Pepřovník černý představuje stálezelenou popínavou rostlinu a Čechům by mohl vzdáleně připomínat chmel. Dosahuje výšky až patnácti metrů a roste i šedesát let. „Běžně dostupný pepř má většinou drobounká zašedlá zrnka. Ten kvalitní však musí být nádherně velký, černý, šťavnatý a tvrdý,“ vyjmenovává Klára Dohnalová. Před pěti lety se s partnerem Davidem vydali na dovolenou do Kambodže, kde se pěstuje nejlepší pepř ve své kategorii – a zatím se nikam nevyváží. Dva Češi se to rozhodli změnit prostřednictvím fair trade projektu.

Šampaňské mezi pepři 

Mladý pár strávil usilovnými přípravami několik měsíců. Začali spoluprací s dvanácti farmáři, zatímco dnes pomáhají už přibližně dvěma stovkám pěstitelů a dokážou vykoupit půlku jejich produkce. Pro Kambodžany, kteří si nemohou dovolit pořídit ani zavlažovací hadici, jde o zásadní pomoc. „Takzvaný kampotský pepř je jako jediný na světě chráněný geografickou indikací, stejně jako třeba víno champagne ve Francii. Proto se mu také přezdívá ‚šampaňské mezi pepři‘,“ vysvětluje David. 

Získávání nejlepšího pepře na planetě však svazují přísné podmínky: Musí pocházet z teritoria Kampot a nesmí se ani vzdáleně dotknout ničeho, co nemá organický původ. Tradičně se suší na slunci, sbírá se ručně a kontroluje se pinzetou. Zrnka musejí měřit nejméně 4,25 milimetru – čím větší kulička, tím chutnější a šťavnatější. 

Čtyři barvy, jedna bobulka

Pepř se dá v obchodech sehnat ve čtyřech barvách, všechny přitom mají původ v jediné rostlině a liší se pouze dobou sklizně. „Klasický černý pepř vznikne, když se bobulky usuší na sluníčku v průběhu ledna nebo února, kdy jsou ještě pořád zelené. Pokud si počkáte do května, nasají mezitím fruktózu a po usušení budou červené. Pak se z nich může vyloupnout bílé jadérko, tedy bílý pepř. Je však poměrně vzácný a moc se neprodává,“ líčí Klára.

TIP: Voňavoučké koření: Rostlinky, za které se kdysi platilo zlatem

Pepř bychom měli namlít nejlépe nahrubo, a to pomocí správného mlýnku. K dokonalému kuchyňskému pomocníkovi však vede dlouhá cesta, a má-li vydržet řadu let, vyžaduje to trpělivost, preciznost a bohaté zkušenosti. „Mlýnky vyrábím převážně z jasanového, javorového, dubového nebo ořechového dřeva. Snažím se využívat lokální české dřeviny, a mnohdy dokonce vím, kde daný strom rostl,“ popisuje Jiří Hurych z rodinné firmy Český mlýnek. „Jde o spojení dřeva a keramiky, která je sice křehká, ale tvrdá. Pro mletí pepře, soli a jiných koření se tedy hodí úplně ideálně,“ uzavírá. 

Bostonský Skinny House proslul svými rozměry: Zvenčí měří na šířku jen 3,16 metru a stěny v nejprostornějších částech interiéru od sebe dělí pouze 2,8 metru. Některé místnosti jsou dokonce tak úzké, že je lze překlenout pažemi. Přesto jde o velmi žádané bydlení, a to díky stylovému vybavení i krásné lokalitě s výhledem na městský přístav.

Letos v srpnu se tak nemovitost zhruba se 108 metry čtverečními objevila v nabídce realitní kanceláře v přepočtu za 27 milionů korun. Zájemci se jen hrnuli a koncem září už měla stavba z roku 1862 (některé prameny uvádějí 1874) nového majitele.

Vzdor hamižnosti a nástroj pomsty

Superúzký bostonský dům má podle všeho zajímavou historii – podle jedné z verzí totiž vznikl dům jako gesto bratrské pomsty. Jeden z bratrů si měl na pozemcích po otci vystavět honosné sídlo, na druhého, který v té době sloužil v armádě, ale zbyla je uzounká parcela. Vzdor bratrově hamižnosti si proto druhý z bratří na svém minipozemku vystavěl dům, který měl lakotnému sourozenci bránit ve výhledu a blokovat sluneční svit.

