Z cibule se při krájení, přesněji řečeno při porušení integrity jejích buněk, uvolňuje těkavá látka zvaná propanthial-S-oxid. Při kontaktu s vlhkou oční sliznicí pak vyvolává podráždění, takže oko produkuje velké množství slz ve snaze štiplavý účinek zmírnit.

Kuchaři znají mnoho způsobů, jak nepříjemné reakci předejít: Někteří nosí ochranné brýle, jiní oloupanou cibuli nejprve opláchnou studenou vodou nebo pouštějí digestoř, aby vzduch nasycený látkou z krájené zeleniny odvedli stranou.

TIP: Koktejl z tarantule, ryba fugu a chilli papričky: Laskominy, které mohou zabít

Ne všechny cibule nás ale rozpláčou. Existuje řada vědeckých diskusí o tom, proč tomu tak je. Nejpravděpodobnější teorie naznačuje, že hlavním důvodem je množství síry, kterou cibule absorbovala z půdy, v níž rostla. Čím vyšší je obsah síry v půdě, tím víc budeme slzet. Pokud vás slzení očí odrazuje od krájení cibule, vyberte si sladší hnědé odrůdy, které jsou méně intenzivní.

Čínský rover Nefritový králík narazil na podivuhodný „pomezní kámen“

Rover mise Čchang-e 4 objevil protáhlý kámen, který by mohl být pozůstatkem nedávného impaktu na povrchu Měsíce…

Mohla se česká kotlina zformovat následkem dopadu návštěvníka z kosmu?

K typickému reliéfu české kotliny, obklopenému prstencem pohraničních hor, se váže kuriózní historka. Někteří i velmi slavní vědci byli přesvědčeni, že vznikla jako důsledek dopadu obřího meteoritu… 

Návštěvníci z vesmíru nebudou ‚zelení mužíčci‘, tvrdí astronom institutu SETI

Lety mezi hvězdami jsou nejspíš velmi dlouhé a nudné. Umělé inteligence by to určitě zvládly lépe než tvorové s biologickým tělem…

Jak dlouho by Slunce zářilo, kdyby náhle ustaly jeho termojaderné reakce?

Jak dlouho by Slunce zářilo, kdyby náhle ustaly jeho termojaderné reakce? Správná odpověď rozhodně nezní „osm a půl minuty“…

Bulharský kosmonaut si před cestou do vesmíru musel změnit jméno

Historie pilotovaných vesmírných letů zahrnuje pár natolik zvláštních příhod, že nad nimi zůstává rozum stát. První bulharský kosmonaut si například před cestou do vesmíru musel změnit jméno…

Ke Slunci se přiblíží masivní návštěvník z dalekých končin Sluneční soustavy

Transneptunické těleso podobné obří kometě, které oběhne kolem Slunce jednou za více než 600 tisíc let, se přiblíží zhruba k oběžné dráze Saturnu… 

Před 60 lety zamířil do vesmíru Jurij Gagarin: Co Sověti po desetiletí tajili?

12. dubna 1961 svět ohromila zpráva, že se první člověk vydal do vesmíru. Jurij Alexejevič Gagarin jednou obletěl Zemi a vrátil se v pořádku zpět. Teprve po několika desítkách let se svět dozvídá další utajené skutečnosti… 

V pustině Grónska se podařilo objevit stopy po pradávné srážce Země s Theiou

Asi před 4,5 miliardami let se proto-Země srazila s menší protoplanetou zhruba velikosti Marsu, které se říká Theia. Britští vědci věří, že se jim nyní podařilo nelézt stopy této dávné kolize…

Nový pohled: Neviditelná devátá planeta by ve skutečnosti mohla být černá díra

Záhadná Devátá planeta by mohla být černá díra velká jen několik centimetrů, naznačuje to studie teoretických fyziků…

Gravitační astronomové potvrdili Hawkingův teorém plochy horizontu událostí

Hawking měl pravdu. Když splynou dvě černé díry do jediné, plocha výsledného horizontu událostí není menší než součet ploch horizontů událostí původních černých děr…

Městská a příměstská příroda v zimě s odletem tažných ptáků poněkud osiří. Stále je ale na co koukat a jedněmi z nejvděčnějších objektů pozornosti jsou zimní hosté ze severu – havrani polní.

