Vikingové zažili v populární kultuře zřejmě nejlepší dekádu a mnohé z jejich současného úspěchu jde na vrub stejnojmenného seriálu. Jakkoliv ho diváci milují, historici a reenactoři mají přesně opačný názor. Jak se na věc díváte vy? 

Zkoušel jsem ho sledovat, hlavně tedy první sérii, a jak říkáte – veřejnost jej miluje, akademici nesnášejí. Problém je, že společnost Vikingů, jak ji prezentuje, se vůbec nepodobá té, kterou známe z historických zdrojů. A další potíž spočívá v materiální kultuře, kterou ukazuje: Věci, jež uvidíte na obrazovce, se nijak nezakládají na nálezech archeologů. Oblečení, šperky, zbraně ani lodě nemají oporu v realitě.

V jednom z prvních dílů například vystupuje výrobce lodí Floki, používá však techniky patřící do středověku. V určitém záběru má loď hotová žebra napojená na kýl, nicméně Vikingové nejdřív vytvořili tělo a teprve poté ho zpevnili žebry. Jinde zas náčelník s mečem v ruce rozkazuje lidem, jenomže takový styl práva praktikovali Římané, zatímco seveřané měli odlišné zvyky a zákony. Tvůrci opominuli soustu historických perel, jež mohly být pro diváky zajímavé. 

Další komplikaci představují válečnice. Seriál se jimi hemží, ale ve skutečnosti nemáme žádné důkazy, že by takto velká část ženské severské populace byla ve válce aktivní. Ženy samozřejmě tvořily součást válečné kultury, ale ne tak, jak je seriál zobrazuje. Na druhou stranu, něco se autorům i povedlo: Ukázali brutalitu bitev, odvahu, objevitelské cesty – to docela sedí. 

Zdá se, že okolo válečnic panuje docela kontroverze. Četl jsem, že ačkoliv nacházíme hroby „štítonošek“ s válečnou výbavou, spíše než o aktivní účastnice nájezdů šlo o vysoce postavené členky společnosti pohřbené s mužskými atributy moci. Co o tom soudíte? 

Nemyslím, že by příliš mnoho lidí v tehdejší době skutečně nějakou válečnici potkalo. Je to samozřejmě možné, ale těžko říct, jak se na takové ženy nahlíželo. Jde v podstatě o otázku genderu, podobně jako dnes. Bylo možné si změnit pohlaví? Stát se z muže ženou a naopak? Jinak to totiž asi nešlo, protože válečná obživa nebyla obecně ženám přístupná, do války nesměly. Takže pokud chtěly být válečnicemi, musely si změnit „kulturní pohlaví“ a stát se formálně mužem, ačkoliv v ženském těle.

Současně však musím zdůraznit, že lidé v éře Vikingů měli obraz válečnic v hlavě, všichni slyšeli legendy o valkýrách, posvátných štítonoškách. Mytologie je plná bojovnic, takže lidé mohli běžně věřit, že existují, ale mnoho z nich je fakticky nepotkalo. Muselo jít o velmi vzácný úkaz. Navíc vstup do světa plného maskulinity musel být pro ženy velmi těžký. Vyžadoval bezpochyby spoustu tréninku a obratnosti, pokud chtěly soupeřit s mužskými protějšky. I dnes ženy slouží ve frontových jednotkách a bojují spolu s muži – není to nepředstavitelné a ve vikingské době to určitě bylo stejné, ale nikoliv běžné. Stovky válečnic ženoucích se bitevním polem do útoku, to je moderní fantazie. 

Mluvil jste o maskulinitě. Z historických vyobrazení i archeologických nálezů víme, že se o sebe tehdejší muži starali, nosili čisté, dobře vypadající oblečení, česali si vlasy a zaplétali vousy. V seriálech však nic takového nevidíme…

Ano, všichni vypadají jako špinavý motorkářský gang. Popsanou image Vikingům přiřklo devatenácté století: Když Wagner uváděl své opery, pročesávali rekvizitáři muzea a zkoušeli najít objekty, jež by se daly použít na jevišti. A jelikož se archeologie nacházela ještě v plenkách, tak brali, co jim přišlo pod ruku – věci z doby bronzové, předměty vyrobené Kelty – a vytvořili z nich představu, jak by měl správný Viking vypadat. Právě z uvedené doby pochází jeden z největších mýtů, tedy Vikingové s rohatými přilbami, ohromnými plnovousy, odění do kůže a kožešin. A zůstal v našich myslích natolik zaklíněný, že když chcete dnes někomu prezentovat Vikingy na plátně, musíte herce navléct do kůže, z níž na všechny strany trčí šňůrky, každý na scéně musí mít dlouhé vlasy a lebku po stranách vyholenou a potetovanou. Pro moderního diváka to vypadá „cool“, ale nemyslím si, že by Vikingové v podobném zobrazení sami sebe poznali.

Viděl jste nový film Seveřan? Dočkal se značného ocenění za to, jak je realistický. 

Viděl jsem ho! Navíc si v něm zahrála spousta mých kamarádů reenactorů (lidé prezentující konkrétní období dějin) a znám také mnoho řemeslníků, kteří do něj přispěli šperky i oblečením. A odvedli špičkovou práci – protože když se dobře podíváte, mají na sobě herci ty správné látky, skutečně šité ručně. Báječné! Ten příběh je v podstatě klasický Hamlet, ovšem na můj vkus velmi násilný a trochu moc plný krve. Ale velmi jsem si užil část s berserky: Dochovala se spousta amuletů zobrazujících nahé tanečníky, kteří drží kopí a meč, takže to tvůrci rekonstruovali velmi přesvědčivě. 

Ano, když jsem viděl scénu s běsnícími berserky, úplně jsem nadskočil. O nich samotných však víme velmi málo, nebo se mýlím? 

Ne, nemýlíte se. Dochované skaldské balady je popisují jako útočné jednotky norských králů. Podle některých zdrojů operovaly „vlčí kůže“ ve skupinách po dvanácti a nějakým způsobem se pojily s totemovými zvířaty jako vlky a medvědy. Zachovaly se runové kameny, jež o nich někdy hovoří jako o „vlčích mečích“. A víme, že být berserkem se v rodině dědilo. Tito specializovaní válečníci mohli být zasvěceni bohu Odinovi. Problém je, že většina vyprávění, jež k nám doputovala, se podává křesťanskou optikou. Takže se spojení s Odinem často klade naroveň spojení s ďáblem a démony, čímž si berserci vysloužili velmi špatnou reputaci. 

Náš hlavní zdroj poznání tvoří ságy sepsané křesťanským autorem Snorrim Sturlusonem. Do jaké míry nová víra staré příběhy naředila? Jak přesně dokážeme rekonstruovat mentální svět Vikingů a kolik toho přibylo později? 

Ságy byly samozřejmě sepsány o několik století později, v křesťanském světě a v novém společenském kontextu. Ale Snorri často používal skaldskou poezii, přičemž dnes se akademici široce shodnou, že jsou dané verše komponovány ve velmi striktním stylu, který patří k orální tradici. Lehce si můžeme představit večer v dlouhém domě (centrální stavení vesnice, obvykle sídlo náčelníka – pozn. red.), kde se vykládaly příběhy. A jakmile vypravěč skončil, přidal ještě skaldskou báseň, jež vše zdůraznila.

Vyprávění se v průběhu věků pochopitelně měnilo; ale skaldské básně jsou natolik striktní, že když v nich něco pozměníte, ztratí smysl. Takže pokud je chcete recitovat, musíte je podat přesně tak, jak byly složeny. Tudíž představují exaktní zdroj informací, i když se věnují pouze horním vrstvám společnosti. 