TIP: Jak se bydlí v „nudli“: Bydlení v extrémně úzkých domech má svá specifika

Jisté je, že první dochovaná zmínka v bostonském archivu pochází z roku 1874, kdy byla jedna parcela rozdělena na pět menších dílů. A právě výměra jedné z nich odpovídá slavnému dnešnímu „Skinny House“. Jak se zdá, co je malé je nejen milé, ale někdy i pořádně drahé.

Na západní frontě první světové války zrovna probíhalo slavné vánoční příměří, když se v Sydenhamu narodil John Philip Gardner (1914–2003). O dvacet let později se mladík přihlásil k hongkongským dobrovolníkům a ještě před válkou přestoupil k Westminsterským dragounům, toho času jednotce vyzbrojené obrněnými automobily.

Zachránit spolubojovníka

Rok 1941 jej pak zastihl coby příslušníka 4. královského tankového pluku v severní Africe. V červnu si vysloužil v průsmyku Halfája první vysoké vyznamenání za statečnost, Vojenský kříž, když opakovaně prošel minovým polem, aby pomohl těžce zraněnému spolubojovníkovi (jenž bohužel nakonec zemřel). Odnesl přitom z vyřazených britských tanků co nejvíce cenného vybavení, které nemělo padnout nepříteli do rukou.

Za podobný čin pak získal na podzim 1941 před Tobrukem i Viktoriin kříž, přičemž v tomto případě necháme promluvit oficiální zprávu o udělení vyznamenání: „Kapitán Gardner dostal rozkaz vzít dva tanky a pomoci dvěma obrněným automobilům, které byly vyřazeny z akce a zůstaly pod palbou, blízko nepřátelských pozic." 

Vystoupit pod palbou

Hlášení pokračuje: „Nařídil jednomu ze svých tanků zahájit krycí palbu, zatímco manévroval svým strojem co nejblíž k prvnímu automobilu. Zatímco čelil silné protitankové a kulometné palbě, vystoupil a připevnil tažné lano k obrněnému vozu. Vedle něj našel těžce zraněného důstojníka, zvedl jej a schoval do automobilu. Když se lano později přetrhlo, vrátil se do obrněného vozu, aby pomohl důstojníkovi, přičemž byl sám zasažen do paže a do nohy.“

TIP: Rudolf von Ribbentropp u Prochorovky 1943: Smělá akce obrněnců SS

Gardner nakonec zraněného navzdory ostřelování nepřátelským dělostřelectvem dostal do vlastních linií. Za několik měsíců se však ocitl mezi desítkami tisíc vojáků, kteří kapitulovali společně s tobruckou pevností. Ze zajateckého tábora v Itálii se mu sice podařilo uprchnout, ale nepřítel jej zanedlouho chytil a statečný britský tankista pak zbytek války strávil za ostnatým drátem v Německu. Jeho Viktoriin kříž i další válečná vyznamenání posléze získalo Imperiální válečné muzeum v Londýně.

Mlhovina Plamínek (NGC 2024) je malebná emisní mlhovina, vzdálená asi 900 až 1 500 světelných let, kterou pozorujeme v souhvězdí Orionu. Objevil ji astronom William Herschel v roce 1768 a od té doby nás udivuje svými spektakulárními tvary a barvami, převážně do červena, díky záření ionizovaných atomů vodíku. Jako by v Orionu hořel oheň.

Evropská jižní observatoř v Chile nedávno zveřejnila elegantní rádiový snímek tohoto kosmického ohniště. Je založený na starších datech, která pořídil se svým týmem astronom Thomas Stanke. Bylo to v době, kdy na radioteleskop APEX (Atacama Pathfinder Experiment) nainstalovali nové zařízení SuperCam. Jak říká Stanke, když se někde objeví nový teleskop nebo přístroj, astronomové ho obvykle vyzkoušejí na nějakém objektu souhvězdí Orinonu, které je v tomto směru velmi vděčné.

Pozorování oxidu uhelnatého

Pozorování mlhoviny Plamínek byla součástí programu APEX Large CO Heterodyne Orion Legacy Survey, s pozoruhodnou zkratkou „ALCOHOLS“. Jejich cílem bylo prozkoumat rádiové vlny vyzařované molekulami oxidu uhelnatého (CO) v mračnech souhvězdí Orionu. Právě oxid uhelnatý je molekulou, na kterou se zaměřuje zařízení SuperCam a sleduje díky ní rozsáhlé oblasti oblohy.