Miliony se nekonají

Zatímco „čeští“ havrani polní (Corvus frugilegus), kteří u nás hnízdí, odlétají zpravidla už v průběhu října na zimoviště v západní Francii, zároveň k nám ve stejnou dobu přilétají obrovská havraní hejna z Polska, z Běloruska a z Ruska až od Uralu. V hejnech havranů přilétají i kavky obecné (Corvus monedula).

Ornitologové ještě nedávno odhadovali, že v Česku zimují 2–4 miliony severských havranů a kavek. Podrobný výzkum havraních nocovišť však prokázal, že zimní měsíce u nás přečkává maximálně půl milionu těchto černých ptáků. Zimující havrani od nás postupně odlétají zpět na svá daleká hnízdiště. Dobu jejich odletu určuje charakter zimy, ale většina z nich mizí přibližně koncem března nebo počátkem dubna.

Odhodlaní „vykradači“ popelnic

Havrani se živí hmyzem, červy, plži, malými obratlovci, přiživují se na mršinách, nepohrdnou semeny a dokonce ani psími výkaly. Mnoho příležitostí jim nabízí rozmařilá lidská civilizace. Úspěšnost při získávání potravy společně s nespornou inteligencí dávají těmto opeřencům prostor pro hry, které i z lidského pohledu nepostrádají humor.

Pozorovat jejich vynalézavost je občas opravdu zábavné. Při vybírání kontejnerů, které přetékají lidskými odpadky, často pracují jako tým. Nejednou jsem měl možnost přihlížet, jak dvojice opeřených lapků vytahuje igelitový pytel z otevřené popelnice. Sotva se jim podařilo dostat ho ven, další havrani ho rozpárali mohutnými zobany a hostina mohla začít.

Nepokojná havraní mysl

Havrani ovšem nejsou odkázáni na zbytky po lidech a s oblibou vyhledávají pochoutky z tradičních zdrojů. Například milují ořechy a pokud se do zvlášť tvrdých plodů nemohou dostat, hodí ořech na vozovku a trpělivě čekají, až ho projíždějící auto „rozlouskne“. Pak ovšem musí vybrat poživatelné jádro ze změti rozdrcených skořápek. Jejich obratnost při takovém nebezpečném rodeu je obdivuhodná a člověku nedělá problém představit si, že se ptáci touto odvážnou hrou nejen zasytí, ale také pobaví.

Už zakladatel etologie Konrad Lorenz upozornil, že havrani a krkavci se při nevhodném chovu v zajetí bez dostatku podnětů mohou doslova unudit k smrti. „Jsou zvyklí na aktivní přístup k životu,“ tvrdil Konrad Lorenz, „chtějí stále něco zkoumat a řešit.“

Ikona moudrosti

Inteligence a obratnosti havranů si povšimli i příslušníci mnoha národů. V Číně byl havran symbolem dynastie Ču. Pro indiánské kmeny severozápadní Kanady a na Aljašce, ale i pro některé přírodní národy Sibiře, byli černí letci nejdůležitějším totemovým zvířetem a symbolem moudrosti. Severské kmeny Tlingitů, Haidů, Kwakiutlů a Cimšjanů umístily havrana na vrchol své víry.

Geniální sochař a řezbář z kmene Haida Bill Reid napsal: „Dnešní svět obecně sdílí víru, že před několika tisíci lety mongolští nomádi přešli po jakémsi úzkém pruhu země, a tak vznikly kmeny dnešních amerických indiánů. Pravda ovšem samozřejmě je, že Havran našel otce našich předků ve škebli na naikunské pláži...“

Havran v symbolice Evropy

V Evropě hrál havran důležitou roli v mytologii Germánů (vikingský bůh války Odin měl dva kouzelné havrany, jeden zastupoval „myšlení“ a druhý „paměť“), a později vstoupil, díky své zchytralosti i do populárních bajek. Havran prý také předpověděl Platónovu i Ciceronovu smrt.