Navíc máme anglosaskou kroniku, francké kroniky, a dokonce i spoustu arabských zdrojů. A ty bývají často kvalitní, protože jde nezřídka o výpovědi očitých svědků. Mohli život Vikingů sledovat přímo, takže se nám dochovala řada popisů jejich pohřebních rituálů, jaké zbraně používali a jakou mentalitu měli. Existují doklady o užívání líčení, o stylu oblékání a podobně. Naše archeologické zdroje jsou pak ještě silnější: Arabové například popisují, že byli někteří válečníci vyzbrojeni krásnými meči tepanými stříbrem a ženy nosily na hrudích ozdobné tobolky – což skutečně odpovídá nálezům ve vikingských hrobech. 

Někteří z mých přátel historiků se věnují Slovanům a občas si postesknou, že celou naši dávnou kulturu musejí rekonstruovat z několika málo nálezů. A že těm, kdo se zabývají vikingskou dobou, docela závidí… 

To chápu. Proto taky vždycky říkám, že si k Vikingům nemusíme nic přimýšlet – protože realita byla tak fantastická, že na nic lepšího stejně nepřijdeme.

Kromě toho, že jste historik, jste také reenactor. Co k vás k tomu přivedlo? 

Když jsem studoval na univerzitě v Oslu, potřeboval jsem letní brigádu. A v zábavním parku kousek za městem zkoušeli rekonstruovat dobu Vikingů. Potřebovali přitom studenty, aby ho zabydleli a chovali se, jako by tam žili. Jednalo se o úžasnou možnost zabývat se něčím, co souviselo s mým studiem. Později jsem potkal spoustu lidí, kteří se reenactmentu věnovali vážně, a mnozí pocházeli z akademického prostředí. Takže jsem vyhodnotil, že by mohlo jít o skvělou kombinaci: Uděláte vědeckou práci, nastudujete zdroje a pak všechno trénujete naživo.

Řada věcí se samozřejmě dělá pro radost, ale jsou tam i zcela praktické aspekty poznání – zkoušíte třeba, jak hluboko do masa lze zatnout meč, jak moc v roubených domech táhne a do jaké míry vás ochrání oblečení. Opravdu zvládne dánská obouruční sekera přetnout prase? Ano! (smích). Představuje meč účinnou zbraň v bitvě? Ne! To všechno si můžete sami otestovat. 

Před časem jsem četl knihu o řecko-perských válkách, v níž se autor snažil rekonstruovat fungování falangy. Místo teoretických dohadů si najal tucet reenactorů a stejný počet hráčů amerického fotbalu, načež zkoušel, co je fyzicky možné. Ve výsledku musel zavrhnout řadu tradovaných představ, které si historici vytvořili výhradně na základě vykopávek a obrazů na amforách. Stalo se něco podobného i vám? 

Ano. Ve svých knihách se hodně věnuju válečnictví a tomu, jak se vlastně Vikingové chovali na bitevním poli. Historické zdroje zmiňují dlouhé řady mužů se štíty, které se navzájem překrývají, tedy onu slavnou „štítovou hradbu“. Jenže když totéž zkusíte v reálu, zjistíte, že se vám ji bez ohledu na disciplinovanost štítonošů nikdy nepodaří udržet pohromadě – kromě případu, kdy stojíte na místě. Jenže když dojde na ofenzivu, musíte vše zorganizovat jinak. Ve skutečnosti taky nikdy neuvidíte, že by dvě armády pochodovaly proti sobě: Jedna je vždy statická, zatímco druhá se k ní přibližuje v nějakém útvaru. 

Jiný zajímavý příklad nabízí takzvaná loď z Osbergu. Dochovala se ve skvělém stavu a rekonstruovali ji v muzeu v Oslu. Lidé pak podle ní vytvářeli funkční repliky, na moři však byly nepoužitelné, jelikož se strašně snadno překlápěly. Historici proto přišli s teorií, že se nejednalo o plavidlo válečné, ale určené k zábavě a kratochvílím, které možná mohlo plout po klidných vodách fjordu, s královnou pohodlně usazenou na přídi. Moc smyslu to ovšem nedávalo, až nakonec někdo řekl: Postavme tu loď od základů znova, s použitím tehdejších nástrojů, a vědecky ji otestujme. Vyzkoušejme, jak lidé tenkrát řezali dřevo a jak ho skládali. A ukázalo se, že je loď v muzeu sestavená špatně. Kdyby ji takto původní stavitelé spustili na vodu, taky by nefungovala.

Povíte nám ještě něco o novém seriálu pro National Geographic, na němž jste se podílel? 

Viděl jsem některé záběry a musím říct, že se jedná asi o nejlepší seriál o Vikinzích, jaký existuje. Bere totiž naše znalosti o jejich materiálním světě vážně a lidé, kteří dělají reenactment, opravdu vědí, co dělají. Seriál nabízí to nejlepší, co můžete na dané téma vidět – což neříkám proto, že v něm vystupuju, ale protože si to opravdu myslím.

TIP: Povoláním Viking: Analýza DNA ukázala pravou tvář severských bojovníků

Dámskou módu v časech Marie Terezie určoval versailleský dvůr. Šlechta, která se pohybovala v centru politického a kulturního dění a u dvora usilovala o výhody, musela držet krok a utrácet horentní sumy za přepychové šaty pro dvorské slavnosti a každodenní reprezentaci. Ve Vídni sice kopírovali francouzskou módu, ale s ohledem na obrovské výdaje na dvůr, armádu a správu se snažili regulovat podobu šatstva úředními výnosy. Císař Karel VI. (1711–1740) proto vydal nařízení, ve kterém se jednotlivým stavům předepisovalo, jaké látky mohou užívat, nebo kolik mohou mít zlatých prýmků, krajek a stuh.

Rovněž jeho dcera Marie Terezie ( 1740–1780) se snažila usměrňovat výdaje za módu, proto u dvora zavedla jednotný kostým, který u žen tvořila červená róba protkaná zlatem a stříbrem a ozdobená krajkami.

Rezervovaná, ale elegantní

Decentní a uměřená Marie Terezie si po celý svůj život nepotrpěla na nádheru, nelibovala si v nejnovějších módních výstřelcích, nicméně jako panovnice musela dbát na reprezentaci. Zachovaly se popisy jejího oblečení při korunovaci na českou královnu: „... měla šaty protkávané stříbrem … a hlavu učesanou podle dnešní módy…, ale bez ozdob a čepečků, aby se mohla nasadit koruna.“

Podobně velkolepě byla oblečena i při uherské korunovaci: „Šaty Jejího Veličenstva byly vyšívané v uherském stylu stříbrem a zlatem a velmi bohatě posázené rubíny, smaragdy a diamanty. Živůtek však byl z nejjemnějších krajek a místo obvyklých stuh byly uprostřed převázány nesmírně drahými krajkami s brilianty. (…) Náprsenka Jejího Veličenstva se skládala dole ze samých perel, nad nimiž bylo vidět mimořádně krásné zasazení drahokamů, která byla velmi jemně zasazena do zlata a skládala se rovněž z rubínů, smaragdů a briliantů, s nimiž se shodoval i nákrčník.“

Jako matka nabádala své děti, aby se oblékaly přiměřeně svému věku a nepřeháněly to s ozdobami a šperky. Například jedné z arcivévodkyň napsala: „Oblékej se vždy decentně. Vdaná žena si nesmí dovolit to co mladá dívka. Ostatní by se Tě hned pokoušely přetrumfnout.“  V tomto směru na ni navázal její syn a dědic Josef II. ( 1780–1790), který francouzskou módu nesnášel, proto prosadil nošení vojenské uniformy jako panovníkovo běžné denní oblečení. Okázalost a přepych se zásadně nehodily do jeho světa racionální účelnosti a jednoduchosti.