TIP: Teleskop Gemini South pořídil úžasný snímek mlhoviny Carina

Díky pozorováním oxidu uhelnatého mohou vědci mapovat velká mračna plynu, v nichž se rodí nové hvězdy. Ačkoliv se nám Plamínek jeví jako „oheň“, ve skutečnosti tuto mlhovinu tvoří chladný plyn, jehož teplota se obvykle pohybuje jen pár desítek stupňů nad absolutní nulou. Mlhovina Plamínek je aktivní hvězdnou porodnicí, ve které se skrývá řada mladých horkých hvězd.

Jíst ovoce je bezesporu dobrý nápad. Dosavadní výzkum opakovaně potvrdil, že jisté druhy ovoce, jako například jablka či hrozny, přispívají ke zdraví cév, díky obsahu antioxidantů, především polyfenolů. Jejich požívání také snižuje obsah cukrů v krvi i krevní tlak, což je rovněž velká pomoc pro zdraví. V některých případech antioxidanty z ovoce prospěšně omezují záněty.

Výzkumný tým americké Kalifornské univerzity v Davisu pátral po dalších přínosech pro zdraví v případě hroznového vína. Uspořádali experiment s 19 zdravými dobrovolníky, kteří nejprve měli po 4 týdny speciální „nezdravou“ dietu s nízkým obsahem polyfenolů a vlákniny. Poté pokračovali ve stejné dietě, která ale byla denně obohacena práškem z hroznů, odpovídajícím dvěma porcím hroznového vína. Vědci dobrovolníkům během celého experimentu odebírali vzorky stolice, moči a krve, které následně analyzovali.

Přínos hroznů

Výsledky experimentů ukázaly, že po 4 týdnech diety obohacené hroznovým práškem došlo u všech dobrovolníků ke zvýšení diverzity střevní mikroflóry. Dřívější výzkum přitom zjistil, že vyšší pestrost mikroflóry je těsně spojená se silnějším imunitním systémem. Zvýšilo se například množství bakterií rodu Akkermansia, o nichž je známo, že mají příznivý vliv na hladinu glukózy a metabolismus tuků.

TIP: Co udělat pro snížení vysokého tlaku? Oblíbit si brusinkovou šťávu

U dobrovolníků rovněž poklesla hladina cholesterolů v krvi, v průměru o 6,1 procent. Větší část tohoto poklesu přitom připadla na nízkodenzitní lipoprotein (LDL), který je známý jako „zlý cholesterol“ a jeho pokles je obvykle žádoucí. Také došlo k poklesu hladiny některých steroidních kyselin ve žluči o 40,9 procent. Tyto látky přitom hrají významnou roli v metabolismu cholesterolů.

Od útlého mládí v sobě Pražanka Olga Hepnarová dusila chuť po pomstě. V kolektivu nebyla dcera zubařky a bankovního úředníka příliš oblíbená, s obtížemi dokončila devítiletku a kvůli špatné pracovní morálce se jí v občanském průkazu střídala razítka zaměstnavatelů. Její nálady se měnily, léčila se na psychiatrii. Už ve třinácti letech se dokonce pokusila o sebevraždu.

Snad kvůli podlomené psychice skloňovala slovo pomsta začátkem sedmdesátých let ve všech pádech. Plánovala vykolejit vlak nebo způsobit výbuch v místech, kde za oběť padne co nejvíce lidí. Nakonec se rozhodla, že se společnosti, která ji nepřijala, pomstí jinak. 

Toto je můj rozsudek

Desátý červencový den roku 1973 sedla za volant nákladní Pragovky dvaadvacetiletá Hepnarová a rozjela se po pražských ulicích. Neměla s tím problém, byla řidička z povolání. Její cíl byl jasný – přejet na zastávce co nejvíce lidí čekajících na tramvaj. Hrůzný čin měla Hepnarová vymyšlený do posledního detailu, a proto si tramvajovou zastávku předem vyhlédla. Šílenou ženu zajímaly i takové maličkosti, jako velikost obrubníku. Nechtěla, aby byl příliš vysoký, protože by mohl rozjetý náklaďák zbrzdit. Rozhodla se nejprve pro zastávku na Strossmayerově náměstí. V posledním okamžiku však volant na chodník nestrhla. Lidí čekalo na tramvaj podle jejího soudu příliš málo. 