Pro křesťanskou Evropu se havrani stali většinou chmurným symbolem popravišť a hřbitovů, i když Nicolas J. Saunders ve své knize Mytická síla zvířat upozorňuje na vzácné výjimky: „V biblické obraznosti je havran hluboce zápornou postavou, občas se však objeví i v pozitivnějším světle. V poušti přinesl Eliášovi chléb a maso a jeho velkorysost ke křesťanským svatým, jako byl Bernard a Kutbert, jimž nabídl jídlo a radu, z něj učinila symbol božské osamocenosti.“

TIP: Důstojní a inteligentní krkavci: Tmavočerní milenci větru

Pavel Houser v knize Havrani píše: „Havrani sehráli klíčovou roli už krátce po stvoření světa. Biblický Noe vypustil při Potopě havrana, aby našel zemi, na jeho návrat však čekal marně. Havran totiž létal sem a tam, dokud vody neopadly, a podařilo se mu nacházet dostatek potravy. V církevní symbolice byl proto havran později vnímán jako hříšník a odpadlík – místo aby se navrátil do Noemovy archy, tedy církve, usadil se u světských marností čili potravy. Havrana můžeme nalézt na středověkých vyobrazeních světských neřestí též jako atribut lakomství.“

Závěr letošního roku přinesl další významný milník pro větrnou energetiku. Dánská společnost Orsted oznámila, že větrná farma Hornsea 2 u pobřeží Velké Británie vyrobila první elektřinu. V plném provozu by tato momentálně největší pobřežní větrná farma na světě měla být v průběhu příštího roku. Farma vyrobí dostatek elektřiny pro pokrytí spotřeby více než 1,3 milionu britských domácností.

Větrná farma Hornsea 2 o celkovém výkonu 1,32 GW se nachází v moři 89 kilometrů od východního pobřeží Velké Británie. Tvoří ji 165 větrných turbín Gamesa společnosti Siemens, o výkonu 8 MW. K britské elektrické síti se připojuje u Killingholme v hrabství Lincolnshire.

Větrné farmy Hornsea

Rekordní větrná farma vyrostla poměrně rychle. Projekt Hornsea 2 byl schválen teprve v roce 2016. Navazuje na větrnou farmu Hornsea 1, která zahájila komerční provoz v roce 2020 jako tehdejší největší pobřežní větrná farma světa. Hornsea 1 disponuje 174 turbínami o celkovém výkonu 1,2 GW a dodává elektřinu pro více než milion britských domácností.

TIP: Rozsáhlé větrné farmy v severním Atlantiku by stačily pro celou Zemi

Zároveň je jasné, že zmíněný rekord pro farmu Hornsea 2 nevydrží dlouho. V současné době probíhají přípravy pro vybudování větrné farmy Hornsea 3, která vyrobí elektřinu pro více než dva miliony britských domácností. Ve fázi plánování je i další větrná farma Hornsea 4.

Dotyk kterékoliv části těla vyvolá odezvu v somatosenzitivní oblasti mozku. Každé části těla odpovídá jiná oblast mozku, což vytváří jakousi mapu těla. O přesné poloze ženských pohlavních orgánů v mozku se však dosud vedly spory. Předchozí studie ji umisťovaly blízko chodidla nebo kyčle, což však bylo nepřesné. Chybu v lokalizaci způsoboval dotyk dalších orgánů současně s drážděním klitorisu.

Reprezentací mužských reprodukčních orgánů v mozku se vědci zabývali již v roce 2005, klitoris byl ale předmětem tohoto druhu bádání poprvé. Do studie se zapojilo 20 dobrovolnic od 18 do 45 let. Autoři studie ženy za pomoci malého kulatého předmětu osmkrát stimulovali, vždy po dobu deseti vteřin. Pro srovnání mozkové odezvy měřené pomocí magnetické rezonance jim vedle klitorisu stimulovali i hřbet ruky. Po vyhodnocení získaných údajů zjistili, že oblast reagující na dráždění klitorisu je v mozku velmi blízko k reakčnímu bodu na stehno, stejně jako u mužských pohlavních orgánů.

Blahodárný trénink

V další fázi autoři studie zkoumali souvislost mezi velikostí dané oblasti mozku a frekvencí sexuálních styků zapojených žen za poslední rok a za celý život. „Objevili jsme souvislost mezi velikostí oblasti spojené s genitáliemi v mozku a četností styků. Čím více pohlavních styků, tím je oblast rozsáhlejší,“ řekla Christine Heimová, profesorka lékařské psychologie v berlínské univerzitní nemocnici Charité a spoluautorka studie.