Královna v černém

Decentnost panovnice neušla pozornosti a například pruský vyslanec hlásil do Berlína: „... celý dvůr včetně císařovny se kromě svátečních dní oblékal velmi prostě, někdy dokonce neslušivě… Její vzhled (Marie Terezie) je vznešený, i když si jej kazí způsobem oblékání, protože jí malá, anglická krinolína, kterou nosí, nesluší.“

Zlom nastal po smrti jejího milovaného manžela Františka Štěpána v roce 1765, jelikož po zbývajících 15 let svého života se oblékala pouze do černých vdovských šatů. Nechala se ostříhat, šperky rozdala dětem a přestala se účastnit rozmařilých dvorských slavností. Zdobila se pouze tmavými smutečními šperky a hvězdou řádu svatého Štěpána. Uchýlila se paradoxně k řešení mnoha aristokratek, které si nemohly dovolit pořizovat na každou významnou slavnost nové reprezentativní šaty, proto nosily jednoduché, černé a levné smuteční šaty.

Image skromné panovnice ale poněkud nabourávají její účetní knihy, z nichž vyplývá, že i jako vdova utratila ročně za vlastní oblečení kolem 30 000 zlatých. Pro představu uveďme, že za stejnou sumu by si mohla koupit 3 000 koní a že dnes by se jednalo přibližně o 30 milionů korun.

Do nové doby

Marie Terezie byla jako mladá dívka odívána do barokních oděvů, ale svou vládu prožila v rokokové éře. Ta se zbavila barokní rozevlátosti, přidala na jemných detailech, značné zdobnosti a dekorativnosti, ale střih šatů víceméně zachovala, jen zdůraznila jeho graciéznost. Typicky rokokový dámský oděv se skládal z krinolíny, spodničky a živůtku s náprsenkou. 

Základem dámského oděvu pro velké dvorské slavnosti byla v době Marie Terezie obručová sukně neboli krinolína (panier) připomínající koš na drůbež či kopuli. Skládala se ze svrchní sukně, která se vpředu trojúhelníkovitě rozevírala směrem dolů, takže odhalovala spodní sukni. Obě se zhotovovaly z nádherných barevných zdobných látek, byly složitě aranžovány, asymetricky řaseny do velkých, hojných záhybů a shrnovány vpředu i vzadu. Nejčastější formou sukně byla takzvané sukně na polský způsob (robe à la polonaise), kdy svrchní sukně byla zdvižena a zřasena dvěma nebo třemi náběry. Inspirovala se polským národním krojem.

Krinolína neboli obručová sukně se skládala z mohutné konstrukce z velrybích kostic. Na ní pak byla aranžována svrchní a spodní sukně. (zdroj: Wikimedia Commons, CC0)

Vzhledem k tomu, že rokoko bylo posedlé kultem vosího pasu, spočívaly sukně na zvláštní složité kostře na vyztužení, kterou zhotovovali nejčastěji z pěti dřevěných, kovových nebo kostěných obručí. Na konci 18. století se jako výztuha používaly především velmi lehké velrybí kostice. Tato móda měla za následek zdecimování tisíců mořských savců. Obruče poskytovaly velice pevnou oporu, neboť byly spojeny pruhy voskovaného plátna nebo kůže. Toto zařízení se pohybovalo dopředu a dozadu, při chůzi šustilo a vrzalo a působilo velmi nepřirozeně a uměle.

Pro krásu se musí trpět

Několik let po nástupu Marie Terezie na trůn se prosadila nová forma krinolíny (panier à coudes), daleko impozantnější, rozšířená do stran, vpředu a vzadu zploštěná, takže vytvářela úzký ovál široký jeden a půl metru. Sukně byla vysoko vyzvednuta nad pas, tudíž si o ni dáma mohla pohodlně opřít lokty. Jinak si ale příliš velké pohodlí neužila, v tomto těžkém „monstru“ se pohybovala velmi složitě, do dveří mohla vstupovat jen bokem, sedět mohla jen na speciálních širokých pohovkách a pochopitelně nepřicházely v úvahu razantní chůze nebo dokonce popoběhnutí, neboť krinolína by se rozkývala a mohla se zhroutit. Kritici dvorského života z řad osvícenců proto psali o bizarních módních výstřelcích a došli k závěru, že „věk rozumu si ponechává nerozumnou módu“. Krinolína přesto dominovala u evropských dvorů až do Velké francouzské revoluce. 

Od poloviny 18. století se pro méně slavnostní události a volný čas nosila lehčí a jednodušší forma krinolíny (demi panier), skládající se ze dvou samostatných částí, které se na bocích přivazovaly stužkami, přičemž výztuhu tvořily pouze dvě obruče spojené vlněnou, bavlněnou nebo hedvábnou látkou. V této variantě připomínala krinolína sud, zkracovala se na úroveň kolen a část sahající k botám se nastavovala volánem. V 70. letech 18. století se pro cestování a volný čas prosadila ještě jednodušší varianta krinolíny, zvaná considération se dvěma samostatnými podporami na bocích spojenými s korzetem.

Vosí pas

Štíhlost ženského pasu v kontrastu k široké krinolíně pomohl zdůraznit korzet neboli šněrovačka či šněrovaný živůtek vyztužený na bocích kovovými pružinami. Tvořil součást spodního prádla a plnil též funkci podprsenky. Jeho zavedení souviselo s habsburskou dynastií, neboť vznikl ve Španělsku v 16. století. Tvaroval horní část těla do kužele, oblast břicha do špičky a zplošťoval poprsí.

V 17. století byl na francouzském dvoře vyvinut korzet kónického tvaru, který poprsí nezplošťoval, nýbrž ho zvedal, a dodával tak dekoltu krásný tvar. V éře Ludvíka XIV. ( 1643–1715) se po roce 1660 pas začal postupně zužovat, až vyvrcholil vosím pasem. Ženská postava tak připomínala přesýpací hodiny a v rokokové éře spíše kužel. Tato mánie vydržela až do pádu Bastily (14. července 1789). Korzet podporoval rovné držení těla, což vyhovovalo dvořankám, které musely při mnoha slavnostech u dvora dlouhé hodiny stát, neboť sedět směli pouze členové panovnické rodiny a malý okruh nejvyšší šlechty. 

Součástí korzetu byla náprsenka. Zhotovovala se v podobě trojúhelníkovité vložky ze silného kartonu, želvoviny či slonoviny potažených látkou. Zasunovala se vpředu před korzet, z obou stran se připínala na háčky a byla velmi bohatě zdobena výšivkami, krajkami, stuhami a šperky. 

Pod sukněmi se nosila spodnička neboli spodní košile. Chránila tělo a vzácné látky na sukních a dalších částech před potem a dala se snadno vyprat. Kalhotky se u dvora v této době ještě nepoužívaly, byly vnímány jako neelegantní a nepraktické. 

TIP: Barokní módní policie: Co se nosilo kromě paruk a korzetů?