Druhý pokus jí už vyšel. Plnou rychlostí vjela do davu cestujících na zastávce na třídě Obránců míru, nynější ulici Milady Horákové. Bilance jejího útoku byla děsivá. Na místě zůstali tři mrtví a sedmnáct těžce zraněných. Po převozu do nemocnic zemřelo dalších pět lidí. „Na chodník jsem vjela úmyslně,“ přiznala se Hepnarová bez jakýchkoliv výčitek svědomí, hned jak měla možnost.

Hepnarová zabila osm lidí, dalších dvanáct zranila. (foto: archiv Policie ČR)

Čin vysvětlila jako pomstu rodičům a společnosti. Dokonce o svém rozhodnutí napsala těsně před smrtící jízdou vzkaz do redakce deníku Svobodné slovo a časopisu Mladý svět. „Toto je můj rozsudek: Já, Olga Hepnarová, oběť vaší bestiality, odsuzuji vás k trestu smrti přejetím,“ stojí v něm. Ve chvíli, kdy redaktoři četli vzkaz vražedkyně, se už na místo neštěstí sjížděly první sanitky. 

TIP: Václav Mrázek: Jeden z nejhorších sériových vrahů v dějinách Československa

Proces s osminásobnou vražedkyní byl rychlý. Už kvůli tomu, že byla Hepnarová na tragédii pyšná a hrdě se k činu hlásila. Soud jí uložil nejvyšší trest, smrt oběšením. Den popravy byl stanoven na 12. března 1975. Do té doby vyrovnaná Hepnarová se v cele psychicky zhroutila a na šibenici se bránila jít. Kladla takový odpor, že ji na popraviště museli dozorci přitáhnout. Vykonání trestu ale nezabránila.

V roce 2016 se příběh Olgy Hepnarové dočkal filmového zpracování. Českou vražedkyni si v něm zahrála polská herečka Michalina Olszańska. (foto: Profimedia)

Britský geolog John Walter Gregory před více než stoletím nazval pustiny na jihu centrální části Austrálie „mrtvým srdcem Austrálie“. Právě v této části kontinentu paleontologové nedávno objevili doposud neznámou a zároveň velmi bohatou lokalitu cenných třetihorních fosilií z období miocénu, jejichž stáří je asi 16 až 11 milionů let.

Místo, nazvané McGraths Flat, bylo držené v tajnosti, kvůli ilegálním sběratelům fosilií, kteří by jej mohli vydrancovat. Vědci tím pádem mohli získat unikátní fosilie miocenních rostlin, pavouků sklípáků, velkých cikád, drobných ryb, a také peří tehdejších ptáků. Nálezy podle paleontologů představují pozoruhodný „snímek“ života v miocenním pralese, který tehdy pokrýval dnes převážně vyprahlý kontinent.

Fosilní prales z miocénu

Až doposud přitom naprostá většina australských fosilií z miocénu pocházela z míst, kde tehdy panovalo sušší klima. Zachovaly se tam obvykle pozůstatky větších živočichů. Teď ale paleontologové narazili na poklad, plný pralesních rostlin a členovců, který podstatně rozšíří naše povědomí o životě v Austrálii během této části třetihor.

Fosilie na McGraths Flat jsou tak dobře zachovalé, že vědci mohli pomocí rastrovacího elektronového mikroskopu studovat jednotlivé buňky fosilií i struktury uvnitř buněk. Některé snímky dokonce odhalily „poslední večeře“ fosilizovaných živočichů, které se zachovaly v jejich žaludku.

TIP: Největším létajícím tvorem Austrálie byl děsivý drak Thapunngaka shawi

Jak uvádí vedoucí výzkumu Matthew McCurry, kurátor paleontologie v Muzeu Austrálie, díky nové lokalitě víme, jak pestré tehdy byly australské ekosystémy a jaké v nich žily druhy. Podle McCurryho nás navíc spousta objevů z McGraths Flat teprve čeká. Badatelé zatí prozkoumali jen zhruba 50 čtverečních metrů horniny z celkových až dvou tisíc, které lokalita zahrnuje.

Makak bandar (Macaca sinica) je nevelký ohrožený primát z čeledi kočkodanovitých (Cercopithecidae), který se vyskytuje výhradně na tropickém ostrově Srí Lanka. Podle Mezinárodního svazu ochrany přírody je tento endemit považován za ohrožený druh a jeho populace klesá.