TIP: Den ženského orgasmu: K čemu vlastně ženám orgasmus slouží?

Předchozí studie na myších prokázala, že při častější stimulaci genitálií se rozšiřuje odpovídající oblast v mozku. Naopak u obětí sexuálních trestných činů je tato oblast menší. Podle Heimové by to mohlo naznačovat, že mozek se tak snaží omezit škodlivé následky traumatu. Heimová by v budoucnu závěry své nejnovější studie ráda využila k terapiím, které by používaly jistou formu „tréninku“ mozku. To by podle ní mohlo ženám pomoci překonat trauma. Závěry studie, zveřejněné ve vědeckém časopise JNeurosci, by v budoucnu mohly pomoci s léčbou obětí sexuálního násilí nebo žen se sexuálními poruchami.

Paleontologové z celého světa dostali pěkný vánoční dárek v podobě zřejmě doposud nejlépe zachovalého dinosauřího vejce s embryem. Podobné nálezy jsou nesmírně vzácné, dokonce i v Číně, která jinak není na zajímavé fosilie dinosaurů vůbec skoupá. Paradoxně jde o fosilizované vajíčko, na které se déle než desetiletí prášilo v jednom muzeu v Číně.

Oviraptor ve vajíčku

Vejce podle vědců zkamenělo asi před 72 až 66 miliony let, tedy na samotném konci období křídy a celých druhohor. Snesla ho samice oviraptora, opeřeného a bezzubého teropodního dinosaura, ze skupiny blízké dnešním ptákům. Vejce obsahuje přibližně 27 centimetrů velké embryo, kterému vědci dali jméno Baby Yingliang a je podle jejich názoru se nachází ve stavu těsně před vylíhnutím.

Když vědci vejce prozkoumali, zjistili, že pozice dinosauřího plodu je mezi známými neptačími embryi unikátní – jeho hlava leží pod tělem, nohy má po obou stranách a záda jsou stočená podél tupého konce vejce. Toto držení těla, dříve u dinosaurů neviděné, je podobné držení těla u embryí moderních ptáků.

TIP: V Číně objevili nového dinosaura, který velmi připomíná kasuára

Spoluautorka článku Fion Waisum Ma, která pracuje jako doktorandka na Birminghamské univerzitě, k objevu uvedla: „Dinosauří embrya patří k nejvzácnějším fosiliím a většina z nich je neúplná. Z objevu Baby Yingliang jsme proto nadšení – zachovalo se ve skvělém stavu a pomohlo nám získat spoustu odpovědí na otázky o růstu a rozmnožování dinosaurů. Je zajímavé, že toto dinosauří embryo a kuřecí embryo mají uvnitř vejce podobnou polohu, což možná naznačuje podobné chování před vylíhnutím.“ 

Ptačí embrya dělají ve vajíčku před vylíhnutím sérii charakteristických pohybů. Doposud jsme to považovali za výhradně ptačí chování. Jak se ale zdá, přinejmenším blízce příbuzní neptačí dinosauři se chovali stejně.

Potulné planety jsou obtížně zachytitelné objekty o hmotnosti srovnatelné s planetami Sluneční soustavy. Na rozdíl od nich ale neobíhají kolem žádné hvězdy, nýbrž osamoceně putují mezihvězdným prostorem. Až doposud jsme takových planet znali jen málo. Mezinárodnímu týmu astronomů se ale nyní podařilo nalézt minimálně 70 těchto těles. Jedná se o největší skupinu potulných planet, jaká byla dosud odhalena, a významný krok na cestě k objasnění původu a porozumění vlastnostem těchto záhadných galaktických nomádů.

„Ani jsme netušili, kolik takových objektů můžeme očekávat a překvapilo nás, že jsme jich našli tolik,“ říká astronomka Núria Miret-Roig, hlavní autorka nové studie publikované v časopise Nature Astronomy.

Nevititelní tuláci

Potulné planety putující vesmírem daleko od hvězd, které by je mohly osvětlovat, by za normálních okolností nebylo možné zaznamenat. Núria Miret-Roig a její tým proto využili fakt, že tyto objekty jsou po dobu několika milionů let od svého zrodu stále dostatečně teplé, aby samy zářily. Díky tomu jsou taková tělesa přímo pozorovatelná citlivými kamerami a velkými dalekohledy. V oblasti s probíhající tvorbou hvězd ležící v relativní blízkosti Slunce, která se na obloze promítá do souhvězdí Štíra a Hadonoše, objevili přinejmenším 70 nových potulných planet o hmotnosti srovnatelné s Jupiterem (viz Kolik je vesmírných tuláků?). 