Po smrti Marie Terezie zachvátila evropské dvory vlna anglomanie a móda se pohnula směrem k uvolněnějšímu oblečení z lehkých vzdušných látek, které se přepásalo širokým páskem. Tento trend vyvrcholil v napoleonské éře návratem k antice a empírovou módou včetně odhalování krás ženského těla pomocí výstřihů a průhlednosti materiálů.

Exotický liliovník tulipánokvětý: Strom s tulipány ve větvích

Když jsem poprvé spatřil strom „s tulipány ve větvích“, chvíli jsem myslel, že mám halucinace. Ani dnes po letech nemůžu liliovník tulipánokvětý zařadit mezi stromy, na které bych si zvyknul…

Návštěvník z cizích krajů: Šakalové se začínají zabydlovat také v Česku

Někdy kolem roku 1989 se na jižním Slovensku objevil šakal obecný. Neurčité slůvko „někdy“ je na místě, protože nenápadná psovitá šelma žijící v ústraní mohla po delší čas unikat lidské pozornosti…

Australská rezervace získala od anonymního dárce obřího pavouka

Australská rezervace získala obřího pavouka s tak silnými čelistmi, že by prorazily i lidský nehet…

Smrtící sevření: Které zvířecí druhy mají nejsilnější čelisti?

Především mezi predátory často najdeme druhy zvířat, která mají takovou sílu v čelistech, až z toho při představě jejich útoku na člověka zamrazí…

Drzoun s velkou kuráží: Co možná nevíte o rosomácích sibiřských

Rosomák sibiřský je známý pro svou drzost a snad až bláznivou odvahu. Jsou dokonce popsány případy, kdy zhruba patnáctikilový rosomák odehnal od kořisti trojici vlků, kteří zarputilého soupeře zkrátka nedokázali zastrašit…

Milovníci lidského masa: Střetnutí s lidožravými lvy

Lidé pro lvy nikdy nebyli přirozenou kořistí. Jenže teritorium lvů je stále menší a ke střetům mezi populacemi těchto šelem a pastevci hlídajícími stáda dobytka dochází stále častěji. Na lvím jídelníčku se tak může ocitnout i člověk… 

Lamželezové bez publika: Kdo jsou největší siláci mezi zvířaty?

Profesionální vzpěrači zvedají činky těžké přes 260 kilogramů a borci nižších váhových kategorií dostanou nad hlavu až několikanásobek vlastní hmotnosti. Proti výkonům z říše zvířat je to ovšem úplně zanedbatelné… 

Včela versus vosa: Kdo má silnější jed?

Složení jedu u včely a vosy (a také sršně) je podobné. Bolí více bodnutí vosou, nebo včelou, a proč?

Návrat chlupáčů: Přemnožili se nám v Evropě medvědi?

Kdysi byl starý kontinent domovem desítek tisíc majestátních šelem, ale intenzivní lov a ztráta životního prostředí kvůli šíření pastvin jejich stavy zdecimovaly. Nyní se medvědi vracejí – a s nimi přicházejí konflikty…

Invazní pavouk ulovil v Británii netopýra: Jde o první podobný případ na světě

Snovačka ostrovní, pavouk původem z Madeiry a Kanárských ostrovů, se šíří na Britských ostrovech i jinde po světě. Ukazuje se, že v jejích pavučinách končí i chránění netopýři…

Podobně jako krvavá občanská válka ve Španělsku (1936–1939), i Československo v roce 1938 poutalo pozornost zahraničních tiskových agentur a novinářů. Hrozící rozsáhlý evropský konflikt přilákal i mnohá žurnalistická esa. Jejich reportáže jsou cenným svědectvím o atmosféře v zemi, kde byl ve vzduchu už téměř cítit střelný prach.

Velká jména

Jedním z nich byl nositel Pulitzerovy ceny Hubert Renfro Knickerbocker, který pracoval pro Hearstův tiskový koncern. Platil za jedničku mezi novinářskými lovci katastrof a bitev. Jméno mu udělaly knihy o Číně a Sovětském svazu či reportáže ze Španělska.

Už v roce 1934 vyšla (i v českém překladu) jeho kniha Bude válka v Evropě? (Will war come in Europe?). V ní například upozorňoval na revizionistické snahy Maďarska a Německa a strategicky nevýhodnou polohu ČSR. Zkušeného žurnalistu, který měl za sebou mimo jiné interview s Hitlerem i Churchillem, udivovalo, jaký mezinárodní rozhled Češi mají, třeba i řadoví vojáci.

Hned od března 1938 přibyl do Prahy další světoběžník, podle historika Roberta Kvačka až příliš sebevědomý Angličan George Ward Price. Psal do Daily Mailu, jehož majitel nemohl už ve 20. letech přijít Československu na jméno. Ward Price smýšlel obdobně. Zato dělal reklamu Hitlerovi a Mussolinimu.

Půjdeme do toho sami!

Ovšem mezi českými čtenáři je dodnes známý především Sydney Morrell, který v Československu působil v letech 1938 a 1939. Právě tento žurnalista z britského Daily Expressu poskytl o dění u nás jeden z nejplastičtějších obrazů. Své postřehy a reportáže – i v dnešním měřítku ve velmi čtivé formě – shrnul v knize Viděl jsem ukřižování (I Saw the Crucifixion). Ve dnech mobilizace si poznamenal: „Češi se připravovali na válku téměř s radostí. Nikoliv snad proto, že by měli válku rádi nebo že nenáviděli Němce, nýbrž proto, že se jim naskytla příležitost bojovat za existenci své vlasti.“

Morrell chrlil reportáže takřka denně. Netrávil většinu času – jako mnozí jeho kolegové – jen v Praze, ale v autě křižoval republiku, hovořil s obyčejnými lidmi i vojáky. V Československu působil už řadu měsíců předtím, než krize vyvrcholila mobilizací a mnichovskou konferencí. V reportáži z března 1938 popsal velké odhodlání Čechoslováků: „Stál jsem v české pohraniční celnici v Mikulově. (…) Pozoroval jsem dva české finančníky v khaki uniformách, jak prohlížejí moje zavazadla. (…) Co byste dělali, kdyby vás Německo napadlo? otázal jsem se. Finančníci se na sebe usmáli."

Strážce hranic reportérovi odpověděl: „Ten, který uměl lépe německy, odpověděl: Když nás Německo napadne, budeme bojovat. Nejsme přece Rakušáci. U nás to Hitlerovi tak nepůjde, jako mu to šlo v Rakousku. My Němce známe. Žijeme už tisíc let v jejich sousedství; vládli nám přes tři sta let a pokoušeli se nás poněmčit, ale nepovedlo se jim to. (…) A dejme tomu, že vám vaši spojenci Francie a Rusko nepomohou? zeptal jsem se. Pak se do toho dáme sami, odpověděl bez rozmýšlení.“

Raději zemřít než žít vkleče

Atmosféru v době mobilizace a pomnichovského zabírání pohraničí německou armádou ve svých reportážích poutavě popisoval také americký novinář Vincent Sheean, který od března 1938 do března 1939 reportoval o událostech v Evropě – především ze Španělska a Československa, a to hlavně pro New York Herald Tribune. Svědectví o tom, co v těchto zemích prožil, podal poté také v knize Ne mír – ale meč (Not Peace But A Sword), jež v roce 1946 vyšla i v českém překladu.

Na rozdíl od některých jiných novinářů neměl Sheean pro fašistické režimy ani zrnko uznání a tvrdě kritizoval Francii a Británii za jejich neochotu postavit se Hitlerově rozpínavosti. „Až se někdy odhodlají k odporu, bude to proto, aby si uchránily své žoky peněz a své říše, a nikdy ve jménu nějaké zásady, která by měla všelidský význam,“ poznamenal ve své rozsáhlé reportáži z Prahy, která se během mobilizace připravovala na úder německé Luftwaffe.