Ostrov čajových plantáží

Srí Lanka nebo chcete-li Šrí Lanka je ostrovní stát na ostrově Cejlon v jihovýchodní Asii, jehož rozloha je jen o něco menší než plocha České republiky. Ze starodávných map a spisů byl ostrov znám pod různými jmény. Řečtí zeměpisci mu říkali Taprobané a Arabové jej znali jako Serendib. Když sem v roce 1505 připluli Portugalci a provedli podrobné mapování oblasti, zanesli pro ně novou zemi do map jako Ceilão. Odtud pochází anglické označení Ceylon a odvozené české Cejlon. 

Většina z nás má zřejmě ostrov spojený se zdejším čajem, který bez nadsázky představuje hlavní vývozní artikl Srí Lanky. Čajovníkové plantáže jsou téměř všude. V centrální části ostrova původně rostly rozsáhlé deštné pralesy, z nichž se do dnešních dob mnoho nedochovalo. Na velké ploše je nahradily nejprve velmi úspěšné kávovníkové plantáže, které však podlehly plísňové epidemii. Postupně začaly být na jejich místě vysazovány keře čajovníku čínského a rozloha čajových plantáží se neustále rozšiřuje. 

Makakům čaj nesvědčí

Prakticky na celém území Srí Lanky dochází k intenzivnímu mýcení a klučení původních pralesů a rozšiřování čajovníkových porostů. Tím mizí i přirozené životní prostředí zdejší fauny. Udává se, že v letech 1956–1993 bylo v této souvislosti zničeno 50 % přirozeného prostředí makaků bandarů. Není divu, že jejich populace tento trend následuje a rok od roku pomalu klesá. 

Makaci si k životu vybírají všechny druhy lesů s dostatkem potravy a v blízkosti zdrojů vody do nadmořské výšky 1 500 metrů. Jedná se o výrazně plodožravé primáty – různé plody tvoří až 75 % jejich potravy. Přibližně 23 % přijímané potravy připadá na ostatní části rostlin a živočišná potrava (bezobratlí i obratlovci) tvoří zbylé 2 % z jejich jídelníčku. Z potravinové specializace makaků je jasné, že čajovníkové monokultury tyto primáty nepřitahují. Vzhledem k ubývání pralesních porostů, v nichž makaci dříve nalézali vše potřebné k životu, je naopak logické, že je silně přitahují ovocné zahrady Srílančanů. Navzdory své nejisté budoucnosti proto bývají farmáři a pěstiteli považováni za nevítané škůdce, s nimiž je potřeba se nemilosrdně vypořádat. 

Tvrdé boje o potravu

Makak bandar žije ve smíšených tlupách samců a samic, které čítají zhruba 8–40 jedinců. V rámci těchto skupin připadají na na jednoho samce dvě až tři samice. Zajímavé je, že zatímco samci mezi tlupami migrují zhruba každých šest let, samice jsou tzv. filopatrické. To znamená, že zůstávají po celý život ve své domovské tlupě. Tento mezi-tlupový migrační fenomén samců ve spojení s „tlupovou věrností“ samic odlišuje makaka bandara od dalších druhů makaků. Migrace samců mezi tlupami je pravděpodobně způsobena ztrátou dominantního postavení ve skupině. Hierarchie jedinců ve skupině makaků je velmi výrazná Samci jsou vždy nadřazení samicím a mladší jedinci jsou podřízeni starším. 

Zatímco příslušnost jednotlivých makaků k různým tlupám je v určitý čas poměrně jasně daná, teritorium tlup obvykle nebývá zcela jasně vytyčené. Proto se často stává, že se makaci při nedostatku potravy dostávají do konfliktu se svými sousedy. Potyčky mohou být natolik drsné, že si mezi bojovníky vyžádají i oběti na životech.

Paruka na více způsobů

Makakové žijící na Srí Lance jsou nezaměnitelní s dalšími druhy opic, které se zde vyskytují. Samci jsou větší a mohutnější než samice a obvykle dorůstají velikosti od 43 do 53 cm a váhy od 4 do 8 kilogramů. Samice bývají i o polovinu lehčí. Srst bandarů mívá žlutohnědou až načervenalou barvu. 