K zachycení takového množství těles členové týmu využili data získaná během 20 let pozorování pomocí řady teleskopů na Zemi i ve vesmíru. „Měřili jsme malé vlastní pohyby, barvy a svítivosti desítek milionů objektů na rozsáhlé ploše oblohy,“ vysvětluje Núria Miret-Roig. „A tato data nám umožnila bezpečně identifikovat nejslabší objekty patřící do této oblasti – potulné planety.“ Členové týmu použili pozorování získaná dalekohledy pracujícími na Evropské jižní observatoři v Chile a data z družice GAIA Evropské kosmické agentury.

Tato studie naznačila, že by mohlo existovat mnohem více planetárních objektů neobíhajících kolem hvězd, které čekají na objevení. „V Galaxii by mohlo být až několik miliard volně putujících obřích planet bez vazby na svou mateřskou hvězdu,“ upozorňuje Hervé Bouy, vedoucí celého výzkumného projektu.

TIP: U potulných exoplanet by se mohly nacházet obyvatelné měsíce

Studiem těchto nově objevených potulných planet astronomové mohou zjistit řadu informací o procesech jejich vzniku. Někteří vědci se domnívají, že by mohly vznikat při kolapsu prachoplynného oblaku, který je příliš malý na to, aby se v něm vytvářely hvězdy. Nebo se jedná o tělesa, která byla vyvržena ze svých mateřských planetárních systémů. Který z těchto mechanismů je pravděpodobnější, zatím není známo.

Přítomnost žen v ozbrojených složkách (a v bojových jednotkách) je v naprosté většině států záležitostí až druhé poloviny 20. století. Nalezneme sice určité výjimky v podobě sovětských, polských či československých vojákyň za druhé světové války (o partyzánkách v okupovaných zemích nemluvě), do té doby však zůstávala uniforma záležitostí jednotlivkyň, které po ní toužily natolik, že se přestrojovaly za muže. To však neznamená, že by se ženy prvního světového konfliktu stranily; naopak – zapojily se do něj masově podporou válečného úsilí a doma nahradily mužskou sílu všude tam, kde bylo potřeba. Po válce potom v řadě zemí došlo k dalšímu pokroku ve zrovnoprávňování žen, když obdržely volební právo.

Ženy pracují

V dobách ozbrojeného konfliktu musely vždy ženy na domácím poli zastat práci mužů, kteří odešli do vojska. Zatímco do první světové války zůstávaly prakticky doma, a tudíž ve veřejné sféře prakticky „neviditelné“, po roce 1914 tomu bylo jinak. Mnoho bojišť a stále rostoucí požadavky na odvody dalších a dalších (stále více starších i mladších) mužů způsobovaly nutně odliv pracovní síly ze všech společenských sfér.

Ženy pracující ve zbrojním průmyslu (foto: © Bundesarchiv, Plak. 003-012-051)

A toto vakuum musel někdo zaplnit. Například německá propaganda v jednom plakátu hlásala: „Ženy pracují ve vojsku doma!“ Tím vzletně říkala, že musí pečovat nejen o domácnost, ale také se zapojit do válečného fungování země. Do veřejného prostoru ženy po celé Evropě vstupovaly velmi pomalu od konce 19. století.

Objektem propagandy

Pokud pomineme zaměstnání typu posluhovačka, tak se v případě něžného pohlaví jednalo především o obsluhu komunikačních technologií, případně o funkci písařek. Nyní se jejich pole působnosti zvětšilo. Ve válečné době se uplatnily jako ošetřovatelky v lazaretech a nemocnicích – propaganda často předkládala lidem čilé a empatické sestřičky, které se obětovaly pro potřebné.

Dále roznášely poštu, řídily nákladní automobily a ve vyšší míře se musely podílet na produkci potravin. Stejně tak plnou mobilizaci žen využila francouzská propaganda. Téměř každý zná fotografii vesničanek, kterak jsou zapřaženy do těžkého pluhu a orají pole. Právě tento snímek měl ukázat vojákům v zákopech, že i jejich matky a manželky je – až téměř na hranici svých možností – všemožně podporují.