„I Češi, podobně jako Španělé v občanské válce, byli podle všeho přesvědčení, že je lépe zemřít než žít vkleče. (…) Očekávali nejhorší a nic si nenalhávali. Ale dívali se tomu nejhoršímu do očí s odhodlaným klidem, nesentimentálně a bez uhýbání. (…) Země byla na takový den dokonale připravena a věděla, co má dělat. Tento moderní David byl tváří v tvář Goliášovi nebojácný, vážný a odhodlaný,“ líčil Sheean.

Zahraniční novináři měli být v případě vypuknutí války v roce 1938 z Prahy evakuováni, pokud si výslovně nepřáli zůstat. Odjezd měl koordinovat přednosta tiskového odboru ministerstva zahraničí Miloš Šafránek, který předtím v letech 1927 až 1938 působil jako diplomat v Paříži a byl kulturním a tiskovým atašé.

Očekávali jsme bomby

„Psát pro tisk nebylo v těch dnech v Praze vůbec možné – nebylo žádné spojení. (…) V pondělí 26. září večer pronesl Hitler v berlínském Sportovním paláci svou řeč. (…) Očekávali-li jsme někdy bomby, očekávali jsme je teď. (…) Na poslech onoho projevu jsme si vyjeli do Šeberova, vesnice nedaleko Prahy, kde jsem si se svou ženou a několika kolegy novináři pronajal od místního berního úředníka část domu, abychom v případě bombardování měli kde v klidu přespat,“ popisoval Vincent Sheean, který byl rozhodnutý v případě vypuknutí války hned ráno odjet zase do Prahy, nasbírat zde materiál pro zprávu do Ameriky a pokusit se ji pak nějakým způsobem odeslat.

Když místo očekávané války přišla mnichovská konference, Sheean a další žurnalisté se vydali do pohraničí, aby reportovali o zabírání čs. území německými jednotkami a hlavně – aby sledovali příjezd Adolfa Hitlera. „Odjeli jsme,má žena, já a Walter Kerr (zpravodaj americké rozhlasové stanice NBC, pozn. red.) velmi časně ráno do Karlových Varů, chtěli jsme spatřit Hitlerův triumfální vjezd do města. Nesmírně mi na tom záleželo, protože šlo o mou poslední zprávu z Československa,“ vysvětloval Sheean v již zmiňované knize Ne mír – ale meč.

Ze zuboženého Československa odjel 8. října 1938 přes Brno a Bratislavu do Vídně. Později vzpomínal, jak tiskový šéf z Berlína, který Hitlera v Karlových Varech doprovázel, před britskými a americkými novináři poznamenal: „Tak, a teď už je všechny jen poženeme. Teď už se nezastavíme!“

Hovořil s Hitlerem, pak hájil ČSR

V Praze působil také Denis Sefton Delmer, další z britských novinářů. V roce 1938 mu bylo teprve 34 let, měl však už za sebou zářnou kariéru, kdy se mu například podařilo uskutečnit rozhovor s Adolfem Hitlerem. Právě nacistické Německo a jeho represivní režim znal velmi dobře a na jeho textech bylo znát, že stále silněji sympatizuje s Československem. I proto se ostatním kolegům reportérům rozhodl vysvětlovat pozadí propagandy, kterou se zahraničním politikům i novinářům snažila podsouvat Henleinova Sudetoněmecká strana.

Za zmínku jistě stojí také práce anglického dopisovatele Daily Telegraphu a New York Times George E. R. Gedye. O tom, co v roce 1938 zažil v Československu i v Rakousku, napsal knihu Padlé pevnosti: Tragédie střední Evropy (Fallen Bastions: The Central European Tragedy). Nutno podotknout, že angličtí nakladatelé odmítali knihu vydat a požadovali po autorovi vyškrtnutí pasáží, v nichž ostře kritizoval Chamberlainovu politiku. Rukopis nakonec vyšel v Klubu levicových knih v únoru 1939 a jen během prvních dvou měsíců se dočkal čtyř dotisků! Ve Spojených státech nakladatelé žádnými ohledy vůči londýnským appeaserům netrpěli a kniha vyšla s přímočarým názvem Zrada ve střední Evropě.

Nepříliš chutná „česká klobása“

Situace v českém pohraničí a osud Československa bylo téma, které silně rezonovalo také ve francouzském tisku, byť je částečně zastiňoval tehdy právě probíhající konflikt ve Španělsku a také japonská agrese vůči Číně. Souboj odpůrců závazků vůči středoevropskému spojenci a naopak zastánců společné obrany vrcholil na stránkách francouzských deníků a časopisů na jaře 1938.

Dárkem pro nacistickou propagandu byl například článek z 12. dubna 1938 v pařížském listu Le Temps, kde profesor právnické fakulty Joseph Barthélemy zpochybňoval, proč by „miliony Francouzů“ měly padnout ve válce za „udržení tří milionů sudetských Němců pod pražskou správou“. V textu se autor podivnou právní konstrukcí snažil tvrdit, že v případě Sudet vlastně Francie není smluvně povinná za ČSR válčit. Článek vyvolal značnou mezinárodní odezvu a Německo jej okamžitě převzalo a šířilo po celé Evropě. Československo se stávalo i terčem francouzských karikaturistů, kteří ho kreslili jako „saucisson tchéque“ – českou klobásu, čímž naráželi na národnostní mix obyvatel republiky.

TIP: Recept na válku: Čím oslovoval Adolf Hitler své voliče a co jim sliboval?

Navzdory mezi Francouzi obecné oblíbenosti Čechoslováků jako spřáteleného národa ale rychle převážil názor, proč by francouzští vojáci měli opustit bezpečí za Maginotovou linií a vrhat se do války s nejistým výsledkem kvůli jakýmsi národnostním pohraničním třenicím ve středu Evropy. Když navíc Adolf Hitler sliboval, že zabráním čs. pohraničí jeho územní požadavky končí, většina Francouzů tomu ráda uvěřila. 

Hibernace nebo též zimní spánek je zvláštní stav organismu u některých savců, kteří s jeho pomocí přečkávají nepříznivé podmínky, jako například zimní období v mírném klimatickém pásu. Pro hiberbaci je typické značné snížení metabolické aktivity i pokles tělesné teploty. U nás ji známe například u netopýrů, hmyzožravců jako jsou ježci nebo třeba hlodavců, včetně křečků, plchů nebo syslů.

Naopak u primátů, s čestnou výjimkou lemurů, hibernaci nepozorujeme a není jim vlastní ani méně extrémní stav označovaný jako torpor, kdy dochází ke snížení tělesné teploty v podobě regulované hypotermie jen po část dne. Podobný stav útlumu životních funkcí by ale mohl být pro člověka užiečný, například v medicíně nebo během dlouhodobých kosmických letů.

Na cestě k hibernaci

Tým odborníků Čínské akademie věd nedávno poprvé experimentálně vyvolal hypotermii u makaků jávských (Macaca fascicularis). Vědci prozkoumali jejich termoregulaci a manipulovali jejich tělesnou teplotu pomocí chemických látek. Stav makaků přitom sledovali prostřednictvím zobrazování funkční magnetickou rezonancí, analýzy chování a detailního monitorování vybraných fyziologických a biochemických parametrů. Své výsledky vědci zveřejnili v časopise The Innovantion.