Výrazný a jen těžko přehlédnutelný je u těchto zvířat neosrstěný obličej, který má u samců narůžovělou barvu, zatímco u samic bývá až křiklavě červený. Obličejovou „masku“ pak ještě zvýrazňují černá oční víčka. Dalším typickým znakem je chocholka s pěšinkou uprostřed, která připomíná nepovedený pánský příčesek. Srst je ovšem natolik jemná, že ve větru vlaje, a tak se někdy usedlý sestřih makaků podobá ve větru výbojnému punkovému kohoutu. 

Slavnější příbuzní a nováčci rodu

Rod makak zahrnuje celkem 26 druhů primátů, z nichž některé již vyhynuly. Není to tak dávno, kdy byl za nejznámějšího zástupce rodu pokládán makak rhesus (Macaca mulatta). Nechyběl v žádném cirkuse, ale punc opravdové opičí „celebrity“ mu dala lékařská věda. Svého času byl totiž nejčastěji laboratorně využívaným primátem vůbec. Jako památka na jeho laboratorní využití zůstala zkratka antigenu, který se vyskytuje v červených krvinkách u asi 80 % lidské populace. Jedná se o známý Rh faktor s tím, že zkratka Rh připomíná právě makakovo druhové jméno. 

Snad nejpodrobněji prozkoumaným druhem je makak červenolící (Macaca fuscata) žijící na japonských ostrovech. Jedná se o zřejmě nejpřizpůsobivější druh makaka vůbec. Nemá problém žít na tropickém jihu Japonska a stejně tak i v drsných a velmi chladných horách na severu, kde teploty v zimě klesají hluboko pod bod mrazu a je zde jen velmi málo potravy. Navíc je skvělým plavcem, který umí potravu získávat ve vodě. 

TIP: Pozorné oči opičích samců: Makakové dokážou „vidět“ ovulaci

Makakové jsou opravdu fascinující rod, jehož zástupci oplývají nečekanými schopnostmi a dovednostmi. Stále o nich rozhodně nevíme vše a dokonce se objevují i nové druhy. V roce 2004 byl v severovýchodní Indii popsán druh makak munzala (synonymum makak arunáčalský, Macaca munzala). Na serveru sci-news.com se pak v roce 2015 objevil článek o nově popsaném druhu makaka bělolícého (Macaca leucogenys), který žije v jihovýchodním Tibetu. Vypadá to, rod makaků ještě zdaleka neřekl poslední slovo a odborní zoologové i my se máme stále na co těšit.

Přestože Mléčnou dráhu pozorujeme již dlouho a důkladně, stále v ní nacházíme nové a často zvláštní objekty. Astronomové nedávno objevili novou strukturu tvořenou vodíkem, kterou pokřtili „Maggie“. Inspirací jim byla řeka Magdalena, která je s 1 540 kilometry nejdelším tokem Kolumbie. Nově objevená struktura je neobvyklá svou velikostí, i detailním složením, protože ji z valné většiny (podle vědců až 92 %) netvoří molekulární nýbrž atomární vodík.

Vpravdě gigantická struktura měří přes 3 900 světelných let, což z ní dělá nejdelší objekt tohoto typu v Mléčné dráze. Doposud nejdelší podobná struktura měří asi 800 světelných let. Její průměr je přitom zhruba 150 světelných let a nachází se asi 55 tisíc světelných let od Sluneční soustavy.

Objev Maggie

Jonas Syed z německého institutu Maxe Plancka v Heidelbergu s týmem spolupracovníků vystopoval strukturu Maggie v rámci pozorování vodíkových struktur Mléčné dráhy v programu THOR. Tato pozorování prováděla soustava radioteleskopů Jansky Very Large Array v Novém Mexiku. Objevit Maggie vlastně nebylo až tak těžké, protože vybíhá asi 1 600 světelných let mimo galaktickou rovinu. 

TIP: Náš hvězdný domov: Co víme o Mléčné dráze a jaká jsou nejnovější zjištění?

Objevená struktura je poměrně izolovaná od okolí. Díky tomu bylo možné prozkoumat pohyb plynu na různých místech Maggie. Z analýz vyplynulo, že se všechen plyn pohybuje stejným směrem a stejnou rychlostí. To je podle vědců důkazem, že Maggie je skutečně jedna celistvá struktura a nikoliv skupina mračen vodíku, které pozorujeme na stejném místě.