Upevnění tradičních rolí

Ženám byla za války prakticky přenechána fyzicky náročná práce v muničkách a zbrojních továrnách. Udává se, že jen v Německu do roku 1918 stoupl počet pracujících žen o 12 %. Továrenští mistři ale jejich masový vstup do továren až tak s nadšením nekvitovali: „Neuběhla jediná noc, kdy by nedošlo k nějaké havárii,“ stěžuje si jeden z dělníků.

Muži měli předsudky vůči jejich schopnostem a ty se pak často mísily s obavami, že oni – jako silné pohlaví – přijdou o své vůdčí postavení ve společnosti. To se však nestalo – i přes větší zapojení do průmyslu stály ženy nadále stranou politiky a armády. Nedocházelo ani k žádnému hroucení systému tradičního rozdělení rolí. Ženy nadále zůstávaly hůře placeny než muži, k čemuž přispíval i fakt, že disponovaly menší nebo žádnou kvalifikací.

„A my drobná chasa z domů nemajetných a chudých naslouchali jsme po svátcích s ušima odstávajícíma a s očima na šťopkách šťastnějším svým ‚bohatým‘, spolužákům, když nám líčili, jak po večeři najednou ‚kristkindl‘ ve vedlejším pokoji zazvonil, a když se tam vhrnuli, tu stál osvětlený ‚kristbaum‘ – a ještě taky bylo otevřeno okno, kterým kristkindl přiletěl a zase odletěl s četným štábem svých průvodců andělíčků. A nám vrtávalo hlavou, proč ten kristkindl je tak štědrý právě jen k dětem rodičů bohatých? Snad že měl by spíše pamatovati na nás, kterým nedá nikdo nic nebo jen máloco.“

Tak vzpomíná na staré Vánoce Ignát Hermann v Národních listech z roku 1923. Tato ukázka jasně vypovídá o tom, odkud k nám vánoční strom přišel i v jakých vrstvách se nejdříve ustálil.

Ozdobené jehličnaté stromy vystupují již v historických pramenech Alsaska a Porýní z konce 16. století ve vánoční slavnosti cechovních společenství jako weyhenacht meyen, vánoční máje. Zprávy z té doby jsou i z jiných měst. V roce 1570 zaznamenávají listiny cechů ve švýcarském Bernu „setřásání datlových stromů“ o svátku Tří králů.

Stromy byly ověšeny ovocem a oplatkami a chlapci z rodin mistrů si je směli otrhat. Z cechovních místností se „vánoční máj“, brzy nato nazývaný vánoční strom či „Kristův strom“ (Christbaum), přenesl do sídel aristokratů a k měšťanským rodinám, do domácností řemeslníků a obchodníků, do kostelů a far, až se nakonec usadil i na vesnici. 

Kořeny a šíření vánočního zvyku

V lidové tradici českých zemí se v čase Vánoc setkáváme s obřadní zelení, s větvemi a stromky, jimž byla připisována moc prosperity a ochrany. S ozdobenou jedlovou větví, zvanou ščastka, štěstí, koledovaly děti na Těšínsku a Frýdecku, přinášely ji do domů s vinšem a lidé si ji uchovávali po celý rok zasunutou za obrázkem. Na jihozápadní Moravě přinášel větvičky jehličnanu pastýř. Hospodář si „pastýřskou chvojku“ zastrkával za rámy dveří ve chlévě, a to tolik haluzek, kolik příští rok mělo přijít na svět telátek. Rovněž vánoční strom je součástí obřadní zeleně, její novodobou formou. 

Nelze nezmínit strom, který je zasazen do křesťanské symboliky a do vánočního času: ozdobený stromek, jenž figuroval ve středověkých rajských hrách o Adamovi a Evě, zpracovávajících starozákonní příběh o poklesku prvních lidí, za který je Bůh vyhnal z Ráje. Zprvu se předváděly v kostelech, pak se přesunuly do světského prostředí a hrály se i ve venkovských světnicích. Ve zrodu vánočního stromu znamenal rajský strom silný podnět a některými badateli je považován za jeho možného předchůdce.