Badatelé identifikovali evolučně konzervované excitační neurony v preoptické oblasti hypotalamu, které hrají klíčovou roli v termoregulaci primátů. Ukázalo se, že termoregulační mechanismy primátů jsou složitější než například u myší. Podchlazené myši klesá tělesná aktivita i srdeční tep, zatímco organismus primáta „bojuje“ s chladem, přičemž dochází ke zrychlení srdeční činnosti, třasu svalů a zesílení pohybů končetin.

TIP: Nečekaná inspirace: Zimující medvědi grizzly nám pomohou se svalovými atrofiemi

„Náš výzkum je první úspěšnou demonstrací hypotermie u primátů, přičemž ji vyvolala cílená manipulace neuronů. Vytvořili jsme model s podchlazenou opicí, který představuje milník na stále ještě dlouhé cestě k umělé hibernaci na palubě kosmických lodí,“ shrnuje výsledky experimentu doktor Hong Wang z Čínské akademie věd.

Život ve vesmíru může mít mnoho podob – od jednoduchého mikrobiálního až po technicky vyspělé civilizace. Druhá jmenovaná forma je pro nás pochopitelně mnohem atraktivnější, jak ale zjistit, zda na miliardy kilometrů vzdálené exoplanetě existuje technicky vyspělá civilizace? Podle odborníků by nám v tomto směru mohly pomoci „technosignatury“ – tedy jakýsi soubor srozumitelných stop technologických aktivit. Právě na takové stopy se zaměřují astronomové, především v rádiové a infračervené oblasti elektromagnetického spektra.

Nedávno jedno takové pátrání uskutečnil mezinárodní tým odborníků, který vedla Sofia Sheikhová z amerického Instiutu SETI, předního pracoviště v oblasti hledání mimozemských civilizací. Sheikhová s kolegy k tomuto účelu využila služeb amerického radioteleskopu Green Bank v Západní Virginii. Vědci zmapovali celkem 12 exoplanet, vždy v době jejich tranzitu přes kotouč příslušné mateřské hvězdy.

Hon na technosignatury

Jak pátrání po stopách technicky vyspělé civilizace dopadlo? Bohužel stejně jako doposud vždy v podobných případech. Vědci nenarazili na žádné signály, které by mohli považovat za „technosignatury.“ Zároveň ale narazili na dva zajímavé rádiové signály, které jsou podle všeho přírodního původu, ale badatele zaujaly natolik, že si podle nich zaslouží další pozornost.

Přesto výsledek názorně ukazuje, co je hlavním přínosem podobných projektů, u nichž je jen mizivá naděje na úspěch. Podobné snahy totiž přispívají k rozvoji nových přístrojů a používaných metod a občas poskytnou i zajímavé, vědecky relevantní výsledky. Vesmír je stále z velké části neprozkoumaný a každé pozorování je dobré.

TIP: Jsme ve vesmíru sami? Rozhovor s vědcem z Fyziologického ústavu Akademie věd

Zásadní problém SETI a celého pátrání po mimozemských civilizacích spočívá v tom, že jde o „hledání jehly v kupce sena.“ Vesmír je ohromný a je plný těles i nejrůznějších signálů. Pokud bychom hledali čistě náhodně, byla by naděje na úspěch zcela minimální. Proto se tým Sheikhové zaměřil na slibné exoplanety v době jejich tranzitu, kdy je podle badatelů největší šance, že případný signál z takové exoplanety dokážeme zachytit na Zemi.

Celá šedesátá a sedmdesátá léta 19. století se vyznačovala dynamickým rozvojem výroby všech možných optických zařízení. Díky vynálezům daguerrotypie a především fotografie začaly vedle dalekohledů či mikroskopů vznikat i různé fotografické přístroje, na které se později někteří výrobci specializovali.

V českých zemích vyráběli na přelomu 19. a 20. století fotografické přístroje čtyři podnikatelé: Bernard Goldwein, Josef Vojta, Tomáš Loukota a Alois Kreidl. Po nich následovali další, kteří pokračovali v tovární produkci už modernějších modelů. Ve dvacátých a třicátých letech to byly zejména firmy Václava Koláře, Václava Kouly, Odona Keyzlara, Emila Birnbauma a také podnik, který založili Jan a Jindřich Bradáčové.

Z Prahy do Hovorčovic

Bratři Bradáčové se narodili ve Vídni: Jan roku 1906, Jindřich o dva roky později. Oba měli technické nadání, od mládí se proto věnovali konstrukci různých strojů. Zpočátku jako amatéři, roku 1926 se ale přestěhovali do Prahy, kde založili závod přesné mechaniky s názvem Synchrono. Zpočátku byli jedinými zaměstnanci a v malé dílně vyráběli drobné optické přístroje. Firma se ovšem postupně rozrůstala a vedle lékařského zařízení se začala specializovat na kinematografické stroje a promítací kamery pro 35milimetrové filmy. Brzy se zařadila k tuzemské špičce a její přístroj Evroplex si získal velkou oblibu. Jediným problémem bylo, že šlo o poměrně robustní výrobek, který se příliš nehodil pro malá a střední kina.

Povzbuzeni rostoucím počtem zakázek začali Bradáčové hledat vhodnější prostory, v nichž by mohli svá zařízení dále vyrábět. Volba nakonec padla na středočeské Hovorčovice, vzdálené zhruba 10 kilometrů severovýchodně od Prahy. Firma si zde roku 1934 pronajala výrobní halu, k níž později přistavěla ještě dvě další. Zároveň se změnil název podniku, který nově zněl Bratři Bradáčové. Jan Bradáč přitom jakožto ředitel a hlavní konstruktér někdy vystupoval jen pod svým jménem. Oficiální sídlo firmy nadále zůstávalo v Praze, výrobky tedy vedle loga BB často nesly označení Bradáč Prague Czechoslovakia.

V Hovorčovicích se podniku dařilo, zaměstnával řadu lidí z obce i okolí a bratři začali uvažovat o rozšíření výrobního programu. Oba byli vášnivými fotoamatéry, od roku 1936 proto postupně uvedli na trh pět typů originálně řešených fotoaparátů. 

Úspěšná prvotina

První přístroj z dílny Bradáčových získal název Kamarád. Byla to celokovová dvouoká zrcadlovka na svitkový film 6 x 6 centimetrů. Podle dobové reklamy šlo o zrcadlovou komoru se dvěma objektivy, u které je „technická a optická dokonalost spojena s krásným tvarem“. Základní objektiv Bellar, vyráběný v drážďanské optické továrně Ernst Ludwig-Werke, měl ohniskovou vzdálenost 7,5 centimetru. Fotoaparát byl vybavený zaostřovacím šroubem, umístěným na přední straně pod objektivem, a samočinně se otevírajícím světlíkem s vestavěnou lupou.

Horní objektiv umožňoval „nejpřesnější zaostřování, přičemž šlo pozorovati a kontrolovati obraz i při snímku samém“. Ve světlíku byl pak vidět „zářivě jasný obraz v plném rozměru“ a dle reklamy se i začátečníkovi měly podařit už první snímky. 

