlížela na kvalitu výrobků a její sestry, které oplývaly větší diplomacií než rázná a nervní návrhářka, s taktem obstarávaly zákaznice. Brzy patřilo k dobrému tónu mít v šatníku alespoň jedny „reformní“ šaty od Flögeových.

Emilie pověst salonu živila celým svým vystupováním. Několikrát do roka jezdila za inspirací a nákupem látek do Paříže i Londýna, kde vždy bydlela jen v těch nejlepších hotelech. Věděla, že kdyby se ubytovala v levnějších podnicích, její podnikání by to zruinovalo – v očích svých movitých zákaznic by neuvěřitelně klesla. V grandhotelech pak budila pozornost nejen tím, že cestovala sama bez mužského doprovodu, ale i faktem, že s sebou i na krátký pobyt přivážela velké množství zavazadel, ve kterých vozila to nejlepší ze svých výtvorů. Gustav Klimt jí také pořídil propagační fotografie šatů, které nafotil přímo na Emilii během jejich celorodinných letních pobytů u jezera Attersee. 

Zapomnění

Léta patřila k tomu nejlepšímu, co módní Vídeň nabízela. Poklony jí skládal i otec svobodného odívání Paul Poiret. Sesterský salon přežil první světovou válku, Emilie překonala i smrt Gustava Klimta v únoru 1918. Záhubu přinesl až Hitlerův nástup k moci.

V roce 1935 se výhrady Francouzů a Angličanů proti Třetí říši zaměřily i na Rakousko, kterému stejně jako Německu přestali dodávat zboží, včetně látek. Horší však bylo, že salonu začaly mizet zákaznice. Pocházely totiž víceméně výhradně z velkoburžoazních židovských rodin, které Vídeň buď opustily už před válkou, nebo je naplno zasáhla nacistická zrůdnost.

TIP: Móda mezi světovými válkami: Jak ovlivnila politika módní trendy?

Sestry Flögeovy musely ukončit činnost. Překrásné vybavení, které reprezentovalo hnutí Wiener Werkstätte, bylo rozprodáno v dražbě. Zbytek, spolu s některými předměty z dědictví po Gustavu Klimtovi, shořel při požáru Emiliina bytu v posledních dnech války. Sama Emilie Flögeová zemřela v zapomnění 26. května 1952. 

V prosinci 1915 proběhla konference představitelů dohodových generálních štábů v Chantilly, ale rozhádaní a nedůvěřiví vojevůdci se dokázali dohodnout pouze na tom, že je třeba budoucí akce lépe koordinovat.

Předchozí část: Ticho před krvavou bouří: Přípravy na nekonečnou bitvu u Verdunu (1)

O pár týdnů později, po návrzích, aby společná ofenziva proběhla na Balkáně či dokonce v Egyptě, konečně došlo ke shodě. Rusové měli zaútočit v Haliči v polovině června, společné francouzsko-britské síly o čtrnáct dní později na Sommě. V případě, že by je nepřítel předešel, přijali generálové nicneříkající usnesení, že si navzájem pomohou. 

Krycí jméno Gericht 

Mezitím však dostal von Falkenhaynův plán jasné obrysy a německé válečné soukolí se rychle dalo do pohybu. Náčelník štábu zvažoval dvě místa útoku – pevnostní oblast u Belfortu nebo u Verdunu. Nakonec se rozhodl pro druhou jmenovanou, protože se na německé straně fronty nacházela hustší železniční síť, díky níž bude Berlín moci zásobovat své armády. V posledních dnech roku 1915 se z von Falkenhaynova štábu rozlétly stovky telegramů označené krycím jménem Gericht (soud) a ještě do konce prosince se první ze sborů vyčleněných pro útok nacházel v nástupních prostorech před Verdunem.

Datem zahájení ofenzivy se stal 12. únor. Do oblasti zamířily v prvních dnech roku 1916 stovky železničních transportů s vojenským materiálem i mužstvem. Němci dokonce nařídili evakuovat celé vesnice, jednak kvůli utajení příprav, a také proto, aby mělo 140 000 vojáků kde přečkat týdny zbývající do útoku. Největší důraz kladl Berlín na dělostřelectvo. Plánovači předpokládali, že bombardování srovná francouzské zákopy se zemí, díky čemuž je pak pěchota obsadí s minimálními ztrátami.

Všechna děla míří na Verdun

Splnění úkolu mělo zajistit 306 polních děl, 542 těžkých kanonů a 152 velkorážních minometů. Pomoci jim měly hlavně také od sousedních sborů a armád, takže dohromady mířilo na Verdun více než 1 220 hlavní různých ráží – to vše na pouhých 13 km fronty! Každá z nich měla svůj přesně přidělený úkol. Na francouzské forty se mělo soustředit 24 moždířů ráže 42 cm, jejichž soustředěním Němci vytvořili největší koncentraci obléhacích děl za celou Velkou válku.

Těžké kanony měly pálit na Verdun samotný a také na komunikace na levém břehu Mázy, zatímco zbytek dostal přidělené úseky francouzských zákopů – každých 140 m měla ostřelovat jedna 210mm baterie. V případě, že by pěšáci narazili na odolávající hnízda odporu, byly připraveny minomety. Zbraně menších kalibrů pak měly postupovat za první vlnou a pomoci rozbít případné protiútoky. Do začátku bitvy Němci shromáždili na 2,5 milionu granátů všech ráží, které muselo přivézt 1 300 vlakových transportů. K 1. únory stály všechny baterie připraveny na pozicích.

Na verdunské frontě klid

Obyvatelé pevnostního města si na přítomnost nepřítele, jehož pozice se od září 1914 nacházely zhruba 16 km od Verdunu, už zvykli. Z původního počtu 15 000 lidí tam ale zbyly pouhé tři tisícovky, na každém kroku byli vojáci a do ulic sporadicky dopadaly granáty. V okolí se nacházelo několik desítek modernizovaných fortů, díky čemuž mnoho Francouzů považovalo oblast za nedobytnou. Ani velení armády si koncem roku 1915 nepřipouštělo, že by nepřítel zaútočil právě tam, a tak pevnosti ještě oslabovalo.

Kvůli nedostatku vlastního dělostřelectva generalita pátrala po každé volné hlavni, která by mohla posílit pozemní jednotky. Její pozornost záhy upoutala výzbroj verdunských fortů, jež zde byla podle mínění některých důstojníků zbytečná. Vzhledem k tomu, jak rychlý proces udělaly německé obléhací moždíře s pevnostmi v Lutychu, Namuru či Antverpách, francouzský generální štáb v čele s generálporučíkem Josephem Joff rem už Verdunu přílišný vojenský význam nepřikládal.

Pokračování: Ticho před krvavou bouří: Přípravy na nekonečnou bitvu u Verdunu (3)

Generál Augustin Dubail, jenž velel v srpnu 1915 armádní skupině Východ, pod niž Verdun spadal, definoval jeho úlohu takto: „Tato opevněná oblast představuje určité nebezpečí pro armády, které operují na jejích křídlech, představuje však i značné posílení našich armád tím, že chrání hlavní linii. Nesmí však být v žádném případě bráněna sama pro sebe.“