Český stromeček

Podobně jako v jiných evropských zemích vstoupil strom i u nás v průběhu 19. století do Vánoc. Město, velkostatky, šlechtické zámky byly prostředím, kde nejdříve zapustil kořeny. Zpočátku šlo o akce jednotlivců. Takovou byla vánoční oslava v domě intendanta Nosticova divadla v Praze Jana Karla Liebicha, který si na Vánoce v roce 1812 pozval ke stromu své známé. Tuto příhodu zachytil Alois Jirásek v románové kronice F. L. Věk.

Patrně větší ohlas měl vánoční strom v rodině pražského právníka Josefa Helferta ve dvacátých letech 19. století – přišli k němu spolužáci Helfertových dětí i děti z okolí. V té době to bylo ještě něco nového, avšak již v roce 1844 píší Pražské noviny, že na mnohých místech, nejvíc však v hlavním městě, kupují lidé stromek, zvaný „Kristův strůmek“, na němž hoří svíčky a jsou zavěšeny všelijaké dárky.

TIP: Příběh jesliček: Kde se vzala tradice betlémů?

Na venkově se strojil stromek v rodinách správců polesí, úředníků na velkostatcích, hostinských nebo učitelů. V rolnickém prostředí byl proto považován za „panský zvyk“. Ještě kolem roku 1900 se nově rodící tradice na venkově jeví z regionálního a sociálního pohledu nerovnoměrná. V některých oblastech už došlo ke zdomácnění stromkového obyčeje, jinde tento proces probíhal a někde ještě nezačal. Do odlehlejších horských krajů a míst konzervativních v přijímání novot či do oblastí se silnou vazbou na tradici betlémů pronikal pomaleji.

Zvyk zcela zevšeobecněl v druhé čtvrtině 20. století. Pro zámožné vesnické rodiny znamenal jistou společenskou prestiž, zatímco v chudobných byl poměřován finančními možnostmi a potřebností věci k živobytí.

Planeta Země se rychle plní plastovým odpadem. Ať už mikroplasty nebo větší kusy plastu pronikají do všech možných prostředí, včetně velmi odlehlých míst. Vzhledem ke své odolnosti by tam mohly vydržet velice dlouho. Mikroorganismy ale podle všeho nehodlají jen tak přihlížet tomuto trendu.

Plasty představují potenciálně zajímavý zdroj obživy, pokud je mikroorganismy dokážou rozložit a zužitkovat. V posledních letech byla objevena celá řada mikrobů, které jsou vybaveny více či méně účinnými enzymy, s nimiž mohou rozkládat různé typy plastů. Tyto bakterie i samotné jejich enzymy bychom mohli využít v boji proti záplavě plastů, které neustále vyrábíme a vyhazujeme.

Průzkum DNA v prostředí

Švédský tým z technické univerzity Chalmers tekniska högskola v Göteborgu nedávno zjišťoval, jak běžné dnes jsou takové mikroorganismy v prostředí. Vedoucí týmu Aleksej Zelezniak a jeho kolegové analyzovali množství vzorků s environmentální DNA, které pocházely ze stovek mořských i suchozemských lokalit po celém světě. Badatelé v nich hledali sekvence enzymů, které by měly mít schopnost rozkládat plasty.

Jejich výzkum odhalil celkem asi 30 tisíc takových enzymů, což je rozhodně úctyhodný počet, které jsou schopné rozkládat některý z 10 typů běžných plastů. Ukázalo se, že v řadě případů odpovídá vysoká koncentrace takových enzymů v prostředí místům se značným znečištěním plastovým odpadem. Týká se to například Středozemního moře nebo Pacifiku. 

TIP: Oceán je plný odolného plastu. Co z něj vyrábět palivo?

V tuto chvíli víme o bakteriálních enzymech rozkládajících plasty stále velmi málo. Jak se ale ukazuje, mikrobi nečekají, až s plasty něco uděláme. Jejich evoluce stále běží a snaží se přizpůsobit aktuální situaci. Pro nás je to dobrá zpráva, minimálně ze dvou důvodů. Planeta si do jisté míry poradí s plastem sama, i když na to samozřejmě není dobré spoléhat. Zároveň se pro nás tyto bakteriální enzymy mohou stát inspirací pro vývoj nových metod zpracování plastového odpadu.