Obsluha celého přístroje měla být co nejjednodušší. Přetáčení filmu bylo automatické, přičemž nechtěnému převinutí bránila zajišťovací západka. Jak uváděla dobová inzerce, „Prostým stisknutím knoflíku se samočinně uvolní jen taková délka filmu, jíž je zapotřebí pro příští snímek. Toto zařízení tak umožňuje dělati velmi rychle snímek za snímkem.“

Ačkoliv se jednalo o první fotografický přístroj firmy, získal si výbornou pověst nejen v Československu, ale i v zahraničí. Vyvážel se například do Holandska, Švédska, Belgie, Anglie, Itálie, Spojených států, Kanady nebo Mexika. Byl dokonce tak oblíbený, že podnik nestíhal uspokojit všechny žadatele a musel některé odmítat. Cena fotoaparátu se roku 1936 pohybovala mezi 1 200 a 1 500 korunami včetně kožené brašny. Již v následujícím roce představila firma inovovaný model Kamarád vzor II, který se ovšem lišil jen v pěti drobných detailech – například ve štítku na horní ploše hledáčku nebo v jiném typu krytu mezi objektivy.

Výhodná spolupráce

Vzhledem k velké domácí i zahraniční konkurenci byla pro úspěch firmy klíčová propagace v médiích a prezentace na různých veletrzích a výstavách. Obchodní zastoupení značky měla na starost pražská firma Bedřich Kuh, která v Československu zastupovala například drážďanskou firmu Mimosa nebo berlínské společnosti Foth & Co. a Fotofex-Kameras. V portfoliu přitom měla i řadu pomůcek pro fotoamatéry, třeba přenosné reflektory Matélux nebo zaostřovací film Exakt.

S Bedřichem Kuhem začali Bradáčové spolupracovat hned v září roku 1936, jak dokládá inzerce z Časopisu turistů, v níž „uvádějí Fotodílny Jan Bradáč Hovorčovice s firmou Bedřich Kuh, která převzala světový prodej, první československý zrcadlový fotopřístroj Kamarád poprvé na Pražský veletrh“.

V magazínu Letem světem z téhož roku pak stojí: „Kamarád, nová čsl. zrcadlovka 6 x 6 cm je šťastným tahem firmy J. Bradáč a věříme, že hlavní její zástupce u nás, firma Bedřich Kuh, Praha I, U Radnice 11, postará se o značné její rozšíření.“ A úspěšnou spolupráci potvrzuje i Pestrý týden z následujícího roku, ve kterém inzerce hlásá: „Světový úspěch čs. zrcadlovky Kamarád, zbaví vás rozpaků při volbě vašeho fotopřístroje.“

Po prvních dvou modelech následoval roku 1937 třetí s označením Kamarád M II. Měl nový objektiv od firmy Hugo Mayer z německého Görlitzu (Zhořelce) a řadu doplňků, například barevné filtry nebo předsádkové čočky. Jeho cena se pohybovala podle typu závěrky od 1 279 do 1 600 korun včetně brašny. Pro exportní účely byl označován také německým nápisem Kamerad nebo anglickým Companion (Společník). 

Autoflex a Flexette

Opravdovou novinkou se ale stal teprve fotoaparát Autoflex, který bratři Bradáčové představili roku 1938. Tato precizně zpracovaná zrcadlovka se mohla pochlubit hned několika technickými vymoženostmi, jednou z nich byl zcela samočinný posun filmu. Uživatele potěšila i lehce ovladatelná spoušť a možnost několikanásobného osvitu jednoho okénka. Oba objektivy (jak hledáčkový, tak pracovní) byly shodné a daly se v případě poškození zaměnit. Cena fotoaparátu se pohybovala od 1 240 do 1 440 korun a bylo možné si k němu dokoupit barevné filtry nebo sluneční clonu.

Autoflex byl přes všechny vymoženosti určený spíše pro vyspělejší fotoamatéry. Firma proto současně s ním přišla ještě s dalším modelem s názvem Flexette. Ten byl označovaný jako „lidový fotografický přístroj“ a zákazníci si ho velmi oblíbili, protože za nižší cenu splňoval vysoké technické požadavky. Vyznačoval se kvalitním provedením, značkovou optikou i spolehlivě pracující závěrkou. Lehce exponující spoušť, umístěná na spodní straně fotoaparátu, měla ochranu proti rozhýbání obrazu. Světlík s lupou a průhledným hledáčkem umožňoval pohodlné snímání z výše oka, k zaostřování sloužila otočná obruba pracovního objektivu. Cena přístroje se v roce 1938 pohybovala od 740 do 866 korun.

Právě Flexette je považován za vrchol produkce firmy bratří Bradáčů. Ve své době neměl na československém trhu konkurenci a stejně jako modely Kamarád či Autoflex se hojně vyvážel i do zahraničí. S nástupem nacismu se ale situace změnila. Bradáčové se ještě do konce roku 1938 rozhodli výrobu fotoaparátů ukončit a v březnu 1939 prodali své patenty za 987 000 korun přerovské firmě Optikotechna. Nadále se pak věnovali už jen produkci kinostrojů a promítacích kamer. 

Stěhování do Přerova

Optikotechna byla ve třicátých letech největším optickým závodem v Československu. Založil ji roku 1933 stavební podnikatel Alois Beneš a zabývala se hlavně výrobou objektivů a zvětšovacích přístrojů. Hned v roce 1934 vznikla v podniku vlastní konstrukční kancelář a začala například výroba speciálního zařízení pro telefonní ústředny. Vývoz směřoval do Itálie, USA, Anglie, Švédska, Norska, Argentiny, Íránu i na Nový Zéland. S rostoucí produkcí přestávaly stačit původní prostory, firma se proto roku 1935 organizačně včlenila do brněnské Zbrojovky a v následujícím roce začala v Přerově stavět nový moderně vybavený závod.

Na přelomu let 1938 a 1939 podnik převzal veškerou produkci fotoaparátů firmy Bratři Bradáčové. Několik měsíců pokračoval ve výrobě přístrojů Autoflex a Flexette, zároveň ale připravoval jejich inovaci. Z jednoduššího modelu Flexette vznikl ještě do konce roku 1939 téměř totožný přístroj Flexaret I, který se stal základem populárních a úspěšných zrcadlovek Flexaret II, III a dalších. Přístroj Autoflex konstruktéři Optikotechny později také vylepšili a dali mu název Optiflex I a později Optiflex II. 

TIP: Ze špionské síně slávy: Československý fotoaparát Mikroma a pistole ČZ-75

Během druhé světové války byl podnik přejmenován na Hermann Goering Optische Verzeuge a musel dodávat vojenské optické přístroje pro německou armádu. Šlo především o binokulární dalekohledy, puškohledy, periskopy, zaměřovače a dálkoměry. Roku 1946 pak byla firma znárodněna a stala se základem národního podniku Meopta Přerov.

V přerovské Meoptě, která v padesátých a šedesátých letech patřila k předním světovým producentům kinoprojektorů a fotoaparátů, skončila výroba fotografických přístrojů roku 1971. Dnešní akciová společnost se věnuje výrobě různých optických zařízení, především dalekohledů.

Invazní druhy jsou pověstné schopností šířit se na novém území rychlostí blesku. Původní druhy obvykle nejsou připravené na příchod nového druhu, což mu poskytuje značnou výhodu. Zářným příkladem je sršeň asijská (Vespa velutina), jedna z několika asijských druhů sršní, které teď budí paniku na jiných kontinentech. Dalším známým příkladem je sršeň mandarínská (Vespa mandarinia), která nedávno pronikla do Severní Ameriky.

Sršeň asijská se dokáže šířit rychlostí přes 80 kilometrů ročně. V roce 2004 se dostala do Evropy a hned zahájila úspěšnou invazní „kariéru“. Nemá tu mnoho přirozených nepřátel a podstatnou výhodou pro ni je, že se zdejší kořist, což je především včela medonosná, neumí útokům sršní asijských bránit.

Nebezpečný lovec včel

Sršeň asijská je výjimečně zdatný lovec. Patří mezi nejlepší letce a nejvíce efektivní predátory v celém příbuzenstvu sršní a vos. Číhá v letu na včely vracející se do úlu a loví je. Ve srovnání se sršní domácí představují útoky asijských sršní pro evropské včelíny výrazně vyšší riziko. Asijské včely používají účinné obranné strategie s promyšleným výstražným a likvidačním systémem, které jsou ale poměrně složité. Evropské včely se takto bránit neumí a vůči vetřelci tak obvykle nemají šanci.

Eileen Dillane z irské University College Cork nedávno prostudovala tři mitochondriální geny sršně asijské z různých populací v rámci Evropy. Šlo hlavně o sršně z Francie, Španělska a Portugalska, ale i z dalších zemí. Ukázalo se, že tyto populace jsou geneticky prakticky totožné. Výsledky výzkumu zveřejnil časopis Journal of Hymenoptera.

Badatelé dospěli k závěru, že veškeré sršně asijské v Evropě, kterých je nyní jž mnoho milionů, pocházejí od jediné královny. Ta se na starý kontinent dostala v roce 2004 z Číny se zásilkou keramiky.

TIP: Zničí sršně Ameriku? Jak velkou hrozbu představuje invazní sršeň z Asie?

Invaze sršně asijské pokračuje, přičemž tito nebezpeční lovci ohrožují nejen včelstva, ale také lidské obyvatele invadovaných území. Nejsou sice tak útočné jako vosy a jsou naštěstí méně agresivní než v Asii, na rozdíl od evropských sršní ale asijským vetřelcům téměř nelze uniknout. Člověka dlouho pronásledují a mají velmi bolestivá žihadla. V Evropě mají již na svědomí i několik úmrtí.

Obrněný nezmar z východu: Nejpočetnější sovětský tank T-55

Mnozí fandové vojenské historie tvrdí, že nejpočetnějším tankem všech dob je sovětský T-34. Ve skutečnosti překonal druhoválečnou legendu její mladší bratr, který se proslavil pod označením T-55…

Stalinův otvírák konzerv: Sovětská samohybná houfnice ISU-152

Sovětský svaz přišel během druhé světové války s řadou jednoduchých a účinných zbraňových konceptů. Ikonou se stal tank T-34 a řada neméně efektivních konstrukcí. Jednu z nejúspěšnějších představovala samohybná houfnice ISU-152…

Očima protivníků: Názory spojeneckých velitelů na generalitu Wehrmachtu

Během bitev se spojenečtí velitelé utkávali s generály Wehrmachtu a na své protějšky si vytvářeli různé názory. Zatímco někteří němečtí důstojníci se u soupeře těšili úctě a vážnosti, jiní tak dobrý dojem nezanechali…

Smrtící výstřel odnikud: Zničení tanku M26 Pershing německým stíhačem Nashorn

Koncem války v Evropě nasadily obě strany do bojů své nejvýkonnější obrněnce. Osádce jedné ze samohybek typu Nashorn se u Kolína nad Rýnem podařil mistrovský zásah…

Kreml na dohled: Co se odehrálo na předměstí Moskvy v roce 1941?

Nejzazším bodem, jejž německá armáda dosáhla, se staly Chimki ležící severozápadně od Moskvy. Ohledně data i jednotky, jež měla tohoto úspěchu docílit, panuje řada nejasností…

Potomci Bormanna, Heydricha a Himmlera: Kde skončily děti elitních nacistů?

Jaké to je, prožít celý život ve stínu obludných zločinů svých otců? Děti nacistických rodičů většinou o jejich hrůzných skutcích nevěděly. Po válce je však čekal krutý šok, a ne všechny se z něj dokázaly vzpamatovat… 

Severokorejský David proti Goliášovi: Námořní střet u Chumonchin Chan

Severokorejský kapitán Kim Kun Ok nařídil zvýšit otáčky svého malého plavidla a člun doslova letěl po hladině vstříc šedivým siluetám tří nepřátelských lodí. Torpédové roury však zely prázdnotou. Čím bude útočit, to sám nevěděl… 

Kořistní finské obrněnce: Když rudou hvězdu překryla svastika

Používání v boji získané nepřátelské techniky nepředstavovalo u většiny armád druhé světové války žádnou zvláštnost. Jen málokdy ale ukořistěné stroje tvořily ve výzbroji svého nového majitele většinu. V případě obrněných sil finské armády tomu tak bylo…

Hitlerovy tanky mezi tisíci jezery: Němečtí tankisté v Karélii

Operace Polární liška představovala společný finsko-německý úder proti pozicím sovětského Severního frontu u města Salla v červenci 1941. Šlo přitom o součást rozsáhlejší operace Stříbrná liška, mající za cíl obsadit klíčový přístav v Murmansku…

Nevinné oběti vojenských letounů: Sestřely civilních letadel během studené války

Po druhé světové válce nastal bouřlivý rozvoj civilního dopravního letectví. Ve stejné době se ale vystupňovalo nepřátelství mezi východem a západem, dnes označované jako studená válka. Došlo i k tomu, že se civilní letouny stal obětí vojenských stíhačů…

Astronomové poprvé odhalili exoplanetu, která se ve „spirále smrti“ přibližuje ke své stárnoucí mateřské hvězdě. Podle všeho se s ní nakonec srazí a zanikne v její žhavé náruči. Podobný scénář bude zřejmě za miliardy let k vidění i ve Sluneční soustavě, i když dnes je obtížné přesně předpovědět, jak bude taková událost vypadat.

Zmíněnou planetou, mířící vstříc své smrti, je plynný obr Kepler-1658b s hmotností necelých šesti Jupiterů, který obíhá v těsné blízkosti hvězdy spektrální třídy F – hvězdy o něco větší a zářivější než Slunce. Celý systém se nachází zhruba ve vzdálenosti 2 600 světelných let od nás. Tento pekelně horký jupiter oběhne hvězdu za necelé tři dny, přičemž jeho povrchová teplota dosahuje závratných 5 930 °C.

Špatné vyhlídky pro horký jupiter

Shreyas Vissapragada z amerického výzkumného centra Harvard-Smithsonian Center for Astrophysics a jeho kolegové zjistili, že Kepler-1658b obíhá velmi blízko své mateřské hvězdě (mnohem blíže než Merkur ke Slunci), neustále se k ní navíc přibližuje. Doba jeho oběhu se za jeden pozemský rok zkracuje zhruba o 131 milisekund. Výzkum zveřejnil časopis Astrophysical Journal Letters.

„Je to poprvé, kdy přímo pozorujeme planetu, která se řítí na mateřskou hvězdu v pokročilé fázi vývoje. Pokud se tato planeta bude přibližovat ke hvězdě i nadále stejnou rychlostí, srazí se s ní za méně než tři miliony let,“ upřesňuje Shreyas Vissapragada pro AFP.

TIP: Co se stane s horkými jupitery, když se jejich hvězda změní v červeného obra?

Stárnoucí hvězda systému Kepler-1658 před časem vstoupila do fáze poddobra, která se vyznačuje zvětšováním a zjasňováním hvězdy. Na oběžnou dráhu horkého jupiteru působí slapové síly a dochází k jejímu zkracováním. Tento proces může mít i opačný průběh, jak můžeme pozorovat na velmi pomalém vzdalování Měsíce od Země.